Szabi

Probudím se někdy kolem druhé hodiny odpoledne. Otevřu oči, chvíli proplouvám blaženou nevědomostí, přemýšlím nad vesmírnou mlhovinou a nakonec se nejistě posadím a pohlédnu ke dveřím. Protože i když mi včerejší noc a hlavně ranní rozhovor se Sydneym přijde skoro neskutečný, jako kdyby se odehrál v jiné dimenzi a jinému Wyattovi, stejně musím po chvíli uznat, že se to stalo.

Stalo se to.

Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu.

Stalo se to. Doktor Laslow mluvil o upířích očích a hluboké náklonnosti a Sydney pak velmi klidným hlasem, bez jediné špetky váhání, přiznal, že je to pravda.

Okamžik trvá, než mi ta slova opět vyskočí v mysli, dokonce mám dojem, že jsem je doopravdy zapomněl. Jenže něco takového se nejspíš zapomenout nedá.

Uhranul jsem ho úplně vším.

Pořád mi to přijde šílené a nemožné, ale to, co se v noci zdálo magické a osudové, se přelilo do praštěné a legrační. Sotva vylezu z postele a kouknu do zrcadla, a já do zrcadla koukám celkem často, takže nejsem překvapený tím, co vidím, nejde se celé té situaci nesmát.

Ne že bych byl nějaký šereda, ale rozhodně by kdokoli mohl namítnout, že se k sobě se Sydneym nehodíme. A já bych neprotestoval, protože je to absolutní pravda. A klidně vypočítám stovky a tisíce rozdílností, ale… jsem ochotný to shrnout do dvou záchytných bodů.

Zaprvé. Je to můj bodyguard a jen proto, že ve filmech to takovým dvojicím vyjde, ačkoliv vždycky minimálně jednoho z nich postřelí, neznamená to, že to tím pádem vyjde i v reálu.

Zadruhé. Já jsem člověk a on upír. To mě v zrcadle bije přímo do očí, až je mi nepříjemně. Když odejdu do sprchy a sprchuju se celou věčnost a pak si další věčnost čistím zuby, nedokážu ten pocit nevnímat. Už jen proto, že moje věčnost je nic v porovnání se Sydneyho věčností.

Vzhledem k tomu, že upíři se dožívají v průměru nějakých tři sta let a Sydneymu je teprve dvacet devět, jsem si více než jistý, že moje maličkost nakonec bude v jeho životě pouhý mžik.

Takže to je bod číslo jedna a bod číslo dvě.

Bod číslo jedna. Je to můj bodyguard. Bod číslo dvě. Je to upír.

Z pokoje vyjdu upravený a čilý a vyrovnaný. A přesto, když mě Sydney pozdraví, vylekaně sebou trhnu, protože jsem hluboko ponořený v myšlenkách a neuvědomím si, že už jsem vyšel na chodbu.

Bodyguard a upír. Jo. Bod číslo jedna a bod číslo dvě.

Jen Sydneymu blahosklonně pokynu a vojenským krokem se rozejdu do kuchyně, protože potřebuju kafe a možná i trochu cereálií, které ale nakonec nedostanu. Jsou už dvě hodiny odpoledne, a tak mi Leo podstrčí houbovou bagetu s praženým tempehem a klíčky z řeřichy.

Takže žvýkám řeřichu a zkouším vypadat elegantně, zatímco mi pár hub neustále utíká druhou stranou bagety a pořád mi v hlavě rotuje trochu otravná myšlenka, která se mi snaží podstrčit, že jsem asi dost blbej, když jsem do celé situace zahrnul pouze dva body, a přitom, bože, přitom je tu ještě třetí, ten vůbec největší, možná přímo větší než celé Wolkov sídlo.

Ale já na něj nezapomněl. Já ho prostě od začátku ignoroval.

Protože je úplně jedno, naprosto absolutně vůbec nezáleží na tom, NEZÁLEŽÍ, jaké má Sydney pohlaví, vzhledem k tomu, že jeho pocity jsou jeho pocity a moje jsou zase… moje, což je opravdu převratná a hluboká myšlenka, kterou se jen snažím říct, že bych to měl a mohl řešit pouze v okamžiku, kdy by moje pocity nějak kopírovaly ty Sydneyho.

