XIV. WYATT

XIV. WYATT


Nemám oblíbence. K oběma firmám, které v budoucnu převezmu, mám velmi neutrální vztah, rozhodně nic zásadního, o čem by bylo třeba mluvit. Ale kdybych si měl vybrat, kdyby mi dal někdo pistoli k hlavě a zuřivě řval jednu z nich prostě řekni, chvíli bych váhal, bubnoval nervózně prsty, nějakou dobu se kousal do spodního rtu a nakonec bych ze sebe rozpačitě dostal OnLife.

Táta mě brával do kanceláře ještě v době, kdy jsem byl děcko. Poznal jsem většinu vyšších manažerů, vím, kdy má tátova asistentka Karen narozeniny, docela dobře se orientuju v budově, byl jsem na pár poradách, setkal se s vývojáři a tuším, kde seženu fakt dobré kafe.

OnLife znám.

ORION Labs na druhou stranu…

Máma mě tam nikdy nevzala, dokonce o firmě ani nemluvila.

Poprvé jsem se dostal do ORION Labs před dvěma lety na Marcusovo pozvání. Ukázal mi každou sekci, i ty tajné, provedl mě po jednotlivých patrech, představil mi pár důležitých lidí a postupně vysvětloval, co kde probíhá za výzkum. Mnoha věcem jsem nerozuměl a Marcus sám přiznal, že některé experimenty a výzkumy jsou i nad jeho chápání.

Připadal jsem si tam spíš jako host v obrovské a cizí mašinérii.

Teď do laboratoří jezdím pravidelně jednou za půl roku na lékařskou prohlídku. Před vchodem vždycky kromě Marcuse čeká i doktor Laslow, který mi připadá fakt divný. Hlavně tím, jak na mě upřeně civí a s každou lékařskou procedurou se čím dál víc usmívá, jako kdybych byl svatý obrázek. Nebo co já vím. Už několikrát jsem se Marcuse ptal, jestli si je jistý, zda je Laslow v pohodě, ale Marcus pokaždé mávl rukou s tím, že každý vědec je tak trochu magor.

Když dnes auto zastaví před ORION Labs, čeká u dveří jen Laslow. Marcuse nikde nevidím, což opět probudí moje podezření, že se něco muselo stát. Rozhodnu se, že až příště otce potkám, udělám všechno pro to, abych z něj vypáčil pravdu. Taky zkusím Marcusovi zavolat, napíšu mu pohoršený e-mail, v němž mu dám jasně najevo, že se mi nelíbí, jak se odřízl, a velmi elegantně v tom schovám strach, který ve mně každým dnem roste. Že se stalo něco vážného.

Vystoupím z auta a rozhlédnu se. ORION Labs stojí na kopci a další nejbližší budova je vzdálená deset kilometrů. V dálce vidím světla města a za nimi jen tuším vrcholky hor. Vlastně ani nevím, jestli jsem tu někdy stál a pozoroval výhled za světla. Z důvodu bezpečnosti jsou moje lékařské prohlídky vždycky naplánované na noc, kdy je v budově nejméně lidí.

Na první pohled působí ORION Labs jako velmi nenápadná a malá skleněná kostka, protože většina prostorů je zabudovaná v zemi. Takže to nijak opulentně rozhodně nevypadá, ale stejně cítím zvláštní svíravý pocit plný ohromení, že jsem zase tady.

Doktor Laslow ke mně okamžitě přiskočí a roztáhne úsměv od ucha k uchu.

Bože, zase je tak nezdravě nadšený. Nevím, jestli to hraje, nebo má prostě takovou povahu, ale je to otravné, otravné, otravné.

„Dobrý večer, pane Wolkove, nemůžu uvěřit, že ten půlrok od poslední prohlídky uběhl tak rychle. Mám pocit, jako by to bylo včera. A přitom, když se na vás podívám, je jasné, že nějaký čas uběhl, protože jste zase vyrostl. Bude to alespoň o pět centimetrů. Bohužel vám musím vzkázat, že váš strýc to dneska nestihne, ale moc vás pozdravuje a doufá, že se brzo uvidíte,“ vychrlí takovou rychlostí, že mě tím doslova vyčerpá.

