Szabi

Leo vejde do jídelny s úsměvem, což dle mého značí, že je s dnešním menu opravdu spokojený. Vlastně mu občas závidím, že v životě našel něco, co ho tolik naplňuje. Obecně, kdybych měl jednu takovou věc vypíchnout já, asi bych horko těžko přišel s uspokojivou odpovědí.

„Dobrý večer,“ pozdraví a první talíř položí před otce. „Dnes jsem si pro vás připravil bramborové knedlíčky s limetkovou šťávou, vývar z pálené cibule a nakrájenými makadamovými oříšky a osmahnutou tapiokou. K tomu ještě na skus artyčoky pečené na ohni.“

Automaticky mi v hlavě naskočí představa Lea, jak vzadu za domem na velkém ohništi opéká artyčoky. Z nějakého důvodu mi to celé přijde nesmírně legrační. „Vypadá to skvěle,“ poznamenám, sotva přede mnou přistane talíř. A vážně je to food art jak vystřižený z časopisu, akorát to prostě není jídlo, na které bych měl chuť.

Obecně. Kdo se koukne na bramborový knedlík ve vývaru z cibule, s oříšky a tapiokou a řekne si boží, přesně tohle jsem si dneska chtěl dát? Jo a pak je tu ještě ten artyčok, protože nad ohněm by se měl v první řadě zásadně opékat artyčok, no jistě.

Leo mou pochvalu přijme s mírným úklonem a poslední talíř postaví před Sydneyho.

„Přeji vám výtečnou chuť,“ dodá a pak s bradou nahoře odkráčí. Nejspíš uvažovat nad zítřejším menu.

Následujících pár minut je v jídelně ticho. Možná trochu tíživé, ale já ho zvládám celkem hezky ignorovat tím, že nejprve z jídla vybírám makadamové oříšky. Jsou nasekané dost najemno, takže mi to dá zabrat. Trochu neochotně musím sám sobě přiznat, že společně s vývarem vytváří velmi zajímavou a chutnou kombinaci.

A smažená tapioka taky ujde.

„Ještě se na mě zlobíš, Wyatte?“ pronese otec a dávám mu jeden plusový bod za to, že nezní povýšeně ani arogantně. Což není zas tak překvapivé, protože vůči mně se nechoval arogantně nikdy, ale po minulém rozhovoru, nebo spíš hádce, jsem si nebyl jistý, na čem jsme.

Dlouze vydechnu a nějakou dobu nad tím přemýšlím. Nejsem hlupák a většinu otcových stanovisek chápu. Jenže je tu jedna věc, která mi trhá žíly už vážně dlouho. „Nejsem si jistý,“ přiznám a odložím vidličku, abych mohl v případě potřeby pořádně máchat rukama. Nevím, jestli k tomu dojde, ale je dobré být připravený. „Nikdy ses mě nezeptal, co chci já,“ vypálím.

Tátu tím překvapím. Poznám to podle toho, jak mu obočí vystřelí nahoru a zmizí pod konečky vlasů. „Kde se to v tobě vzalo?“ chce vědět, jako kdybych snad otevřel nějakou tajemnou komnatu. „Já… netušil jsem, že bych měl. Myslel jsem, že vím, co chceš. Ale dobrá,“ rozhodí rukama. „Řekni mi, co chceš.“

Mám co dělat, abych nezačal ječet za ten jeho blahosklonný tón. Ale na jednu stranu mi pomáhá, jak je klidný a vyrovnaný, protože mě tím akorát motivuje, abych ani já nedal najevo emoce. „To ještě nevím,“ oznámím. „Ale co když to není vedení dvou firem? Co když to není papírování, jednání, pracovní večeře, schůzky, telefonáty…? Co když chci něco jiného, než jen do konce života pracovat dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu včetně svátků?“

Tentokrát tátovo obočí vidím, protože ho má stažené u kořene nosu, jak se mračí. „Tím se mi snažíš říct, že nechceš vést rodinné firmy?“ pronese váhavě.

