Szabi

Proč je Isaac Sydney tak vlezlej, že se mi musí vkrádat do myšlenek?

Nejen že s tím pocitem usnu, nejen že s ním následující ráno vstanu, čistím si zuby, snídám horké kafe (a druhé, protože jít do školy jen po třech hodinách spánku je fakt skvělý nápad), ale taky s tím pocitem strávím celý zbytek dne. A pak, když už mi to tak jde, rovnou to natáhnu do konce týdne.

Není to tak těžké, jak by člověk očekával, protože pokaždé, když už mi mozek přepne a začne přemýšlet nad normálními věcmi, třeba proč včely bzučí, vyloupne se přede mnou Sydney a zmaří veškerý můj postup.

Tak třeba… Konkrétní případ:

Přemýšlím, proč včely bzučí, vyjdu z pokoje, uvidím Sydneyho, jak mezi prsty převaluje minci, a šup, zrádná myšlenka o upírství a Sydneyovství je zpátky. Řekl bych nečekaně, ale zase tak nečekané, aby mě to šokovalo, to vážně není.

Napíšu o tom Val. Psaní zpráv je teď jediný způsob komunikace, kdy spolu můžeme mluvit na rovinu. Nikdo se totiž nestydí (Val) a nikdo nemá problém s tím, že by nás někdo mohl slyšet (já).

Já: Furt se mi sere do myšlenek.

Val: Proč?

Já: (trochu otráveně, že to musím vysvětlovat) Protože jsem si ho pustil moc k tělu. Jakože chápeš, s ostatními zaměstnanci taky mluvím, ale oni nejsou tak zajímaví a hlavně jim nikdy neříkám pravdu. Takže je to takový ten rozhovor, který nic neznamená. Jenže s upírem jsem to nevychytal. Byl jsem zvědavý a teď o něm vím moc věcí a to mě nutí nad ním přemýšlet.

Val: (po skoro deseti minutách, kdy jsem pořád viděl poskakující tečky, takže jsem měl dojem, že píše minimálně esej) Jasně.

Já: JASNĚ? To je všechno????

Val: Jo, asi jo. Nemá smysl se s tebou dohadovat, akorát by ses naštval. A já tě nechci naštvat. :/

Já: Nenaštvu se. (Napíšu naštvaně.)

Dalších patnáct dlouhých nekonečných minut koukám na naši konverzaci, na nápis zobrazeno, ale to je tak všechno, tentokrát tam ani nenaskakují tři tečky, takže mi je jasné, že Valariana přemýšlí, jestli a případně co vlastně napsat. To bych si teď klidně mohl dát šlofíka, než se rozhodne. Nebo odletět na Měsíc, projít se po místech, kde chodila posádka Apolla 11, vrátit se a ještě si zajít na zmrzlinu do Itálie.

Jestli přeháním?

Tak schválně.

Já: Stihl bych si dát šlofíka, odletět na Měsíc, projít se po místech, kde chodila posádka Apolla 11, vrátit se a ještě si zajít na zmrzlinu do Itálie. PĚŠKY! A stejně bych byl rychlejší než tvoje odpověď.

Val: MYSLÍŠ NA NĚJ, PROTOŽE TI ŘEKL, ŽE JE NA KLUKY, A TY PŘEMÝŠLÍŠ, JESTLI TO NĚCO ZNAMENÁ!

Koukám na tu zprávu trochu vyjeveně, protože Val moc často Caps Lock nepoužívá, a nejspíš právě kvůli tomu mi nejdřív nedojde, co napsala. Ten význam, který je… tak nesmyslně nesmyslný, až z toho mám upřímnou legraci.

Já: Co to prosim tě je za pasivně agresivní výlev?

Val: Zlobíš se?

Já: Obracím oči v sloup nad tou tupohlavou zprávou, ale nezlobím se.

