Szabi

„Co přesně se stalo?“ rozhodil Nico rukama. Vlastně už ho ani nepřekvapovalo, že se Angelo tváří vážně. Na Hádovi se totiž pořád něco dělo. Někdy si říkal, že Stopy vášně jsou proti tomu nudné a nezajímavé.

„Někdo tu vraždí,“ odpověděl Angelo bez zaváhání.

„Co?!“

„Jo. Nejdřív jsem si nebyl jistý. Víš jak, tady lidem občas kape na maják, takže se skokani, co se rádi proletí z Rokova útesu, najdou, ale poslední dobou je toho čím dál víc,“ zamručel a sáhl do kapsy, aby vytáhl bonbón. V minulé dodávce jich pár bylo, ale pro sebe si nechal jen tři a zbytek rozdal chlapům.

„Rokův útes je dost oblíbený, co?“ poznamenal Nico. Bylo to místo na druhé straně města, takže tam nikdy nebyl, ale už o něm slyšel mnohokrát.

„Jo, těch mrtvol je tam celkem fest. Občas to tam zajedu zkontrolovat, abych zjistil, jestli někdo nepřibyl. A jednou za čas je odklidíme. Vždycky jsem tam ale našel jen lidi, u kterých jsem si říkal, že jo, to do háje sedí, tady ten o tom mlel od rána do večera a ten byl zase šáblej. Jenže poslední dobou tam nacházím lidi, do kterých bych to prostě neřekl. Nevím. Je to divný.“

Nico se zamračil. „Takže myslíš, že je tam někdo hází?“

„Já si raději nic nemyslím. Ale už jsem o tom mluvil s Tidavarem a slíbil, že se na to podívá. Teda… až mu odlehnou uši. Myslí, že by mohl mít mořskou nemoc.“

„Mořskou nemoc? Tady?“

Angelo nad tím jen mávl rukou. Za ty roky si na Tidavarovy zvláštnosti tak zvykl, že už mu to ani nepřipadalo divné. Místo toho se ještě víc zamračil. „Ale dohodli jsme se, že by bylo lepší, aby Kyler raději nikam nechodil, než se to vyšetří. Ani za Razem do nemocnice, ani do baru. A taky přemýšlím, jestli z Kurta přece jen neudělat spojku.“

Nico okamžitě pochopil, kam tohle vede. „Chceš ze mě udělat Kylerovu ochranku?“

„No vidíš, to není vůbec špatný nápad,“ uchechtl se Angelo, skoro jako by to doopravdy vymyslel Nico. Zrovna docucal bonbón a v puse mu zůstala divná chemická pachuť. Mlaskl, což částečně působilo, jakože je netrpělivý.

„Musím se zeptat Kylera. Je to hlavně jeho rozhodnutí. Když nebude chtít, nic moc s tím neudělám,“ odvětil Nico. Být víc s Kylerem by mu nevadilo, ale být s ním neustále mu připadalo jako šílenství. Měl dojem, že chvíle, kdy jsou bez sebe, oba potřebují. „Navíc z Kurta má Kyler trochu strach, takže pochybuju, že z toho bude nadšenej.“

„Nikdo není nadšenej z Kurta,“ zamumlal Angelo. „Tady máš zprávu pro Kylera o těžbě,“ podal Nicovi papíry a myslel, že tím rozhovor skončil, a chtěl odejít. Nico ho však zarazil.

„Počkej.“

„Ještě něco?“ Angelo podezřívavě nadzvedl obočí.

Nico se trochu nervózně poškrábal na hlavě. „Jo, no, potřebuju sehnat lékořici.“ Zkusil se usmát, ale moc mu to nešlo.

