Szabi

Ještě čtyři přednášky a dvě zkoušky. Celkem pět dní. A to se dalo vydržet.

Tedy ne, když si Keith řekl, že musí vydržet pět dní. To mu upřímně připadalo jako věčnost, za kterou se mohla stát hromada věcí. Ale vydržet čtyři přednášky, dneska jednu, zítra dvě, pak zkouška, přednáška a zkouška… To už bylo něco, co jeho mozek zvládl přijmout jako únosnou mez, aniž by hrůzou trnul, co kde zase provede.

Přesto byl Keithův život tak trochu na hovno, protože každou noc pravidelně kontroloval zásuvky. Každé ráno si čtyřikrát čistil zuby a čtyřikrát rozsvěcoval a zhasínal všechna světla. Takže býval unavený a podrážděný. Ale zas veškeré činnosti prováděl jen čtyřikrát, což byla vlastně dobrá zpráva.

I tak ale v pondělí ráno nevstal zrovna s dobrou náladou, jelikož byl v noci třikrát vzhůru kvůli naprosto hloupým a debilním myšlenkám. Ale věděl, že to dokáže. Navíc už zbývalo jen pět dní.

Čtyři přednášky a dvě zkoušky.

„Dobré ráno,“ usmál se okamžitě táta, když Keith vešel do kuchyně. „Dáme si toust s arašídovým máslem a banánem, jak to máme rádi?“ A přitom nenápadně ukazoval na kolečka banánů, která byla ve skutečnosti vykrojená do tvaru hvězdiček.

„Ty se asi hodně nudíš, co?“ odsekl Keith otráveně a raději zmizel v koupelně, kde si docela dlouho oplachoval obličej studenou vodou. Nejspíš doufal, že ho to probere z apatie. Byl samozřejmě rád, že si rodiče na střídačku brávali dovolenou, aby tam s ním mohl vždycky aspoň jeden být a dávat na něj pozor. Byl samozřejmě rád, že mu pomáhali, jak mohli, aby zvládl dokončit druhý semestr. A byl neuvěřitelně moc rád, že mu všichni učitelé vyšli vstříc a vypsali pro něj speciální termíny zkoušek, i když to znamenalo mnohem míň času na učení, ale…

Všechno to bylo stejně k ničemu.

Nechápal, proč to vlastně zkouší. Přece, logicky vzato, neexistovala šance, že by se někdy mohl jako architekt uchytit. A i kdyby zvládl první rok, muselo být přece všem jasné, že druhý a třetí… celá budoucnost je mimo jeho možnosti.

Možná by si mohl lehnout na zem a všechno vzdát. To by udělal, kdyby se ho někdo ptal na názor.

Když se vrátil do kuchyně, táta měl pořád dobrou náladu. A zrovna mluvil s Jacobem, který seděl na barové židli, jedl toust s vykrajovanými hvězdičkami banánu a kýval, zatímco ho táta povzbuzoval kvůli dnešnímu testu z fyziky.

Jacob totiž chtěl, a o tom Keith neměl nejmenší tušení, odmaturovat o rok dřív. Jenže mu tak trochu dělala problém právě fyzika. Keithův táta však fyzice celkem rozuměl, takže se ti dva celou neděli odpoledne učili, zatímco Keith vedle nich rýsoval.

„Čau,“ pozdravil ho okamžitě Jacob a zkusil se usmát, ačkoliv to působilo trochu křečovitě.

„Nebuď nervózní. To zvládneš,“ pronesl Keith a vážně tomu věřil, protože Jacob do toho dával fakt všechno a ani zdaleka nepůsobil jako zmatkař.

„Jasně, že jo,“ přikývl táta rozhodně a plácl dlaní do linky, aby svým slovům dodal váhu. Nebo aby působil přesvědčivěji. Nebo aby v Jacobovi podpořil odhodlání. Nebo prostě jen tak, protože byl v dobré náladě, kterou se poslední dny snažil udržovat kvůli Keithovi.

Jacob nejistě nakrčil nos, jakože tomu sám úplně nevěří, ale nakonec přikývl. „No tak asi jo.“

„Jakmile budeš mít po testu, dej nám vědět,“ ukázal na něj táta a povytáhl obočí, čímž dal najevo, že to myslí vážně.

A Jacob sice jen přikývl, ale na druhou stranu měl Keith dojem, že má fakt radost, že to s ním někdo tolik prožívá. Za posledních čtrnáct dní, co tu s nimi bydlel vždycky jeden z rodičů, se stal Jacob v podstatě součástí rodiny. Mladší brácha. A Keith věděl, viděl to totiž mámě i tátovi na očích, že Jacoba už jen tak na pokoji nenechají.

„Musím jít,“ prohodil Jacob, narval si zbytek snídaně do pusy a seskočil ze židle. Pak od táty dostal svačinu, ťuknutí pěstí, posledních pár povzbudivých frází a byl pryč.

Keith mezitím mechanicky žvýkal, každé sousto čtyřikrát, a přitom měl dojem, že vůbec nic necítí. Všechno jídlo mu připadalo bez chuti. Docela klidně by mohl jíst hlínu a výsledek by byl určitě stejný.

