Szabi

Upírka mě posadí na zadní sedadlo jednoho ze tří černých Range Roverů. Z toho usoudím, že přijelo více než pět upírů a méně než patnáct, pokud si ovšem někteří neseděli na klíně, což mi ale nakonec ani nepřijde jako legrační představa.

Prostě jen představa.

A pak přijde další představa v podobě toho, jak si poklidně ležím zachumlaný v posteli, Sydney mě zezadu objímá a moje jediná starost je nějaká podělaná vánoční výzdoba z hodně pitomého snu. Jak v tu chvíli tři auta zastavují před Wolkov sídlem a vystoupí parta upírů. Jak čekají u dveří, dokud se Simone nerozhodne zahodit životy všech v domě a neotevře jim.

Je možné, že se tohle událo ani ne před hodinou?

Dělám všechno možné, abych nekoukal z okna na Wolkov sídlo, protože si nechci připustit, že je to nejspíš naposled, co ho vidím. Nikdy jsem ho neměl rád, přišlo mi přehnaně velké a neosobní, ale to neznamená, že na něj nemám hromadu hezkých vzpomínek a že bych nenašel pár věcí, co mi zase tolik nevadily.

Nechci se na něj dívat a myslet na to, že za chvíli umřu.

Nechci vidět okno do tátovy pracovny a představovat si, jak tam klidně stojí, popíjí víno a sotva mě zahlédne, radostně zamává. Táta vždycky radostně mával, i když měl třeba špatný den.

Ač se snažím sebevíc, stejně mi znovu začnou téct slzy po tvářích. Evidentně neexistuje dno, kam bych se mohl proplakat a vypotřebovat tak veškerou zásobu. Nebo je moje zásoba tak velká, že dřív vážně umřu, než se dostanu na konec.

Opřu se spánkem o okénko a zkusím zavřít oči. Třeba pak realita nebude tak příšerná. Jenže vzápětí se dveře na druhé straně auta otevřou a na místo vedle mě nasedne upírka. Teprve teď si všimnu, že má kudrnaté vlasy a namalovanou pusu.

Takové to, když jdete vyvraždit celý dům, ale předtím si namalujete rty.

„Tady máš,“ řekne a z kapsy bundy vytáhne papírové kapesníky.

Koukám na ně asi dost vyjeveně, protože mi je nakonec raději hodí do klína, než aby čekala, až se rozhoupu. V rámci nějaké hrdosti bych jí ty kapesníky klidně mohl vrátit a říct, ať si je strčí do prdele. Ale v konečném důsledku bych tím ztratil jen já. Jí by asi bylo jedno, že mám všude po tváři sopel. Beztak za chvíli umřu, tak co je komu do toho, že jsem si předtím vzal papírový kapesník?

Žádná hrdost v takové chvíli není důležitá.

Vysmrkám se a zkusím si trochu otřít obličej, ale stejně asi vypadám jako velká červená nateklá příšera. „Existuje nějaká částka, která by stačila na to, abys mě nechala jít?“ navrhnu do ticha. Ani ne tak proto, že bych věřil v zázrak. Spíš mám určitou potřebu zkusit všechno.

Upírka se zasměje, nejspíš je to pro ni jen vážně dobrý vtip. „Možná by v autolékárničce mohla být náplast. Chceš, abych ti ji přinesla?“ nadhodí místo toho, a když na ni nějakou dobu nechápavě zírám, ukáže na moje bosé nohy. „Trochu krvácíš.“

Tohle na oplátku rozesměje mě. Bosýma nohama jsem stoupl do kaluže krve. Když jsem šel k autu, venku trochu pršelo a cesta byla špinavá, takže tam mám i bahno. A ano, v levé noze mám zabodnutý střep z vázy, ale vážně si myslí, že by mi náplast mohla pomoci? Navíc mám na sobě mokré a špinavé tričko od slz, a to ani nemusím zmiňovat, že bych na sobě nejspíš našel i Sydneyho zaschlé sperma.

