PRAVIDLO ČÍSLO DEVATENÁCT:

NEVĚŘ

děsivým můrám

Těch snů dohromady tolik nebylo. Možná tři, nebo osm, ale rozhodně ne víc. A ve chvíli, kdy stěny Skleněného domu povolily a tma vrazila dovnitř, jsem vždy procitnul. Zpocený, vyděšený, se slzami v očích, ale v bezpečí.

Jenže teď se neprobouzím, poprvé nebo naposledy, těžko říct. Vím ovšem, ačkoliv někteří budou tvrdit opak, že tohle není sen. Strýc stojící jen pár kroků přede mnou, napřažená ruka, otisk dlaně na tváři, výskání dětí venku na hřišti a tisíce dalších vjemů jsou skutečné. Cítím je, vnímám.

Není to sen. Dokonce ani noční můra, protože venku je ještě světlo a trochu mi svítí do očí přes mezeru mezi žaluziemi.

Děsivá můra to ovšem je.

Po první facce narazím bokem do linky a na vteřinu ztratím přehled o situaci. Ale to je všechno, víc tomu zkurvysynovi nedám, takže do něj strčím, využiju moment překvapení a proběhnu kolem něj.

Teda… Takhle nějak to být mělo, ale překvapený zůstanu jen já, protože strýc můj zákrok očekává. Chytí mě za ramena, podkopne nohy a v další vteřině ležím na zemi.

Řekl bych, že ne vždycky můžu mít štěstí, ale kurva, kdy já naposledy štěstí fakt měl?

Nevzpomínám si, že bych někdy viděl strýce takhle nasraného. Většinou nade mnou vítězil chladnou vypočítavostí, ale dnes vypadá nepříčetně. Obkročmo si na mě sedne a než stihnu cokoliv říct, dostanu další facku.

„Uklidni se!“ zařve a je naprosto bizarní, že netuším, jestli to říká mně, nebo sám sobě.

Já však nemám v plánu poslechnout. Kopu, škrábu, mlátím, křičím, vzpírám se, jak jen to jde. Což zcela upřímně moc nejde, protože jeho váha mě doslova tlačí do země.

„Slez dolů! Pusť mě, ty odpornej sráči!“ vřeštím, ale akorát ho tím vyburcuju k další ráně. A tahle je fakt něco, protože až při třetím zamrkání zmizí mžitky před očima.

Dostanu jich ještě pár, a když konečně přestane, cítím v puse krev. Nejprve netuším z čeho, ale pak zaznamenám pulzující bolest na spodním rtu.

„Už ses uklidnil?“ 

Pořád je v obličeji rudý, zhluboka oddechuje a po čele mu stéká pot, což je tak odporné. Chci pryč. Chci, aby slezl, aby… Znovu začnu bojovat, svíjet se, jako bych zpod něj mohl vyklouznout a přitom rukama chráním hlavu před dalšími ránami.

Strýc tentokrát ale použije jinou taktiku. Chytne mě pod krkem a pořádně přitlačí. Nehty zajede do kůže, a aniž bych tomu dokázal zabránit, vyhrknou mi slzy.

„Tak dost,“ rozkáže trochu kontraproduktivně, protože v téhle situaci stejně nic jiného ani dělat nemůžu. Jen ležet, chroptit a slzet.

Nenávidím ho. Toho zasraného sráče.

Působí škodolibě, když začnu kašlat a popadat dech, jakmile uvolní sevření. Dokonce ze mě sleze, takže můžu vystřelit do sedu a odplazit se do kouta. 

A lízat si tam rány jako nějaké bezbranné kotě.

„Víš, že stejně dostanu, co chci. Tak jako tak. Bude pro tebe lepší, když to půjde dobrovolně. Jako tenkrát.“

„Řeknu to mámě,“ odseknu. Cítím, jak mi opuchá spodní ret a na krku se rýsují modřiny. Které existují. Takže… Přece to něco znamená. Přece musím najít někoho, kdo bude věřit. Nenechám to tak, teď už ne.