Doktor Hammond mu řekl, že jde o příznaky začínající deprese, která je v jeho stavu pochopitelná, ale že nemusí mít strach. Všechno se zvládne.

Každý mu to pořád s takovou jistotou předhazoval, až ho několikrát jízlivě napadlo, jak by se asi tvářili, kdyby se jim na všechno vysral. Což by nikdy neudělal, ale… aspoň měl svoje představy, které mu nikdo nemohl vzít.

„Tak co? Vyrazíme?“ nadhodil táta.

Keith by normálně koukl na hodiny a propočítal si, kolik má na cestu času, ale dneska na to upřímně kašlal. Prostě jen seskočil ze židle, popadl svačinu, narval ji do batohu, šel do předsíně, obul si boty, čtyřikrát se vrátil, aby se ujistil, že není otevřené okno, kterým by do obýváku mohl vletět pták a odnést Tribi, sebral bundu a vyšel z bytu. Táta celou dobu mlčky a trpělivě čekal na chodbě a pak se zařadil vedle Keithe a celou cestu se ho snažil rozptýlit historkami z práce, které by v jiném vesmíru a jinému Keithovi nejspíš vážně připadaly vtipné.

Ale tomuto Keithovi, který začínal mít příznaky deprese, dělalo problém vůbec najít energii ze sebe dostat obyčejné super. A ke konci, když už z dálky viděl katedru architektury, zvládal jen neurčité zvuky jako hm, aha, chmpf…

„Jsem pořád na telefonu,“ pronesl táta a zastavil. Ruce měl vražení hluboko v kapsách, ale stejně měl určitě nutkání Keithe obejmout. Což bylo fakt divné, protože se měli vidět ani ne za dvě hodiny. Jenže táta měl prostě strach, úplně pokaždé, když neměl Keithe na očích, takže to asi bylo pochopitelné.

Keith sebral veškerou energii, kterou v sobě dokázal najít, vytáhl ji snad až z paty, a co nejvíc bezstarostně se na tátu usmál. „Já vím. Neboj. Budu v pohodě. Dneska jsem jen unavenej, ale necítím, že bych měl v nejbližší době zešílet.“

„Tak to je fajn. Víš, že zešílet máš dovoleno, jen pokud mi dáš vědět s týdenním předstihem.“

S tím se rozloučili a Keith zamířil ke škole. Nohy měl přitom jako z gumy, takže raději rovnou došel k výtahu, vyjel do patra a pak se doslova šoural k učebně, nijak extra nespěchal, když narazil na Alfa opřeného o stěnu, jak něco zuřivě píše do telefonu.

„Se zblázním,“ vychrlil okamžitě, sotva zahlédl Keithe. „Moje máma mě fakt přivede do hrobu. Teď si zas vymyslela, že jediný víkend, kdy je možné navštívit sestřenku, je víkend před zkouškou z dějin. Ty vole, myslíš, že jí dokážu vysvětlit, že se musím učit?“

Keith smutně našpulil ret.

„Co tvoje depka?“ napadlo Alfa a schoval mobil do kapsy, čímž dal najevo, že svou mámu nehodlá řešit.

„Nic moc,“ vzdychl Keith upřímně.

„Kolikrát jsi byl v noci vzhůru?“

Keith místo odpovědi jen zvedl ruku a ukázal tři prsty, což byla podle něj dostatečná snaha udržet konverzaci. Alf byl naštěstí za poslední týden zvyklý, že Keith čím dál tím míň mluví, a dokázal si s tím celkem v pohodě poradit. Většinou sám něco mlel, což Keithovi vlastně vyhovovalo.

Teď by to nejspíš probíhalo úplně stejně, kdyby si Keith nevšiml hloučku studentů u schodů, kteří vypadali, že řeší něco smrtelně vážného. Respektive jejich výrazy to vyloženě napovídaly. Keith mezi nimi zahlédl i Phoebe, která se neustále skláněla, aby se v další vteřině zase narovnala a působila ještě zoufaleji.

Teprve když se jedna z učeben odemkla a studenti začali mířit dovnitř, hlouček se postupně rozpadl, až nakonec na schodech zůstala jen Phoebe a… Keith automaticky udělal krok blíž, což byla asi chyba, protože ho Phoebe zaregistrovala a dala mu dramatickým máváním najevo, že má přijít k ní.

A tak Keith šel a s každým krokem mu bylo čím dál jasnější, co se děje.

Emmett totiž seděl zborcený na schodech, hlavu měl opřenou o příčky v zábradlí, jako kdyby se jimi pokoušel protlačit, a ruce mu bezvládně visely podél těla.

„Ty vole, ten je ale pořádně sťatej,“ zamumlal Alf, který přišel až úplně k Emmettovi a píchl ho prstem do tváře.