Ne, náplast mi opravdu nepomůže a nechci ji. Vlastně bych byl mnohem raději, kdyby mi vystřelila mozek z hlavy rovnou, abych už nemusel sedět v autě a čekat. Protože čekání na smrt rozhodně není příjemná záležitost.

Upírka si tohle všechno nejspíš sama uvědomí, protože zhluboka vydechne. „Promiň.“

„Promiň co?“ rozhodím rukama.

Nějakou dobu je ticho. Vlastně už myslím, že ani neodpoví, a tak znovu vyčerpaně zavřu oči. „Tohle jsem nechtěla,“ promluví nakonec. „Nikdo z nás. Jenže když se staneš upírem, automaticky se naučíš jednu z nejdůležitějších lekcí. Můžeš cítit lítost, ale nesmíš se jí nechat ovládat. Vím, co je správné a co ne. A je mi jasné, že dnešní noc správná rozhodně nebyla. Ale nenechám se ovládnout lítostí, když jde o moji rodinu. Zákon o ochraně upírských příbuzných je jediná dobrá věc, kterou máme. A jestli ji ty můžeš ohrozit… Jsem ochotná udělat cokoliv, abych tomu zabránila. Myslím, že to je i odpověď na tvoji otázku. Jestli existuje částka, za kterou bych tě nechala jít? Ne.“

Nemluví naštvaně ani útočně. Vlastně to působí, že se mi jen snaží své jednání objasnit. Jenže já vážně nejsem v situaci, kdy bych ji chtěl a mohl chápat. „Jediná dobrá věc?“ vyštěknu. „A co třeba dlouhověkost? Nebo neschopnost umřít?“

Upírka přikývne. „Ano, to je určitě pro spoustu lidí dar. Ale představ si někoho, kdo upírem být nechtěl, někoho, kdo se jím stal nešťastnou náhodou. Co když ten někdo má teprve dvouletou dceru, ale aby ji mohl vidět, musí nejdřív odsloužit sto povinných let? Jak myslíš, že se bude cítit, až svou povinnost splní, a jediné, co mu zbude, bude navštívit hrob vlastního dítěte?“ Přestože celou dobu mluvila klidným hlasem, poslední věta zní velmi naštvaně. Dokonce nesouhlasně zavrtí hlavou, jako by tu nespravedlnost nemohla pochopit.

To, co říká, mě samozřejmě mrzí. Jenže to je tak jediné, co jí právě teď můžu nabídnout. Vzhledem k tomu, že ani nemám boty, ode mě vážně nejde čekat víc. „Kolik jí je teď?“ zeptám se.

Na okamžik zaváhá. Asi si není jistá, jestli mi něco takového může prozradit. Nejspíš ale dojde k názoru, že už pro ni nepředstavuju hrozbu, když stejně za chvíli zemřu, a odpoví: „Deset.“

Uchechtnu se.

„Čemu se směješ?“ vyprskne naštvaně. Což je jedině v pohodě. Nejsem tady a nemluvím s ní proto, abych jí udělal dobře na srdíčku.

„Nelži mi, že neexistuje částka, pro kterou bys mě nechala jít. Co takhle roky se svojí dcerou? Co kdybych si tě pronajal jako ochranku? Co když ti řeknu, že tvoje jediná práce bude starat se o dceru? Chceš mi i teď, když tohle víš, říct, že se nenecháš ovládnout lítostí? Já možná dneska zemřu, ale ty kvůli dnešnímu rozhodnutí budeš vědět, že jsi ztratila jedinou šanci, jak ještě někdy vidět dceru.“ Jsem naštvaný a vůbec nezním mile.

Doufám, že ji to hodně bolí.

A asi bolí, protože zkřiví obličej a na okamžik to vypadá, že mi dá pořádnou ránu pěstí. Nakonec se ale odvrátí a vyhlédne z okna, jako bych pro ni přestal existovat.

