Szabi

Stojím před domem a mžourám do slunce, které není nijak zvlášť silné, ale i tak mě… vysírá. Slunce mě vysírá. Přesně k tomuto uvědomění jsem se dokázal během posledních několika minut dopracovat. Kdybych mohl, natáhl bych se pro něj, smačkal ho jako papírovou kuličku a mrštil s ním někam do polí.

Radši zapluju do stínu a dál sleduju psy, kteří se prohání kolem. Co chvíli zmizí v kukuřici, aby z ní vzápětí vyběhli na jiném místě, a radostně přitom štěkají.

Měl jsem přesně čtyři dny na to, abych vypozoroval jejich zvyklosti. Sledování psů je naplňující, protože jsou většinu času v pohybu. A jestli něco nenávidím, pak všechno nehybné. Neměnnost mého vztahu s Wyattem, který si stále drží odstup a prohodí se mnou sotva pár slov. Přitom já toužím po jeho přítomnosti a hlase, přeju si moct s ním sdílet svoje lidské a neuchopitelné emoce, které se ve mně hromadí, svěřit se, že mám ohledně abstinence jisté obavy… a možná bych přidal i nevyžádanou informaci o tom, jak mi slunce vypaluje oční bulvy!

Moje podráždění každým dnem narůstá, násobeno Wyattovou neochotou odpustit mi. Naposledy, když jsem se dopracoval k devátému dni, krátce jsem usnul, takže v dohledné době očekávám zlom. Ale přesné informace, jak abstinence probíhá, nemám. Jenom zkušenost ze Samotky, kde trvalo přesně sedmnáct dní, než instruktor otevřel dveře a dovolil mi odejít s tím, že jsem zkoušku splnil.

Tentokrát si díky konzumaci jídla a vody, potažmo bylinkových čajů, nemůžu být vůbec ničím jistý. Dneska jsem u snídaně nevědomky poklepával nohou tak hlasitě, až se Brian zeptal, jestli je všechno v pořádku.

Jak jsem předpokládal, vědomí, že jsem se s ním znovu shledal, je kvůli absenci krve mnohem intenzivnější. A spolu s tím se mi vrací každá neshoda, najednou si uvědomuju, jaký byl náš vztah kdysi a že jsme k sobě nikdy neměli tak blízko jako teď, což zpětně dávám za vinu matce.

Chycený ve spirále myšlenek sleduju, jak se Maya natáhne na prašné cestě a válí se, spokojená a s vyplazeným jazykem. A zrovna když mě napadne vrátit se do domu, zaslechnu blížící se auto. Napřímím se, ale velmi rychle znovu povolím ramena – nakřáplý motor bratrovy staré Toyoty už poznám.

Auto se vyloupne ze zatáčky a zastaví kousek ode mě, ve stínu pod starou jabloní, která, co si pamatuju, nikdy neplodila žádná jablka. Brian vystoupí, podrbe psy a začne vykládat tašky s nákupem. Jdu mu pomoct, a protože potřebuju sám sebe nějak zabavit, řeknu: „Jak to šlo?“ Čímž očividně myslím, jak se mu řídilo a jaký to byl zážitek strkat jídlo do nákupního košíku a projíždět uličkami. Není proto divu, když Brian povytáhne obočí, ačkoli to možná může souviset s tím, že zvládnu pobrat úplně všechny tašky a na něj zbude jenom menší kanystr s olejem.

„V pohodě. Nikdo se nedivil, že kupuju avokáda, shiitake a kombuchu. Přidal jsem i lahev fakt levného vína, aby to nevypadalo, že jsem šel náhodou do sebe,“ zazubí se.

Společně vejdeme do předsíně a Brian patou zavře.

Když jel nakoupit den po našem příjezdu, rozhodl jsem se mu vnutit většinu naší hotovosti, protože mi bylo jasné, že Wyatt, a nakonec ani já, nedokáže přežít na špagetách a rajčatech z plechovky. Briana můj zájem o Wyattovo zdraví nepochybně pobavil, možná dokonce došel k názoru, že je Wyatt prostě jenom rozmazlený a potřebuje nejrůznější speciality. Přičemž jsem mu nemohl a ani nechtěl vysvětlovat, jak to je doopravdy.

Psi se proplétají mezi taškami a strkají do nich čumáky. Obejdu je, usednu na židli a trochu unaveně si podepřu hlavu.

„Postavím na kafe?“ zeptá se Brian a já přikývnu.

