XI. ISAAC

XI. ISAAC


Objem darované krve obvykle činí 470 mililitrů – říká se tomu odběr plné krve a většinou netrvá déle než deset minut. U takového množství je pak otázkou několika hodin, než se krev znovu obnoví. Plazmatické bílkoviny a krevní destičky jsou nahrazeny během několika dní. Lidské tělo je v tomto ohledu překvapivě velmi schopné.

Reálný problém ovšem představují červené krvinky, které zásobují tkáně kyslíkem. Jejich obnova může trvat dva až tři týdny a nedostatek vede k anémii, kterou provází malátnost, únava a bledost. Z toho důvodu umožňují zdravotnická zařízení mužům darovat krev maximálně pětkrát do roka a ženám čtyřikrát.

Není proto reálné, abych fungoval pouze na Wyattově krvi a bral si od něj každých devět dní 300 mililitrů. Časté odběry by se mohly nepříznivě podepsat na jeho zdravotním stavu.

Jak jsem řekl, musím k tomu přistupovat jako k dočasnému řešení, než se nám podaří vymyslet něco jiného, anebo než KREV dopadne upíry, kteří po nás jdou. Problém je, že to se může protáhnout na několik dalších týdnů, ne-li měsíců. Darius jim totiž uniká s naprostou lehkostí a já nemám důvod domnívat se, že by se to mělo v nejbližší době změnit. Když jsem navíc naposledy telefonoval s Trentem – a náš hovor byl velmi formální, až chladný – moje domněnky se víceméně potvrdily. KREV momentálně netuší kudy kam a zároveň vynakládá tolik úsilí, aby celý konflikt ututlala před médii, že kdyby se stejným zaujetím přistupovali i k dopadení upírů, možná bychom na tom teď byli úplně jinak.

Trent ovšem toto tvrzení odmítá. Podle něj dělají, co je v jejich silách, a bezpečnost pana Wyatta Wolkova je stále nejvyšší priorita. Pochopitelně. Až na to, že pan Wyatt Wolkov je už nějakou dobu pouze moje priorita a teď ještě čelím dilematu, jak to udělat, abych ho nemusel cucat jako džusík (jeho slova).

Nemocnice jsou pro nás z logických důvodů stále zapovězené, tudíž jsem došel k názoru, že v tuto chvíli existuje pouze jedna možnost, a to pokusit se vydržet bez krve co nejdéle a eliminovat tak zásah do Wyattova organismu. Jak prosté.

Snažím se proto jíst vyváženou stravu, dopřávám si velké a vydatné porce plné luštěnin, ovoce a zeleniny, stejně jako neodmítám vitamíny. A jakmile si všimnu změn v chování, zvýšené přecitlivělosti, zesíleného ADHD a únavy, začnu sahat po přeslazených energy drincích a na každé zastávce pro sebe koupím velmi silné kafe. Zatímco Wyatt spí, dělám kliky, sleduju vědomostní soutěže, dokola rozebírám a čistím zbraň, luštím sudoku, řeším hlavolamy, zkrátka všechno možné, abych stimuloval mozek a ubránil se spánku.

Jenomže v konečném důsledku to nestačí. Nanejvýš docílím toho, že lépe kontroluju svoje emoce, protože už si na stav bez krve začínám zvykat. I tak ale zjistím, že deset dní je maximum. Po deseti dnech se moje tělo začne vehementně dožadovat spánku a únava nelítostně otupuje smysly. To se projeví dalším mikrospánkem a chvilkovou dezorientací – zhruba deset vteřin nejsem schopný určit, kde se zrovna nacházíme.

Nakonec nemám jinou možnost, než Wyattovi znovu odebrat krev. V malé stísněné koupelně motelového pokoje, která smrdí plísní, ji lačně polykám ještě zteplalou a vyplachuju zkumavky vodou. Ani trocha nesmí přijít nazbyt.

Následně po sobě uklidím a postarám se, aby si Wyatt vzal pravidelnou dávku železa a zapil ji limetkovo-mátovou limonádou. Možná z toho bude naše tradice. Kontroluju jeho životní funkce a ptám se, jestli ho něco bolí a jak se cítí, pořád dokola, dokud neřekne, že trochu jako mumie, což ještě umocní, když se zachumlá do deky.

Tak alespoň že srší vtipem. Připadá mi ovšem unavenější než posledně, ačkoli se sám sobě snažím namluvit, že si to jenom představuju. Jak jde o Wyatta, jsem úzkostlivější. Žádná moje upíří část nemůže úzkost přebít a uzamknout, je téměř hmatatelná.

