Szabi

V pátek nejdu do školy. Naordinuju si totiž odpočinek. A tak jen ráno zavolám Val, ta má hromadu řečí, že takhle to nefunguje a odpočinek si rozhodně nemůžu naordinovat sám, a pak zbytek dne… nedělám nic významného. Teda neděláme, protože Sydney to nedělání dělá se mnou.

Ráno strašně dlouho snídám a přitom dost důsledně vysvětluju každému, kdo je ochoten poslouchat, že golf je vlastně děsně stupidní sport.

No vážně. Hraju ho celý život, ale že bych díky němu měl kdovíjak skvělou fyzičku, to se rozhodně říct nedá. Na což Sydney, trochu povýšeně, poznamená, jestli náhodou není problém v tom, že mezi jamkami jezdím v golfovém vozíku.

Nevím moc, co na to říct. Přece jen, kdyby se mělo chodit pěšky, nevynalezli by vozík. To dá rozum, ne? A taky musím podotknout, protože to je vážně velká věc, že můj soukromý vozík má vyhřívané sedačky a Sydney si v něm už několikrát vozil zadek.

Řeknu mu, že příště může pro mě za mě mezi jamkami běhat.

Což je legrace, haha, ale tahle poznámka má bohužel nepříjemný následek. Sydneyho totiž napadne, že když máme volný den a já velmi neuváženě zmiňuji běhání, možná by mi menší okruh kolem Wolkov sídla prospěl.

Je jedno, kolik řečí kolem toho vedeme, Sydney si stejně nakonec prosadí svou.

Takže běháme, protože přesně na tohle jsem myslel, když jsem mluvil o odpočinku.

Ovšem jedna věc není tak úplně špatná. Když doběhneme až za observatoř, když se propleteme mezi keři a celé sídlo ztratíme z dohledu, když Sydney nakloní hlavu na stranu a chvíli poslouchá, aby se ujistil, že jsme sami, nakonec se osmělí a dovolí, abych mu dal jednu pusu.

Není to nejvášnivější pusa na světě, není ani nejdelší, ale je to vůbec poprvé, co se ho smím dotknout venku. Tím pádem je to pro mě dost zapamatovatelný okamžik.

Pak znovu běžíme. Chvíli zkouším se Sydneym závodit, jakože sprintujeme k nejbližšímu stromu, a i když do toho dávám opravdu všechno, nakonec nikdy nevyhraju férově, protože obě moje vítězství… Jsem si velmi jistý, že se Sydney záměrně nesnažil.

Praštím ho za to do ramene a on se moc hezky uchechtne.

Při zpáteční cestě potkáme Simone, která zrovna přijela do práce. Pokud vím, a já většinou moc nevím, dneska v noci střídá Sydneyho u mých dveří právě ona a Todd má volno. A protože mám rozvernou náladu a Simone nevypadá nejlíp, uvolím se, a dokonce s ní skoro dvacet minut klábosím. Jinak než klábosení se to opravdu nazvat nedá. Poslechnu si celou tu mizérii ohledně hádky s jejím otcem – od nepochopení až po nesplněné nároky – a ve finále jí nabídnu i cennou radu, aby se na otce prostě vysrala.

Nevím, jestli to k něčemu bylo, se Simone je to trochu jak s kolovrátkem, a tak očekávám, že za pár týdnů povedeme úplně stejnou debatu. Naštěstí na ni umím velmi rychle zapomenout.

Po sprše pozvu Sydneyho k sobě do pokoje a koukáme na Coco. Já mám přes něj celou dobu přehozené nohy a on má zas ruce položené na mých stehnech a sem tam mě pohladí.

K večeři dostaneme kukuřičné agnolatti s chilli olejem a tajine.

Takže těstoviny. A když je jím, několikrát pod stolem do Sydneyho šťouchnu nohou a on pokaždé vzhlédne a pobaveně povytáhne obočí. Úplně slyším ten jeho vyrovnaný hlas, jak pečlivě neutrálně říká: Co to děláš, Wyatte?

Samozřejmě to neřekne, ale i tak mu telepaticky odpovím: Šťouchám do tebe.

A on jen rezignovaně zakroutí hlavou ve smyslu, že přesně něco takového ho vůbec nepřekvapuje, a když to čekám nejmíň, jemně mi to oplatí.

