PAVOUK V RADIÁTORU

KAPITOLA 1

„Spolubydlícího bych si dokázal vybrat sám.“

Nikdo nic neřekl.

„Myslím to vážně. Dokázal bych to.“

Máma zvedla zrak od hráškového pyré a vykouzlila ten nejdůvěryhodnější úsměv, jaký v danou chvíli uměla. A přikývla.

Keith naštvaně napíchl baby karotku na vidličku, ale než ji rozkousl, pro jistotu ji čtyřikrát prohlédl. Jestli je jako v pořádku. „Takže vy mi nevěříte,“ konstatoval a přitom hlasitě vzdychl, aby dal najevo, že s tím absolutně nesouhlasí. Protože ano, v některých věcech to s ním bylo těžké, ale přece jen měl za pár dní všechno zvládnout sám, bez rodičů a sestry, tak by bylo docela fajn, kdyby mohl vybrat toho, kdo bude mít pokoj hned vedle. Koho každé ráno potká v kuchyni, zatímco bude snídat toust s burákovým máslem a banánem. A k tomu třezalkový čaj.

Táta odložil příbor a sepjal ruce, jako by se hodlal modlit, což bylo k smíchu, protože byl skoro po jídle. „Keithe, vybrali jsme super kluka, vážně. Bude se ti líbit a já myslím, že nám nakonec ještě poděkuješ.“

„O to přece nejde.“

„Tak o co jde?“

Keith taky odložil příbor a sepjal ruce, docela určitě schválně, protože nejen otec mohl předstírat sofistikovanost. Naklonil se přes stůl blíž. „Že bych to zvládl sám.“

Jeho sestra Malina vyprskla smíchy. Konečně zvedla zrak od telefonu a zavrtěla hlavou. „Ale no tak. Vždyť bys každého k smrti vyděsil. A to nemyslím zle.“

„To není pravda,“ nesouhlasil Keith.

„Ale je!“

„Není.“

„Je!“

„Není.“

„Dost!“ vykřikla máma a vstala od stolu. Sebrala mísu s rajčatovým salátem a šla ji odnést do ledničky. Vytáhla limetkovou limonádu. „Nehádejte se. Keith zítra odjíždí a já nechci žádné hádky.“ Znovu se posadila a upřeně sledovala bílou zeď.

„Mami, ty brečíš?“ vyhrkla Malina a zkrabatila čelo, přitom jí cinkl mobil, proto pohlédla na displej a pak zpátky na mámu.

„Samozřejmě, že nebrečím. Proč bych taky brečela? Vždyť mi jen zítra odjede můj jediný syn!“

Zasáhl táta, protože táta v takových situacích vždycky věděl, co říct. A jak z toho ladně vybruslit, nenapáchat žádnou škodu, docela dobře všechno zachránit. Chytl ženu za ruku. „Ale no tak. Nejede přece do války a je to jen hodina cesty vlakem. Autem tam budeme za čtyřicet minut. A já budu pořád připravený za volantem. Řekneš slovo a já startuju. Dobře?“

Přikývla. „Dobře.“

Na okamžik bylo v kuchyni slyšet jen přežvykování karotek a usrkávání limonády, než Keith znovu promluvil. „Takže jaký je?“

Pořád ho trochu štvalo, že rodiče vybrali spolubydlícího za něj, ale na druhou stranu alespoň měl o problém míň a máma pořád hodně mrkala a popotahovala, tak jí nechtěl přidělávat starosti.

Táta ihned ožil. Odsunul prázdný talíř, natáhl pod stolem nohy a vyvalil pupek, což v jeho případě působilo legračně, protože měl všehovšudy sedmdesát kilo a byl od přírody velmi drobný. „Myslím, že budeš nadšený. Ten kluk je naprostý pohodář. A je s ním legrace.“

Máma obrátila oči v sloup, protože tohle za důležité informace nepovažovala. „Hlavně působil velice rozumně. Všechno jsme mu vysvětlili a vypadalo to, že skutečně chápe. Navíc studuje stejný obor, druhák, takže by ti pomohl, kdybys potřeboval.“

Nejprve chtěl Keith odseknout, že nepotřeboval, protože už tak toho kluka bude určitě štvát, ale nahlas nic neřekl. Místo toho se raději zeptal: „Jak že se jmenuje?“

„Emmett,“ odpověděla máma.

„Emmett,“ zopakoval polohlasně Keith.

Sakra, téměř začátečnická chyba. Ať byl ten kluk kdokoliv, nechtěl, aby umřel. Ne, ne, ne. Ne.