„Jo,“ přikývla Phoebe okamžitě. „A já fakt nevím, co s ním. Zkoušeli jsme ho odvést, jenže je to k ničemu. Vůbec nespolupracuje.“ Trochu vyděšeně, ale částečně nadějeplně, pohlédla na Keithe. „Je mi to fakt blbý, ale nemohli byste se o něj postarat? Já si teď nemůžu dovolit chybět, máme Solemniovou a hrozně mě dusí.“

Navzdory depce, která celý svět tak divně ztmavovala, takže máloco dokázalo Keithe vytrhnout, tohle ho opravdu nesmírně pobavilo. On, že se o něj má postarat? Ze všech lidí na katedře se vážně nenašel někdo lepší, kdo… Rozhlédl se, jenže kromě něj, Alfa a Phoebe už na chodbě nikdo nestál, takže… „Pomůžeš mi ho dotáhnout na záchody?“ otočil se odevzdaně směrem k Alfovi. „Tady zůstat nemůže. Kdyby ho někdo viděl, měl by průser.“

Alf automaticky přikývl a chytil Emmetta pod paží.

Phoebe měla pravdu. Emmett vůbec nespolupracoval. Na jeho obranu málokdo by spolupracoval v bezvědomí. A odtáhnout ho na druhou stranu chodby na pánské záchody bylo i ve třech naprosté peklo, obzvlášť když se neustále snažili šeptem domluvit, kdo ho kde a jak má líp podržet.

Nakonec se jim ale přece jen podařilo posadit ho vedle umyvadla a opřít zády o zeď, přestože mu hlava okamžitě spadla dopředu.

„Já už fakt musím na přednášku, ale někdy v polovině půjdu na záchod, tak se stavím,“ pronesla Phoebe a dřív, než mohl Keith jen tak mimochodem oznámit, že opilý Emmett (a vlastně ani střízlivý) není jeho starost, byla pryč.

„Do háje, co teď?“ zamumlal Alf s nakrčeným nosem.

Keith pokrčil rameny. „Strčíme mu hlavu do záchodu?“ navrhl, ale když viděl Alfův nechápavý výraz, obrátil oči v sloup. „Dělám si legraci. Běž na přednášku. Já do něj zkusím dostat nějakou vodu a probrat ho.“ Což nevypadalo jako něco, co by se mu mohlo jen tak podařit, ale rozhodně věděl, že ho tam nedokáže jen tak nechat.

„Nebudeš mít problémy, když vynecháš přednášku?“

Na to Keith nedokázal odpovědět. Už tak s ním měli vyučující hodně starostí a hrozilo, že jim s každým dalším incidentem pohár trpělivosti přeteče. Ale co měl asi tak dělat?

„Hele, kašli na to. Je nás tam kolik? Přes padesát? Já tě podepíšu a nikdo si ani nevšimne.“

Keith překvapeně zamrkal. „To bys udělal?“

„No jasně. Jdu na to,“ přikývl Alf, poplácal Keithe po rameni a odešel, aniž by čekal, že mu za to Keith poděkuje.

A tak zůstal Keith na záchodcích s Emmettem sám. Klekl si k němu a pro jistotu čtyřikrát zkontroloval, jestli dýchá. Dýchal a nejspíš nebyl v bezvědomí, ale jen hodně tvrdě spal, což by Keithe asi mělo uklidnit, ale ve skutečnosti… neuklidnilo.

Jasně, Keith ho už viděl opilého mockrát, ale nikdy ne takhle. Vždyť… kolik toho musel vypít, aby se takto zrušil? Zboural? Vypnul? 

„Emmette?“ zatřásl s ním a upřímně doufal, že se dočká nějaké reakce, ale to se samozřejmě nestalo. „Emmette, Emmette, Emmette.“

Jak ses do háje mohl dostat do takového stavu?

Keith sebral několik papírových utěrek, namočil je a položil Emmettovi na zátylek. Trochu se mu ulevilo, když z Emmetta vytáhl slabé, téměř neslyšné, zamručení.

Ale trvalo pak ještě několik nekonečných minut a další várky utěrek, než se dočkal pohybu. Emmett totiž zkusil zvednout ruku, ale ta mu okamžitě spadla do klína. Přesto toho Keith využil. Přiložil Emmettovi ke rtům láhev s vodou, aby ho přiměl něco vypít. Trochu vody mu do krku asi nateklo, ale mnohem víc skončilo na mikině.

„Skvělý,“ vydechl Keith a sedl si vedle něj na zem, aby s ním za chvíli zase zkusil naprosto zbytečně zatřást. Emmett byl evidentně tak mimo, že jeho vědomí nejspíš létalo v úplně jiné dimenzi.

A tak mu Keith alespoň srovnal tkaničky mikiny.

„A to jsem si myslel, že jsem v prdeli, ale oproti tobě jsem pořád jen amatér, co?“

Emmett na to nic kloudného neříkal, a tak ho Keith píchl do žeber.

„To mi na to fakt nic neřekneš?“ zkoušel to dál, spíš z nudy než ze zoufalství. „Tohle je ti tak podobné, víš to? Člověk se chce na tebe příšerně zlobit, protože jsi tak… Jenže ty se vytasíš s něčím, co mě nutí ti odpouštět. Ale já ti nechci odpouštět. Nechci, abys byl ten hodný kluk, co tu pro mě byl, když mi bylo špatně. Kluk, co seděl totálně hotový na schodech, protože se pokoušel upít k smrti.“

Keith opět vstal a namočil třetí várku utěrek. Přiložil je Emmettovi znovu na zátylek a mohl si ho tak hodně zblízka prohlédnout. Hlavně koukal na husté řasy a pihu pod okem. „Ne, nehádej se se mnou. Oba víme, že je to pravda. Postupně se pokoušíš propít k smrti, i když to samozřejmě nikdy nepřiznáš.“

Teď Emmett docela jasně vzdychl, skoro jako kdyby chtěl reagovat. A tak toho Keith opět využil a zkusil do něj dostat další vodu. Tentokrát byl rozhodně úspěšnější, protože Emmett docela viditelně polykal.