Do pokoje se vrátím s kelímkem zmrzliny a téměř okamžitě navrhnu: „Nechceš si zahrát nějakou hru?“ Společně s tím flirtovně zamrkám a zatřesu kelímkem, aby pochopil, o co přijde, když odmítne. „Vlastně ani nevím, jestli na hry seš. Myslím deskové. Na zloděje a útočníky si hraješ rád, to už vím.“

„Ne vždycky jsem trpělivý, jak jde o hry. Ale zrovna teď nejspíš nemám nic lepšího na práci,“ odpoví Sydney. Současně zavře dveře, rozepne si bundu a přehodí ji přes opěrku židle.

Není to poprvé, všímám si toho už nějakou chvíli, ale když jsme tady, schovaní před celým světem, umí být Sydney velmi uvolněný a bezprostřední. Myslím, že na spoustu věcí, jako třeba jak by se měl tvářit nebo sedět nebo se chovat, záměrně či nevědomky zapomíná.

Naprosto upřímně v takových chvílích vždycky uvažuju, jestli vůbec musíme vycházet ven. Jestli tady nemůžeme zůstat navždycky.

„Co takhle šachy? Nebo Go? Backgammon? Nebo klasické Monopoly?“ vyjmenovávám hry, zatímco zírám do skříně a prohlížím deskovky. Mám jich hromadu. Každou hru, na kterou si člověk vzpomene. Ale tyhle mám rozhodně nejraději.

Sydney rozhodí rukama. „Možná tě to překvapí, ale umím hrát jenom šachy. Takže výběr nechám na tobě.“

Rozhodnu se pro Go, které má dle mého názoru nejjednodušší pravidla, přestože to není ze strategického hlediska nejlehčí hra. Velkou roli zde hraje důvtip, trpělivost a schopnost vcítit se do nepřítele. Val, tátu i mámu jsem dokázal porazit bez větších obtíží, ale jsem si více než jistý, že u Sydneyho to tak snadné nebude.

A tak vytáhnu svoji sadu, vyrobenou ze dřeva shin-kaya, a rozložím ji na posteli. Teprve poté se vrátím k tomu, co před chvílí Sydney pronesl. „Pokaždé mě překvapí, když řekneš, že nejsi trpělivý. Mně přijdeš jako nejtrpělivější člověk lomeno upír lomeno bytost na světě. V podstatě by se podle tebe dala trpělivost měřit a každý, kdo by dosáhl tvé úrovně, by byl považován za mistra.“

Sydney přejde k posteli, posune dva polštáře a sedne si tak, že nohu, na které má pouzdro se zbraní, nechá na zemi. Druhou ležérně pokrčí. „Tak trochu zapomínáš na moje jojo, to v první řadě. A další věci. Navíc si dost možná pleteš trpělivost se soustředěním. Třeba ti věnuju plnou pozornost, jenom protože se mi líbíš.“ 

„Zapomínáš, že nad věcmi rád přemýšlím,“ uchechtnu se. Říct mi, že se v něčem takovém mýlím, je bláznovství. „Věř mi, že znám perfektně význam obou slov, a rozhodně jsem si jistý, že jsi velmi trpělivý. Ale soustředěný taky, s tím souhlasím,“ přikývnu a z nějakého důvodu si znovu vzpomenu, jak jsem našel Sydneyho na chodbě s jojem. Je to tak legrační představa, že se prostě musím chtě nechtě culit. „Mimochodem, četl jsem si trochu o ADHD a musel jsi mít vážně silnou formu, když vnímáš dozvuky i teď.“

Vědci jsou v tomhle stále ještě na začátku, ale našel jsem pár výzkumů, některé se prováděly i v ORION Labs, podle kterých se člověk s fyzickým postižením nebo znevýhodněním upírem nestává, ovšem psychické nemoci tomu nijak nebrání a jejich projevy jsou pak většinou zcela potlačeny. Jen u velmi těžkých případů se mohou ve slabé míře objevit.

„To ano,“ připustí Sydney. „Čím větší množství krve konzumuju, tím víc se příznaky minimalizují.“

„Já vím,“ přikývnu a zvednu obě dózy s kameny. Nechám Sydneyho vybrat barvu, abych nemusel já, jelikož se snažím ani k jedné výrazně netíhnout a nemít tak pocit, že mi některá přináší štěstí. Nebo naopak smůlu.

Sydney vybere bílou.

