Szabi

Kšiltovku mám staženou hluboko do čela, ale stejně cítím sluneční paprsky. A když na okamžik zvednu hlavu, abych zkontroloval okolí i vizuálně, musím přimhouřit oči. Součástí abstinenčních příznaků je tedy i částečná ztráta rezistence vůči světlu. Logicky se s tím setkávám poprvé, protože během Samotky jsem byl většinu času v naprosté tmě.

Ostrý sluneční svit mi nepůsobí bolest, ale není ani příjemný. Připadám si kvůli tomu mrzutý. Což se ztratí ve spoustě dalších pocitů, které poslední dny prožívám.

Je to devátý den od chvíle, kdy jsem měl naposledy krev. Intuitivně vnímám, že se blíží fáze ne nepodobná peklu, jaké už jsem jednou prožil. Dnes v noci jsem navíc usnul. Byl to sice jenom mikrospánek – seděl jsem u Wyattovy postele a pořád dokola skládal a rozebíral hlavolam, který jsme po cestě koupili – a mohl jsem spát nanejvýš pár vteřin, ale vyděsila mě představa, že bych něco takového zažil za volantem.

Tudíž jsme spolu s Wyattem došli k názoru, že je čas postoupit k plánu, který zahrnuje jeho krev a moje chlemtání.

Jak se blížím přes poloprázdné parkoviště k našemu motelovému pokoji, dalšímu z mnoha, nedokážu zaslechnout žádné zvuky. A teprve když vejdu dovnitř, uvědomím si, že Wyatt nehybně sedí na posteli a zírá před sebe. Jistá apatie v jeho tváři ale okamžitě zmizí, smaže ji mírný úsměv, který se ještě víc rozšíří, jakmile mu podám plechovku studené limonády.

Jít pro limonádu k recepci a nechat Wyatta tady bylo v mnoha ohledech riskantní, ale on na ni měl opravdu velkou chuť. Dost validní argument. Navíc nejsem v pozici, abych mu říkal nějak tu chuť musíš zvládnout. Takže jsem pro ni zašel.

Plechovka je orosená a Wyatt po ní přejede prstem, načež ji položí na noční stolek. S očekáváním na mě pohlédne.

Hodím kšiltovku na matraci a prohrábnu si vlasy. Potím se teď víc, ale to brzy odezní. Všechny lidské projevy budou znovu utlumené a moje upíří já převezme kontrolu.

Překvapivě necítím pouze úlevu. Jsem rád, že budu soustředěnější a schopnější, zároveň mě ale netěší brát Wyattovi krev. Před pár dny jsem takhle vůbec neuvažoval. Ještě během naší hádky mi připadal Wyattův odmítavý postoj vyloženě nasírací. Jenomže teď… Nevím. Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad.

Vyhrnu mu rukávy a palci jemně přejedu po předloktích. Má tak jemnou kůži. A žíly jsou na obou rukách dostatečně viditelné. Pro snazší manipulaci si vyberu pravačku, už kvůli tomu, že je levák.

V malé oprýskané koupelně si pořádně vydrbu ruce a následně se vrátím do pokoje, kde z batohu vytáhnu všechno potřebné, což se ani vzdáleně nepodobá vybavení, jaké mají k dispozici v ORION Labs. V lékárně se nám povedlo sehnat pouze odběrovou injekční stříkačku a vakuované zkumavky. A také škrtidlo, dezinfekci, železo a šumivý multivitamin.

Domluvili jsme se, že mu odeberu 300 mililitrů.

Znovu jemně sevřu jeho paži a nasadím mu škrtidlo. Potom pomocí dezinfekce a vatových tamponů ošetřím místo u žíly. Moje zkušenost je spíš teoretická. KREV překvapivě neměla zájem vzdělávat nás, jak provádět odběry lidem. Něco takového se učilo pouze ve vybraných jednotkách, které měly být vyslány doprostřed válečných konfliktů.

Wyatt začne hýbat paží a já si mezitím nasadím jednorázové rukavice. Sáhnu pro jehlu a… Zaváhám. S hlavou mírně nakloněnou na stranu poslouchám tlukot jeho srdce. Nepřipadá mi neklidný, ale stejně se zeptám: „Máš strach?“

„Nemám strach. Jen mi to přijde zvláštní.“

„Mně taky,“ přiznám. Ale nehledě na okolnosti tohle nakonec musím udělat. Nemůžu se bát rozhodovat v těžkých situacích. Navíc jde pořád jenom o odběr krve v relativně přijatelných podmínkách.

