Szabi

6. 6.

Emmett si přes hlavu přetáhnul mikinu a zkusil se do ní zachumlat.

Vážně smrděla. Ale to ho samozřejmě nepřekvapilo, protože celý včerejšek tak nějak smrděl a mizel uprostřed kouře z cigaret a trávy. Ještě že alespoň každá lahev měla svoje dno, kam bylo možné se propít, kde mohl člověk skončit. Bez toho dna by Emmett nejspíš nedokázal přestat.

Unaveně se opřel o opěrku a promnul si oči. V duchu sám sobě slíbil, že za chvíli vstane. Teď. Anebo spíš teď. Ale dál ležel a civěl na strop, kde se pořád dokola odehrával film jeho života a všechno, co mu Keith řekl.

Že jeden druhému nemůžou pomoct. Že mezi nimi bude konec, pokud se Emmett nevrátí.

Gauč se naklonil doprava a Emmett se neměl čeho chytit, tak jenom čekal, jestli se s ním překlopí. A dýchal, v puse příšernou pachuť. Nepomohlo, ani když si pořád dokola přejížděl jazykem po zubech.

Zkoušel si udržet to příjemné prázdno v hlavě, poslední zbytky alkoholu, ale s tím, jak se ten konejšivý opar vytrácel, mu před očima vystupovaly nejrůznější události posledních dní. Posledních let.

Pevně semknul víčka k sobě, ale z toho mu bylo tak akorát špatně (svět se točil závratnou rychlostí), takže je znovu otevřel a vstal. Z nějakého důvodu ho brněly tváře, což se mu během kocoviny dělo zřídka. Možná ale, že se tentokrát vážně přiblížil nějakému limitu. Poslední dobou pil často, i na svoje poměry.

Chvíli otupěle pozoroval křeslo, ve kterém Keith předtím seděl, než se konečně odebral do sprchy. Po cestě posbíral pár svých svršků – přičichnul k nim a některé už měly to nejlepší za sebou – a zavřel dveře. Koupelna klíč neměla, stejně jako ostatní místnosti tohohle bytu, ale i kdyby se Phoebe vrátila ze školy dřív a viděla ho, jak se sprchuje, bylo by mu to jedno. Stejně s ní jednou nebo dvakrát spal, znala jeho tělo. Alespoň povrchně, když už teda chtěl být přesný.

Ne že by ho nedokázala uspokojit, ale… ALE.

Vlezl do sprchy, zavřel oči a nastavil tvář horké vodě. Vypláchnul si s ní pusu a nechal ji vytéct koutky úst. Pak dlouho pozoroval černou plíseň ve drážkách mezi kachličkami.

Přišlo mu neuvěřitelně vyčerpávající jen tak sáhnout pro mýdlo a umýt se, ale nakonec se k tomu nějak dopracoval. Namydlil se, opláchnul, sprchu vypnul a zase vyšel ven. Všechno mechanicky, hlavně o ničem, o nikom, moc nepřemýšlet.

Bože, jak tam tak stál a otíral se osuškou, která patřila Phoebe, přišel si jako pytel sraček. A nejhorší na tom bylo, že v sobě nedokázal vykřesat dostatek znechucení.

Byl prázdný, podobně jako jedna z těch lahví. Jako kdyby ho někdo vypil do dna.

****

Další směna mu začínala ve čtyři, ale protože neměl co dělat, už od tří seděl u baru a upíjel pomerančový fresh. Přitom cvakal do mobilu esemesky Phoebe a Markovi. Zpětně si nedokázal vzpomenout, proč ho napadlo jít zrovna do školy, když byl totálně zlitý. Pořád to ale bylo lepší (a v něčem i logičtější), než jít třeba směrem k dálnici a zkoušet ji přejít. Mimochodem, to ho v minulosti už taky jednou napadlo.

Napadla ho spousta věcí a nikdy nic z toho nezrealizoval, což částečně přičítal svojí zbabělosti.

Fouknul do brčka a opřel se čelem o bar, když před něj Joanna postavila velký hrnek dvojitého cappuccina s čokoládovou posypkou. 

„Ňuňu,“ řekla laskavě a prohrábla Emmettovi vlasy. „Z toho se vyspíš a všechno bude lepší.“

Emmetta napadlo, že by jí řekl pravdu. Na okamžik ho to úplně osvítilo. Pravdu o sobě a o všem, co udělal, aby sám sebe zapomněl. A hned nato ho napadlo, že by se naopak tvářil, jako že o nic nejde, což kdykoli jindy zvládal s naprostou lehkostí. Ale tentokrát zvítězila únava, tak řekl to samé, co předtím Keithovi: „Posral jsem to.“

„S nějakou holkou?“ Joanna zalétla pohledem ke dveřím, takže možná čekala, že tam tu pomyslnou holku zahlédne, jak tiskne nos k výloze. Ale nikdo tam nestál. A kavárna byla poloprázdná, zdálo se, že nikdo nic nechce.

Emmett zvedl hlavu a promnul si spánky. „S klukem.“

„Počkej, to jako fakt?!“

„Jako fakt.“

Joanna se naklonila blíž, až ucítil peprmintovou žvýkačku. „A bylo to vážný? Chceš si o tom promluvit?“

Emmett jí koukal do očí a přemýšlel o její nabídce. A taky o tom, z čeho přesně ta nabídka vychází. Jestli z upřímného zájmu, nebo… Věděl, že v sobě má takovou zvláštní nenucenost, uvědomoval si, jak na lidi působí. Byl oblíbený. Byl to kluk, který od holek dostával telefonní čísla dřív, než ho vůbec napadlo, že by je chtěl.

Joanna tomu kouzlu podléhala taky, akorát s tím rozdílem, že ona ho od první chvíle viděla spíš jako mladšího bratra. Uměla být tím pádem nesmyslně ochranitelská, ale aspoň si ho nijak výrazně neusurpovala.

A Emmett… To někdy ukrutně nenáviděl, když se lidi usmívali a říkali, že je charismatický. Mohli rovnou říkat: Víš, přijdeš mi jako hrozný debil, ale tahle tvoje vlastnost, to kouzlo trčících vlasů, přebije všechno.

Koukal na kávovar, míchal přitom lžičkou v cappuccinu a litoval se. Ta lítost, která se projevovala ve chvílích, kdy byl ožralý, z něj málem odkapávala.

Joanna pořád čekala na odpověď a hrála si s korálkem na jednom z dredů.

Emmett vzdychnul a vydoloval ze sebe kouzelný úsměv. Přišlo mu, že to dělá podvědomě, že to vlastně ani neovládá. Jako kdyby v něm seděla nějaká samostatně myslící bytost, která pořád dokola rozsvěcela světlo.

Bylo vlastně legrační, když potkal někoho, kdo to světlo rozsvěcel doopravdy.

Keith byl jediný člověk, se kterým si připadal přirozeně, komfortně. Se kterým dokázal aspoň na chvíli poskládat svoje skutečné já, ať už to znamenalo cokoli.

Ocitnout se vedle kluka, který věnuje tolik času kontrole zásuvek, hledání neexistujícího mravence, anebo opakování jeho jména, bylo v něčem úlevné. Jejich dva vnitřní démoni v přítomnosti toho druhého předli jako koťata.

„Asi spíš dobrý. Ale jestli jsme ve fázi utěšování, myslím, že by mi fakt pomohl ten čokoládovej dort.“ Ani jeho směrem nepohlédl, věděl naprosto přesně, na jakém místě ve vitríně se nachází. Hned pod dýňovým.

„Napíšu ti ho na účet,“ přikývla Joanna, i když na to později pravděpodobně zapomněla, nebo se na to úmyslně vykašlala, protože Emmett ten den působil vážně uboze. A stejně, zatímco sledovala, jak Emmett zápolí s vidličkou a snaží se nabrat obzvlášť velký kus, neudržela se a pronesla: „Je to hodně zlé?“

„Ne. Je to lepší než obvykle, hlavně ten krém.“

****

Sotva vešel dovnitř, slyšel, že má Phoebe společnost. Navíc prakticky okamžitě ucítil vodní dýmku.

V první chvíli ho napadlo, že by se otočil na patě a vypadnul, protože jestli neměl na něco náladu, tak to byl právě… kdokoli. Ale nenaštvalo ho to, ani nemohlo. Phoebe po něm za možnost přespávání na gauči nechtěla nic moc, maximálně aby po sobě uklízel a občas nakoupil. Nepožadovala ani sex, to už měli dávno za sebou.

Byla tak vlastně ideální spolubydlící. Akorát…

Akorát neměla králíka s legračníma ušima. Tím pádem ani nevoněla jako hebká králičí srst, jako čerstvé bylinky do čaje, a hlavně jako příslib něčeho dalšího. Společných nocí a rán. Toustů s arašídovým máslem. Tak těsným objetím, až se z toho člověku tají dech.

Emmett naslouchal smíchu, který k němu doléhal z obýváku, a čelist měl přitom podivně napjatou.

Dokázal si spočítat, že je tam alespoň pět lidí, posedávajících na gauči, kde spával. Kdykoli jindy by k nim došel a hned na úvod něco zahlásil. Automaticky by ho přijali mezi sebe – beztak většinu z nich znal – a dál by klábosili.

Podle hlasu tam byl i Mark, Emmettův spolužák, jeden z jeho nejbližších přátel, který ale, stejně jako všichni ostatní, neměl tušení, co Emmetta pronásleduje pokaždé, když má čistou hlavu.