Zkusím mu co nejjednodušeji vysvětlit pravidla a první hra je spíš cvičná, kdy mu všechno názorně ukážu. Při druhé hře mu trochu radím, ale po třetí ho v tom nechám samotného hlavně proto, že mě velmi zajímá jeho taktika.

Sydney hraje útočně, ale ne bezhlavě a šíleně. Hraje impulzivně, ale ne sebestředně a hloupě. Celou dobu balancuje přesně mezi, takže bych ho rozhodně nenazval slabým protihráčem. Občas udělá chybu, je mi jasné, že těch bude dělat ještě hodně stejně jako kdokoli jiný, kdo se Go teprve učí, ale všimnu si, že žádnou z nich nezopakuje.

Moje převaha je od první chvíle evidentní, proto volím bezpečnou hru s tahy s předvídatelným koncem a Sydney na to často jen reaguje, ale když už je o výsledku skoro rozhodnuto, zničehonic zvolí riskantní boj a nejspíš by mu to vyšlo, kdyby hrál s někým nezkušenějším.

To o něm dost vypovídá. Bojuje až do konce a i ve chvíli, kdy by měl správně přijmout porážku, raději zkusí vsadit všechno a udělá něco naprosto nečekaného.

A s každou další hrou se zlepšuje.

Během hraní jíme z jednoho kelímku meruňkovou zmrzlinu. A taky hodně mluvíme. Teda… ze začátku mluvím hlavně já a Sydney se soustředí, ale pak už tlacháme oba, především o herní strategii. Různě se popichujeme a válčíme, vymýšlíme si příběhy a některé kameny dokonce pojmenujeme a prohlásíme za generály.

Jednou nechám Sydneyho vyhrát a on na mě kouká stejně podezřívavě, jako jsem na něj koukal dneska při závodění já.

Řeknu mu oko za oko, hra za běh.

Což ho rozesměje a výhru přijme.

Někdy kolem jedenácté večer jsem už ale tak unavený, že i já začnu dělat zbytečné chyby, a tak všechny kameny schováme do nádob a Sydney hrací desku odnese na psací stůl. Nevím, jestli si to uvědomuje, ale pokud máme společnou budoucnost, jestli mi po zbytek života vážně bude dělat bodyguarda, nejspíš ho čeká ještě hromada podobných partií.

A vzhledem k tomu, že já budu stárnout a on se bude zlepšovat, naše role se pravděpodobně velmi rychle obrátí.

Při téhle myšlence mi okamžitě naskočí husí kůže. Plácnu sebou na polštář a knedlík velikosti Měsíce se mi usídlí v krku. „Mohl by sis na chvíli lehnout za mnou?“ navrhnu a plácnu do matrace.

Vím, že žádám hodně, ale jsem dost… Celý den byl skvělý a já bych si nepřál nic jiného, než aby to tak zůstalo. Jenže zítřek je skoro tady, ani nechci koukat na hodiny, a přijede táta a já prostě cítím, hluboko v sobě, že se dozvím něco, co bych raději nevěděl.

Poznám na Sydneym, že váhá. Dokonce váhá tak dlouho, že se raději připravím na odmítnutí. „Dobře,“ přikývne nakonec a velký vesmírný knedlík zmizí neznámo kam, nejspíš ho sežrala červí díra zamilovanosti.

Sydney si nejprve odepne pouzdro se zbraní, obojí položí na noční stolek a poté si zuje boty a z ponožky (černé s KREV nápisem, asi fasují opravdu celý šatník) vytáhne dlouhý nůž, který taky odloží.

Ležíme na bocích, tak blízko u sebe, že bych se mohl trochu naklonit a dotknout se ho nosem.

„Ten nůž,“ začnu, aniž bych odtrhl pohled od Sydneyho očí. „To bylo zneklidňující úplně stejnou měrou jako sexy.“

Abych dokázal, jak moc sexy, nakloním se blíž a přitisknu rty na Sydneyho. Oba chutnáme po meruňkách, akorát jeho rty jsou o něco studenější, ale ne kvůli zmrzlině. On je vlastně vždycky o trochu studenější, ale čím víc se líbáme a čím víc si to užíváme, tím víc mu proudí krev a někdy se stane, že když se od něj odtáhnu, má lidsky červené tváře.

A někdy i uši.

