XXII. WYATT
XXII. WYATT
Nevím, o čem přesně se mi zdálo, ale když otevřu oči, okamžitě mám tendenci vyštěknout, že žádnou výzdobu neplánuju. Následně mi celá ta myšlenka přijde vážně divná, protože obecně proti výzdobě nikdy nic nemám. Třeba tu vánoční si vyloženě užívám. Loni jsem dokonce nechal Val, aby mi po pokoji rozvěsila vystřihované vločky, takže to vypadalo správně kýčovitě.
Tím pádem nedává smysl, abych se výzdobě bránil. A navíc, tak trochu, jde taky o to, jak dotčeně a naštvaně se chvíli po probuzení cítím.
Rozhodnu se nad tím ještě nějakou dobu uvažovat se zavřenýma očima, třeba si i na samotný sen vzpomenout, nebo ještě líp – rovnou na něj navázat. Přitáhnu si peřinu k bradě a pořádně se zachumlám.
Jenže celý můj dokonale promyšlený plán pokazí Sydney, který mnou dost nevybíravě zatřese.
„Probuď se,“ zašeptá mi do ucha, ale ani zdaleka to není ve smyslu probuď se, Wyatte, je ráno, budeme se milovat až do pozdního odpoledne. Sydneyho hlas zní divně, zbytečně vzdáleně a především naléhavě.
Právě to mě přinutí přece jen otevřít oči.
V pokoji je pořád tma, podle čehož poznám, že musí být ještě noc. V první chvíli mě napadne, že se Sydney chce jenom rozloučit, než půjde k sobě, ehm… pít krev. Je to upír, musím si na tu myšlenku konečně zvyknout, obzvlášť pokud jsme teď spolu. A tak se posadím.
Jsem pořád nahý a taky překvapivě rozbolavělý.
„Něco se děje. Oblékni se. Rychle!“ vypálí Sydney, zatímco on už je plně oblečený a zrovna si bere z nočního stolku zbraň. Dost přitom spěchá a působí… zvláštně.
Napadne mě, jestli není naštvaný. Jestli to teď mezi námi nebude divné. Jestli se dnešní nocí všechno nepokazilo. Možná to vůbec nebyl dobrý nápad a to, co jsme dost důkladně a dlouze budovali, skončí kvůli neuváženému rozhodnutí se spolu vyspat.
Třeba to bere tak, že jsem ho svedl?
Na nic z toho se ovšem nestihnu zeptat, protože Sydney zničehonic přiskočí blíž, chytne mě za loket a dost nešetrně vytáhne z postele. Teprve v ten moment mi dojde, že o dnešní noc nejspíš vůbec nejde. Všimnu si, že neustále naklání hlavu a poslouchá. „Co se děje? Co slyšíš?“ chci vědět a zároveň na sebe hodím tričko a tepláky.
Víc nestihnu, protože se v tichém a klidném domě, který jsem vždycky a za všech okolností považoval za bezpečný, ozvou ohlušující rány. Nejprve jedna, u které se leknu tak, že mi z ruky vypadne bota a zakutálí se někam pod postel. A pak v rychlém sledu přijde druhá, třetí a čtvrtá.
Výstřely. Ve Wolkov sídle.
Můj mozek to nedokáže pochopit. Nedokáže pobrat, jak se něco takového mohlo stát a co to znamená. „To byla střelba,“ slyším říkat sám sebe, anebo se možná ptám, nejsem si jistý, protože…
Jak by mohl ve Wolkov sídle někdo střílet?
Proč by někdo ve Wolkov sídle střílel?
Jak by…
Uvědomím si, že upřeně zírám na Sydneyho, protože on je to jediné, co mi teď dává smysl.
„Někdo je v domě. Je jich víc,“ oznámí věcně. Na rozdíl ode mě nepůsobí vůbec rozhozeně. Naopak i v šeru pokoje dokážu rozeznat jeho plně soustředěný výraz. Mohlo by mě to uklidnit a nejspíš i mělo, protože od toho tady přece je. Je upír! Silný, rychlý, vytrénovaný upír.
Všechno bude v pořádku, ne?
Jenže v domě se střílí. Teď znovu.
„Drž se za mnou, mysli na trénink,“ dodá Sydney těsně před tím, než položí ruku na kliku a opatrně otevře dveře.
Vůbec nevím, o jakém tréninku mluví. Nepamatuju si nic, nepamatuju si dokonce ani jak zvedat nohy, takže představa, že bych dokázal myslet na trénink a něco z něj třeba i použít, je natolik směšná, že bych se nejspíš rozesmál. Kdybych právě neslyšel další výstřel.