„Klidně,“ pokrčí strýc rameny. „Jestli ti nevadí, že ti pak navýší dávku, já proti tomu nic nemám. Třeba příště budeš povolnější.“

Sevřu rty pevně k sobě a ruce sevřu v pěst.

V tu první noc jsem z toho vyklouzl, protože jsem dostal šílený vztek. Jenže ten z nějakého důvodu dnes ne a ne přijít. Snažím se ho vyvolat, nějak ho v sobě probudit, ale strach mu nechce uvolnit místo.

Kurva!!!

A tak udělám možná tu nejvíc ponižujíc věc v životě. Něco mnohem horšího, než si jen kleknout a vzít někoho do pusy.

„Prosím,“ zaševelím.

Čímž ho rozesměju. „Tak jak? Po dobrém nebo po zlém?“ řekne nakonec a vstane.

A udělá krok blíž. A druhý.

Kdybych mohl splynout s kuchyňskou linkou, udělám to. Jenže i přes to, že se k ní tisknu, nepustí mě dál. Když strýc natáhne ruku, abych ho chytil, nevypadá to, že bych měl jinou možnost.

Ale… Nakonec mi dal dvě možnosti a řekl, že můžu vybrat podle vlastního uvážení. Takže vyberu tu horší a není za tím ani špetka snahy zachovat si nějakou hrdost, ale jen vztek, který přece jen trochu vyplave napovrch.

Přesně do takové míry, aby mi umožnil najít sílu kopnout toho odporného úchyláka do koulí.

A jo, kurevsky si ten pocit užiju, ačkoliv jen na vteřinu, protože ve chvíli, kdy s bolestným výkřikem spadne na kolena, já proběhnu kolem něj k vchodovým dveřím.

Je to v pohodě. Je to v pohodě. Je to… Opakuje můj mozek stále dokola, nejspíš abych neztratil nervy, které podle zkušeností ztrácím docela často. A to by se mi teď fakt nehodilo.

Zachovám chladnou hlavu.

Zachovám chladnou hlavu, narazím do dveří a popadnu kliku.

Je to v po… ZAMČENO! To snad ne. Nenene. Moje klíče i batoh jsou pryč. Prohledám botník, lomcuju s klikou jako šílený, buším do dveří a dokonce volám o pomoc s nadějí, že třeba někdo uslyší.

Na chodbě je však ticho.

Jestli bylo kruté přijít domů a zjistit, že jsem tady sám se strýcem, tak tohle je tisíckrát krutější. A je to přesně ta chvíle, kdy ztratím nervy, protože z kuchyně zaslechnu rozčilený hlas.

„Ty malej zmetku. Jak chceš.“

Zaváhám. Můžu běžet do koupelny, zamknout a doufat, že strýc dveře nevykopne. Stejně jako otec před několik dny. Nebo to vzít na druhou stranu k sobě do pokoje, kde sice není zámek, ale v šuplíku leží schovaný můj starý mobil.

Vyberu pokoj přesně ve chvíli, kdy strýc vyklopýtá z kuchyně na chodbu. Nestihnu však zkontrolovat jeho stav, protože nechci ztratit ani minutu.

Prásknu dveřmi a zabarikáduju je prádelníkem.

Dobře. No tak jo.

V pokoji je uklizeno a na stole leží zabalené sušenky, které nejspíš přivezla máma z chaty, protože pořád myslí, že mi chutnají sladkosti z dětství. Navzdory situaci mě i taková maličkost vytočí a já zabiju setinu vteřiny tím, že sušenky nasraně shodím na zem.

Protože tady máma NENÍ! A měla by být!

Mobil najdu v šuplíku, ale je vypnutý.

A trvá, nesnesitelně dlouhou dobu, za kterou stihnu čtyřikrát odříkat Zdrávas, protože to je jediná modlitba, kterou mě Brad naučil, než se mobil zapne. Přitom společně s prádelníkem držím dveře.

