Szabi

K večeři jsem měl maniok s rýží, pečený v páře se šafránem a hřebíčkem, a k tomu okurkovo-mátové raitu s koriandrovým naanem.

Ne že bych měl něco proti manioku nebo rýži nebo raitu nebo naanu. Upřímně přiznávám, že mě to jídlo ničím neuráželo. Jen bych rád podotkl, že jsem celé dopoledne a velkou část odpoledne strávil na golfovém hřišti, chodil křížem krážem, občas teda popojížděl v golfovém vozítku, a většinu času zkoušel nehrát příliš dobře, abych dal tátovi alespoň letmou šanci na vítězství. A to dá zabrat.

Taky za sebou mám nekonečné rozhovory o Antonu DeGradovi a zapálené nadávání na jeho stupidní názory. Rozjel jsem golfový vozík tak rychle, až mi musel Sydney položit ruku na volant, aby mě přiměl zpomalit, a nakonec tázavě povytáhl obočí. Na moje vysvětlení, že jsem zažil nečekaný puberťácký nával, reagoval mírným úšklebkem. Strávil jsem dobrých padesát minut ve vířivce, což ani zdaleka nebylo tak relaxující jak obvykle, když jsem se musel celou dobu dívat na Sydneyho, jak v KREV uniformě stojí kousek ode mě a nehybně čeká, až se zregeneruju. A po příjezdu domů mě čekal dvouhodinový telefonát s Val, během kterého jsme se shodli, že kdybychom přišli na premiéru jako pár, mohli by nás bez cavyků vyhlásit nejelegantnější dvojicí planety. Tečka. Jako ano, probrali jsme mimo jiné i to, co se dělo po červeném koberci, ale myslím, že jsme oba velmi intuitivně vnímali, že o tom mluvit vlastně nechceme.

Takže jsme se drželi ve velmi povrchních vodách, kde jsme se cítili více než sebejistě.

Tím pádem jsem měl docela náročný den a neříkám, že mě maniok a rýže a raitu a naan uráží, jen… Měl jsem perný den a zasloužím si trochu víc jídla.

Když mi ovšem Lina, naše hospodyně, donese do pokoje limonádu, čokoládovou tyčinku, obloženou bagetu a popcorn, tváří se, jako kdybych to snad nezaslouženě hodlal sníst na posezení.

Hodlám to sníst na posezení, ale rozhodně se jedná o zaslouženou večerní akci.

Tohle všechno jí v nějakém záchvatu, aby bylo dosaženo spravedlnosti, řeknu, ale ona se dál vševědoucně usmívá, jako kdyby věděla něco, co já ne. Akorát mě tím naštve a pošlu ji pryč.

Nejprve sním bagetu a pak čokoládovou tyčinku. Limonádu jen rozdělám, trochu upiju, ale zbytek nechám stát na nočním stolku, zatímco se po delší době v myšlenkách vydám ke kráteru Gassendi. Ani ne z nějakého konkrétního důvodu, ale prostě mi na něj padne zrak a najednou se přistihnu, jak ho hypnotizuju pohledem, obkresluju jeho kontury a občas přeskočím k Moři vláhy.

Odpoledne, když jsme odcházeli z golfového hřiště, už bylo zataženo. A navíc je právě dneska Měsíc v novu, takže ho tak jako tak neuvidím a velmi pravděpodobně nezahlédnu ani hvězdy.

Celá cesta k observatoři prostě nedává smysl.

Ale je to tradice a kolikrát jsem se tam plahočil, i když jsem věděl, že nic neuvidím? Proč by to zrovna dneska mělo být jiné?

Zkouším to s argumentem, že jsem unavený, ale nad tím nakonec vždycky jen nakrčím nos. Taky polohlasně zamručím, že nikomu nic nedlužím. To zní celkem rázně a odhodlaně a k tomu bych se asi mohl i přiklonit, kdyby v konečném důsledku nevyhrálo to, co je vlastně nejméně podstatné, ale pravdivé.

Nechce se mi. Bože, příšerně se mi nechce. A je to tak silné nechtění, že přebije úplně všechno.

Takže se v jedenáct padesát devět překulím z postele, dojdu ke dveřím, počkám pár vteřin (třicet čtyři) a přesně o půlnoci je otevřu, pomalu a ladně. Sydney mezitím stihne zavřít knížku a položit ji na stolek. „Pane. Jdeme do observatoře?“ zeptá se.