„No tak řekni Kylerovi, aby to připsal na seznam, a možná ji pošlou. Hele, tohle já neovlivním, dobře? Nahoru na seznam se píšou věci, které jsou nezbytné, a ty mají přednost. A pokud se nám povede vytěžit víc ropy, pak se dostane i na méně důležité položky. Možná, že budeš mít štěstí.“

Nico tohle všechno věděl. Kyler mu už celý systém dodávek vysvětlil, akorát byl problém, že… „Je pro Kylera. Jako překvapení,“ vysvětlil a odkašlal si. „On ji má rád.“

Angelo přikývl. „No jistě. V tom případě to není problém. Já se telepaticky spojím s lidmi mimo Háda a hezky je poprosím, jestli by nám místo lékařského vybavení a léků nemohli raději poslat lékořici. Nebo to mám vyměnit za stavební materiál? Teď si nejsem jistý.“

Výraz, který Angelo nahodil, Nica vyloženě nasíral. Přesto se rozhodl zůstat klidný a koukl na Angelovu kapsu. „Říká někdo, kdo je závislý na cukru. A co všechny ty cigarety? Hm? Kyler toho dělá pro Háda víc než většina a celou dobu jí hlavně čočku, zatímco vy chlastáte v baru. Nevykládej mi, že obětuješ léky a podobný kraviny. Kyler si lékořici zaslouží, nemyslíš?“

Chvíli bylo ticho. Oba na sebe koukali a ani jeden neplánoval uhnout pohledem.

„Nemyslíš?“ zopakoval Nico naléhavěji.

„Fajn. Až budeme nakládat barely s ropou, zkusím se domluvit s jedním řidičem. Už se nějakou dobu známe, tak ho třeba překecám,“ navrhl Angelo odevzdaně. Pokud by se někdy rozhodl, že bude Nico jeho nástupce, byla by to evidentně dobrá volba. Protože ten kluk v sobě něco měl.

***

Kyler přecházel po místnosti a tvářil se nedostupně. Nico měl dojem, že ho posledních pár minut ani neposlouchá. Nejraději by se ho znovu zeptal, co se mu honí hlavou, ale netušil, jestli je dobrý nápad ho rušit. A tak seděl, koukal na nálepku sněhuláka a čekal.

Napadlo ho vzít knížku, ale na druhou stranu… vždycky mu chvíli trvalo se začíst a vsadil by děravou ponožku, že sotva by se mu to povedlo, Kyler by promluvil.

Čekání nakonec nebylo tak dlouhé. Kyler najednou zastavil a vyštěkl: „Je to tvoje vina!“

Nico nejprve myslel, že přišel někdo další a stojí u dveří, proto se otočil. Jenže mu došlo, že kvůli zimě jsou dveře zavřené, a taky, že Kyler zírá přímo na něj.

„To žertuješ, ne?“ zamračil se Nico a vstal z gauče. „Já přece nemůžu za to, že někdo na Hádovi vraždí lidi. A rozhodně nemůžu za to, že Angelo chce, abys byl v bezpečí.“

„Než jsi sem přijel, všechno bylo v pohodě. Každý den měl řád. A teď… tohle.“

„Takže jsem přijel, narušil řád a to způsobilo, že nějakej magor začal vraždit?“ vydechl Nico nechápavě. Byl tím trochu dotčený. Samozřejmě nemyslel, že Kyler bude ze změn nadšený, ale zároveň ani nepředpokládal, že z toho udělá drama.

„Neber to zase tak doslovně.“ Kyler zkřížil ruce na hrudi a bojovně zvedl bradu, ale zároveň couvl ke zdi. Bylo to, jako by se snažil sám sebe přesvědčit, že se nebojí a je ochotný dál argumentovat, ale zároveň mu něco v něm tvrdilo, že by neměl.

Nico poznal, že je prostě jen hodně vyděšený ze změn.

„Bude to v pohodě. Kdyby něco, ochráním tě,“ usmál se a přistoupil blíž. Věděl, že Kyler poslední dobou na dotek reaguje dobře. A hezky. Že ho Nicova blízkost navzdory všemu dokáže uklidnit.

„Nebojím se, že mě někdo zabije,“ zašeptal Kyler a odvrátil hlavu, aby nemusel ukazovat strach vepsaný ve tváři.

„Já taky nemyslel před vrahem. Myslel jsem…“ Nico se zarazil, protože si nebyl jistý, jestli to může říct, ale nakonec došel k názoru, že ano. „Myslel jsem před tvojí mámou.“

Kyler vzhlédl, trochu šokovaně, černé oči měl doširoka otevřené a jeden pramen vlasů mu padal do tváře.