Dovolím sám sobě zavřít oči, hodně pevně, a zkusím přesvědčit vlastní mysl, že stále ještě spím. Určitě, protože to je jediné logické vysvětlení. Možná, že všechno byl sen. I ten sex. Nebo rovnou i Sydney. Třeba se probudím ve chvíli, kdy mi Simone zaklepe na dveře s tím, že můj nový bodyguard právě přijel a čeká v tátově pracovně.
Moje fantazie je prostě natolik divoká a šílená, že si rovnou vysnila románek s upírem.
Jenže se neprobudím, zůstanu uvězněný v noční můře, ve které někdo střílí. Ve které mě Sydney znovu popadne za loket a vytáhne na chodbu do plného světla tak nečekaně, že pár vteřin vůbec nic nevidím. Přestože zběsile mrkám.
Ani jsem se nestihl obout, vzít si mikinu, schovat do kapsy mobil…
Sydney s namířenou zbraní chvíli čeká. Mávnutím ruky mi naznačí, abych se za něj schoval, což udělám a nic tím pádem nevidím. Jen černou bundu a KREV nápis na jeho zádech. Zkouším se na něj soustředit, hlavně na písmeno K, protože je první a můj mozek dál nedokáže dojít.
Nejspíš kvůli tomu jsem naprosto zmatený a konsternovaný, když najednou slyším mluvit Simone. „Už jsou v patře, musíme rychle pryč,“ naléhá. Ale já ji nevidím, jelikož plním to, co po mně Sydney chtěl. Jsem schovaný za jeho zády, koukám na velké červené K a čekám na další instrukce.
Začíná mi být zima od nohou.
„Proč jste nečekala před Wyattovým pokojem?“ pronese Sydney hlasem, který vůbec nepoznávám. Je o tolik jiný než ten, kterým včera vzdychal moje jméno, než ten, kterým mě oslovoval, než ten, který používá, když se mi snaží něco vysvětlit, ale já si z něj dělám legraci.
Z tohoto hlasu jde strach.
S čímž Simone určitě souhlasí, jelikož dost zřetelně zaváhá. „Já…“ vydechne pomalu. „Dole byl hluk, tak jsem se tam šla podívat.“
K jako… krev, nic jiného mě nepadne. Jako by všechna slova na K prostě zmizela ze slovníku.
Možná bych se mohl vrátit do pokoje, schovat se pod postel a počkat, až Sydney všechny zneškodní. Nebo bych si mohl alespoň nazout boty. A taky přestat panikařit, protože je mi naprosto jasné, že určitě panikařím, když skoro nedokážu popadnout dech a moje myšlenky nespolupracují. Přitom nemám důvod panikařit. Vždyť jsem se Sydneym, takže v bezpečí, takže nemusím šílet.
To si zopakuju hned třikrát a skončím zrovna ve chvíli, kdy Sydney nevěřícně pronese: „Jsou tady upíři.“ Nezdá se, že by to oznamoval Simone a na mě se neotočí, takže to možná říká sám sobě.
Moment…
Jsou tady upíři?!
Rozhodně není pochyb, že myslí v domě.
Vlastně mě tím trochu probere, jelikož představa, že by do našeho domu vnikli upíři a začali střílet, je naprosto nepředstavitelně šílená. Můj otec KREV organizaci vždycky podporoval, nemají důvod na nás útočit.
Pokud tím ovšem Sydney nemyslí, že jsou tady upíři, kteří nás mají zachránit.
„Co vám slíbili?“ pokračuje Sydney a udělá krok dopředu.
Já ho poslušně následuju. Ovšem můj krok je vratký a nejistý, takže na chvíli zakolísám a podaří se mi zahlédnout Simone. Zády se tlačí ke zdi, oči má vykulené a po čele jí teče pot. Rozhodně nepůsobí, že by mě s chladnokrevnou jistotou dokázala ochránit.
Opět přemýšlím, jak jsem za Sydneyho přítomnost vděčný.
„Já nevím, o čem mluvíte,“ zakroutí Simone hlavou, což je poslední, co vidím, protože znovu zapadnu za Sydneyho záda a vrátím se k oblíbenému K. Dost mi to pomáhá soustředit se.
„Co vám slíbili?“ zopakuje Sydney rázněji. Přestože mluví dost potichu, téměř to připomíná křik.