Mohlo uběhnout několik dlouhých minut. A bylo otázkou času, než se někdo z nich vydá na záchod a natrefí na Emmetta stojícího ve tmě.

Co tady děláš, kámo? Hej všichni, koukejte, kdopak nám to přišel!

Emmett věděl, že se musí rozhodnout. V rychlosti zkontroloval, jestli u sebe má peněženku a mobil, znovu narval klíče do kapsy a zabouchnul.

Bylo mu jedno, co si kdo pomyslí, pokud ho slyšeli odcházet. Spěchal ze schodů, ze čtvrtého patra, kam ho Keith ráno vytáhnul, a s každým dalším krokem byl blíž totální depce.

Venku málem vrazil do postaršího chlápka se psem. Zamumlal omluvu a rozešel se ulicí, po které chodilo nejméně lidí. Netušil, kam vlastně jde. Měl samozřejmě spoustu oblíbených podniků, do kterých se mohl zašít, zrovna teď ale potřeboval něco úplně jiného.

Měkkou králičí srst, objetí a třeba i horké kakao. Potřeboval dovolit myšlenkám, aby se rozutekly, zatímco by sledoval Brooklyn 99, nebo nějakou praštěnou reality show.

Tím pádem ho vlastně ani nepřekvapilo, když si uvědomil svoji vnitřní potřebu, že po chvíli stanul před barákem, kde skoro celý rok bydlel.

V pokoji, který mu patřil, se svítilo a za závěsem přecházela silueta. Emmett ji tipoval na Jacoba.

Takže stál vedle čínské restaurace a přes ulici sledoval, jak se za závěsem odehrává život, který mohl patřit jemu, kdyby se na to nevysral, jako na všechno. Ale byl tak hrozně moc rozbitý, že přece dávalo smysl, jak mu Keith řekl, že ho nemůže opravit. A to samé platilo i naopak.

Co vlastně Emmett věděl o Keithově nemoci?

Přišla mu esemeska, tak sáhl do kapsy, ale byla to jen Phoebe, která se ptala, kdy dorazí domů. Neodepsal, i když chtěl napsat něco v tom smyslu, že doma je. Právě teď na něj kouká ze vzdálenosti několika metrů jako úchylák a ze všeho nejvíc si přeje vyjít po schodech, zaklepat a dovolit Keithovi, aby se o něj postaral.

Tak strašně se nenáviděl.

Vyjít schody nahoru a vrátit se bylo v jeho představách mnohem těžší než vylézt na komín. Než cokoli. Než zůstat doma sám, zatímco se místnost plnila dlouhými pokřivenými stíny, než když máma předstírala, že neslyší jeho volání, zatímco klepal na dveře koupelny, kde se zavřela. Než když pořád dokola opakoval, že má hlad. Že se mu chce čůrat. Že kurva potřebuje, aby ho vnímala jako živou bytost.

Mobil znovu zapípal a displej zčernal.

Po ulici spěchal mladý pár s kočárkem a Emmett ukročil, aby měli víc místa. Opřel se o zeď a dál koukal nahoru. Vzpomněl si, co mu řekl Keith. Respektive co on, Emmett, řekl jemu.

Miloval ho. Věděl, že to je pravda. I teď, střízlivý, si uvědomoval, jak velká pravda to je. Miloval Keithe.

Ale nedokázal jít nahoru a něco udělat. Keith měl dost svých vlastních problémů, než aby řešil ty jeho. A naopak.

Emmett tenhle druh beznaděje dobře znal. Sám nedokázal pomoct vůbec nikomu, protože byl tak k ničemu. K ničemu člověk, to občas říkali jeho kámoši, když měli den, kdy se jim nic nechtělo. Dneska jsem k ničemu. Emmett ale viděl hluboko pod povrch tohohle prohlášení.

Chtěl se změnit, už tolikrát. Chtěl se vymazat, už tolikrát.

Uvědomil si, že jde ulicí pryč a byt, který sdílel s Keithem, nechává daleko za sebou. Ruce měl vražené v kapsách a pevně svíral telefon. Pravděpodobně vybitý, takže na tom nezáleželo, akorát… se teď fakt potřeboval něčeho držet.

Poblíž zacinkala tramvaj a on si zmateně uvědomil, že málem vkročil do kolejí. Možná to dělal podvědomě.

Jak potom mohl být pro někoho tím pravým? Vždyť netušil ani to, jestli má dost síly, aby pomohl sám sobě. Popravdě, zrovna teď neměl vůbec žádnou sílu, až ho chvílemi překvapovalo, že dýchá.

Z večerky zrovna vycházela žena, která držela za ruku malého kluka a šťastně k němu promlouvala.

Emmett jim podržel dveře. Pak vešel dovnitř a koupil si vodku.

—-

13. 6.

Poblíž zacinkala tramvaj. To byl první zvuk, který si uvědomil a hned po něm tiché bubnování dešťových kapek do parapetu. Podvědomě se zhluboka nadechl vůně deště, místo toho cítil ale jenom růžovou vodu a cigaretový kouř.

Posadil se, příliš rychle, takže se mu zamotala hlava. Sklonil ji mezi kolena a snažil se uklidnit. Potom odhrnul přikrývku a chvíli koukal na svůj penis. Byl tam a víc se o něm v tu chvíli nedalo říct. Mnohem důležitější pak byla otázka, kde má boxerky.

Emmett pootočil hlavu doleva a viděl dlouhé vlnité vlasy vykukující zpod peřiny. Jejich majitelka měla ruku nataženou na prostěradle a Emmett chvíli koukal na dlouhé nehty. Pak hodně pomalu vstal, jako když člověk nechce probudit spící šelmu. Chodil po pokoji a sbíral svršky – boxerky našel na židli u psacího stolu. Rychle je na sebe natáhnul, stejně jako tričko, a s riflemi a mikinou v náruči zamířil ke dveřím.

Jedna z parket zavrzala a holka na posteli něco zamručela. Neprobudila se. A Emmetta napadlo, že to možná ještě nějakou dobu potrvá, protože, co si matně pamatoval, toho spolu včera hodně vypili.

Potkal ji v baru, kde měl sraz s Phoebe a ostatními. Líbilo se mu, jaký má zvonivý smích. A že se nebála říct mu, že jí připadá rajcovní.

Později v noci mu dlouho kouřila, protože se mu nechtěl postavit. Většinou neměl s erekcí po alkoholu problém, ale poslední dobou chlastal i nad svůj limit. 

Sáhl po klice a hodně pomalu ji stlačil dolů. Stejně opatrně za sebou pak i zavřel. Celou dobu zadržoval dech, ale teď v kuchyni se konečně znovu přinutil k pořádnému nádechu.

V rychlosti na sebe natáhl zbylé oblečení a u dřezu si pořádně vypláchnul pusu. Napadlo ho, že by prohledal šuplíky a přihrádky kuchyňské linky a podíval se, jestli tady ta holka (jejíž jméno mu pořád nepřicházelo na mysl) nemá kafe, nebo aspoň aspirin. Jenže na to nebyl čas, pokud chtěl stihnout předposlední zkoušku tohohle roku.

Solemniová už si na něj beztak dlouho brousila zuby, a kdyby si podruhé posunul termín, nejspíš by ho obdarovala dvouhodinovým výkladem na téma důležitost vzdělání a on měl dost silný a opodstatněný pocit, že by ho přitom umluvila k smrti.

Takže sáhl jenom pro pomeranč, který se povaloval v míse na stole. A všiml si, že ho pozoruje velký bílý chlupatý kocour. Měl úplně stejnou barvu srsti jako Tribi, netvářil se ale ani trochu přívětivě. Tohle byl jeho prostor, jeho teritorium.

Emmett si strčil pomeranč do kapsy a vysvětlil kocourovi, že se nemusí bát. On už se rozhodně nikdy nemínil vrátit.

Když o několik minut později vyšel z vchodových dveří na ulici, hustě pršelo. Dešťové kapky pleskaly o chodník a projíždějící auto mu okamžitě ohodilo nohavice. To bylo ovšem to poslední, co by Emmetta mohlo štvát. Navíc mu připadalo, že déšť tak nějak smývá stopy včerejška.

Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, v jaké části města zrovna je, a pak zamířil k univerzitě. Loupal přitom pomeranč a přišel si víc mrtvý než živý.

—-

15. 6.

Jacob seděl na barové židli, jednou rukou si podpíral hlavu a tlačil do sebe už druhý kousek karamelového dortu. Emmett čistil kávovar a občas k bratrovi zabloudil pohledem. Dokonale dokázal porozumět hladu, který se Jacobovi zračil v očích. Sám se musel v průběhu života učit mít jídlo rád, nebrat ho jako nutnost, nesnažit se natlačit ho do sebe co nejvíc pro případ, že už později žádné nebude.

Kavárna byla touhle dobou poloprázdná. Šlo o ranní směnu v sobotu ráno, kdy se k jednotlivým stolům přišli na pár hodin zašít spisovatelé, anebo workoholici, kteří si objednávali zhruba co půl hodiny. Emmett tak měl dostatek času věnovat se čištění toho kávovaru, rovnání skleniček, čehokoli, aby se nějak zabavil. Pociťoval jistou otupělost, zatímco vytahoval z myčky čisté hrnečky a stavěl z nich něco jako pyramidu.