Ten den, snad kvůli výčitkám svědomí, že jsem ho vycucnul, ho vezmu na noc do čtyřhvězdičkového hotelu, kde mu napustím vanu, sednu si na její okraj a vyprávím další střípek ze svého života. Následně sáhnu pro mýdlo a opatrně mu masíruju ramena. Když se vykoupe, jdeme spolu do velké ložnice a já tentokrát nesedám do křesla, ale lehnu si k němu do postele, pevně ho obejmu a… líbám. Líbám ho pomalu, líně a vroucně, dokud neusne. A ani tehdy nevstávám. Prostě jenom plně při vědomí, se zostřenými smysly, naslouchám zvukům zvenku. Přitom hladím Wyatta ve vlasech a probírám se jimi. Na okamžik si dovolím nepřemýšlet, kam povede naše další cesta ani že bych měl v dohledné době sehnat jiné auto.

Uvědomím si, že navzdory tomu, že jsem před pár hodinami podruhé vypil Wyattovu krev, tak zatímco ho tisknu k sobě a vdechuju jeho vůni, připadám si velmi lidsky.

***

O dva dny později zastavíme u benzínky, abych mohl natankovat kradený Renault Captur bílé barvy. Má najeto přes tři sta tisíc kilometrů a nějakou dobu nám snad poslouží. Měnit auta je riziko, ale stále menší než setrvávat v jednom a tom samém.

Zatímco tankuju, Wyatt vystoupí a zlehka se opře o kapotu – má obyčejnou o dvě čísla větší mikinu a kšiltovku. Většinou chodívá dovnitř se mnou, listuje časopisy a vybírá si jídlo na cestu, přičemž to dle svých slov považuje za nejzajímavější zážitky celého dne. Kolikrát mu dokáže udělat radost i něco tak banálního, jako když v mrazáku najde zmrzlinu, kterou považuje za přijatelnou.

Kromě nás v dohledu nikdo není, jenom opodál stojí osamělý náklaďák, jehož majitel uvnitř spí.

Přes sklo benzínky vidím prodavače, jak se znuděně opírá o pult a cvaká na mobilu. Poslouchá rádio, ze kterého vyhrává taneční hudba, kterou by Wyatt nepochybně ocenil. Myslím, že podobné písničky poslouchal ve Wolkov sídle často.

Společně vejdeme dovnitř a prodavač zběžně kývne, aniž by na nás doopravdy pohlédl. Wyatt, přesně jak jsem předpokládal, okamžitě zamíří ke stojanu s časopisy. Jakmile zaplatím a dojdu k němu, všimnu si, že drží vědecký magazín s fotkou Stephena Hawkinga a taky bulvár, kde je vyfocená Beyoncé.

Jeho styl rozhodně není vyhraněný. Během posledních týdnů jsem ho vídal, jak čte o sondách, které byly vyslány do vesmíru, se stejným zaujetím jako o Met Gala.

Momentálně nejsem ve fázi, kdy bych měl chuť na jídlo, ale stejně raději vezmu proteinový drink a celozrnný croissant. Dnes bych rád řídil přes noc a další zastávku plánuju pouze v případě, že si Wyatt bude chtít odskočit.

Pohlédnu na něj a usměju se.

K benzínce odbočí auto a místo toho, aby zastavilo u jednoho ze stojanů, zabrzdí vedle náklaďáku. Ven vystoupí tři lidé.

Napřímím se.

KREV mě naučila jednat rychle. Získat odstup od dané situace a okamžitě ji vyhodnotit. Změnit ji v šachovou partii. Tohle všechno jsou nesmírně cenné zkušenosti, až na to… Až na to, že ti lidé, kteří vystoupili, za sebou mají stejný výcvik. A rozhodně to nejsou lidé.

Úsměv mi zamrzne na rtech.

Položím croissant i drink na nejbližší poličku a přitisknu Wyattovi prst na ústa. Když na mě překvapeně pohlédne, zavrtím hlavou. Nemluv. Přitáhnu ho k sobě, časopis s Beyoncé spadne na zem a Wyatt se automaticky přikrčí. Prodavač si ale díky puštěnému rádiu ničeho nevšimne ani nezvedne hlavu od mobilu.