Nico ho opatrně zastrčil za ucho. „Budu tady, takže dohlédnu na to, aby bylo všechno v pořádku,“ zopakoval důrazně a současně se ušklíbl. „Vsadím se, že tě budu vytáčet k nepříčetnosti mnohem víc než Kurt.“

Nad tím se Kyler taky ušklíbl. „Tak o tom v nejmenším nepochybuju. Upřímně si neumím představit, že by mě někdo vytáčel víc než ty. Co by jako musel dělat?“ Strach v očích měl sice částečně pořád, ale teď tam k tomu všemu byly i malé radostné jiskřičky.

„Hej!“ vyhrkl Nico a nejspíš by Kylera taky nějak popíchl, kdyby se mu Kyler zničehonic neopřel o rameno. Zároveň spustil ruce podél těla. Nico ho pevně objal a jednou rukou mu zajel do vlasů.

Stáli tak nějakou dobu, než se Kyler odtáhl. Protřel si dlaněmi oči a popleskal se po tvářích. „Dobře, no tak jo. Řekni Angelovi, že Kurt může být spojka. Prozatím. Až… až se všechno vyřeší, chci, abys byl spojka zase ty.“

Nico přikývl. Taky z toho neměl zrovna dobrý pocit. Nechtěl, aby se Kurt motal kolem. A nejen proto, že nechtěl, aby se dozvěděl, že Nico odtud plánuje odjet. Především nechtěl, aby se vůbec přibližoval ke Kylerovi.

Byl rozhodnutý, že nevkročí za branku. I když to znamenalo, že se bude Nico muset pokaždé obouvat a i v zimě vycházet ven. Bude prostě spojka mezi Kylerem a Kurtem, zatímco Kurt se stane spojkou mezi Nicem a Angelem.

***

Věděl, že to bude jedna z těch náročnějších nocí. Všiml si toho už večer, jelikož byl Kyler většinu času zamlklý, a dokonce ani nechtěl hrát hru, kterou z legrace pojmenovali Útěk z Háda. Jenže s tím se asi nedalo nic moc dělat, respektive Nico netušil co. Na změny Kyler prostě reagoval horším spaním.

A tak ho absolutně nepřekvapilo, když se Kyler v noci najednou posadil a chtěl vylézt z postele. „Máma brzy přijde domů,“ pronášel překotně, jako by tím vysvětloval všechno. Měl strach, třásl se a začínal brečet. Nejdřív jen trochu, ale po čase, čím déle byl vzhůru, slzy tekly víc a rychleji.

Nico ho chytil kolem pasu a znovu uložil do postele. Nemohl ho nechat v zimě klečet na zemi, nemohl ho nechat trápit se a protahovat paniku. Když ho donutil si lehnout, Kyler se úplně vždycky zmítal a bojoval. Snažil se vyklouznout a taky dost prosil, ale nikdy to netrvalo dlouho. Nakonec přestal, odevzdaně vzlykal a po nějaké době vyčerpaně usnul.

Netrvalo to déle než půl hodiny, což bylo o tolik lepší než ho nechat do rána uklízet.

Dneska v noci byl Kyler ale o něco klidnější. Sotva ho Nico položil zpátky, úplně se zabořil do polštáře a bez hnutí zíral do stopu. Nico si k němu lehl co nejblíž, obmotal kolem něj ruce a zavřel oči. Nejspíš ani nebyl doopravdy vzhůru, protože měl dojem, že se pořád může vrátit do snu, kde zrovna nakupoval jídlo v obchoďáku.

„Zabil jsem ji,“ zamumlal Kyler do ticha.

Nico byl okamžitě plně probuzený. Tohle uměl, jako voják dokázal v jedné vteřině spát a v druhé bez problému plnit rozkaz. Takže slyšel, co Kyler řekl.

„Moji matku. Zabil jsem ji.“

Nico ještě víc nalehl na Kylera, teď už byli opravdu jako dvě lžičky v příborníku. Victorie tak chtěla lehávat neustále, ale Nico to moc nemusel. Jenže teď to bylo jiné, ta chvíle byla hodně jiná. „Nedivím se,“ přiznal. Tohle byl hodně tenký led a on neměl nejmenší tušení, jak nejlépe reagovat.

„Nedivíš se, že jsem zabil vlastní mámu?“ Nešlo poznat, jak na tom Kyler je, ale nebrečel ani se mu netřásl hlas, což Nico považoval za dobré znamení.