Ale dobře, budiž, ať jsou klidně tři. Tohle jsou tři body, proč je včerejší situace naprosto praštěná a legrační. Sydney je bodyguard, upír a kluk.

Dojím bagetu, utřu si ústa do ubrousku, ještě jednou Leovi poděkuju a velmi ležérním krokem se vydám zpátky do pokoje.

„Napadlo mě, že bychom si po všech těch včerejších testech mohli dát klidnější trénink. Co byste řekl na krátký běh po okolí?“ navrhne Sydney.

Zaksichtím se. Samozřejmě to není špatný nápad. Po včerejšku jsem hodně polámaný a unavený a zdrchaný, ale zároveň mi přijde velmi zábavné, že Sydney bere běh po okolí jako klidnější trénink. Nechci do toho ovšem rýpat, aby mě náhodou nenahnal do tělocvičny, proto přikývnu. „Tak dobře.“

Tak dobře, ano, Sydney, půjdu s tebou běhat po okolí a do nekonečna a ještě dál.

Vím, že jsme se dohodli, že se mezi námi nic nemění, respektive, že jsem si to vyškemral, ale stejně nemám tušení, jestli by bylo v pořádku s ním kouknout na Příběh hraček.

***

Milá, přemilá, nejmilejší a děsně otravná Val. Tohle bych ti rád řekl osobně, ale kdybych ti to řekl osobně, byla by u toho i Pam a hlavně… byl by u toho Sydney, a jelikož se tahle informace Sydneyho přímo týká, bylo by fajn, kdyby to neslyšel. A to je taky důvod, proč ti to píšu a nevolám. Takže… Milá Val, stála se taková věc a já zjistil, že se Sydneymu líbím. A tím líbím myslím, že je do mě zamilovaný, a já…

Celou zprávu smažu. Od posledního napsaného písmenka až po to první a celou konverzaci vypnu, zaklapnu noťák a odhodím ho na druhou stranu postele. Následně ho opět přitáhnu, otevřu, najedu na konverzaci s Val, zkontroluju, že se zpráva v důsledku příšerných náhod neposlala a já ji opravdu smazal, a pak všechno opět zavřu.

Už od první chvíle jsem věděl, že Val nic neřeknu, ale kdybych to zkusil a začal, třeba by mě napadlo něco, co by za to stálo, u čeho bych si řekl, že kvůli tomuhle, přímo kvůli téhle myšlence jsem to zkoušel. Jenže v teoretické rovině to znělo mnohem lépe a sotva jsem se dotkl klávesnice, cítil jsem, že to není správně.

To, co jsem zjistil, to, co mi Sydney svěřil, je velice osobní a já mám silný dojem, že se s tím nedokážu jen tak svěřit. Je to skoro, jako bych tím Sydneyho zrazoval. A to nechci, takže Val nenapíšu a nejsem si jistý, vlastně o tom dost pochybuju, že bych se jí s tím v budoucnu vůbec kdy svěřil.

Nakonec… asi je to jedno. Ten rozhovor byl nejspíš to jediné, co se mezi mnou a Sydneym stalo, a v porovnání s nekonečností vesmíru (nebo upíří věčností) na tom ani nezáleží a brzo půjde jen o hodně vzdálenou a mlhavou vzpomínku.

S tím se převleču do tepláků, obuju tenisky a vyjdu na chodbu. Otevřu opatrně, možná bych řekl trochu váhavě, protože si stále nejsem jistý… ničím. To už je takový můj zlozvyk – tvářit se jistě, ale v hloubi duše být nejistý i v těch nejzákladnějších věcech. Takže nejistě zastavím mezi futry a první, čeho si všimnu, je svítivě žluté jojo, se kterým si Sydney hraje. Kotouč je zrovna téměř u podlahy, než se po šňůrce vyšplhá zase nahoru.

„Můžeme?“ pronese Sydney, zatímco jojo opět jede k zemi. A protože fascinovaně sleduju jeho dráhu, všimnu si, že se Sydney poprvé v životě přezul a místo těžkých černých bot má černé tenisky, vlastně hodně podobné těm mým.

