Szabi

Něco vám řeknu.

Člověka toho utváří tolik, že vám stejně nemůžu říct všechno. Ale aspoň něco. Přímo k tématu, to je moje zadání pro dnešní den.

Narodila jsem se velmi mladým rodičům s devadesátkovými účesy. Vychovávali mě úzkostlivě a láskyplně, to je asi v zásadě definuje nejvíc. Jsem nejstarší ze tří sester. Jedna z nich je o deset let mladší, druhá o dvacet. Odmala jsem byla vedená k tomu, abych hodně četla a něčím byla. S dětstvím se mi pojí stohy knih, jezdění na kole a trochu nejistý a nedůvěřivý postoj k mezilidským vztahům.

Asi do dvanácti let, než jsem poprvé dostala menstruaci, jsem vyrůstala víceméně bez toho, abych o svojí sexualitě, anebo těle, nějak přemýšlela. Ráda jsem kreslila domečky panďulákům, hrála fotbal, četla – to abyste věděli, že fakt hodně. A líbili se mi kluci. Na malé vesnici jich bylo podstatně víc než holek a holky mi dlouhou dobu připadaly pitomé, protože nic jiného, než kluky neřešily, a já radši řešila, jak si co nejrychleji nahodit řetěz na kole. Bavilo mě trávit čas s kluky a hrát klučičí hry, což ale neznamená, že jsem se snažila utrhnout panenkám hlavy. Kdepak, ty panenky jsem kolikrát pohoupala a nakrmila z plastové lahvičky, možná jsem si chvíli hrála i na to, že jsem jejich maminka. A pak jsem dělala závody s autíčky.

Asi se to hodně prolínalo.

V těch dvanácti přišel zlom, protože moje tělo najednou dělalo něco, co to klučičí nedělalo. Taky mi začala růst prsa, což mě z klučičí party definitivně vyhodilo – kluci si té náhlé změny všímali a začali si z toho dělat legraci, už mě neviděli jako kámoše a já jsem se taky nemohla vidět jako jejich kámoš, protože žádný z nich nemohl pochopit, jak to každý měsíc bolí. Tohle období, plíživý začátek dospívání, opouštění dětství, pro mě bylo hodně bolestivé. Pamatuju si, že jsem si připadala odstřižená od toho, kdo jsem, respektive kdo bych chtěla být, a měla jsem pocit, že mě příroda tlačí do role, která se mi tak úplně nezamlouvala.

Určitě jsem kvůli tomu brečela a určitě jsem si několikrát slíbila, že budu navždycky dítě a nikdy nedospěju.

Od páté třídy jsem chodila na osmiletý gympl, kde jsem během prvních čtyř let vystřídala několik období. Byla jsem oplácaná, smutná, zmatená, nosila jsem černé oblečení a ze všeho nejradši jsem v lavici tajně psala fanfikce ze světa Harryho Pottera. Ještě pořád se mi líbili kluci. Třeba ti ze třídy, anebo taky Sirius Black. Ale v deváté třídě už jsem se líbala i s holkami, třeba když jsme hráli nějakou hru typu flaška, úkoly a tak podobně.

První polibek jsem dostala od kluka, asi když mi bylo třináct. Bylo to strašně divné a vůbec se mi to nelíbilo. Když si vzpomenu na první polibek s holkou, vím, že mě překvapilo, jak jemné a hezké to bylo. Zpětně to ale takhle nechci dělit. Během mého dospívání pro mě jistou dobu jediný možný fyzický kontakt, protože jsem v sexu byla dost zdrženlivá, představovalo právě líbání. A to nelze nijak zobecnit. Jediné, co vám o rozdílech mezi líbáním s ženským a mužským pohlavím můžu s jistotou říct, je to, že holky většinou neměly vousy.

Ale nebudu přebíhat. Zpátky do deváté třídy. Z té jsem odešla na uměleckou školu, to bylo jedno z prvních velkých rozhodnutí mého života. Trvala jsem na tom, že chci být blíž umění, a moji rodiče netrvali na tom, abych zůstala na gymplu.