Zbývala mu poslední zkouška, než dokončí semestr, a na ni se překvapivě i docela těšil. Dějiny architektury měl rád, Robinson vyprávěl vážně poutavě, byl do všeho zapálený a na rozdíl od Solemniové dokonale chápal, že je dobré občas udělat pauzu nebo klesat hlasem na konci vět.

„Skvělý, děkuju.“ Jacob přisunul vymetený talířek po pultu k Emmettovi a usmál se. Trochu ostražitě, jak se usmíval od chvíle, kdy za ním začal pravidelně chodit. Možná si nebyl jistý, jak se Emmett v příští vteřině zachová, a to mu Emmett nemohl mít za zlé.

„Chceš ještě něco?“ zeptal se, ale pak mu došlo, že to zní dost odmítavě. Jako kdyby říkal: Chceš ještě něco, nebo už laskavě vypadneš? „Kafe, colu, fresh,“ vypočítal rychle. Jacobova přítomnost mu ve skutečnosti nevadila. Několik dlouhých let v jeho blízkosti usínal (na dolní matraci patrové postele) a poslouchal, jak Jacob ve spánku skřípe zuby. Sdíleli jeden pokoj, takže toho o sobě věděli dost. A Jacob ho čas od času kryl, když šel ven s kamarády, anebo když se ožral a potřeboval nenápadně projít kolem pěstounů.

Jacob byl prvním člověkem, kterého mohl považovat za rodinu. On a Chloe.

To, že je opustil, byla jedna z nejtěžších věcí v jeho životě. Ale tenkrát potřeboval utéct, být daleko od všeho, a především od lidí, kteří ho brali jenom jako pravidelný finanční příspěvek.

Matka ho naučila, že dřív nebo později skončí opuštěný, i kdyby dělal všechno správně. To byl zákon. Pěstouni ho naučili, že láska má svoje limity.

A stejně to bylo tak hořkosladce úsměvné, protože i když si pro sebe vybral nový život, práci, univerzitu, spolubydlení, začínalo mu docházet, že před tím utéct nemůže. Nesl si to v sobě, takové zvláštní prázdno. Kousek tmy.

Nikdy o tom nemluvil, protože mu to přišlo hloupé. Příliš osobní.

„Můžu prosím dostat horkou čokoládu?“ Jacob sáhl do batohu a vytáhl poměrně tlustou knihu. Takže se nejspíš hodlal ještě nějakou dobu zdržet.

Emmett přikývl a začal čokoládu připravovat. Dokonce nahoru našlehal mléčnou pěnu a posypal ji špetkou skořice.

„Včera se v bytě zastavila Keithova máma,“ řekl Jacob zničehonic, jako kdyby navazoval na předchozí konverzaci. Což byla rozhodně podpásovka, protože až doteď o Keithovi nemluvili. Jacob se před několika dny jenom tak mimochodem zmínil, že je na bytě odteď sám, chvíli čekal na Emmettovu reakci, a když se jí nedočkal, pokrčil rameny a pokračoval v dělání domácího úkolu.

Emmett nereagoval ani tentokrát. Jenom posunul čokoládu po pultu a vrazil do ní lžičku. Taky sebral dva cukry a položil je vedle. „Ale je to sladké dost.“

„Emmette,“ řekl Jacob rozvážně a Emmett na něj potom dlouho civěl, protože podvědomě čekal, že bratr zopakuje jeho jméno ještě třikrát. Když se tak nestalo, radši se vrátil k rovnání hrnků. Jeho precizně vystavěná pyramida se mohla každou chvíli zhroutit. A Jacob pokračoval: „Mohl by ses někdy zastavit. Můžeme si něco pustit v telce, nebo tak. Jsem si jistý, že by to nikomu nevadilo.“

Nikdo byl v jiném světě a čase a podstupoval behaviorální léčbu. Emmett si o tom četl pár článků, jen tak, ze zvědavosti, ale stejně z toho nebyl moc moudrý. Uklidnilo ho ovšem, že to v sobě nezahrnuje žádné elektrošoky a podobné šílenosti.

„Nojo, možná někdy,“ odvětil vyhýbavě. V tu chvíli naštěstí k pultu došel jeden ze zákazníků, pod paží laptop, a rozhodl se zaplatit za svoje tři espressa.

Nechal Emmettovi velké dýško a prohlížel si přitom jeho rozcuchané vlasy. Vzhledem ke svému pokročilému věku se tím Emmetta pravděpodobně nesnažil sbalit, jako spíš došel k názoru, že tenhle barista potřebuje příspěvek na kadeřníka.

Když s poděkováním odešel, Emmett s povzdechem pohlédl na Jacoba, který na něj stále upíral velké oči. Nad rtem měl čokoládový knír a kloubem zlehka poklepával na první díl Duny.

„No? Tak to vybal. Poznám, že chceš ještě něco říct.“

„Co se mezi vámi stalo? Promiň, ale…“

„Co myslíš?“ skočil mu Emmett do řeči a zněl podrážděně, ačkoli netušil, kde se to v něm bere. Prudce sáhl pro pytel s kávovými zrny a začal je sypat do kávovaru. Několik jich přitom spadlo na zem. „Zachoval jsem se jako debil.“

Jacob jeho podráždění nevycítil, anebo ho ze zkušenosti zvládal dost dobře ignorovat. „Pak jsi ale přišel, když měl ten svůj stav.“ U posledního slova mávl rukou. Možná nevěděl, jak to pojmenovat. „Když hledal toho mravence. Vypadalo to, že to máš pod kontrolou. A na něm bylo vidět, že je rád, že tam jsi.“ Naklonil se blíž a trochu nervózně poposedl. „Jestli jde o to, že jsem se nastěhoval k tobě do pokoje, tak ti ho zas klidně nechám, stačí říct.“

„Ježiši, Jacobe, o ten pokoj vůbec nejde!“ vyhrknul Emmett a pytel s kávovými zrny vrazil pod pult. Káva teď provoněla celou místnost. Emmettovi se ta vůně ani po letech nezprotivila, což bylo zvláštní, protože ji měl spojenou i s ne úplně šťastnými okamžiky.

Třeba když jí poprvé v šesti letech vypil tolik, že pak bylo jeho srdce k neutišení. Tlouklo mu do žeber jako splašené. Šel za mámou, aby jí o tom řekl. Seděla tenkrát u televize, kde zrovna běželo Mlčení jehňátek, a ve tváři měla takový prázdný výraz, až se zdálo, že okolní svět vůbec nevnímá.

„Mami,“ zašeptal.

Trhla sebou. „Ježiši, Emmette, do prdele! Musíš mě tak děsit?“

Emmett si promnul spánky a stočil pozornost zpátky k Jacobovi. Matka byla pryč a všechno, co ho k ní pojilo, stejně tak. Chtěl tomu věřit. „O ten pokoj fakt nejde.“

„Dobře.“ Jacob se znovu napil. Působil spokojeně. To byla jedna z jeho předních vlastností, která mu zajistila snadnější přežívání. „Každopádně jsem tím chtěl říct, že tam asi budou jezdit, nějak mě kontrolovat. Myslím Keithovu mámu a tátu. Jsou hrozně super! Dokonce mi pomáhali s úkoly. A už mlčím, už o nich neceknu… Ale kdybys mi úplnou náhodou chtěl říct, proč jste se s Keithem pohádali, jsem tu pro tebe, brácho.“ Začal listovat Dunou a pak si nejspíš na něco vzpomněl, protože otevřel pusu… aby ji vzápětí zase zavřel.

„Vyklop to.“

„Volal jsem si s Chloe, pěstouni mi ji dali k telefonu a hrozně se na tebe ptá. Možná bys tam mohl jeden víkend zajet? Já se tam určitě otočím, tak můžem jet spolu, kdybys chtěl. A už fakt mlčím, konec, ticho.“ Předstíral, že si zamyká pusu a sklonil se ke knize.

Emmett ho chvíli zamračeně pozoroval, načež obešel pult a začal v kavárně uklízet. Posbíral špinavé nádobí, urovnal židle a zjistil u přítomných zákazníků, jestli ještě něco chtějí. Usmíval se přitom od ucha k uchu a mluvil s nimi nenuceně, ale sotva se vrátil a začal strkat nádobí do myčky, ten úsměv už tam nebyl.

„Nebo vlastně,“ Jacobovi se na čele objevila zamyšlená vráska. „nechyběl ti ten králík, když ses odstěhoval? Mně přijde zvláštní, že neslyším chřoupání.“

****

Mark mu nabídnul brko a Emmett se zhluboka nadechnul. Podržel vzduch v plicích déle, než plánoval a začal kašlat. Rozesmálo ho to. Ležel na gauči uprostřed polštářů, na kterém se později propadne do stavu ne nepodobnému bezvědomí, a koukal na strop.

Pravda byla taková, že mu chybělo úplně všechno. Tousty, které vyskočily z topinkovače, aby na ně Keith napatlal burákové máslo, věčně puštěná televize, hotové jídlo na sporáku, Keithovo podtrhávání a přepisování vět, jeho smích a pevné tělo, které se v ničem nepodobalo holčičímu.

Emmett si ukazováčkem přejel po rtech.

Někdo zakřičel: „Nesu tequilu!“

—-

26. 6.

Většinou se mu dařilo propít do bezvědomí, takže pak neměl ani žádné sny. Ten večer, kdy pil absint, byl ale výjimka.

Zdálo se mu, že škobrtá přes zasněžené pole. Cítil, jak ho sníh studí do bosých nohou (ve skutečnosti zapomněl zavřít okno v obýváku a k ránu byla docela zima).

