PRAVIDLO ČÍSLO DVACET:

NEVĚŘ

nikomu

Mám novou terapeutku. Je mladá, nadšená z možnosti, že konečně může někomu pomoci, i když je to trochu nerudný kluk, co mluví sprostě a je chytřejší než ona.

Ale je nadšená, což jsem už říkal, jenže právě to je na ní nejlepší.

Nejsem ten typ, co by o svých problémech nemluvil, právě naopak. Řeknu jí všechno, třeba jen proto, že nejsem debil a chci, aby věděla, že spolupracuju. Pak jsou totiž terapeuti mnohem vstřícnější a snižují počet schůzek na jednu v týdnu, nebo dvě za měsíc. A to už je pro mě celkem únosná míra, kterou jsem ochoten akceptovat.    

Ve spisu konečně zmizela diagnóza bludů. Podle definice nejsem psychouš, co potřebuje dozor, léky a stejně nikdy nebude v pohodě. Bezva. Místo toho teď trpím PTSD – posttraumatic stress disorder, což je reakce na závažný stres, proto ty sny, výpadky a záchvaty.

Najednou to všem připadá logické.

Škoda, že jim to připadá logické až po dvou letech.

Zmrdi.

Na tomhle teď s terapeutkou pracujeme.

Ptala se na tu noc před dvěma roky, jestli si pamatuju, co se tenkrát přesně stalo. Já zakroutil hlavou a pak už o tom nikdy nemluvili. Zvláštní taktika, ale mně se líbí. Líbí se mi i fakt, že nosí nerdovská trička a brýle s kulatými obroučkami.

A když jsem se jí svěřil s novým problémem, jen pokývala hlavou a řekla, že ho zkusíme vyřešit.

Ne, že ho vyřešíme. Ale že to zkusíme.

A to mi přijde super.

Díky tomu, že jsem se svěřil, usoudila, že mohu z nemocnice – jo, říkejme tomu nemocnice, zní to mnohem líp než léčebna, kam zavírají mentály, jak je označuje Brad a Felix ho za to kárá – odejít už po pěti dnech.

Vždyť jsem to říkal, vím, jak s terapeuty jednat.

Takže v pátek ráno přijede máma se ségrou a těch pár věcí, co mi sem přes týden natahaly, zase sbalí.

Mimochodem, moje máma je na nemluvení o ožehavých tématech mistr.

„Koupila jsem ti nové povlečení a to staré vyhodila. Abys ho už nikdy nemusel vidět,“ pronese a vloží do tašky zubní kartáček. 

No neříkal jsem to.

Sestra sedí na posteli. Vypadá nejistě, jako by netušila, jak se mnou najednou mluvit, ale teď obrátí oči v sloup a spiklenecky na mě mrkne.

„Taky jsem vyhodila prádelník!“

Zcela upřímně jsem proti prádelníku nic neměl, ale… „Oukej,“ pokrčím rameny.

Chvíli je ticho. Zatímco máma balí a sestra pozoruje strop, já shodím nemocniční hábit a převleču se. Dojde mi, že máma nejspíš zahání stres nakupováním, protože i mikina je nová. Černá s kapucí a bílými tkaničkami. Zatáhám za ně a zhoupnu se na špičkách.

Ukončit tuhle trapnost nakonec padne na Leu. Mlaskne. „Takže… Ty a ten polda?“ Hodí výmluvný pohled a nadzvedne obočí.

„Sklapni,“ odvětím. Ale tohle téma mi zase tolik nevadí. Jen úplně maličko.

„Je dost…“

„… starý,“ řekne máma.

„… sexy,“ řekne sestra.

Obě pak na sebe pohlédnou, nejspíš potřebují telepatickou poradu, že tohle téma je v pořádku. A já z něho nezešílím, nezačnu slintat a mlátit do věcí kolem sebe. Což přeháním, ale jenom proto, že přehání ony dvě.

„Není starý. Je mu dvacet pět,“ upřesním pro mámu, ale pak pohlédnu na Leu. „A jo, to teda kurva je. Měla bys vidět jeho péro. Je tak…“

Sestra se rozesměje. A máma nakonec taky nevypadá kdovíjak pohoršeně. Přesto ale zakroutí hlavou. „Myslela jsem, že je starý na tebe,“ prohodí, zatímco skládá pyžamo.