Velmi opatrně a především rychle zapíchnu Wyattovi jehlu do žíly.

Trochu sebou trhne, spíš impulzivně, než aby doopravdy uhnul. Můj pohled se krátce setká s jeho očima, ve kterých se odráží důvěra.

Podržím jehlu jednou rukou a strčím do ní zkumavku, která se okamžitě začne plnit. Fascinuje mě, jak rychlé to je. A taky že Wyatt neotáčí hlavu na druhou stranu a nedělá se mu špatně.

Když naplním první zkumavku, povolím škrtidlo a sáhnu pro druhou. Zbývá jich ještě spousta. Mlčíme, nic neříkám a ani mě nenapadá, co bych měl říct. Wyatt se po nějaké době velmi odevzdaně položí do polštářů a nejspíš se ztratí ve své hlavě. Kontroluju jeho dech, jeho tep, jeho výraz.

Odkládám jednotlivé zkumavky na noční stolek. Krev se leskne ve slunci, které se dere skrze žaluzie dovnitř.

Uleví se mi, když je po všem. Opatrně jehlu vytáhnu a položím Wyattovi na místo vpichu vatový tampon. Chvíli na něj tlačím, aby neměl modřinu, a pak sáhnu pro náplast s obrázkem včely. Jiné neměli.

Wyatt si ji prohlíží s povytaženým obočím. Zdá se mi trochu bledší, ale jeho životní funkce, alespoň co můžu soudit, jsou v normálu.

Vyhodím rukavice i jehlu a pak si sednu na kraj postele. Vezmu Wyattovu ruku do svých a koukám k oknu, kde ve světle poletuje prach. Bylo by to skoro až trýznivě romantické, pokud by se to odehrávalo na jiném místě a pokud by to v sobě neneslo jistou absurditu, že k přežití potřebuju krev kluka, který pro mě znamená všechno.

Možná to vidím moc fatálně, ale stejně se nemůžu zbavit divné… Ani nevím, jak to pojmenovat. Trapnosti, snad až ubohosti. Vážně nevím. Pohled na Wyattovu krev ve mně vzbuzuje rozporuplné pocity. Rád bych řekl, že to není důležité, nepotřebuju ji, jsem další vývojová fáze člověka a obejdu se bez jakýchkoli pomocných látek. Jenomže to bych lhal. A k tomu všemu můžu přičíst skoro až nutkavou potřebu zbavit se všech zatěžujících lidských pocitů.

Všechny ty zkumavky mi připomínají zázvorovo-pomerančové shoty, které jsem viděl na benzínce. Spousta vitamínů v jedné dávce.

Pohladím Wyatta po hřbetu ruky, sáhnu pro limonádu a rozdělám mu ji. Poslušně se napije, ale pak se odtáhne a usedne do tureckého sedu – plechovku podrží mezi nohama.

Chci vstát a odebrat se s krví do koupelny, jenomže on řekne: „Isaacu, proč ses stal upírem?“

Ta otázka mě vtáhne zpátky do matrace. Nezní vlezle, zvědavě, truchlivě ani dramaticky. Naopak je velmi věcná, jako kdyby si Wyatt uvědomil, že právě teď, po tom, co pro mě udělal, má právo ji položit. Ne ve smyslu něco za něco, ale spíš s vědomím, že náš vztah dospěl do další fáze a on už se nespokojí s odpověďmi na otázky typu měl jsi jako člověk radši psy, nebo kočky?

Prohlížím si jeho obličej, obočí stažené lehčím váháním, plné rty, blonďaté vlasy, které mu spadají do čela, a vím, že ho nemůžu jenom tak odbýt. Hlídal jsem ho, dohlížel na něj, smál se s ním, poslouchal jsem ho, líbal ho, naslouchal mu, miloval ho, šoustal, měl jsem ho plnou hlavu, a to všechno stále platí.

„Chceš kratší, nebo delší verzi?“ zeptám se klidně.