„Kylere, co čekáš, že řeknu? Z toho, co o tobě vím, mi je jasné, že tě nejspíš dost týrala. A znám tě, nemyslím, že jsi špatný člověk, právě naopak. Takže… hádám, že ses prostě jen bránil.“ Společně s tím ho začal hladit na břiše.

„Ne. Nebo možná ano, nejsem si jistý, jak to přesně bylo.“

„Pověz mi o tom,“ pobídl ho Nico.

Kyler zaváhal, ale pak si uvědomil, že jde o Nica. O jeho Nica. A že poprvé v životě cítí touhu svěřit se a říct všechno. „Máma byla génius. V patnácti se dostala na vysokou a všichni jí předpovídali zářnou budoucnost. Jenže v sedmnácti se zamilovala do profesora, který byl o třicet let starší a ženatý. A když s ním otěhotněla, zařídil, aby ji vyhodili ze školy, a ona tak přišla o budoucnost, lásku a rodinu, která nedokázala překousnout tu ostudu. Z raného dětství si moc nepamatuju, ale nikdy to nebyla zrovna vřelá máma, co by mě objala. Jenže když mi bylo asi deset, začalo to být horší a horší. Měla hrozné návaly vzteku, někdy mě bila i kvůli neuvěřitelným maličkostem, třeba že jsem neumyl hrnek nebo že jsem špatně ustlal. Nutila mě pak hodiny a hodiny uklízet, pořád dokola jsem drhnul podlahu, dokud jsem neměl úplně odřená kolena a dlaně.“ Kyler se zavrtěl, jako by se chtěl schoulit do klubíčka. Nico moc netušil, co by měl říct, na takové věci byl Lukai mnohem lepší. Vedle něj si vždycky připadal jako pařez, ale teď šlo o Kylera, a tak věděl, že se musí sebrat. „Mrcha,“ vyletělo z něj.

„No to asi jo.“

„Promiň. Pokračuj.“

„Bylo mi čtrnáct a ona měla další záchvat. Jeden z těch horších, kdy byla úplně nepříčetná a já to už nemohl vydržet. Strašně moc jsem chtěl, aby to už konečně přestalo. A pak jsem najednou v ruce držel nůž a ona ležela na zemi a byla mrtvá.“ Vždycky myslel, že až to někomu bude vyprávět, neudrží se pohromadě. Myslel, že se sesype. Jenže ve skutečnosti mu připadalo, že je někde hodně daleko a nedokáže cítit nic. Byl odtržený od emocí a nejspíš i od těla.

„Jak to, že seš na Hádovi? Vrahy přece posílají na Poseidóna, ne?“

„Protože mi bylo jen čtrnáct a byla tam hromada polehčujících okolností. Že mi hráblo, taky pomohlo. Takže mě nejspíš nechtěli posílat do nejhoršího vězení. Dali mi na vybranou mezi Hádem a Apollónem a já si řekl, že vlastizrádci mi připadají lepší než zloději a podvodníci. Tak jako tak jsem měl dostat doživotí.“

„Ale z Apollóna se lidi vrací, víme, jak to tam vypadá, a není to špatné vězení. O Hádovi jsi nic nevěděl, netušils, do čeho jdeš.“ Nicovi to celé přišlo šílené. I to, že někoho jako Kyler doopravdy odsoudili. Sotva to ale řekl, došlo mu, proč je Kyler tady. „Vybral sis Háda, protože ses chtěl potrestat, že jo?“

„No… ano. Zasloužím si to. Zabil jsem ji,“ potvrdil Kyler. O svém rozhodnutí nikdy ani na vteřinu nepochyboval.