Poslední dny jsem si zvykl pít kávu spolu s ním a to při nejrůznějších příležitostech, přičemž se můj život o poznání zlepšil, jakmile ze své cesty do města přivezl rozpustné kafe a krabici čerstvého mléka. Překvapivě i Wyatt na dózu s kávou nějakou dobu zpytavě koukal, až jsem skoro slyšel, jak mu šrotuje v hlavě, jestli si dát, anebo ne.

Nakonec ne. Kávovar očividně není tak nedosažitelný luxus, aby nám dokázal jeho nepřítomnost odpustit. Vím, že je to zvláštní příměr, ale někdy si ve srovnání s Wyattem připadám jako smrtelník. Baví mě to.

Brian se snaží, zajímá ho, jaké to je nemít krev. Dokonce mi svěří, že si uvědomuje lehčí změnu v mém chování, což možná souvisí s mojí včerejší otázkou, kdy jsem překvapivě velmi spontánně vyhrknul, jestli si pamatuje na borůvkové lívance, které nám připravovala stará paní.

Sotva znatelně sebou trhnu, když přede mnou přistane hrnek s kávou. Neuvědomuju si, že by se voda vařila. Pomalý a bolestný návrat k lidství očividně znamená ztrácet schopnost vnímat okolní dění na sto procent.

„Wolkov je nahoře?“ zeptá se Brian.

„Wyatt,“ opravím ho automaticky. „A ano, je nahoře. Zrovna už po sto padesáté prochází knihovnu a prohlíží si jednotlivé tituly.“

„Jsi v pořádku?“

Dobrá otázka. Připadá mi, že ji můj bratr pokládá překvapivě často. Napiju se, prstem poklepávám na ouško hrnku a potom chvíli posouvám lžičku dokola. „Očividně,“ protáhnu. „Myslím, že už to nebude trvat dlouho a ztratím nad sebou kontrolu.“

Brian ví, co to znamená. Není to tak dávno, co jsem mu vysvětloval, že budu pravděpodobně nesmírně podrážděný, zlý, nekomunikativní, možná začnu halucinovat a bude lepší nechat mě na pokoji. A možná… Napřímím se. „Koupils to?“ chci vědět.

Přikývne, ale nepůsobí zrovna nadšeně. „Jsou v autě. Zhruba třicet nábojů. To by tě mohlo zpomalit, ne?“ Nicméně se při té otázce ani trochu nepousměje. Představa, že by mě trefil do hlavy, kdyby se celá situace vymkla kontrole, se mu logicky příčí. Přičemž nevíme, co znamená „vymknout kontrole“. Musím se prostě jenom spoléhat na to, že to bude stejné jako tenkrát během Samotky. Chození ode zdi ke zdi. Neukojitelná chuť… na cokoli, zatímco mi Brian bude nosit jídlo. V tomhle na něj spoléhám.

Pochopitelně si nemyslím, že bych mu skočil po krku a zkusil se do něj zakousnout nebo že bych zkusil Wyatta vychlemtat přímo z tepny. Tak hladový snad nebudu, když mám k dispozici celou spíž (včetně jablečných waflí, o kterých můj bratr z nějakého neznámého důvodu usoudil, že mi rozhodně pomůžou následující dny překonat).

Ale jistota je jistota. Jsem klidnější, že ty náboje má, ať už by je musel použít na mě nebo na kteréhokoli jiného upíra.

„Kdybys potřeboval, není problém sehnat tišící léky,“ řekne po chvíli mlčení. „Mohl bych se zastavit ve městě, však víš, znám tady skoro všechny. Dokonce mi nabízeli, abych tu zůstal. Nedávno jim odešla veterinářka do důchodu. Řekl jsem ne, ale pravda je, že pořád nevím.“

Přikývnu. Navzdory svojí nerozhodnosti nijak neváhal, když mu před dvěma dny zavolali, aby jel odrodit tele. Vyprávěl o tom u večeře a Wyatt byl nesmírně fascinovaný, zatímco uždiboval rizoto. Narození telete si vysloužilo mnohem víc pozornosti než já při jakémkoli pokusu o konverzaci. A moje potřeba mluvit s ním dosáhla natolik zoufalého, možná až ubožáckého bodu, že jsem si navykl ho při každé příležitosti žádat, aby mi podal sůl.

Naštěstí ještě pořád nevnímám konkrétní chutě, jinak by moje chuťové pohárky zešílely. Nicméně i tady na mě Wyatt vyzrál a začal mi sůl podávat automaticky, hned zkraje večeře, oběda i snídaně. Jednou už se neudržel a velmi rázně vyštěkl: „Sůl?!“ Aniž by čekal na odpověď, prostě ji ke mně přisunul. Zrovna jsme měli palačinky s kompotem.

