Szabi

Jsou dvě ráno. Od dvou do čtyř mívá Sydney často ty svoje dvě volné hodiny, kdy cucá krev a posiluje, ale vzhledem k tomu, že teprve jedeme domů, bude muset rozvrh trochu pozměnit. 

Jestli je kvůli tomu naštvaný, nevím, protože se na něj od chvíle, co jsem vyšel ze salónku, odmítám podívat. 

Je mi jedno, jestli má oči lidsky zelené, nebo upírsky šedé. 

Raději upřeně koukám z okna, na míhající se světla pouličních lamp. Nejedeme nejkratší cestou, naopak mám dojem, že se řidič rozhodl vzít nás na okružní jízdu po městě, takže si můžu o to víc užít trapnost v autě. Navíc Simone a Todd už s námi nejedou, protože jim Sydney oznámil, že teď už to zvládneme. 

Tak to tady spolu zvládáme a místo toho, abychom jeli doprava a přiblížili se k domovu a konečně na dnešní noc zapomněli, řidič to vezme doleva. Není na tom nic podezřelého, protože Sydney rozhodl, že musíme být nepředvídatelní a často měnit trasy. Za tento týden jsme například nejeli do školy ani jednou stejnou cestou. 

Takže to spolu zvládáme a jsme nepředvídatelní. 

„Jste v pořádku?“ zeptá se Sydney zrovna, když zastavíme na semaforu a já mám perfektní výhled na ještě otevřené bistro, kde je na tuhle hodinu překvapivě dost lidí. Mohl bych je začít počítat nebo z hlubin paměti vydolovat nějakou hodně nezajímavou informaci o Sluneční soustavě. Taky bych mohl sundat dlouhý blond vlas z kalhot. Zkontrolovat mobil, jestli mi už Val napsala, že dojela domů v pořádku. Vyzout si boty a zahýbat prsty na nohách, protože mě pekelně bolí. 

Nebo… 

Tolik možností. 

Jenže Sydney položil otázku, v autě je úmorné ticho a něco malinkatého uvnitř mě si moc přeje ho porušit. „Na tohle si ještě budu muset zvyknout,“ začnu a sklopím pohled k dlaním, k rodovému prstenu, a sám nad sebou zakroutím hlavou. Jsem Wolkov a červenám se. „Že slyšíš všechno.“ 

„Jestli vás to uklidní, nijak mě to netěší,“ promluví Sydney a jeho hlas zní velmi klidně a téměř konejšivě. Ale možná jsem jen opilý a představuju si věci, které nejsou. Přesto mě jeho hlas přiměje, abych vzhlédl. „Samozřejmě se můžu pokusit nemyslet na to, co právě děláte. Tím myslím plně se soustředit na něco jiného, třeba na hudbu. Ale není to stoprocentní. Hlavně v klubu, kde je těch zvuků hodně. Omlouvám se,“ pokračuje a já se navzdory trapnosti přece jen cítím o maličko líp. 

Přikývnu. 

Jeho omlouvám se mnou rezonuje, protože vím, že tohle není něco, za co by se měl omlouvat, ale přesto to udělal. Chci mu říct, že někdy, ve velmi krátkých momentech našeho společného soužití, mi až tolik nevadí, jenže jakmile bych to přiznal… Mám dojem, že je to cesta do horoucího pekla. 

Raději znovu vyhlédnu ven a úlevně vydechnu, když poznám ulici, po které jedeme. Je to totiž už jen kousek od našeho sídla. 

Od sídla Wolkov, které stojí na úplném konci čtvrti a připomíná něco mezi hradem, zámkem a pevností. Nikdy jsem to otci neřekl, on ten barák zbožňuje, ale já to tady do háje nenávidím. Kdo by chtěl bydlet v domě, který je nesmyslně veliký a neosobní a plný cizích lidí? 

Kdo by chtěl bydlet v domě, kde ho na každém kroku pozorují kamery? 

V domě, kde si jeho máma vrazila nůž do srdce? 