Vůbec nechápu, co tím myslí. Kdo co komu slíbil. Ale evidentně se ptá správně, protože Simone hlasitě popotáhne a hlesne: „Je mi to líto.“
Další vteřina je zpomalená a dominuje jí ohlušující křupnutí. A přitom, hned poté, nedokážu sám sobě odpovědět, jestli jsem vůbec nějaké křupnutí slyšel, nebo jsem si ho jen hloupě představoval.
Ale pokud jsem si ho představoval, proč ho pak v ozvěně slyším pořád dokola a můj mozek si ho nesmazatelně uložil do vzpomínek?
Sydney položí Simone opatrně na zem.
Protože ji držel v náručí.
Protože jí předtím zlomil vaz.
„Tys…“ vydechnu, ale pak se všechna slova zadrhnou, když se Sydney narovná a já zahlédnu bezvládnou Simone. Kvůli vlasům jí nevidím do tváře, navždy si ji tím pádem budu pamatovat vyděšenou a přitisknutou ke stěně.
Jak brečí.
A pak leží mrtvá na zemi.
„Musíme jít,“ oznámí Sydney. Taky si přiloží prst na rty. „Jsou blízko,“ naznačí.
Nevím kdo. Nevím, co se děje. Simone je mrtvá!
Mám dojem, že brečím. Rozhodně mi po tvářích tečou slzy a přes bradu kapou na tričko.
Simone je mrtvá a Sydney teď chce, abych překročil její tělo. A když se k tomu nemám, a já se k tomu fakt nemám, rukou, kterou jí předtím zlomil vaz, mě chytí za předloktí a táhne za sebou jako hadrovou panenku.
V uších mi tepe tak hlasitě, že vůbec neslyším, co mi říká.
Jestli vůbec něco říká, protože společně se ztrátou sluchu začnu vidět tunelově. A místo celku zvládám vnímat jen nepodstatné detaily. Nepodstatné… Hrůzné detaily.
Někdo leží u dveří knihovny a v hrudi má dvě kulky. Někdo krvácí na koberci v západním sídle. Někdo střelil Lea mezi oči a nechal ho jen tak ležet v kaluži krve, na které bosýma nohama uklouznu. Někdo nás zahlédne, a tak utíkáme. Někdo něco volá, když jsem přimáčknutý ke stěně, a Sydney mě zakrývá celým tělem.
Někdo rozbil starou vázu v hale a její střepy jsou úplně všude a já po nich šlapu, ale vůbec nic necítím. Jsem úplně prázdný, asi jako vesmír před Velkým třeskem. Přestože lidstvo de facto neví, co bylo před Velkým třeskem, obecně mi nevadí a trapně souhlasím s teorií, že z ničeho vzniklo něco – tedy vesmír. Vlastně jde o opak červích děr, kdy se z něčeho stane nic.
Takže já byl něco a najednou nejsem nic.
Přes to všechno… mi pomalu dochází pár věcí. Někdy s menším a někdy s větším zpožděním. Například mi začíná být jasné, že upíři, kteří jsou v domě, nás nepřišli zachránit. Jednoho z nich totiž Sydney dost brutálně sejme. A je to jediná chvíle, kdy mě nechá stát uprostřed chodby a trochu se vzdálí. Vidím jen, jak tomu upírovi dost nevybíravě práskne hlavou o zeď. A pak znovu, než ho střelí do spánku.
Takže po nás jdou upíři, ale žádný z nich na sobě nemá KREV uniformu. Poznám je jen podle šedých vlasů a vybledlých ksichtů, a taky protože jsou stejně jako Sydney rychlí a silní.
Upír, kterého Sydney střelil do hlavy, téměř vůbec nekrvácí, a když kolem něj proběhneme, trochu hýbe prsty. Nemám nejmenší tušení, jak dlouhou potrvá, než bude znovu schopný bojovat.
Další věc, co se ke mně dostane, a tady mluvím o velkém zpoždění, se týká Simone. Která je mrtvá a já pořád slyším křupnutí kostí. Musel k tomu Sydney využít nějakou sílu, nebo to pro něj bylo právě tak jednoduché, jako by lámal špejle?
Simone jsem znal tak dlouho a teď je mrtvá. Nemám nejmenší tušení, kdo se postará o její nemocnou tetu. Už nikdy se neodhodlá a neostříhá si ty svoje pitomé vlasy. Nikdy nedokáže otci, že za to stála. Nikdy nesedne na koně.