„No sláva,“ pronesl Keith úlevně, přestože věděl, že ještě ani zdaleka nemá vyhráno. „A aby bylo jasno…,“ pokračoval. „Neodpustil jsem ti. Pořád se zlobím.“

Následujících deset minut strávil Keith na mobilu, četl zprávy, od kterých, ani sám nevěděl jak, přešel k bulváru a mezitím v pravidelných intervalech kontroloval Emmettovo dýchání. Nebo se na Emmetta jen díval, na vlasy spadené do očí, na trochu pootevřené rty, na ruce v klíně…

Málem vyletěl z kůže, když se nečekaně otevřely dveře. Myslel, že půjde o nějakého studenta, co šel v průběhu přednášky na záchod, a už si pomalu připravoval řeč, o co tady jde. (Ačkoliv při pohledu na Emmetta to muselo být naprosto evidentní.) Jenže do místnosti naštěstí vešla jen Phoebe. „Tak co?“ vyhrkla.

„Ten se jen tak neprobere,“ zamumlal Keith a pro jistotu znovu zkontroloval, jestli se Emmettovi pravidelně zvedá hrudník. „Potřebuje se pořádně vyspat. Nevíš, kde teď bydlí?“

Phoebe okamžitě přikývla. „U mě. Myslela jsem, že ti to řekl,“ pronesla a těkala očima po místnosti, jako kdyby jí to přiznání bylo vyloženě nepříjemné. A přitom o nic nešlo, ne? Na vysoké je přece normální, že se lidé různě stěhují.

Určitě to vůbec nijak nesouviselo s tím, že si Phoebe o Keithovi myslela, že je magor a…

„Chceš ho vzít ke mně?“ navrhla, a tím Keithe vytrhla z myšlenek.

Chceš ho vzít ke mně? Tak to řekla? Keith měl sto chutí odseknout, že ne. Rozhodně ani náhodou. Už se o něj staral dost dlouho a teď přišel čas, aby to za něj vzal někdo jiný. Někdo, koho by u sebe Emmett chtěl.

Jenže pak se na Emmetta podíval a věděl, s naprosto neochvějnou jistotou, že by ho v daném stavu prostě nezvládl opustit. A tak přikývl. Tady zůstat nemohli. Jakmile skončí přednášky, nahrnou se sem studenti a možná i nějaký vyučující. A vzít ho k sobě domů nešlo, vzhledem k tomu, že tam teď bydlel i táta.

Takže jo. Chtěl ho vzít k Phoebe.

„Dáš mi na sebe číslo?“ řekl a rovnou jí podal odemknutý mobil. „A pošleš mi svoji adresu?“

Phoebe si mobil bez řečí vzala a Keith mezitím prohledal Emmettovi kapsy a našel v nich svazek klíčů. Zkoušel sám v sobě potlačit zrádnou myšlenku, že tohle není zrovna ta nejlepší situace, protože hledat podle adresy byt v neznámé části města, vláčet s sebou bezvládné tělo, a to celé se začínající depresí a silným nutkáním všechno ve svém životě čtyřikrát opakovat…. To prostě zákonitě nemohlo dopadnout dobře, ne?

Phoebe mu na mapě přesně ukázala, kde bydlí, vysvětlila, jak se tam nejrychleji dostane, pak se narovnala, váhavě se zhloupla na špičkách a schovala ruce do kapes kalhot. „Mrzí mě to,“ řekla způsobem, který jasně naznačoval, že to myslí vážně.

A opět nečekala, až Keith něco řekne. Vystřelila z umývárny, jako kdyby už celou tu záležitost s bezvládným Emmettem chtěla mít konečně za sebou.

Takže Keith tam zase zůstal sám, ale stejně si neodpustil jízlivou poznámku. „Sakra, mě to mrzí mnohem víc.“

****

Dostat Emmetta z katedry byla jedna věc, přejít s ním ulici, přimět ho neustále zvedat nohy a projít s ním tři ulice druhá, ale vytáhnout ho, a přitom ho neustále prosit, ať neusíná, do čtvrtého patra, to už bylo fakt nad Keithovy síly. A jednou, nebo stokrát, přemýšlel, že ho nechá ležet na odpočívadle u třetího patra, hned vedle dveří na společné balkóny, ale když už se s ním táhl tak dlouho, nehodlal to vzdát před koncem.

Minimálně dvanáctkrát řekl: „No tak prosím, ještě pár schodů, to dáš.“

Třikrát Emmetta popleskal po tváři a jednou, jen jednou, na něj zařval, že už toho má KURVA DO HÁJE plné zuby!