Wyatt pokrčí rameny. „Takovou, jakou jsi mi ochotný dát.“

Myslím, že kdybych o tom mluvil s plnou dávkou krve, bylo by to jako hovořit o životě někoho jiného. Tím pádem chápu, proč se Wyatt zeptal právě teď.

Zaposlouchám se do okolních zvuků. Slyším jenom štěbetání ptáků a puštěnou televizi v jednom z nejbližších pokojů.

„Kvůli ADHD jsem měl celý život problém s učením,“ začnu. „A vlastně se to taky hodně promítalo do našich… rodinných vztahů. Moji rodiče si na vzdělání dost zakládali. Nikdy jsme si moc nerozuměli. Když jsem se nedostal na vysokou, aby ze mě byl doktor, domluvili jsme se, že budu žít nějakou dobu u babičky. Tam jsem byl rád. Poprvé jsem měl pocit, že se všechno ustálilo.“

Vrátí se mi skoro až filmová vzpomínka, kdy sedím na verandě nedaleko kukuřičného pole, které ve větru šustí, a nazouvám si tenisky. Na nejbližší autobusovou zastávku do města to bylo dvacet minut a odtamtud dalších pětatřicet k univerzitě. Jezdíval jsem tu trasu skoro každý den, když jsem začal dodatečně studovat to, co jsem si pro sebe vybral bez ohledu na matčino a otcovo přání.

„Studoval jsem biologii, chodil ven… Ale hluboko v sobě jsem stejně pořád cítil, že nějak nezapadám. Že věci nemají svůj řád ani význam. Poznal jsem pár lidí, kteří to měli podobně.“

Nechci myslet na jejich jména, protože tentokrát myšlenka na ně opravdu trochu bolí, jako tříska pod nehty. Mimoděk přejedu dlaní po povlečení. „Občas jsme si zahulili, občas jsme šli pít. Všichni měli něco, s čím pro ně bylo těžké se vyrovnat. Zpětně myslím, že z nás všech jsem měl nejjednodušší život. Ale tenkrát jsem cítil, že se mě začíná zmocňovat deprese. Neustále mi připadalo, že jsem ve špatný čas na špatném místě.“

Ve škole, v přednáškové místnosti, při cestě autobusem, když jsem procházel podél dlouhých lánů obilí, když jsem šel na jídlo do bistra nedaleko kampusu, když jsem otevíral dveře malé hospody s dřevěnými vyřezávanými lavicemi, když jsem se koupal a potopil jsem hlavu a myslel na to, že se nevynořím a zůstanu tam už navěky.

Člověk prý tak dlouho hledí do propasti, až ho propast pohltí. Ale to je hloupost. Propast se rodí zevnitř.

„Prostě mi něco unikalo,“ navážu. „A moje babička tou dobou těžce onemocněla. Jednou večer, když jsem šel ven, tak můj kamarád vytáhnul upíří krev. Nevím, jestli jsem věřil, že je to vážně upíří krev, nebo jestli jsem prostě jenom chtěl, aby to skončilo. Ale když jsem se napil, měl jsem poprvé po dlouhé době pocit, že jsem ve správný čas na správném místě. Napili jsme se všichni. Vylezli jsme na most, pod kterým vedla železniční trať. Tenkrát tam stály odstavené vlaky. Pořádně jsme nevěděli, jak krev funguje, jestli to jde vůbec dohromady s alkoholem – tu noc jsme hodně pili všichni. A rozhodli jsme se skočit. Zdál se mi ten nejdelší, nejdivnější a nejzmatenější sen… Víš, proč podle věřících upíři nespí?“

Wyatt mě upřeně pozoruje a prstem přejíždí po plechovce. V odpověď na moji otázku zakroutí hlavou.

