Szabi

Neexistuje jediný rozumný důvod, proč bych to neměl udělat, ale stejně zaváhám. Neexistuje žádný racionální argument, který bych mohl sám sobě předložit, abych z pokoje odešel beze zbraně. Neexistuje nic jako bezpečí, přestože se moje lidská stránka očividně ráda nechává uchlácholit a má tendence vnímat tento prostor jako nedotknutelný. Zlomek světa uprostřed vesmíru, kam další upíři ani lidé nikdy nepřijdou.

To jsou kecy. Čím víc sám sebe zkouším přesvědčit, že si můžu dovolit alespoň na chvíli vydechnout, pár dní prostě jen tak žít, než se budu muset vrátit odsloužit zbylé roky, tím víc proti tomu zároveň protestuju a bráním se.

Takže pevně semknu čelisti, sáhnu pro zbraň, a jakmile zkontroluju zásobník, zasunu ji za opasek. Následně si obuju botasky a začnu je rázně šněrovat. Musím dát sám sobě nějaký řád, protože pokud otupím a polevím v ostražitosti, dost možná se zanedlouho přistihnu, jak na terase ve slamáku srkám brčkem ledové kafe.

Když jsem hotový, pohlédnu na postel, kde pod hromadou zmuchlané peřiny, povlečení a polštářů tuším Wyatta.

Byla doba, kdy jsem mu spánek záviděl, seděl jsem vedle něj na židli a pomalu ukrajoval čas z noci tím, že jsem si hrál s mincí, přemítal nad našimi dalšími kroky, nebo jsem prostě jenom trpělivě čekal a kontroloval okolní dění. Ale teď vidím, že moje pocity hodně vycházely z toho, jak jsem si pamatoval sám sebe z dřívějších dob a taky z babiččiných průpovídek typu ráno moudřejší večera a po každé noci přijde ráno.

Ano, ráno po každé noci opravdu přijde, alespoň pokud nenastane apokalypsa, ale to neznamená, že bych po něm měl nutně toužit. Myslím, že jakmile se znovu napiju krve a moje potřeba spánku klesne na nulu, nebude mi líto žádné z těch probdělých nocí jako spíš faktu, že je Wyatt nemůže prožít se mnou. Ačkoli…

Ačkoli nic. Nesmím si dovolit snít o světě, ve kterém jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně, stále bdělí a jeden pro druhého přítomní. Je to už z principu nereálná vize. Mých čtyřiadevadesát let služby KREV jen tak nesmaže. Nemá cenu nad tím přemýšlet, protože tento typ přemýšlení vede akorát k sebelítosti, která zatím nikoho nespasila.

Usednu do křesla a sáhnu po nejbližší knize, nicméně pokud pro mě bylo komplikované číst, když jsem pil dvojnásobnou dávku krve, nevím, co si od toho slibuju zrovna teď. Sotva se potřetí přistihnu, že civím z okna a nazdařbůh obracím stránky, vzdám to a prostě jenom čekám, až se Wyatt probudí.

Zhruba po hodině, kdy mi začne kručet v žaludku, což je tak zatraceně divný pocit, až mě to znepokojí, si uvědomím, že Wyatt rozhodně sám nevstane. Podle toho, jak tvrdě spí, bude schopný vyhrabat se zpod peřiny nejdřív o Vánocích. Proto udělám to, co jsem chtěl v minulosti udělat asi tak tisíckrát, když jsem stál za dveřmi jeho pokoje. Vlezu si k němu, prohrabu se skrze všechny polštáře (naštěstí bylo součástí mého výcviku i kopání děr, v nichž bylo možné přečkat náročné podmínky) a dám mu pusu.

Miluju to jemné místo za uchem, kde začínají vlasy. Pečlivě se mu věnuju, a když Wyatt stále nereaguje, zvolím mnohem promyšlenější taktiku – olíznu mu lalůček a zlehka na něj fouknu. Hned potom schytá nelítostnou a dost mlaskavou pusu na čelo, na jednu tvář, na druhou, na bradu, na nos a na obočí, než se konečně začne ošívat, převalovat a chumlat. Dokonce se zkouší odtáhnout, jenomže já ho prakticky vězním pod sebou, a tak odevzdaně zaúpí a rozesměje se, když moje pusinkování nepřestává.