Nakonec ale přece jen došel ke správnému bytu, našel správný klíč a našel správný gauč, na kterém Emmett poslední dobou přespával, což šlo celkem lehce poznat, protože všechno na gauči mu patřilo. Od mikiny přes opěradlo, přes učebnice na jedné straně sedačky, až po několik kelímků s logem SAiNE.

Sotva Emmett dopadl zadkem do měkkého a Keith naprosto vyčerpaně dosedl na konferenční stolek a utřel si pot z čela, Emmett snad poprvé za celou dobu pořádně otevřel oči. „Ahoj,“ vydechl a laškovně se ušklíbl, jako kdyby myslel, že je ještě v baru a s někým flirtuje.

Což docela určitě v noci dělal. Tak možná dávalo smysl, že v tom chtěl pokračovat.

Stejně jako dávalo smysl, že měl Keith chuť mu pořádně vrazit. Raději ale vstal, našel kuchyň a do vysoké sklenice napustil hodně studenou vodu. „Vypij to,“ podal ji Emmettovi, ale ten se nezdál, že by hodlal spolupracovat, a tak ho Keith musel donutit. Což znamenalo, že mu ji přiložil k ústům a zároveň mu zvedl bradu, aby Emmettovi nezbývalo než polknout.

„Ble, voda,“ plival Emmett, když byla sklenice prázdná. Nějakou dobu pak seděl se zakloněnou hlavou a pozoroval něco na stropě, zatímco Keith mu vyzul boty a učebnice ze sedačky přeskládal na zem.

„Ahoj,“ zopakoval po chvíli Emmett a hlava mu zvláštně klimbala ze strany na stranu. To ho nejspíš nepotěšilo, protože nakrčil nos a řekl: „To jsem posral.“

„Jo. To je fakt,“ souhlasil Keith. Pomohl Emmettovi sundat mikinu a poté ho přikryl dekou. „Co kdyby sis lehl a spal? Budu tady,“ slíbil, jelikož věděl, že jinak by ho ke spánku nepřiměl. A nechtěl, aby o to Emmett musel ze strachu prosit tak, jako vždycky, když byl opilý.

„Určitě?“ zamumlal Emmett, ale hned nato si oběma rukama zakryl obličej. „Ježiši, to jsem fakt posral!“

„To je v pohodě. Až se vyspíš, bude líp.“

„Ublížil jsem ti,“ pokračoval Emmett a jeho hlas začínal chytat hodně smutný a ublížený tón. Takže měl samozřejmě Keith tendence ho uklidňovat a ubezpečovat, že to tak není, ale… Ono to tak bylo. Takže Keith jen pevně sevřel rty k sobě a doufal, že únava Emmetta přemůže rychleji než slzy.

„Králíčku. Tak jsem asi neměl odcházet. Je to moje chyba. Vyděsilo mě to.“

Přestože Emmett stále hodně mumlal, bylo mu velmi dobře rozumět. A Keith ani v nejmenším nepochyboval, že jsou ta slova myšlena vážně. Jenže… Co mu bylo platné, že toho Emmett lituje, když si jako střízlivý nic nebude pamatovat a kdyby o tom spolu mluvili, všechno popře?

„Koukni na ten krásnej měkkej polštář. Ten si úplně říká, aby sis na něj lehl. Nechceš ho zkusit?“ navrhl Keith a schválně na polštář poklepal.

„Eee, nevím,“ ohrnul Emmett horní ret a trochu otráveně a protivně dodal: „Zkus to sám.“

„Emmette,“ vzdychl vyčerpaně Keith a zakroutil hlavou. „Emmette, Emmette, Emmette.“ Vážně s ním teď nechtěl řešit nic… NIC. Tečka. Nechtěl s ním řešit jedinou věc na světě.

Jenže Emmett měl svoji typickou opileckou povídavou.

„Neměl jsem odcházet, ale ode mě všichni odchází. Přijdou a odejdou. Já ti strašně nechci ublížit. A strašně nechci, aby to ublížilo mně, ale já nemůžu, Keithe. Být ten, koho chceš,“ pronášel, a přestože pomalu a postupně přepadával na stranu, takže bylo jasné, že se každou vteřinou zaboří obličejem do polštáře, zároveň zněl jeho hlas téměř normálně. Nežvatlal, nestoupal si na jazyk a ani nijak zvlášť nehuhlal. Všechno, co říkal, působilo tak… vážně.

„I když chci,“ dodal. „Chápeš to? Já moc ne. Ale bez tebe jsem tak…“ Dopadl na polštář a kolena automaticky přitáhl k hrudníku. „Miluju tě. Miluju na tobě všechno. A sebe někdy tak strašně nenávidím.“

Tohle přiznání ho nejspíš hodně vyčerpalo, protože v následující vteřině už spal. Proste jen tak.

Vyznal Keithovi lásku, zavřel oči a spal.

Vyznal Keithovi lásku.

Řekl: Miluju tě. Miluju na tobě všechno.

A zavřel oči a spal.