Zkusil to potlačit, což samozřejmě nešlo, proto dodal: „Emmett, Emmett, Emmett.“

„Je hezký?“ chtěla vědět Malina.

Táta okamžitě přitakal. „No jistě, dokonce moc hezký. Když jsem ho uviděl, skoro mě přecházel zrak. Byl jsem úplně u vytržení.“

„Tati! Přestaň,“ odsekla Malina a zamračila se. „Mami?“

„Zlato, už jsme spolu o tom přece mluvily. Neměla bys posuzovat lidi podle toho, jak vypadají. V životě jde o mnohem víc,“ pronesla máma a nadzvedla obočí. „Proč myslíš, že jsem si vzala tvého otce?“

Táta mávl rukou. „No hahaha. To je mi legrace.“

Malina měla úsměv od ucha k uchu. A dokonce nezkontrolovala mobil, když znovu zapípal. „Vyfotíš mi ho,“ ukázala prstem na bratra a zněla rozkazovačně. „Abych věděla, jestli má vůbec cenu jezdit na návštěvu.“

Keith pokrčil rameny. Bude divný tak jako tak. Požádat spolubydlícího o fotku je nakonec to nejmenší.

Zkoušel si to představit. Znovu, protože poslední dobou žil jen z představ, jaké to bude, až opustí všechno, co tak dobře zná a co ho uklidňuje, a odjede na vysokou. Na druhou stranu… Byl přece připravený. Udělal pro to všechno. A i když byl hodně nervózní, vlastně se těšil.

****

Otevřel kufr a zkontroloval jeho obsah. Od mikin, přes trička a košile, až po kalhoty, boxerky a ponožky. Pak kufr zavřel.

Počkal čtyři vteřiny a znovu ho otevřel. Zkontroloval mikiny, aby měl jistotu, že jsou všechny, i ta červená s kapucí, kterou měl nejraději, trička, kalhoty, boxerky, ponožky. A kufr pečlivě zavřel.

Počkal čtyři vteřiny. Otevřel, zkontroloval a zavřel.

Počkal čtyři vteřiny. Otevřel kufr, ještě jednou prošel všechny věci, úplně každý kus oblečení, dokonce i ponožky, aby měl jistotu, že úplně každá má kamaráda do páru, a teprve potom – konečně – kufr zavřel.

Naposledy.

Pak přitáhl krabici s kosmetikou.

Zkontroloval ji poprvé, podruhé, potřetí a počtvrté.

Krabice s knížkami. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát.

A pak všechny ostatní krabice a pytle. Jeden za druhým, což mu zabralo přes dvě hodiny, během kterých poslouchal soundtrack k Interstellaru. Nakonec vyčerpaně sedl na postel, vlastně docela spokojený.

Dneska asi neumře. A to bylo fajn.

Ozvalo se zaklepání a za chvíli do pokoje vešla Malina. Měla na sobě pyžamo, vlasy stáhla do culíku a smyla všechen make-up, takže vypadala mnohem mladší než u večeře. Skočila na postel, hned vedle Keithe, a přitom držela něco v sevřených dlaních. „Mám pro tebe dárek,“ zašeptala.

„Mám se bát?“ zašeptal Keith nazpátek.

Na to sestra reagovala pokrčením ramen. Zvedla ruce výš a pomalu dlaně rozevřela.

„Jointy? Dáváš mi jointy?“

Malina nejistě přikývla. „Kdyby bylo nejhůř. Minule ti to přece pomohlo.“

V tom měla pravdu, velikou pravdu, protože zcela upřímně si nikdy nepřipadal líp, než když před několika měsíci poprvé vyzkoušel trávu. Jenže na druhou stranu druhý den mu bylo o to hůř. Takže váhal, než je přece jen sebral. „Mám se ptát, jak jsi k nim přišla?“

„Ne.“

„No tak ne,“ ušklíbl se Keith a schoval je do pouzdra od slunečních brýlí. Byly tři, takže mohl hned třikrát zastavit šílenství. Super. Doufal ovšem, že k tomu nikdy nedojde. Pro jistotu obal otevřel a zkontroloval je. A pak ještě třikrát.