Jednou poseru PIN a překliknu se. Strýc mezitím dojde ke dveřím a zkusí otevřít.

Nadává mi do zasraných spratků a vyhrožuje, že mi natrhne prdel, pokud okamžitě neotevřu, zatímco na displeji běží logo.

A pak chybí signál.

Načítají se kontakty.

Moje geniální fotografická paměť zapomene Kaneovo číslo.

Zpocenými prsty nedokážu vytočit správné číslo.

Mobil spadne na zem a prádelník se o pár milimetrů posune.

Do prdele!

„Ano?“ ozve se z ničeho nic na druhé straně telefonu. Okamžitě poznám Kaneův hlas a projede mnou vlna neuvěřitelné radosti.

„Kane!“ vyhrknu, aby věděl, kdo mu volá. V tu chvíli strýc pořádně bouchne do dveří a já trochu povolím. Samozřejmě okamžitě zabouchnu, ale totálně mě to vrátí do reality a hrůzy. Protože Kane je pořád hodně daleko. „Potřebuju pomoct,“ vyhrknu.

„Damiene, co se stalo? Odkud voláš?“ Zní zmateně a já si vzpomenu na slib, který jsem mu včera dal. Že po škole půjdu k němu.

Já idiot. Nebetyčný idiot.

„Potřebuju… Jsem doma. Musíš přijet. Hned. Je tady strýc.“

Mluvím rychle a překotně, takže netuším, jestli mi rozumí. Ale jeho reakce je okamžitá. Chladným hlasem pronese: „Přijedu. Jsem na cestě.“ A já vím, že je to pravda, protože i přes hučení v uších slyším, jak spěchá.

Prostě to slyším!

„Co je to za rány?“ chce vědět. Myslím, že utíká.

Spěchá. Bude tady za chvíli.

Spěchá.

Bude tady.

Každou vteřinou.

„Já ty dveře udržím. Nepustím ho,“ oznámím, protože vím, že musím vydržet. Ačkoliv prádelník v tu chvíli znovu zklame a odsune se.

„Dobře, Damiene. Teď mě dobře poslouchej. Chci, abys to položil a držel ty dveře oběma rukama. Všechno bude v pořádku.“

Startuje auto. Říkám, že to slyším, i když strýc hlasitě huláká, že je to jen otázka času.

„Přijeď, prosím!“ vyhrknu.

„Polož ten telefon a drž dveře!“

Položit telefon a ztratit s Kanem kontakt je jako Kanea ztratit kompletně. Na pár minut byl v tom všem se mnou, ale když hovor típnu, jsem zase na všechno sám. Dokonce i prádelník je k ničemu.

Doluju z paměti cestu od policejní stanice k našemu paneláku. Přemýšlím, jestli to Kane vezme po hlavní, nebo směrem k divadlu, kolem obchodního střediska. Je to kratší cesta, ale je na ní mnohem víc semaforů, takže…

Dojde mi, že Kane nejspíš použije sirény, čímž by se celkový čas určitě o dost zkrátil, což je… A přesně v tu chvíli, a já přísahám, že je to jen mžik, zapomenu, kde jsem. Prostě… pitomě, hloupě povolím. Nebo možná nepovolím, jen ztratím koncentraci a strýc je silnější a já k ničemu, protože další rána mě odhodí o několik kroků dozadu, takže dveře zůstanou dokořán.

Kane může být maximálně u první zatáčky, když strýc vejde do pokoje.

Chci ho praštit, dokonce se napřáhnu, ale žádnou další šanci na útěk nedostanu. Nejspíš jsem je všechny vypotřeboval. Nejen za dnešek, ale i za roky předtím. Takže sotva zvednu ruku, strýc mě surově popadne za ramena a shodí na postel. Čekal bych, že to bude bolet, ale přistání je překvapivě hladké, což je vzhledem k situaci tak absurdní.

„Ne, ne prosím,“ zaškemrám naposledy, ale strýc na moje prosby nereaguje. Nemá potřebu cokoliv říkat, dokonce ani nekřičí, nevzteká se.