„Anebo,“ zhoupnu se na špičkách, „jdeme ke mně do pokoje koukat na film.“

Sydney vypadá překvapeně, protože moc dobře ví, že neděle patří mámě. „Dnes?“ ujistí se a překvapený pohled se změní na trochu nedůvěřivý. Jako kdybych snad měl něco v plánu. Třeba se hystericky rozjet s golfovým vozítkem z kopce a dole prudce zahnout doprava a naklonit tím vozík na stranu. Puberťácké záchvaty však mívám opravdu jen zřídkakdy.

„Některé tradice se nemusí dodržovat tak přehnaně vážně. Navíc dneska je venku docela zataženo,“ vysvětlím a znovu se zhoupnu na špičkách, možná trochu nervózně, protože v mém plánu rozhodně nepočítám s tím, že Sydney odmítne.

„Takže mě zvete na další filmovou noc? To, jak jsem se bál o cvrčka, vám nestačilo?“ Udělá krok blíž a já poznám, že určitě neodmítne.

Kývnu a ukročím na stranu, aby mohl projít. „V tomhle filmu si určitě zamiluješ mluvícího psa. Viděls Vzhůru do oblak?“

„Nevím. Ne. Možná, když jsem byl malý?“ zamyslí se. Hned nato nakloní hlavu na stranu a těma svýma velkýma hypnotizujícíma očima na mě pohlédne. „Takže takhle teď bude vypadat moje práce? Filmové večery?“

Trochu nakrčím nos a zamručím: „No taky můžeš stát na chodbě.“ Protože jsem možná nepotřeboval, aby skákal radostí do stropu, ale maličko nadšení jsem vidět chtěl. Já přece vím, že se mnou tráví hodně času, jelikož je to jeho práce a musí, takže nedává smysl, aby ho se mnou chtěl trávit ještě víc, ale… já chci a chci, aby chtěl i on.

Dává to smysl?

Sydney se usměje. „Myslím, že dám přednost vaší společnosti.“

S tím oba vejdeme do pokoje a já se automaticky rozhlédnu, což je pitomost, když vím, co uvidím. Ale stejně mi to nedá a v rychlosti pokoj zkontroluju.

A Sydney udělá to samé a evidentně mu neunikne, že se od včerejška pár věcí přece jen změnilo, protože řekne: „Takže to byly ty rány, které evokovaly konec světa? Prostě jste uklízel?“

„Zas nepřeháněj,“ mávnu rukou. Wolkovové neuklízí, na to mají lidi. Ne že bych do svého pokoje ty lidi pouštěl kdovíjak často, ale občas to dělávám. Takže těm pár změnám, které jsem provedl, zatímco jsem telefonoval s Val, se úklid rozhodně říkat nedá. „Jen jsem přerovnával knížky. Chtěl jsem…“ Zarazím se, protože si nejsem jistý, jestli mám říct pravdu. Na druhou stranu ale nemám důvod lhát. „Chtěl jsem na tebe udělat dojem. Že si jako umím uklidit,“ rozhodím rukama. „Udělalo to na tebe dojem?“

Sydney velmi vážně pokývá hlavou. „Jsem ohromený.“

Vím, že tak trochu žertujeme, ale to mi ani náhodou nezabrání být na sebe náležitě pyšný. S rozběhem skočím na sedačku, přesně mezi dva polštáře, a ještě ve stejném pohybu zvládnu popadnout misku s popcornem a jako trofej ji ukázat Sydneymu. „Bude to super! Vzhůru do oblak patří do top trojky,“ vyhrknu s takovým nadšením, že mi jeden popcorn vyskočí z misky a dopadne na zem. „To znělo až moc nadšeně, že jo? Vypadá to, jako bych se strašně snažil. Sakra.“ Opatrně misku položím na místo uprostřed a zkusím se trochu zklidnit. „Oukej. Prostě to bude v poho večer,“ oznámím tím nejvíc neutrálním hlasem, což ale ruku na srdce… taky není ono. „Faaajn. Možná jsem trochu osamělej a tobě platí, abys se mnou trávil čas, takže se nemůžeš divit, že jsem nadšenej, že nemůžeš zdrhnout.“

S dokonale vyrovnaným upírem můj přehnaný proslov nijak nehne. Přejde k sedačce, odsune polštář a pak se sofistikovaně a velmi elegantně… svalí. Svalí? Překvapeně zamrkám, ale ne, fakt. Sydney sebou praští mezi polštáře, a dokonce svěsí ramena a loktem se opře o boční opěrku.

Znovu překvapeně zamrkám, abych se ujistil, že nemám halucinace. Ale nemám. Sydney vážně, vážně, vážně, vážně vypadá… normálně.

„Váš otec ve skutečnosti platí KREV. Já osobně zas tak majetný nejsem. Ale pravda je, že by se mi zdrhalo poměrně těžce, navíc to ani nemám v úmyslu,“ pronese, sebere polštář a narve si ho za záda.