Říct mu, aby se pokusil schovat, by k nám mohlo přitáhnout nechtěnou pozornost. Pokud je tedy smrt prodavače nutná a přinese nám pár vteřin navíc, jsem ochotný nechat ho zemřít.

Nemyslím, že je tady zadní východ, ale možná budeme mít štěstí na dostatečně velká okna na záchodech, kterými se dostaneme ven. Nebo alespoň Wyatt, což by ovšem znamenalo, že budu muset zabít všechny tři upíry, aby ho nemohli pronásledovat.

Slyším, jak mu divoce buší srdce, a tak mu jemně sevřu zápěstí, aby se nebál.

Nemám čas přemýšlet nad tím, jak je možné, že nás našli. Takové otázky si dovolím, jakmile bude Wyatt v bezpečí.

Slyším klapot jejich podrážek, nejsou ani zdaleka tak potichu, jak bych předpokládal. Pak zastaví a jeden z nich si odplivne. Zatím nejdou dovnitř.

„Myslíte, že je tady?“ zeptá se mužský hlas. „Kurva, měl jsem se pořádně napít.“

„Jestli je tady, možná tě právě slyší, Pierre,“ odpoví Beatrice.

Třetí z nich, taky muž, něco zabručí. Rozhodně to není Darius, ten s nimi tedy nepřijel, za což bych mohl být do jisté míry vděčný. Nicméně Beatrice taky není žádná výhra. Už z toho důvodu, že jsem ji během našeho posledního setkání střelil do hlavy.

„Nebo mě třeba neslyší,“ opáčí Pierre. „Viď, ty špíno?“

Ticho.

„Vidíš, nic,“ naváže Pierre.

Vzápětí se ozve ten třetí. Neznám ho, ale připadá mi starší než Pierre. Možná Dariův dávný přítel, který už má ledacos za sebou. To by znamenalo, že tvoří poměrně silný tým. „Nezapomeňte,“ řekne hlubokým basem. „Musíme ho dostat za každou cenu. Tohle už není hra.“

Beatrice zaskřípe zuby, alespoň myslím. Rozhodně postřehnu podráždění, když odsekne: „Neříkej. Myslela jsem, že se opravdu dobře bavíme.“

Pohlédnu na Wyatta, který na mě stále napůl napjatě a napůl překvapeně kouká. Není možnost, jak mu předat informace, které jsem právě slyšel.

Ať se stane cokoli, nesmí mu ublížit.

Upíři se rozejdou k benzínce a náhle se od nich jedny kroky oddělí – jeden upír zůstane venku. Zatímco další dvoje, z nichž ty vlevo jsou lehčí, jde tedy nejspíš o Beatrice, pokračují dovnitř.

Musím během vteřiny rozhodnout, jestli riskovat přímý střet, nebo se pokusit utéct. I za předpokladu, že by Pierre svým napitím opravdu myslel krev, celou situaci to nijak zvlášť nezlehčuje. Všichni sice mohli projít abstinencí, to ale neznamená, že jsou stejně slabí jako lidé. Jejich fyzické schopnosti musí být i nadále nadstandardní. A k tomu je třeba připočíst moji slabinu, kterou představuje Wyatt, jehož budou chtít buď okamžitě zastřelit, nebo zajmout.

Naznačím mu, ať jde za mnou. Musí mít zdřevěnělé nohy, takže ho prakticky vleču, zatímco se mezi regály proplétáme k záchodům. Na prvních dveřích je nakreslený piktogram ženy, na druhých piktogram muže. Nikde žádný zadní východ, jenom úklidová místnost, ze které je cítit čpavek. Takže… Je to jako ruleta.

Vyberu dámské záchody a sotva nakouknu dovnitř, všimnu si okna, které je tak malé, že by se jím protáhlo nanejvýš pětileté dítě. Zvenku sem dopadá pruh světla. Nemyslím, že pánské záchody budou jiné, ale stejně se rozhodnu to zkusit.

Jenomže už nemáme čas. Dveře benzínky se otevřou, slyším kroky dvou upírů i přes taneční hudbu. Beatrice a Pierre, anebo Beatrice a ten druhý muž.

Už spolu nemluví.

Pohlédnu na Wyatta a postrčím ho dopředu. Vím, že střet bude tím pádem nevyhnutelný. Pravděpodobnost, že budou schopni Wyatta postřelit, nehledě na moji snahu zabránit jim v tom, je vysoká, stejně jako pravděpodobnost, že zastřelí mě a povede se jim Wyatta zajmout.