Obecně myslím, že Laslow je typický vysavač. Je furt tak veselý a živý, protože veškerou energii a štěstí vysává z lidí kolem.

Kouknu na Sydneyho, ale ten na sobě nedá nic znát. Výhled na město, skleněná kostka nebo doktor Laslow ho vůbec nevyvedou z míry.

„Áááá, a tohle bude určitě pan Sydney. Moc mě těší. Už jsem za život pár upírů viděl, ale musím říct, že u vás k proměně došlo v nejlepší možnou chvíli. Pan Wolkov si opravdu nemohl přát lepšího ochránce. Kdybyste chtěl, máme tu v zásobě krev, kterou můžete využít, ačkoliv jsem si jistý, že odmítnete, ale chci, abyste věděl, že ta možnost tu je. Taky tu máme chilli sušenky. A můžeme nabídnout chilli čaj a…“ Laslow mluví dál, ovšem já tady někde přestanu vnímat. Vejdu do budovy, kývnu na recepčního, který působí vážně unaveně – možná s ním Laslow mluvil, než jsme dorazili – a nechám Sydneyho přivolat výtah. Mimochodem, doktor ještě pořád mluví.

Ve výtahu opět nemám ten nejlepší pocit. Je to tu vážně maličké. Vejdou se sem maximálně čtyři lidi. A teď jsme tři a hrozně rychle vydýcháme vzduch, ne? Trochu nejistě přešlápnu a sevřu ruce v pěst, ale v ten moment si Sydney stoupne ještě blíž, takže ho cítím těsně za sebou, tak blízko, že kdybych se o milimetr pohnul, určitě mu narazím do hrudníku.

A tak to udělám.

Laslow pořád mluví. Teď zrovna vytáhl historku o prvním setkání s upírem, na kterou se nikdo neptal a nikoho to nezajímá, ale on ji stejně vypráví s takovým zápalem, že k tomu ani nepotřebuje naši reakci. Takže dává smysl se o milimetr pohnout a narazit Sydneymu do hrudníku a zaměřit se právě na to, protože jinak mě moje klaustrofobie a ne moc příjemné pocity z výtahu zabijou.

Dobře, ano, vím. Přeháním. No tak možná, že nezabijou, ale jedno malé šílenství by přijít mohlo.

Jedeme pět pater pod zem, takže ne moc dlouho. I tak ucítím všeobjímající úlevu, když výtah konečně cinkne a dveře se otevřou.

Pořád čekám, že na mě zpoza rohu vykoukne vysmátý Marcus a řekne něco jako: „Haha, snad sis nemyslel, že bych tě tu nechal samotného?“ Ale on nevykoukne. A dokonce, když zkontroluju mobil, nemám od něj žádný zmeškaný hovor. Poslední zprávu jsem poslal já jemu, těsně před beneficí, kdy jsem se ptal, jestli je v pořádku.

Zprávu přijal, vidím, že si ji přečetl, ale neodpověděl. Což mu vůbec není podobné.

Jenže teď na to nemám čas myslet, protože začne obvyklá procedura.

Nejdřív mě doktor Laslow změří a zváží, poslechne si, jak dýchám, koukne mi do krku a odebere krev. Zkontroluje, jestli dobře slyším a vidím. Vlastně jde o úplně obyčejnou prohlídku, což je ovšem jen začátek. Pak s dalšími doktory podstoupím zátěžový test, vyšetření srdce, neurologické vyšetření, zubní vyšetření, vyčůrám se do kelímku, desetkrát mi v různých situacích změří tlak, zkontrolují znamínka a nakonec mi opět doktor Laslow s tím pitomým ksichtem a přístupem o nic nejde, tohle dělám běžně prohmatá varlata.

Díkybohu, že Sydney svolí, že počká za zástěnou, jinak bych to už vážně nepřežil.