Uvědomím si, že na mě Brian mluví. „Tišící léky by mi nejspíš k ničemu nebyly, ale díky,“ odmítnu.

Znovu je nějakou dobu ticho.

„Víš, matku by potěšilo,“ začne Brian najednou, jenomže já ho okamžitě přeruším slovy: „Ne, díky.“ Možná zním příliš rázně, ale v tomhle mám jasno. Navíc je spousta věcí a úkonů, které pro mě jsou mnohonásobně důležitější než právě ona. „Potřebuju, abys dohlédl na Wyatta. A tím nemyslím, abys ho hlídal. Ať už se v bulváru píše cokoli, dokáže se o sebe postarat sám. Ale prostě jenom…“ Nevím, jak to dokončit. Chci poprosit svého bratra, aby byl hodný na mého přítele?

„Když jsme u toho bulváru,“ vzpomene si Brian, „viděl jsem nějaké zprávy, když jsem jel kolem trafiky.“

„Ano?“

„Wyatt Wolkov se prý zapletl s mafií a už ho nikdy nikdo nenajde,“ pokrčí bratr rameny, částečně pobavený touhle konspirací. „A podle jiných novin odešel dobrovolně, protože mu sláva lezla na mozek. Jeden z titulků taky hlásal, že je na odvykačce. Prý se složil po smrti otce.“ Tady zvážní. „Musel si prožít svoje.“

„Je silný,“ pronesu pevně a přitom mě napadne zhruba tisíc dalších věcí, které Wyatt je. Promnu si spánky a vstanu. Omylem přitom strčím do stolu a trocha kafe se vylije, přičemž mě překvapí, že moje vůbec první emoce nad takovou hloupostí značí nasrání. Kdy naposledy jsem něco vylil?

„Já to utřu,“ řekne Brian.

„Já to zvládnu, díky. Nejsem zas tak neschopný.“ Tohle prohlášení mě vrhne do minulosti, až musím pevně semknout čelisti. Samozřejmě, že si bratr myslí, že na takové obyčejné úkony prostě nemám. Přinejmenším ho nepřekvapilo, když se kafe rozlilo. Vzal to skoro jako samozřejmost, smazal tím roky tréninku v KREV, vytočil mě!

Zavrtím hlavou a zkusím ze sebe vydolovat úsměv, nicméně to spíš vypadá, jako když cením špičáky. Moje podráždění narůstá, tak se rozhodnu vzít zpátečku. „Tak to udělej ty.“ S těmi slovy chci vypadnout z kuchyně, než pohledem zavadím o mrazák. Zaváhám, ale pak ho otevřu a vytáhnu zmrzlinu, kterou jsem po Brianovi chtěl.

Smetanová s borůvkami. Ačkoli pochybuju, že existuje příchuť, co by Wyatta dokázala uchlácholit.

***

První věc, kterou si uvědomím, sotva vejdu do pokoje, je otevřené okno, kterým dovnitř svítí slunce. To mi náladu rozhodně nezlepší. Radši soustředím pozornost na Wyatta. Leží na posteli a na sobě má moji starou kostkovanou košili – je mu trochu větší, nosí ji s vyhrnutými rukávy, nepřiměřeně mu sluší a poslední dny ji prakticky nesundává.

Čte Dunu, kterou jsem já dočíst nikdy nedokázal. Tamní svět mi připadal nesmírně komplikovaný a vyžadoval velkou míru soustředění.

„Pro tebe,“ oznámím a ukážu zmrzlinu. Krabice je orosená.

Wyatt vykoukne zpoza knihy, přečte si název příchutě a povytáhne obočí. „Snažíš se mě uplatit?“ zeptá se tak neutrálně, že z jeho hlasu nelze nic dalšího vyčíst. Možná teď takhle budeme fungovat. Čím víc emocí pocítím, tím méně jich Wyatt dá najevo.

Usednu na kraj postele a matrace se pode mnou zhoupne. „Kdybych ti řekl, že v mrazáku je ještě malinová, pomohlo by to?“

Zaváhá, jako kdyby nad tím vážně uvažoval, přitom oba už dopředu známe odpověď. „Vlastně ani ne,“ přizná nakonec. Jeho pohled putuje od zmrzliny ke mně. „Vypadáš unaveně.“

„To je opravdu šokující, když je mi výborně.“ Neuvědomím si svůj tón, to až výraz ve Wyattově tváři mi prozradí, že jsem nijak zvlášť příjemný nebyl.