Po nějaké době došel k velké kartě. Byl to kárový kluk. Nejdřív docela malá karta, která se vešla do dlaně, ale po chvíli začala nabývat ohromných rozměrů. Visela před Emmettem jako gobelín a Emmett věděl, že nemá na výběr, tak skrze ni prošel.

Nebylo jednoduché kartu protrhnout (ve skutečnosti hodně pevně svíral polštář) a na druhé straně se nacházel úplně jiný svět.

Na vysokém skokanském můstku postávaly různé postavy a o něčem spolu debatovaly. Když Emmett došel blíž, viděl, že tam je Jake Peralta z Brooklyn 99, Sabrina ze Sabrininých děsivých dobrodružství a Ross z Přátel.

Jeden po druhém začali skandovat, aby Emmett skočil, a vyhrožovali mu tím, že se jinak z Keithe stane jablkový mošt (ve skutečnosti o moštu ten den mluvila v kavárně Joanna).

Emmett v tu chvíli věděl, že musí Keithe za každou cenu zachránit a bylo to zvláštně smutné, protože se s ním dopředu ani nemohl rozloučit. Tak aspoň napsal vzkaz na zadní stranu nákupního seznamu, kde nezapomněl zmínit, aby Keith koupil arašídové máslo. A že Keithe miluje. Jenom jeho. Ostatně, věděl to od chvíle, kdy spolu venčili na dlouhém vodítku mravence (ve skutečnosti byla spojitost s mravencem dost jasná).

Pak dlouho plakal a Jake Peralta tvrdil, že když neskočí, tak ho polechtá, zatímco Sabrina vedle něj čarovala špagety. Jenom Ross se k jeho pláči přidal a řekl, že to chápe, on taky miluje Rachel. Dokonce se nabídl, že skočí spolu, což bylo fakt velkorysé, ale Emmett to nakonec zamítnul – chtěl Rosse ještě vidět v dalších sériích, a kdyby vypadnul, jakože doslova, museli by ho někým nahradit. Tady vznikl takový typický snový rozpor, kdy se Emmett na jednu stranu loučil se životem a na druhou předpokládal, že bude moct v budoucnu ještě koukat na televizi.

Každopádně Rossovi svěřil ten nákupní seznam s vyznáním a Ross slavnostně slíbil, že ho Keithovi předá. Emmett pak skočil a jak se blížil k zemi, viděl, že se pod ním rozkládá brčálově zelená poleva (ve skutečnosti úplně poprvé spadl z gauče).

Byl to zkrátka podivný sen.

 —-

28. 6.

Všude byla spousta světel a ta světla se měnila. Emmett nedokázal přijít na to, jestli náhodně, nebo je v tom nějaký skrytý systém, každopádně se na tom seknul dobrých několik minut, kdy zůstal stát uprostřed parketu a se zakloněnou hlavou sledoval strop.

Fialová, modrá, červená, žlutá. Ale jakmile to začalo připomínat duhu a on tak nabyl dojmu, že tuhle hru rozluštil, objevila se po žluté znovu modrá a celá úvaha šla do háje.

Někdo do něj strčil, spíš omylem než schválně, a Emmett zavrávoral. Kolem něj tancovali lidé a jeho to na okamžik překvapilo. Holky v podprsenkách a riflích s vysokým pasem měly na obličeji nakreslené barevné obrázky. Kluci, do pasu nazí, se zpocenými vlasy, po těch holkách klouzali pohledem.

Bylo to zvláštně smyslné, Emmettovi ale nepřipadalo, že je toho součástí. Naopak, cítil se odtržený a pořád se nedokázal zbavit překvapení nad tím, kolik lidí tam je. Stovky! Tak proč si mezi nimi připadal sám?

Přestal zkoumat hru světel a začal se prodírat davem k baru, což nebylo zrovna jednoduché, protože ho něčí ruce stahovaly zpátky, jako kdyby volaly: „Vrať se, vrať, nemysli, že jsi lepší než my.“ V jednu chvíli dokonce zakopnul o svoji vlastní tenisku a málem to nedorovnal.

Alkohol ho v žaludku příjemně hřál, jediná jistota. Nějaká holka s motýlem na tváři se na něj usmála a na něco se zeptala. Nerozuměl jí, tak zakroutil hlavou. Zasmála se a políbila ho na tvář, její měkké, leskem natřené rty mu sklouzly po rozpálené kůži až k bradě.

Šel dál a dav ho přehazoval ze strany na stranu jako mořské vlny. V jednu chvíli musel zastavit, protože před ním tancovali lidé v hloučku a on netušil, jestli bude bezpečnější projít mezi nimi, nebo je obejít. Ta chvíle váhání stačila k tomu, aby na bocích ucítil něčí ruce.

Chtěl ji odstrčit, to byla jeho první myšlenka, jenomže když si ty ruce prohlédl líp, viděl, že žádná ona neexistuje. Ty ruce byly klučičí, i když měly nehty nalakované černou barvou. Vlastně, kdyby se nad tím zamyslel, poznal by to už z jejich pevného sevření.

Majitel těch rukou si stoupnul blíž a přitisknul se k němu boky, ne vyloženě vtíravě, ale spíš mimochodem, a teď už nemohlo být pochyb o tom, že to byl doopravdy kluk, protože se rozkrokem otřel o Emmettův zadek.

Emmett vzdychnul.

Barvy světel se teď rozpíjely jako obrovské kaňky.

Kluk ho jemně pohladil a přistoupil blíž k němu, líně, houpavě, a ten pohyb vyvolal vzpomínky na úplně jinou noc. Na noc, kdy byl Emmett překvapivě dokonale střízlivý, seděl Keithovi na klíně a nadsedáním ho pouštěl pořád hlouběji do svého těla, do svých myšlenek.

Sotva na to pomyslel, krev se mu nahrnula do tváří a jemu začalo být větší horko. Jeho tělo reagovalo bez jeho souhlasu, když se natisknul k tomu cizímu klukovi. Ale bylo to podvědomí, něco mnohem silnějšího než je fyzično, které mu v duchu řeklo tohle není ten pravý.

Emmett odstrčil ruce, které mu klouzaly po bocích, a zaplul rovnou do tančícího hloučku. Dvě holky ho stáhly k sobě a podle gest trvaly na tom, že s nimi musí odtancovat alespoň jednu písničku. Tak tancoval a z jedné písničky jich nakonec bylo pět. Zpocené tričko se mu lepilo k zádům stejně jako jazyk na patro, když potom spěchal k baru.

Po klukovi s černě nalakovanými nehty se slehla zem, ale on by ho stejně nepoznal.

Objednal si vychlazenou bublinkovou vodu a chladil si čelo. Parket nechal za sebou, zatímco spěchal ke dveřím – spěchal vratkým krokem.

Venku bylo překvapivě chladno a on si nedokázal vzpomenout, kde nechal mikinu. V kapsách riflí měl ale pořád peněženku, klíče a mobil, což bylo hlavní. Cítil se… Zrovna teď nedokázal moc uvažovat, natož aby si uvědomoval svoje pocity. Procházel ulicí pod rozsvícenými lampami, a napadlo ho, že kdyby měl tuhle noc pojmenovat, byla by to noc světel.

Taky ho napadlo, jestli Phoebe a Mark zůstali v klubu s ostatními. Předtím se k sobě až nápadně měli, což bylo dobré, protože to mohlo znamenat, že si pro sebe Phoebe celou tu záležitost s Emmettem (s tím, že se spolu vyspali) konečně dokázala uzavřít. Na druhou stranu to ale taky mohlo znamenat, že ona a Mark si to právě v tuhle chvíli rozdávali na Emmettově gauči.

Ale on tam stejně neplánoval chodit. Ve světě bez plánů dokázal jít jenom na jedno jediné místo.

Trefil tam celkem obstojně, akorát mu pak nesnesitelně dlouho trvalo, než odemknul, než vyšel schody a než znovu odemknul, tentokrát dveře do bytu. Unaveně za sebou zabouchnul a klíče hodil na botník, samozřejmě, jako kdyby od chvíle, co tu byl naposledy, neuplynula vůbec žádná doba.

Na chodbě se rozsvítilo světlo. Další světlo do Emmettova seznamu.

„Ježiši, Emmette!“ vyjeknul Jacob. Byl rozcuchaný, oblečený v pyžamu se směšně dlouhými nohavicemi a v ruce držel…

„Vážně si myslíš, že by tě zrovna tohle zachránilo před úkladnou vraždou?“ ukázal Emmett na vařečku a nůž na pečivo. 

„Nerozumím ti,“ vzdychnul Jacob. „Kolik jsi toho vypil?“ Nečekal na odpověď, na které nejspíš stejně nezáleželo, když Emmett tak žblebtal, a zmizel v kuchyni. Jakmile se znovu vrátil, vařečku a nůž už neměl. Místo toho pomohl Emmettovi sednout na zem a rozvázal mu boty. Ty pak velice úhledně zastrčil do botníku.

Přehodil si bratrovu ruku kolem krku, chytil ho kolem pasu a vedl ho chodbou do obýváku.

Všude bylo nesmyslně čisto a uklizeno.

Jacob shodil Emmetta na gauč a odněkud vyčaroval teplou deku, kterou se Emmett často přikrýval. Byla červená, huňatá a tak velká, že se pod ni vždycky vešel i s Keithem a Tribi a mísou chipsů.