Pustím ho a jemu se konečně podaří vymotat zpod peřiny. Mátožně se posadí. Pramen světlých vlasů mu trčí do výšky. „Kolik je hodin?“ zamručí s výrazem medvíděte. „A proč mě budíš?“

„Bude deset,“ opáčím a slezu z postele, abych odhrnul závěs a pustil tak do pokoje ještě víc světla. „Nechceš přijít pozdě na trénink, že ne?“

Přesně jak jsem čekal, Wyatt nechápavě zamrká a hned nato vykulí oči. Působí právě tak překvapeně, jako kdybych mu oznámil, že před chvílí za kůlnou přistál mimozemský talíř a teď se na něj půjdeme podívat. „Jaký trénink?!“ vyhrkne. „To, že můžu nerušeně spát, je jedna z mála věcí, která je na tom všem, co se mi stalo, dost snesitelná.“

„To chápu,“ přikývnu a skoro bych řekl, že přitom doopravdy vypadám chápavě, přestože si myslím, že jakékoli lidské bytosti, a to i někomu tak výjimečném, jako je Wyatt, by mělo deset hodin spánku rozhodně stačit. „Ale stejně jsem si říkal, že bychom se mohli k trénování pomalu vracet. Je důležité, abys měl dobrou fyzičku. Pro všechny případy.“

Zamračí se a mrzutě odhrne peřinu. Na sobě má černé spací trenky a jednu ponožku. Druhou během spánku nejspíš ztratil. „Pro všechny případy? Nebo jen pro jeden případ?“ zeptá se významně, takže je jasné, že naprosto přesně ví, kam tím vším směřuju.

Nejsem si jistý, zda se v nejbližší době dokáže propracovat alespoň k deseti ukázkovým klikům, ale jeho schopnost všechno zpochybňovat a klást otázky je ohromná. A navzdory tomu, že jsem upír, umí ve mně od prvního momentu číst mnohem lépe než ostatní, aniž by si to dost možná uvědomoval.

„Pro všechny případy,“ odpovím upřímně, protože my dva si nelžeme. „A obzvlášť pro ten jeden. Ještě pořád ti hrozí nebezpečí, nemáme vyhráno. A i kdybys v nebezpečí nebyl, tak nehledě na to, jak se jednou rozhodneš, musíš na tom být fyzicky co nejlíp. Chápu, že tě cvičení moc nebere, stačil jsem si všimnout, ale ty musíš chápat, že je to prakticky nutnost.“ Otevřu skříň, kde je hromádka pomačkaných čistých triček a tepláků. Pro mě jsou některé z nich spíš jako tříčtvrťáky, takže si půjčuju bratrovy, nicméně Wyattovi sedí výborně. „Jako tvůj bodyguard ti říkám, abys vstal a oblékl si něco pohodlného. Jako tvůj přítel tě prosím.“

Udělám na něj psí oči, nakloním hlavu na stranu a zamrkám.

Wyatt si odfrkne a velmi vznešeně mi pokyne. „Propouštím tě,“ oznámí dramatickým tónem. „Máš vyhazov. Padáka. Končíš.“ Následně nechá ruku klesnout do peřin a líbezně se usměje. „Rozcházím se s tebou, aby bylo jasno.“ Ale přece jen sleze z postele, projde kolem mě a vytáhne jedno z triček, kde je sepraný obrázek ze seriálu Knight Rider.

„Výborně!“ Taky se usměju a dávám si pozor, aby byl ten úsměv co nejzářivější. „Počkám v kuchyni. Já a velká sklenice špenátového smoothie.“

Už jsem na schodech, když vystrčí hlavu z pokoje a křikne: „Jestli ten špenát nebude pořádně rozmixovaný, zapomeň, že se ho jen dotknu!“

Slyším jeho brblání pomalu až do kuchyně, kde na mě nečekají ani psi, ani Brian, jenom tradiční hora nádobí, nachystaný hrnek na kafe a lísteček se vzkazem: Jeli jsme do města. Vše ok.

Nejsem ten nejlepší kuchař, nejsem ale ani nejhorší. Vlastně myslím, že nebýt ADHD, byl bych celkem dobrý, ale takhle… Několik listů špenátu mi spadne na zem a mražené mango nakrájené na kostičky chce vyskočit z nádoby, sotva zapnu mixér. Smoothie je snadné, v obecné rovině mi ovšem připadá nesmírně komplikované následovat instrukce popsané v receptech a některé z nich nepřehlédnout nebo si je nepřizpůsobit, kolikrát ne zcela vhodně.

Přisypu protein, všechno znovu rozmixuju a rozliju do dvou sklenic.

Brzy nato se objeví Wyatt. A sice se celou dobu ksichtí, zatímco pije, ale nepostěžuje si, že bych snad špenát špatně rozmixoval. I tak ovšem vypadá, že by moc rád vyzkoušel, jak se bude tahle snídaně vyjímat ve dřezu. Podezírám ho, že spolu s Brianem jedl vesměs samé prasárny, a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mu bratr udělal mraženou pizzu.