„Ne, to ne,“ zavrtím hlavou, ale následně slyším sám sebe, jak říkám: „Nebo možná. Ale o to nejde. Jde o to, že celou dobu, od mého narození, bereš jako hotovou věc, že všechno převezmu. Máš ty svoje plány, o kterých mi neříkáš, ale předpokládáš, že se jimi budu řídit. A ani jednou tě nenapadlo, jestli je to vůbec něco, co já chci.“

Úporně se snažím nedívat na Sydneyho, protože mám dojem, že kdybych ho bral na vědomí, moje myšlenky by se definitivně rozletěly úplně jiným směrem a možná by nic z toho, co říkám, nedávalo smysl. Takže se na něj nekoukám, ale i tak je jeho přítomnost v místnosti téměř hmatatelná.

Táta na Sydneyho naopak pohlédne, nejspíš aby u něj našel nějaké vysvětlení mého chování, protože působí vážně zmateně. „Samozřejmě mě zajímá, co chceš,“ vyhrkne dotčeně. „Nic pro mě není důležitější než tvoje štěstí.“

„Fajn. A co když ti řeknu, že mě udělá ohromně šťastným, když si pořídím vlastní auto a budu ho sám řídit?“ navrhnu a nakloním hlavu na stranu.

Klidně bych si mohl užívat to, jak otec zrudne a pevně sevře rty. Jenže já si to neužívám, protože vím, co to znamená, a rozhodně nemám radost, že nic z toho, co bych doopravdy chtěl, nedostanu. „Wyatte,“ začne táta, jelikož říct moje jméno je ideální začátek, jak mi vysvětlit, proč to nejde. „Já to chápu. Ve tvém věku jsem taky netoužil po ničem jiném než řídit auto, ale já byl nikdo. A ty jsi Wyatt Wolkov. Už brzo budeš nejmocnější člověk na světě a zodpovědnost, kterou poneseš, je… Řídit sám auto je příliš nebezpečné. Je mi líto. Snad chápeš, že tvoje bezpečnost je nade vším.“

Vzdychnu. Tak zatraceně frustrovaně, že mě samotného překvapí, když mi vývar ze smažené cibule nevyletí nosem. „Ty mě neposloucháš. Vůbec. Mě. Neposloucháš,“ zavrčím a nejraději bych praštil pěstí do stolu.

Tady bych řekl, že moje emoce trochu zdivočí.

„Poslouchám. Chceš řídit auto. Chceš jezdit na koni. Chceš se potápět. Chceš skočit s padákem. Chceš plachtit. Já vždycky poslouchám, co mi říkáš! Jen… Musíš počkat, dobře? Já slibuju, že tohle všechno dostaneš. Každou jednu z těch věcí. Akorát to prostě nemůže být hned. A ano, já rozumím tomu, že zodpovědnost, kterou ti dávám, je obrovská a částečně i strašidelná, ale v tuto chvíli… Obě firmy… Wyatte, nic z toho se nesmí dostat do špatných rukou. A jestli jsem si jistý, že existuje někdo, komu můžu věřit, že nic z toho nezneužije, jsi to ty.“

Když otec domluví, promne si čelo a zavrtí hlavou, jako kdyby nevěřil, co všechno řekl.

A já mlčím. Hrozně dlouho mlčím a probírám se každým jednotlivým slovem, ale… ani po delší době mi prostě nedávají smysl. „Musím počkat na co?“ začnu první věcí, co mi přijde fakt divná.

Je mi sedmnáct let. Na co mám ještě do háje čekat, než budu moct konečně žít?

Táta mlčí. Vím, že moji otázku slyšel, ale z nějakého důvodu se ji rozhodl ignorovat.