Otočí mě na břicho a přiloží mi paži zezadu na krk, takže mi obličej přitlačí do matrace. Všechny moje nadávky jsou tím pádem nesrozumitelné a křik tlumený. Takže mu je jedno, že ho nazývám pedofilním úchylákem, když mi stáhne kalhoty společně s boxerkami pod kolena a nadzvedne zadek.

Panebože. On to fakt udělá.

Ale to přece…

Povede se mi nadzvednout hlavu, když povolí stisk, aby si mohl rozepnout kalhoty. Zaječím, hlasitě, dám do toho zbytek sil, protože jestli mě má někdo slyšet, jestli mě má někdo zachránit, TAK TEĎ. 

Teď.

No tak prosím.

Teď.

Další vjem je šokující, nečekaný, děsivý a bolí. Ne tak, že bych to považoval za nejhorší bolest na světě, ale představa, že v sobě – uvnitř, v mém těle – cítím strýcův prst, je sama o sobě tak hrozná, že fyzická bolest oproti tomu není nic.

Křik se přetaví v pláč. Přes slzy skoro nevidím, proto sám zabořím hlavu do peřiny a nechám ho. Už je mi to jedno. Je mi to jedno. Je mi to jedno. Je mi to jedno. Je mi to jedno.

Je mi to jedno.

Vypnu.

x

„Damiene!“ 

Ležím na posteli. Ležím na posteli s holým zadkem vystrčeným do vzduchu, což je dost divné. Vlastně je to jedna z nejdivnějších pozic, ve kterých jsem se kdy probudil.

Ačkoliv nemám pocit, že bych spal.

Zamrkám a pohnu prsty na nohou.

„Damiene?“

Ten hlas mi něco připomíná, ale chvíli trvá, než ho zařadím. Muž, mladší, hezký, moc hezký, jizva na obličeji… Posadím se a všimnu si prádelníku uprostřed pokoje. Jeden šuplík je otevřený a trčí z něj modrá ponožka.

A já mám holý zadek a na zemi leží mobil.

„Damiene!“

Vstanu. Natáhnu si boxerky a pak kalhoty, ale z nějakého důvodu se mi třesou ruce, proto je nedokážu zapnout, tak je nakonec jen držím nahoře, aby nesjely, a nejistě zamířím do obýváku. Při každém kroku moje mysl pokládá jednu otázku za druhou. Ale já zatím mlčím, neodpovídám.

„Kane?“ vyhrknu dřív, než vyjdu zpoza rohu, a pak jen koukám na výjev před sebou. Na strýce klečícího na zemi s rukama za hlavou a na Kanea, který na něj míří zbraní.

„Damiene,“ vydechne Kane a v jeho hlase slyším jasně čitelnou úlevu.

„Co jsem říkal! Ten kluk je totální magor, prostě se na mě vrhl. Já jsem se jen bránil,“ vyjede strýc, ale nedovolí si svěsit ruce. A ani jednou mi nepohlédne do očí. „Není to poprvé, co mě napadl. Dokonce mi ukradl auto.“

Vzpomínky vyskakují jedna za druhou, ale žádná z nich není čistá a průhledná. Zmateně těkám pohledem ze strýce na Kanea a pak mi dojde, že pořád držím kalhoty, proto je začnu zapínat. Ale nejde to a to mě nesmírně vytáčí. „To není pravda,“ dostanu ze sebe a zip konečně povolí a vyjede nahoru.

Kane upřeně sleduje strýce, ale když promluví, vím, že ta slova patří jen mně. „Chci, abys mi řekl, co se stalo. Zvládneš to?“

Automaticky pokývám hlavou. „Ne-nestihl… to,“ zašeptám sám pro sebe, ale pak vzhlédnu. Prsty si vjedu do vlasů a zatahám. Vlastně ani nevím proč. Klopýtnu a zakopnu o sedačku.