Nevím, jak ho povzbudit, aby měl lepší náladu, a tak udělám, co funguje vždycky. Chytím ho za tričko, přitáhnu k sobě, přinutím dobalancovat ke kuchyňské lince, na kterou ho vysadím a líbám, dokud jeho ksichtění se nevystřídá natěšený výraz.

Ano, myslím, že jsem opravdu dobrý učitel. Přinejmenším ho dokážu správně motivovat. Vlastně je tak namotivovaný, že když vycházíme ven, musí si urovnat tepláky.

***

Není to dobré. Není to ani vyloženě špatné, nechci mu křivdit, ale za poslední dobu dost polevil, což kladu za vinu především sám sobě. Odteď budeme všechny tréninky zaměřovat spíš na fyzičku než na chvaty.

Rozhodně se ho nesnažím nijak přetěžovat, i tak se ale během pauzy svalí na zem jako pytel brambor a sotva popadá dech.

Pomůžu mu vstát a vezmu ho do stínu, kde je lavička stlučená z prken, tak stará, co si pamatuju. Sedíme vedle sebe, Wyatt zakloní hlavu a temenem se opře o stěnu kůlny. Lahev s vodou má vraženou mezi nohama.

Nutno přiznat, že ani moje fyzička není kdovíjak ohromující, z čehož viním především abstinenci. Nejsem slabý ani nelapám po dechu nebo tak něco. Zároveň ale vnímám horkost ve tvářích, zpocené dlaně, a tričko se mi lepí na záda. Připadám si ulepený jako ocucaný bonbón, a když to řeknu nahlas, Wyatt odpoví, že do bonbónu mám opravdu ještě hodně daleko, nicméně už alespoň nepůsobím tak nesmyslně nezdolně jako vždycky.

„Přemýšlel jsem o tom,“ pronese po nějaké době a špičkou boty kope do země. „Je zvláštní, především v tomhle světě, kde nikdo nemá jistotu, vědět, že mám velkou šanci stát se upírem.“ Už zase má svůj zamyšlený výraz, díky kterému poznám, že ještě nedomluvil. A on potom dodá: „Nevím, jestli se chci stát upírem.“

„Vím, že nevíš.“ Radši se nijak nezaobírám tím, jaké pocity ve mně jeho prohlášení probouzí. Akceptuju to, nic víc. „Nemusíš se rozhodnout teď. Nemusí to být ani za pár let. Jenom chci, abys byl připravený, kdyby to přišlo.“ Vezmu si od něj vodu a napiju se.

I tohle mu očividně dělá radost. Moje obyčejná, prostá, ryze lidská potřeba pořádně se napít. Alespoň myslím, soudě podle úsměvu, kterým mě obdaruje.

„V tuhle chvíli bych se chtěl stát upírem z jediného důvodu. Abych měl víc času s tebou.“

Dobře, tentokrát jeho prohlášení opravdu pocítím někde v hrudníku. Mlčím, rovnám si to. Automaticky přelévám vodu v lahvi, než si to uvědomím a postavím ji vedle lavičky. „Sto let služby,“ řeknu neutrálně. A říkám tím vlastně všechno, myslím tím všechno, poukazuju na fakt, že bychom se sto let neviděli. Pravděpodobně. Kdybychom neměli velké štěstí, aby sloužil ve stejné oblasti. I tak ovšem… Tady se nedá mluvit o dovolené, kterou bychom si mohli vyžádat, nebo třeba o opušťáku.

Bylo by to v prdeli. A bylo by to dobré, protože by nemusel onemocnět, stárnout, odejít dřív než já. Čistě racionálně vnímám možnost, že se stane upírem, kladně. Čistě emocionálně vlastně taky. Jenom… Rve mě představa světa, kde ho nemám a on nemá mě. Ale zvládnu to vytěsnit. Musím se soustředit, aby vůbec přežil a mohl sám o sobě rozhodnout. Což znamená vrátit se zpátky k tréninku.

Jenomže sotva mu chci říct, že se budeme věnovat vykopávání, zakopávání a správnému držení těla při běhu na místě, všimnu si jeho pobaveného výrazu. Dokonce povytáhne obočí. „Jsem Wyatt Wolkov,“ vysloví přesvědčivě, skoro až s lehkým náznakem pohrdání. „Mohl bych si celou KREV koupit. Vážně myslíš… To je jedno.“

„Ne všechno se dá koupit.“

Ale touhle velkou moudrostí ho nijak neohromím. „To jsou řeči chudých,“ namítne.