Protože je mrtvá.
A já bych měl cítit lítost a smutek, ale nedokážu ani jedno. Protože si to nezaslouží a rozhodně si nezaslouží, aby na ni byl otec hrdý. Doufám, že nebude.
Protože Simone zradila. Pustila upíry do domu a kvůli ní překračuju další a další těla.
Pořád slyším to její je mi to moc líto. Přece nemohla doufat, že se dočká odpuštění. Proč to vůbec říkala? Proč prostě…
Vrazím do Sydneyho, když nečekaně zastaví. Hned vedle té rozbité vázy, jen pár kroků od hlavního vchodu. Nejdřív nechápu proč, když už jsme takový kousek před koncem, jenže pak uslyším podezřele povědomý hlas. „Jsem upřímně ohromený, Isaacu. Nečekal jsem, že se dostaneš tak daleko.“
Okamžitě poznám upíra z benefice. Darius Crosby, kterého Sydney nikdy nemiloval, ale něco spolu měli, něco jako vztah. Pamatuju si, že mi připadalo, že než Darius umřel a vybledl, musel mít na nose spoustu pih. Když teď však ukročím do strany a pohlédnu na něj, není po pihách ani stopy. Je tak šedý, jako kdyby právě vystoupil z černobílé fotografie.
„Měl jsem dobrého učitele, Darie,“ pronese Sydney relativně klidným hlasem, ale ani tak neskloní zbraň. Předpokládám, že ji má namířenou doprostřed Dariova čela. „Co má tohle znamenat?“
Teprve teď mi dojde, že v hale nejsme jenom my tři. Společně s Dariem jsou tu další dva upíři, kteří nás postupně obklíčí. Nejdou blíž, vyčkávají, ale i tak je jejich přítomnost zneklidňující. A z dálky se stále ozývají výstřely, takže předpokládám, že jich je v domě ještě několik.
Mám to brát tak, že na nás zaútočila KREV? Nikdo z nich na sobě sice nemá uniformu, ale předpokládám, že by asi nebylo chytré jít vyvraždit desítky lidí a na záda si napsat, kdo jsem. Takže…
Jenže proč by to KREV dělala? Vždyť by přišli o velké množství peněz a…
Vůbec to nedává smysl.
„Co myslíš, že to znamená, Isaacu?“ rozhodí Darius rukama, jako by snad měl odpověď napsanou na čele. „Jsi tady už několik měsíců. Musíš přece sám vědět, že je ten kluk nebezpečný. Nebezpečný pro nás všechny.“
Sydney okamžitě zavrtí hlavou. „Není nebezpečný. Nemá s tím nic společného.“
A má pravdu. Nejsem nebezpečný – vždyť skoro ani nedokážu stát na vlastních nohách. A nemám s ničím nic společného, jelikož mi nikdo nic neřekl. Všichni předpokládali, že budu vládnout světu, ale až někdy v budoucnu.
Darius s tím nakonec taky souhlasí. „Dobře, ano,“ řekne smířlivě. „Teď ještě nebezpečný není. Ale bude. A právě proto ho musíme odstranit co nejdřív. Víš, proč jel Wilhelm Wolkov do Japonska? Vsadím se, že ano. Takže co ode mě čekáš? Že nechám rozhodovat mladého kluka o našich životech? A hlavně… o životech našich blízkých?“
Bože, ani já nevím, proč jel táta do Japonska. A rozhodovat o životech upírů? Jak bych o nich mohl rozhodovat? Žádná z firem přece neplánovala jakkoli zasahovat do organizace KREV. A pokud vím, nic takového ani nechceme.
„O čem to sakra mluvíš?“ vyštěkne Sydney, takže evidentně nejsem jediný, kdo je absolutně zmatený.
Darius vzdychne. Nejsem si jistý, ale mám dojem, že je jeden z nejdéle sloužících upírů. Někdy v následujících letech by mu měla skončit povinná stoletá služba a pak bude moct žít klidný a spokojený život s pravidelným přísunem krve. Ale teď téměř vysloužile vůbec nevypadá. Právě naopak.
Vedle ostatních upírů působí nadřazeně. Vyzařuje z něj něco, co mi není příjemné, protože z toho jde strach a respekt. A já fakt nechci cítit respekt k někomu, kdo vtrhl ke mně domů se zbraní a začal střílet.