Umělecká škola pro mě otevřela nové obzory v tom, kolik různých lidí člověk vlastně může potkat. A jak jednoduché je opít se, i když se člověk večer vrací na internát (nedělejte to). Hodně jsem malovala, hodně času jsem trávila v hospodě, a jistou dobu taky za školou. Když se mi nechtělo jít na vyučování, šla jsem radši do knihovny, nebo jsem sledovala japonské anime (v Naruto místnosti jsem hrála Sasukeho). Rozhodně jsem nebyla typicky studijní typ a jediné moje jedničky představovaly slohové práce.

Příklad si ze mě neberte, na to jsem okolo druhé ráno až příliš často zvracela do keře.

Na střední škole jsem si prošla fází, kdy jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem na holky. Pak jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem se měla narodit jako kluk. Taky jsem žila v tom, že život je nesnesitelně tupá a složitá věc, a jediné, co člověk může dělat, je vypsat se z toho.

Dlouhou dobu mě pronásledoval pocit, že jsem oproti ostatním opožděná, citově rozbitá a zmatená.

Ty pocity se alespoň částečně ustálily v závěru studia, kdy se slily do toho, že jsem divná. A co se sexuální orientace týče, nejspíš bisexuální. S jistou neschopností zamilovat se do holek. I když jsem dost možná byla zamilovaná do svojí nejlepší kamarádky, ale…

Podívejte se, už jsme došli až sem, už jsem vám toho řekla tolik – musí být jasné, jak komplikované pro mě všechno bylo.

A asi nejen kvůli dospívání. Nejspíš jsem ten typ člověka, který o věcech až moc přemýšlí.

Každopádně, pár měsíců před maturitou mě napadlo, že bych se měla učit, a taky páni, tohle je rok, kdy se můžu rozhodnout, co chci v životě dělat. Jasně, psát. Ale jak a kde…? Takže jsem se učila. A tou dobou jsem prožívala první delší vztah s klukem, který trval asi dva roky.

Pak jsme se rozešli. Víceméně kvůli vzdálenosti, kdy jsme si uvědomili, že nám zas tak nevadí nevidět se.

Po maturitě jsem se vrátila k rodičům, kteří už tou dobou neměli devadesátkové účesy, a přemýšlela jsem, co dál. Strávila jsem hodně času starostí o svoji nejmladší sestru, která se narodila, když mi bylo dvacet, jak už jsem psala výš. Byla to pro mě zvláštní zkušenost – vzpomínám, že mě hodně štvaly řeči jiných lidí, ať už těch, kteří tvrdili, že po takovém zážitku budu chtít co nevidět vlastní dítě, anebo těch, kteří tvrdili, že starost o sourozence je tou nejúčinnější antikoncepcí.

Když o tom tak přemýšlím, neměla jsem nikdy plán, vyhlídku, ani potřebu stát se matkou. Nikdy jsem o tom nesnila. Lidé říkali/jí, že to přijde. Já jsem si jistá, že ne, ale dohady o tom, co chci a nechci, mě naučily nedohadovat se, tak odpovídám, že tedy počkáme, až to přijde.

Čekáme. Loading. Čekám, až z topinkovače vystřelí toust, abych si ho namazala burákovým máslem, to je tak všechno ohledně mého momentálního čekání.

Mojí vyhlídkou a snem bylo vždycky psaní. Psaní zůstávalo ve špatných a těžkých chvílích, psaní bylo účinnější než rytí nehty do zdi, psaní bylo vyznání, výkřik, sdílení.

Rok po maturitě jsem si podala přihlášku na Janáčkovu akademii múzických umění, obor Rozhlasová a televizní scenáristika a dramaturgie. Vůbec jsem nevěděla, jestli chci být scenárista, ani co to pořádně znamená. Ale bylo to psaní.

A teď jsem scenárista. Jak se ten život někdy sejde.

Na škole jsem taky potkala kluka, do kterého jsem se zamilovala. Měla jsem za to, že to je moje láska na věky věků, protože se protiklady přitahují. Co už vám málokdo řekne, protiklady se taky občas dost hádají, a já hádky z dob, co se hádali rodiče s devadesátkovými účesy (a hádají se i teď, nehledě na stav svých účesů), no zkrátka hádky nemám ráda a nesnáším je zrovna dobře. Většinou věci řeším v klidu a dokonce mi nějakou dobu trvalo, než jsem se naučila zařvat na Kodu, aby to, co má zrovna v tlamě okamžitěaleokamžitěvyplivnul, jinak bude čoromoro!