Rozesměju se a zároveň je v tom i jisté ohromení nad jeho sebejistotou, která je velmi drzá a přitažlivá. „Ach, ty jeden snobečku,“ popíchnu ho. Nakonec, možná má pravdu. Přinejmenším by bylo hezké, kdyby ji měl. Wilhelm musel taky věřit, že KREV Wyattovi stoletou službu za určitou částku odpustí – z toho, co vím, ji nikdy nezahrnul do svých plánů.

Wyatt se ke mně přidá v úlevném a trochu unaveném smíchu. Možná nás oba stresuje představa, že existuje verze vesmíru, kde spolu později nebudeme, a tak se ji snažíme tímhle způsobem udolat. A moje veselí se ještě znásobí, když se Wyatt zarazí a překvapeně, skoro až fascinovaně si začne prohlížet prsty. „Jééé!“ vyjekne šťastně. „Já mám za nehty špínu! To se mi ještě nikdy nestalo! Podívej!“

Vezmu jeho ruce do svých a zblízka prozkoumám nehty. „Jestli ti to udělá radost, můžeš si ji tam nechat,“ řeknu vážně a jeho úsměv se ještě víc rozšíří. Tohle je přesně ono, typický Wyatt, který o sobě v jednu chvíli velmi chladně a rezolutně prohlásí, že je samozvaný vládce světa, jemuž stačí zašustit bankovkami, aby před ním všichni padli na kolena. A o několik vteřin později se široce otevřenýma očima a nadšeným výrazem mladého kluka, skoro až dítěte, zkoumá, že se ušpinil.

Pozoruju, jak si zkouší vyškrábat hlínu zpod nehtu na palci. Teprve potom nadhodím: „Jsi připravený na druhou část tréninku?“

Ohrne ret. Možná by ho mnohem víc nadchlo, kdybychom se věnovali zahrádkářství. I tak ale svěsí ruce, vstane a začne se protahovat.

Nevím přesně, odkud se vezme ten nápad. Možná prostě jenom znovu mimoděk zavadím o svoji zbraň, což mě vede k myšlence, že jsem chtěl Wyatta naučit střílet. Tenkrát jsem s tím nespěchal, protože mi to nepřipadalo nezbytně nutné, ale tváří v tvář upírům, s hrozbou, která je někde tam venku, to vlastně dává smysl. Když už nic, obě moje části, lidská i upíří, se na tom překvapivě dokážou shodnout.

Wyatt čeká, až mu řeknu, jestli běžet, skákat, dřepovat, klikovat nebo zkoušet výpady.

„Naučím tě střílet, dobře?“

Jeho výraz se po mojí otázce okamžitě změní z otráveného v překvapený. Poznám, že ho ten nápad děsí a těší zároveň. Ale jestli u Wyatta něco pokaždé převáží, je to zvědavost. „Tak jo,“ souhlasí.

Ze všeho nejdřív ho vezmu zpátky do domu a v kuchyni, kde ze stolu sklidíme nepořádek – odnosíme ho na linku – mu ukážu, jak se zbraň čistí, kam se vkládají náboje a jak k ní přistupovat. Když jde o střelbu, jsem si velmi jistý. Nezáleží na tom, zda jsem prošel abstinencí, nebo ne. Ruce se mi ani trochu netřesou, jakmile mu ukazuju jednotlivé úkony. Vlastně… Je to jedna z věcí, během nichž se mi netřesou ruce. Ta druhá je, když se ho dotýkám. Tam jsem si taky velmi jistý.

Vypijeme spolu studenou limonádu a vrátíme se za kůlnu, kde vytvořím provizorní terč a zapíchnu ho doprostřed prašné cesty. Jsou to jenom kusy prkna a střed jsem nakreslil křídou.

Je poněkud rizikové tady střílet, ale jsme daleko od všeho a navíc jde o důležitou dovednost, což převáží. Ukážu Wyattovi, jak stát, a pak mu řeknu, aby vystřelil.

Poslechne. Jeden z velkých listů poblíž terče se odlomí a hejno ptáků se vznese, slyšíme desítky křídel prorážet vzduch. Wyatt pak nechá trochu roztřeseně klesnout ruce i se zbraní a čeká na moji reakci.

„Na první pokus dost dobré!“ pochválím ho a stoupnu si za něj, abych mu upravil postoj, až bude střílet znovu. Dlaň mu položím mezi lopatky a jemně zatlačím, protože má tendenci se hrbit.

Když vystřelí popáté, kulka projde prknem. Ruce už se mu třesou tak moc, že to pro dnešek ukončím. Rozechvěle si odhrne pramen vlasů z čela a věnuje mi mírný, křečovitý úsměv. „To bylo lepší než kliky,“ konstatuje.