„Je nemocný!“ zavřeští znovu strýc. „Bere na to prášky. Jsou v koupelně, můžete se jít podívat.“

„Ty drž hubu a nehýbej se!“ vyštěkne Kane a natažená paže se zbraní přitom ani nezakolísá, je klidná a jistá. „Uhodil tě? Sahal na tebe?“ pronese mnohem přívětivěji mým směrem.

Zakloním hlavu a spustím ruce. Pak hlavu zase skloním a přerývaně vydechnu. „Dal mi facku,“ přiznám a potom zaryju nehty do předloktí. „A pak další. Sundal mi kalhoty.“

Pořád mám pocit, že všechno probíhá za špatně průhlednou clonou. Slyším strýce, jak říká: „Vždyť je úplně mimo. To přece musíte vidět,“ a vlastně s ním souhlasím.

Jsem mimo.

Úplně mimo. A i když zatřepu hlavou, svět nepřestane mizet v mlze, nezaostří se. Nejraději bych si vrazil, protože vím, že teď bych čistou mysl potřeboval nejvíc. 

„Sahal na tebe?“ zopakuje Kane otázku. S větším důrazem, jako by na žádné jiné otázce nezáleželo. A já nevím, co na ni odpovědět.

Sahal. Ale když jdu, tak – bože, je tak idiotské to říct – zadek nebolí. Takže to znamená, musí to znamenat, že k ničemu nedošlo. Nakonec. Přece jen. Určitě.

„Přišels,“ vydechnu spokojeně. Rozhodnutý věřit a vložit důvěru v poslední kartu, která zůstala v balíčku.

Kane pokývá hlavou se zvláštním výrazem ve tváři, jako by o něčem velice důležitém přemýšlel. A pak najednou chytne hlaveň pistole a podá mi ji. „Zabij ho, jestli chceš.“

Zabij ho, jestli chceš.

Chci. Víc než cokoliv na světě.

Popadnu zbraň a namířím ji na strýce. A je to jeden z nejsnadnějších pohybů v mém životě. Možná právě proto mě Kane brával na střelnici. Abych pak nevypadal jako hlupák, co neumí se zbraní zacházet, až mi ji jednou podá.

Ačkoliv je to nejspíš nesmysl.

Pohlédnu na Kanea, abych ujistil sám sebe, že jsem slyšel správně. Že můžu… A Kane klidně přikývne. Že můžu.

„Damiene, co to děláš?“ vyhrkne okamžitě strýc. „To přece…“

V jeho očích vidím zmatení a strach. Asi nečekal, že dnešní den skončí takhle, s kulkou v hlavě a mozkem rozstříknutým na koberci. Že pak na něj plivnu.

Až na to, že já nic takového neudělám. Chci ho zabít, vážně moc, ale už ve chvíli, kdy beru zbraň do ruky, vím, že nestisknu spoušť. To ale neznamená, že nemůžu strýce pořádně vyděsit. A přinutit ho alespoň na chvíli litovat.

„Ale no tak, Damiene. Musíš se vzpamatovat. Uvědomit si, co se děje. Zapomněl sis vzít několik dní prášky. Jsi nemocný. Nic z toho, co myslíš, že se stalo, není skutečné.“

Pro mě ano.

Pro mě každý jeho pohyb, nádech, gesto, výraz, dotek skutečný je.

„PŘESTAŇ. Drž hubu!“ zařvu. Moje natažené paže nejsou klidné a jisté jako Kaneovy. Třesou se a zbraň klouže ve zpocených dlaních. Takže ne, asi nevypadám drsně a neohroženě, ale hej, strýc má i tak pořádně nahnáno.

„Dobře, promiň, hlavně klid,“ mluví vyděšeně a je to vlastně poprvé po hodně dlouhé době, co slyším nějakou omluvu.