„Protože Bůh je milosrdný. Nespíme, abychom neměli sny a nezdálo se nám o pekle, do kterého po smrti přijdeme.“ Ušklíbnu se a chvíli trvá, než navážu. „Když jsem se probudil, vteřinu mi připadalo, že je úplné ticho, a pak svět vybuchl v nespočtu zvuků. Myslel jsem, že mi pukne hlava, ale ustálilo se to. Uvědomil jsem si, že se nemůžu hýbat. Měl jsem zlomené obě ruce a možná i páteř, protože jsem necítil nohy. Kolena jsem měl vykloubená. A docela určitě jsem z různých míst krvácel. Jenomže pak se moje tělo začalo hojit. Nevím, jak dlouho to trvalo… Pravděpodobně několik dlouhých hodin. Ale nakonec jsem mohl vstát. Tak jsem vstal. Zjistil jsem, že všichni ostatní jsou mrtví.“ Znovu pohlédnu na Wyatta a hledám v jeho tváři nějaké emoce, které by odrážely ty moje. Ale nedokážu nic vyčíst. „Nevím, jestli jsem odpověděl na tvoji otázku. Stal jsem se upírem z mnoha různých důvodů. Možná jsem byl osamělý. Možná jsem tomu ani nevěřil. Možná jsem si přál umřít… Nebo jsem chtěl mít naopak spoustu času.“

Wyatt se na matraci posune blíž. Tentokrát on chytí za ruku mě. „Asi už jsem se ptal, ale vzhledem k tomu, co se poslední týdny děje… Lituješ toho? Že ses tak rozhodl?“

Zavrtím hlavou a ukazováčkem přejíždím po hřbetu jeho ruky. „Je mi líto, že ostatní zemřeli. Je mi líto těch okolností. Ale kvůli sobě cítit lítost nemůžu. Být upírem má spoustu výhod. Lítost nad tím, co jsem si dobrovolně zvolil, by byla příliš patetická. Navíc jsem tě potkal. Jsem tady s tebou.“

Jeho krásná tvář mě odmění úsměvem. „Neumím si tě představit tak ztraceného, aby ses chtěl zabít,“ řekne měkce.

„To je právě ono. Já nevím, jestli jsem se chtěl zabít.“

Wyattův úsměv se změní v lehčí úšklebek. „Možná jsi cítil, že to nebude konec. Na druhou stranu, moje máma to vnitřně taky dost cítila.“

Naposledy jsme o jeho matce mluvili v observatoři. Tu noc byl dotčený, že jsem nezareagoval správně a neujistil ho, že není špatný člověk. „Mrzí mě, že se tvoje máma takhle rozhodla.“

„Nemrzí mě, že ses stal upírem,“ odvětí stejně klidně a vlepí mi krátký polibek na rty. Vlastně je to spíš pusa.

Vezmu to na vědomí a v náhlém popudu ukončit tuhle konverzaci dřív, než nás zavede hlouběji, ke vzpomínkám na naše rodiny, na to, co jsme prožili, na to, co vím a on ne, vstanu a posbírám zkumavky. Nemáme je kde skladovat, takže by určitě nebylo moudré nechávat je vystavené slunečním paprskům a dusnu pokoje déle, než je nutné.

Už takhle bude zteplalá krev dost odporná.

„Půjdu ji vypít do koupelny, ano?“

„Seš si jistý, že ji chceš vypít teď? Třeba bys mohl ještě nějakou chvíli počkat.“

Nejdřív nepochopím, co tím sleduje. Dojde mi to, teprve až když flirtovně zamrká a trochu se kousne do rtu. Roztáhne nohy a můj pohled automaticky putuje k jeho rozkroku.

Poznám, že zrovna teď není vzrušený a jenom mě zkouší, takže se uchechtnu. „Líbilo se ti, že jsem byl divoký?“ zavrním.

Rozesměje se, do tváří se mu pozvolna vrací barva. „Taky. Ale taky se mi líbilo, jak jsi byl uvolněný a… Dobře, divoký.“

Přestože se mnou laškuje, zachytím v jeho tónu pochybnosti a dojde mi, že má možná strach, co všechno se pro nás po vypití krve změní. Proto se k němu nakloním a zlehka si ho za krk přitáhnu k polibku. Jazykem mu okamžitě vklouznu do úst, ochutnávám ho, jemně ho kousnu, dokud z něj nevydoluju tichý sten a dokud necítím… že už vzrušený je. „Dvě věci,“ zamumlám, když se odtáhnu. „Zaprvé jdu vypít tu krev, za kterou jsem ti opravdu velmi vděčný. Zadruhé to neznamená, že se od tebe budu držet dál a přestanu tě líbat. Dobře?“

Viditelně se mu uleví. Přikývne a vyprovází mě pohledem.