***

Podobná konfrontace byla dřív nebo později nevyhnutelná. Myslím, že jsem to věděl od prvního momentu našeho znovushledání, stejně jako to věděl on. Máme společnou minulost, rodiče, vzpomínky – přestože ty se můžou v mnoha ohledech lišit – a především spoustu nevyřčeného. On v tuto chvíli navíc prakticky riskuje život, už jenom kvůli tomu, že nás u sebe nechává. Ačkoli u sebe je diskutabilní, protože celé ty roky, co si pamatuju, byl tenhle dům mnohem víc domovem pro mě. I tak to ale chápu, byl jsem dlouho pryč. Jeden druhého pořádně neznáme a nikdy jsme ani neznali.

Možná jsem nemusel reagovat tak ostře, ale od něj na druhou stranu nebylo fér něco takového navrhovat.

Zrovna jsme v obýváku. Je večer a Wyatt se šel osprchovat se slovy, že si pak půjde rovnou lehnout. A já mu řekl, že přijdu brzy, měl jsem to opravdu v plánu, ale zároveň mě snad vůbec poprvé napadlo, že by bratr možná uvítal, kdybych mu dělal společnost, a že bych ho neměl zanedbávat. Nicméně Brian na mě tak trochu vyzrál, protože se ukázalo, že v jeho zájmu vůbec není povalování se na gauči a sledování vědomostní soutěže jako spíš hrabání se ve věcech, které měly zůstat navždycky skryté v tom prvním životě. Nestál jsem o ně.

Každopádně v jednu chvíli klidně sedíme, koukáme na televizi a já s každým nádechem cítím psy, protože je Brian předtím koupal a šamponoval, a najednou bratr poněkud impulzivně vstane a začne se přehrabovat ve vestavěné skříni. Tvrdí, že hledá baterky. Něco tak stupidního jako baterky! Ani neumí pořádně lhát. A tehdy už začínám tušit, kam tímhle vším směřuje, což definitivně potvrdí, když si zase sedne a přinese s sebou velké černé album. „Hele, co jsem našel,“ pronese překvapeně, přitom musel vědět, že tam to album je. Zároveň si všimne mého výrazu, kdy musí být jasné, že ho mám přečteného, a trochu rezignovaně přizná: „Chtěl jsem s tebou mluvit o matce. Určitě by jí udělalo radost, kdybys ji navštívil.“

A moje reakce je: „Děláš si ze mě prdel?!“

Brian mi zkusí podat fotku, kde jsem s matkou, a je to tak ubohé a patetické, až mě tím samozřejmě rozčílí. Ucuknu, ale stejně na okamžik zahlédnu, jak se matky držím za ruku a ona se na mě usmívá. Jde o jednu z nejhezčích fotek, které spolu máme, a to i přestože mám na té fotce odřená kolena. Nevím, co mi tenkrát řekla. Možná ke mně konejšivě mluvila. Fakt nevím.

Nechci vědět.

Na vteřinu zavřu oči a tak klidně, jak jen dokážu, řeknu: „Nechtěl jsem na tebe vyjet, nezlob se. Ale jestli jsi zapomněl, s Wyattem jsme na útěku. Nemůžu dopustit, aby se o nás dozvěděl někdo další, a riskovat jeho bezpečí.“

„Vím jistě, že by o vás nikomu neřekla. Já přece taky nechci riskovat tvoje nebo Wyattovo bezpečí, ale taky vím, že jakmile se to vyřeší, ty budeš muset odejít a já už tě nikdy neuvidím. Ani rodiče už tě neuvidí. Nikdy bych na tebe netlačil, kdybych měl pocit, že je to velké riziko. Myslím si, že by byli šťastní, kdyby věděli… Kdyby se s tebou setkali.“

Vstanu a dojdu k oknu, vyhlédnu ven a chvíli pozoruju, jak se kukuřice hýbe ve větru. Jako vlny. „Myslíš, že dokážeš celou situaci zhodnotit lépe než já?“ zajímá se upír ve mně. „To já určuju, co je pro mě a pro Wyatta nejlepší. A jestli to znamená, že už nikdy neuvidím matku ani otce, tak fajn, jsem ochotný to přijmout.“

„A mě?“ pronese Brian tiše. „To jsi taky ochotný přijmout?“ Z jeho tónu nic nevyčtu, a když se k němu otočím, vidím, že sedí na gauči, tváří se zamyšleně a album má položené vedle sebe.

„Jak to myslíš?“

„Jsi ochotný přijmout, že už se po tomhle všem nikdy neuvidíme?“ opakuje.