„Aha, takže přece jen nevíš všechno,“ začne Darius až příliš vážným hlasem. „Isaacu, ten kluk, kterého teď tak statečně bráníš, už brzo bude stát v čele ORION Labs, kde nedávno objevili upíří gen. A ty víš moc dobře, že ho potřebují testovat. Je to gen, dědí se, takže ho budou testovat na našich blízkých. Ti jsou zatím relativně v bezpečí, protože nikdo nezná jejich identitu, ale…“
Objevili upíří gen.
Objevili. Gen. Po tolika letech zkoumání a slepých uliček přišli na to, že existuje…
Po celém těle mi přejede mráz. Od konečků vlasů až k malíčkům na noze. Protože já vím a chápu, kam směřuje. A kde je tím pádem problém.
Pokud má pravdu a upírství je otázka genetiky, pokud existuje upíří gen a vědci ho dokázali najít, tak nemá smysl předstírat, že je lidstvo příliš morální na to, aby se ho nepokoušelo testovat a využít. A taky souhlasím s tím, že příbuzní stávajících upírů jsou jednoznačně v ohrožení.
Nechci myslet na to, jestli by vše probíhalo s vědomým souhlasem, protože problematika upírství souvisí nejen s dlouhověkostí, ale především s léčením smrtelných nemocí a úrazů. A když je v sázce možnost zabránit smrti… To je vždycky komplikované téma.
„Když bude v čele on,“ pokračuje Darius a ukáže na mě, „může je všechny najít.“
Není problém identity příbuzných z OnLife vytáhnout, přestože byly jednou smazány. To je první věc, která mi proletí hlavou takovou rychlostí, až mě to samotného překvapí.
Panebože, spojení ORION Labs a OnLife může znamenat úplně novou formu ovládnutí světa. A můj otec to musí vědět. Tohle mi chtěl říct, až se vrátí z Japonska? Že docela jednoduše můžu obchodovat s životy?
Je mi špatně. Do háje, je mi tak zatraceně špatně.
„Tak proto jste přišli,“ přikývne Sydney, aniž by na sobě dal cokoli znát. Až mě tím šokuje, protože takové odhalení přece musí vzbudit… něco! „Nebuď blázen, Darie. On té zodpovědnosti nezneužije,“ pronese, čímž mě šokuje podruhé.
Že si je mnou tak jistý.
Darius zaváhá a trochu nakrčí čelo. Vymění si pohled s upírkou po levé straně a následně nakloní hlavu a nadechne se. Trvá pár vteřin, než se mu obličejem mihne poznání. „Ach tak,“ zamumlá. „Už chápu. Tys byl vždycky trochu naivní, Isaacu. A teď… Vážně věříš v dobro toho kluka, jen protože jsi ho ošukal?“
Přestože je sex naprosto normální věc, nic, za co bych se musel stydět, stejně okamžitě zčervenám, jelikož mi dojde, že… Buď ze mě Darius cítí Sydneyho, nebo cítí ze Sydneyho mě. Možná obojí najednou. Tak jako tak mi přijde naprosto neskutečné, že ještě před pár hodinami byl můj život natolik jiný.
Sydney nic neřekne, ale takhle z boku vypadá napjatě. Možná je mu nepříjemné, že to Darius poznal.
Do haly přijde další upír s dlouhými zapletenými vlasy. S tím, jak jsou bílé, trochu připomíná elfa, což následně dokreslí i to, jak ladným krokem dopluje k Dariovi. „Všichni v domě jsou mrtví,“ oznámí. „I Wolkov.“
I Wolkov? Netuším, co tím myslí, a tak tázavě povytáhnu obočí.
Jako kdyby to Darius vytušil, pohlédne mým směrem. Vůbec nepůsobí spokojeně nebo vítězoslavně. „Upřímně, s přítomností tvého otce jsem tak úplně nepočítal. Řekněme, že to byla spíše náhoda, když se rozhodl ze své cesty vrátit dřív.“
Chci se zasmát. Zvesela a od srdce, protože kdyby se táta vrátil dřív, nejprve by mi zavolal. Vždycky to tak dělá, abych věděl, že na něj mám počkat. A kdyby si myslel, že spím, alespoň by mi napsal. Takže je to naprostá kravina! Ačkoli… Od včerejšího večera jsem mobil vůbec nekontroloval. Tím pádem už několik hodin netknutě leží na nočním stolku a…
Co když psal?
Co když se opravdu vrátil dřív?
Co když Darius lže a celé je to jen součástí plánu?
„Je mi to líto,“ dodá, jako bych se snad o jeho lítost prosil. Jako kdyby mohla něco změnit nebo snad vyřešit.