Keith ještě nějakou dobu seděl na konferenčním stolku se skloněnou hlavou a koukal na tkaničky od bot. Konkrétně na jeden konec, který byl o dost delší než ty zbývající. Zkusil ho druhou botou zašlápnout a pak trhnout nohou, aby ho rozvázal, ale nakonec – tohle všechno – skončilo jen v představách, protože…

Vždycky měl pocit, že má s Emmettem zvláštní pouto. A nechtělo se mu věřit, že by to Emmett taky necítil. Takže ano. Měl pravdu. Emmett to cítil.

Keith vstal a zhluboka dýchal. Došel k oknu s výhledem na ulici plnou aut a lidí. Pak našel koupelnu a umyl si pořádně ruce. Zašel do kuchyně, napil se a odtud to vzal zase zpátky k oknu.

Emmett mu řekl, že ho miluje. Ale znamenalo to vůbec něco, když byl opilý?

Znamenalo to něco, když pak dodal, že sám sebe nenávidí?

Keith se vrátil ke křeslu a unaveně na něj dosedl. Vytáhl mobil a napsal Phoebe, že Emmett spí na sedačce a že tam s ním ještě chvíli počká, aby na něj dal pozor. Pak poslala tátovi zprávu, že šel po přednášce s Alfem do kavárny, a kdyby něco, je neustále na mobilu. A nakonec napsal i Alfovi, aby mu poděkoval, že ho na přednášce podepsal. A společně s tím zaslal instrukce k tajné misi, podle které jsou teď spolu v kavárně.

Phoebe odpověděla jen zvednutým palcem.

Táta poslal hromadu veselých smajlíků a jasně.

Alfa zajímalo, v jaké kavárně a jestli může přijít i Chelsie.

Keith obrátil oči v sloup a v rychlosti nacvakal, že je to jen krytí.

Alf odepsal, že to moc dobře chápe, ale potřebuje další informace, aby jeho historka byla uvěřitelná.

Takže společně vyřešili, ve které kavárně se sešli (v Kafezzimmu), co si kdo objednal (Keith ovocný čaj, Alf horkou čokoládu se šlehačkou, čokoládový dort a sklenici vody), o čem spolu mluvili (o Uncharted) a jestli přišla Chelsie (přišla).

A za to všechno, za tu naprosto zbytečnou esemeskovou konverzaci, byl Keith nesmírně vděčný, protože ho neustále odváděla od myšlenek na… Emmetta. Opilého, smutného, unaveného, bojácného Emmetta. Na Emmetta, který teď spal tak tvrdě a byl tak popelavě bledý, že působil skoro mrtvě a Keith se k němu neustále nakláněl a kontroloval jeho dech.

Na Emmetta, který byl tak strašně v prdeli, že se raději opíjel do bezvědomí, jen aby se nemusel postavit svým citům.

Alf se pak odmlčel. Nejspíš se potkal s Chelsie doopravdy a Keithovi nezbývalo nic jiného než jen sedět a čekat.

Čekat a sedět.

A přitom zkoušet nemyslel a zároveň myslet na úplně všechno.

Chtělo se mu brečet, ale za poslední dny brečel mnohokrát, prožil tolik záchvatů a tolik situací, kdy měl pocit, že už dál nemůže, že slzy zvládl celkem snadno zahnat.

Panebože… Miloval Emmetta. Miloval ho tak moc, že by pro něj udělal velkou, obrovskou hromadu věcí. Nikdy si s nikým nepřipadal tak dobře, přirozeně a krásně. Taky měl dojem, že Emmett je, kromě rodiny, jediný, kdo ho bere jako něco víc. S ním si i připadal jako víc.

Jenže jak moc si může připadat víc, až bude zase šíleně vyvádět?

A jak krásně by si připadal, pokud by Emmett zase přišel domů opilý a plakal kvůli tomu, co se mu v minulosti stalo?

A co kdyby se tyhle dvě situace potkaly? Co kdyby jeden potřeboval zachránit ve chvíli, kdy by to potřeboval i ten druhý?

A co kdyby…

Keith zavrtěl hlavou, aby sám sebe zastavil ve vymýšlení hypotetických scénářů, které se stejně nikdy nestanou.

Ale kdyby ano…

Ne.

Zkoušel se raději učit na předposlední zkoušku. Jenže písmenka v učebnici mu splývala a rozplývala se. Mizela a přeskládávala se. A tak na chvíli vyčerpáním usnul. Ale stejně, jak tomu bylo poslední dny neustále, i teď ho vzbudil strach, že se ve spánku udusí kouřem z hořící zásuvky.

Postupně tedy prošel všechny pokoje v bytě, našel úplně každou zásuvku, dokonce i tu schovanou za skříní, a čtyřikrát je zkontroloval. Upřímně doufal, že by Phoebe mohla přijít domů zrovna ve chvíli, kdy byl v jejím pokoji. To by mu určitě ještě víc zvedlo náladu, kdyby znovu potvrdil, že je totální magor, ale to se naštěstí nestalo. Takže se vrátil zpátky do obýváku, do křesla, kde už měl určitě vysezený důlek, sebral učebnici, otevřel ji u deváté kapitoly a… pohlédl na Emmetta.