Nejdřív se líbáme hodně pomalu. Taková poslední pusa před spaním, hluboká a pomalá a odevzdaná, a kdybych dokázal vymyslet ještě víc přídavných jmen, jak Sydneyho jemné pohyby popsat, určitě to udělám. Jenže pak, těsně poté, co se vzájemně dotkneme jazyky, Sydney trošičku víc přitlačí.

Ne nijak extra výrazně a upřímně, tohle dělá často, ale… Moje tělo to teď vnímá úplně jinak. Nejspíš za to může dnešní soutěživost, protože musím okamžitě zareagovat tak, že i já přitlačím. Doslova. Doslova se přitlačím nejen na jeho pusu, ale i blíž k jeho tělu, jako bych ho kopíroval. Vnímám díky tomu každý jeho nádech.

Pomalá pusa na dobrou noc je najednou mnohem vášnivější. A už se nedá soutěžit jen pomocí rtů, proto do hry zapojíme taky končetiny. Jednu ruku položím Sydneymu na bok a okamžitě, bez přemýšlení, mu s ní vjedu pod tričko a nehty přejedu po vypracovaných svalech na břiše.

Cítím, jak se napínají.

Kolenem se vtlačím mezi Sydneyho nohy a druhou rukou, na které si trochu ležím, zaháknu prsty za lem kalhot. Nic dalšího s nimi nepodniknu, ale i vědomí, že jsem jen kousek od Sydneyho rozkroku, mi přijde zajímavě fascinující. (Zajímavě fascinující je jen hezký opis pro kurevsky vzrušující.)

Chvíli myslím, že tady Sydney líbání přeruší, jenže mi místo toho položí dlaň na tvář a trochu víc na mě nalehne, takže jsem najednou na zádech a on se ke mně sklání a líbá na krku, pod uchem a na klíční kosti.

Spokojeně mručím. Kdybych byl kočka, určitě hlasitě předu.

A kdybych byl příčetný, došlo by mi, že za chvíli překročím hranici, za kterou už nebudu chtít ani za nic přestat, a pokud přestane Sydney, tak z toho uletím do vzduchu. Já ovšem příčetný určitě nejsem a ani nehodlám být a raději Sydneymu vyhrnu tričko až k ramenům.

Sydney mi na oplátku přejede zuby po krku a já na vteřinu, nebo možná i déle, ucítím upíří špičáky.

Zachvěju se a po celém těle mi vyskočí husí kůže. Už jen z toho vědomí, jak hodně blízko si teď jsme. A já chci víc, chci rozhodně mnohem víc, a tak naznačím, že Sydneyho tričko prostě musí pryč, což Sydney naštěstí pochopí. Odtáhne se, v rychlosti přetáhne tričko přes hlavu a zahodí ho. Netrvá to dlouho, za chvíli mě opět líbá, ale i přesto jsem měl pár vteřin na to, abych si mohl prohlédnout jeho nahý hrudník.

Věděl jsem, že je Sydney vyrýsovaný, jistě, ale vidět ho, navíc zrovna teď, kdy jsem až frustrovaně nadržený… Nečekal bych, že se mi nahý chlap může tolik líbit a že budu tolik toužit se ho dotknout.

Chci mu říct něco jako Sydney, tvoje tělo je až směšně dokonalé, ale nemám na to čas, protože mě líbá a líbá a líbá a já ho líbám nazpátek, jako kdyby na ničem jiném už nikdy nemělo záležet.

Pamatuju si, jak jsem ho viděl poprvé, respektive, jak jsem nejprve viděl jeho zadek a teprve až poté obličej. A teď mu na ten zadek smím položit dlaně, smím ho stisknout a hladit a přitahovat blíž. A to taky dělám, protože díky tomu se Sydneyho erekce – jo, má erekci – dotýká přes kalhoty té mojí. Jo, taky mám erekci. Pořádnou, tepavou, pulzující, bolestivou, a kdyby existovala slova, kterými bych dokázal popsat, co se s mým tělem právě děje a jak se cítí, všechna bych je znásobil a teprve poté vyslovil.

Ty kalhoty mě štvou. Tlačí a škrábou a hlavně překážejí. Stejně jako moje tričko, a tak s ním začnu bojovat. Soukám se z něj trochu jak housenka, ale vzhledem k tomu, že ležím na zádech a na sobě mám upíra, jde to těžce.

Musím ho trochu odtlačit a je to jedna z nejtěžších věcí, protože bez jeho rtů a dlaní si připadám prázdně. Naštěstí mi Sydney pomůže a za okamžik už moje tričko leží na zemi hned vedle jeho.