Rozhodnu se to nekomentovat, protože si nejsem jistý, jestli bych tím tu jeho celkem přirozenou normálnost nezahnal. Třeba je plachá. Raději se zaměřím na to, co považuju za velmi důležité a hodné k rozebrání. „Nezapomeň, že teď běh dost trénuju. Možná bys mi ani neutekl.“

Sydney se okamžitě uchechtne. „Utíkal bych před vámi tak rychle, že bych vám v jednu chvíli zezadu zaklepal na rameno.“

Zakroutím hlavou, ale stejně se nedokážu přestat smát. „To ani nedává smysl.“

Zapnu televizi a v nabídce najdu film. Pustím ho přesně ve chvíli, kdy Sydney z misky vezme první popcorn a vloží si ho do pusy, což mě vede k tomu, abych ho po očku sledoval, jak klidně žvýká a pak překvapeně povytáhne obočí. „Snažíte se mě uplatit?“ řekne a velmi rychle si vezme další.

Jestli podplácením myslí to, že jsem musel Leovi psát zprávu, aby objednal chilli popcorn, a pak jsem mu psal znovu, když jsem mu dával instrukce, jak ho poslat schovaný nahoru s limonádou a bagetou a tyčinkou, aby si toho pan bodyguard nevšiml, a následně ho vytáhl ve chvíli, kdy už nebylo pravděpodobné, že by filmovou noc odmítl, tak… ne, nevidím ani smítko podplácení.

Prostě jsem jen chtěl, aby měl radost.

Stejně se ale lišácky usměju a pokrčím rameny. „Možná.“

***

Člověk by řekl, že upír buď nebude mít žádnou vůni, nic, maximálně jen něco velmi slabého. Nebo bude páchnout železitě a odporně po krvi. Já osobně nad tím nikdy nepřemýšlel. Když přišlo na upíry, zajímal jsem se o úplně jiné věci – třeba špičaté zuby, které mi přišly fascinující, a poslední dobou i barvu očí.

Jestli a jak upíři voní či smrdí, mě nikdy nezajímalo, přesto mě překvapí, že ani jedna varianta z toho, co bych předpokládal, není správná.

Sydney totiž voní celkem hezky. Nevím, k čemu bych to přirovnal, možná k vanilce nebo něčemu podobně jemnému, ale určitě ne vlezlému. Vanilková zmrzlina sice není moje nejoblíbenější, ale rozhodně mi nevadí a v kombinaci s dalšími příchutěmi může být naprosto dokonalá. Vanilka se totiž hodí do dvojice prakticky s čímkoli. Je jemná a lahodná a neznám nikoho, komu by vyloženě vadila.

Vanilka je skvělá a já bych měl možná přestat s přirovnáváním Sydneyho těla ke zmrzlinám.

Jde ale o to, že jsem mimo, jakože úplně, jakože spím a nevím o světě, a v další trochu zmatené a zamlžené chvíli ke mně dolehnou slabé zvuky televize a sladká vůně.

Když se nadechnu, ještě předtím než otevřu oči, napadne mě vanilka.

Trochu se zavrtím, ale pak znovu nehybně ležím, vzdáleně vnímám zvuky filmu a nejsem si jistý, jestli jsem víc vzhůru nebo spíš spím. Taky si vůbec neuvědomuju, že bych v první řadě vůbec zavíral oči. Lehl jsem si a narval si polštář pod hlavu, to vím, ale vůbec nechápu, jak se stalo, že jsem usnul a ještě navíc… Že bych si položil hlavu Sydneymu do klína?

Ale asi je pravděpodobnější, že jsem to udělal já v nějakém polospánkovém pomatení, protože ano, celý život mám velkou postel jen pro sebe a jsem zvyklý se hodně roztahovat, než že by si mě Sydney takhle bezelstně přitáhl.

Někde vzadu v myšlenkách mě napadne, že je to ode mě asi dost vlezlé a rozhodně to překračuje určitou mez, ale naštěstí tomu nemusím věnovat příliš pozornosti, protože mi to je jedno. Spím, a když spím, tak se přece nebudu zpovídat.

Taky vnímám doteky. Ruku má totiž položenou na mém boku a občas maličko pohne prsty, jako kdyby vyťukával nějakou melodii. Chvíli se soustředím na každý jednotlivý pohyb, ale vůbec nic z toho nezjistím, tak si říkám, že to Sydney asi dělá nevědomky.

Teď jsem mohl být v observatoři, zmrzlý a pravděpodobně nerudný. Záměrně bych ignoroval máminy hvězdné mapy a úplně zbytečně nastavoval dalekohled, ačkoliv bych věděl, že nic nezahlédnu. Místo toho jsem v teple, mám přes sebe přehozenou deku a připadám si jak ve vanilkovém záhonu. Možná předstírám, že spím, protože je to do háje TAK strašně příjemné.