Spal něco málo přes tři hodiny a díkybohu už nebyl tak bledý a bezvládný jak předtím. Teď se sem tam pohnul a jednou i hlasitě zachrápal. Obličej měl z poloviny zabořený v polštáři, jedna ruka mu visela ze sedačky a vlasy – ježišmarja, Emmettovy vlasy – o těch by mohl Keith básnit několik hodin. Kam a jak trčí a co všechno připomínají. Dohadovat se, jestli jsou jak vrabčí hnízdo, nebo změť totálního chaosu. Jestli jsou nezvladatelné, nebo jen nezkrotné.

Vždycky mu trochu připomínaly husté pampeliškové chmýří. Do toho člověk taky foukne a ono se rozuteče do všech světových stran. A hodně těžko, vlastně je to skoro nemožné, se dává zase dohromady.

Keith se naklonil blíž, odhodlaný do nich doopravdy fouknout a zjistit, co se pak stane, jenže sotva byl Emmettovi blíž… Měl dojem, že jeho blízkost prostě nezvládne. Že není správné mu foukat do vlasů a myslet na jeho vlasy, představovat si, jak se jimi probírá a hladí a třeba i líbá, když Emmett není jeho.

A tak dál čekal. Seděl a čekal a pořád dokola si představoval trochu jiný svět a trochu jiného Keithe, který by zvládl říct Emmettovo jméno jenom jednou, aniž by ho následně nenapadlo, jestli ho tím neodsoudil k smrti. 

Jiného Keithe, který by dokázal Emmettovi pomoct. Který by s ním byl navzdory všemu.

Jenže tak, jak Emmett tvrdil, že nemůže být pro Keithe tím, kým by chtěl, Keith na oplátku nemohl být tím, koho Emmett potřeboval.

Takže tohle všechno bylo tak strašně moc na nic, že… Asi neexistovala slova, kterými by zvládl popsat, jak moc na nic to je. Bylo to na nic. Tečka.

****

Nejprve Emmett zamručel, vlastně trochu jako medvěd, pak bylo chvíli ticho a následně zvedl hlavu, nechápavě se rozhlížel, až nakonec zaúpěl a znovu spadl obličejem do polštáře.

Keith zavřel učebnici a vrátil ji do batohu. „Máš tady čaj,“ prohodil a automaticky, i když se Emmett nedíval, ukázal na čaj na stole, který uvařil. „Možná už bude trochu studený, ale udělá ti dobře. Chceš něco donést?“

Emmett se znovu pohnul a velmi pomalu se posadil. Nejspíš ho musela příšerně bolet hlava a světlo mu nedělalo nejlíp, protože pořád mrkal. „Zabij mě,“ vydechl a hlas měl trochu nakřáplý, jako kdyby polovinu noci někde hulákal. Což čistě teoreticky mohla být klidně pravda. „Nevím. Ne. Dneska bych asi nezvládl ani fresh.“ Položil ruce na spánky a promnul si je. „Tys mě přivedl?“

„Přivedl je dost silné slovo,“ uchechtl se Keith, ačkoliv na tom vlastně nebylo nic moc legračního. „Spíš to vypadalo jako zoufalé táhnutí, takže jsem tě spíš dotáhl.“

Emmett spustil ruce a přikývl. „Promiň. Trochu jsem… to nevychytal. Byla to nějaká kolaudačka.“

Trochu nevychytal bylo zvláštní pojmenování vzhledem k tomu, jak mimo předtím Emmett byl. Trochu nevychytal by mohl říct člověk, co celou dobu opilecky zpívá, ale nechá se odvést do postele. Trochu nevychytal by sedělo na někoho, kdo má totálně hloupé vtipy a nezřízeně se všemu směje, ale zvládne si sám vyzout boty a sám dojít domů. Trochu nevychytal by mohl říct KDOKOLI, naprosto kdokoli, kdo by neztratil vědomí na schodech katedry s hlavou vraženou v zábradlí. Ale Keith se nechtěl dohadovat, a tak jen neutrálně pronesl: „Jasně.“ A tím to pro něj končilo.

Dobře, tak fajn. Neřekl to tak úplně neutrálně. Spíš to znělo maličko útočně, jízlivě, sarkasticky, odměřeně a zle. Něco jako: No jasně. Prý trochu. To určitě.

Tím pádem dávalo smysl, že na něj Emmett upřeně pohlédl a rty sevřel pevně k sobě. Působil v ten moment odtažitě a nedostupně, ale Keithovi to bylo asi jedno.

Buď za to mohla začínající deprese, anebo fakt, že už velmi dlouho přemílal nad životem a byl nesmírně unavený.

„Já…“ začal. Věděl naprosto přesně, co chce říct, jen zatím netušil, jak to chce říct. „Podívej, tohle je fakt těžké, ale měl jsem hromadu času si všechno promyslet a… Při té hádce v kavárně jsi mi vyčetl, že jsem ti záměrně neříkal věci, se kterými ses mi svěřoval, když jsi byl opilý. Tak ti teď říkám, že jsi mi, než jsi totálně odpadl, vyznal lásku. Řekls, že mě miluješ. A sebe nenávidíš.“

Nechal ta slova doznít, ale nepředpokládal, že by na tohle Emmett nějak reagoval, a tak klidně pokračoval.