Musím naše šance zvýšit. Rád bych řekl, že z toho nemám dobrý pocit, ale do hajzlu, já ve skutečnosti nemám vůbec žádný pocit, když Wyatta táhnu do nejvzdálenější kabinky. I tak jsem ovšem doufal, že k tomuhle nebude muset vůbec dojít.

V zrcadle zahlédnu svoje ocelově šedé oči. Znovu Wyattovi naznačím, aby byl potichu, a pak se sehnu a z pouzdra pod kalhotami vytáhnu nůž. Přeju si, aby ztráta krve před dvěma dny nijak neovlivnila Wyattův zdravotní stav.

Upíři jsou blízko, museli zkontrolovat benzínku a teď půjdou na záchody.

Možná jsem měl vybrat úklidovou místnost.

Možná jsem do ní měl schovat Wyatta a rovnou zaútočit.

Možná o nás vědí celou dobu a jejich konverzace ve mně měla probudit naději, že můžeme vyhrát.

Ale záleží na tom?

Rychlým pohybem si rozříznu zápěstí. Wyattovi se překvapením rozšíří zorničky a pokusí se couvnout, jenomže není kam. Přistoupím k němu zezadu a prudce ho k sobě přitáhnu. Jednou rukou ho pevně sevřu kolem hrudníku, aby se nemohl pohnout ani o milimetr, a řeznou ránu mu přitisknu k ústům.

Nedovolím, aby se odtáhnul. Nutím ho polknout svoji krev, napít se přímo z rány a on… polkne. Ještě jednou. Musím si být jistý. Teprve když se zakucká, pustím ho. Šokovaného a se zkrvaveným obličejem.

A přesně v tom okamžiku dovnitř vstoupí Beatrice. Na to, že měla kulku mezi očima, vypadá až směšně živě a v ruce drží zbraň.

Ale moje vlastní zbraň mi vklouzne do ruky ve stejném momentu. Jsem dostatečně rychlý, abych stáhl Wyatta za sebe. Ve vzduchu je kromě moči a dezinfekčních prostředků cítit nezaměnitelný pach krve.

Bylo by logické, kdyby Beatrice začala okamžitě střílet, nicméně ona se z nějakého důvodu ani nehne. Pohlédne na moji pořezanou ruku a pak na Wyatta. Wyatt se totiž zničehonic vykloní, tak aby stál po mém boku. Na obličeji má rozmazanou krev, což musí rozhodně budit spoustu otázek, chápu. Ale možná je v tom ještě něco, co mi uniká.

Proč to zaváhání?

Wyatt zvedne ruce v obranném gestu dřív, než ho stačím postrčit za sebe. „Počkej, počkej,“ řekne směrem k Beatrice. „Pořád platí, že tě můžu dostat k tvojí dceři.“

Očekávám, že sem okamžitě vtrhne upír, který Beatrice na benzínku doprovázel, ale ten podle zvuků ani nezpomalí, rytmus jeho kroků se nezmění. Dál pokračuje k místu, kde jsou pánské záchody. Znamená to tedy, že Wyatta přes písničky z rádia neslyší. Tím pádem musel projít abstinencí, což nějakým způsobem potlačilo jeho schopnosti. Ovšem nakolik… To jsou informace, které nemám.

„Tady čistý,“ křikne a podle hlasu poznám Pierra.

Zvládl bych je zabít a probojovat nám cestu ven dřív, než by dorazil ten třetí? Zvládl bych je zabít všechny? Nakolik, a jestli vůbec, utlumila abstinence i fyzické schopnosti? Můžu vystřelit, nebo risknout přímý střet. Ale i kdybych měl Beatrice odtrhnout hlavu od těla…

„Tady taky čistý!“ zavolá a ani trochu se jí přitom netřese hlas. Je pevný a rozhodný. Pohledem se vpíjí do Wyatta, jako kdyby mezi nimi probíhala neverbální domluva. Potom zničehonic sáhne do kapsy, vytáhne mobil a opatrně ho položí na nejbližší umyvadlo.

Bez dalšího slova odejde, zatímco já pořád mířím na dveře, kdyby se rozhodla vrátit. Ruku se zbraní nechám pomalu klesnout až ve chvíli, kdy se ozvou posuvné dveře benzínky, a já vím, že Beatrice a Pierre právě odešli.

„Kde ten sráč může −“ zaslechnu ještě a pak už jsou příliš daleko.