Koukl na sestru, která nehnutě seděla na posteli a zírala na krabice. „Bude se ti stýskat, co?“

Hlasitě vzdychla a na okamžik to vypadalo, že doopravdy přikývne. Nakonec ale ironickým hlasem pronesla: „To určitě. Konečně budu v noci v klidu spát, aniž by někdo chodil ke mně do pokoje a kontroloval zásuvky.“

Keith přikývl. „To zní jako otrava.“

„Nebo koupelna. Představa, že tam prostě budu moct jí kdykoliv chci… Jo, myslím, že to bez tebe zvládnu.“

„Víš, že tím pádem budou mít rodiče víc času na tebe,“ odvětil Keith a vlezl do postele. Nohy schoval pod peřinu a hleděl na prázdné police. Myslel, že bude víc nervózní. Třeba loni, když ho poprvé napadlo, že by někdy skutečně mohl na vysokou, okamžitě to zavrhl, protože mu ta představa připadala neskutečná.

Malina nakrčila nos, to dělala velice často, obzvlášť když vyjadřovala nechuť, a zamručela. Vstala a došla ke dveřím.

„Malino? Malino? Malino? Malino?“

„Hm?“ Zhoupla se na špičkách a zůstala stát jednou nohou v pokoji a druhou na chodbě.

„Dík.“

****

Následující ráno bylo přinejmenším chaotické, ačkoliv všichni předstírali, jak jsou v pohodě. Táta klidně nosil krabice do auta, zatímco máma mu docela klidně připomínala, že mají zpoždění. A Malina klidně seděla v křesle a přes FaceTime telefonovala s nejlepší kamarádkou.

A pořád říkala něco ve smyslu: Teď táta zakopl a málem hodit tlamu, ale dělá, že nic. Teď máma mávla rukou, že není kam spěchat a pak nasupeně odešla. Teď přišel brácha a kontroluje, jestli jsou zavřená okna. Jo, přijde ještě třikrát.

Nakonec ale všechno zvládli bez hádek. Nasedli do auta, v rádiu pustili rockovou stanici, kterou měl táta rád, a vyjeli. Prostě jen tak. Nikdo z toho nedělal haló a máma ani nevytáhla foťák, aby měla tuhle chvíli navždy schovanou v šuplíku. S tisícem dalších vzpomínek.

Keithovi na klíně ležela krabice s Tribi, což byl roční králík, kterého dostal k narozeninám. Akorát to máma tenkrát spletla a místo zakrslého koupila domácího, takže Tribi vážila přes pět kilo a neustále vystrkovala hlavu ven, stříhala ušima a Keith ji musel uplácet kolečky mrkve, aby zůstala v klidu.

A pak vyjeli z rodného města, na dálnici, přes výpadovku, zatímco v rádiu hráli Led Zeppelin a táta spokojeně bubnoval do volantu. Máma ho přitom neustále okřikovala, aby dával pozor. Malině bývalo v autě špatné, proto seděla s pevně sevřenými víčky se sluchátky na uších a předstírala, že spí. Keith mezitím krmil Tribi a pozoroval ubíhající krajinu. Míhající se stromy, stožáry a benzínové pumpy. Příliš rychle ale sjeli z dálnice a stromy vystřídaly budovy.

Vlakem to bylo domů hodinu, což je něco, co určitě dokázal zvládnout.

Nebyl si jistý, jestli by to zvládl při záchvatu, ale třeba k tomu nikdy nedojde.

Třeba. K tomu. Nikdy. Nedojde.

Poslední opravdu velký záchvat měl před čtyřmi měsíci a to už byla přece dlouhá doba.

Navíc nemohl bydlet u rodičů donekonečna.

Takže natěšeně pozoroval ulice, obchody a lidi, kterých bylo všude hodně, až najednou parkovali před šedým, třípatrovým domem. Keith byl v tom bytě už třikrát, což v praxi znamenalo tři krát čtyři, tedy dvanáctkrát, ale stejně měl pocit, že je to pro něj absolutní premiéra.          

Byt byl ve druhém patře a na dveřích viselo mosazné číslo 2 a písmeno B. Nejprve vešli do úzké chodbičky s botníkem a věšáky, pak prošli prosklenými dveřmi do kuchyně spojené s obývacím pokojem, odkud vedly dvoje dveře do dvou naprosto identických pokojů.

Keith chtěl ten vpravo s tmavě šedými dveřmi a Emmettovi nechal levý se světle šedými.

Všechen nábytek už byl dávno na místě. Táta ho během prázdnin smontoval a s Keithem ho rozmístili po bytě, ačkoliv úplně špatně a na příkaz mámy ho museli přesouvat. Takže teď bylo vše v pořádku, ačkoliv Keith netušil, zda jde o feng shui nebo jiný meditativní design. Hlavně že se mu tady líbilo. A docela dobře dokázal žít s vědomím, že zde stráví následující roky.