„Zapomněl jsem, že máš pořád klíče. Keith je asi nechtěl zpátky, že jo?“ Jacob chvíli čekal, ale odpovědi se nedočkal, a tak prostě jenom přinesl sklenici vody, kterou postavil na stůl a se slovy: „Musím jít spát, zítra mám ranní,“ zmizel u sebe v pokoji.

U sebe, ano, protože Emmett tady už žádný pokoj neměl.

Nad kuchyňskou linkou svítilo světlo a na televizi docela malé červené světýlko. Ovladač se navíc povaloval v Emmettově dosahu. Stačilo natáhnout ruku. A Emmett v mysli dokonce došel k tomu, že by si docela rád něco pustil, protože od chvíle, kdy bydlel, nebo spíš přespával u Phoebe, na televizi moc nekoukal.

Chybělo mu to. Ten domácký pocit, kdy si člověk udělá jídlo a s nohama na stole kouká na nějaký sitcom. A i když je tam bordel, i když byl celý den jedna velká mizérie, tam dovnitř se nic nedostane.

Tady byl doma.

Emmett si přetáhnul deku přes hlavu a ještě víc zabořil obličej do polštáře. Ta deka voněla měkkou králičí srstí a něčím důvěrně známým, co miloval.

To byla jeho poslední myšlenka, než usnul.

****

Když pohnul čelistí, přišlo mu, že mezi zuby drtí písek. Potichu zaúpěl a přetočil se na druhý bok, než mu došlo, že tenhle gauč je mnohem měkčí než ten, na kterém spal poslední týdny. Zkusil svoji unavenou mysl připravit na to, že se znovu probudil v cizím bytě, pravděpodobně ve společnosti nějaké úplně cizí holky.

Přetočil se na druhý bok a vážně čekal, že tam uvidí zpod peřiny čouhat vlasy a užije si trochu trapné ráno. Jenomže místo holky na něj ještě pořád čekala sklenice s vodou a u ní byl na lístečku vzkaz od Jacoba: Šel jsem do práce. Přijdu okolo druhé.

Události předchozího večera začaly pomalu zapadat do sebe. A Emmett… Tomu se ulevilo, že se po dlouhé době vzbudil doma. Nějakou dobu jenom klidně ležel a užíval si ten pocit. Tiché vrčení ledničky, vzdálené cinkání tramvají. Cítil sounáležitost s tím místem.

Pak se ale ozvaly zatuhlé svaly. Ještě pořád na sobě měl rifle a v kapsách ho tlačil mobil a peněženka.

Přejel si jazykem po zubech, zaksichtil se a pomalu vstal. Vlasy mu trčely do všech stran naprosto neukázněným a nezkrotitelným způsobem. Přinutil se vypít sklenici vody, a dokonce po sobě poskládal deku. Taky zkontroloval mobil. Nic, žádné zprávy ani nepřijaté hovory, což mohlo vážně svědčit o tom, že Phoebe včera večer odešla s Markem, a tím pádem měla důležitější věci na práci než se shánět zrovna po Emmettovi.

Emmett zamířil do předsíně, tam sebral klíče a naposledy si dovolil vdechnout atmosféru toho místa. Teprve když se zkusil sehnout (a žaludek ten pohyb zrovna neocenil), napadlo ho…

Ale to byla přece hloupost, už dávno tam nebydlel.

Zkrátka ho napadlo, že by ještě zůstal.

Další směna v kavárně ho čekala až zítra. Dneska tam musel akorát krátce zaskočit, aby s Joannou vyřešil objednávku zboží, jinak měl úplné volno.

Žádná škola, žádná práce. Žádný život.

Snad vůbec poprvé po dlouhé době mu připadalo jako dobrý nápad prostě to zakempit u televize a nechodit pít. Svojí přítomností tady sice riskoval, že narazí na Keithovi rodiče, kteří jednou za čas přijížděli Jacoba zkontrolovat, na druhou stranu ale předpokládal, že pokud by měli přijet právě dneska, Jacob by mu o tom nezapomněl říct.

Na bratra byl v tomhle spoleh.

Emmett pomalu pustil klíče a vrátil se zpátky do obýváku. Srdce mu divoce bušilo, přitom se nechystal dělat nic nepatřičného. Byl tady doma víc než kdekoli jinde, takže dávalo smysl, že to nechtěl opouštět.

Navíc ještě pořád platil nájem, což ho svým způsobem opravňovalo přijít kdykoli, ne?

Bolela ho hlava, než aby nad tím přemýšlel dlouho. Taky se potřeboval osprchovat, což v sobě zahrnovalo čisté tričko, protože to, které měl na sobě, už rozhodně zažilo lepší časy. A mohl si něco půjčit od Jacoba, – kdysi spolu běžně sdíleli oblečení, navzájem ho po sobě dědili, protože pěstouni zřídka kupovali něco nového – ale namísto toho zamířil rovnou do Keithova pokoje.

Vůči svému starému pokoji žádný sentiment nepociťoval, zato tady mu na mysl vytanula snad úplně každá návštěva, každý okamžik, kdy se s Keithem váleli v posteli. Ostatně, sem Emmett směřoval téměř pokaždé, když byl ožralý.

Sem ho to táhlo.

Nechal dveře otevřené dokořán a rozhlédl se. Keithova přítomnost, byť si odvezl většinu svých věcí, byla stále hmatatelná. Stejně jako jeho vůně. Ne že by používal nějakou výraznou voňavku, ale zkrátka se mu podařilo do toho prostoru otisknout úplně stejně jako do Emmetta.

Bylinky. Aviváž. A jahody.

Emmett by stál uprostřed toho pokoje třeba i několik minut, vrostl by do země, ale nepříjemná pachuť v puse se připomněla, takže otevřel Keithovu skříň v naději, že najde něco na sebe. Byly tam černé tepláky, několik triček a taky pečlivě poskládaná mikina. Emmett sáhl i pro ni, protože máloco bylo lepší, než se u sledování oblíbeného sitcomu pořádně zachumlat. Klidně i uprostřed léta. A teprve když ji držel v ruce, došlo mu, že je to jeho vlastní mikina. S pandou okusující bambus.

Nejspíš ji tady musel zapomenout, když byl tenkrát na odchodu. Když odtud zrdhnul, protože jinak to snad ani říct nešlo.

Přitisknul k ní nos. Nepřekvapilo ho ani na okamžik, že voněla jako Keith. Musel ji nosit, po tom, co Emmett… A to byl moment, kdy se Emmett upřímně zastyděl. Znechucení, které pocítil sám nad sebou, ho zasáhlo.

Pevně sevřel látku mikiny mezi prsty a rozešel se ke koupelně.

Zvládnout kocovinu, to byla první věc, kterou musel vyřešit. Zajít do kavárny. Sebrat se. Do prdele, musel se sebrat, aspoň to zkusit!

Vlezl do sprchy a tekoucí voda byla po propité noci strávené v riflích jako pohlazení. Emmett si sednul, opřel se zády o studené kachličky a kolena přitáhl k bradě.

—-

3. 7.

Nejlepší kafe na nádraží bylo, co se týče ceny, pořádný přepal. Ale něco takového Emmetta zrovna dneska rozhodit nemohlo, tak si koupil rovnou dvojité espresso s mandlovým mlékem a výjimečně do něj vrazil i dva cukry.

Měl ještě pár minut k dobru. Strávil je procházením po peronu a sledováním příjezdové tabule. Připadal si zvláštně, možná trochu jako idiot, když se zamyslel nad tím, jak dlouhou cestu hodlá vážit, jenom aby…

Ne, tentokrát na cestě samotné ani tolik nezáleželo. Mnohem důležitější bylo, k čemu směřovala. A on cítil, že to musí udělat. I kdyby šlo jenom o gesto, o kotvu hozenou sobě samotnému, prostě se potřeboval pohnout z místa. Nemusel být totiž zas tak chytrý, aby si uvědomoval, že to, že má okolo sedmé ráno chuť na alkohol rozhodně nevěstí nic dobrého. Naopak.

Vlastně, pokud chtěl být sám k sobě upřímný, od toho, aby si v nádražní samoobsluze pořídil na cestu kromě zeleninové bagety třeba i lahev vodky, ho dělila jedna jediná myšlenka. Vědomí, že desítky kilometrů odtud vstává kluk s těma nejkrásnějšíma modrýma očima bojovat jednu ze svých bitev.

Poslední dny myslel na Keithe často. Konečně, krůček po krůčku sám sobě dovoloval prožívat, co se mezi nimi stalo. Každý polibek, každý dotek. Až do téhle chvíle si to uchovával někde hluboko, nebo sám sobě s předstíraným nezaujetím tvrdil, že o nic nešlo. Keith ho přitahoval, ale nemělo cenu dělat z toho vědu. A blablabla.

Teď byl za celou tu dobu nejblíž k tomu, aby si přiznal, že ho milování s ním odpálilo.

Byl opatrný. Tenhle typ úvah nad sebou samým jeho střízlivé já neznalo. Emmett musel každou jednu zkušenost s Keithem ochutnávat pomalu, podobně zdrženlivě jako z kelímku usrkával horké kafe.

Nikam nespěchal. Ve zdánlivém rozporu k tomu, jak moc usiloval o napravení věcí, které (si) způsobil, po dlouhé době cítil podivný klid. V nádražní budově objevil malý zapadlý antikvariát, kde si pořídil ohmatanou detektivku o policejním vyšetřovateli, který měl, jak jinak, problémy s alkoholem. A pak už klidně čekal. Vlak přijel. Emmett nastoupil.