Wyatt na trénincích pochopitelně vždycky tvrdil, že se v případě nouze pokusí někoho podplatit, a… Je možné, že mu to právě vyšlo? Pohlédnu na něj. Působí rozklepaně, možná je v šoku. Podepřu ho, protože mi připadá, že se začíná nepřirozeně kácet k jedné straně.

„Isa−“ začne, ale umlčím ho zavrtěním hlavy.

Zhruba minutu poslouchám, co se děje kolem. Nemyslím, že je bezpečné zůstávat tady déle, než je nezbytně nutné.

Dojdu k umyvadlu, sáhnu pro mobil a prohlédnu si ho. Jde o staré véčko, která už se v dnešní době snad ani nevyrábějí. V rychlosti zkontroluju, jestli v něm není umístěné sledovací zařízení.

Kromě neznámých jmen v kontaktech a několika fotografií v galerii, kde jsou převážně scenerie, však nic nenajdu. Nakonec strčím mobil do kapsy a chytím Wyatta za ruku.

Nepohne se. Všimnu si, jak přes moje rameno kouká k zrcadlu, které odráží jeho bledý obličej a krev na bradě.

Rána na mojí ruce nepatrně svědí – začíná se pozvolna zatahovat.

Trochu důrazněji naznačím Wyattovi, aby šel, a stejně jako předtím ho i teď v podstatě táhnu za sebou. Prodavač stojí za pultem a rozdělává si mentolky. Zběžně nás sjede pohledem, ale můj výraz je pravděpodobně dostatečně přesvědčivý, že se nevyptává. Nevím, kolik potkal za život upírů, ale intuice mu nejspíš radí nepřitahovat zbytečnou pozornost, proto se znovu skloní k mobilu.

K benzínce přijede další auto, ale je to jenom postarší pár.

Upíry nikde nevidím, ovšem musím předpokládat, s ohledem k Dariovu učení, že se rozhodli propátrat nejbližší okolí. Pokud jsou přesvědčeni, že Renault Captur patří mně, nejspíš už dávno prořízli pneumatiky. Pokud si jistí nejsou, pak se jeden z nich pravděpodobně schovává dostatečně blízko, aby na auto viděl a mohl v případě nutnosti zaútočit. Přikláním se k druhé možnosti. Kdyby šli na jistotu, bylo by jich mnohem víc a byli by dostatečně napití a připravení. Kdyby šli na jistotu…

Takové úvahy jsou zrovna teď zbytečné.

Důchodci si povídají, zatímco stará žena tankuje.

Hudba pořád hraje nahlas a najednou mi připadá nesnesitelně rozptylující. Pod mikinou pevně svírám odjištěnou zbraň. Naznačím Wyattovi, aby se držel tak blízko za mnou, jak jen to jde, a kdybych mohl, rád bych dodal, že vyklánět se tentokrát opravdu není dobrý nápad.

Vyjdeme posuvnými dveřmi ven.

Konečně zaslechnu, co hledám. Jeden z upírů stojí na stráži za budovou vlevo, slyším jeho srdce, vnímám, když přešlápne. A vzhledem k tomu, že nevím, jak daleko jsou ti další… Tiše a měkce, přestože jsem si tentokrát téměř jistý, že mě nemůže slyšet, dojdu k rohu budovy a jedním prudkým pohybem mu vyrazím zbraň.

Mladý muž v mém věku, předpokládám, že Pierre, překvapeně pootevře pusu. Víc nestihne. Zlomím mu vaz a nechám ho sedět opřeného o zeď.

V jeho kapsách najdu náboje, tak si je vezmu.

Wyatt bez emocí, maximálně trochu otupěle, sleduje moje počínání a pak se v závěsu za mnou rozejde k autu. Pneumatiky jsou neporušené a nikde ani známka po cizím vniknutí. „Nastup,“ řeknu tiše a podám mu klíče.

Já se rozejdu k černému Range Roveru, obejdu ho, abych nebudil pozornost, a proříznu pneumatiky. Následně se rychle vrátím k našemu autu a nasednu. Wyatt se zrovna pokouší roztřeseně zapnout pás.