Panebože, panebože, panebože. Co když říká pravdu? Co když… Co když je táta vážně mrtvý? Co když leží o patro výš, u sebe v ložnici, a všude kolem je krev? Nechci tomu věřit. Zkusím veškerou silou, kterou v sobě najdu, doufat a udržet si naději, ale stejně najednou nezřízeně brečím.
Už jen ta představa příšerně bolí. Takže pokud je to pravda… prosím, prosím, prosím… nesmí to být pravda.
„Tohle je tvůj plán? Zabít všechny?“ chce vědět Sydney. Ještě pořád stojí s namířenou zbraní, bez jediné známky, že by ho bolela ruka. „A pak co? Ten gen tady přece pořád bude, výzkum bude probíhat dál. A pokud by OnLife přišel o svého dědice, firma by se pravděpodobně rozprodala, rozhodně by to neznamenalo její konec. Řekl bych, že ses trochu unáhlil, ale to asi není ten správný výraz.“
Couvnu. Napadne mě totiž, že bych se rozběhl do tátovy ložnice. Chci mít jistotu, že v domě vážně není. Jenže v ten okamžik na mě elfí upír upře pohled a zavrtěním hlavy mi dá najevo, abych to nedělal.
A tak zůstanu na místě a zkouším přestat brečet, ale nejde to, nemůžu. Aspoň si utřu slzy do trička.
Uvědomím si, že je ticho, což mě přinutí vzhlédnout a zkontrolovat nejen Daria, ale i Sydneyho. Ti dva na sebe upřeně koukají, jako kdyby mezi nimi právě probíhala telepatická bitva. Kterou nakonec nejspíš vyhraje Sydney, protože Darius uhne pohledem a zhluboka vydechne. „Ale no tak, Isaacu, ty přece jako jeden z mála víš, že Wilhelm Wolkov byl připravený na každou možnost. A přestože mnoha lidem nevěřil, občas prostě neměl na výběr. Stejně jako ty. Proto tak nerad spolupracuju s lidmi. Možná se nedají uplatit penězi, ale dlouhověkostí rozhodně ano.“
Sydney nakloní hlavu na stranu. Ani jeden z nás očividně nemá ponětí, kam Dariovo vyprávění směřuje.
„Je vlastně až k smíchu, jak moc chtějí věřit, že je dokážeme proměnit, přestože jim celý život tvrdí, že je to pouze otázka náhody. Prostě jen stačí hodně dobře lhát a všechny morální zásady lusknutím prstu zmizí. Jako u členky tvé ochranky. Víš, že má nemocnou tetu, kterou považuje za nejbližšího člověka? A že by pro její záchranu udělala prakticky cokoli? Nebo třeba takový Nelly Bauer. Před pár měsíci mu zjistili nádor na mozku. To se pak těžko odolává naději. Tomu vlastně dokážu snadno porozumět.“
Otevřu pusu, ale následně ji hned zase zavřu, protože… Do háje. Začíná mi. Všechno. Hodně. Pomalu. Docházet.
Nelly Bauer je jeden z nejvyšších manažerů OnLife a taky jeden z tátových nejlepších kamarádů. Byl s firmou od samého začátku a zhruba před rokem si vzal dlouhodobé volno. Předtím jsem ho viděl neustále, občas se dokonce účastnil i rodinných večeří. Vždycky s ním byla sranda a málokdy jsem ho viděl naštvaného nebo ve stresu. Na rozdíl od táty.
Ti dva o sobě tvrdili, že Nelly je ve firmě za hodného policajta a táta za toho zlého.
A pak Nelly prostě bez vysvětlení skončil a někam zmizel. Takže ano, Dariova historka o nádoru působí uvěřitelně.
Současně mi ale dochází i to, proč ho Darius právě teď zmiňuje.
A Sydneymu podle všeho taky. „Ty chceš spustit Chaos,“ pronese chápavě a já musím žasnout, jak dobře je informován. A to absolutně nemám tušení, jestli mu o tom řekl otec, nebo to má z odposlouchávání. Ale Chaos je docela stará záležitost, o které vědělo jen pár lidí, mezi nimi třeba právě Nelly, a vůbec mi nedává smysl, že by se s tím otec Sydneymu svěřoval nebo že by o tom hovořil s někým jiným a Sydney to náhodou slyšel.