Jenže hrozně rychle přijde konec filmu a závěrečné titulky mě definitivně vytrhnou ze snění.

„Klidně mě můžeš podrbat ve vlasech,“ nadhodím a zároveň otevřu oči.

Neřeknu to, protože po svém bodyguardovi chci, aby mi sloužil, vlastně to spíš z legrace plácnu a vůbec, jakože naprosto vůbec, nečekám, že by Sydney poslechl. A přesto mi téměř okamžitě jeho prsty, které ještě před chvílí bubnovaly na mém boku, vjedou velmi pomalu a opatrně do vlasů.

Mohl bych říct, že mě světlo z televize osvětluje, ale pravdou je, že přivřu oči, jelikož je to nepředstavitelně skvělé.

Kdybych byl kočka, předu jako blázen. A kdybych byl zmrzlina, okamžitě se rozteču.

Nejprve mě jen pohladí, promne mi pramen vlasů a nakonec mi nehty přejde po temeni. Nikdo se snad ani nemůže divit, že mám z toho totální husí kůži. Všude.

Dám si přesně deset vteřin, kdy si to plně užiju, než sám sebe přesvědčím, abych to ukončil, dokud neslintám blahem. „Promiň, že jsem na tobě usnul. Je pravda, že se hodně roztahuju,“ přiznám a konečně se posadím. Spal jsem maximálně hodinu, ale rozhodně bych to považoval za kvalitní šlofík.

Sydney stáhne ruku a trochu se narovná. „To nevadí,“ odpoví.

„Překvapivě se na tobě spí pohodlně. Vůbec nejsi tvrdej a stude…“ Zarazím se. Vážně jsem právě někomu, komu jsem spal na klíně, řekl, že není tvrdej? Kousnu se do rtu a nakloním hlavu na stranu. „To znělo divně,“ přiznám, zatímco se Sydney pobaveně usměje. A přesně v ten moment si všimnu té nejzelenější zelené. Vsadím se, že v celém vesmíru není jasnější zelená. „Jé, tvoje oči!“ vypadne ze mě nadšeně.

Sydney okamžitě uhne pohledem k televizi. „Ano,“ odpoví stroze, až mě napadne, jestli jsem to s tím spaním na klíně přece jen nepřehnal.

Chvíli mlčíme, zatímco v televizi pořád běží titulky. Napadne mě tisíc věcí, které bych mohl říct, ale pak si všimnu misky položené na stolku vedle gauče. „Tak hele, tys sežral celý popcorn? Člověk si na chvíli schrupne a ty sníš popcorn a vykoukáš film?“ obviním ho.

Mám radost, když vidím, že se Sydney chytnul. Jeho pohled se totiž okamžitě stočí zpátky ke mně. „A co jsem měl podle vás dělat? Krom toho, že jsem sledoval film, poslouchal, co se děje na chodbách, kontroloval váš dech, poklepával nohou – to vás nejspíš uspalo – a zároveň jsem se snažil působit pohodlně? Popcorn byl prakticky na dosah ruky,“ odvětí.

„Snažil působit pohodlně?“ zopakuju. „To mě musíš naučit, jak se dělá. Protože ty to děláš moc dobře.“

Sydney si odfrkne a mávne odevzdaně rukou. A taky vstane.

Dojde mi, že už jsou skoro dvě hodiny v noci, a to znamená, že Sydney odejde, i kdybych ho prosil, aby zůstal. A já bych… Znám se, já bych určitě prosil.

Protože – a ten pocit přijde hrozně nečekaně a velmi přirozeně, vůbec jsem nepostřehl, kdy se přikradl – já chci, aby byl tady. Když je vedle mě, když ho vidím a slyším, jsem klidnější a spokojenější. Myslel jsem, že trávit s ním čas bude peklo, ale vlastně není a teď si připadám fakt hloupě.

„Díky za film,“ pronese Sydney ve chvíli, kdy už bere za kliku.

Já neřeknu nic. Mám dojem, že jsem debil, když na něm tak nezdravě visím.

Jakmile odejde, svezu se zpátky do lehu, zabořím nos do polštáře, který měl za zády, a znovu mě obestře vanilkové nebe.

Nebe?

Ježiši. To už fakt přeháním.

Okamžitě vstanu a jdu do postele. Zavřu oči a celé dvě hodiny odhodlaně předstírám, že tvrdě spím. Ale věc se má tak: Usnu až ve čtyři, kdy tuším, že je Sydney zpátky na stráži.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