Zavřu za sebou a zkumavky vyskládám na umyvadlo. Samozřejmě nemám pro tuto příležitost sklenici na stopce ani obyčejný plastový kelímek, do kterého bych mohl krev přelít, takže mi nezbývá než pít jednu zkumavku po druhé.

Zatímco rozdělávám první z nich, mám zvláštní pocit očekávání v okolí žaludku. Její vůně je odporná, hutná a železitá, přestože bych rád tvrdil opak. Přestanu dýchat a kopnu ji do sebe.

Jak jsem řekl, zteplalá krev je opravdu mnohem horší než studená, ale já nejsem ten, kdo byl vysátý, takže si nemám na co stěžovat a vlastně… Nemám si vůbec na co stěžovat. Už po první zkumavce mám pocit, jako kdybych vypil povzbuzující shot, jak se mi tělem rozlévá nová síla a energie. Moje soustředění se zostřuje, venkovní zvuky zesilují, barvy jsou výraznější, emoce otupují.

Je to skoro až blažené.

„Jenže v tom je ten problém, chápeš,“ ozve se zničehonic z pokoje. Wyatt se ani nenamáhá mluvit nahlas, protože ví, že ho stejně uslyším. „Ne že bych se nelíbal rád, já se líbám rád, jenže když to líbání nikam nevede, je to trochu… náročné. Chápeš, jak to myslím?“

Sáhnu pro další zkumavku, naslouchám jeho oddechování a zároveň mi připadá, že můžu slyšet, jak mu to v hlavě šrotuje.

„Je mi sedmnáct,“ zamručí, „nejspíš jsem právě objevil svoji sexualitu, jsem udělanej do svého bodyguarda, který je totálně namakanej a sexy, a já… se s ním mám jen líbat? Copak jsi zapomněl, jak ses cítil, když ti bylo sedmnáct? Jak ti tvoje tělo neustále dávalo najevo, že bouchne?“

Mám dojem, že jsem byl v sedmnácti divoký, avšak panic, který se stresoval kvůli škole a tlaku rodičů, nicméně se ani nenamáhám odpovědět. Musel bych hulákat, aby mě Wyatt slyšel.

Vnímám, jak sklouznul z postele a začal přecházet po pokoji.

Vypiju další zkumavku.

„Vlastně je dobře, že tu teď nejsi a nic neříkáš, protože se trochu červenám. Něco ti řeknu.“ Wyatt dojde ke dveřím od koupelny, tam udělá otočku a rozejde se zpátky k posteli. „Chodit s upírem má dost velké nevýhody. A není to proto, že se ze mě stala tvoje svačina, což taky není kdovíjaká výhra. Ale no tak. Oba víme, že jsi ráno poznal, že mám erekci, a to, jak taktně jsi to přešel, mě akorát přinutilo se ještě víc stydět. Isaacu, potřebuju, abys ke mně byl upřímný. Může upírovi člověk vůbec připadat sexy, když slyší a cítí spoustu lidských projevů?“

Jeho žblebtání mě vrátí do doby, kdy jsem stával na chodbě ve Wolkov sídle a on na mě mluvil, občas i pořvával, spousty otázek skrze dveře. Nebo když se vyptával v observatoři, nejdřív z prosté fascinace, později kvůli zalíbení.

Má takové chování v povaze a byla to jedna z prvních věcí, která mě na něm zaujala. Odhodlání dobrat se odpovědí na nejrůznější otázky včetně těch kompromitujících.

Je to neuvěřitelně roztomilé.

„Ne, na tohle raději neodpovídej,“ vzdychne, aniž by mi vůbec dal prostor odpovědět. „Nechci k tomu všemu ještě přidávat zlomené srdce. Jenom přemýšlím, jestli problém není v tom, že ti připadám… Já si taky připadám odpornej, dobře? Na tohle nejsem zvyklý. Přece nejsem žádná primadona, ale lázně a kosmetický salón a masáž a manikúra ještě nikoho nezabila. A ne, není to zženštilé! Jde o image. A vůbec. Nebudu se tu před tebou obhajovat, že jsem člověk!“

Vypiju několik dalších zkumavek. Do každé z nich napustím vodu a vypiju i tu, aby žádná krev nepřišla nazmar. Ne z nějaké niterné potřeby vypít ji do poslední kapky, jako spíš z úcty k Wyattovi.