„Ano,“ přizná Darius. „Hned, jakmile vyřídíme tu poslední záležitost.“
Než mi stačí docvaknout, že tou poslední záležitostí jsem já, Sydney zakroutí hlavou a strhne na sebe pozornost. „Teď jsi naivní ty, Darie, pokud si myslíš, že si Wilhelm Wolkov tohle nepojistil. Bauer vám možná řekl, jak Chaos spustit, a dal vám i přístupové kódy a hesla, ale po jeho odchodu z firmy je Wolkov okamžitě změnil. Takže pokud je Wolkov mrtvý…“ Sydney konečně povolí a spustí ruku se zbraní. Nejspíš dojde k názoru, že už nejsem v ohrožení. „Zabiješ kluka a OnLife nikdy nespadne, protože jak to tak vypadá, on je v tuhle chvílí jediný žijící člověk, který kódy zná.“
Znám.
Sydney má pravdu. Dokonce si dost přesně pamatuju den, kdy mi je otec sdělil a donutil mě naučit se je nazpaměť. Což nebylo zase tak těžké, protože každý z těch deseti kódů má referenci na něco ve vesmíru. A hovadiny z vesmíru mi v paměti z nějakého důvodu zůstávají prakticky napořád.
Ale to nic nemění na tom, že mi taky řekl, k čemu ty kódy jsou.
A kdy je použít.
Jeho slovy NIKDY. Je to jen pojistka pro případ nejvyšší nouze. Jestli by tohle byla podle něj přesně taková nouze, ovšem nedokážu posoudit.
Chaos je něco jako vir, který začne v případě spuštění okamžitě mazat a ničit servery OnLife. Což znamená, že OnLife během pár hodin v podstatě vymaže ze světa a s tím i všechny uložené informace. A vzhledem k tomu, že v posledních patnácti letech OnLife postupně pojal téměř všechny sociální sítě a stal se z něj monopol, byla by to minimálně prvních pár měsíců dost nepříjemná situace.
Na druhou stranu připouštím, že spuštění Chaosu by znamenalo bezpečí pro všechny příbuzné upírů. Ale jinak je to dost šílený plán.
Poprvé za celou dobu vidím Daria nejistého. „Lžeš,“ vyštěkne a nakrčí nos, jako kdyby cítil něco obzvlášť zkaženého. Částečně to působí, že není příliš zvyklý na situace, kdy mu plány úplně nevychází. Protože ano, tohle komplikace je. Pokud zemřu, OnLife tady možná bude už navždycky.
Ta představa mi přijde úsměvná, ale neusměju se, protože pořád musím myslet na tátu. Jenže pak si všimnu Sydneyho, který si mě dost bedlivě prohlíží, a v jeho pohledu je něco… zvláštního.
Je mi jasné, že uvažuje nad tím, co se právě dozvěděl. Nedivím se, já to dělám taky.
„Jsem šokovaný a překvapený?“ promluví, a i když je pořád natočený ke mně, mluví na Daria. „Ano,“ přikývne a pohledem mi sklouzne po těle. Znovu už se mým směrem nepodívá, a tak mi nezbývá nic jiného, než opět zírat na červené K.
„Ty jsi ten poslední, koho jsem tu čekal. Ale jestli mám být upřímný, tak to, co umím, jsi mě naučil ty,“ mluví Sydney dál. „Tvůj úsudek pro mě byl vždycky zásadní, zatímco toho kluka znám chvíli. Co je jeho život ve srovnání s tím, co máme my? Takže jestli ho chceš zabít, nebudu ti bránit. Ale vím jistě, že bez něj bude OnLife fungovat dál. Žil jsem v tomhle domě několik měsíců a dost jsem se nudil. Vím spoustu věcí. Například vím s naprostou jistotou, že mě může na OnLife najít a zjistit informace o mém lidském životě. Řekl mi to.“
Jo, to jsem řekl. Tenkrát v Zeitaku.
„Zamiloval se do mě,“ vzdychne Sydney odevzdaně.
Jo, zamiloval. Už ani nevím kdy, ale dneska v noci jsem si tím byl dost jistý.
„Nezdá se, že by ti to vadilo,“ odvětí Darius a povytáhne obočí. „Naopak. Podle mě sis to dost užil.“
Jestli existuje chvíle, kdy ještě mám nějakou naději, kdy věřím a doufám v… něco, záchranu asi, je to teď, těsně před tím, než Sydney odpoví. Dokonce pevně sevřu pěsti a rty a zadržím dech. Znovu nezadržitelně brečím, protože ano, slyšel jsem, co řekl. Jen… prostě si to ještě pořád nechci připustit.