Rád bych řekl, že z toho mám dobrý pocit, protože jsem zasel semínko, které v ní bude desítky let klíčit, a ona bude po zbytek života odsouzena říkat si co kdyby. Jenže si téměř okamžitě uvědomím, že ona tady za desítky let ještě bude, zatímco já ne. Dneska evidentně všechno skončí. A to je pak můj krátký pocit vítězství dost hořkosladký.

Čemuž ani nepomůže pohled na Daria se Sydneym, kteří společně vyjdou z domu.

Všimnu si, že se Sydney usmívá. Ale je to úplně jiný typ úsměvu, než který znám. Není v něm nic roztomilého, váhavého nebo upřímného. Z tohoto jde mráz po zádech.

Darius obejde auto a nasedne na místo řidiče, zatímco Sydney nastoupí přede mě jako spolujezdec. A já se fakt nemám rád za to, jak mi poskočí srdce, jelikož je zase blízko. Ale asi od sebe nemůžu očekávat cokoli jiného, když ještě před chvílí představoval jistotu a bezpečí. Můj mozek nejspíš zatím nepřeskládal realitu a prostě jen zmateně jásá nad jeho přítomností. Pořád jsem hloupě a slepě zamilovaný, protože něco takového se hrozně špatně potlačuje.

„Všechno v pořádku, Beatrice?“ chce okamžitě vědět Darius. Možná je velmi dobrý ve čtení v lidech a očekával, že ji budu zkoušet uplatit. Ovšem podle toho, jak klidně a ležérně vytáhne klíčky z kapsy a strčí je do zapalování, nepůsobí, že by si s tím skutečně dělal starosti.

Vlastně mě tou svou arogantní sebejistotou, že má všechno pod kontrolou a nic ho nemůže překvapit, příšerně vytáčí.

Upírka, tedy Beatrice, beze slova přikývne, ale z mého pohledu to působí křečovitě a neupřímně. Úplně mám chuť do ní znovu kopnout a říct něco jako: Jen mu řekni, žes udělala nejhorší rozhodnutí v životě. Což samozřejmě neudělám. Tím bych jen shodil celkový efekt, ale… myslím na to.

Začínám mít pocit, že se mě tou zlostí mozek snaží udržet v mezích příčetnosti.

Darius nastartuje a teprve potom na mě pohlédne. „Pás, prosím. Nechceme vás po cestě ztratit, pane Wolkove.“

Kdybych mu mohl ten pás narvat do krku, do háje, udělal bych to s největší radostí a maniakálním smíchem. Takhle se ale musím pouze spokojit s tím, že mu tu představu pošlu pomocí dost výmluvného pohledu. Je to malý vzdor, ale pořád vzdor, když ho odmítnu poslechnout.

Darius s povytaženým obočím čeká. Evidentně se nerozjede, dokud neposlechnu.

Takže tu nejspíš budeme stát věčnost.

Bojovně zvednu bradu.

Celou situaci nakonec rozsekne Beatrice, která se přese mě natáhne, až mám její kudrnaté vlasy všude v obličeji, a pás zapne.

Darius spokojeně mlaskne a pak už jedeme, aniž bych se na Wolkov sídlo otočil. Zaprvé na to nemám sílu a zadruhé nechci. Jenže místo toho, abych tím zabránil myšlenkám na to, že dobrovolně ztrácím šanci ho ještě jednou vidět, ocitnu se v nekonečné spirále vzpomínek, ze kterých se snažím zjistit, kdy jsem ho vlastně viděl naposledy.

Když zavřu oči, dokážu si ho dokonale vybavit. Jenže sotva je otevřu, jsem přesvědčený, že moje vzpomínky jsou zamlžené a nepřesné. Že se celé Wolkov sídlo propadlo do neprostupné mlhy.

Nakloním hlavu na stranu a vidím Sydneyho zátylek. Nevím, proč je to jediná věc, která mě vnitřně uklidňuje. Proč už konečně nepřijmu, že Sydney a já… Že už je konec.