Jako první položil krabici s Tribi na zem a nechal ji, aby sama prozkoumala okolí. Králíci vesměs nemají v lásce změny a nesmí se příliš stresovat, nebo rozrušovat, ale Tribi byla hodně zvídavá, takže okamžitě vyskočila a zaběhla za sedačku, aby za pár minut mohla vykouknout na druhé straně a vzít to rovnou čarou do Emmettova pokoje.

Všichni společně vynosili věci z auta, a zatímco táta a Malina pomáhali s vybalováním, máma uvařila špagety s rajčaty a avokádem a společně povečeřeli u Přátel. Rodiče pak přespali na sedačce, Malina ve vedlejším pokoji a Keith u sebe.

Navzdory všem přípravám byl nervózní. Strašně moc. A tak moc dobře nespal. V noci čtyřikrát zkontroloval, jestli neteče voda v koupelně a kuchyni, taky čtyřikrát zkontroloval všechna okna a nakonec i zásuvky. Pokaždé rozsvítil a všechny probudil, ale nikdo nic neřekl.

Nikdo nikdy nic neřekl.

Další den máma a sestra odjely a Keith zůstal jen s tátou, aby následující tři dny prošli celé město, vyzkoušeli cestu do školy, knihovny, k obchodu, doktorce a ke kinu. Což bylo fajn, protože táta působil klidným a vyrovnaným dojmem. Nevadilo mu čtyřikrát se vracet a kontrolovat, zda zamkli. Nevadilo mu čekat na čtvrtou tramvaj a čtyřikrát projít ulici tam a zpátky.

Naopak. Zdálo se, že si výpravu užívá. Koupil zmrzlinu, vyfotil pár fotek a neustále hledal zajímavosti, jako by snad byli na dovolené v nějaké exotické krajině a ne hodinu od domova.

A Keith byl za to rád, neskutečně rád, protože nejhorší bylo to věčné a nekonečné omlouvání, když musel, MUSEL, něco zopakovat.

Ne, že by byl nesamostatný. Dokázal se o sebe postarat. Vlastně celkem dobře. Jen… Byl trochu jako králík. Změny mu nedělaly dobře a potřeboval čas, aby je vstřebal. Takže jít poprvé k budově školy mu zabralo dvě hodiny času, ačkoliv byla jen o dvě zastávky dál. Další den to však zvládl za čtyřicet minut a třetí za dvacet. Poprvé to nikdy nebylo snadné, ale naštěstí si s tím už uměl poradit.

A pak přišla sobota, což byla docela nedůležitá informace, ale podle plánu to byl právě ten den, kdy měl táta odjíždět.

A nový spolubydlící přijíždět.

Původně měl táta počkat do večera, ale Keith ho poprosil, zda by nemohl odjet hned po obědě, protože… Zcela upřímně, co by si spolubydlící myslel, kdyby je táta musel představit a několik hodin jim dělat křena?

Vážně. Zas tak divný být Keith nepotřeboval a nechtěl.

Takže…

Táta odjel.

Odjel a byt byl najednou prázdný.

Keith ho čtyřikrát prošel a zkontroloval. Každý kout, protože nebezpečí může číhat všude. Dokonce i na neobvyklých místech, jako jsou radiátory.

Ne, vážně. Běž zkontrolovat, jestli tam není schovaný jedovatý pavouk. Chceš snad, aby tě kousl a umřels? Nebo Tribi? BĚŽ!

Zkontolovals to? Tak znovu. Co když jsi něco přehlédl, co když ses nepodíval pořádně. Chceš snad umřít?

Ještě jednou. Ten pavouk tam určitě někde je a tys ho přehlédl. Neumřeš jenom proto, že se ti potřetí nechtělo.

Musíš to zkontrolovat čtyřikrát. Musíš. Jinak stejně umřeš.

A pak seděl na sedačce, hladil Tribi po hřbetě a čekal. Uvažoval nad tím, že právě teď, nebo možná ještě předtím, když otec odjížděl, začal úplně nový život. Řekl by, že jen tak, zničehonic, ale to by lhal. Nejdřív ho totiž čtyřikrát zkontroloval.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám první kapitola ČTYŘIKRÁT? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

22 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
6. 6. 2022 17:28

Zajímavé, velice zajímavé. Jen z té představy, něco takhle opakovat, si připadám unavená. Kdy že bude další kapitola? 😀

Gabča
6. 6. 2022 17:56

To je tak milé, těžké, ale milé. Moc se těším na celou knížku. Jste totiž prudce návykové.