Val: OK. Já si ale myslím, že je to pravda. Řekl ti nějaké svoje tajemství a ty jsi z toho hotový, protože si začínáš uvědomovat, že i když jsi byl zásadně proti němu, tak teď jsi rád, že ho máš, a je ti sympatický.

Já: Ani náhodou.

Já: Rozhodně ne!

Val: No tak ne.

Já: Správně. NE!

Val: Dobře.

Val: Chci jen říct ještě jednu poslední věc. Můžu?

Já: (vyloženě rozhořčeně, protože taková otázka je přímo podrazácká, Val totiž ví, že na to nelze reagovat jinak než kladně, když mám tak trochu problém se zvědavostí) Faaaaaaaaaaajn.

Místo toho, abych uvažoval nad tím, co odepíše, jaká je její mistrovská úvaha, napadne mě, jestli čirou náhodou každé tlačítko na klávesnici nevydává trochu jiný zvuk, který lidský sluch nezaznamená, ale upíří… ano. Co když se upíři učí rozeznávat zvuky jednotlivých tlačítek a Sydney teď tím pádem ví, co jsem Val psal?

Že jsem paranoidní a přeháním? No jistě, ano, jsem! Bodejť by ne, když ho mám furt v hlavě a z racionálních a logických myšlenek jsem se postupem času dopracoval k trochu hystericky praštěným úvahám!

Val: Je normální navázat vztah s někým, s kým trávíš hodně času a navzájem se svěřujete. To je vše. Víc k tomu nemám co říct.

Bylo by to velmi důrazné sdělení s velkým dopadem, kdyby ani ne deset vteřin po téhle zprávě nepřišla další.

Val: Je mezi námi všechno v pohodě? Nenaštvala jsem tě?

Já: Jasně, že ne. Mám tě rád.

A taky… přiznávám, že uhodila chudáka hřebíčka do hlavičky. Má naprostou pravdu pravdoucí. Ano, nemůžu přece očekávat, že budu se Sydneym mluvit, ptát se, poznávat ho a přitom si naivně myslet, že můj vztah s ním bude stejně povrchní jako s ostatními zaměstnanci.

Jsem idiot, že jsem to celé nechal zajít tak daleko.

Isaac Sydney je pěkně vlezlej parchant a já si od něj vážně musím držet odstup, jinak by se taky mohlo stát, že si jednoho šeredného dne uvědomím, že mi na něm třeba i záleží. A to nechci!

Záleží mi na tátovi a Val. Pro další lidi už na seznamu není místo. Moje srdce není nafukovací!

***

Nemluvím se Sydneym. Ne že bych se tvářil naštvaně, nabručeně nebo odtažitě. Ne že bych mu dával najevo, jak mě jeho přítomnost otravuje. Ne, vážně, nic z toho. Jen ho jednoduše ignoruju a vzhledem k tomu, že on sám od sebe prakticky nic neřekne, pokud nejde o záležitosti spojené s mou bezpečností, většinu času moje strategie funguje.

V pátek vyjdu z pokoje a Sydneyho pohled se do mě zabodne tak upřeně, až sám znejistím, jestli nemám na obličeji zubní pastu. Pak mi ovšem dojde, že tohle je obvyklý upíří pohled. Sledovat někoho přirozeně a třeba i v normálních intervalech mrkat je nejspíš přežitek. Ignoruju to, ten pohled, i jeho, Sydneyho.

V sobotu vyjdu z pokoje rázněji, v podstatě rozrazím dveře, udělám teatrální krok do chodby a bojovně nadzvednu bradu. Sydney maličko povytáhne obočí, ale nic neřekne, jen čeká, co bude dál. A dál není nic, já totiž nemám žádný mistrovsko-ďábelský plán, kterým ho chci zaskočit a překvapit.