V mém vztahu s klukem to zkrátka skřípalo. Ne vždycky, rovina přátelství byla skvělá. Ale připadlo mi, že svět mě tlačí, a že já sama sebe taky tlačím, do věcí, co mi nepřipadaly přirozené, totiž že bych měla být tou ženou, která vytváří domácí atmosféru, zapaluje krb, nebo aspoň topení, a je pečovatelkou. Což vedlo částečně k mému vnitřnímu pocitu, že hodně selhávám.

Upřímně nejsem typ, který zvelebuje byt. Jsem typ to špinavé tričko v koutě je asi moje nooo a ta kytka chcípla, a já nechápu proč.

Nemyslím, že existuje něco jako chlapské a ženské chování a moc se mi nelíbí přisuzovat jednomu nebo druhému pohlaví nějaké znaky. Snažím se popsat svoji subjektivní zkušenost. A moje subjektivní zkušenost byla ta, že jsem po nějaké době vztahu s klukem měla pocit, že to prostě není správné. Respektive že to do sebe nepasuje. Že já nejsem já, ale mám potřebu se nějakým způsobem stylizovat do jiné Evy.

Esej o tom, za jakých okolností může být člověk opravdový, a jestli to není tak, že v životě vždycky hrajeme nějakou roli, časem možná ještě přijde. A bude v ní určitě aspoň jedna scéna, kdy se z ničeho nic zaseknu, budu upřeně zírat na svoje ruce a nohy a v hlavě mi poběží otázka – jsem to já?

Jsem to tělo a ta myšlenka a to slovo já?

Lidé okolo mě říkali, že ten pravý kluk ještě přijde. Pravá láska. Pravá spřízněná duše. Rodiče, byť jsou sebevíc otevření, málokdy řeknou, nejspíš ve snaze, aby nebyli náhodou nějakým způsobem návodní – heleďse, nejseš na holky?

Asi v sedmnácti jsem jednou babičce oznámila, že chodím s holkou. Řekla jsem to z legrace, a taky mě zajímala její reakce. Myslím, že mi odpověděla, ať neplácám a jsem normální. Že copak bych dělala s holkou, že je to divné. (Tahle samá babička asi před rokem s naprostým klidem přijala fakt, že mám přítelkyni a nikdy ji nezapomene pozdravovat.)

Jestli jste dočetli až sem, gratuluju. Jako spisovatelka tak užvaněná nebývám, tak si to tady asi kompenzuju.

Každopádně končím další stranu, už jen pár odstavců do coming outu.

Takže, můj druhý delší vztah se pomalu chýlil ke konci, tušili jsme to oba. A já tou dobou hodně psala Drarry a v těchhle Drarry povídkách jsem jednoho dne našla povídku Gemini. Připadala mi skvělá, ale taky mi připadalo, že potřebuje korekturu. A co víc, připadalo mi, že to musím autorce okamžitě napsat, protože dobře zvládnutá korektura může zvednout příběh o level výš. (Jsem despotická a puntičkářská, jak jde o texty. Neptejte se mě, co si myslím o vaší slohovce.)

Tak jsem jí napsala, té autorce. Přičemž mě zpětně překvapuje, že Klárka tenkrát odepsala. (Asi neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že nemá zrovna v oblibě kritiku.) Já odepsala jí. Ona mně. A tak jsme si začaly psát celkem pravidelně. Long story short. Potom přijela. Myslím, že ani jednu z nás tenkrát nenapadlo, že by mezi námi mohlo být něco hlubšího. Braly jsme to čistě jako kamarádské setkání, kdy jsme mluvily o příbězích a začaly jsme plánovat, že spolu jednou napíšeme knihu – teď ji znáte jako Pátou minutu).

Moje první dojmy z Klárky byly: sympatická, vyrovnaná, hezká. Přesně ten člověk, kterého si chcete ukradnout pro sebe a trávit s ním čas, protože v sobě má velké zářící světlo, které vy v sobě nejste schopni zapálit.