I tak jsem rudý až za ušima a mám co dělat, abych se mu posléze zvládl kouknout od očí. Copak nestačilo, že jsem se před ním musel vážit a běhat na páse a otvírat pusu, abych ukázal zuby?

Nikdy jsem tahle vyšetření moc nemusel, ale konkrétně dneska mi to celé přijde ještě o poznání horší.

Všechna vyšetření trvají téměř celou noc, ale nakonec se přece jen dostanu k velkému finále. Zrovna čekám osprchovaný s čokoládovými sušenkami v doktorově kanceláři, když s úsměvem na tváři vstoupí a zamává kartou. „Výsledky krve budou každou chvíli. Moč je v pořádku a všechna další vyšetření dopadla výborně. Dokonce musím říct, že mnohem lépe než minule. Vaše fyzická zdatnost šla nahoru. Jsem rád, že jste mě poslechl a začal cvičit.“

Ohrnu horní ret. „Neposlechl. Byl jsem k tomu přinucen,“ odseknu a úkosem pohlédnu na Sydneyho, aby bylo jasné, kdo za tím stojí. Je ovšem pravda, kterou nikdy nepřiznám, že tentokrát mi běhání na páse zase tak velký problém nedělalo. Minule jsem snad hodinu nemohl popadnout dech.

„I tak se to počítá. Měl byste panu Sydneymu poděkovat. Díky němu máte i větší podíl svalové hmoty,“ mrkne Laslow laškovně a určitě to myslí upřímně. Ale že bych Sydneymu měl děkovat za nárůst svalové hmoty, si nemyslím a ani to neplánuju.

Jenže s Laslowem to tak prostě je. Pokaždé, když nějaký můj test dopadne dobře, působí hrozně nadšeně. Až se skoro divím, že Sydneymu rovnou nepoděkuje sám.

„Vám se to řekne, ale už jste někdy trénoval s upírem? Člověk si pak připadá tak…“

Ani to nemusím doříct a doktor Laslow souhlasně kývá. Jako kdyby přesně věděl, o čem mluvím. „Ano, ale s upíry se nemůžete porovnávat. Mají úplně jinou fyziologii.“

Nakloním hlavu na stranu. Vzpomenu si, jak Sydneymu nabízel sušenky s chilli a jak několikrát zmínil, že několik upírů potkal. Jak by taky ne, když pracuje ve výzkumu zaměřujícím se na dlouhověkost. „Vy toho o upírech víte asi hodně, že?“ pronesu se zájmem a odložím nedojedenou sušenku.

„Dalo by se říct, ale vsadím se, že to vy asi taky. Vždyť teď s jedním žijete. To je velká výsada. Málokdo na světě má takové štěstí. Víte, upíři… Lidé se na ně dívají trochu nedůvěřivě a skepticky, ale vlastně jsou jen dalším evolučním vývojem. Měli bychom se jim snažit přiblížit a ne se jich bát,“ pronese Laslow a trochu se na židli zatočí. Ne nijak rozverně, spíš působí zamyšleně.

Mám dojem, že upíři jsou jeho oblíbené téma.

„Vážně? Myslíte, že jsou další stupeň evoluce?“ zeptám se zvědavě.

„No jistě, ano. Cílem každého organismu na světě je přežít. Dává smysl, že lidské tělo vymyslelo způsob, jak to udělat. Je to velmi důmyslný systém. Vlastně myslím, že jsem nic geniálnějšího nikdy neviděl. Třeba byste někdy mohl přijet dřív a já bych vám ukázal některé naše experimenty. Určitě byste byl překvapený, co všechno upíří organismus zvládne.“

Přesně jak jsem myslel, Laslow dostane záchvat žbleptání a začne mě zavalovat nepotřebnými informacemi o upírech. Ne že by to bylo nezajímavé, ale to, co mi Sydney zvládl říct jednou větou – například pokud pijeme hodně krve, nepotřebujeme spát – Laslow nedokáže pojmout ani v sáhodlouhém monologu, který má minimálně tři odbočky, jednu slepou uličku a dvě další podhistorky.