Celou dobu, co jsem s otcem na golfu, mi následně myšlenky oscilují kolem představy golfového míčku uprostřed Sydneyho čela. Mám totiž dojem, že by se tam až nezvykle dobře vyjímal. Samozřejmě vím, že kdybych po upírovi vystřelil, nic extra by se nestalo, protože Sydney by míček určitě chytil, takovým tím stylem, ke kterému by potřeboval jen jediný pohyb ruky, což by působilo efektivně a úžasně zároveň.

A o tohle nestojím.

Takže zůstanu jen u představ, které mají za následek, že odpaluju jako debil. Ne, opravdu. Otec hraje golf téměř celý život, a přesto mě prakticky nikdy nedokáže porazit, jelikož evidentně v každé věci, která mě k smrti nudí, jsem dobrý. Bylo mi pět, když mi poprvé dali do ruky golfovou hůl, a já měl pocit, že mi do dlaně tak nějak pasuje a vím, co s tím. Takže umím perfektně hrát golf, akorát že tentokrát mi míček dvakrát skončí v jezírku, jednou v lese a pětkrát, PĚTKRÁT!, stačí jen malý šťouch, abych zakončil, jenže se mi to ani jednou nepovede, takže se táta šíleně rozesměje a já s potupou přiznám porážku.

Přitom na zakončování jsem borec a trefím vždycky.

V neděli vyjdu z pokoje otrávený, což musí být dost jasně poznat, protože opět rozrazím dveře, ale tentokrát nezastavím a v podstatě proletím kolem Sydneyho jako netopýr (haha, vtípek, jakože kolem upíra proletí netopýr, chápeme). Zastavím až v kuchyni, kde vypiju litr černého kafe, a pak odletím chodbou zase zpátky. Škoda jen, že nemám plášť, který by za mnou efektivně vlál.

V pondělí vyjdu z pokoje mnohem klidněji. Dokonce ani nerozrazím dveře, což je něco jako můj podpis. Už odmalička, když jsem byl naštvaný, dával jsem frustraci najevo právě pomocí dveří. A naprosto upřímně rozrazit dveře, nebo je naopak zabouchnout, je kolikrát ta nejúlevnější věc.

Dobře, tak nejúlevnější rozhodně ne, to bych dost kecal.

V úterý vyjdu z pokoje pajdavě, protože jsem si nejspíš natáhl svaly. Respektive v pondělí večer usínám s relativně dobrým pocitem, že jsem konečně zvládl uběhnout pět koleček kolem tělocvičny, aniž bych měl potřebu okamžitě umřít. Jenže úterní ráno dá mé hrdosti sebejistou a přesně mířenou facku, sotva otevřu oči. Buď mi někdo v noci zapálil lýtka a zůstaly mi jen dva ohořelé pahýly, nebo se mi do svalů zakousli obrovští hadi a ten jed mě nejspíš zabije, nebo jsem měl v noci záchvat a strhal si kůži a teď tam mám jen odhalené maso, nebo… a podle té bolesti mi to přijde jako nejméně pravděpodobné, jsem to včera s tím běháním přehnal.

Když odhrnu peřinu, kůže je pořád na svém místě, ohořelé nohy taky nemám, a tím pádem je jasné, že mám někde pod postelí jedovaté hady.

Tady bych si dovolil jednu poznámku… Co je to za brilantně navrženou taktiku od pana upíra, když mi vtlouká do hlavy, abych v případě nebezpečí utekl, a následně mi totálně odrovná nohy? Jako vážně myslí, že bych s tímhle pajdáním dokázal zdrhnout?

Takže úterý je utrpení. Sykám a hekám a trpím a několikrát utrousím pár nadávek, takže bych asi neměl tvrdit, že se mi daří Sydneyho úspěšně ignorovat, protože na něj pokaždé letmo mrknu, abych zjistil, jak zareaguje. Toho si ovšem ve škole všimne Val, hodí na mě vševědoucí výraz a já po ní hodím papírovou kuličku a s letmým mrkáním definitivně přestanu.