„Musím počkat na co?“ zopakuju rázněji, jenže sotva to dořeknu, už se mi z pusy dere další otázka. „A proč zrovna teď vytahuješ, že se firmy nesmí dostat do špatných rukou? Stalo se něco?“

Teprve teď váhavě kouknu na Sydneyho, ale upřímně nevím, jestli jsem z jeho strany čekal nějakou podporu. Nebo třeba emoce. Sydney sedí rovně a má ledově kamenný výraz, takže mnohem víc připomíná sochu než živou bytost.

Chápu, že před otcem nemůže dát nic najevo, a chápu, že můj vztek s ním nemá nic společného, ale stejně mě tím naštve. Chci… Moc bych si přál vidět jeho úsměv a slyšet, že se nechovám jako rozmazlený spratek, ale že moje pocity jsou relevantní.

Že můj strach z budoucnosti je relevantní.

Ani na moji druhou otázku táta neodpoví. Pořád sedí s rukou připláclou k čelu a kdoví, na co právě myslí.

„Nic mi na to neřekneš,“ pochopím. A protože potřebuju něco dělat, nějak zaměstnat ruce, jelikož si v tom tichu připadám velmi nepatřičně, popadnu příbor, rozkrojím knedlíček a pořádnou dávku si narvu do pusy.

A panebože, je naprosto dokonalý!

Na druhou stranu určitě vypadám jak křeček, protože mám úplně plnou pusu a hrozně těžko se mi žvýká. V zoufalství a vzteku polknu trochu větší sousto a div mi to nerozerve krk. Zároveň mi vytrysknou slzy.

Do ticha jídelny, jak se snažím za každou cenu zbavit bramborového knedlíčku, dost hlasitě mlasknu.

Otec vzhlédne a všimne si, že mám vypouklé tváře, a asi ho to zaujme, protože nakloní hlavu na stranu a celou tu nekonečně dlouhou dobu, než konečně zvládnu polknout poslední sousto, na mě upřeně kouká. Teprve potom z něj vypadne pobavené: „V pořádku?“

„Jo, perfektní,“ zamručím. Popadnu vodu a celou ji vychlemtám a doufám, že tím zaseknutý knedlíček v krku rozpustím. Nebo spláchnu.

Táta mi dá dalších pár minut. „Mám takový návrh,“ začne a používá přitom diplomatický tón, čímž mě zaujme. „Co kdybych ti slíbil, že jakmile se v sobotu vrátím z Japonska, odpovím ti na tvoje otázky? Ale ty mi musíš slíbit, že do té doby nebudeš dělat žádné hlouposti.“

Přiznávám, že na to jde chytře. Moje zvědavost je silnější než cokoli jiného, tím pádem asi není překvapení, když přikývnu.

„Výborně. Tak co kdybychom se teď v klidu najedli? Ale prosím tě, mohl bys jíst menší porce a víc žvýkat? Jestli je to nějaký projev vzdoru, je dost nepromyšlený. Představ si ty titulky, že se dědic dvou impérií udusil knedlíčkem.“

Chvíli na tátu upřeně koukám, jakože mě jeho vtip vůbec nepobavil, ale nakonec se přece jen slabě usměju.

Zbytek večeře proběhne v relativním klidu, kdy sice nikdo z nás nemluví, ale není to vyloženě trapné ticho jako spíš unavené.

Vzhledem k tomu, že táta odjíždí na letiště ještě dneska večer a vrací se hned za dva dny, nemusím na odpovědi čekat nijak dlouho. Ale zároveň s tím… Pamatuju si, co řekl to ráno, kdy jsem měl kocovinu. Jakmile se vrátí, začnu se seznamovat s ORION Labs. Takže… vlastně nevím, co cítím. Jestli radost, že se konečně něco dozvím, anebo příšerný strach, že život, o který nestojím, je už téměř tady.

***

Do pokoje vejdu roztrpčeně, což znamená, že rozrazím dveře, až klika z druhé strany bouchne do stěny. Praštím sebou na postel, jako kdyby to byla moje poslední záchrana před totálním kolapsem.