Přemýšlím, jestli je vyfasoval společně s uniformou a jestli někde mají štítek, na kterém by bylo napsáno majetek KREV. A jestli bych takový štítek našel i na spodním prádle. Kdybych ho tam teda náhodou někdy hledal, což se nestane. Co bych z toho asi tak měl?

„Rád bych řekl, že ne, ale řeknu, že ano,“ odpovím, možná zbytečně složitě.

Sydney povytáhne obočí a společně s tím, jakmile se jojo navine, ho chytí do dlaně. „Zajímavé,“ pronese. „Kolik kilometrů zvládnete?“

„Jak to mám vědět? Ty seš můj trenér. Navrhni trasu a já si budu poslušně stěžovat, že je moc dlouhá.“ Řeknu to jako vtip, ale oba tak nějak tušíme, že k tomu určitě dojde. Přestože mi běhání po tělocvičně začíná postupně jít. Asi je to vážně moje prokletí, nebo nevím, že mi většina věcí, které z hloubi duše nenávidím, přirozeně jdou.

„V tom případě bych řekl, že alespoň devět,“ rozhodne Sydney. Schová jojo do kapsy a rozejde se chodbou ke schodům a já jdu výjimečně za ním a ne před ním, takže to trochu působí, jako bych šel na popravu. Nebo tak.

No jo, běhat se mi moc nechce, ale zas to není úplně nejhorší, protože kdyby to mezi námi bylo trapné, můžu klidně předstírat, že nemám kapacitu na mluvení. Což zní jako velmi snadno proveditelný plán. Dusit se za běhu mi šlo od prvního tréninku.

Venku je ještě světlo, není ani moc chladno a Sydney si nevzal mikinu. Což asi dává smysl, stejně mě ale překvapí, jak strašně nečekaně mě ta myšlenka přepadne. Sydney si nevzal mikinu. Super a co já s tím kromě toho, že můžu vesele a záviděníhodně sledovat, jak se mu při každém pohybu napínají svaly na rukách? „Co teď?“ zamručím a nakopnu kus štěrku na příjezdové cestě.

„Teď musíte začít zvedat nohy a zkusit se pohybovat,“ oznámí Sydney a pomalu se rozběhne, nejspíš aby mi ukázal, jak to myslí. „Zkuste to,“ pobídne mě.

Miluju, když se snaží být vtipný. Vážně.

„To vím i bez tebe. Myslel jsem… To jako rovnou? Žádná rozcvička nebo protažení? Prostě mám běžet?“

Sydney přikývne. A pořád pomalu popobíhá na místě. V jeho podání to působí velmi lehce a elegantně. „Ne vždycky si budete moct dopřát rozcvičku, takže ano, poběžte. Můžete si stěžovat nebo mi nadávat. Nějak už to překousnu.“

Dřív bych asi protestoval mnohem víc, ale nikdy to nemá moc smysl, takže se odevzdaně rozeběhnu. „Dobře, budu si stěžovat,“ souhlasím. „Přece, logicky, když budu před někým utíkat a nestihnu si dát rozcvičku, tak nepoběžím devět kilometrů. Kdo by mě proboha pronásledoval devět kilometrů? Ty jeden… netopýre,“ vychrlím a zároveň se i ušklíbnu. Popichuju ho schválně, protože nakonec se vždycky dostaneme do bodu, kdy mu to přijde legrační a nahodí ten svůj ne příliš široký, ale o to vzácnější úsměv.

„Je fakt, že devět kilometrů vás asi nikdo pronásledovat nebude. Šance je malá. Ale i tak je dobré být připravený, nemyslíte? Navíc tím trénujete svoji výdrž,“ řekne Sydney nudným učitelským hlasem, který mi akorát leze ušima. Jenže než stihnu obrátit oči v sloup nebo se ohradit nebo třeba jen otráveně vzdychnout, dodá: „Vy jeden… člověče.“ A pak to přijde. Cuknutí v koutcích.