Zavrtím hlavou a rozejdu se zpátky. Psi sledují každý můj krok, ale už ne tak ostražitě. Nejspíš jsem přestal působit dojmem někoho, kdo se vzápětí rozhodne rvát lidem krky a sát jim krev z tepen. „Briane, to je samozřejmě hrozné, ale zároveň jde o zákon, který v tuhle chvíli dalece přesahuje… všechno. Je mi to líto, nicméně s tím nic neudělám. V podstatě patřím KREV, jsem jejich. Možná to zní zbytečně fatálně, ale momentálně opravdu nemám žádná práva a výsady. Jakmile tohle skončí, půjdu tam, kam mě pošlou. Druhá možnost je utéct a stát se zločincem, co se vzepřel rozkazům. A i když odhlédnu od tohohle, pořád budu potřebovat krev. Nevydržím bez ní víc jak sto dní a i to je maximum. Takže co pak? Někoho vypiju a znovu projdu abstinencí?“

„Pane bože, Isaacu!“ štěkne Brian. „Slyšíš se? Myslel jsem, že když si tím projdeš, budeš mnohem víc člověk, ale ne, ty jsi očividně pořád spíš upír a ještě ke všemu stejný idiot jako tenkrát. Vážně tě teď, když už ti to tolik negumuje emoce, ani na chvíli nenapadlo, jaké to pro mě bylo? Jaké to pořád je, vidět bratra, o kterém jsem si myslel, že už ho nikdy neuvidím? Přijdeš si po tolika letech, jako kdyby se nic nestalo, přitom ses kurva zabil!“ Prudce vydechne a temenem hlavy se opře o sedačku. Nejspíš to v sobě dusil už hodně dlouho.

Ale co bych měl odpovědět na to, že jsem si vzal život?

Měl bych říct: No jo, máš pravdu, fakt jsem to udělal? Není to tvoje vina? Neexistuje žádná příručka, která by pomáhala vysvětlit rodině upírů, proč se stalo, co se stalo. Už kvůli tomu, že nikdo na světě nepočítá s tím, že bychom mohli svoje rodiny znovu vidět. Takže jak se s tím poprat, aniž by to neznělo jako prázdné fráze?

Začnu poklepávat nohou a uhnu pohledem k obrazovce. Někdo se ptá starého obtloustlého muže v saku, jaký je latinský název pro lišku, a on neví.

„Ani jednou ses nezeptal, jak jsem to… jak jsme to všichni brali,“ štěkne Brian. „Fakt tě to nezajímá, nebo se takhle jenom bráníš? Protože to bylo strašný! Pamatuju si, jak mi máma volala, aby mi řekla, že ses zkusil zabít a stal se z tebe upír. Ani to nedokázala vyslovit. Když jsem k nim pak přijel, nejdřív nám vůbec nedocházelo, jak se k tomu postavit, jestli jsi ty pořád ty… Kurva, vůbec nám nedocházelo, že už tě nejspíš nikdy neuvidíme! Radili jsme se, jak s tebou budeme mluvit, až se vrátíš, jako kdyby k tomu vážně mělo dojít. A víš, jak táta skoro vždycky mlčí? Tentokrát řekl ale on se nevrátí. Takže to vlastně fakt bylo, jako bys umřel. Furt jsem se snažil s tou myšlenkou nějak sžít, ale stejně mi to prostě mozek nechtěl přežvejkat. Ať jsem dělal cokoli, pořád jsem to měl v hlavě – takže z Isaaca je upír, Isaac bude žít přinejmenším čtyřikrát tolik co průměrný člověk, Isaac tady bude a přežije moje děti a děti mých dětí.“ Tady se odmlčí a kousne se zevnitř do tváře. Vidím na něm, jak s tím bojuje. Možná je pro něj pořád těžké to akceptovat.

Zároveň si uvědomím, proč upíři dostávají krev tak rychle po tom, co znovu přijdou k životu. Ne z důvodu, že by bez ní začali okamžitě strádat. Ani protože by měla celý ten proces významně urychlit.

Je to kvůli emocím. Aby nás nezahltily. Vždyť kolik z nás by mohlo jednoduše zešílet?

Uvědomím si, že i teď bych se rád napil krve, vytvořil tak pomyslnou vzdálenost mezi sebou a bratrem. Mám hlavu jako střep.

Psi nejspíš vycítí napětí, protože Maya jde Briana okamžitě utěšovat a pokládá mu hlavu do klína, zatímco Monty bouchá ocasem o zem a těká mezi námi pohledem.