Já se celou dobu zkouším tvářit přítomně, ale… ježišmarja, jak dlouho ještě budu čekat na výsledky krve?

Nakonec se přes upíří spánek dostaneme k zubům, ano, já vím, horní špičáky vypadávají, opět záležitost jedné věty, když mě napadne… „A co oči?“ vypálím.

Laslow se zavrtí. Nejspíš mu není moc po chuti, že jsem ho přerušil. „Co je s nimi?“

Zkontroluju Sydneyho, ale ten se tváří pořád stejně neutrálně. Jakože tu je a není zároveň.

„Teda… Na netu jsem o upírech četl spoustu věcí. Třeba i to o zubech, což se ukázalo jako pravda, ale zároveň jsem se dočetl, že mají upíři křídla, což je evidentně hrozná hloupost, takže těžko soudit, čemu se pak dá věřit,“ začnu. Nechci mluvit úplně otevřeně, protože Laslow mi není zase tak sympatický, abych mu vykládat o svém soukromí. Ale zároveň jsem až příliš zvědavý, než abych se nezeptal.

„Ano. A co jste četl o očích?“

Znovu kouknu na Sydneyho. „Že občas můžou měnit barvu?“ řeknu, ale na konci trochu zvednu hlas, takže to zní spíš jako otázka. Jakože si tím vůbec nejsem jistý.

Možná není vůči Sydneymu fér, že se ptám.

Zkusím se ho na to telepaticky zeptat. Jenže kromě propalujícího pohledu od Sydneyho nic nedostanu. Ani náznak, že by se mi snažil odpovědět.

Laslow klidně přikývne. Vůbec nevypadá zaujatě, nejspíš podle něj nejde o nic zajímavého. „Jistě, ano, to je pravda. Když se upíři cítí v bezpečí nebo spokojení, tak se objevují slabé záblesky jejich původní barvy. Ale vzhledem k tomu, že upíři se málokdy cítí bezpečně, což je celkem paradox, když je prakticky nemožné jim ublížit, není to zrovna častý jev.“

Asi dává smysl, že se Sydney cítí bezpečně. Moc upírů, co by pracovali jako ochranka znuděného kluka, který celé dny nic moc nedělá, není. Respektive kromě něj o žádném nevím. „A je možné, že by… se oči celé změnily? Myslím to tak, že by šedá kompletně zmizela a nahradila ji původní barva? V té nejjasnější podobě?“

„Ano, i tohle je možné. Ovšem… Jestli jsem řekl, že záblesky nejsou častý jev, tak tohle je naprostá vzácnost,“ mluví Laslow.

A možná jsem paranoidní, ale ze Sydneyho strany cítím nervozitu. Docela určitě právě přešlápl a nadechl se ostřeji, než je u něj zvykem.

„Jak to?“ vypadne ze mě.

Laslow pokrčí rameny. Pořád nechápe, a nejspíš to ani nikdy nepochopí, což je dobře, že se neptám jen tak, že nejde o teoretickou otázku, že mě to nezajímá ze znuděné zvědavosti. „Když upíří oči změní barvu, znamená to, že upír cítí hlubokou náklonnost.“

„Hlubokou náklonnost,“ zopakuju. Spíš sám pro sebe, protože mi to přijde lehce, vlastně docela dost, přitažené za vlasy. Ale Laslow má stejně potřebu mi to dovysvětlit.

Jako kdybych sám nechápal, co hluboká náklonnost znamená!

„Ano. Je zamilovaný.“

Je zamilovaný.

Zamilovaný.

Zamilovaný…

Ale to přece není…

„A helemese, už přišly výsledky krve,“ klepne Laslow do klávesnice. „Přesně jak jsem předpokládal. Všechny hodnoty jsou naprosto v pořádku. Vyřiďte vašemu otci, že mu všechno podrobně sepíšu a pošlu.“

Nevím, jestli pak ještě mluví. Asi ano. Ale je mi to jedno. Nedokázal bych ho vnímat, ani kdybych se snažil. A já se nesnažím.