„Stejně mám pocit, že ho odněkud znám.“ Lea seskočí z postele, přejde k oknu, poté zpátky k posteli a nakonec nakloní hlavu na stranu a chvíli přemýšlí.

Má štěstí, že se nad ní slituju, jinak by jí nejspíš explodoval mozek, a klidným hlasem odvětím: „Je to ten cajt, cos ho měla v mobilu.“

„To…,“ vydechne, ale pak pobaveně pokývá hlavou. „No jasně, tak teď už dává smysl, proč o mě neměl zájem. Můžeš mi poděkovat.“

„Poděkovat za co?“

„Že jsem ti ho přihrála.“

Máma nás pozoruje, ale pak začne zase balit. Teprve po nějaké době, to jest po třech párech ponožek, dvou boxerkách, stohu časopisů a chlupatých papučích, zapne tašku a docela tiše řekne: „Ráda bych ho poznala. Pozvi ho na večeři. Na neděli. To mám volno. Uvařím něco dobrého.“

„Co?!“ vyjeknu. „Ne! Proč bych to dělal? Proč bys to ty dělala?“

Mámina odpověď je jednoduchá. „Protože tě zachránil a já mu chci poděkovat.“

„Poděkovat mu můžeš po telefonu. Esemeskou,“ navrhnu, protože představa Kanea u nás doma u jídelního stolu… Stejně by nejspíš nechtěl a já se ho odmítám ptát.

„Damiene, prostě ho pozvi.“ Zní přitom, jako bychom se o tom dohadovali několik hodin a ona už neměla trpělivost to dál probírat. Takže zmlknu, ale jestli myslí, že ho pozvu, je nesmírně naivní.

Nepozvu.

On by stejně nepřijal a já si pak připadal jako kretén.

Přijde zdravotní sestra. Předá mámě propouštěcí papíry, popřeje hezký den a zase zmizí.

A tím je hotovo. Moje pětidenní hospitalizace je u konce a už se k ní nemusíme nikdy vracet, ačkoliv… Nebylo to tu tak strašné. Hlavně taky proto, že tady nic moc neexistuje. Člověk může řešit filozofické otázky, přemýšlet nad konspiračními teoriemi a tím to hasne.

Mimozemská sépie zapadla v nekonečných uličkách minulosti, nebo jak se to říká.

Máma sebere tašku a společně vyjdeme ven, projdeme bránou a zamíříme k autu. A přesně v ten moment mi mysl oznámí, že je stále spousta nevyřešených záležitostí, které nejde nadále ignorovat.

Po cestě se stavíme na zmrzlině, sedíme pak v autě před barákem, lížeme ji a děláme, že nic. Vůbec nic, je to jen pohodové odpoledne v autě a ty dvě určitě nemyslí na to, jak zareaguju, až přijdu do toho bytu.

Nechám je v tom hezky vykoupat. Ať hledají správná slova, ať zkusí, jaké to je, být v nesnázích. A přitom si uvědomuju, samo sebou, že jsem zbytečně zlý, protože nic nevěděly. Neměl jsem tenkrát koule, abych jim řekl pravdu, takže je to de facto všechno moje vina.

Ale jak říká terapeutka, a říká to často a téměř ke všemu, pokusíme se s tím něco udělat.

Pokusím se tedy usmát a nepůsobit jako totální hovado.

„Je to v pořádku. Kdybys tam nechtěl jít, můžeš zůstat pár dní u Ley,“ řekne máma. Kornout od zmrzliny drží v ruce, zabalený v ubrousku, a kdyby jedla ještě pomaleji, strávíme v autě noc.

„Jasně,“ odpovím.

Je blázen, pokud myslí, že noční i denní můry můžu potkat jen v bytě.

Ale narovinu, po otci šáhlej asi nebudu, ačkoliv někteří by mohli říct, že homosexuální úchylku jsem převzal od strýce.

A sotva mi v hlavě proběhne slovo strýc, udělá se mi mdlo, proto rychle vystoupím z auta.

Nechci o tom mluvit. Je mi fajn.

Přijít do bytu je stejné, jako to bylo kdykoliv předtím. Obyčejné. Nespustím vyděšený křik, neroztřesou se mi kolena, ani zbaběle neuteču. Prostě jen seberu věci a odnesu je do pokoje. Vedle dveří stojí prádelník, nový, z bílého dřeva, který vypadá spíš jak pro holku. Ale jsem buzna, tak ho dokážu skousnout. Nejspíš.