„Já nejsem nemocný. Slyšíš? Nejsem! Všechno je to tvoje vina. Tvoje zatracená vina.“

Za poslední dva roky jsem si mnohokrát přehrával v hlavě, co mu jednou řeknu. Vmetu mu to do ksichtu a přinutím konečně pochopit, jak hrozné věci udělal. A pokaždé byly moje argumenty lepší a skutečnější, propracovával jsem je do detailu. A stejně, teď, když mám konečně příležitost, nedokážu poskládat souvislou větu.

A co je nejvíc na hovno, zase začnu brečet. Ani ne tak ze smutku, ale moje tělo už nemůže a já cítím, jak neví, co jiného dělat.

Jak strašně intenzivní teď všechno je.

„Je to tvoje vina,“ zopakuju. Pak pohlédnu na Kanea.

Oplatí mi pohled, klidný a vyrovnaný, což mu opět dokážu jen závidět.

„A nejsem blázen! Všechno, co jsi kdy dělal, se stalo! Tak přestaň hrát tu idiotskou hru! Přiznej, že jsi chodil za mnou do pokoje! Přiznej to!“

„Damiene, to jsem já. Tvůj strýc. Vždyť… Od malička jsem se o tebe staral. Brával tě do muzea, do zoo, na výstavy. Pamatuješ si na to?“

Jednu věc mu musím nechat, hrát lítostivou nevinnou oběť umí skvěle.

„PŘIZNEJ TO!“ zařvu hystericky a zbraň mi v ruce cukne. Je to nepatrný pohyb, ale strýc ho vidí a i to stačí, aby v obličeji zbledl.

„Fajn. Dobře. Ano.“

„Ano co?“ dorážím.

„Ano, chodil jsem za tebou do pokoje,“ přizná, ale ani na vteřinu nezahlédnu výčitky, nebo lítost. Nic. Prázdno. A já nevím, jestli mi tohle stačí, jestli dokážu žít s tím, že přiznal pravdu, ale nic necítil.

Když já cítím pořád všechno.

„Řekni, žes mě přinutil, abych ti vykouřil!“

Neskloní pohled, pořád upřeně zírá na hlaveň pistole, jako by jen silou vůle mohl zabránit, abych zmáčkl spoušť. „Ano.“

„Ano co?!“

„Ano, donutil jsem tě, abys mi vykouřil.“

„Vrazils mi!“

„Ano, vrazil.“

„Přinutils mě, abych si myslel, že jsem blázen. A přinutils i všechny ostatní, aby si to mysleli.“

„Ano, přinutil.“

Na jedné z lekcí na střelnici Kane říkal, že je nesmírně důležité být přítomný, klidný a nezavírat oči. A já pak neustále myslel na to, že je nesmím zavírat, tak jsem ani nemrkal, což Kanea rozesmálo.

Mrkat můžeš, prostě je jen nezavírej.

Tentokrát ale neposlechnu a zavřu je, pevně, abych neviděl ani proužek světla a zhluboka vydechnu. „Přiznej, žes mě chtěl znásilnit.“

Strýc neodpoví hned, což je idiotské. Nevím, co čeká. Že tohle přiznání je horší, než ty ostatní? Že do teď je to všechno v pohodě, ale tímhle ukáže, jaký je hajzl?

Nakonec z něj ale ta slova přece jen vypadnout. „Ano, chtěl jsem tě znásilnit.“

Sám sobě oznámím, že je konec. Otevřu oči a vrátím zbraň Kaneovi.

„Zvládneš zavolat záchranku?“ pronese bez jediné známky emocí.

„Záchranku?“ svraštím nechápavě čelo.

Je to zlomek okamžiku, možná ani to ne, jedno mrknutí, a Kane bez dalšího slova, aniž by dal najevo COKOLI, ano, prakticky cokoli, namíří na strýcovo koleno a vystřelí.

Chladnokrevně, ačkoliv mi tohle spojení nikdy nedávalo příliš smysl.

Strýc zaječí a spadne na bok. Drží přitom koleno u sebe a těžko říct, jestli brečí bolestí nebo strachem nebo ponížením. Ale brečí a já cítím uspokojení, ačkoliv ne tolik, kolik bych předpokládal.