Kdo to vůbec je ten doktor Laslow? Jen nějaký pomatený chlap, co má radost z mých testů, magor, který možná ani neví, co mele. Někdo, kdo nedokáže rozpoznat, kdy má mlčet. Jak bych někomu takovému mohl cokoli věřit? Možná žije v šílené iluzi, ve které věří věcem, které ale v reálném světě nejsou pravdivé. Třeba…

Ne.

Upírům zelenají oči, když jsou spokojení. Teda… Bože, Sydneymu zelenají oči, když je spokojený. To jsem přece celou dobu tušil. Jen…

Nedokážu se na něj podívat, nezvládnu zvednout zrak a pohlédnout do těch bouřkově šedých duhovek, i když vnímám celým svým tělem, jak strašně blízko je. V doktorově kanceláři, ve výtahu – v tom zatraceném výtahu, kde jsem se o něj předtím opíral – celou cestu k autu a následně, když mi otevře dveře, abych nastoupil.

Nedokážu. Se. Na něj. Podívat.

Doktor Laslow se psychopaticky usmívá. Nechápu, jak může být tak šťastný, když mezi mě a Sydneyho hodil takovou bombu. Dokonce nám při odjezdu zamává. Já se raději otočím na druhou stranu, jako kdyby ORION Labs nikdy ani neexistovalo.

V autě je ticho a tma. Řidič nás nejspíš nevnímá, ale vsadím se, že by zpozorněl, kdybych začal řešit Sydneyho city.

Jsem… Uvědomím si, že se trochu třesu, jako kdyby mi byla zima, ale to je hloupost, protože mi zima není.

Zamilovaný.

Ježiši, to přece nemůže být pravda. Nemůže. Vždyť Sydney je… Sydney. A já jsem já a vesmír je vesmír a takové věci by přece měly dávat smysl. Nebo ne? Ano, mnohokrát jsem slyšel a četl a viděl, že je láska hloupá a slepá a praštěná a nelogická, ale stejně… Tohle je až moc, až příliš, až nehorázně strašně hodně, překračuje to všechny hranice, všechny čáry, všechny vesmíry, veškerou logiku tohoto světa.

Takže samozřejmě dává smysl, že se třesu, když stojím na pokraji totálního zhroucení… všeho.

Ale možná opět jen zbytečně přeháním. Možná nic z toho není pravda.

Co když to ale pravda je? Co když je do mě Sydney zamilovaný?

Asi by nebylo dobré, vlastně bych to považoval spíš za hloupé a dětinské, kdybych se právě teď rozbrečel. Takže hodně mrkám a zírám do stropu, protože jsem četl, že to pomáhá.

Merkur. Není to moje nejoblíbenější planeta, ale za to nejspíš může fakt, že je hodně podobný Měsíci, akorát mu chybí měsíční moře. A měsíční moře jsou to nejzajímavější, takže dává smysl, že všem těm jeho kráterům nevěnuju tolik pozornosti.

Venuše většinou bývá celá schovaná za mraky. Ty se pohybují ve výšce 45 až 60 kilometrů od planetárního povrchu. Z toho důvodu je Venuše většinou špatně viditelná.

Země. O té moc nevím. Je to zmatená planeta, kde upírům mohou zelenat oči.

Mars a jeho Olympus Mons, nejspíš jedna z největších sopek v Sluneční soustavě. Základna vulkánu má průměr 540 kilometrů.

Jupiter velmi rychle rotuje. Jedna otočka mu trvá pouhých 9 hodin a 50 minut. Takže zatímco na Zemi jsem nějakých 6 tisíc dní, na Jupiteru by to bylo přes 14 tisíc. A zároveň by mi ale ještě nebyly ani dva roky, protože Jupiteru vážně trvá, než obkrouží Slunce. Logicky.

Saturn je významný hlavně svými prstenci, které tvoří miliardy částic. Nejmenší jsou prachová zrna a ty největší jsou obrovské bloky skal, kolikrát větší než několikapatrový dům. Což je něco, co si celkem rád představuju.