Ve středu vyjdu z pokoje s pořádným zívnutím, jelikož jsem toho v noci moc nenaspal. Chtěl jsem, dokonce jsem kolem půlnoci začal úspěšně ztrácet vědomí, ale pak někde něco překliklo, nějaká myšlenka doputovala, kam neměla, já se jí chytil a najednou jsem se přistihl, jak ve dvě v noci přemýšlím nad jménem učitele v Hledá se Nemo. Mohl jsem se sice kouknout na net, ale kde by v tom všem byla nějaká krása, kdybych na to nepřišel sám?

Takže ráno, během neustálého zívání, vážně děkuju za podnětnou noc panu Rayovi.

Sydneyho samozřejmě ignoruju. Zjišťuju, že je to mnohem jednodušší, když mám tendence mít neustále zavřené oči.

Ve středu večer ho pak na chvíli vezmu na vědomí, ale jenom proto, že mě zajímá jeho reakce. Zrovna velmi poklidně pojídám salát s vinaigrette, opečenými arašídy, čerstvou mátou a parmazánovým vývarem, když si otec opatrně odkašle. (To nikdy nevěstí nic dobrého.) Rozkousnu arašíd a vzhlédnu. „Ano?“

„V sobotu je benefiční akce pro nemocnici a byl jsi oficiálně pozván,“ pronese táta téměř obřadně, což je dle mého naprosto zbytečné. Přece jen mě nepřijali do tajného zednářského klubu. Jen jsem dostal pozvání na benefici, které se v našem společenském okruhu konají celkem často.

„No tak ještě že mě pozvali oficiálně. Vůbec si neumím představit, co bych dělal, kdyby pozvánka přišla neoficiálně. Jakože… to bych snad i musel jít,“ zamručím. Obvykle, pokud se taková akce nepořádá u nás doma nebo mě nepřemluví Val, abych jí dělal společnost, nechodím. Otec souhlasil s tím, že do osmnácti jsem vlastně ještě dítě a můžu mít klid, takže… jsem dítě a chci svůj klid.

Táta klepne prstem do stolu a uchechtne se. „Musíš jít,“ oznámí.

No a to je právě ten moment, kdy vezmu Sydneyho přítomnost na vědomí, protože tohle rozhodně nebylo v týdenním plánu, který jsem mu v neděli dal. Navíc tam bude hodně lidí a nebezpečí a já nevím, co ještě. Asi bych se měl držet dál, ne?

Na první pohled je jasné, že si to myslí i Sydney, protože maličko nakrčí nos. Jenže otec si toho všimne taky a začne okamžitě mluvit o opatřeních, plánech, ochrance, bla bla bla a velmi rychle Sydneyho uchlácholí. Nebo asi neuchlácholí, ale předpokládám, že ani upír nemůže svého šéfa poslat do prdele, pokud s ním nesouhlasí.

„Proč?“ vzdychnu. „Proč tam musím jít? Nikoho přece nezajímá, jestli se tam objeví protivný otrávený puberťák. Navíc se tam stejně nikdy nic neřeší, jen se tam jí a chlastá a pomlouvá a… Víš o tom, že Whiteovi prý týrají své služebné? Četl jsem to v bulváru. Vážně chceš, abych s takovými lidmi přišel do kontaktu v podstatě ještě v dětském věku?“

„Wyatte,“ vzdychne táta.

„Tati,“ vzdychnu já.

„Já vím, že jsem řekl, že tě do toho světa nebudu do osmnácti tahat, vím to. Jenže osmnáct ti bude už brzo a chci, aby sis na tenhle svět pomalu zvykal. V té nemocnici je i křídlo, které financovala ORION Labs, a ty budeš jejím generálním ředitelem, takže by ses tam opravdu měl ukázat.“

Táta sice mluví relativně v pohodě, rozhodně nedává nijak znát, že by za tím vším bylo něco víc, ale já vím, poznám to třeba podle toho, jak nenápadně vidličkou píchá do salátu, že za tím něco víc rozhodně je. „Máš přede mnou tajemství,“ obviním ho.