Jenže nechci působit roztrpčeně ani přehnaně teatrálně, proto se zase seberu a zůstanu sedět s pohledem upřeným na Moře klidu. Žádný klid ale rozhodně necítím.

Sydney přijde za mnou. Posledních pár dní jsme nevědomky a intuitivně vytvořili systém, kdy já nechávám otevřené dveře a on chápe, že může kdykoli bez ptaní vstoupit.

„Wyatte… Jsi v pořádku?“ řekne a tázavě povytáhne obočí.

„To se ptáš kvůli tomu rozhovoru, nebo protože jsem se málem udusil knedlíčkem?“

Sydneymu zacuká koutek, ale jinak dál působí velmi vážně. „Kvůli rozhovoru,“ doplní a udělá další krok blíž, takže teď už je skoro u mě a já automaticky cítím nezměrnou vlnu klidu.

„Mám toho plné zuby,“ přiznám, ale tím to téma uzavřu, protože nic z toho není žádná novinka. Mám z budoucnosti strach a nejsem si jistý, jestli to chci. A to už Sydney dávno ví. Takže se místo stěžování ušklíbnu. „Co kdybychom se sbalili a prostě vypadli?“

„A kam bychom jeli?“

To je dost dobrá otázka. Představím si mapu světa, každé jedno z míst, kde jsem už byl, těch je hromada, a následně i ta, kam jsem se zatím nedostal. Další hromada. A dojdu k tomu, že v tuto chvíli nejde ani tak o zážitky, ale hlavně o vědomí, že jsem odtud pryč. „Původně jsem myslel někam do tepla, kde bychom na sobě museli mít celý den jenom plavky. Jenže pak mi došlo, že upíři moc nemají rádi slunce.“ Což je sice obecně známé, ale teprve se Sydneym mi došlo, jak moc ho upíři nemusí. Přestože jim nijak neubližuje.

Říká se tomu melaninový paradox.

Čím méně melaninu u lidí, tím je pro ně slunce nebezpečnější, avšak lidem obecně pobyt na slunci nevadí. Upíři mají melaninu sice velmi málo, ale slunce pro ně nebezpečné vůbec není, přitom oni ho ani tak nemůžou vystát.

Paradox.

„To je pravda,“ souhlasí Sydney. „Takže se mnou odejdeš do hor, chápu to správně?“

Přikývnu a trochu lišácky se usměju. „Co třeba Švýcarsko? Velká prosklená okna, výhled na zasněžené hory, krb a masážní vana.“ A taky milování na zemi, napadne mě, ale to už neřeknu, protože… Vážně myslím na sex se Sydneym?

Samozřejmě vím, že i dva kluci spolu můžou mít sex, samozřejmě i dost dobře tuším, jak probíhá, a samozřejmě proti tomu nejsem. Chápu a chci mít se Sydneym sex, jen jsem měl celou dobu v hlavě, že to bude až někdy, někde, jednou. Nic určitého.

A teď na to jen tak myslím a představuju si to a vůbec mi to nepřijde divné?

Cítím, jak rudnu.

„Dobře. Mám si zabalit?“ pronese Sydney, a tím díkybohu zastaví moje zběsilé myšlenky.

Pohlédnu na něj a na jednu vteřinu si dovolím představu, jak vycházíme z domu, jak neseme sbalené kufry, jak nasedáme do auta… A pak je vteřina pryč a mně dojde, že teď nikam jet nemůžu. Ale to nevadí, protože i když se Sydneym neprožiju romantickou dovolenou, bude tady se mnou.

Bez rozmyšlení vstanu, překonám vzdálenost mezi námi a pevně ho obejmu. Zabořím mu obličej do krku, přestože to znamená, že musím stát na špičkách. Nasaju vůni vanilky.

Sydney mě okamžitě pohladí po vlasech. „Co takhle nějaký film?“ zeptá se tiše.

Souhlasně zamručím, ale i tak ještě nějakou dobu stojíme uprostřed pokoje a objímáme se.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