Poznala jsem ji v době, kdy jsem začínala být sama sebou velmi nejistá. Nebo jsem v tom aspoň pokračovala v návaznosti na svoje dospívání. Kdo jsem, co dělám, jsem spokojená?, co je smysl života, jaký je můj smysl, bla bla. Bla. Byla jsem unavená a trochu ztracená, a hodně se na mě přenášela nejistota z toho – jak k sobě lidé, kteří se hluboce milovali, když měli devadesátkové účesy – dokážou být neuvěřitelně zlí, jakmile se rozvádí.

Klárka na začátku nebyla holkou, se kterou bych chtěla žít. Byla holkou, kterou jsem se chtěla stát. Inspirativní, nádherná.

Naše přátelství se vyvíjelo pomalu, stejně jako náš vztah. Nejspíš bych si dlouho nebyla schopná připustit, co k ní cítím, kdyby mi jednoho dne, asi dva roky po tom, co jsem jí poprvé napsala, neřekla, že se do mě zamilovala. Což plácla z legrace, ale mě to vytočilo k nepříčetnosti. Vynadala jsem jí, že si z tohohle nemůže dělat legraci, že jde o vážnou věc a… Musela jsem pak dlouho přemýšlet, proč mě to tak vzalo.

Proč? Protože jsem si přála, aby to byla pravda, a nejenom vtip. Jsou vůbec takové vtipy přípustné? Nemělo by se za ně trestat odnětím sušenek?

Na střední jsem se líbala s holkami. Sledovala jsem seriály a filmy, kde spolu chodili dva kluci. Chodila jsem na Prague Pride. Bránila jsem homosexuální vztahy, jednou tak vehementně, že jsem za to v hospodě dostala pěstí do nosu. Jenomže když jsem si pak začala uvědomovat, že se mě to přímo týká, došlo mi, jak jsem vlastně hrozně zbabělá.

Postavit se za sebe a za to, co chci.

Nebylo těžké Klárku políbit po tom, co jsme spolu vypily víno, bylo ale neuvěřitelně těžké políbit ji na autobusové zastávce, když kolem stáli další lidi. Nestyděla jsem se za ni, ale za sebe, za to, že udělám něco, čemu se ostatní vysmějí, za co mě nebudou brát vážně. Měla jsem hrozný strach, že nám někdo řekne něco hnusného a já nebudu vědět, jak se proti tomu bránit. Jak si to nepustit do hlavy a odhodit to od sebe s vědomím, že mě názor cizích lidí nemusí zajímat.

Jenže názory cizích lidí jako kdyby byly všude. Najednou jsem si přišla během čtení nenávistných komentářů na různých LGBT stránkách mnohem zranitelnější. Asi je jednodušší bránit ostatní než sebe.

Doba, kdy jsem za Klárkou jezdila, byla zároveň dobou, kdy jsem trpěla úzkostmi a nahromaděnou únavou, a už cesta autobusem do vedlejšího města pro mě bylo překonání sebe sama na tolika levelech, a vědomí, že bych se ještě měla obhajovat před někým cizím, mi doslova svíralo žaludek strachy.

Přitom se na nás na té pitomé autobusové zastávce nikdo nedíval. Nebo díval?

Obdivovala jsem Klárku za to, že si s tímhle podle všeho vůbec nedělá starosti, a taky mě to štvalo, protože se znovu ukazovalo, o kolik silnější a lepší je.

Byla jsem schopná říct o své lásce k holce kamarádům a rodičům, ale cítila jsem přitom stud. Měla jsem šílený pocit, že na nás někdo neustále kouká, neustále nás hodnotí, a rádoby vtipné otázky ze stran některých lidí na to, která z nás dělá ve vztahu kluka, tomu moc nepomáhaly.

Říkala jsem si dobře, teď máš holku, musíš zaujmout roli toho, kdo se stará, investovat mnohem víc, než když jsi byla s klukem.

Trvalo mi pár měsíců, než jsem si uvědomila, že je to pěkná blbost. Stylizace do rolí v rámci vztahu nikdy nepomáhá. Stejně jako jsem ve vztahu s klukem nechtěla spadnout do škatulky toho, že jsem holka, teď jsem nemusela padat do škatulky toho, že jsem kluk. Tohle jsem si uvědomila ve vztahu s Klárkou. Ne hned, chvíli to trvalo.