Nevím, jak ho mohlo napadnout, že by mi připadal odporný. Každé moje gesto prozrazuje, jak moc mě city k němu zasáhly.

Dopiju všechnu krev a pak chvíli stojím u umyvadla v předklonu. Jakmile se na sebe podívám do zrcadla, nevidím žádnou změnu, a přitom ji vnímám každou buňkou těla. Zhluboka dýchám a sleduju svoje šedé oči, načež sáhnu pro kartáček a pořádně si vyčistím zuby.

„Teď mi došlo, že jsem řekl, že spolu chodíme,“ řekne Wyatt rozpačitě. „To je tak přízemní, řešit něco takového v dané situaci.“ Několik vteřin mlčí. „No ale… Chodíme spolu. Nebo ne?“

Pousměju se. Zrovna teď je opravdu tím sedmnáctiletým chlapcem, který potřebuje ujištění. Ale možná to není o věku, jako spíš zas a znovu o jeho povaze, která touží po odpovědích a má neklidnou mysl, dokud jich nedosáhne.

Prázdné zkumavky naházím do sáčku a nechám v umyvadle. Později je sbalím do batohu a vyhodím po cestě. Nechávat je tady by mohlo vzbudit otázky, nehledě na to, na jaké věci musí být majitelé podobných motelů zvyklí.

Otevřu dveře a opřu se o futra.

Wyatt zůstane stát uprostřed místnosti a semkne rty, jako kdyby byl můj příchod trhlinou v plánu dál mluvit, rozebírat a bádat.

„K čemu se mám vyjádřit nejdřív?“ zeptám se klidně.

Věnuje mi úšklebek. „K ničemu. Mělo by být zakázané nechat mě takhle žvanit.“

„Mám rád, když žvaníš. Připadá mi to roztomilé,“ přiznám. „Tak k tomu chození… Nemyslíš, že je mezi námi příliš velký věkový rozdíl? Co by tomu řekli lidi?“ Povytáhnu obočí, jakože mě celá ta situace opravdu velmi znepokojuje.

„Čistě teoreticky je ti pořád dvacet tři.“

„Čistě prakticky se blížím ke třicítce.“ Hraně vzdychnu a on, jak jinak, nade mnou povytáhne obočí. Dojde k židli, ze které sebere mikinu a přetáhne si ji přes hlavu. Opatrně, aby nezavadil o náplast. Je celkem běžné, že člověku bývá zima, jakmile ztratí větší množství krve. Ta by se měla obnovit během několika hodin, nicméně Wyatt bude pravděpodobně po zbytek dne zesláblejší.

„Úchyle,“ zamumlá potutelně. Ale následně znovu rozpačitě poznamená: „Pořád jsi na nic neodpověděl.“ V mikině se svalí zpátky do polštářů a upírá na mě ty svoje krásné velké oči.

Odlepím se od futer a dojdu k posteli. Kleknu si k ní, abych byl Wyattovi co nejblíž. „Tvoje lidské projevy mi nevadí,“ oznámím smrtelně vážným hlasem.

„Zato tvoje lidské projevy nejsou nic moc,“ opáčí. „Já aspoň nerozbíjím židle.“ Nicméně mírný tón opět prozradí rozpaky, a tak se rozhodnu dál ho netrápit. Po tom, co jsme spolu prožili, je to tak očividné. Nemůžu říct, že bych se měl držet dál, že se k sobě nehodíme a že existuje pravděpodobně tisíc důvodů, proč bychom spolu neměli být a už vůbec bychom to neměli nijak nazývat. Většinu z těch pomyslných hranic jsme stejně stačili dávno překročit.

Pohladím ho po předloktí a propletu s ním prsty. „Chodíme spolu.“

Jeho tvář je otevřená kniha. Můžu si z ní přečíst, jak moc je do mě zamilovaný, stejně jako já do něj. Nemyslím, že existuje dostatečné množství krve, které bych mohl vypít, aby mě to natolik utlumilo, že bych se od Wyatta dokázal držet dál.

Věnuju mu pobavený úsměv a políbím ho na hřbet ruky. Nosem se mazlivě otřu o jeho kůži, jemnou a hebkou. „Strašně rychle ti tluče srdce, svačinko.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