„Kdyby to byl dokonalý svět, udělal bych všechno, abych ti nějak pomohl, ale teď, v dané situaci, s tím, jaký jsem, nemůžu. Promiň. Nejsem na tom zrovna nejlíp a nedokážu se starat o někoho dalšího. Dokonce ani o tebe. Miluju tě a nic bych si nepřál víc než být s tebou. Ale sám víš, že to v mém případě není jako s ostatními. Nemůžu o tebe bojovat a snažit se a tahat tě ze dna, protože jestli nechci skončit v blázinci, musím se starat hlavně o sebe.“

Emmett se za celou dobu snad ani jednou nepohnul, ani už zběsile nemrkal, prostě jen poslouchal a měl takový zvláštní výraz, který mohl znamenat cokoli.

„Ještě mi zbývají poslední dvě zkoušky a budu mít letošní semestr předčasně uzavřený,“ pokračoval Keith. Zvedl hrnek s čajem a oběma dlaněmi ho objal, jako kdyby se zkoušel zahřát, přestože už byl čaj dávno studený. Ale pomohlo mu to soustředit se na něco jiného než na hnědé oči a pihu pod nimi. „Všichni učitelé mi vyšli vstříc a vypsali dřívější termíny. O víkendu odjíždím na léčení. Má to být na pár měsíců, tak uvidíme, jak to půjde. Potřebuju se fakt nutně dát dohromady,“ vysvětloval. „Chci, aby sis nechal klíče od našeho bytu a… Sakra. Poslední čtyři hodiny jsem přemýšlel, co ti řeknu, a stejně mám pocit, že se v tom nějak pitomě plácám. Prostě, pokud se v září vrátím a ty tam nebudeš, budu vědět, že je to definitivní konec, že ty a já nemáme být spolu. Promiň, nechci ti dávat ultimáta, ale já vážně nevidím jinou možnost, jak to zvládnout. Kéž bych pro tebe mohl být silnější, strašně bych si to přál, ale nejsem, takže…“

„Keithe,“ přerušil ho Emmett. Nestihl však říct nic dalšího, protože Keith ho okamžitě zastavil.

„Ne, já… Nemusíš na to nijak reagovat. Já vím, že nejsem jedinej, kdo to má těžké, kdo prostě bojuje, jak to jen jde. Možná si zasloužíš někoho, kdo tu pro tebe může být. Kdo ti dokáže pomoct, když potřebuješ. Evidentně to ale nejsem já.“

Milovat někoho a nebýt pro něj ten pravý strašně bolelo. Keith přesto ale ani na vteřinu od svého rozhodnutí upřednostnit sebe neuhnul. Položil čaj zpátky na konferenční stolek a vstal. Potřeboval odejít. Dřív, než se zase rozbrečí jako totální idiot, jehož emoce si dělají, co chtějí.

Emmett ze sebe v ten moment rychle shodil deku a taky vstal. Bylo vidět, že je mu hodně špatně, ale úplně stejně bylo i vidět, že si to nehodlá připouštět. „Ty mi pomáháš!“ vyhrkl a působil odevzdaně a smutně. „Nikdy tady pro mě nikdo tolik nebyl… Neměl jsem ti to ztěžovat. Do prdele!“ Zvedl ruku a jemně se dotkl Keithovi paže. „Promiň. Děkuju. Nezlob se. Já vážně nevím, jak na to reagovat, máš pravdu. Chtěl bych, aby to bylo jednodušší.“

„Už bych měl jít,“ zamumlal Keith přesně ve chvíli, kdy udělal krok dopředu a zabořil nos do Emmettova hrudníku. Zároveň ho pevně objal, zavřel oči a na pár vteřin si dovolil být tím jiným Keithem, v jiném vesmíru, s úplně jiným koncem. Což nebylo tak těžké, protože ho Emmett pevně přitahoval k sobě, skoro jako kdyby ho taky nikdy nehodlal pustit. Prostě by tam spolu stáli v objetí po zbytek věčnosti a všechny problémy světa by se mohly jít bodnout.

Kdyby to bylo tak jednoduché.

Jenže, samozřejmě, nebylo, a tak Keith posbíral všechno odhodlání a hlavně odvahu a odtáhl se. „Musím jít,“ zopakoval křečovitě. „A ty by ses měl asi jít osprchovat. Smrdíš.“

Emmett se zkusil usmát. „Jo, to bych asi měl.“

Keith popadl batoh, zkontroloval, jestli Emmett stále dýchá (dýchal) a s tím mohl docela klidně odejít, protože všechno přece bylo v pořádku, ne? Emmett dýchal a o to šlo především. Co na tom, že bude následující týdny dýchat hodně daleko a nejspíš už nikdy nebudou… dýchat spolu.

Bože!!!

Co na tom kurva záleží, když reálně hrozilo, že může Keithovi kdykoli hrábnout a on se ponoří do nekonečného počítání a kontrolování? A tím by veškerá jeho budoucnost šla do kopru. Už žádné plány, naděje a sny. Nic by se nesplnilo.

Takže…

Jenže pokud na tom vůbec nezáleželo, měl by to do háje někdo vysvětlit jeho srdci. To teď totiž tvrdilo něco úplně jiného.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