Proč máme nekonečně dlouhou příjezdovou cestu, která se táhne kolem obrovské kašny? A kdo vymyslel, že voda v kašně bude vystřikovat z úst stáda koní? 

Občas, když piju, postihne mě vážně skvělá nálada, kdy mi každá maličkost leze na nervy. Jako třeba Wolkov sídlo, jako třeba příjezdová cesta, kašna, moje matka… V takových chvílích pak existuje jediná věc na světě, která dokáže alespoň částečně situaci zachránit. 

A to je přesně ten důvod, proč, sotva dorazím domů, okamžitě zamířím do kuchyně. 

Taky někde po cestě skopnu boty a jen v ponožkách dokloužu k obrovskému mrazáku. Je tu několik druhů zmrzlin, někteří laici by řekli, že jsou tu úplně všechny, ale to by se hodně pletli, protože třeba sušenková s marcipánem zrovna chybí. Nebo vanilková s mraženými jahodami. A tak sáhnu po ostružinové s kousky bílé čokolády, jelikož trpkost ostružin je přesně to, co teď potřebuju. 

Bez ohledu na můj názor na Wolkov sídlo, v noci to tu mám rád. Slyším jen slabé hučení ledničky a jsem si docela jistý, že to bych mohl slyšet i v obyčejném rodinném domě, kde netrvá věčnost přejít z jednoho konce na druhý. 

Nechám zapnuté jen světlo na digestoři, protože mě po noci v klubu pekelně pálí oči. Taky smrdím kouřem, jsem zpocený a jazyk se mi neustále lepí na patro. Tohle jsou ty nejpitomější chvíle po každé podobné akci. 

Vyskočím na linku a naberu si na lžičku pořádný kus zmrzliny. 

I když je tu takové ticho, pořád jakoby z dálky slyším dunění basů. Navíc mám dojem, že mi linka pod zadkem vibruje, proto se rozhodnu, že bude nejlepší, když si zmrazím mozek. A tak je další porce zmrzliny obrovská. 

Zaksichtím se, zatřepu rukou, pevně zavřu oči, zkusím otevřít pusu, nasaju vzduch a několikrát kopnu patou do linky. Mít zmražený mozek je fajn, člověk v ten okamžik fakt na nic jiného nemyslí, ale taky to dost bolí. 

Teprve teď konečně vzhlédnu k Sydneymu, který stojí na druhé straně kuchyně. Zkoušel jsem ho ignorovat, ale nemá to smysl. Jeho přítomnost je tak narušující! 

„Neumím si představit, že bych musel sto let v kuse pracovat bez možnosti volna,“ řeknu. Je to první věc, která mě napadne, jelikož vím, že by teď měl mít dvě hodiny jen pro sebe. Je docela možné, že má žízeň, potřebuje krev a tak dál, ale stejně je tady a kouká, jak si zmrazuju mozek. 

A následujících… Jsem hodně unavený, takže mi to moc nemyslí, a spočítat, kolik let služby mu ještě zbývá, mi nějak nejde. Prostě je to hrozně vysoké číslo. V době, kdy dokončí službu pro KREV, budu dávno mrtvý. 

To je celkem depresivní. 

„Spousta lidí pracuje skoro celý život. Tak co je proti tomu mých sto let?“ odpoví Sydney a absolutně nejde poznat, jestli to myslí vážně, nebo ironicky. 

„Nevím,“ pokrčím rameny. „Mně to připadá jako věčnost.“ 

Je ovšem pravda, že mně přijde jako věčnost úplně každý den. Všechno se to táhne jako rozžvýkaná žvýkačka, jako sopel, jako plastelína, jako opravdu dlouhá, odporná slina. Sto let, nebo jeden den. Vždyť je to jedno. 

Na okamžik mám dojem, že jsem to řekl nahlas, ale když kouknu na Sydneyho, konkrétně na jeho výraz, je mi jasné, že celá žvykačkovo-soplo-plastelínovo-slinová myšlenka byla opravdu jen myšlenka. 

Což je dobře. Nemusí vědět, že mě pozdě v noci napadají samé divné věci. 