Uran a jeho družice Ariel, která má průměr přes 1100 kilometrů. Nejsem schopný si teď vzpomenout na přesné číslo. Další družice je Miranda. Ta je menší. Něco pod 500 kilometrů.

Neptun. Modrá planeta, která není modrá. Družice Triton.

A nakonec Pluto a jeho výstřední osa kolem Slunce a celé to drama, zda se jedná o planetu Sluneční soustavy, či nikoli. Obecně mi na tom nikdy nezáleželo, ale nejspíš jde právě o to, že mi je Pluto prostě ukradené.

Merkur. Venuše…

A pak jsme doma. Právě ve chvíli, kdy za obzorem začne vycházet slunce, takže se obloha zbarví do tmavě červené. Je to vlastně moc hezký pohled, a kdybych nebyl unavený a k smrti vyděšený, nejspíš bych vytáhl mobil a vyfotil si obzor. Poté bych fotku bez filtru přidal na OnLife a napsal něco jako nový den, nové možnosti. #skvelyzivot

Když se upírům změní oči, znamená to, že cítí hlubokou náklonnost.

Ještě pořád jsem se na Sydneyho nepodíval, ale jsem si jistý, že on mě pozoruje celou dobu.

Třeba čeká… Ne, nechci se dohadovat a přemýšlet, co se mu právě teď honí hlavou, protože je to jedno. Doktor Laslow se spletl. Určitě existuje jiné, mnohem logičtější vysvětlení. Není možné, aby on… Právě mě…

Ne.

Nebo ano?

Možná jsem se neměl ptát, když nejsem připravený slyšet odpověď. Možná jsem se měl s doktorem Laslowem hádat a říct mu, že o upírech ví zatracené houby. Možná jsem se tomu měl hned na začátku zasmát a odsunout to do sekce naprosto nemožné a více nad tím neuvažovat.

Ale já samozřejmě neudělal ani jedno z toho. A k tomu všemu Sydneyho ještě záměrně ignoruju.

Zastavím u dveří do svého pokoje. Měl bych jít spát a řešit to nejlépe nikdy, nebo alespoň s čistou hlavou, ale zároveň nedokážu myslet na nic jiného a vážně pochybuju, že bych usnul.

A tak se rozhodnu vzhlédnout. V reálu, když člověk k něčemu takovému dojde, když ho napadne něco udělat, nejspíš pak následuje maximálně vteřina prodlevy. Jenže v mém podání je ta prodleva nesnesitelně dlouhá, takže oba stojíme na chodbě, já s rukou na klice a pohledem upřeným do země a pořád si v hlavě opakuju tak to udělej, udělej to do háje, zvedni tu posranou hlavu a čel tomu, jenže to je tak všechno, na co se následující minutu zmůžu. A minuta v této situaci je jako věčnost.

Nakonec ten pohled ale zvednu. I když to trvá a je v tom hodně silných a intenzivních pocitů, ze kterých je mi vesměs šoufl.

Měl jsem pravdu. Sydneyho oči jsou bouřkově šedé a tak vzdálené. Téměř je nepoznávám.

Ale jinak…

Sydney stojí jen dva kroky ode mě. S rovnými zády a rameny trochu dozadu, takže působí částečně odměřeně, jako kdyby tu vlastně ani nechtěl být. Ruce mu visí podél těla, vůbec se nesnaží si s něčím hrát, což možná něco znamená, ale opět a zase a znovu… nevím, co to znamená. A jestli to vůbec něco znamená.

„Nechceš jít na chvíli ke mně do pokoje?“ hlesnu. Dávám si bod za to, že jsem při těch slovech zvládl neuhnout pohledem. Jsem nervózní, jsem tak zatraceně nervózní a přitom ani netuším proč přesně.

A vůbec… Neměl by to být Sydney, kdo bude z dané situace rozpačitý? Jenže on docela určitě není – ve chvíli, kdy na mě upřeně zírá a neodpovídá, i ve chvíli, kdy kolem mě projde do pokoje.