„I když tě týrala?“

„Tak jsem měl utéct a ne ji zabít.“

Nico nad těmi slovy nějakou dobu přemýšlel, ale nedokázal cítit nic jiného než odpor k té ženě a lítost ke Kylerovi. Naznačil Kylerovi, aby se k němu otočil čelem. „Jsem rád, žes vybral Háda,“ pronesl při pohledu do černých očí. „Díky, žes mi to řekl, ale pokud myslíš, že se tím pro mě něco mění, tak ne. Bolí mě, žes musel tak trpět, ale chcípnout si ta kráva zasloužila.“

Kyler přikývl. „Možná ano, ale přál bych si, abych tím vrahem nemusel být já.“ S těmi slovy zavřel oči, jako by se rozhodl jít spát. Ale ve skutečnosti se jen nechtěl dívat na Nica a číst v jeho výrazu. „A taky jsem rád, že jsem vybral Háda.“

To Nica přimělo se usmát. „Tím nějak narážíš na mě? Jakože sis vybral Háda, a to vedlo k tomu, že jsi se mnou v posteli?“

„Ó bože,“ vzdychl Kyler. „Člověk se ti tady svěří a ty to stejně stočíš k sobě. Seš příšernej.“

„Jsem?“

„Jo, seš.“

Nico vtiskl Kylerovi pusu na rty a jednu ruku mu položil na bok. „Pořád jsem příšernej?“

„Vlastně jo. Využíváš situace, abych změnil názor, protože víš, že tohle na mě bude mít vliv,“ zamručel Kyler. Stále měl pevně zavřené oči a odmítal je otevřít. A přitom celé jeho tělo hřálo. Úplně všude, ale nejvíc na uších a ve tvářích.

Právě mluvil o matce, měl by být smutný. Až na to, že nebyl.

„To zní jako já, ano,“ přitakal Nico a znovu Kylerovi vlepil pusu, tahle byla větší a mlaskavější a bezstarostnější. „Pořád příšernej?“

Třetí byla rychlá, jen se o Kylera otřela. „A teď?“

Čtvrtá mířila na nos a pátá zase na ústa. „A teď?“

Kyler chtěl odpovědět, už i otvíral pusu, když mu na rtech přistála šestá pusa. Akorát že Nico nejspíš nepočítal s tím, že Kyler zrovna bude chtít promluvit a rty se mu trochu smekly, a tak s nimi pohnul a najednou to bylo jako líbání.

Kyler absolutně netušil, co dělat. Myslel, že se Nico taky lekne a odtáhne se, ale ten chvíli počkal a pak rty pohnul zase. Jako by zkoušel. Co bude.

Nebylo nic, protože se Kyler vyděšeně odtáhl a zamrkal.

„A teď?“ zašeptal Nico. Tak potichu, až by si Kyler klidně mohl myslet, že se mu to jenom zdálo.

„Nevím,“ přiznal upřímně.

***

Kyler seděl u počítače a předstíral, že pracuje. Nebo možná pracoval, to Nico nedokázal určit, ale nedovedl si představit, že by se teď Kyler zvládl soustředit na povinnosti.

Raději nemluvil a pohledem neustále kontroloval čas. Do půl osmé zbývaly tři minuty.

Co když to Kurt nestihne a přijde později?

Co když už je hodně blízko a objeví se u dveří o minutu dřív?

Byl Nico taky takhle nervózní, když šel poprvé nahoru a Angelo mu kladl na srdce, aby byl přesný? Nevzpomínal si, ale nejspíš ne, protože v té době Kylera ještě neznal a myslel, že všichni prostě jen zbytečně vyvádí. To ho částečně uklidnilo, protože Kurt už dávno věděl, co je v sázce.

Že nesmí přijít dřív ani později.

„Je tady,“ promluvil Kyler, ale jinak se ani nepohnul. Dokonce působil překvapivě klidně a bez zájmu, jako by ho nová situace vůbec nevykolejila. Nakonec si Nico říkal, jestli to spíš není on, koho nová situace rozčiluje.

Vstal, nazul si boty a přehodil přes sebe bundu, otevřel dveře a vešel do chladného počasí. Poslední dny mu přišlo, že zima už není tak vlezlá a krutá. Možná – a vůbec nevěděl, jestli z toho má radost – se pomalu blížilo teplo. Došel k brance ve stejnou chvíli jako Kurt.

„Seš tu přesně,“ poznamenal a schoval ruce do kapes.

Kurt měl za sebou první kopec, a i když byl v obličeji červený, nepůsobil nijak extra zadýchaně. „Jasně že jo. Nejsem debil, abych nezvládl jednoduché pravidlo,“ oznámil arogantně.