„Nikdy nevím, na co všechno se tě můžu zeptat a co už je za hranou. Ale ty zatím celkem ochotně odpovídáš, tak ti to asi nevadí. A mě to ještě víc pobízí se ptát,“ přiznám s bílou čokoládou na jazyku. 

„Klidně se ptejte,“ řekne jednoduše, jako kdyby neexistovalo nic za hranou. 

„Na cokoli? Na úplně cokoli?“ ujistím se a docela určitě podezřívavě nakrčím nos. 

Tady si nejspíš uvědomí, že mi dává až příliš velkou moc, přece jen zeptat se na úplně cokoli může být nebezpečné, takže docela viditelně zaváhá. Ne na dlouho, ale přesto. „Ano,“ odpoví nakonec. 

Povytáhnu obočí a nechám ho přesně dvě lžičky zmrzliny čekat. 

Mám před sebou upíra, který pije lidskou krev a absolvoval výcvik v nejstřeženější organizaci na světě. Mám před sebou člověka, který zemřel. Nějak. Možná šlo o nehodu, možná o záměr. A taky mám před sebou člověka, který se mnou tráví hromadu času a zároveň je neskutečně tajemný. Nevím nic o jeho minulosti, rodině, zálibách… 

Takže rozptyl otázek je obrovský. 

Hrozně rád bych se zeptal na smrt, ale na to by se chtěl zeptat nejspíš každý, ne? Koho by právě tohle nezajímalo? Zároveň ale cítím, že není ta správná chvíle, a hlavně si pořád nejsem jistý, jestli chci překročit zrovna tuhle hranici. 

Přece jen smrt je dost osobní. 

„Takže,“ nadechnu se a kopnu patou do linky, „máš rád psy?“ Kdyby neměl, rozhodně bych to nebral jako dobré znamení. 

Sydney s velmi jemným úsměvem přikývne. „Mám.“ 

Úlevně vydechnu, protože bych fakt nechtěl ochránce, který nemá rád štěňátka. Obzvlášť když i já mám občas tendence techniku psích očí využívat. Jako nemyslím si, že by to na neoblomného pana Sydneyho fungovalo, ale můžu mít alespoň naději. „Tak to je asi všechno, co potřebuju vědět,“ rozhodnu a zkusím jazykem vydolovat zrníčko ostružiny zaklíněné mezi zuby. „Mám trochu strach, že když se budu ptát na to, co mě doopravdy zajímá, mohl bych tě třeba mít rád. No, rád, to asi přímo ne, spíš bych si tě oblíbil. Vsadím se, že je za tvým životem nějaká velmi dojemná historka.“ 

„Všichni máme svoji dojemnou historku,“ odvětí Sydney a já si teprve teď všimnu, že stojí blíž. Předtím nepatřičně trčel na druhé straně kuchyně, ale teď je najednou jen pár kroků ode mě a překvapivě ležérně se zády opírá o kuchyňský ostrůvek. 

Buď se přemístil, zatímco jsem byl zaneprázdněný mrkáním, nebo jsem extrémně nevšímavý. 

„To asi ano,“ souhlasím. Zabodnu zrak do kelímku a zaujatě doluju kousky čokolády. 

Proč si před Sydneym vždycky připadám tak odhalený? A proč vždycky říkám takové kraviny? 

„Co vás doopravdy zajímá?“ promluví Sydney a přeruší tok mých myšlenek. Zrovna když se chci začít obviňovat, jak jsem nemožný, což je s alkoholem v krvi moje oblíbená kratochvíle. 

„Je tohle ta nejhorší práce, jakou sis pro sebe mohl představit?“ vypálím. Zároveň vzhlédnu, protože jsem přesvědčený, že kdyby lhal, jsem schopný to poznat. 

A nemám nejmenší tušení, proč zrovna tohle mě tak zajímá. Mělo by mi to být jedno. 