„Vlez si dozadu,“ pobídnu ho, „a posbírej všechny věci. Jen to nejnutnější. Najdu pro nás nové auto.“

Pustí pás a přeleze si, zatímco já nastartuju a zamířím pryč. Ve zpětném zrcátku nevidím nic podezřelého. Beatrice dost možná odlákala toho staršího upíra dostatečně daleko, abychom mohli uprchnout. Reálně za tohle všechno ale vděčím Wyattovi, který navzdory svému strachu zareagoval rychle. Věděl, co říct. Wilhelm by na něj byl nepochybně pyšný, což ve mně budí překvapivě rozporuplné pocity.

Zezadu se ozývá šustění, jak cpe Wyatt věci do batohu. Najednou se ale zarazí a vyhrkne: „Mám v sobě tvoji krev.“ Musí to pro něj být tvrdý střet s realitou, uvědomění, co se stalo… Otázka ovšem je, jestli doopravdy chápe, co se stalo. A hlavně, co to znamená.

Sevřu volant pevněji.

„Isaacu?“ zkusí to Wyatt.

„Později,“ odbydu ho.

***

Renault Twingo není nejrychlejší ani nejlepší auto ze všech a rozhodně by to nebyla moje první volba, nicméně dostat se do něj bylo až směšně jednoduché – řidič dokonce nechal klíčky v zapalování, zatímco odběhl do obchodu.

Wyatt je od chvíle, co jsme nastoupili, zamlklý, poklepává nohou a kouká z okýnka. Až po relativně dlouhé době si přetáhne rukáv přes ruku a začne si drhnout ústa. Jako kdyby si najednou uvědomil, že je stále od krve, a nemohl to snést. Drhne se tak vehementně, až si rozedře koutek.

Trochu mě to znepokojuje, stejně jako konverzace, která bude následovat. Podržím volant jednou rukou a velmi jemně mu odtáhnu ruku od obličeje, dokud ji nenechá odevzdaně klesnout do klína.

Vzhledem k tomu, že musím promyslet a zvážit další kroky, a stále si nejsem jistý, kolik toho Darius ví, přičemž mobil od Beatrice je tichý… Nakonec odbočím na úzkou kamenitou cestu, která vede do lesa. Málem na té cestě urvu podvozek, ale po chvíli přece jen vjedeme mezi stromy, kde zaparkuju a vypnu motor.

Všechno utichne, alespoň zdánlivě. Vnímám zvuky lesa, vzdálenou silnici, kde projíždí auta, a Wyattův roztřesený dech. Sáhnu do batohu, najdu lahev vody a mlčky mu ji podám.

Wyatt otevře dveře, vykloní se a začne si oplachovat obličej. Spolykaná krev mu určitě evokuje spoustu věcí. Není to tak dlouho, kdy do ní bosý šlápl ve Wolkov sídle.

Jakmile se umyje, nejdřív sedí v předklonu, ale pak zničehonic vystřelí ven a hlasitě za sebou práskne dveřmi. Rozejde se mezi stromy.

Chvíli hledím na jeho vzdalující se záda, než taky vystoupím a opřu se o kapotu. „Wyatte, co to děláš?“ promluvím klidně a můj hlas se nese mezi stromy jako šepot. „Vrať se do auta.“

Pod botami mu křupou suché větvičky, zatímco pokračuje dál. Neotočí se ani nezpomalí. Možná potřebuje utéct před tím, co se mu chystám říct, přestože to v hloubi duše musí tušit. Je to svým způsobem nevyhnutelné.

Nemám nejmenší problém ho dohnat a chytit za předloktí – opatrně a zároveň rázně. „Mluv se mnou.“

Teprve tehdy mi pohlédne do očí a působí napůl zraněně, napůl naštvaně. „Dals mi svou krev,“ řekne roztřeseně. „Proč jsi mi dával svou krev? Tys… mi dal svou krev!“

Položím mu ruce na ramena v konejšivém doteku.

… který pro něj očividně není ani trochu konejšivý, protože se okamžitě odtáhne. Dokonce se přitom ošije, jako kdyby mu moje blízkost nebyla příjemná, což je po tom všem zvláštní. „Proč bys to dělal?“ vydechne. „Možnost, že bych se stal upírem, je přece minimální.“ Zarazí se a váhavě dodá: „Že jo?“

Stmívá se a brzy přijde noc. Napadne mě, že ji pravděpodobně strávíme v lese. V korunách stromů je slyšet vítr, a když se nadechnu, cítím jehličí a vůni ztrouchnivělého dřeva.

„Šance, že by ses stal upírem, je téměř devadesátiprocentní,“ oznámím.

„O čem to kurva mluvíš? Jak by mohla být devadesátiprocentní?“ Teď už se mu hlas netřese, vztek nakonec převáží.