„Mrzí mě, že jsem tě nemohl zahrnout do svých plánů, Isaacu. Upřímně jsem byl překvapený, že vybrali zrovna tebe, abys dělal ochranku. Celou dobu jsem počítal s tím, že budeš po výcviku v mojí jednotce,“ promluví Darius, jakmile zahne z naší ulice na hlavní. Předpokládám, že jedeme do ústředí OnLife, což je přes centrum asi hodinu a půl cesty, ale pokud najedeme na dálnici a město objedeme, budeme tam do čtyřiceti minut.

Takže délka mého života závisí na tom, kolikrát zastavíme na semaforech.

„Já jsem byl překvapený stejně jako ty,“ připustí Sydney.

Darius poklepe prsty na volant a následně pohlédne na Sydneyho, jako by přemýšlel nad tím, co chce říct. „Rád ti dám možnost dokázat mi, že jsi na mojí straně. Omluv tu opatrnost, ale nemůžu riskovat. Vím, že ti na mně záleží, po tom všem, ale byl jsi v tom domě poměrně dlouho,“ vypadne z něj nakonec. Rozhodně se mu nedivím, že chce být za každou cenu opatrný. Sydney si totiž umí velmi dobře udržet kamenný výraz. Je těžké hádat, co se mu honí v hlavě. Původně jsem myslel, že se jedná obecně o upíří vlastnost, ale teď když vidím Daria a Beatrice, jsem skoro přesvědčený, že je to pouze Sydneyho záležitost. A že Darius je z toho taky nejistý.

„Nebudu před tebou zastírat, že se mi zabití toho kluka příčí,“ připustí Sydney. „Je mladý, má všechno před sebou. Ale jestli je to protiváha všeho ostatního, tak chápu, kde je moje místo.“

Beatrice, která zatím celou dobu zírala z okna, na mě zvědavě koukne. Nejprve si myslím, že si chce užít chvíli, kdy cítím obrovskou bolest, protože Sydneyho slova vážně děsně bolí, ale vlastně v jejím výrazu nenajdu nic krutého ani škodolibého. A tak dojdu k názoru, že se prostě jen chtěla ujistit, zda ještě mám papírové kapesníčky, kdybych se v následující minutě plánoval znovu rozbrečet.

Dva papírové kapesníčky mi ještě zbývají, ale brečet za žádnou cenu nebudu. Dám jí to najevo pevně semknutými rty.

„A kde je tvoje místo, Isaacu?“ nadhodí Darius.

„Tady,“ odpoví bez váhání Sydney. „S tebou, v tomhle autě.“

Třeba bych si mohl konečně vytrhnout střep z chodidla a vrazit si ho spánku. Určitě by to bylo příjemnější než poslouchat tyhle řeči. Ještě včera podobné věci říkal mně. A přitom nejspíš vůbec nelhal. Vážně mě má rád a vážně nechce, abych umřel.

Věřím tomu, že jeho zelené oči něco znamenaly.

I když to v konečném důsledku nestačilo.

„Co když vám ty přihlašovací hesla nedám? Stejně jste řekli, že mě zabijete,“ pronesu odhodlaně, přestože se mi slyšitelně třese hlas.

Vůbec netuším, co udělám. Teď i potom.

Přece nemůžu jen tak vypustit Chaos a dát jim, co chtějí. Už jen pro nějaký lepší vnitřní pocit. Jenže na druhou stranu, bude ten vnitřní pocit stát za to, když stejně umřu a nejspíš mi předtím ublíží, protože hodlám vzdorovat? Jestli je to tak jako tak konec, nebylo by pro mě jednodušší odejít bezbolestně a rychle?

„Jsem si jistý, že bude spolupracovat,“ zamumlá Sydney nevzrušeně, zatímco Darius zahne na dálnici. Další dva Range Rovery, ve kterých sedí zbytek upírů, jedou za námi.