Sydney zavrtí hlavou. „Ne, to rozhodně není.“ 

Vzdychnu a obrátím oči v sloup. „Ježišmarja, i ty tvoje odpovědi jsou tak…“ Upřímně mě nenapadne žádné slovo, které by to dokázalo perfektně vystihnout. „Bože! Nemůžeš aspoň pro jednou neznít, jakože se mě snažíš unudit k smrti? Já to chápu, umřels, ale přece v sobě musíš mít i nějaký život, ne?“ 

Jestli jsem věřil, že tohle ho trochu probere, tak ani náhodou. „To už jste mi říkal, že jsem nudný,“ odvětí nezaujatě. „A můžu vás ujistit, že v sobě život mám. Aspoň po fyzické stránce. Jak je to s duší, tím si nejsem jistý.“ 

Což je opět další, zbytečná, sterilní odpověď. 

Možná to je to slovo, na které v souvislosti se Sydneym nemůžu přijít. 

Je sterilní? 

Jeho gesta, mimika a odpovědi rozhodně ano. 

Jestli je sterilní i jinak, mě absolutně nezajímá. 

„Bezva,“ vydechnu unaveně. A nejspíš za to může právě ta únava, že mluvím dál. „Přál bych si, abys udělal něco, co mě aspoň trochu překvapí, anebo potěší,“ hlesnu potichu, zatímco lžičkou zkouším odseknout kus zmrzlé ostružiny. 

Nakonec to musí udělat Sydney. 

Nakonec. To. Musí. Udělat… Sydney? 

Zmateně pohlédnu na svou ruku, kterou svírá Sydneyho ruka. Jen tak. Zničehonic. Jeho prsty kolem mého zápěstí. Mě drží. Tak nějak společně ostružinu nabereme a ve zpomaleném záběru sleduju, jak mi Sydney navádí ruku a… sní moji zarezervovanou, těžce vydolovanou ostružinu. 

Celá ta situace mi v hlavě rezonuje mnohem víc dramaticky, než to ve skutečnosti je, protože čistě teoreticky Sydney mi prostě jen ujedl trochu zmrzliny, ale… ehm, tohle bylo tak lidsky obyčejné a vlezlé a otravné! 

„Mám rád zmrzlinu s chilli, ale tahle taky ujde,“ oznámí a místo toho, aby vedle mě stál rovně jako svíčka, trochu povolí ramena, pokrčí pravou nohu a levým bokem se opře o linku vedle mě. 

ÚPLNĚ MĚ TÍM VYKOLEJÍ. 

Mám, co jsem chtěl, předpokládám. 

„Tohle mě spíš šokovalo,“ přiznám. Sním trochu zmrzliny a nabídnu Sydneymu, který… si vezme. A rovnou celý kelímek a začne z něj vybírat kousky čokolády, což je ta nejlepší část, samozřejmě, ale jsem tím doslova fascinovaný, tak ho nechám. 

Jo, správně, já a můj upíří bodyguard ve tři ráno pojídáme zmrzlinu. Normálka. 

„Pojďme se bavit o holkách,“ rozhodnu. „To je přece… To baví každého, ne?“ Protože jestli mezi námi bude tady to klidné a příjemné ticho, které narušuje jen hučení mrazáku, docela určitě začnu k Sydneymu cítit sympatie. A to fakt ne. Vážně. Raději bych snědl kopeček čokoládové zmrzliny. 

„Nejsem si jistý, co přesně chcete slyšet,“ řekne prostě. „Ale ta dívka v klubu z vás nemohla spustit oči.“ 

Jo, tohle Elisabeth umí skvěle. Dát člověku pocit, že pro ni na malý okamžik nikdo jiný neexistuje. Je pak velmi snadné cítit se výjimečný. 

„Mluví se mnou spousta holek,“ přiznám upřímně, vlastně ani nevím proč. „Ale těm málokdy záleží na tom, jaký jsem nebo jak vypadám.“ 

Sydney mi vrátí kelímek i se lžičkou – jo, používáme jen jednu, a když se nad tím zamyslím, ještě nikdy jsem s nikým příbor nesdílel. Což asi není nijak závratná informace, nad kterou bych měl tolik uvažovat, ale minimálně… Je to divné, nebo ne? Dávat si do pusy něco, co měl před chvílí v puse upír. 