Nicovi to nedalo a musel se upřímně zasmát. „Vždycky zapomenu, jak seš milej. No nic. Dál chodit nebudeš, budeme se scházet u branky. Tady máš objednávku, kterou Kyler vytvořil a která je už sponzory schválená. Předej ji Angelovi, jestli všechno souhlasí a nepotřebuje něco změnit. Pokud ano, musí to být do devíti.“

Kurt objednávku vzal a beze slova odešel, což Nica upřímně překvapilo. Čekal nějaké blbé kecy, ale tohle ne. Vrátil se do domu a sotva přešel práh, pokrčil rameny. „Zatím pohoda.“ Rozhlédl se a přemýšlel, co teď. Předtím ho nenapadlo, co vlastně bude celé dny dělat. Tedy kromě toho, že bude chránit Kylera, který… byl v bezpečí. „Nechceš čaj?“

Kyler jen zavrtěl hlavou a dál zíral na obrazovku počítače. Koukal na ni tak upřeně, že to Nicovi nedalo a naklonil se, aby na obrazovku taky viděl. Byl to odborný článek o fotovoltaice, a tak Nico brzo ztratil zájem a odešel si sednout zpátky na gauč.

Vzal do ruky knížku, otevřel ji, přečetl dvě věty a koukl na hodinky. Napadlo ho, za jak dlouho se Kurt asi vrátí.

***

„Uvařil jsem ti čaj,“ zamručel Nico a podal mu hrnek.

„To si děláš prdel? To se z tebe už stala i domácí puťka? Začneš nosit sukně? Možná by to bylo i dobrý ne, by ti Kyler nemusel furt stahovat kalhoty.“

Starého Nica by tím vytočil a nejspíš by mu ten horký čaj chrstl do ksichtu. Otec ho překvapivě za podobné excesy nikdy nekáral, připadalo mu to legrační a ostatním obvykle povýšeně vykládal, že se nedá nic dělat, Nico je prostě trochu svéhlavý. V soukromí ho poté chválil, protože si nenechal srát na hlavu. Jenže starý Nico by nejspíš někde ležel zfetovaný nebo mrtvý. Teď tu byl nový a příšerně znuděný Nico.

„Tak chceš ten čaj, nebo ho mám vypít?“ odvětil.

Kurt se zašklebil. „Dej ho sem,“ zavrčel. Sotva ho sevřel v dlaních, spokojeně zamručel. „Objednávka je prej v pořádku. Můžete to vodklepnout.“

Nico přikývl a vrátil se do domu. Za poslední hodinu to bylo největší vzrušení, takže mu adrenalin koloval v krvi jako splašený. „Objednávka je schválená!“ vypálil nadšeně. Zavřel za sebou dveře a čekal… vlastně netušil, co čekal, ale Kylerovo dobře jeho očekávání rozhodně nesplnilo.

„Co dál?“ chtěl vědět Nico.

Kyler otočil hlavu a působil překvapeně, jako by si až teď uvědomil, že tu není sám. „Pošlu objednávku,“ řekl pomalu a ještě pomaleji se vrátil pohledem zase k počítači.

Na tohle Nico asi neměl jak reagovat, a tak sebou praštil na gauč právě ve chvíli, kdy Kyler dodal: „Potřebuju Angelův odhad, kolik jsme schopni vytěžit do konce měsíce.“

„Jistě.“ Nico vyskočil na nohy, obul boty, hodil na sebe bundu a vyšel do zimy.

„Donesls mi napečenej koláč?“ uchechtl se Kurt a něco v jeho smíchu bylo vyloženě podlé a jízlivé. Třeba by mu Nico mohl prostě jen tak rozmlátit ksicht.

„Zatím ne, ale přišel jsem se zeptat, jaký bys chtěl. Jestli meruňkovej, nebo švestkovej, obojí jsem dal do trouby a fakt se mi to povedlo.“ S těmi slovy vytrhl Kurtovi hrnek z ruky, sice trochu rázněji, než měl v plánu, ale tón udržel klidný a to ho potěšilo.

Zato Kurt klidně nevypadal. Byl evidentně otrávený. „Ty vole, ty si bejt štětkou snad i užíváš.“

„Jo, nesmírně,“ přitakal Nico a zářivě se usmál. „A teď, co ty? Budu hádat. Seš sám, protože se nikdo na ten tvůj šerednej ksicht po ránu nechce koukat, co? Nebo je to kvůli tvé super povaze?“ Jasně, ano, měl ho poslat se vzkazem dolů, ale rýt do Kurta byla Nicova nová oblíbená činnost.