Táta se ošije a velmi neochotně přikývne. „Ano, ale ještě tě tím vším nechci zatěžovat, takže… Co kdyby ses prostě spokojil s tím, že musíš jít?“

„Znamená to, že tam nebude Marcus?“ rozhodím nechápavě rukama, protože strýc Marcus na takových akcích bývá vždycky. Taky je dočasným generálním ředitelem ORION Labs.

ORION Labs je rodinná firma z máminy strany, kterou založil můj praděda. Jde o jednu z nejvýznamnějších výzkumných laboratoří v zemi. Zaměřuje se především na léky proti genetickým nemocem, ale posledních několik desítek let má laboratoř i oddělení, kde se testuje a zkoumá upíří krev.

Zatímco tátovu firmu znám velmi dobře, jelikož mě s ní táta celý život postupně seznamoval, máma se o laboratoř nikdy nijak extra nestarala. Ale vtipná historka, která mi dost ovlivnila život… Když byla máma ještě malá, zeptala se svého otce, co znamená ORION. A děda, který byl tak trochu vševěd a rád a často předstíral, že rozumí všemu, začal mámě vyprávět o vesmíru trochu šílené historky, které ani zdaleka nebyly pravda. Jenže moji mámu to i tak uchvátilo, a tím se zrodila její nekonečná láska ke hvězdám a souhvězdím a planetám a… Z mého pohledu nešlo o lásku, ale o pořádně nezdravou posedlost vzhledem k tomu, jak to nakonec dopadlo.

O firmu ORION Labs ale žádný zájem nikdy nejevila, a když děda zemřel, odmítla s ní mít cokoli společného. A tak ji dostal její mladší bratr Marcus, což bylo vlastně docela legrační, protože on ji taky nechtěl.

Marcus je… dobrodruh. Pokaždé, když ho vidím, mluví jen o tom, jak se nemůže dočkat, až mi ORION Labs hodí na krk a odjede konečně do Afriky, Austrálie, Brazílie, Grónska, na Galapágy… Vždycky vytáhne jinou zemi a nikdy nemluví o městech, jen o přírodě, divočině a zvířatech.

Když mi bylo čtrnáct, řekl jsem mu, že já tu laboratoř taky nechci, že s ním raději pojedu na Kamčatku, a on jen vyvalil oči a mlel, že stejně dostanu tátovu firmu, a tak se jedna další v tom všem už docela lehce ztratí. Ať z toho nemám strach.

Zdá se mi to, nebo tu máme firmu s miliardovým ročním obratem, kterou nikdo nechce?

A když je to taková pohodička, proč si ji sám nenechá?

Táta zaváhá. „Ne, Marcus tam nebude.“

„Je v pořádku?“

Táta opět zaváhá. „Ano.“

„Nevěřím ti ani slovo. Něco se děje. Něco se děje v ORION Labs,“ zamručím a zároveň mi to zapadne do sebe. Proto je tady Sydney. Proto se táta rozhodl porušit naši dohodu a sehnal mi osobní ochranku ještě před osmnáctými narozeninami. „Budu hádat. Marcus se už na to celé vysral, odjel a ty se mě snažíš připravit na to, že ta firma bude moje dřív, než jsem myslel?“

Jídelna se na okamžik propadne do naprostého ticha. Je to skoro až strašidelné, protože to znamená, že mám určitě pravdu. Táta ovšem moji teorii nepotvrdí, jen si uhladí kravatu a vstane. „Počítám s tím, že v sobotu se té benefice zúčastníš,“ oznámí a snad poprvé odejde z jídelny přede mnou. Dokonce si ani nevezme sklenici s vínem.

Sakra. To ho hodně vzalo, že mě čeká příšerně moc práce.

Já to za tak velkou tragédii nepovažuju. Vždycky jsem věděl, že to jednou přijde.