„Líbí se ti?“ Máma stojí ve dveřích a vyčkává. Neštve mě, že skenuje každý můj pohyb, štve mě, že mi opět nevěří. Čeká, až zklamu, i když jsem tisíckrát řekl, že budu v pohodě.

Sevřu rty pevně k sobě a přikývnu, protože v takové chvíli skutečně záleží jen na pitomém prádelníku z bílého dřeva, který vypadá jak pro holku, ačkoliv já jsem buzna a tak je to všechno asi fajn.

Nebo já nevím.

„Půjdu za klukama,“ rozhodnu.

„Myslela jsem, že bychom mohli kouknout na nějaký film.“ Jako šťastná spokojená rodinka, to už máma nedořekne, ale vím, že právě tohle jí probíhá hlavou.

V tom má ale smůlu, protože my šťastná rodinka nejsme.

„Dlouho jsem je neviděl,“ pronesu pořád ještě klidným hlasem.

„Damiene,“ hlesne prosebně a přitom na mě upírá svoje velké hnědé oči. „Mám o tebe strach. Nevím, jestli je dobrý nápad, abys teď někam chodil.“

Založím ruce na hrudi. Kurva, ta ženská mě dokáže nasrat. Vsadím cokoliv, že kdyby mohla, nacpe do mě tunu prášků, ačkoliv doktorka řekla, že už nejsou potřeba. Jen v nejnutnějších případech. „Proč by to neměl být dobrý nápad?“

„Mohlo by se ti něco stát.“

„Co jako?“

„Já nevím,“ odpoví bezradně.

Ale já vím. Vím, kde je problém, protože je neuvěřitelně jednoduchý. Nevěří mi. Nevěří, že dokážu fungovat, že zvládnu vyjít ven a nešílet. Diagnóza se možná změnila, ale její přistup ne.

Seberu batoh a začnu do něj házet věci. „Přespím dnes u Kanea.“

Na to nic neřekne, ale tváří se, skoro jako bych jí do srdce bodl kudlu. Ale srát na to, nevěří mi a tím to pro mě hasne. Projdu kolem ní a klidně ji tam nechám stát s pohledem upřeným na nový prádelník.

To ještě ovšem není konec veškeré trapnosti, protože na chodbě doslova vrazím do otce. A jeho rysy jsou jeho rysy, což je fakt na hovno, ale ne tak, že bych z toho dělal nějakou vědu. Přece jen je znám od narození.

A oba mě nakonec osrali, takže…

Jsem v klidu.

„Ahoj,“ pronese tichým hlasem. „Mohli bychom si promluvit?“

Vzdychnu. Nevím, jakou řeč má nachystanou, ale upřímně ji nepotřebuji slyšet. Teď už ne. Měl na to dva roky a ani jednou nepřišel. Místo toho sledoval v telce se sépiákem fotbal, jezdil s ním na cyklovýlety, pili pivo a pozval ho, aby u nás bydlel.

„Jdu za klukama,“ zopakuju to, co jsem řekl mámě. Obejdu ho, obuju si boty, ale stejně mám dojem, že nechat to jen tak, je divné. „A večer taky nedojdu. Budu totiž šukat se svým klukem. To je ten polda, co mě zachránil.“

A pak odejdu. Pryč z toho odporného bytu.

x

Brada s Felixem jsem celý týden neviděl. V léčeb-nemocnici byly kromě rodiny zakázané návštěvy a neměl jsem u sebe ani telefon. Poslali proto krátký vzkaz po mámě, ve kterém stálo, že mi seženou tu nejlepší trávu a Felix mi k tomu nakreslil antilopu s cigárem v držce.

Vlastně ani netuším, jestli ví, kdy mě měli propustit.

Automaticky zamířím k parku a nijak mě nepřekvapí, když je tam najdu sedět na zemi, mluvit o prsech Scarlett Johansson a popíjet colu.

„Damiene?“ vyhrkne jako první Brad. Vyskočí na nohy a za chvíli už mi visí kolem krku. „Konečně, vole, už jsme mysleli, že usoudili, že seš až velkej psychouš a nechali si tě tam napořád.“

Do velkého objetí se přidá i Felix, takže stojíme, poskakujeme a vypadáme jak banda šílenců. Ale nijak zvlášť mi to nevadí. Směju se s nimi.