„Na Hádovi fakt není moc buchet, co by za to stály, ale to není tvůj problém.“

„Začínám mít pocit, že na nás s Kylerem trochu žárlíš. Není to doufám tak, že bys ho chtěl pro sebe, že ne? To by se mi asi nelíbilo.“ Nico povytáhl obočí a nadzvedl bradu, aby dal najevo, že by do potyčky klidně šel.

Teda… šel by, kdyby se za ním neozvalo hodně nejisté: „Nicolaii?“

„Měl bys jít, tvůj páníček tě volá,“ uchechtl se okamžitě Kurt.

Nico vzdychl a rozhodil rukama. „Zjisti od Angela, kolik jsme schopni vytěžit do konce měsíce.“ A teprve potom se otočil na Kylera, který stál ve dveřích jen v mikině a ponožkách, takže mu musela být dost zima.

„Stalo se něco?“ vypálil Nico a prošel kolem něj do domu.

„Přišlo mi, že se spolu bavíte docela dlouho, tak jsem měl strach, jestli se něco nestalo,“ vysvětlil Kyler a schoval dlaně do rukávů.

„Jen jsme spolu mluvili. To snad ještě můžu. Nebo tu mám sedět a čekat na tvé rozkazy? Co kdybych se přitom rovnou naučil i nedýchat, abych tě nerušil?“

Kyler chápavě přikývl. „Nudíš se. A myslel sis, že budu přes den dělat všechno pro to, abych tě zabavil. Nenapadlo tě, že doopravdy pracuju a nemám tím pádem čas, takže jsi prostě naštvaný a otrávený. Rozumím.“

„Já se docela dobře bavil, než jsi mě vyrušil. Myslel sis, že tu budu jen pro tebe, a když si najednou povídám s někým dalším, tebe to štve. Rozumím,“ plácal Nico, a dokonce se přistihl, že zkouší parodovat Kylerův nabubřelý hlas. Věděl, že se chová iracionálně, ale nemohl přestat.

„Takže když jsi Kurtovi říkal, že na nás žárlí, a vlastně mu vyhrožoval, tak to bylo bavení se?“

Nico zaklonil hlavu a vyšlo z něj hrdelní ááá, u kterého myslel, že se mu uleví. Místo toho cítil ještě větší frustraci. „Celej podělanej život, i v době, kdy jsem byl na dně, jsem měl aspoň něco na práci. Cokoli. A teď tu mám prostě jen sedět, zatímco všichni ostatní něco dělají? Jak je to dlouho? Dvě hodiny? Dvě hodiny a já už skoro lezu po zdi. Na tohle nejsem stavěnej.“

V místnosti se rozhostilo ticho, protože Kyler upřímně netušil, co by na tohle měl říct. Vždycky přece věděl, že Nico potřebuje poslání a že na Háda nepatří. Že by se tu brzo zbláznil. Trvalo by to mnohem déle než dvě hodiny, možná několik měsíců nebo klidně i rok, ale nakonec by přišla chvíle, kdy by frustrace byla tak silná, že…

Vůbec by nad tím neměl přemýšlet. Nicolai tu nezůstane.

„Promiň. Chovám se jak idiot, co nevydrží sám se sebou.“ Nico povytáhl jeden koutek a usmál se. Koukl na knížku, kterou předtím zahodil, a najednou mu nepřišla tak hrozná. „Víš co? Vlastně to čtení ještě zkusím. A taky bych mohl začít cvičit, jinak z toho posedávání ztloustnu.“ Což si sice neuměl představit vzhledem k tomu, že jedl hlavně čočku, ale fyzičku by si hlídat mohl.

„Taky promiň. Neměl jsem hned kontrolovat, jestli se něco neděje,“ přikývl Kyler a vrátil se ke stolu. Tušil, že i když se oba tváří, jak je všechno v naprostém pořádku, ještě to úplně nevyřešili. Nejspíš proto, že Nico stejně dřív nebo později dojde k tomu, že hlídat Kylera je nepředstavitelná nuda, a frustrace opět naroste.

Alespoň pro teď to ale vypadalo, že si doopravdy čte.