Byl pracovní den, navíc během prázdnin a většina kupé byla tím pádem prázdná. Vybral si jedno uprostřed vagónu, hodil batoh na sedačku a chvíli listoval knihou. Otevřeným oknem poslouchal příjezdy dalších vlaků, skřípějící brzdy a hlasy lidí spěchajících po peronu. Prstem poklepával na víčko kelímku.

Když se vlak po nekonečně dlouhé době rozjel, na okamžik ho zachvátila panika. Kam to jede? A hlavně, co tam chce najít? Ale zvládl se rychle uklidnit, s hlavou zabořenou do sedačky počítal do deseti.

Tohle byla šance, kterou sám sobě dal, a kdyby záleželo jenom na něm… Jenomže o to právě šlo. Už to dávno nebylo jen o něm.

Vzpomněl si, že Keithovi se ve tváři dělá dolíček, když je opravdu z hloubi duše pobavený.

Mohl mu napsat, napadlo ho to tak tisíckrát, ale nikdy nedokázal vymyslet nic, co by dostatečně vystihovalo jeho pocity, anebo čím by mohl Keithe podpořit. Prohrábnul si vlasy, čímž je, byť to bylo neuvěřitelné, ještě víc rozcuchal. A na dně batohu našel zapomenutý černý fix.

Celou cestu pak strávil tím, že kreslil.

 ****

Město bylo takové, jak si ho pamatoval. Každá budova působila sepraným šedivým dojmem a ve vzduchu byl cítit přepálený omastek z bistra na rohu, kam občas zašel, jakmile se naučil utíkat z domu. Nikdy si nemohl dovolit colu a hamburger zároveň, ale když měl obzvlášť dobrý den a povedlo se mu po bytě posbírat dostatek drobáků, nebo někoho na ulici poprosil, aby mu přispěl, mohl si koupit hranolky s tatarkou a k tomu točenou limonádu.

Na chvíli zastavil u cedule s názvem bistra a překvapilo ho – upřímně se nad tím v duchu pozastavil – že v něm to místo neprobouzí tolik emocí, jak by býval čekal. Vracelo mu vzpomínky, ale většina z nich byla vybledlá, jako kdyby byly hrozně dlouho schované v igelitovém sáčku.

Kelímek, který s sebou nesl od nádražní budovy, konečně vyhodil do odpadkového koše. Byl na něm obrázek králíka běhajícího dokola za svým chundelatým ocáskem. Podobnými výjevy pokreslil i svoji novou knihu z antikvariátu a stejně tak zpáteční jízdenku, čímž možná zpochybnil její platnost.

To ho teď netrápilo. Vlastně, nic moc ho netrápilo, když zaklonil hlavu a pohlédl na čisté modré nebe bez mraků. Takhle se zdálo, že ten vysoký komín, dominanta industriální části města, sahá až někam do vesmíru.

Emmett z něj chtěl kdysi dávno skočit, protože měl pocit, že z tohohle místa jiná cesta nevede. Ještě pořád si pamatoval, i po těch letech, jaké to je, stát nahoře, pokládat ruce a nohy na kovové příčky a cítit bušící srdce v krku. Foukal tam vítr a lomcoval tenkou látkou jeho mikiny, takže mohlo být jaro, nebo léto, jeden z těch teplejších měsíců. A jeho hrozně bolely paže, jak se přitahoval.

Teď už si nedokázal vzpomenout ani na zvuk hasičských aut, co se k němu hnala městem, natož na svoje vlastní myšlenky. Ale pamatoval si pevné ruce jednoho z policistů, který ho držel za ramena, zatímco jeho kolega bušil na dveře.

Pamatoval si nechápavý výraz matky, když otevřela a mžourala na ně.

„Našli jsme vašeho syna.“

„… Koho?“

Pamatoval si, jak se drsný dotek toho policisty změnil v konejšivý. Vteřinu pochopení, která se promítla do jeho postoje.

Emmett zamrkal a vrátil se do přítomnosti. Věnoval komínu poslední pohled a rozešel se ulicí dál, podél bistra, na křižovatku, k jedné z okrajových čtvrtí. Napadlo ho, že by šel k bytu, kde žil, ale pak si to rozmyslel. K čemu by to bylo? Aby civěl nekonečně dlouho na dveře s cizím jménem a obdivoval jejich rohožku? Aby vzpomínal na to, jak se vracel jednou pozdě domů a matka ho nechtěla pustit dovnitř, nebo naopak na to, jak se chtěl prvních pár let života za každou cenu dostat ven?

Nakonec se rozhodl, že bude nejjednodušší jít rovnou na hřbitov.

Mohl jet veřejnou dopravou, ale zrovna teď svítilo slunce a jemu bylo v rámci možností příjemně, tak šel pěšky. Jednu ruku měl vraženou v kapse a zlehka poklepával do mobilu. Tentokrát s sebou vzal výjimečně i nabíječku – ležela stočená na dně batohu.

Kráčel do kopce a myslel na to, proč jsou všechny hřbitovy na kopci. A jestli je to pravda, nebo si jenom něco namlouvá. Třeba je na světě mnohem víc hřbitovů v údolí.

Brzy si musel vysvléct mikinu.

Zkoušel nemyslet na nic jiného, než byl účel téhle cesty a zároveň si od toho moc nesliboval. Výlet k hrobu ženy, která ho porodila, mohl jeho duši sotva spasit a vyléčit. Ale byl to přece první krok. Bylo to lepší, než zůstat na místě.

Než došel ke hřbitovní bráně, začalo ho píchat v boku. Najednou si ze všeho nejvíc přál vrátit se zpátky do bytu, ulehnout do Keithovy postele a zůstat tam. Stát se jedním z jeho polštářů. Protože tohle město možná bylo takové, jak si ho pamatoval, ale to taky znamenalo, že ho začne co nevidět dusit.

Emmett udělal krok dopředu. Krok dozadu.

Připadal si trochu jako debil.

Usedl na obrubník a mikinu hodil vedle sebe. Mhouřil oči do slunce a pak hlasitě vzdychnul a opřel se o lokty. Jazykem si přejížděl po patře a po rtech. Začínal mít ukrutnou žízeň a slunce hřálo čím dál silněji. Pořád dokola připomínal sám sobě, proč se rozhodl sem jet, že šlo víceméně jenom o gesto, to přece věděl od začátku. Ale nedělal to jenom pro sebe. Mohl se nenávidět, nicméně pořád tady byl někdo další, koho miloval.

Nesl si Keithe v sobě, vzpomínky na všechno, co spolu zažili. Každé jeho vydechnutí měl otisknuté v kůži. A jenom kvůli němu taky nakonec dokázal vstát a pokračovat k bráně. Byla černá a železná a docela klidně by to mohla být nějaká komiksová brána do pekla.

Uložil si její tvar do paměti pro pozdější zpracování. Pro obrázek, kde jsou na ní napíchaná jablka v posledním tažení a ohromný hrobařík v kvádru zve dál.

Trochu morbidní, ale budiž.

Uvnitř bylo překvapivě úplně stejné počasí jako venku. Žádné náhlé ochlazení, ani záplava nepříjemných vzpomínek. Ve stinné části hřbitova, pod sochou napůl rozbitého anděla, seděla parta středoškoláků a o něčem spolu klábosili.

Emmett se rozešel uličkou mezi náhrobky a četl jednotlivá jména. Vůbec netušil, kde hledat matčin hrob, a tak mu to zabralo poměrně dlouhou dobu. V jednu chvíli ho dokonce napadlo prostě se na to vykašlat, sednout do stínu vysoké olše k těm středoškolákům a vydyndat z nich colu, nebo aspoň vodku. Ale, stejně jako předtím, dokázal dál pokračovat díky Keithovi.

Co byla jedna návštěva hřbitova oproti nekonečné snaze přestat alespoň na čas kontrolovat zásuvky a šílet kvůli zatoulaným špendlíkům? Takhle to možná někomu mohlo připadat legrační, jenomže za tu dobu, co s Keithem bydlel, viděl, že OCD prostě není sranda. Mohli spolu na tohle téma vymyslet hromadu vtipů, stejně ale zůstával fakt, že Keithův stav někdy zhoršila taková kravina jako hrst brambůrků.

A pokud se v životě zvládal orientovat Keith, Emmett se o to taky musel pokusit. Pro něj.

Jako v odpověď na tyhle neuspořádané myšlenky konečně našel matčin hrob a při pohledu na její fotografii a jméno vyryté do náhrobku pocítil náhlou fyzickou bolest.

Myslel na to, co jí řekl, když se viděli naposledy.

Ne, omyl, myslel na to, co jí chtěl říct, ale nezvládl to, protože byla tak sjetá, že si jeho obličej nedokázala nikam zařadit. A tentokrát tam nebyl žádný policista, který by mu položil ruce na ramena a uklidnil ho.

Takže poslední slova mezi Emmettem a jeho matkou byla…

Sociální pracovnice byly dvě a jedna z nich působila strašně mohutně, zabírala skoro celou předsíň. Čekaly, až si Emmett s matčinou pomocí sbalí batoh a on pořád úplně nerozuměl tomu, co se děje. Tedy, chápal, že bude muset odejít a bydlet někde jinde, protože jeho máma nezvládá… co? Být máma?