Hraně zalapám po dechu. „Au, Sydney, to bylo přímo do srdce. Myslel jsem, že nadávat můžu jenom já.“ Zkusím do něj trochu strčit, ale on je samozřejmě rychlejší a vždy připravený, takže celkem snadno uhne. Což nečekám a mám co dělat, abych nepřepadl dopředu.

Následující minutu běžím v naprostém tichu, přestože v hlavě Sydneymu z nějakého důvodu odsekávám na neexistující otázky. Částečně mě to baví, částečně mě to odvádí od úmorného běhu – Sydney rozhodně nenasadil zrovna regenerační tempo – ale především to dělám naprosto automaticky, aniž bych nad tím musel kdovíjak složitě uvažovat.

Po jedné jeho imaginární otázce, proč tak supím, mě lehce nakrkne a v další vteřině vyjedu nahlas: „Nemůžeš působit trochu zadýchaně? Nemůžeš svému tělu říct, ať se začne trochu potit? Musím to být pokaždé já, kdo je zpocený a smrdí?“

Z mé strany, která v každé situaci mnohonásobně víc trpí, se rozhodně jedná o dost relevantní stížnost.

„Můžu vás ujistit, že nesmrdíte. Běžíte zatím jenom chvíli,“ odpoví pan Vždycky vypadám dobře.

„Ale budu,“ zamumlám, spíš sám pro sebe, protože tohle není nic, co bych potřeboval a chtěl zdůrazňovat. Na druhou stranu… Se Sydneym už trénuju nějakou dobu a úplně pokaždé odcházím z tělocvičny v totálně promočeném tričku, s mokrými vlasy a rudý v obličeji. Jestli ho neodradilo tohle, tak devítikilometrový běh je pohoda.

„To se nedá vyloučit, bohužel,“ přikývne Sydney, aniž by zpomalil. „Nicméně to vnímáte až moc fatálně. I když se zpotíte, pořád voníte jako… jako vy. Pořád voníte.“

Sydney je neustále, neustále!, velmi sebejistý a klidný a vyrovnaný a i včera, když mi přiznal, že ke mně něco cítí, nepodal to jako něco, za co je třeba se stydět nebo z čeho má strach. Prostě to tak bylo a já mohl jen obdivovat, jak pevně věří svým citům. Ale teď, při těchto slovech… Jsem si jistý, že zaváhal.

Což mě samozřejmě velmi zaujme.

Usměju se. „Neflirtuj.“

Sydney trochu zrychlí, předběhne mě, aby se mohl otočit a běžet pozpátku. Jako kdyby nestačilo, že už tak z něj mám trochu komplexy, teď mi ještě ukáže, jak ani nemusí dávat pozor na cestu. „Kdybych s vámi flirtoval, poznal byste to,“ odvětí.

Což mě samozřejmě OPĚT velmi zaujme.

„Tak schválně. Zaflirtuj. Chci vidět ten rozdíl,“ vybídnu ho a přiznávám, že zním rozhodně laškovně. Jakože ho popichuju směrem, který bych asi měl nechat na pokoji. Jenže… Je to tak…

Sydney si odfrkne, znovu se otočí a běží vedle mě. Tak blízko, že mám dokonalý výhled na každý jeho sval na pravé ruce.

„No tak. Nenech mě škemrat,“ dorážím. „Zeptej se mě třeba, jestli jsem nespadl z nebe. Že vypadám jak anděl.“ Dokonce nevinně zamrkám. Běžíme už docela rychle, samotného mě překvapí, že dokážu udržet tempo a ještě u toho mluvit. Ovšem znovu narážím na to, co vím celou dobu. Jde pouze o to, že mi Sydney zabírá tolik pozornosti a tolik myšlenkových pochodů, že na to, abych se ztratil nad nějakou úvahou, teď prostě nemám kapacitu.

„To by byla vaše balící hláška?“ uchechtne se Sydney. Pořád je hodně bledý, pořád má sepranou kůži, ale taky mu přece jen trochu červenají tváře. Určitě ne z běhu, někdy na něm ani po hodině trénování v tělocvičně není fyzická námaha poznat.