Zavřu dveře a váhavě přejdu k pracovnímu stolu. Přejedu ukazováčkem po učebnici ekonomie, zaklapnu pracovní sešit do historie a srovnám tužku vedle propisky.

Sydney mlčí. Možná má pocit, že není třeba něco říkat.

„Je to pravda?“ řeknu nakonec.

„Co přesně z toho všeho?“

Je to podobný pocit, jako když člověk leží v posteli a najednou má dojem, že mu něco leze po noze. Ale když rozsvítí a odhrne peřinu, nic nenajde. Jenže stejně už pak nedokáže celou noc zamhouřit oko a neustále čeká, kdy to ucítí znovu.

Je to podobný pocit, jako když jde člověk v bouřce a všude kolem létají blesky a vzduch jiskří a probleskuje. A je jen otázkou času, kdy blesk udeří tak blízko, že to bude konečná.

Je to podobný pocit, jako když si jde člověk zaplavat a plave a plave a pořád má dost síly, ale pak se otočí a zjistí, že uplaval mnohem víc, než si myslel, a najednou v hloubi duše cítí, že na zpáteční cestu už nemá energii.

Je to podobný pocit, jako když člověk vteřinu předtím, než se něco stane, pozná, že se něco stane. Šestý smysl.

Protože ono se něco stane, ne? To, co mezi mnou a Sydneym vzniklo, teď zákonitě skončí. Sydney to popře, Sydney to nepopře, ale bude se chtít držet dál, Sydney půjde za tátou a řekne mu, že se chce nechat přeložit, Sydney řekne, že je všechno v pohodě, ale ve skutečnosti se začne chovat jinak a… Tak jako tak mám pocit, že o něj přijdu. A to je tak strašně na hovno, až se mi z toho chce řvát.

„Omlouvám se, že se kvůli mně cítíte nekomfortně,“ vzdychne Sydney, když delší dobu mlčím. Dokonce udělá krok blíž, takže najednou nepůsobí tak odměřeně a vzdáleně.

„Necítím se nekomfortně. Jen mám hrozný strach, že tě ztratím,“ odpovím upřímně a strčím do tužky, která je najednou tak blízko k propisce, že se po celé délce dotýkají.

Sydney nakloní hlavu na stranu, ale poznám na něm, že to není proto, že poslouchá, jestli se něco neděje na chodbě. Spíš působí zamyšleně. „Tomu nerozumím,“ přizná.

„Že se začneš chovat jinak. Že se necháš přeložit. Že to nebude, jak to bylo doteď…“ rozhodím rukama a taky přešlápnu. Ježiši, udělal bych nejraději tisíc různých a zbytečných pohybů, jenom abych odvedl pozornost jinam. Ale ono to nezabírá, takže nakonec stejně asi působím ztuhle.

„To, co k vám cítím, se neobjevilo ze dne na den. Myslím, že s tím zvládnu žít, pokud vás to nebude přivádět do rozpaků. I když je to nečekané a neprofesionální, neznamená to, že se začnu chovat neprofesionálně. A tím myslím víc neprofesionálně než jíst s vámi popcorn a sledovat televizi,“ promluví Sydney a jeho hlas zní vřele a mile a téměř konejšivě. Možná právě díky tomu mi znovu začne proudit krev do celého těla, i do konečků prstů, které jsem měl do téhle chvíle úplně ledové. „Nenechám se přeložit, pokud si to nebudete přát,“ dodá.

„Nepřeju si to,“ vyhrknu až příliš rychle.

Sydney přikývne. A zatímco já znovu udělám nesmyslně moc pohybů, on jen velmi pomalu vydechne. „Je tady ještě něco, na co byste se chtěl zeptat?“

Říkal, že se nenechá přeložit a že se nic nezmění. Tak jsem to aspoň pochopil, takže to možná není, jako když po člověku v noci něco leze, jako když do něj uhodí blesk, jako když se pomalu topí, protože přecenil své síly, jako když se má stát něco špatného.