Byl hrozně zmatený a ten den poprvé hulil. Všechno se odehrávalo ve zvláštním tempu. Sledoval, jak máma brečí a strká do batohu trička. Ne, to si později jenom představoval. Nebrečela, ve skutečnosti působila netečně, jako kdyby ho balila na tábor a ne navždycky.

Pak ale zničehonic vyhrkla: „Emmette,“ a on při naléhavosti v jejím hlasu pocítil naději, že bude všechno přece jen v pořádku. Nevzdá se ho, udělá cokoli, aby byla lepší. Protože když člověk někoho miluje, chce být lepší.

A on byl ochotný slíbit to samé.

Pohlédl na ni, na její ušmudlané tričko. Na vteřinu ji zahlédl za závojem.

Dychtil po tom, aby ho měla ráda, aby ho nenechala jít.

„Emmette,“ pokračovala, „ještě máš jednu mikinu v prádelním koši.“

Dlouze vydechl a usedl na kraj jejího náhrobku. Zpytavě pozoroval fotografii. Matka na ní nebyla o moc starší, než jak si ji pamatoval.

Po tom, co se dostal k pěstounům, trávil opravdu hodně času přemýšlením nad tím, proč byla tak nešťastná. A jestli to třeba nějak nezapříčinil on. Nebo jestli jí třeba nepřipomínal otce, o kterém nikdy nemluvila.

Mučil se představami, že jeho biologický otec byl rváč a že matce ublížil tím nejhorším možným způsobem. Možná, že pokaždé, když pak pohlédla na Emmetta, na jeho pihu pod okem, vzpomněla si na všechno zlé, co ji potkalo.

A možná byla odpověď mnohem jednodušší, prostší.

Nepřišel na to a teď už ani nemohl.

„Ahoj,“ začal a pak se zarazil, protože netušil, jak pokračovat. Jestli má tomu kusu kameni převyprávět celý svůj život, jak se cítil pokaždé, když byl odmítnutý, přehlédnutý, zapomenutý. Jestli jí má říct o tom, že tohle všechno znamenalo, že sám k sobě teď nedokáže najít cestu a že první reakcí jeho těla, jak jde o vztahy hlubší, než jsou ty na jednu noc, tak že první reakcí jeho těla je útěk. Jestli jí má vykládat, jak moc se na ni zlobí, až se to nedá snést, a celou řeč završit velkorysým „odpouštím ti“.

A odejít s čistou hlavou.

Měl ale pocit, že tohle všechno se odehrává jenom ve filmech, kde některá z hlavních postav nutně potřebuje rozhřešení. Takže mlčel, dovolil myšlenkám, aby se rozutekly. S dlaní položenou na náhrobku klidně dýchal.

„Ahoj“ byla jediná věc, kterou ten den matce řekl.

****

Noc byla teplá a vlahá. Parkem se i takhle pozdě potulovalo hodně lidí. Emmett se posadil na lavičku a po chvíli se natáhnul, batoh vrazil pod hlavu a skrze větve stromů pozoroval černé nebe.

Zpáteční cesta trvala nekonečně dlouho, ale pokreslený lístek platil. Průvodčí dokonce ocenil Emmettovu kreativitu.

Takže bylo asi všechno v pořádku. A Emmett přemýšlel, kam po příjezdu jít. Jestli do kavárny, nebo k Phoebe, nebo za Jacobem, až nakonec skončil na té nejčistší lavičce (ačkoli si nedělal žádné iluze) v parku nedaleko bytu, od kterého měl ještě pořád klíče.

Bral je jako amulet, vstupenku do světa, který měl rád. I teď je v kapse pevně držel, zatímco myslel na to, jestli ta návštěva hřbitova vůbec k něčemu byla. Ale i kdyby ne, nemohl čekat, že ho to spasí.

Unaveně se posadil a prohrábnul si vlasy. Z batohu vytáhl lahev, odšrouboval ji a zhluboka se napil.

Možná ale nešlo o velká gesta, jako spíš o malé krůčky.

Znovu se napil a položil lahev vedle sebe. Byl to ledový čaj s příchutí broskve.

—-

 9. 7. 

V kavárně bylo narváno a Emmett musel během poslední hodiny asi pětkrát seskočit z barové židle a pomoct Joanně s nádobím, děláním kafe a kasírováním. Teprve před chvílí řady zákazníků trochu prořídly, takže si mohl konečně dopít svoje vlažné kafe a dojíst ořechový dort s karamelem.

Vedle něj, na jedné z posledních volných barových židlí, ležela velká papírová taška s nákupem, ze které čouhala dlouhá světlá bageta a listy salátu. Emmett sice netušil, kdo ten salát sní, – koupil ho hlavně z rozmaru, nový životní styl, víme – ale stejně z toho měl dobrý pocit.

Emmett Pollard měl dobrý pocit z něčeho, co udělal. A překvapivě v tom nebyl zahrnutý žádný alkohol ani nahá holka, která by mu do zad zarývala nehty. Šlo jenom o salát.

„Působíš spokojeně,“ podotkla Joanna, zatímco dosypávala kávová zrna.

„Mám rád karamel.“

Joanna byla na podobný typ odpovědí zvyklá, a tak by se doptávala dál, nebýt mladého páru, který se rozhodl zaplatit. Emmett mezitím klidně dojedl, vstal, obešel pult a talířek po sobě umyl. Pak zkontroloval mobil a všimnul si, že mu přišly hned dvě esemesky. V jedné z nich Jacob psal, že Keithovi rodiče před chvíli odjeli. Ve druhé se ptal, jestli Emmett nezapomněl koupit toustový chleba.

Emmett místo odpovědi vrazil mobil zpátky do kapsy, rozloučil se s Joannou, a s taškou v náručí vypadnul dřív, než mu mohla začít pokládat další otázky. Venku bylo horko a snad na každém rohu mohl natrefit na stánek se zmrzlinou nebo s ledovou tříští.

Včera večer ho Jacob na ledovou tříšť vytáhnul a pak bezcílně chodili městem, popíjeli, cucali led a všechno to bylo tak strašně normální, až měl Emmett pocit, že se musí každou chvíli probudit.

Poslední dny byly jako na houpačce. Hodně přemýšlel o tom, kdo je. Co chce. Jak začít sám sobě věřit.

Zastavil u vchodových dveří, podržel tašku v jedné ruce a vylovil klíče. Za chvíli už vycházel schody do druhého patra. Uvnitř bylo příjemné chladno, staré zdi sem horko nepustily. Emmett vešel do bytu, skopnul boty a pokračoval rovnou do kuchyně.

„Čau!“ křiknul, aby snad Jacoba nevyděsil.

Vzduchem se nesla zvláštní květinová vůně, možná patřila Keithově mámě. A na kuchyňské lince ležely domácí marmelády, jablkový koláč a taky zeleninové karbanátky. Keithovi rodiče v sobě měli ten typ starostlivosti, na který Emmett nebyl zvyklý. V náznaku takovou starostlivost a zájem poprvé spatřil u Jacoba, když přišel k pěstounům, a později ve větší míře u Keithe.

Keith nikdy nezapomínal uvařit i pro Emmetta. Hodil přes něj deku, když usnul. Ptal se, jak bylo v práci. Ptal se klidně čtyřikrát, nikdy nezapomněl. A všechno to dělal s takovou podivnou samozřejmostí, přitom to samozřejmé rozhodně nebylo. Šlo o vytváření domova a pocitu bezpečí. Takhle měla nejspíš fungovat rodina.

„Máš ten chleba?“ byla první věc, na kterou se Jacob zeptal. „Nechali tady toho spoustu, ale říkal jsem si, že k těm karbanátkům se chleba hodí. Nevím.“ Pomohl Emmettovi uklidit nákup, všechno pečlivě rovnal do polic a do lednice, kde měla každá přihrádka najednou svůj speciální účel. 

Zatím spolu ještě nemluvili o tom, co Emmettova častá přítomnost znamená, ale Emmett na bratrovi poznal, že mu ta otázka leží na srdci. Dal proto vařit vodu na čaj a přitom rozmýšlel, jak se zeptat. Došel k názoru, že nemá cenu chodit kolem horké kaše. „Vadí ti, že tady přespávám?“

Jacob vykulil oči. „Proč by mi to mělo vadit? Pořád je to tvůj byt, ne?“

„Nevím.“ A vážně nevěděl. Ale malé krůčky, ne? „Jen mě to tak napadlo. Že musíš Keithovým rodičům lhát.“

Konvice začala bublat a ozvalo se cvaknutí. Emmett rozlil horkou vodu do dvou hrnků a z poličky vytáhl čaj. Pro Jacoba vybral malinový a pro sebe… Výjimečně. Bylinky moc nemusel.

Jacob chvíli pozoroval, jak se třezalka louhuje. „To je fakt. Jenomže ty chceš Keithe překvapit, ne? O to tady jde?“ Na chvíli působil nejistě a Emmett v něm spatřil toho malého kluka, který tolikrát zopakoval, že je mají pěstouni rádi, jako kdyby se to mělo stát skutečností. Muselo pro něj být těžké postavit se tomu čelem a odejít, aby se staral sám o sebe.

Zatím si o tom ještě nepromluvili.

„Zkouším se dát dohromady,“ pronesl Emmett klidně, což ve skutečnosti znamenalo: Rád bych tu zůstal, jestli to dokážu. Sáhl do čaje a vylovil sáček prsty, takže se pochopitelně popálil. Hodil ho do dřezu, ale vzápětí mu došlo, že jediný člověk, kterému nevadí nechávat sáčky ve dřezu a čekat, až vychladnou (což ve skutečnosti znamená být dost líný na to vyhodit je hned), je Keith. Takže vzdychl, sáček sebral a hodil ho do koše, trochu rezignovaně.