***

Ve čtvrtek, když ráno vylezu z pokoje, dojdu k zásadnímu zjištění. Štve mě, že Sydney moje odtažité chování přijal tak snadno. Za celý týden se vůbec nepokusil se mnou promluvit a navíc se tváří, jako že mu na ničem nezáleží.

To mě samozřejmě vede k přemýšlení. (Což není nic až tak překvapivého, protože mě vede k přemýšlení prakticky všechno.)

Možná, že odpověď je ta nejjednodušší možnost ze všech. Tváří se, jako že mu na ničem nezáleží, protože je to pravda. Vážně mu nezáleží na tom, jestli s ním jeho práce mluví, nebo ho ignoruje. Pravděpodobně je i rád, že má od mých keců pokoj. Pomalu odpočítává dny a týdny a nakonec i měsíce a roky do konce služby.

Možná, že odpověď je trochu komplikovanější. Tváří se, jakože mu na ničem nezáleží, protože je to tak pro něj jednodušší. Jednodušší než co nevím, nejsem upíří telepat, abych mu viděl do hlavy. Je to jen jedna z teorií.

Možná mlčí, protože věří, že to tak chci já. A já chci, ano. Jen jsem asi nečekal, že toho dosáhnu tak lehce, a proto mě to maličko vykolejilo.

Ale možná, a tohle považuju za naprosto nepravděpodobné, prakticky nemožné, nereálné a šílené, takže můj mozek tomu samozřejmě věnuje nejvíc pozornosti, se tak tváří, protože… Co když… Třeba se urazil. Jakože i dospělí upíři se můžou urazit, no ne? Navíc zas tak dospělý není. Je na světě dvacet devět let, ale zemřel ve dvaceti třech, což rozhodně není moudrý starší, který je povznesený nad primitivní emoce.

Řekl mi, že se mu holky nelíbí, a já reagoval celkem přiměřeně situaci, přestože jsem byl opilý. Zvládl jsem to velice klidně a obstojně. Jenže další den, sotva jsem vystřízlivěl, jsem se od něj začal držet dál, protože mi připadalo, že k sobě máme až moc blízko.

Takže prakticky po zbytek čtvrtka myslím jen na to, jestli si Sydney náhodou nemyslí, že jsem odtažitý kvůli tomu, co mi o sobě prozradil.

Nejdřív se ho na to chci zeptat ještě ve škole během oběda, ale všude je tolik lidí, že to nechám na potom. Potom to ale neudělám, protože si to rozmyslím. Není mojí povinností se starat, co si myslí, nemyslí, cítí, necítí, čemu věří, nevěří… a tak dál. Isaac Sydney není moje starost, takže to nechám být a věnuju se čumění do zdi.

Jenže večer máme další hodinu v tělocvičně, což je pro mě pokaždé pořádná emocionální dráha a ve chvílích, kdy padám na dno – metaforicky, ale bohužel i doslovně – mám často tendenci přehodnocovat svůj život.

„Není to proto, žes mi řekl, že seš na kluky,“ vyštěknu podrážděně, když vlastní chybou skončím na zemi. Zrovna trénujeme vysmeknutí se útočníkovi. Sydney mě drží za zápěstí a já se pohyby, které mi ukázal, snažím dostat pryč. To se mi sice povede, ale pak zakopnu o vlastní nohu a skácím se na kolena, takže najednou před Sydneym klečím, jako kdybych se právě chystal modlit.

Nebo dělat úplně jiné věci.

A k tomu všemu se ještě najednou slyším mluvit. Proč to dělám, nemám tušení, nejspíš se tím pádem někde něco porouchalo.

Sydney nade mnou zůstane stát a nic neřekne. A já pořád klečím. Ani jedno moje koleno mi určitě nepoděkuje. A hrdost taky ne, když už jsme u toho.

