NIJAK NEPŮSOBIT

11. 01. 20

Prožívání.


Jsem holka z vesnice (ale na tom, že jsem si hrála s blátem a kutálela balíky sena, si reklamu nestavím), která žila dlouhou dobu v tom, že být kluk by bylo nepochybně stokrát lepší, ale možná za to mohly jenom řeči lidí, co se brouzdali životem kolem a s chutí mluvili o tom, ‚až jednou budu mít svatbu, až jednou budu mít děti, až jednou budu opravdová.‘ Ještě pár let zpátky, když jsem nastoupila do televize a na koleni riflí se mi udělala díra, a měla jsem super čepici s bambulí, babička mi říkala, že bych se měla oblékat víc žensky, tj. ukázat nohy a kozy.

Upřímně si nemyslím, že můžou tenisky a mikina nějak pokazit kariéru, pokud nechcete do magazínů fotit plavky. Tak jako tak jsem tuto dobře mířenou radu neposlechla a ještě pořád mi nikdo nesebral možnost psát scénáře (ačkoli tuhle činnost provádím zásadně doma v teplácích a poslední dobou moc nepoužívám balzám, takže mám trochu suché konečky, no a je s podivem, že na mě můj pes neštěká).

Ale zpátky k tomu být kluk, a co to obnáší (tady chci vzkázat svým tehdejším kamarádům, co se mnou nechtěli hrát fotbal, když mi začala růst prsa, a co se v mojí společnosti začali chovat divně): Nikdy vám neodpustím a nenávidím vás!!! Tak. Z minulosti si toho v sobě moc nenesu a jsem s tím vyrovnaná.

Být kluk mi jistou dobou připadalo jednodušší, protože jsem ženskou úlohu vnímala až moc jednostranně. V naší rodině nebyla žádná super ultra kariéristka, ani feministka. Máma nebyla na tátovi finančně závislá, ale pořád částečně naplňovala představu správné ženy, která se vdala a má děti, a kolem vlastně nebyl nikdo, kdo by mi řekl, že nic z toho dělat nemusím. Měla jsem pocit, že jediný, kdo se může vyhnout svému osudu, je člověk bez dělohy, tj. muž (aspoň donedávna, nevím, jak to teď je, teď i muž může mít dělohu, a co to vlastně znamená, být muž, je to jenom stav mysli? – hele, ve dvanácti letech jsem si to zas tak nekomplikovala).

Tak jako tak jsem došla k jednomu hezkému dni, kdy jsem najednou seděla na židli naproti jedné doktorce, v pavilonu, kde náhodou ordinovala, ne že bych tam strávila delší dobu, ale i ten den působil jako nekonečně dlouhá doba, a koukala jsem z okna, zatímco jsem poslouchala, jak venku zpívají ptáci a uvnitř pacoši, a byla jsem sama v sobě postavená k tomu, abych si odpověděla na otázku, jestli jsem kluk. Protože být jím pro mě znamenalo trochu jinou věc než chtít jím být, chápete. A ordinace té doktorky nebyla vůbec oázou klidu, kde bych si na tu otázku odpověděla klidně a bez stresu.

Trvalo pár let, než jsem došla k tomu, že mi nevadí být holka, ačkoli mě to sere vzhledem k tomu, jak je to na světě nastavené. Spolu s tím přišly taky výčitky, že mě sere právě taková věc, když ve vzdálené a ne tak vzdálené zemi například zuří válka, lidé opouští své domovy, nemají co jíst, umírají. Tušíte správně, že s tímhle přístupem, kdy se člověk snaží sám sebe ve vnitřních úvahách utnout, se zároveň vlastně taky nikam nedostane.

Opatrně jsem začala žít otázkou, kdo vlastně jsem, co udělala genetika (o té toho moc nevím, vždycky jsem si to představovala jako něco, co můžu zdědit po svých předcích – a tady odbočka ke scenáristice: jako scenárista toho s trochou nadsázky vlastně nemusíte moc vědět, ale musíte se umět všechno doučit), co jsem si do hlavy našroubovala sama, co udělalo okolí, co udělala moje rodina. Každý, s kým jsem kdy mluvila, mě nějak utvářel. Teď ani trochu nepřeháním, když řeknu, že odmala byla moje jediná životní jistota psaní. A taky můj velký sen. Díky tomu mě kolikrát otázka, kdo jsem, nechávala chladnou. Byly dny, kdy na tom nezáleželo, hlavně že jsem psala.

Mohla jsem psát jako prázdná schránka, bez nějaké větší náklonnosti k sobě. Jeden z lidí mě tenkrát taky trochu zaklel větou, že kdybych nebyla maličko máklá, nejspíš bych tak dobře nepsala. Což je poměrně návodná věta k tomu, jak dítě rozbít, nebo aspoň maličko nakřápnout. Ťuk. Nějakou dobu mi moje roztříštěnost připadala veskrze umělecká a božská. Jenže pak, když se vehnala v silnou existenciální úzkost, mi už tak umělecká nepřišla, a božská vůbec ne. Došla jsem k tomu, že nechci patřit mezi spisovatele, co se v pětadvaceti ufetovali, anebo upili k smrti, anebo se třeba střelili do hlavy, aby se na ně vzpomínalo o dvacet let později.