„Tím myslíte, že jim jde o vaše postavení?“ 

No ale já to udělám, vložím si lžičku pomalu do úst a slíznu zmrzlinu. Mám z toho fakt zvláštně nepříjemný pocit, ale rozhodně to na sobě nedávám nijak znát. „Třeba. Postavení, peníze. Někdy jim stačí, že se se mnou vyfotí a dají to na OnLife. Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Spíš mě zajímalo, jak to máš ty. Když se staneš upírem, asi na tebe tvoje holka nebude jen tak čekat sto let, než si odkroutíš povinnou službu, co?“ 

Sydney nepůsobí, že by ho právě tohle nějak výrazně trápilo. „Neměl jsem přítelkyni, když jsem se stal upírem. Ale předpokládám, že to musí být opravdu těžké, když jsou lidé přinuceni rozdělit se jen proto, že jeden z nich už člověk není. Na druhou stranu se málokdy stane, že by k tomu došlo. Jsou to spíš ojedinělé případy. Většinou se lidé v páru rozhodnou podstoupit proměnu spolu,“ odmlčí se a významně povytáhne obočí, „a spolu pak taky zemřou.“ 

Souhlasně přikývnu, protože v tomhle má nejspíš pravdu. Někdo, kdo je spokojený a šťastný, nebude riskovat život. Obzvlášť když má tak malou šanci na úspěch. „Jaká romantika,“ vzdychnu. „Takže následujících… Kolik let ti ještě zbývá do konce služby?“ 

„Devadesát čtyři.“ 

Nakrčím nos. Přijde mi to jako naprosto neskutečná představa. „Takže následujících devadesát čtyři let budeš bez ženský? To je šílený!“ zavrtím hlavou a podám Sydneymu zmrzlinu, aby z toho života aspoň něco měl. Jasně, pár lžiček mražených ostružin ho nijak nezachrání, ale stejně nemůžu udělat víc. 

„Jak už jsem jednou vysvětloval, umíme svoje potřeby potlačit. Samozřejmě to neznamená, že je nemáme, ale neovládají nás,“ vysvětlí, a i když se na něj dívám opravdu soustředěně, nenajdu nic, co by naznačovalo, že lže. 

„Bože, Sydney! Prostě řekni, že tě to sere,“ vyjedu a plácnu dlaní do linky, abych dal najevo, jak mě jeho nezaujetí vytáčí. Sto let povinné služby je přece… Dobře, ano, vím, že pro upíra sto let není zase tak velká věc. Co je sto let povinné služby, když si tím zajistí dostatek krve až do konce života? Ale i tak je to velmi dlouhá doba. 

„Já o ženy nikdy nejevil tak velký zájem, aby mě to doopravdy trápilo,“ oznámí s takovým klidem, že mi v první chvíli nedojde, co vlastně říká. Pak přijde druhá chvíle, třetí, čtvrtá a teprve pátá poskládá všechny významy na své místo a něco v hlavě mi konečně sepne. 

„Cože?“ vyhrknu a jsem rád, že u sebe zrovna nemám zmrzlinu, protože kdybych měl něco v puse, určitě bych se začal dusit. „Co? Co prosím? Jakže?“ Musím několikrát zamrkat a ujistit se tak, že jsem vzhůru a všechno kolem, hlavně Sydney, je skutečné. Dokonce mi i přestane hučet v uších a tepat na spáncích. 

Zapomenu na divnou pachuť v puse. 

Sydney se zatváří samolibě. „To vypadá, že jsem vás překvapil.“ 

Přikývnu, protože má jednoznačně pravdu a nemá smysl cokoli zapírat. „Taky mám ten dojem. Ale pořád čekám na slovní potvrzení, že jsem to pochopil správně.“ Protože já jsem to přece nemohl pochopit správně, ne? Přece není možné, aby Sydney… Dobře, teoreticky i prakticky to možné je a vlastně by na tom nebylo nic zvláštního. Jen jde o to, že se to k Sydneymu tak nehodí! 