Teprve po chvíli ustoupí a nabídnou mi colu. Bez keců ji vypiju a sednu si k nim na zem.

„Zrovna jsme ti psali další dopis,“ zamává Felix papírem, na kterém už z dálky vidím jeho nákresy zvířat.

Pobaveně mu ho vytrhnu. „Je tady jen jedna věta. Vidím, že jste si dali záležet.“

„Nevěděli jsme, co napsat,“ přizná Brad vážně. „Ale stýskalo se nám. Měli jsme o tebe strach.“

Mávnu rukou, což ale situaci nijak nezlehčí, proto dodám: „Ale prosim tě. Byl jsem pryč jen pět dní.“

„Jo, ale to jsme nevěděli. Prostě… Když jsi v úterý zase nepřišel do školy, měli jsme strach. Byli jsme u tebe doma a Lea nám řekla, co se stalo. Šli jsme hned za tebou, abys věděl, ale nedovolili to. A když jsme se ptali, kdy tě pustí, řekli, že až ti bude líp. Ale co to znamená? Za týden? Měsíc? Nebo co?“ vychrlí ze sebe Felix a propiskou propíchává papír. Na okamžik vypadá jako malý rozezlený mužík.

„Promiň?“ řeknu prostě.

„Ne, ty to nechápeš. Ty promiň. Poslední dobou jsme ti to dávali sežrat. Žárlili jsme, že trávíš všechen čas s Kanem a nedošlo nám, jak to musíš mít doma těžké. A pak tohle. Jsme ti nejhorší kamarádi na světě.“

Položím mu ruku na rameno. „Felixi. Hlavně klid. Dobře?“

„Není to fér. Já jsem…“

„Felixi!“ pronesu rázně, ale poté se usměju. „Všechno je v pohodě. Jasný?“

Popotáhne. „No tak jo,“ vydechne nakonec a postaví se. Má na sobě kalhoty, které mu končí nad kotníky. Je mi jasné, že je zdědil po ségře, stejně jako většinu oblečení. A i když mu nosíme jídlo a cpeme do něj kalorie horem dolem, stále je z nás tří nejdrobnější.

Hlad, který zažíval v dětství, v něm prostě někde zůstal zakořeněný.

A Brad? Brad přišel o rodiče. Nemá nikoho, jen starou bábu, co ho za trest zavírala do sklepa.

Takže… Jak bych se na ty dva mohl zlobit?

„Jdu se vychcat,“ oznámí Felix a odkráčí k nejbližšímu záchodu, což je přes cestu v bistru, kde nás majitel nechává vykonávat potřebu jenom proto, že Felix před podnikem neustále sbírá odpadky. Chcát tam beztak chodí jen on, protože dělat to u stromu nechce.

„Fňukna,“ uchechtnu se.

„Až přijde apokalypsa, chcípne jako první,“ souhlasí Brad a nějakou dobu věnuje pozornost šutru na zemi, než konečně vzhlédne. „Ale má pravdu. Byli jsme na hovno kamarádi.“

„Chceš podat kapesníček? Aby sis mohl pobrečet?“

„Sklapni.“ Dostanu šťouchanec do žeber, ale poté mi hned prohrábne vlasy.

„Co vám Lea vůbec řekla, že se stalo?“ zeptám se opatrně. Popadnu další plechovku coly, zatřepu s ní a teprve potom otevřu. Pěna mi vletí do pusy, takže mám co dělat, abych se nerozkašlal, a nakonec mi stejně bublinky vyletí nosem.

Brad pobaveně zavrtí hlavou, ale pak zase zvážní.

Bože, přeju si, aby přestal myslet na to, že je všechno jeho chyba. Některým věcem nešlo zabránit. A já od něj nečekal, že mě bude držet za ručičku a hlídat na každém kroku.

„Nejprve nechtěla nic říct. Jen to, že tě odvezli do nemocnice, ale byla celkem nadraná, tak jsme z ní nakonec dostali i ten zbytek. Že tě strýc napadl a pokusil se tě… znásilnit. Je to tak?“

„Na co se mě teď ptáš?“ Modřiny zmizely celkem rychle, ale na spodním rtu mám ještě strup a občas bolí, když ráno poprvé promluvím a on praskne. Ale je to únosná bolest.