„Nevím, co bylo nejtěžší. Asi když k nám přišli ti chlápci a my museli podepsat papíry ohledně mlčenlivosti. Nebo následující dny, kdy nám chodili lidi kondolovat, protože jsi umřel. Nebo když se na mámu obraceli v kostele a říkali jí, že se budou modlit za tvoji duši, přitom ona nevěděla…“ Brian náhle zmlkne a trochu nervózně si stiskne kořen nosu.

„Nevěděla, jestli ještě vůbec duši mám,“ konstatuju suše.

Brian to nepotvrdí, ale ani nevyvrátí. Místo toho řekne: „Babička tomu věřila. Že až zemřeš za spoustu let, půjdeš do nebe. Byla dost neoblomná. Nebyla na tom už moc dobře, ke konci života ani nevstávala z postele a máma se s ní nechtěla hádat, ale však ji znáš, stejně jsem jednou slyšel, jak na babi ječí, že pít krev je proti přírodě a proti všemu, čemu věří.“

„A co ona na to?“

Tady si bratr odkašle a docela věrně se mu povede napodobit hlas staré paní. Alespoň myslím. „Isabello, na tvém talíři se taky objevují těla zvířat. V čem se od nich tolik lišíme?“

Chabě se uchechtnu. Váhavě dojdu ke gauči a sednu si vedle bratra, tak abych na něj dobře viděl. „Matka mi volala. Pár týdnů předtím, než jsem…“ začnu pomalu, protože když už si lížeme rány, tak tohle je jedna z těch mých. „Řekla, že ses zasnoubil. Že mi dáš určitě vědět sám, ale bylo by lepší… Prakticky mi naznačila, ať nepočítám s tím, že bych měl po všech těch průserech jít na tvoji svatbu. Nic z toho nemá sloužit jako obhajoba, že jsem se zabil, dobře? Ale podle toho, co říkáš, to skoro zní, že bych měl zkoušet slepit svůj vztah s rodiči a že je to moje povinnost po tom, co pro mě udělali. A já vím, že v naší rodině byla i spousta dobrých věcí. Nijak to nezpochybňuju. Ale taky tam byly zatraceně špatný věci. Například ta věčná soutěživost, kterou mezi námi vyvolávali. Nebyl den, aby mi tě aspoň jeden z nich nepředhodil, jak jsi chytrý, svědomitý, máš ve všem pořádek, chodíš včas −“

Tady mi Brian skočí do řeči. „A nebyl den, kdy by mi neřekli, že nemají čas, protože musí ošetřovat tvoje rozbitý kolena nebo s tebou dělat úkoly, protože jsi zas na něco zapomněl. Jen protože jsi byl divoký dítě.“

„O to právě jde,“ vyjedu nasraně, jelikož se mi s tímhle označením úplně všechno vrací. „Já nebyl jenom divoký dítě! Tak to říkal otec, aby si nemusel přiznat, jak to je doopravdy. Že mám ADHD. No jo, kluk je jen trochu divočejší. Ale já fakt potřeboval pomoct. Myslíš, že jsem chtěl být vždycky ten, kdo s velkou pravděpodobností něco podělá? Typická výchova našich rodičů, nedivím se, žes to přejal. Je jen divočejší, nic se neděje. Říká, že je na kluky, neposloucháme ho. Nedostal se na vysokou, protože je to lempl, dělá jen problémy…“

Brian vstane a tyčí se nade mnou, což se mi rozhodně nijak nezamlouvá, takže taky vstanu. „Isaacu, tys byl problémovej,“ vyjede. „Všechno se točilo kolem tebe. A teď taky, jde hlavně o tebe, a dobře, o tvého přítele, a i když máš možnost vidět matku −“

„Je to moje rozhodnutí!“ odseknu a emoce se teď hodně zajímavě míchají. „Prakticky mě zavrhla a vypakovala z baráku.“

„Třeba jenom potřebovala čas. Nechovej se jako ukřivděné dítě.“

Praštím pěstí do zdi, protože blíž než zeď je jenom Brian, a vzhledem k tomu, jakou mám sílu, bych mu mohl celkem jednoduše vyrazit několik zubů, což úplně není můj záměr. Už kvůli tomu, jak jsou zuby drahé. Tady je třeba uvažovat prakticky.

„Nejsem ukřivděné dítě. Naopak. Jsem dospělý a rozhoduju o tom, s kým chci obnovit vztah a s kým ne. A když jsme u toho, kdo je a není dospělý, tak poprosit matku, aby mi naznačila, že možná nebudu moct na tvoji svatbu, je víc než ubohé.“

Jen hádám, ale očividně dost přesně, protože Brian náhle velmi zahanbeně uhne pohledem. „Ani jsem nemyslel, že bys chtěl přijít,“ odvětí chabě.