Nebo mě spíš štve, že jsem na to nepřišel sám? 

Sydney mě probodne pohledem. „Nevím, jak jste to pochopil, pane.“ 

Teď probodnu Sydneyho pohledem já, takže se vzájemně probodáváme. „Líbím se ti?“ nadhodím přehnaně flirtovně. Je to jen legrace a já vím, že Sydney to ví, ale stejně z nějakého důvodu zadržím dech. 

„Myslím, že byste měl jít spát. Máte za sebou náročnou noc.“ 

To není odpověď, ve kterou jsem doufal. Ačkoliv v jakou odpověď jsem vlastně doufal? Že řekne ano a tím pro mě bude jeho přítomnost ještě trapnější a divnější? Že řekne ne a tím pro mě bude jeho přítomnost ještě trapnější a divnější? 

Začínám mít dojem, že nevím, co chci. 

„Nemusíš se vykrucovat. Klidně můžeš říct, že nejsem tvůj typ,“ zamručím a seskočím z linky. Nohy mám jak z želé, nejraději bych si lehl rovnou na zem a okamžitě usnul, ale to by nade mnou Sydney určitě celou noc stál. Nemyslím, že bych měl kdovíjak velkou chuť před ním slintat a chrápat. „Ale jinak máš pravdu. Jsem dost unavenej. Ale jdu si lehnout, protože sám chci, a ne proto, žes mi to nařídil.“ 

Skoro prázdný kelímek si vezmu s sebou s tím, že zbytek možná ještě před spaním dojím. 

Cesta z kuchyně k mému pokoji proběhne v naprosté tichosti. Sydney jde za mnou, ale našlapuje tak neslyšně, že se musím dvakrát ujistit, že tam stále je. A když se na něj otočím, zachytím jeho pohled a možná se mi to jen zdá, ale přijde mi, že má můj upíří bodyguard trochu radost, že mě svým přiznáním vykolejil. 

Nebo je prostě jen rád, že konečně zapadnu k sobě do pokoje a on se bude moct jít napít. 

Krve. Lidské krve. 

Můj bodyguard je upír. 

A nikdy moc nebyl na holky. 

To je opravdu bizarní situace. 

Zastavím u dveří a zhoupnu se na špičkách, což mělo být něco, čím jsem chtěl uvolnit napětí. Jenže s tím, jak země a stěny pořád trochu vibrují, se zhoupnu moc a málem vrazím do zdi. Vyberu to na poslední chvíli. Zkusím předstírat, že jsem to měl celou dobu přesně takhle v plánu, a nahodím vážný obličej, což se mi celkem povede. „Jsem rád, žes mi to řekl,“ pronesu. „Aspoň dnešní večer nebyl jen o mně.“ 

S těmi slovy zapadnu do pokoje, aniž bych se na Sydneyho podíval. 

Zmrzlinu nakonec dojím už ve sprše. 

V posteli ještě napíšu Val, že ji mám rád, abych alespoň částečně vyžehlil svoje zmizení s Elisabeth, a taky co mi právě Sydney prozradil. Jenže Val si zprávu nezobrazí, takže už nejspíš spí. 

Myslel jsem, že usnu hned, ale ve skutečnosti ještě dost dlouho zírám do stropu. Je tma, takže žádnou fotografii Měsíce pořádně nevidím, ačkoliv tam, kam koukám, je nejspíš Duhový záliv. (Což je ve skutečnosti velký kráter s temnou lávou.) Poprvé – a tím poprvé myslím poprvé za svůj život a ne poprvé od chvíle, co přijel Sydney – jsem nesvůj, protože za dveřmi nemám bodyguarda. 

Teda někdo tam určitě stojí, ale není to Sydney a já vůbec nechápu, proč z toho zničehonic nemám dobrý pocit. Proč ten pocit přišel tak nečekaně? Proč teď? A proč to vůbec nedává smysl? 

Proč je Isaac Sydney tak vlezlej, že se mi musí vkrádat do myšlenek? 

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