Další polibek dostanu na břicho. A pak trochu níž, téměř u lemu kalhot. Není tím pádem divu, respektive jsem si jistý, že by tak reagoval každý, že se trochu prohnu v zádech, zakloním hlavu a zavzdychám. Je tak blízko a já jsem tak tvrdý a celé tělo mě šíleně svědí.

To je ten moment, kdy se Sydney odtáhne a dosedne na paty. Jeho oči zeleně žhnou, tváře a uši má zčervenalé, zhluboka oddechuje a rty působí napuchle. Ale přesto přestane a trochu zoufale na mě kouká.

Vím, že je to z jeho strany snaha, aby mi dal prostor a možnost volby, ale zrovna teď bych na něj nejraději zařval, že jsem sedmnáctiletý, pekelně vzrušený kluk, a jestli toho nechá, můj rozkrok určitě exploduje a budou ho muset seškrabovat ze stropu. Mám ovšem dojem, že by to působilo značně hystericky, a tak jen vyděšeně zavrtím hlavou, asi desetkrát. „Hlavně neodcházej!“ vyhrknu. „Chci tě. Vážně hodně tě chci. Prosím!“ škemrám.

Musím se kousnout do rtu a taky pevně sevřu prostěradlo, jak napjatě čekám na Sydneyho reakci. V duchu už ho vidím, jak sbírá svoje věci a odchází z pokoje, zatímco já tady odevzdaně ležím s pohledem upřeným na fotografie Měsíce. Ale než stihnu propadnout beznaději, Sydney zamrká a z jeho výrazu poznám, že ani on nechce odejít.

A tak neodejde.

Zůstane.

Políbí mě na břicho. A pak trochu níž. A pak mi naznačí, abych se nadzvedl, aby mi mohl stáhnout kalhoty, a já to samozřejmě udělám, protože stud jde stranou a já si nic nepřeju víc.

Takže před Sydneym ležím nahý a moje péro trčí do výšky jako stožár, ale je mi to úplně jedno. Nic mi nikdy nebylo ukradenější. Na ničem nezáleželo míň. Obzvlášť když Sydney zahodí i svoje kalhoty a následně se vrátí k líbání mých rtů.

Což znamená, že… se třeme penisy o sebe.

Chci říct tohle je příliš, ale místo toho ho pevně obejmu nohama. Aby takhle zůstal už napořád. A taky mu prsty vjedu do vlasů a maličko zatahám.

Chci říct, že si nejsem jistý, jestli moje srdce nevybuchne, ale nemůžu se od něj odtrhnout. Strašně potřebuju, aby byl všude a pořád a dál líbal.

Chci říct ano, jo, určitě, ale nezvládám popadnout dech, a tak jen přikývnu a dovolím Sydneymu, aby použil své prsty. Tam dole. Jakože u mého zadku. Velmi ochotně mu dovolím, aby mi je zasunul dovnitř, aby mě připravil a roztáhl a přiznávám, že tahle část je opravdu maličko trapná a já raději upřu zrak na strop, na Moře klidu, a zkouším se především uvolnit.

Protože budeme mít sex. Já a můj bodyguard. Já a můj Sydney. Spolu budeme spát.

A mít prsty v zadku není tak špatné, jak by se mohlo zdát.

Sydney nikam nespěchá. Strašně dlouho mě líbá a hladí. Šeptá moje jméno, až z toho mám zas a znovu husí kůži. Nezrychlí, ani když hodně a hlasitě prosím, když se prohýbám v zádech a vzdychám, když mu tvrdím, že už jsem připravený, když doslova škemrám.

Není to rychlé ani účelné. Není to nic, co znám.

Je to, jako kdyby se Sydney miloval s úplně každou částečkou mého těla. Strašně rád bych mu to oplatil, udělal pro něj přesně to samé a až nesmyslně moc toužím dotýkat se ho úplně všude, ale jsem tak hotový, že nedokážu vůbec fungovat.

Zašeptá Wyatte, lísavě a mazlivě.

A já chci vykřiknout Sydney, ale na poslední chvíli se zarazím, upřeně přitom koukám do zelených očí, a najednou se slyším, jak odevzdaně vydechnu: „Isaacu.“

Usměje se. Očima.

A pak na mě konečně opatrně nalehne.