Bolí to, ale zkusím od sebe tu bolest odehnat. Na okamžik pevně zavřu oči. „Věci se nezmění jenom proto, že jsem si vzal život.“

„Ale měly by!“ hádá se on. „Může to být nový začátek, nebo alespoň rozloučení, když už nic dalšího. Můžeš jim dovolit ještě jednou tě vidět a akceptovat, kdo teď jsi.“ Dlaněmi si zakryje obličej, až to vypadá, že bude plakat, ale jakmile je znovu odtáhne, slzy nevidím. Má jenom trochu zarudlé oči. „Je to tak strašně na hovno. Já přece vím, že jsme nikdy nebyli dobrá rodina, vím, jak to pro tebe bylo těžký, když jsi jim řekl, že jsi na kluky. A že my dva jsme si taky provedli spoustu věcí, když jsme měli držet spolu. Já jenom… Až tohle skončí, už nikdy tě neuvidím. Jak to mám snést? Jak to může snést on? Jak to můžeš snést ty?!“

„Tak to prostě je. Nemám na výběr.“ Ať to dopadne jakkoli, samozřejmě budu o Wyatta bojovat, ale musím žít, nebo přinejmenším existovat s vědomím, že se situace může vyvinout všelijak. Že budu potrestaný. Za to, že ho miluju, za to, kolik věcí jsem jako bodyguard prosral a že jsem se ne vždycky rozhodoval správně. A pokud nejsem ochotný tomu čelit, tak dobrá, můžu vzít lopatu, vykopat si vzadu na poli díru a zalézt si do ní. Tím ničemu nepomůžu.

Málem přeslechnu Brianovu odpověď. Možná má pravdu, jsem vážně sobecký. Položil otázku, která v sobě zahrnuje i jeho, a já stejně zas a pouze myslím na Wyatta.

„Cože?“ trhnu sebou.

„Povídám, žes měl na výběr. Když sis dal to svinstvo a rozhodl ses skočit.“ To svinstvo zní zvláštně. Jako kdybych do sebe natlačil všechny drogy od neexistujícího dealera.

„Jo,“ řeknu mírně. „Tehdy jsem na výběr měl.“

Je mnohem jednodušší sledovat, jak si Monty olizuje kulky než koukat bratrovi do očí, když se zeptá: „Lituješ toho někdy? Myslíš, že ses měl rozhodnout jinak?“

Pokrčím rameny. Ne protože bych nevěděl, ale protože se snažím zformulovat nejpřijatelnější odpověď. Nakonec vyberu tu jedinou nezpochybnitelnou pravdu, kterou si bratr zaslouží. „Myslím, že ne, Briane. Než jsem potkal jeho, tak možná. Ale od té doby ne.“

Moje odpověď bratra z nějakého důvodu uklidní. Vydoluje ze sebe něco mezi smutným a pobaveným uchechtnutím. „Láska, že? Jeden by řekl, jaký je to kýč, obzvlášť když to sleduje v televizi, ve všech těch stupidních romantických filmech. A pak přijde někdo, kdo tě dostane. Pro tebe Wyatt Wolkov, pro mě…“

Irene.

Ani nemusí její jméno vyslovit. Vybaví se mi, jak o ní s Wyattem mluvili u jídla, a znovu mě přepadne nepříjemný pocit, že o bratrovi skoro nic nevím.

Vstanu, abych z kuchyně přinesl dvě piva, na které moje tělo nejspíš stejně nebude nijak reagovat, ale jde o symboliku. U schodů na okamžik zastavím a zaposlouchám se…

Nedá mi to, vyjdu nahoru a nahlédnu do pokoje, kde Wyatt klidně spí s rozečtenou knihou na hrudi. Je v pořádku, mírumilovný a krásný. Opatrně mu knihu vezmu a položím ji na noční stolek hřbetem nahoru. Přestože moje niterné já si k němu chce vlézt a usnout v objetí, cítím povinnost vůči bratrovi. A nejenom povinnost. Myslím, že mi na něm záleží. Že po tom, co jsme si dokázali říct, je to lepší, než když jsme kolem sebe od mého příchodu chodili po špičkách.

Vrátím se do obýváku a podám Brianovi pivo. Překvapeně na mě pohlédne.

„Co kdybys mi řekl o svém životě? O sobě, o matce, o otci, o babičce, o Irene, o tom, jak jsi přišel k takovým dvěma velkým psům a ke svojí práci, když jsi měl být doktor… O lidech, co jsme znali a o lidech tady z města. A tak.“ Napiju se, pivo nemá skoro žádnou chuť. „Řekni mi všechno. Budu vážně moc rád.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