Napadne mě, jestli je to kvůli tomu, o čem mluvíme. A dost mě překvapí, když si uvědomím, že bych chtěl, aby ano. „Ne,“ zavrtím rázně hlavou. „Já bych řekl něco jako: Každou neděli zírám na hvězdy a viděl jsem takovou krásu, jakou ani Země neumí nabídnout. Ale stejně je to nic v porovnání s tvýma očima.“ To mi před pár dny při pohledu do jeho zelených očí problesklo myslí, takže to možná není balící hláška, ale prostě jen obyčejná pravda. Pokrčím rameny, abych zakryl rozpaky. Navzdory veškeré upřímnosti nepotřebuju, aby můj bodyguard věděl, co si myslím o jeho až moc zelených očích.

„Trochu laciné, ale kdybych to slyšel přímo od vás, dostalo by mě to,“ pronese Sydney a já vím, že si dělá legraci. Že si svým způsobem oba děláme legraci, ovšem i tak ucítím spokojené píchnutí v žaludku.

Nebo se mi možná moje tělo snaží naznačit, že mám dost.

Sydney nakrčí nos. „Nebuďte sám se sebou tak spokojený. Dostalo by mě, i kdybyste řekl dýňové pyré.“

To, že ho v první chvíli napadne dýňové pyré, mi přijde směšné. Proč dýňové? Proč pyré? Existuje tolik věcí, které mohl navrhnout, a on si vybere tohle? Ale vlastně… Sydney je tak jiný a zvláštní, až si nakonec říkám, že to vlastně dává smysl.

Zastavím a téměř okamžitě mě rozbolí nohy, jako kdyby doteď držely jen silou vůle. „Sydney,“ hlesnu a zkusím do toho dát všechno, aby bylo okamžitě jasné, že jde o něco velkého a vážného.

Taky zastaví. „Ano?“

Nadechnu se a vykouzlím nevinný úsměv. „Dýňové pyré,“ vyslovím pečlivě.

Sydney se usměje, ale velmi rychle zase zvážní. Pak vzdychne. „Uvádíte mě do rozpaků, pane.“

„Já vím,“ přiznám. „Musím si to užít. Za chvíli už nebudu moct mluvit, začnu smrdět a přestanu být okouzlující.“ S těmi slovy se zase rozběhnu, což je celkem peklo. Dojde mi, že zastavovat byl opravdu hloupý nápad. Dokonce i dech souhlasí.

Jenže i tak, přes tohle vědomí, musím zastavit znovu, když Sydney zavolá: „Počkejte.“

Stojí asi pět kroků ode mě, a tak nedokážu rozeznat barvu jeho očí. Možná jsou šedé, možná zelené, možná něco mezi, ale rozhodně se do mě zapichují tak uhrančivě, až mám tendenci uhnout. Kouknout třeba na zimolez napravo nebo na štěrkovou cestu. Jenže to neudělám, protože… to nejde.

Sydney přistoupí blíž. Oči má šedé, ale v odlescích trochu zelené přece jen zahlédnu.

„Něco byste měl vědět,“ promluví a hlas má hlubší než obvykle. „Jsem upír, a jestli se nic nepokazí, mám k dobru ještě nějakých skoro dvě stě padesát let.“ Zase udělá krok dopředu. Teď už je tak blízko, až stojí v mém osobním prostoru, a pokud mu chci dál zírat do očí, musím trochu zaklonit hlavu. Což udělám přesně ve chvíli, kdy on zvedne ruku a přejede mi s ní přes čelo a tváře až ke rtům, aniž by se mě ale doopravdy dotknul. „Dal bych klidně celou věčnost, jen abych tady mohl být s tebou. Jenom s tebou, Wyatte,“ zašeptá, anebo možná mluví úplně normálním hlasem, jenom já to slyším tak… blízko a vzdáleně zároveň.

Wyatte.

Když mě osloví jménem, okamžitě si vzpomenu na výtah. Na chvíli, kdy jsem nemohl dýchat, kdy jsem panikařil a šílel a nedokázal pořádně myslet. Kdy se svět scvrkl jen na to, že nejspíš brzo umřu. A on tam byl a udělal všechno, aby mě uklidnil.

Řekl Wyatte a chtěl vědět, proč na odvrácené straně Měsíce nejsou žádná moře.