„Ty přece víš, o čem mluvím,“ odpovím klidně. „Jsi inteligentní.“

Wyatt znovu o kousek ustoupí, namáčkne se na kmen stromu, který má za zády. „Přestaň mi říkat, co bych měl vědět!“ zařve prudce. „Chci to slyšet od tebe!“

Koukám mu do očí. Neuhnu ani o milimetr, když oznamuju: „Máš v sobě upíří gen.“ Vidím, jak se mu oči rozšíří překvapením a jak pevně sevře ruce v pěst, ale nemyslím, že by mě uhodil. I kdyby, tak to zvládnu. „Tvůj otec to věděl,“ přiznám. „Chtěl ti to říct, jakmile ti bude osmnáct. Proto všechny ty kontroly a prohlídky, zdravá strava a tréninky… Přál si, abys byl na přeměnu co nejlépe připravený.“ A mně už od začátku připadalo zvláštní, tím spíš po tom, co jsem Wyatta poznal osobně, jak byl Wilhelm skálopevně přesvědčený, že si Wyatt takovou cestu doopravdy zvolí.

Wyatt se budoucnosti doteď bál a já vím, že život v čele dvou velkých firem pro něj není ani trochu lákavý, ale naopak odpuzující. Jako upír by mohl dělat mnohem víc práce a mnohem déle. To pro něj musí být opravdu… děsivá představa.

Při pohledu do jeho očí mám pocit, že v nich vidím hvězdy, celou galaxii.

„V ORION Labs zjistili, že k přeměně v upíra potřebuješ splňovat spoustu různých faktorů,“ pokračuju. „Musíš být v co nejlepší kondici a především zdravý. Taky musíš být nositelem upířího genu a dostat krev od upíra, který má stejnou krevní skupinu. A já… Mám AB. Stejně jako ty. To je jeden z hlavních důvodů, proč si tvůj otec vyžádal mě. Moje krev je vzácná.“

Stál jsem v pracovně s těžkými vyřezávanými dveřmi a Wilhelm Wolkov si mě zamyšleně měřil. Bylo to pár dní po mém příjezdu, kdy se rozhodl říct mi pravdu. Věděl, že jsem mu vázaný smluvně i slibem, ale stejně to byl z jeho strany odvážný krok, svěřit mi něco tak velkého.

Dá se vám věřit? zeptal se a po otcovském tónu, jakým mluvil s Wyattem, nebylo ani památky. Byl spíš kalkulující, hodnotil mě. A pak se zničehonic usmál. Předpokládám, že to ukáže čas, viďte, Isaacu?

Cítím studený pot, který stéká Wyattovi podél páteře a vsakuje se do trička.

„Chtěl jsem ti to říct,“ pokračuju. „Ale přísahal jsem tvému otci, že to neudělám. A po tom, co jsme utekli z Wolkov sídla, mi připadalo, že nejsi připravený to slyšet… Mrzí mě, že ses to dozvěděl právě takhle.“

„Mrzí tě to,“ zašeptá Wyatt bezbarvě.

„Ano.“

Přešlápne. „Proto se moje máma zabila? Mám ten gen po ní?“

Matka je pro něj bolestivé téma, vím to. A musí být strašné žít tak dlouho s vědomím, že byla duševně nemocná, když se rozhodla udělat něco takového, aby teď zjistil… Ale může se mu vůbec ulevit? Neutrálně řeknu: „Proto si byla tak jistá. Jenomže nevěděla, že má rakovinu. Ve velmi raném stadiu. Jinak existovala vysoká šance, že by přežila.“

„A tys to celou dobu věděl,“ zamumlá Wyatt. Prudce vydechne. „Můj otec zemřel, nic jsem nechápal, byl jsem hotovej, měl jsem milion otázek a tys na ně znal odpověď. Celou dobu. I když jsem říkal, že ti věřím. Byls do háje jediný, komu jsem věřil!“ Poslední větu zařve.

„Pořád mi můžeš věřit. Rozumím tomu, proč se zlobíš. A máš na to právo. Ale nikdy bych neudělal nic, čím bych tě ohrozil. Jenom jsem… Netušil jsem, jak se k tomu postavíš. Jestli ti ty informace spíš neublíží.“

Sotva to řeknu, tichý hlásek v mojí hlavě se zeptá: Opravdu? Netajil jsem to před ním poslední týdny i z toho důvodu, že to bylo v mnoha ohledech prostě jednodušší? Ze strachu, že se mi vzdálí? Tisíckrát jsem ho ujistil, že jsme si rovni, a přitom jsem se nepodělil o něco tak důležitého. Ale možná jde prostě jenom o to, že reálně neumím balancovat náš vztah tak dobře, jak jsem myslel.