Sydney ale nezaváhá a jeho hlas je tak chladný, že v něm nenajdu vůbec nic. „Šlo to.“
Šlo to.
Znamená to, že jsem od téhle chvíle sám? Že všichni v domě jsou mrtví, dost možná i táta, a Sydney, který mě včera v noci objímal tak pevně, až jsem měl dojem, že už nikdy sám být nemusím, prostě jen pod tíhou faktů změnil strany?
Sklopím pohled k zemi. Teprve teď si uvědomím, že levou nohou stojím na střepu. A přitom to vůbec nebolí. Asi vážně funguje, že větší bolest přebije tu menší. Takže by mě teď někdo docela klidně mohl střelit do nohy a já bych možná ani nemrkl.
„Dobře,“ přikývne Darius. „Řekněme, že ti věřím. Vezmeme toho kluka s sebou a prozatím ho necháme naživu. Ale pak, až vypneme OnLife, ho stejně budeme muset zabít. Je ti to doufám jasné? A samozřejmě po tobě budu muset chtít, abys mi dal svou zbraň. Věřím ti, ale nejsem blázen.“
Sydney mu ji bez váhání podá. Je tak zatraceně klidný, i když se vzdává jediné věci, která by třeba mohla ještě něco změnit.
Pamatuju si, jak včera večer jeho oči zeleně žhnuly. Myslel jsem, že je to dokonalý důkaz lásky. Ale netuším, proč mě nikdy nenapadlo, že i zamilovaní můžou zradit. Jak dlouho mě Sydney zná? A co já vůbec vím o jeho rodině, kterou musí chránit?
„Sydney?“ hlesnu.
Chvíli trvá, než mi věnuje pozornost. Oči má šedé, tak prázdně, nudně, bezútěšně šedé a já v nich nenajdu jedinou emoci. Dobrou, ale ani špatnou. „Upřímně jsem si tě oblíbil, Wyatte,“ řekne. „Jsi hodný kluk a dalo by se i říct, že tě mám rád. Ale to, co tvrdí Darius, dává smysl. Představuješ příliš velké nebezpečí pro naše rodiny. Já jsem se stal upírem před šesti lety a skoro všichni moji blízcí jsou pořád naživu. Nechci, aby byli vystaveni nějakému podělanému výzkumu.“
Nejhorší je, že to dává smysl. Rozumím tomu.
Nechci, aby mě zradil.
Proč nedokážu přestat brečet?
Měl bych mu říct, že ho miluju, když už nejspíš nebudu mít další příležitost? Přestože to dávno ví? Ale vážně věřím, že v něm něco takového dokáže vzbudit soucit?
Chci jeho soucit?
Nechci umřít.
Darius tleskne. „Výborně, tak to tady uzavřeme. Zbavte se důkazů,“ rozkáže a poté mávne na upírku a elfa. „Toho kluka odveďte do auta. Isaacu, s tebou chci ještě mluvit.“
Pamatuješ, jak jsem ti včera řekl Isaacu? Teď, když to jméno slyším říkat Daria, ztratila ta vzpomínka kouzlo a zůstala jen hodně hořká pachuť.
Upírka mi položí ruku na rameno a naznačí, abych se rozešel. Ale já nejdu. A tak do mě strčí. Zkusím na ni chvat, který mě naučil Sydney, ale ani to s ní nehne. Jen se mile usměje a znovu mi pokyne, abych se rozešel. Tentokrát poslechnu.
Když se u hlavního vchodu ohlédnu, Sydney s Dariem stojí blízko u sebe. Působí důvěrně. Ani jeden mi nevěnuje pozornost.
Venku mrholí.
Autor: Klára Pospíšilová
* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥
Tak toto som ale že absolútne nečakala. Takýto plot twist. Úplne mi zviera hruď a dúfam, že Sydney má nejaký skvelý plán, pretože neexistuje, že by to nechal len tak. Ale aj tak.. haloooo? Toto???!!!! Proste!!!!
Milá Lucy,
je to tak, tohle je docela zvrat a upřímně jsme z něho měly trochu strach. Moc děkujeme za komentář. ♥ Snad budeš s další kapitolou spokojená. ♥
No to si dela kozy. Nemysli to vazne, ze ne. Protoze jestli jo, tak ho budu hrozitansky nenavidet.
Milá Kiwicatko,
moc děkujeme za komentář. ♥