Že po mně možná nikdo nic nechce. Že možná stačí, když já budu já. Že je jedno, jak náš vztah vidí ostatní, pokud ho JÁ budu brát vážně. V tomhle jsem po jejím boku dozrála. A aby to neznělo tak vznešeně, pořád mám všude hrnky od kafe a komiksy, díky, Ethane.

Konečně mám pocit prožívání, které je přirozené, snažím se tolik nepřemýšlet o tom, kdo bych měla být. Víc… prostě jsem.

Ona je moje spřízněná duše, a to mi stačí k tomu, abych se v tom nemusela víc piplat. Tohle vědomí mi přineslo úlevu. Možnost ukotvit se a seberealizovat. Když se mě zeptáte, kdo jsem, a jaké mě přitahuje pohlaví, myslím, že nebudu schopná odpovědět, a když už odpovím, nebudu si tím jistá. Nedokážu si to zobecnit.

Klárka je ale první člověk, po jehož boku se cítím dobře sama se sebou, ve svojí hlavě, těle a prožívání, a to je jediné, co k tomu můžu říct.

Můj vnitřní coming out pro mě byl ve finále mnohem těžší než ten vnější. Protože moje sestry to přijaly normálně, jako fakt, moji rodiče bez devadesátkových účesů to přijali jako fakt, moji kamarádi, tak u těch mám pocit, že jim to je v tom nejlepším slova smyslu úplně buřt.

Jasně, už jsem slyšela názory, že jsme spolu, protože jsme nebyly schopné najít si chlapa. A jeden můj tehdejší kolega z práce mi řekl, že homosexuálové mají v hlavě vatu. Vesměs mám ale štěstí na lidi kolem sebe – a říkám štěstí, ačkoli přijetí jiné orientace by podle mě mělo být naprosto normální a ideální stav je ten, že uvidíme na ulici dva kluky, kteří se drží za ruce, a neotočíme se za nimi, natolik to pro nás bude přirozené.

Ano, pořád se nám čas od času stane něco, co nás vyhodí z konceptu, ať už to jsou výše zmiňované nenávistné komentáře, divné pohledy, fakt, že sousedka z našeho domu o Klárce vždycky říká ta vaše spolubydlící, ta vaše kolegyně, vy a vaše rodinka…

A vždycky mě strašně překvapí, že se kousek od nás, v Polsku, děje něco tak hrozného, jako jsou LGBT zóny. Překvapí mě, když si přečtu článek o rodičích, kteří přerušili se svým dítětem kontakt, jen protože je homosexuální. Překvapí mě, když někdo tvrdí, že homosexuálové by neměli mít sex, jinak přijdou do pekla, a jejich chtíč je jen zkouška, a Bůh je vlastně nemá rád.

Prosím vás, když tak dobře víte, co si Bůh myslí, zeptejte se ho na příští slosování ve Sportce, až s ním zas půjdete na kafe. Děkuju.

Vy všichni, kteří máte strach, že vás Bůh zavrhne: Ráda bych vás ujistila, že vás miluje.

Vy všichni, kteří máte strach, že vás zavrhnou rodiče: Tady si jenom můžu přát, aby se to nestalo.

Vy všichni, kteří se chystáte na dovolenou do Polska: V Holandsku je to taky fajn.

To, co s Klárkou, i s ohledem na naši zkušenost tvoříme a chceme dál tvořit, je komunita lidí, kteří milují příběhy, svět, ve kterém se můžete cítit bezpečně, pokud se nemůžete cítit bezpečně v tom, co je za zdmi vašeho pokoje, anebo naopak uvnitř zdí vašich domů.

Chceme zbořit hranice, nedovolit, abyste se cítili vytržení, vykořenění a osamělí.

Všichni jsme vyrůstali v odlišných rodinách, měli jsme jiné podmínky, jinou zkušenost. Všechny nás ale spojuje, jestli si v tu správnou chvíli vybereme pochopení a lásku – k ostatním i sami k sobě. To je to, co o nás ve finále vypovídá nejvíc. Ne orientace, ne vzhled, ale schopnost projevit pochopení, lásku a soucit.

Člověka toho utváří tolik, že vám stejně nemůžu říct všechno. Ale něco vám řeknu.

Nejste sami.

Nejste sami.

Nejste sami.

Eva