„Na tom přece nezáleží,“ procedí Wyatt skrze zaťaté zuby. „Nemáš řešit, jak se k tomu postavím. Prostě jsi mi to měl říct.“ Odlepí se od stromu a začne pochodovat kolem, občas trochu klopýtne. „Kdyby nenastala tahle situace, tajil bys to klidně dál.“ Není to otázka, ale konstatování, které nemůžu vyvrátit.

„Očividně. Nemám argumenty. Ale nic z toho nebyl záměr ublížit ti. Naopak. Měl jsem to na tebe vypálit po tom, co jsi přišel o otce? Po tom, co jsem potřeboval, abys mi věřil a držel se u mě? Když jsme utekli před Dariem, měl jsi pochybnosti. Nemyslím si, že by se to zrovna díky těmhle informacím změnilo.“

„Tak jsi to měl říct kdykoli potom. Měls tolik příležitostí. A tys…“ Wyatt vzdychne. Chvíli mlčí. „Chci být sám.“

Ve tmě. V lese.

Nic neřeknu, ani se nepohnu a Wyatt si moje mlčení nejspíš vyloží správně. „Co?“ štěkne. „To nesmím? Maximálně se ze mě stane upír, ne? A to jste přece s otcem chtěli.“

„Já jsem do prdele nic nechtěl!“ odseknu prudce, až sám sebe překvapím. „Byl jsem do toho vtažený stejně jako ty. Nechtěl jsem znát tajné informace, nechtěl jsem vědět něco, co ty nevíš. Myslíš si, že je to legrace?“

Poslední věty lituju prakticky okamžitě, co ji pronesu.

„Vím, že to není legrace,“ odpoví Wyatt chladně. „Jde kurva přece o můj život! A teď ti říkám, že chci být chvíli sám. Nemůžu už slyšet nic, co říkáš. Akorát mě ještě víc vytáčíš.“

Z pozice partnera rozumím tomu, že potřebuje být sám, aby všechno zpracoval a utřídil si myšlenky. Z pohledu ochránce… „Vrať se prosím do auta.“

I ve tmě dost zřetelně vidím, s jakým podrážděním, možná až zhnusením, se na mě dívá. Spodní ret se mu nepatrně chvěje. Nakonec ale prostě jenom zavrčí a rozejde se zpátky k autu – přidržuju mu ruku na bedrech, kdyby náhodou zakopnul.

Ostentativně otevře zadní dveře, čímž mi dá dost jasně najevo, že vepředu se mnou rozhodně sedět nebude. Nezeptá se, kam pojedeme, kdy pojedeme, proč nejedeme. Nezeptá se už vůbec na nic. Sáhne pro batoh a použije ho jako polštář. Navzdory tomu, že jsou v boční kapse proteinové tyčinky a jemu začne kručet v žaludku, si nevezme.

Je teplá noc, proto nenastartuju, abych zapnul topení.

Wyattovi ještě nějakou dobu divoce tluče srdce, ale pak se jeho tep pozvolna uklidní a prolne s pravidelným oddechováním.

Zatímco spí, tiše prsty bubnuju o volant a přemýšlím, kam pojedeme. Ať jsem se snažil sebevíc, očividně to nestačilo. Musel jsem udělat chybu a Darius byl dost možná od začátku o krok napřed. Příště musím být lepší. Posunout hranice. Možná se spolu s Wyattem na čas stáhnout do ústraní, než abychom utíkali. Ale kde by to mělo být? Kam bychom měli jet?

Tisíce otázek. Ten, se kterým bych to rád probral, se mnou mluvit odmítá, protože jsem zradil jeho důvěru. Muselo pro něj být tak šokující vidět mě, jak si rozřezávám ruku a jak ho nutím, aby se napil.

Připadá mi, že jsme se ocitli ve slepé uličce. A pak se mobil v mojí kapse rozezvoní.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
ErinSixx
25. 1. 2024 17:25

Oooo muj boze…Tolik.informaci a tolik veci.Nutne potrebuju dalsi dil.Tohle bylo tak plne emocema a akci.Dekuji za kapitolu💙