Chvíli to trvá a chvíli to dost bolí. Chvíli čeká a chvíli se tlačí dovnitř. Chvíli zhluboka dýchám a chvíli zadržuju dech. Chvíli. Než je najednou ve mně a je to ten nejzvláštnější pocit ve vesmíru. Zvláštnější než kdejaká hvězda, než kdejaká galaxie nebo mlhovina. Zvláštnější a nepředstavitelnější než planety miliony světelných let daleko.

Sydney je ve mně. A i když se nehýbe, vnímám každý jeho pohyb.

A snad poprvé v životě nechci nic říct. Vlastně mě ani nenapadá, co bych mohl.

Přikývnu a Sydney mě pohladí po vlasech.

Teprve potom se doopravdy a vzájemně milujeme. Společně se pohybujeme, dotýkáme, líbáme a vzdycháme. Sydneyho přírazy jsou dlouhé a pomalé, intenzivní a krásné. Není jediný okamžik, kdy by mě něco bolelo. Není jediný okamžik, kdy bych si přál přestat.

Upřímně. Myslím, že už nikdy nebude jediný okamžik, který bych nechtěl strávit se Sydneym.

Ke konci je to rychlejší. Musím zvednout ruku a chytnout se čela postele, abych do něj nenarážel hlavou. A zároveň se zkouším víc tlačit na Sydneyho, jelikož potřebuju, aby…

Ještě, víc a rychleji.

Prosím. Celou dobu ho neustále prosím, ačkoliv ani nevím o co.

Když nastane ta chvíle, kdy už nejde vydržet, zrovna mu sténám do úst a zarývám nehty do zad. Zrovna se svíjím a zatínám úplně každý sval.

Když nastane ta chvíle a já vystříknu mezi naše těla, je to nepopsatelný pocit, který mě vystřelí do stavu orgasmické extáze. Ještě, že mě Sydney stále objímá a pořád se pohybuje, protože to je nejspíš jediná věc, co mě zatím drží pohromadě.

Mám čas se na něj pořádně podívat. Nejen do zelených očí, které znám zpaměti, ale i na jeho výraz a pusu a vlasy a líce a nos.

Chci říct miluju tě, ale než to udělám, Sydney si všimne, jak na něj koukám. A tak mi vsune ruku pod hlavu, chytí mě za temeno a přitáhne k puse. Poslední a dost vášnivé puse, u které se ale začne třást, až nakonec není schopný hýbat rty. A tak mě zase pustí a čelem se opře o moje rameno. Divoce sebou trhne přesně ve chvíli, kdy v sobě ucítím zvláštní teplo.

Nějakou dobu se ani jeden z nás nepohne. A já možná dokonce i na chvíli vyčerpáním klimbnu, ale jakmile se Sydney odtáhne, okamžitě jsem zpátky při vědomí.

Přejedu mu prsty po břiše a on se špičkou svého nosu dotkne mého. Následně se svalí na bok a přitáhne mě k sobě, takže ležíme jako dvě lžičky v příborníku.

„Jak se cítíš?“ zamumlá mi do vlasů.

Musím se smát. A musím se i usmívat, protože mě přestaly úplně poslouchat svaly v obličeji. „Přestaň být tak starostlivej. Jsem v pohodě. Skoro to ani nebolelo. A hlavně,“ uchechtnu se, fakt s tím nejde nic dělat, evidentně budu šťastný do konce života, „zrovna jsem prožil naprosto skvělej sex, takže se cítím báječně.“

Byl to nejlepší sex, ale něco takového nemusím říkat. Dost jednoznačně to visí ve vzduchu.

„Skvělý sex, říkáš? Dobře,“ přikývne Sydney, a sice na něj nevidím, ale určitě má ten nejsamolibější výraz na světě.

Rozhodnu se to nekomentovat, protože si takový výraz rozhodně zaslouží. Místo toho se ještě víc stulím do jeho náruče. „Nemohl bys mě dneska v noci hlídat odtud, prosím? Hlavně neodcházej,“ vydechnu a zavřu oči.

Nikdy mi nebylo takhle příjemně a nerozumím tomu, jak můžu mít k někomu tak blízko.

„Jak si přeješ,“ zašeptá Sydney a ještě víc se ke mně zezadu natiskne.

Než usnu, vnímám, jak mě hladí na boku a břiše, jak mi dává polibky do vlasů a jak téměř neslyšně říká: „Krásně voníš.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