Tím, jak Sydney moji přítomnost okatě ignoruje, mi ještě víc ubližuje. Jako bych mu nestál ani za pohled a jednoduše pro něj přestal existovat. A nikdy, ani na chvíli, nebyl důležitý. A přitom to není pravda. Vím, že jsem pro něj alespoň na krátký čas něco znamenal.

„Takže, Darie,“ pokračuje Sydney, „doufám, že tvůj plán zahrnuje i fakt, že budu po téhle akci hlavní podezřelý.“

„S tím jsem počítal od začátku. A musím přiznat, že pokud by ses nepřidal na naši stranu, jedna z variant byla hodit to na tebe. Už vidím ty novinové titulky… Teď ale pochopitelně najdeme nové řešení, aby ani KREV nepojala podezření. Přinejhorším tě necháme zemřít, Isaacu. Metaforicky.“

Zpozorním. Zaprvé mi dojde, že KREV o dnešním útoku vůbec netuší, což mě upřímně šokuje, protože jsem nemyslel, že je možné udělat něco za jejich zády.

To je nejspíš důvod, proč všechny v domě zabili. Aby neexistoval důkaz, kdo za tím stojí. A proto taky stříleli a nelámali vazy na potkání, což je nejspíš něco jako upíří vizitka.

A za druhé, a to mě šokuje ještě mnohonásobně víc… Je tohle Dariova první skutečná chyba?

Vůbec se nad tím, co řekl, nepozastaví. Plynule přejede do rychlejšího pruhu, zkontroluje boční zrcátka a pak se klidně usmívá na cestu před sebou.

Na to, že je teprve půl čtvrté ráno, je celkem provoz.

Jak to chce s tou metaforickou smrtí provést? Přece… pokud Sydney jakože zemře, jeho KREV kód přestane fungovat a on už se nikdy v žádné nemocnici nedostane ke krvi. A upíři nedostávají tolik krve, aby se dlouhodobě mohli s někým dělit o své dávky, takže… Co? Mají někde nějaké lidi, kterým slíbili upírství, pokud jim budou pravidelně darovat krev?

Jak daleko chce Darius zajít, než pochopí, že je to naprosto neudržitelné? Především pro Sydneyho, který bude muset spoléhat na lidský faktor následující desítky let?

Nebo to byla z Dariovy strany jen nadsázka?

„Nijak mě nepřekvapuje, že jsi myslel na všechno,“ usměje se Sydney.

Ale já mu to absolutně nežeru. Určitě je mu jasné, že Darius neví, jak ho z toho vysekat. Neví a nejspíš ani nebude vědět, protože pokud budou všichni v domě mrtví, včetně mě, a jediný Sydney se nenajde, tak to pro něj prostě nevypadá dobře.

Jenže Sydneyho úsměv působí bezstarostně, jako by Dariovi hodlal věřit za každou cenu. Dokonce se k němu nakloní blíž, k jeho uchu, a zašeptá: „Těším se, až bude tohle všechno…“

Nic z toho nepotřebuju vidět ani slyšet. Raději zabodnu pohled do klína a dojde mi, že si zarývám přes látku tepláků nehty do kůže. Právě kvůli tomu nevidím, co se přesně stane, který moment je ten, kdy se všechno překlopí. Kdy Sydney, místo toho, aby dal Dariovi pusu… mu z pouzdra na levé noze vytáhne zbraň.

Pak mrknu a Beatrice schytá kulku mezi oči. Její mozek se rozplizne o sedačku tak efektivně, že i já dostanu zásah upíří krve do ksichtu. Vyděsí mě to tak moc, až se mi srdce na pár úderů zastaví. A Darius se nejspíš taky lekne, jelikož auto sebou smýkne a já se hlavou praštím do okénka.

Ale je to jedno. Všude na obličeji mám něčí mozek.

Sydney zkusí vystřelit znovu, tentokrát na Daria, jenomže tomu stačí jedna vteřina, aby se vzpamatoval z absolutního překvapení a šoku, protože pustí pravou rukou volant a vrazí Sydneymu loket do nosu.