***

Peprmintové dropsy, mátové koláčky, skořicové rolky a lékořicové pendreky.

Ačkoliv ne. Pendreky chutnaly přece jenom hůř než skořicové rolky – ty by celkem ušly, jen odmalička moc nemusel skořici, protože si kdysi narval z legrace plnou lžičku do pusy a málem se udusil. Chuťově mu ovšem tolik nevadila.

Takže. Peprmintové dropsy, mátové koláčky, lékořicové pendreky… a skořicové rolky dal na čtvrté místo. Co by byla pětka v seznamu nejhorších sladkostí, které kdy ochutnal? Ty hořké čokoládové koule s rumem taky nebyly nic moc, ale možná by si je dal přece jen raději než šumivá lízátka s colovou příchutí. Vlastně když nad tím tak přemýšlel, colová lízátka byla tak odporná, že by je možná dal i před mátové koláčky.

Tím pádem měl definitivní pětku, se kterou byl naprosto spokojený.

Peprmintové dropsy, šumivá lízátka s colovou příchutí, mátové koláčky, lékořicové pendreky a skořicové rolky.

Málem se pyšně poplácal po rameni a přitom kýval hlavou, aniž si to uvědomil.

„Kurt,“ zamručel Kyler.

Nico vstal, nazul boty a vyšel ven. Mezi mraky občas prosvitlo slunce, a tak už si většinou ani nenasazoval čepici. „Takže…“ spustil, sotva stáli s Kurtem naproti sobě. „Peprmintové dropsy, šumivá lízátka s colovou příchutí, mátové koláčky, lékořicové pendreky a skořicové rolky.“

Kurt vyvalil oči a zakroutil hlavou. „To je píčovina! Nikdo s mozkem v kebuli by neřekl, že jsou skořicové rolky hnus.“

„Aha, no tak schválně, co tam máš ty,“ spustil Nico a ani se nesnažil zakrýt zvědavost.

Kurt zvedl ruku a začal odpočítávat na prstech. „Mentolky, rozinky v čokoládě, ledová čokoláda, chilli čokoláda a puding!“

„Puding? No tak to snad žertuješ. Měls ho vůbec někdy? A ne, nemyslím zdrclej s hrudkama, myslím normální puding, co jí normální lidi,“ odsekl Nico a založil ruce na hrudi odhodlaný bojovat za puding, ačkoliv ho sám taky zrovna nemusel.

„A nejhorší na pudingu jsou rozmočený piškoty,“ dodal Kurt, jako by Nica ani neslyšel. „Se nedivím, že chlapeček jak ty je totálně zpovykanej a vybere skořicové rolky. Kdybys někdy jedl rolky, co dělala moje holka, by ses z toho zesral!“

Nico rozpřáhl ruce a hlasitě se zasmál. „Aha, no jasně, a jsme doma. Teď už vím, že meleš hovna, protože tys žádnou holku nikdy neměl. Možná tak nafukovací a ty nepečou.“

„Ale ale ale, tady někdo nafukovací panny docela zná. Nebo mám snad říct panáky? Ale jejich nafukovací péra asi nic moc, co?“

Nico nakrčil nos. Fakt se mu nechtělo pokračovat a říct nějakou stupidní kokotinu jako třeba: To mi řekni ty. Jenže už byl příliš daleko, emoce lítaly vzduchem, a tak to samozřejmě řekl. „To mi řekni ty!“

Oba na sebe nasupeně zírali, dokud si Kurt neodplivl na zem a nezavrčel: „Ty tvoje urážky jsou slabota. Kurva, to neumíš zasáhnout do koulí?“

S tím Nico nesouhlasil, ale zároveň to bral jako výzvu. „Fajn. Počkej, až přilezeš příště.“

„Nápodobně.“

Kurt se otočil a vydal se cestou zase zpátky dolů, zatímco Nico přikyvoval, než mu došlo… „Blbče! Nepředals mi zprávu od Angela.“

„A jo, jsem při pohledu na ten tvůj tupej ksicht úplně zapomněl.“

„No jasně, a kdo je pak tupej.“

Když Kurt odešel a Nico se vrátil do domu, maličko se usmíval. Sotva si ale uvědomil, že ho Kyler pozoruje, přestal s tím a dělal, že nic.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