A nikdy si z toho, ani jednou, ani náznakem, ani v dvojsmyslech nebo mezi řádky, nedělal legraci. Přitom mohl. Docela klidně, třeba ve chvílích, hodně podobných té dnešní, kdy jsem ho záměrně popichoval.

„Takhle nějak bych s vámi flirtoval,“ dořekne Sydney bezstarostně a poodstoupí dozadu. Jako by o nic nešlo. Jako bychom mluvili o počasí, o nudných nezajímavých obyčejných věcech.

„Sakra,“ hlesnu a sám nad sebou zavrtím hlavou. „Tohle bylo asi za hranou, že jo? Já s tebou flirtoval,“ uvědomím si a zahanbeně mu pohlédnu do očí. Nejsou zelené, ale nejsou ani bouřkově šedé, což bych rozhodně nepovažoval za dobré znamení. Vypadají vybledle, bez života.

„Flirtoval jste se mnou tak, že jste mě popichoval, abych s vámi flirtoval. Ano,“ přikývne. Občas si říkám, že bych mu mohl závidět, jak klidný a vyrovnaný dokáže v některých situacích být. Třeba teď, jen pár vteřin poté, co mi řekl…

„Omlouvám se,“ vydechnu a myslím to naprosto upřímně. „Pořád nevím, jak s tebou po včerejšku mluvit. A teď si připadám jako kretén. Nezlob se.“ Pořád slyším, jak vyslovuje moje jméno. Wyatte, Wyatte… Nevím, proč je to tak zvláštní pocit a proč mám z toho husí kůži. Wyatte mi přece říká hodně lidí.

„Nezlobím se. Neměl jsem se nechat unést,“ oznámí Sydney, aniž by hnul brvou. Takže buď se ho to vážně nijak nedotklo, anebo svoje emoce dokonale skrývá.

Trochu nakročí dopředu. Je mi jasné, že by se nejraději zase rozběhl. A to se vsadím, že jeho svaly na nohách rozhodně netuhnou ani ho na zádech nestudí pot. Jenže při běhu se na sebe nemusíme dívat nebo mluvit. A to je něco, co celkem vítám i já. „Prostě přiznej, že je to moje chyba,“ zamručím těsně před tím, než se rozběhnu.

Nevím, kolik kilometrů máme za sebou a kolik tím pádem ještě zbývá, ale docela určitě jsme teprve v první polovině, takže ta horší a náročnější část nás ještě čeká. Mám z toho zkaženou náladu. A taky z toho, že jsem kretén, protože jsem úplně zbytečně flirtoval se Sydneym, i když vím, co ke mně cítí. Kdo tohle dělá?

A rozhodně není omluva, že jsem to dělal nevědomky a cítil se přitom hezky.

„Budu lepší. Budu se víc snažit. Slibuju,“ vypálím po pár krocích odhodlaně.

Sydney jen zavrtí hlavou a nejprve působí odměřeně, ale pak řekne: „Raději poběžte. Můžeme ještě zrychlit, abyste začal smrdět co nejdřív.“ A já vím, že… že je to mezi námi v pohodě. Ne? Že je v pořádku se popichovat a škádlit a mluvit a chovat se normálně.

Jen si prostě musím dávat pozor a nepřekračovat hranice, přestože se za nimi cítím překvapivě dobře.

A tak se zašklebím a otráveně oznámím, že už sakra do háje nemůžu a bolí mě celý člověk a stále si stojím za tím, že běhat devět kilometrů je hovadina.

Sydney si odfrkne a ještě zrychlí.

***

Už nějakou dobu upřeně sleduju Oceán bouří vlevo od Duhového zálivu. Vždycky mám dojem, že mi vybuchne mozek, když si zkouším představit, že tam před zhruba čtyřmi miliardami let byla láva.

Miliardy let.

Něco tady bylo před miliardami let.

Něco tady bylo. Před miliardami let.

Jednou jsem se mámy zeptal, vlastně ani nevím proč – nebylo mi víc jak deset, ale přisuzuju to tomu, že jsem prostě byl hodně přemýšlivé a zadumané dítě – jestli už před miliardami let bylo dané, že tady jednou budu já.

