Szabi

Upřeně zírám na kráter Gassendi ležící v horní části Moře vláhy. To celé v jihozápadní části přivrácené strany Měsíce. Asi bych si dokázal najít tisíc lepších věcí, co dělat, ale dost mě to uklidňuje, přestože Gassendi sám o sobě uklidňující není. Co by taky mohlo být uklidňujícího na kráteru? Je to kráter, hluboká tmavá díra, ta snad ani nemůže jen tak vyvolat příjemné pocity. 

Většina lidí by asi předpokládala, že v takovém rozpoložení budu spíš pozorovat Moře klidu nebo klidně Moře nepokojů a brát to jako vzdor. Ale kráter a Moře vláhy? 

Jaký to má smysl? 

Pravdou je, že Moře vláhy dost často ignoruju. Už ten název mi přijde smutně nezajímavý. Občas ho jen zkontroluju, přejedu po něm očima, ujistím se, že tam pořád je, a pak pokračuju k Moři dešťů nebo Duhovému zálivu (u kterého si zrovna nemůžu vzpomenout na latinský název, což mě trochu irituje a zároveň by mi na tom nemohlo záležet míň). 

Dneska, když jsem se svalil na postel a pohlédl na Měsíc, jsem ale nechtěl pozorovat něco, co už moc dobře znám. Chtěl jsem něco nového a neokoukaného, protože jestli se má brzo všechno změnit, možná bych mohl i já něco změnit. Ale obecně… Asi nad tím zase moc přemýšlím. 

Mohl jsem jen říct, že čumím na kráter a hotovo tečka. 

Vlastně to ani není skutečný kráter, jen obrovská fotografie Měsíce, kterou mi sem nechala nalepit máma jako dárek k desátým narozeninám. 

Tenkrát mi to přišlo super. Který desetiletý kluk by nechtěl přijít do pokoje a mít na zdech fotografie Měsíce ze všech úhlů? Tak třeba nad postelí mám záběry severního pólu Měsíce pořízené sondou Galileo. Teď o sedm let později si myslím, že to nebyl ani trochu dobrý dárek, ale na druhou stranu tak typický pro moji mámu. Jí nikdy příliš nevadilo, že se o astronomii nezajímám. 

Ale aspoň vybrala Měsíc, ten mi tolik nevadí, protože ho můžu reálně vidět jen tak, že zvednu hlavu k obloze. O tomhle jsme se vždycky dohadovali – já měl rád Slunce a Měsíc a možná pár planet ze Sluneční soustavy, ale čím vzdálenější bylo těleso od Země, tím nepolapitelnější se stávalo pro moji představivost. 

Jak by mě mohla zajímat mlhovina známá jako Pochodeň asi 1500 světelných let daleko, když Měsíc byl přímo nade mnou? 

No a máma to měla přesně obráceně. Čím dál ve vesmíru se něco nacházelo, tím víc ji to fascinovalo. Milovala vesmír velkých dálek. Nikdy jsem se jí nestihl zeptat, jestli jí se svým Měsícem připadám nudný, ale nejspíš bych ani nemusel, protože vím, co by mi řekla. 

Nic ve vesmíru nemůže být nudné. 

S tím bych opět nesouhlasil. Všechno ve vesmíru je nudné. 

A pak, zrovna když vymýšlím máminu nejpravděpodobnější odpověď, někdo zaklepe na dveře – dvakrát a s vteřinovým rozestupem, takže okamžitě poznám, že je to Simone, členka ochranky, a chce mě upozornit, že je čas večeře. 

„Jo, už jdu,“ zahulákám a slezu z postele. Vlastně se spíš tak jako líně sesunu, takže to chvíli působí, že nemám kosti, jsem jen nějaká divná hmota a nejraději bych s nosem přimáčknutým k podlaze zůstal ležet rozpláclý na zemi, ale nakonec se tak nějak posbírám, upravím, opráším, prostě dám do kupy a otevřu se širokým úsměvem na tváři. 

„Jak se dneska máte, pane?“ zeptá se Simone mile a rozejde se dlouhou chodbou za mnou. Tak jako včera, předevčírem a většinu dní během týdne. Každý den, kromě víkendů, kdy se stará o nemocnou tetu, jezdívá na koni, chodí na túry a jí hodně čokolády, občas přečte nějakou knížku a minulý týden byla poprvé na manikúře a nechala se přemluvit k blankytné modři. Taky přemýšlí, že si ostříhá vlasy, protože od střední má pořád stejnou délku a barvu. Je Vodnář a nemá ráda sníh. 