Chci se omluvit, ale zároveň mi trvá dlouho, než se k tomu odhodlám. On mezitím řekne: „Můžu si jít číst jinam, jestli si chceš na chvíli odpočinout.“

„Nezlob se,“ zamumlám. Není tu doma, je vytržený ze všeho, co znal, a jedinou zábavu pro něj představují knihy. Navíc musí stále cítit žal nad ztrátou otce. „Můžeš být tady. Jsem rád, že jsi tady. Akorát… Až mi bude hodně špatně, lehnu si do druhé ložnice.“

Ve skutečnosti nic z toho nechci, i jedna obyčejná zeď mezi námi představuje příliš velkou vzdálenost. A přestože se Wyatt od momentu, kdy si mě uprostřed noci doslova osedlal, o nic dalšího nepokusil, vědomí, že dýchá vedle mě, na dosah ruky, a já mu můžu sem tam prohrábnout vlasy, zatímco zírám do tmy a čekám, až přijde ráno… To vědomí pro mě hodně znamená. Přičemž ložnice, která patřila staré paní, je takový její soukromý svět, který za žádnou cenu nechci narušit. Jednak z úcty a jednak kvůli sobě. Nezeptal jsem se bratra, ale je pravděpodobné, že v tom pokoji zemřela.

Nicméně představa, že bych mohl Wyattovi nevědomky ublížit, jakmile budu mimo, je pro mě nepředstavitelně šílená.

„Dobře,“ odvětí Wyatt pomalu. „Nebudu tě rušit. Mohl bys teď prosím odnést tu zmrzlinu? Nemám na ni chuť.“

Sáhnu pro kelímek a zaryju do něj nehty. Chci poslechnout a odejít, ale musím se zeptat. „Jak dlouho, Wyatte? Jak dlouho ještě?“

Moji otázku pochopí okamžitě a probodne mě pohledem. „Tak dlouho, jak budu potřebovat,“ opáčí chladně.

„Jenom jsem se snažil dodržet slib, který jsem dal tvému otci.“ Když to říkám, nepoznávám se. Já přece nejsem ten typ, který by přemlouval nebo o něco prosil, tím spíš o pozornost. Mám svoje zásady. Přesto sám sebe slyším trochu vyčítavě říkat: „Nesnesu, jak se tváříš. Jako kdybych ti kdovíjak ublížil. Přitom se tě od začátku snažím chránit.“

Wyatt se nadzvedne do tureckého sedu a prstem si založí místo, kde zrovna čte. „Rozhodl ses raději dodržet slib, který jsi dal mému mrtvému otci, než abys řekl pravdu člověku, kterého miluješ.“

„A omluvil jsem se,“ opakuju trpělivě. S žádnou další reakcí se ovšem nesetkám, Wyattovy hnědé oči jsou prázdné. Skoro bych uvítal, kdyby měl kontaktní čočky, protože pak bych si mohl domýšlet, že skrývá skutečné emoce pod nimi. „Víš co?“ navážu a dávám si opravdu velký pozor, abych hovořil klidně. „Tak si prostě dál čti. Půjdu.“

Už nic neřekne, nezavolá, že mám zůstat. U schodů slyším, jak se znovu opře a unaveně vydechne. Je mu stále ještě sedmnáct. Možná jsem po něm chtěl příliš a nějakou dobu ještě potrvá, než si v sobě srovná, že jsem mu opravdu nezamýšlel nijak ublížit. Byla to složitá situace.

Cestou do kuchyně s kelímkem rozteklé zmrzliny si uvědomím, že vůbec netoužím po rozhovoru s Brianem, který dole připravuje oběd. Únavu najednou pociťuju v každé buňce. Tak udělám to jediné, co mi v tu chvíli dává smysl – zmrzlinu položím na nejnižší schod a rozhodnu se, že si i navzdory otravnému slunci zaběhám. Z věšáku seberu kšiltovku a stáhnu si ji hluboko do čela.

Počínám si nanejvýš potichu, nechci k sobě přitáhnout pozornost, ale sotva otevřu dveře, objeví se psi a ženou se ven spolu se mnou. Alespoň někdo pociťuje nefalšovanou radost, když se rozběhneme po pěšině.

***

Je teprve večer, ale mně se chce spát. Místo toho, abych měl po běhu spoustu energie jako obvykle, uvědomím si, že bych uvítal možnost zavřít oči a poddat se tomu. Vypnout. Možná nebyl dobrý nápad cestu abstinence volit – existují přece i jiné a méně nebezpečné způsoby, jak se obejít bez Wyattovy krve. Brian by jako veterinář určitě zvládl ledacos zařídit, má známé z medicíny, kteří by mu mohli pomoct. A do té doby bych v tom nejhorším případě mohl dočasně brát krev střídavě jemu a střídavě Wyattovi.