Arisu
6. 6. 2022 21:27

Úplně jsem zapomněla, jaké to je číst nově vycházející knížku. Ajajaj, to čekání bude útrpné. 😀

Lucienkaaa
6. 6. 2022 22:20

No wow, začíná to perfektně a já už se nemůžu dočkat seznámení 👏 Tohle vypadá jako nějaká obsedantně kompulzivní porucha, boží 😁🙈 Teda jako je mi Keitha vážně líto, ale doufám, že mu s tím třeba Emmett trochu pomůže. Jen ještě taková technická. Když teda vyslovujete Keith [kís], tak při oslovení se napíše Keithe, ale čte [kísi]? Nějak mě to tam ruší a musím nad tím pořád přemýšlet 🤔 Díky holky a přeju krásné dny ☀️

Lucienkaaa
8. 6. 2022 9:44
Reply to  szabi

Díky za gramatické okénko, holky 😁 Já jsem právě trochu divná, takže to musím vyslovovat stejně jako vy. Protože jinak by mi to vadilo během celého vašeho budoucího podcastu 😁 Možná mám taky nějakou poruchu 🤣🤔 Doufám, že za pár hodin už budu číst to očekávané seznámení 🙏

MaCecha
7. 6. 2022 8:50

Ač číslo 4 je mé oblíbené, tohle tedy Keithovi nezávidím. Bude to zase skvělé, holky!
A nemůžu se dočkat Emmeta :DDD.

holloway
8. 6. 2022 14:43

Páni, to je moc hezký rozjezd a rozhodně navnadil k dalšímu čtení. Mně se zrovna nedávno stalo, že člověk, který mě zná hrozně dlouho a ví, že v podstatě celý svůj dospělý život žiju s depresivně úzkostnou poruchou se mě zeptal, jaktože je mi zase psychicky špatně, když se mi jinak tak daří. A bylo mi líto, že neumím psát tak skvěle jako vy, protože jinak bych napsala román o tom, co všechno má člověk s úzkostnými poruchami v hlavě a s čím vším se musí denně vypořádávat. Tohle sice vypadá spíš na OCD, ale ono to má dost společných… Číst vice »

Lucienkaaa
8. 6. 2022 18:02
Reply to  holloway

Ty jo a já pořád přemýšlela, proč to jméno hned miluju a přijde mi tak známé. Už jsem doma, díky 😁 Asi už jsem toho viděla s gay tématikou trochu moc 😁☺️ Jinak tvůj zážitek mě mrzí, evidentně je osvěta v tomto tématu dost potřeba 🤔

Lucie K.
8. 6. 2022 21:03

Milé spisovatelky, už jsem tu přečetla od vás úplně všechno (něco i víckrát 🙂 ) a na tohle se vážně těším. Ale je to mučení, takhle to dávkovat po kapitolách. Takže i když mě to stojí veškerou sílu, tak jsem se rozhodla si to přečíst, až to bude komplet. Snad to vydržím… Určitě to bude zase suprový příběh. Miluju úplně všechny vaše kluky a příběhy. Píšete opravdu nádherně a poutavě a i když nepíšu komenty, věřte, jsem tu každý den 😉

Lucka
9. 6. 2022 12:59

Seznámení s Keithem, Kisem. Občas mám problém si vzpomenout jak se čte 😂. Mám tendence číst jak se píše.
Urcite bych nezvládla jeho noční kontroly. A k tomu čtyřikrát za sebou. Moje nespavost a problémy s usínání, za to bych ho zabila. Musí u toho v noci svítit, když už to musí kontrolovat? Asi ztratí spoustu času, pokud prochází ulici 4x,nebo čeká až na čtvrtou tramvaj. Fakt všechno dělat 4x. Hm, těžké nejen pro něj ale i pro okolí. Na druhou stranu chápu, že to není žádná sranda, žít s takovou nemoci.

Veronika
1. 8. 2022 14:34

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem dočetla všechny knihy a novely (pokud nepočítáme tuhle 😁) od vás. Naštěstí mě čeká ještě zásoba povídek a taky kniha v papírové formě, kterou budu kupovat v blízké době ❤️. Dozvěděla jsem se o vás na Wattpadu a ta kvalita příběhů mě opravdu zaujala. A pak jsem přešla na vaše stránky, kde na mě čekaly další úžasné příběhy. Tak už se těsím na čtení 😄

Karin
19. 8. 2022 22:57

Vypadá to zajímavě.