Možná bude vážně všechno stejné.

„Uhranul jsem tě svou fyzickou zdatností?“ nadhodím a zároveň se usměju. Ještě pořád je to trochu křečovitý úsměv, zároveň je v něm ale i hodně úlevy.

„Samozřejmě,“ pousměje se Sydney a hned nato opět zvážní. „Uhranul jste mě úplně vším. Stačí, že jste to vy. Nemyslel jsem, že se to někdy stane, protože v mém životě… ani tom lidském, ani tom upířím, se to ještě nikdy nestalo. A je to tak silné, že si nemůžu poručit, aby to přestalo. Je mi to líto. Kvůli vám.“

Ještě nikdy mi nikdo nic tak hezkého neřekl. Že jsem ho uhranul vším. Jsem Wolkov a mám milióny sledujících a milióny fanoušků, kteří mi píšou, že by chtěli být jako já. Chtěli by mít stejné možnosti, stejné zázemí, stejné zážitky, stejné oči a vlasy, stejné hadry… spoustu věcí a vedou kolem toho spoustu slov.

Ale Sydneyho jsem uhranul úplně vším.

Asi dává smysl, že okamžitě zrudnu.

„Přejete si, abych teď odešel?“ zeptá se klidně, jako kdyby mi právě tím nejkrásnějším způsobem nevyznal… náklonnost. Jako kdyby, jako kdyby, jako kdyby.

Tisíce, sta tisíce, milióny jako kdyby.

To, co se dnes v noci stalo, co jsem se dozvěděl, co Sydney řekl a co jsem cítil, bych stejně jako mí sledující mohl zkusit popsat tolika slovy, ale bylo by to k ničemu. Protože jak popsat něco uvnitř, něco tak obrovského, že mi to zabraňuje myslet, a zároveň tak malinkého, že to ani nedokážu uchopit a neustále mi to prokluzuje mezi prsty?

Jak popsat pocit, kdy chci dýchat tak moc, až mi hoří v plicích, a zároveň zadržuju dech, protože ještě kousek, ještě malinko vzduchu a prasknu a rozletím se do všech stran?

Jak mám kurva popsat a pojmout stav, kdy se cítím nepopsatelně šťastný, protože mi někdo tvrdí, že bude všechno stejné, že se nic nemění, a zároveň neuvěřitelný smutek, který vychází z toho samého místa, takže se radost i smutek kříží a splétají dohromady?

Bože, jen na to myslet je vyčerpávající.

Kouknu na hodiny. Je šest ráno, což znamená, že Sydney bude potřebovat jíst. Respektive asi spíš pít, protože předpokládám, že přijímá krev jako tekutinu a ne jako puding. „Stejně bys musel odejít. Takže bude lepší, když půjdeš hned,“ rozhodnu.

Sydney přikývne. „Dobrou noc, pane,“ pronese těsně předtím, než za sebou zavře dveře.

V jednu chvíli stál dva kroky ode mě a v té další jsem sám. Navíc mi řekl dobrou noc, i když je šest ráno. Ale má pravdu, měl bych jít spát. Musím jít spát, protože jinak… jinak nevím, co bych dělal.

Takže přejdu k posteli. Takže si sundám oblečení. Takže si vezmu tričko a tepláky na spaní. Takže si zalezu do postele. Takže si přitáhnu peřinu až k bradě. Takže zavřu oči a přiměju se za každou cenu spát. Takže pomalu a odevzdaně usínám.

Takže je do mě Sydney zamilovaný.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
lucia
21. 10. 2023 0:35

*nadšený piskot*
toto bolo také krásne.

Addam
5. 5. 2024 22:29

tohle bylo hrozne nádherné a pocitové. hrozne moc jsem si tenhle příběh oblíbil. zbožňuju Wyattovi myšlenky, pocity a vnitřní monology. miluju tenhle styl vyprávění. a hrozne miluju tuhle pomalou romantiku 🤎