Máma tenkrát odstoupila od dalekohledu a zamračila se. „Ne,“ odpověděla rázně. Nic víc nedodala, nezkusila mi vysvětlit, jak to vnímá ona. Prostě… Ne.

Je mi sedmnáct a většinu svého života si ani nepamatuju, jelikož jsem byl moc malý. Takže… jak mám do háje pochopit něco tak neuchopitelného, jako jsou miliardy let?

Představím si desítky let. Dvacet, třicet, padesát. Pak stovky.

A hned tady skončím, protože i to je pro mě tak strašně nemožné. Jaké to je, když se člověk dožije sta? Jaké to je, když se dožije ještě mnohem víc a přitom nezestárne, vypadá pořád stejně a navíc má sílu a může tím pádem prožít všechno naplno?

Chápu, že tři sta let není věčnost, ale teď mi to tak připadá.

Odtrhnu zrak od Oceánu bouří a pohlédnu ke dveřím.

Dal bych klidně celou věčnost, jen abych tady mohl být s tebou. Jenom s tebou, Wyatte.

Vím, že se takové věci říkají. Prázdné fráze, které ani nemusí nic znamenat, jenže problém je, že Sydney by určitě byl ochotný to udělat.

Před miliardami let byla na Měsíci láva a připadá mi to o tolik uchopitelnější a srozumitelnější, než že by se kvůli mně někdo vzdal věčnosti.

Převalím se na stranu, nejspíš u toho vypadám jak housenka, a poté slezu z postele, opět housenkovým stylem. Váhavě (a pomalu, jelikož mám nohy jak z rosolu) přejdu ke dveřím a než je otevřu, ukousnu si nehet na malíčku.

Sydney má v ruce opět svítivě žluté jojo, ale téměř okamžitě ho chytí do dlaně a vzhlédne.

Chci se zeptat: Vážně bys dal celou věčnost za to, abys mohl být se mnou? Místo toho ale zamumlám: „Nechceš se mnou kouknout na Příběh hraček?“

Dokonce trochu víc otevřu dveře, aby mohl Sydney projít. A zrovna se chystám vychrlit, že jednička patří do slavné top trojky a jestli si nezajdeme pro zmrzlinu s pomerančovým želé, klidně můžeme dát i maraton všech dílů, nebo taky skouknout jiný animák, když Sydney zavrtí hlavou. „Ne. Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“

Neřekne to zle, ani uraženě, ani odměřeně.

Neřekne to, jako kdyby mi tím chtěl ublížit. Spíš právě naopak. Ale stejně…

Pár dlouhých, úmorných vteřin mi trvá, dokud nepochopím, co se právě stalo. „Jasně, dobře,“ přikývnu, ale hlavu mám jak na pružině, takže přikývnu nejmíň třikrát, než dokážu zavřít dveře.

Cítím, jak mi hoří tváře a srdce šíleně buší. Cítím chvění v žaludku a tlak na spáncích. Cítím divnou pachuť v puse a svrbění na kůži. Cítím se příšerně.

Přejdu zpátky k posteli a odevzdaně na ni spadnu. Obličej zabořím do matrace, rozhodnutý se do rána ani nepohnout.

Jsem… Chvíli nad tím přemýšlím. Nakonec dojdu k tomu, že jsem naštvaný.

Jak si to představuje? Jak si představuje mi říct, že by se kvůli mně vzdal věčnosti, obrátit mi život naruby a pak se ode mě držet dál? Jak si představuje, že mám teď fungovat? Bez něj? Copak si myslí, že se najednou dokážu dívat na film sám? A jíst zmrzlinu a popcorn?

Jak si jako představuje, že budu dělat cokoli bez něj?

Možná ještě dneska ráno bych vstal, rozrazil dveře a tohle všechnu mu řekl. Upřímně, od srdce a možná trochu afektovaně. Ale slíbil jsem, ještě to nejsou ani dvě hodiny, že budu lepší a že se budu snažit.

No a tak tohle je ono. Snažím se být lepší tím, že ležím odevzdaně na posteli a přemýšlím, proč to tak pitomě bolí.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