„Nebo snad proto, že nejsem tvůj typ, jasné? Upřímně mi je zrovna tohle fakt jedno,“ pokračuju a místo toho, abych vstal, sklátím se na stranu a sednu na zadek. Rukou zašmátrám do dálky směrem k flašce, abych naznačil, že mám žízeň, a upír to naštěstí pochopí a vodu mi přinese.

„Dobře,“ řekne bezvýrazně.

„Tak hele,“ vyštěknu, „myslím to vážně, nevadí mi to.“

Sydney nakloní hlavu na stranu. „Nemusíte mi nic vysvětlovat, pane,“ odvětí a pořád na mě seshora zírá, takže si připadám menší a bezmocnější než… Ha, určitě si nemůžu připadat bezmocnější, než když jsem před ním potupně klečel. Takže teď je moje sezení na zadku vlastně celkem výhra.

„Já vím, že nemusím,“ odseknu, zatímco mi pot stéká po zádech. „Jen mě štve, že si myslíš, že jsem protivný a odtažitý, protože mi to nějak vadí. Protože nevadí. Jsem protivný a odtažitý, protože mě štveš tak nějak obecně.“

Zamyslím se nad tím, co jsem právě řekl, a jo, tohle je pravda. Sydney mě vysírá úplně vším. Že je tak pitomě vysoký a já musím zaklánět hlavu, že nemluví, že mluví, že je nudný a následně udělá něco, čím mě šokuje, že má rád zmrzlinu s chilli, což mi připadá zajímavé, že je nad věcí, že se uchechtne, že se neuchechtne… Těch důvodů mám opravdu hodně, a kdybych mu je měl všechny předříkat, musel by si udělat hodně času. A on má jen devadesát čtyři let.

Sydney nevypadá, že by ho moje prohlášení kdovíjak naštvalo nebo šokovalo nebo mrzelo. „Můžu udělat něco pro to, abych vás neštval? Samozřejmě pokud z toho vyloučíte fakt, že bych byl ochotný jakkoli riskovat vaši bezpečnost.“

Bez ohledu na to, jak moc mi všechno na něm připadá protivné, přiznávám, že tohle je dobrá otázka. „Mohl bys,“ začnu a na chvíli zaváhám, protože nevím, jak svoje myšlenky přetransformovat do slov. Nakonec prohlásím: „Mohl bys přestat být snesitelný. Jo, to je ono. Přestaň mít ty světlé chvilky, kdy je to s tebou snesitelné, protože je pak těžší nemít tě rád.“

Tohle Sydneyho rozesměje, ne moc, aby to byl vyloženě bezprostřední smích, ale i tak se mi úplně poprvé podaří zahlédnout… „Teď jsem je skoro viděl,“ vydechnu. „Fakt jsou špičatější, co?“

„Chcete, abych se zachoval nesnesitelně, nebo vám mám ukázat svoje zuby?“ řekne Sydney pobaveně, jako že ze mě má dobrý den (nedivím se), a založí si ruce na hrudi. Má na sobě jen černé KREV tričko, takže mi docela hezky a velmi nápadně ukazuje vyrýsované svaly na rukách.

Štve mě. Tak příšerně mě ten upír štve.

„No a o tom mluvím,“ zamručím a nakrčím nos. „Seš nesnesitelně snesitelný. A ještě navíc takovým těžko snesitelným způsobem.“

Sydney vzdychne. „Víte, co si myslím? Že pro dnešek ještě nemáte dost. Takže si znovu projdeme ty chvaty,“ rozhodne.

A rozhodne správně, protože mluvit s ním je evidentně zbytečné. A tak vstanu, odkopnu flašku s vodou na stranu, nechám se chytit za zápěstí a pak pomocí chvatů, které mě naučil… Oukej, zkusím ho trochu nečekaně kopnout, jen tak, protože je snesitelný a štve mě, ale on samozřejmě bez větší námahy uhne a ušklíbne se.

Ani ne za deset vteřin se s hlasitým plesk rozplácnu na žíněnce.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