Auto sebou opět smýkne a upíři, kteří jedou v jednom z Roverů za námi, nejspíš pochopí, že se něco děje. Zkusí nás předjet, ale to už se Sydney a Darius přetahují o zbraň, a tak několikrát málem vyjedeme z pruhu. Řidič jednoho z Roverů musí šlápnout na brzdu, abychom do něj nevrazili. Hromadná autonehoda na dálnici nejspíš není něco, o co by upíři právě teď stáli.

Trhnu sebou, když se ozve další výstřel, ale kulka šla nejspíš někam mimo, protože Darius i Sydney bojují dál. Darius dokonce chytí Sydneyho zezadu za vlasy a praští mu hlavou o palubní desku takovou silou, až bych čekal, že je konec. Ale Sydney mu to okamžitě vrátí bočním úderem do čelisti.

Darius zavrčí a pustí volant, aby mohl používat i druhou ruku. Je neuvěřitelně silný a rychlý a mě napadne, jestli má Sydney vůbec nějakou šanci. Pak si ale všimnu, že se rychle řítíme k modrému Jeepu před námi. Chytnu se madla na dveřích, jako kdyby mě to snad mohlo zachránit, a zkusím co nejvíc zaplout do sedadla.

Jestli neumřu při nárazu, pravděpodobně dostanu infarkt.

Ale Darius si blížícího se auta naštěstí taky všimne. Sevře volant oběma rukama, aby to dorovnal, čímž sice zabrání srážce, na okamžik tak ale Sydneymu znovu poskytne výhodu. Nejspíš si to sám uvědomuje, protože se mu obličejem mihne poznání.

A to je všechno, nic dalšího nestihne, dokonce ani otevřít pusu údivem, protože ho Sydney s chladnou sebejistotou dvakrát střelí do hlavy.

Sám pak chytí volant a skopne Dariovi nohu z pedálů, což je celkem nešikovné, ale pořád lepší, než kdyby řídil bezvládný upír.

Musím říct, že vidět Daria takhle je pro mě velké zadostiučinění, ačkoli samozřejmě vím, že ani on, ani Beatrice ve skutečnosti nejsou mrtví a dřív nebo později zase oživnou a maximálně je bude chvíli nepříjemně bolet hlava, než si někde cucnou krve. Ale i tak. Na malou vteřinu mi i tohle vědomí stačí.

Upírům, kteří jedou za námi, už musí být definitivně jasné, že něco nehraje. Nejprve zazvoní Dariův mobil a následně slyším vibrovat i mobil u Beatrice v kapse bundy. Range Rovery se nás snaží obklíčit a na chvíli můžu spatřit jednoho z upírů, který otevřeným okénkem míří zbraní na naši zadní pneumatiku.

Instinktivně se přikrčím.

Jenže než upíři stihnou něco podniknout a zareagovat, udělá Sydney de facto to samé, co mu vyšlo i předtím. Vsadí všechno na moment překvapení.

Pochopitelně mi neřekne, co má v plánu, takže když prudce strhne volant doprava, znovu narazím hlavou do těch pitomých dveří a tentokrát tak silně, až se mi zatmí před očima. Když se znovu rozkoukám, uvědomím si, že Sydney na poslední chvíli stihl najet na sjezd z dálnice. Potvrdí mi to i ostrý skřípavý zvuk, když v plné rychlosti škrábneme o svodidla.

Zbylé dva Range Rovery zůstanou na dálnici. A i když určitě zkouší brzdit, hustý provoz jim nedovolí otočit se a pronásledovat nás. Jestli to nakonec risknou, to už nevidím, protože zmizíme za zatáčkou.

Sydney zpomalí, navede auto ke krajnici a otevře dveře na straně řidiče. Než mě napadne, co se chystá udělat, jedním plynulým pohybem vyhodí Dariovo tělo ven.

Potom přesedne na jeho místo a zrychlí. Řítíme se dál do tmy.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se a zní naléhavě. Dokonce se na mě krátce otočí a já vidím, že má obličej od krve.