Posmrtná sláva je diskutabilní. Člověk nemá jistotu, že si ji užije. Ani že přijde.

Teď je taky třeba dobrat se k tomu, že tenhle článek vznikl kvůli mojí potřebě psát a rozhodně nekončí nějakou finální katarzí. Pořád jsou dny, kdy je mi hodně na hovno a připadám si ukrutně unavená a přepracovaná (možná jsem workoholik a málokdy řeknu práci ne, pokud teda nejde o eskort, to bych nevzala a na druhou stranu mi to ani nikdo nenabídl, protože nohatá a kozatá nejsem, babi, je čas si po letech říct, jak to je, ačkoli ty bys určitě odpověděla, že ostatní taky nemaj, ale stejně ukazujou, což není ten nejlepší argument, ale odpouštím ti, pač jsi mě kdysi naučila hrát Žolíky.) Pořád jsou teda vážně špatné dny, kdy si připadám vyhořelá jak stará briketa, protože nedělám jenom to, co chci dělat, a co pro mě má smysl (chci, aby mě živily příběhy, kde spolu chodí dva kluci, tady to máte, sen z první ruky), a do toho slýchám, že u nás se psaním příběhů prostě uživí málokdo (nikdo), a do toho můj pes ten den zkouší spást můj oběd a venku tahá, a dramaturg volal aspoň pětkrát, a scénář se sám nedopsal, i když jsem si ho v noci poctivě strčila pod polštář.

A pak stačí maličkosti a já brečím, řvu, mám pocit, že se rozpadnu na miliardu kousků a chci se rozpadnout a zapadat za parkety, aby mě už nikdy nikdo nedal dohromady, protože strach z toho, co bude, je tak enormní, až mi bere dech. V ty dny, kdy vím, že mám třeba vyřídit jen jeden telefonát, je to stejně totálně nadlidský úkol, a ještě pořád si to v sobě nedokážu obhájit natolik, abych to v tu chvíli přiznala nahlas.

Tak co to je, že lidem někdy připadá méně ponižující říct, že mají sračku, než aby přiznali úzkost?

Moje katarze, pokud se tomu tak dá říkat, je ve dnech, které září. Ve dnech, které nejsou zdánlivě lepší než ty ostatní, ale mají v sobě zvláštní světlo, jsou jednodušší, konejšivější, budí dojem, že po nich přijdou další dny, které budou odrážet světlo těch předchozích. V ty dny mi třeba toust s arašídovým máslem připadá lepší než jindy, a žádná práce není problém, a já si nepřijdu rozbitá, ale spíš jako součást všeho. Jako kdybych se sjela líbeznou melodií všehomíra.

Na začátku roku 2020 se pro sebe pořád nijak výrazně nedefinuju a čepici jsem nevyhodila. Dělám něco, co miluju/mě občas štve tak, že bych to nejradši prohodila zdí. Na rovině toho, kdo mám být, a jaký je můj úděl, stojím někde uprostřed, a až se jednou moje malá sestra zeptá, kde je ta ultra super kariéristka a feministka, řeknu jí, že to je dost divné označení, že to asi přečetla v článku nějakého exota, který měl navzdory spoustě povinností dlouhou chvíli, ale že pokud tím myslí člověka, který se rozhodl nedefinovat v rámci celého světa jako jedno nebo druhé.

jedno nebo druhé

Tak teda řeknu Rebece, že ten svobodný člověk jsem já.

Eva

Subscribe
Upozornit na
5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
12. 1. 2020 4:25

Teda, musím hledat slova, abych správně formulovala co chci říct.

Kdybych to měla říct jedním slovem, je to RESPEKT. Protože se ještě nikomu nepodařilo napsat něco tak niterného, s čím bych se tak hluboce ztotožnila.

Dokázala jsi napsat slova, která jsem v sobě nedokázala správně poskládat. A přesto ti rozumím.

Květa
14. 1. 2020 20:16
Reply to  szabi

Jestli máš takových textů víc, tak směle s nimi ven. 🙂 Opravdu mě to zasáhlo, a to se mi zas tak často nestává. Píšeš neskutečně. Jsem čtenář, přečetla jsem toho opravdu dost a proto dokážu takzvaně oddělit zrno od plev. U tebe mě překvapuje, že se o tobě a tvých knihách nepíšou oslavné recenze, ale chápu, život nikdy není takhle jednoduchý.

18. 5. 2020 9:56

Takový text může někoho oslovit, stejně jako Květa se s tím ztotožňuju a každé vyřčené slovo definuje, k čemu jsem docela nedávno i ve svém věku dospěla sama napříč lety, kdy jsem trpěla v podstatě nepochopením sebe sama pod tíhou socializace a nátlaku společnosti. Někdy je prostě jednodušší se nedefinovat, nedávat nálepky a škatulky. I navzdory tomu, že upřímně nemám ráda své tělo, za což spíš může genetika, se kterou nic nenadělám, než samotný fakt, že mám orgány uvnitř a ne zvenčí, se nebojím už používat ženský rod, protože co naplat, i když jsem vždycky chtěla být muž, fyziologicky jsem… Číst vice »