Nicméně sotva mě tohle napadne, uvědomím si, jak je to hloupé. Po tom, co mi dal Wyatt svoji krev, se pro mě navíc celý ten zážitek stal něčím intimním.

Nemyslím, že bych to mohl sdílet s kýmkoli jiným.

Nejdřív se zkusím probrat ledovou sprchou, jenomže to nemá žádný efekt. Potom zamířím do kuchyně a připravím pro sebe opravdu silné kafe, nad kterým i Brian povytáhne obočí. Když zvednu hrnek a chci se napít, třesou se mi ruce.

Nakonec se přistihnu, jak vycházím do schodů a zastavím teprve ve dveřích od svého pokoje.

Wyatt na sobě má pořád moji košili a působí nezaujatě.

„Kdyby se něco stalo,“ začnu pevně a snažím se ignorovat hučení v uších, „kdybych byl mimo a našli nás tady upíři, zkrátka kdyby se cokoli podělalo, musíš utéct. Za kůlnou je cesta, která vede dál do polí. Dostaneš se přes ni do lesa a odtamtud do nejbližšího města. Statisticky je nepravděpodobné, že by přišli, stejně jako že by abstinence nevyšla nebo dopadla jinak, než jsme plánovali, ale…“ Chci dodat něco vtipného, třeba že by abstinence nevyšla a já se stal netopýrem, zkrátka cokoli, co by mohlo u Wyatta vyvolat úsměv na rtech. Místo toho ale řeknu: „Slib mi to, prosím. Že poběžíš pryč odtud.“

Knihu, kterou drží, sevře o poznání pevněji. „Slibuju.“

Prohlížím si jeho rysy, rty, husté dlouhé řasy, krásné ruce a dlouhé prsty. „Uvidíme se,“ řeknu měkce. Správně bych měl dodat, že v to doufám. V uších mi teď hučí tak mocně, jako kdyby se tam utábořily včely.

Wyatt neodpoví.

Vezmu svoje spací tričko a jdu.

Dveře od pokoje staré paní otevřu prudce, strhnu tím pomyslnou náplast, vzepřu se vědomí, že tam opravdu nechci být. Přímo naproti velké posteli je soška anděla a trochu to připomíná motelový pokoj, kde jsme s Wyattem před časem strávili noc. Myslím ten s obrazem Ježíše.

Pustím dovnitř čerstvý vzduch a pomalu usednu na matraci. Stejně jako všude jinde je i tady cítit zatuchlina, ale nic jiného, žádné nepříjemné pachy. Velmi silně, ať je to jakkoli nepravděpodobné, vnímám Wyattovu přítomnost za zdí.

Možná bych mohl zavolat Trentovi a zjistit, jestli pro nás nemá nějaké novinky. Třeba už dávno zavřeli Daria do vězení a já nic z toho nevím, přestože jsem si jistý, že v takovém případě by volala Beatrice a dožadovala se odměny.

Ledaže by byla mrtvá.

Ale to mi zrovna teď nepřipadá nijak zvlášť důležité, natožpak zajímavé.

Nevím, jak dlouho tam sedím a bojuju proti únavě, než se velmi odevzdaně natáhnu a pevně chytím polštář. Jenom na chvíli zavřu oči.

A pak je to rychlé. Usnu těžkým a bezesným spánkem.

Když se vzbudím, už je noc a Wyatt vedle v pokoji klidně oddechuje. Dokonce ani zezdola neslyším televizi, takže i Brian si musel jít lehnout. Mohl jsem spát nanejvýš několik hodin, a přestože jsem do jisté míry odpočatý, stále něco chybí.

Tenkrát jsem Wyattovi řekl, že potřeba krve je trochu jako nutkavá chuť na kafe, ale tohle je silnější. Tělo má díky spánku energii, nicméně… si nepřipadám úplný.

Tak jako tak se ale domnívám, že to zvládnu.

Následující dny spím pravidelně a navzdory emocím zvládám celkem obstojně fungovat. Dokonce mě napadne, jestli takhle neproběhne celá abstinence. Možná postupně prožiju den za dnem, aniž bych začal propadat šílenství. Během Samotky to mohlo být o tolik těžší kvůli nedostatku jídla a vody, kvůli malému prostoru, kvůli nejistotě a strachu z neznámého.

Opravdu mám takový pocit. Že bych to mohl zvládnout, aniž bych si sáhl na dno.

Jenomže pak přijde patnáctý den a skopne mě rovnou do hromady sraček.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