Je to dost náročná otázka, protože… já nevím. Jsem? Nepřipadám si tak. Ale na druhou stranu jsem naživu a nevypadá to, že by se to mělo v nejbližší době změnit. Dotknu se místa na hlavě, do kterého jsem se před chvílí praštil, a když zjistím, že nekrvácím, tak nejistě a trochu rozpačitě přikývnu.

Sydney to vezme na vědomí a dál se soustředí na cestu.

Následujících několik minut jedeme tak rychle, že raději zavřu oči. Díky tomu nemám pocit, že do něčeho napálíme, a zároveň nevidím Beatrice a její mozek a daří se mi tím pádem nevnímat fakt, že ho mám nejspíš ještě pořád na sobě. Zavřené oči přináší samé výhody.

Otevřu je, teprve když auto zpomalí. Jsme na parkovišti u baru Čtyři lišky, o kterém jsem nikdy v životě neslyšel. Tuhle část města neznám a nedokážu ani odhadnout, jak daleko od centra se zrovna nacházíme. Všechno kolem působí ztuchle a špinavě a některé lampy dokonce nesvítí.

Sydney zaparkuje na nejvzdálenějším místě parkoviště. Dariovu pistoli schová do svého pouzdra a v rychlosti se prohrabe přihrádkou. Nejspíš ale nenajde nic zajímavého, protože ji vzápětí dost rázně zaklapne a vystoupí. Následně otevře dveře u Beatrice a mě ovane ledový vzduch.

„Zvládneš vystoupit, nebo jsi v šoku?“ Zároveň jí prohrabe kapsy a vytáhne z nich náhradní náboje a vystřelovací nůž. Vezme si i její zbraň, kterou si schová zezadu za pásek kalhot.

Jestli zvládnu vystoupit…

Jsem v šoku a upřímně moc netuším, co se děje, ale nějak se mi podaří z auta vylézt.

Sotva dostoupnu na špinavou zem, moje chodidla hlasitě zaprotestují. Ale jak říkám, jsem v šoku, takže takové věci jako bolest chodidel se ke mně nedostanou. Spíš je vnímám hodně vzdáleně a nejvýraznější je ten chlad.

Sydney auto zamkne, přejde k jedné z předních pneumatik, otevře nůž a… prořízne pneumatiku úplně stejně lehce, jako kdyby krájel máslo. To samé pak udělá i s těmi zbývajícími, a když se v jedné z nich nůž sekne, prostě ji dorve rukou! Holou! Rukou. Dorve. Sydney. Aniž by působil, že by ho to stálo nějakou námahu!

Panebože… Jak velkou mají vlastně upíři sílu, když tohle dokážou?

Jak moc se musel během našich tréninků držet zpátky?

„Wyatte!“ pobídne mě. Uvědomím si, že už je o pár kroků dál, zatímco já pořád stojím na místě. Naznačí mi, abych šel za ním, ale to se mu to naznačuje, když je na rozdíl ode mě příčetný a nemá pořezané nohy. Když není v šoku a k tomu obyčejný, slabý člověk. Když on je on a já jsem já.

I tak se ale přiměju, abych se za ním rozešel. Trochu váhavé a kolíbavě, ale každý krok se počítá. Ne?

Sydney prochází kolem řady aut, až vybere tmavě šedé SUV, kterých je na parkovišti hned několik. Obyčejnější auto vybrat nemohl. Což byl ale asi účel.

Jako by přesně věděl, co dělá, sáhne na kliku na místě řidiče a prudce trhne. Ne moc a ne málo, evidentně naprosto přesně odhadne tu míru, aby se dveře otevřely a zároveň nevyrvaly z pantů.

Nejspíš o výcviku upírů vůbec nic nevím. Jakože… Jsou schopni jen tak otevírat auta a trhat pneumatiky?

„Nastup si, Wyatte,“ pobídne mě Sydney. Sám už sedí uvnitř a otevřel mi dveře spolujezdce.