Je konec, opakuju. Už nikdy nebudu muset přijít domů a bát se, že ho potkám. Ale stejně. Čekal jsem, že ten pocit bude epičtější.

Jenže místo toho…

Z ničeho nic si uvědomím, že sedím na sedačce, dlaně mám položené na spáncích a přede mnou klečí Kane. Něco říká, tak se pitomě usměju, protože nechci, aby věděl, že jsem vypatlanej.

Protože nejsem.

Všechno se to stalo.

„Je tady druhá sanitka pro toho kluka,“ zaslechnu a teprve teď si uvědomím, že je v našem obýváku nezvykle velké množství lidí. Hned za Kanem stojí mladý záchranář s nazrzlými vlasy, který poťouchlým způsobem připomíná Rona Weasleyho. To mě pobaví.

 „Je mi dobře,“ poznamenám.

„Dostals něco na uklidnění. Byls v šoku,“ pronese Kane. Pomůže mi vstát a pak jdeme chodbou, zatímco sousedi zvědavě vykukují z bytů. Jednomu zamávám, ale už nevím, jestli mi mávnutí oplatí.

Venku blikají světla a já pocítím slabý záchvěv rozčilení, protože neprší. Mám dojem, že k takovým chvílím, které i v mé mysli probíhají nesmyslně pomalu, déšť jednoduše patří.

Ale ono ne. Je horko na chcípnutí.

Společně s Kanem nasednu do sanitky a přijmu láhev s vodou. Trochu upiju a pak pohlédnu ven. A těsně předtím než Ron zabouchne dveře, zahlédnu v přihlížejícím davu moji mámu. Nákupní tašky ji vypadnou z ruky a rozplesknou se o asfalt. Rozběhne se k sanitce, ale ta se mezitím rozjede.

Díkybohu. 

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

14 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Mirek
5. 3. 2020 17:13

Představoval jsem si, že Damien při zápase zapíchne do strýce kudlu v kuchyni. Tohle je lepší…

Kateřina Teplá
5. 3. 2020 17:41

1)Děkuji, Christiana jsem pozdravovala, též vás zdraví Oliver (máme nový štěněčí přírůstek hladkostrstého jezevčíka). Kluci se už dokázali sžít, rvou se, někdy spí spolu,ale obvykle pořádají kočko-psí zá vody.Mohla bych ještě toho o nich mnohé vyprávět třeba někdy se vyskytne více času. 2)Tohle pravidlo předčilo má očekávání, nemůžu nic říct než jen epický šokovaný masakr,který ke konci se změnil na dobrý začátek nové éry Damiena.:) 3)Strýc je zvíře, dost nechápu tu jeho prudkou surovitost, když předtím se choval chladně, bez emocí…asi mu došly nervy, teď jen,aby pykal za své hříchy.Což už asi začíná ve svém vnitru a pak to půjde… Číst vice »

Májka
5. 3. 2020 19:30

A já už se bála, že to ten strýc vážně udělá…! Skoro jsem brečela štěstím, když se tam objevil Kane. Zlomový bod přišel!

Martina
5. 3. 2020 19:34

Já si říkám jestli to ještě nebude úplně jinak 😎 pěkná povídka!

Šárka
6. 3. 2020 10:17

Konečně 👏 Už jsem se bála, že to udělá.

Karin
6. 3. 2020 20:09

Kane by mu určitě nedal nabitou pistoli do ruky jen potřeboval aby to Damien dostal ze sebe.

Květa
6. 3. 2020 22:12

Tohle byli nečekaný. Přísahám, když mu Kane předal zbraň, přestala jsem dýchat.
Chápu, že to neudělal a taky chápu, že i když ho Kane pomstil, tak se mu neulevilo. Protože nakonec se to prostě stalo a nedá se to odčinit.
A stejnou měrou mu ublížili nevěřící a slabí rodiče.

Jak řekl jednou jeden kluk.: Nepochopím. Neodpustím.