„Víš, na co se ptám. Znám tě a nejsi zrovna člověk, co by rád říkal pravdu, když jde o takové téma,“ odpoví Brad. Na jednu stranu jsem rád, že nechodí kolem horké kaše. Jeho otázky jsou přímé, ale to neznamená, že bych z nich měl vyloženou radost.

Mlčím. Vteřinu, dvě, deset, dvacet, než Brad vystrčí bradu a nadzvedne obočí. „Damiene. Mluvíš pravdu o tom, co se stalo?“

Jako by na tom záleželo. Jako by záleželo jen na tom. Jestli zasunul, či ne. Ale faktem je, že ten strach, který jsem cítil, by byl stejný. Takže… Zavrtím hlavou. Nikoho nemusí zajímat, že si nic nepamatuju. Že můj mozek rozhodl, že tu chvíli nechce znát.

Bez ohledu na pravdu, já žiju ve světě, kdy k tomu nedošlo. 

„Samozřejmě! Co myslíš? Že bych se nechal opíchat tím hnusným sépiákem?“ mrknu na něj. Seberu nedopsaný dopis a zamávám mu s ním před ksichtem. „Tak co jste mi chtěli napsat? Hm? Přiznej, že sis chtěl vylít srdíčko.“

Brad ze sebe dostane hlasitě tss a dokonce vypadá pobaveně. „Copak jsem nějaká buzna, nebo co jako?“

Smějeme se. Hodně. A když přijde Felix, trochu rozhozený, že v umývárně nebylo dostatečné množství mýdla, posbíráme věci a jdeme k jezeru.

To odpoledne je pak naprosto obyčejné, neexistují žádné problémy, žádný Syndrom prvního zakopnutí. Všichni tři jsme jen normální kluci, co skáčou salta do vody a pak leží na břehu a kouří trávu.

A Felix poté zvrací, protože nikdy nic nevydrží.

„Odvedu ho domů,“ pronese Brad. Kapky mu stékají po vlasech na ramena, proto zatřepe hlavou a začne skákat na jedné noze, aby dostal vodu z ucha.

„Můžu ti pomoct,“ ukážu na Felixe ležícího v trávě.

„Nekončí náhodou Kane v šest?“

Rozpačitě na sebe koukáme. Je to zvláštní pocit, obzvlášť po tom všem, co jsem k němu cítil.

„Pořád jsi můj nejlepší přítel,“ oznámím a založím ruce na hrudi, aby pochopil, že to myslím smrtelně vážně. Že neexistuje jiná alternativa. „Tak prosím nežárli.“

Vydoluje ze sebe úsměv. A obrátí oči v sloup. A patou vyhloubí důlek. A vzdychne. A udělá tisíc zbytečných pohybů. Jen aby zakryl fakt, jak moc ho to uklidnilo a nic víc prozatím slyšet nepotřebuje.

„Já přece nežárlím, ty pako,“ mávne rukou. „Věř mi.“

Přikývnu. Ačkoliv…

Právě v tom je ten problém. Od chvíle, co jsem nasedl do sanitky a odjel do nemocnice. Když zavřu oči, když je otevřu.

S terapeutkou na tom pracujeme, pokoušíme se ho odstranit, ale prozatím to prostě nejde. Brad je můj nejlepší přítel, ale já mu nemůžu, nedokážu, nechci, neumím věřit. 

Nevěřím nikomu.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Májka
10. 3. 2020 17:52

Je celkem smutné, když člověk nemůže nikomu věřit. Těžké, bolestivé.
Nicméně část se mi samozřejmě líbila, zvláště když Damien popisoval prádelník, že když je přehřátej, skousne i holčičí věci, no vážně…brácha není teplej a nosil šaty…ale to jen na maturiťáku…
Zpočátku jsem už chtěla být co nejdřív na konci, abych se dozvěděla, jak to dopadne, ale teď, když chybí jen jedna část, nechci, aby to zkončilo. Ale vždy něco jednou zakončí, že?
Hrozně se mi líbí váš styl psaní. Moc si ho nedokážu přiřadit k fantasy nebo nějakým zapeklitým detektivkám, ale tyhle střeštěné slaďárna to vystihuje perfektně!

Karin
10. 3. 2020 22:00

Je to hrozné když člověk nemá komu věřit doufám že Kane mu pomůže vaše povídky se moc pěkně čtou.