A mně najednou dochází… Jsem v šoku, to přece nezapírám, ale spolu s tím si začínám pomalu uvědomovat, co se stalo. Že mě Sydney zachránil a utekli jsme. Hned potom, co mu pravděpodobně došlo, že ať Darius tvrdí cokoli, nejspíš ohledně něj nemá žádný plán. Prostě s ním nepočítal. Takže Sydney pochopil, že pokud zemřu, veškerá vina půjde na jeho hlavu. Kromě mě totiž neexistuje žádný svědek, který by ho mohl očistit.

Jsem tím pádem jeho jediná šance, jak se z toho dostat?

„Můžu ti věřit?“ vydechnu a oběma rukama se pevně obejmu, protože je mi čím dál větší zima. A jak postupně opadává adrenalin, začíná mě bolet hlava.

Sydney na mě upřeně pohlédne. „Na tohle nemáme čas. Nastup si, prosím.“

Je to k smíchu. Protože stejně tak, jako jsem já jeho jediná šance, tak on je ta moje. Ať se na to koukám jakkoli, opravdu mi nezbývá nic jiného než nasednout k němu do auta a nechat ho rozhodovat.

Jsem si celkem jistý, že se o sebe nedokážu postarat sám.

Jsem k ničemu. A nemám ani pitomé boty!

Je mi zima. Mám strach. Zase popotahuju.

A tak nastoupím.

Ani mě nepřekvapí, že sotva za sebou zavřu, Sydney bez problému nastartuje pomocí kabelů, což bylo do této chvíle něco, co jsem viděl jen ve filmech.

Teprve teď si taky vůbec poprvé všimnu, že krvácí na noze. Nakloním se blíž a dojde mi, že ten náhodný výstřel, když se pral s Dariem o zbraň, musel skončit v jeho stehně. Rána je velká a kalhoty má nasáklé krví, ale nezdá se, že by ho to kdovíjak trápilo. Proces hojení už nejspíš začal, i když si myslím, takhle laicky, že to bude trvat o něco déle, jelikož Sydney dneska v noci přišel o pravidelnou dávku krve.

Navede auto z parkoviště a rozjede se doprava. Už ani nedokážu odhadnout, kudy jsme přijeli. Ani netuším, jestli má Sydney nějaký plán. Nezeptám se a místo toho zarytě mlčím s pohledem upřeným před sebe. 

Temenem se opírám o sedadlo.

„Nejsi zraněný?“ promluví Sydney po delší době.

Chci říct, že už se na to ptal a já mu odpověděl, že ne. Jenže to mi přijde jako obrovská hromada slov, a tak se jen slyším odevzdaně hlesnout: „Ne.“

A taky bych se rád zeptal, jestli náhodou neví něco o tátovi. Pořád doufám, že Darius lhal a táta se zatím ještě nevrátil. Třeba je právě teď v letadle na cestě domů a až dorazí, bude se o mě bát, ale sám bude v pořádku. Akorát… Nezeptám se. Mám šílený strach z toho, co bych se mohl dozvědět. Raději dál tisknu rty k sobě.

Je mi jasné, že to nevydržím navždycky a dřív nebo později budu potřebovat znát odpověď. Ale zrovna teď, při pohledu na světla, která se kolem nás míhají, kdy absolutně netuším, co mě čeká, nechci přijít úplně o všechno. I o naději.

Podívám se na Sydneyho, který má celý můj život ve svých rukách a je jediný, komu můžu věřit.

To si opakuju. Že mu věřím. Snažím se o tom sám sebe přesvědčit, i když bych si nejspíš klidně mohl rovnou ukousnout jazyk a stejně by to nešlo. Víc než kdy dřív mě napadá, co jsem vlastně já, v historii jeho dlouhého života?

Posunu se na sedadle co nejdál.

A Sydney už na mě nepohlédne, působí soustředěně a taky jako někdo cizí. Šedýma očima kouká před sebe.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám první část VESMÍRU VELKÝCH DÁLEK? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