Jestli se pěstounům něco nepovedlo, tak vštípit Emmettovi smysl pro pořádek.

„Keith bude mít radost,“ usmál se Jacob a nejspíš to považoval za hotovou věc. Popadl hrnek a rozešel se do pokoje se slovy, že musí ještě dodělat domácí úkol, ale pak počítá s nějakým filmem.

Proběhla krátká, ale intenzivní hádka o tom, kdo je na řadě s výběrem.

Emmett prohrál a to mu na náladě nepřidalo. Sotva se za bratrem zabouchly dveře, vzal svůj hrnek a napil se. Třezalka byla hnusná. „Proč mě to překvapuje?“

Zamířil rovnou ke gauči a svalil se na něj. Tohle byl očividně teď jeho život. Buď práce, anebo válení se. Phoebe ho už několikátý den naháněla po esemeskách, aby s nimi někam zašel. Taky psala cosi o tom, jak jí chybí, když už o něj doma nezakopává. K ní se postupně přidal i Mark, který chtěl jít zapařit. A nakonec i spolužák Sebastian, u kterého Emmett poslední dva dny (tak dlouhá byla návštěva Keithových rodičů) spal.

Všichni ho lákali, aby se stavil, aspoň na chvíli.

Emmett věděl, že může jít. Stačí, když nebude chlastat. Ale to byl právě ten problém. V tuhle chvíli zatím ještě netušil, co jiného by tam asi tak dělal.

Položil hrnek na stůl a vedle něj hodil i mobil. Promnul si spánky. Už to trvalo moc dlouho. Příliš dlouho byl při vědomí.

Sám se sebou.

Začínalo mu to lézt na mozek.

Chvíli sledoval HIMYM a poklepával přitom nohou. Pak asi desetkrát kliknul na náhodný výběr, a i když se Netflix fakt snažil, ani jedno doporučení Emmetta zrovna neuspokojilo.

Třezalkový čaj chladnul na stole a minuty se vlekly jedna za druhou.

Emmetta v jednu chvíli napadlo, že by zaskočil do kavárny, jestli Joanna náhodou nepotřebuje pomoct, ale koneckonců se odtamtud před chvílí vrátil. Ve skutečnosti nevěděl, co se sebou. To byl ten hlavní problém.

Bez alkoholu měl neuvěřitelně zaneřáděnou hlavu. Očividně mohl být buď ožralý, anebo se mohl pomalu vsakovat do gauče.

Ještě nějakou dobu s tím bojoval, než vypnul televizi a vstal. Zaklepal na dveře teď už svého bývalého pokoje a po vyzvání vešel dovnitř. Našel Jacoba skloněného nad učebnicemi.

„Nemůžeš ten úkol dodělat potom?“

Bratra ta otázka překvapila. „Tak asi jo.“

„Půjdu se projít. Nechceš jít taky?“ Emmett se opřel o futra, ze kterých se na jednom místě odlupovala černá barva.

„Kam?“

„Nevím. Někam za město. Určitě tady je něco zajímavýho, ne? Nějaká rozhledna, lom, kopec…“ Rozhodil rukama, protože netušil, jak svoji řeč zakončit. Samotnému mu to připadalo trochu ujeté, jen tak chodit.

Ale Jacob byl očividně za každý společně strávený čas rád, protože zavřel učebnici a vstal. „Dobře. Uděláme si na cestu tousty?“

„Jo. Já je udělám a ty zatím… najdi na mobilu něco, k čemu dojdeme. Ideálně ať je to co nejdál od centra a ať v dosahu deseti kilometrů není bar.“

—-

 1. 8. 

Emmett otevřel dveře do bistra, kde prodávali ty nejlepší bagety.

Tenkrát sem vzal na jídlo Keithe, to se ještě moc neznali, a pak společně celou cestu nazpátek přeskakovali kanály.

Upřímně se zamyslel nad tím, jestli spolu takhle budou přeskakovat různé překážky i za dalších dvacet let. A sám sebe tou myšlenkou šokoval, takže zastavil ve dveřích, což se zrovna moc nelíbilo dámě, která zrovna vycházela ven.

Emmett ji obešel, pořád trochu mimo. On a Keith za dvacet let. Spolu. Dva architekti. Jeden, který je známý věčným přepisováním a podtrháváním, druhý známý pro svoje ujeté obrázky.

Nad tím se taky zamyslel. Architekturu měl vždycky rád, ale teď uvažoval nad tím, jestli je to správný směr. Možná by měl spíš tetovat, haha. Nebo vytvořit omalovánky pro děti. Nebo nakreslit skutečný komiks, kde jsou vždycky čtyři okénka, protože komiks klidně čtyři mít může. To tenkrát řekl i Keithovi.

Kluk za pultem držel celozrnnou bagetu a čekal, až si Emmett vybere, co do ní chce, což bylo trochu mimo, protože Emmett zrovna na bagety vůbec nemyslel. Dočista ho osvítila optimistická představa, taková vize, že by to jemu a Keithovi mohlo vyjít.

Protože Emmett si to hrozně přál.

A kluk s celozrnnou bagetou nespokojeně mlasknul, ale to bylo úplně jedno. To mlasknutí bylo tak hrozně přízemní, že to k Emmettovým uším vůbec nedoletělo. Nevnímal to. Jediné, na co dokázal myslet, bylo, co se stane za těch dvacet let. Úplně ho to fascinovalo.

Jakou bude mít práci, jakou práci bude mít Keith, jestli si pořídí co dva, co pět, aspoň deset králíků. Kolik různých hledání, kontrolování zásuvek a opakování jmen budou mít tou dobou za sebou.

Emmett si uvědomoval, jak velká věc to je. Že musí být na dobré cestě, když zase bere v potaz budoucnost.

****

Vzpomněl si na to pozdě v noci, zatímco ležel zachumlaný v Keithově posteli. Na nočním stolku byl zmuchlaný obal od bagety a jeho napadlo, že ho bude muset vyhodit, protože za pár dní znovu přijedou Keithovi rodiče. A tím pádem bude taky muset odnosit svoje věci, současný majetek, do pokoje k bratrovi, aby zakryl stopy po svojí přítomnosti.

Vlastně netušil, proč si s tím dělá takovou hlavu. Možná šlo jenom o to, že to nechtěl vysvětlovat jim. Význam toho všeho, jeho přítomnost v bytě, by měl nejdřív ze všech pochopit Keith. To na něm záleželo.

Emmett odhrnul peřinu a posadil se. Kolena přitáhnul k bradě a chvíli hleděl k oknu, za kterým se blýskalo. Už dobrou hodinu venku zuřila bouřka a déšť bičoval parapet. To byl taky zvuk, který ho vzbudil.

Připadal si čilý, mnohem odpočatější než kdy dřív. Naslouchal tomu zvuku a víčka semknul pevně k sobě. Myslel na Keithe a představoval si, že oba naslouchají tomu stejnému dešti. A že když Emmett něco řekne, déšť to ke Keithovi donese.

Tak řekl: „Miluju tě.“ Tiše to zašeptal kamsi do kolen, o která se opíral bradou. Pokud déšť fungoval jako v jeho představách, to vyznání se muselo ke Keithovi dostat, nehledě na to, jak daleko se zrovna nacházel.

Čas na mobilu ukazoval půl čtvrté.

Emmett vnímal, jak ho ten cit zaplavuje. Ještě toho potřeboval tolik vstřebat. Připadalo mu, že bude trvat roky, než se to srovná, a přesto udělal poslední dobou tolik důležitých rozhodnutí, která dávala ve výsledku dohromady taky něco důležitého. Jeho.

Místo čtvrtého kafe za den si koupil fresh, brával Jacoba na jídlo, jednou spolu šli i do kina, a co bylo nejdůležitější, začali chodit po okolí. Jejich procházky se protahovaly na několik kilometrů. Emmettovi dokonce přestala připadat představa, že spolu jedou navštívit Chloe, tak vzdálená.

Společně jí v hračkárně koupili mrkací pannu a pohádkové knihy.

Emmett dokonce zašel na oslavu Markových narozenin, vypil jedno pivo a… neměl potřebu dát si další.

Začínalo ho bavit hledat, co ho baví.

Vyhrabal se z postele a bosý došel k oknu – šlápnul přitom na fixu a tričko, které nechal ležet na zemi. Vytáhl žaluzie a koukal se na dešťové kapky, které byly ve světle výloh tak obrovské. A i když pršelo tam venku, cítil, že mu možná něco stéká po obličeji.

Uvědomoval si sám sebe, svoji přítomnost v tom pokoji, v bytě, který pro něj byl domovem, mnohem silněji než kdy dřív. Naklonil hlavu na stranu. Potřeboval změnit úhel pohledu. I když se totiž snažil, celou dobu mu tak trochu unikala podstata. A teď ji našel, někde po cestě mezi postelí a oknem, ale spíš šlo o to, že mu ji mozek za celou dobu vůbec poprvé nabídnul.

Že to nedělá jenom pro Keithe, ale i pro sebe.

Že nejde jenom o to, že miluje Keithe.

Ale že si i on, Emmett Pollard, zaslouží, aby Keith miloval jeho.

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám Emmettova kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