Její otec chtěl syna, a tak ji vychoval jako vojáka. Ona to sice nikdy nepřizná, vždycky když se na to zeptám, tváří se, že jí to nevadí, ale ve skutečnosti je to takový ten pohled, kterým dává jasně najevo, že vztah s otcem ani zdaleka nemá uzavřený. 

Mohl bych znát úplně každé její tajemství. Ovšem, a to je na tom to nejhorší, nechci, nechci o jejím životě vědět jedinou věc, a přesto začínám mít dojem, že už mi moc věcí k odhalování nezbývá. Na maturitním plese měla světle zelené šaty a tancovala s Alexejem. 

Ale k její otázce… Jak se dneska mám? Hm. Někdy ve čtyři ráno jsem došel k přesvědčení, že motýli jsou děsně divná stvoření a rozhodně bych je nechtěl v břiše, ve škole jsem během přednášky politologie osmkrát prohrál s Val v piškvorkách – tomu se už ani nedá říkat smůla jako spíš naprosté neumění – a nakonec jsem… Ne, to je všechno, potupná prohra během politologie je nejzajímavější zážitek dnešního dne. 

„Vlastně celkem dobře. Jsem trochu unavený, ale nic, co bych nezvládl. A ty?“ odpovím a zahnu ke schodišti. Samozřejmě lžu. Mám se docela na hovno. Bolí mě hlava z toho, jak jsem celou noc nemohl spát, jelikož mě napadaly samé nesmysly. 

Simone se mnou sejde po schodišti a zastaví před vchodem do jídelny. „Výborně, pane. Plánuju na víkend výlet do hor, takže…“ 

„… se nemůžeš dočkat, až bude víkend a na dva dny se mě zbavíš,“ dodám pobaveně, ačkoli vůbec pobavený nejsem. 

„To jsem neřekla. Mám svou práci ráda,“ pronese Simone pevným hlasem, jako kdyby se mi snažila za každou cenu dokázat, že to myslí vážně. I tak jsem si ale celkem jistý, že kecá. Poslední čtyři hodiny stála na chodbě jako sloup a její jediná práce bylo počkat, až mi bude moct zaklepat na dveře v době večeře. Skvělý. Určitě se má náramně. 

Jenže jí nemůžu říct, co si doopravdy myslím. Otec chce, abych udržoval s ochrankou dobré vztahy, aby v případě potřeby měli větší motivaci mě chránit, takže se jen mile usměju, možná dokonce vznešeně pokývám hlavou, jako kdybych jí snad dával požehnání nebo co, a teprve poté vejdu do jídelny. 

Naštěstí bez Simone. Ta zůstane na chodbě. 

Otec už sedí v čele stolu, v obleku a kravatě, protože nic jiného evidentně nezná. Podle mě v obleku i spí a čistí si zuby. Jednou jsem se ho ptal, jestli někdy slyšel o teplácích, a on se téměř bytostně urazil, přece není žádný praštěný podnikatel, který žije jen svou prací… Můj otec ve skutečnosti je podnikatel, který žije svou prací, takže jsem ho dál neposlouchal a jen se tvářil povýšeně. Nakonec přiznal porážku. Tepláky zná, ale už pěknou řádku let je na sobě neměl. 

Ale i přesto, že je otec neustále zaneprázdněný a někdy ho slyším vyřizovat hovory i pozdě v noci, vždycky se snaží za každou cenu dodržet rodinnou tradici – společnou večeři. 

I tak mě tohle všechno, to, jaký je, jak moc obětuje práci, až mu téměř nezbývá čas na nic jiného, trochu děsí. Vzhledově jsme si hodně podobní. Máme stejně zlatavě hnědé oči, stejnou barvu vlasů, máma vždycky říkala, že jí připomínají tekutý karamel, a dokonce máme podobné pohyby. Oba krčíme čelo, když s něčím nesouhlasíme, a máme rádi zmrzlinu, kterou jíme zásadně jen z kelímku. 

Takže když pak vidím starší a unavenější verzi sebe sama, často si říkám, jestli je vážně zrovna tohle moje budoucnost. Kravata, košile, noční telefonáty do Tokia, pracovní schůzky na golfu a nekonečné porady v kanceláři. Vždycky cítím, jak mi při té představě přejede mráz po zádech. 

Protože ano, tohle je moje budoucnost. 

Když vejdu do jídelny, otec kouká do tabletu, ale jakmile si mě všimne, okamžitě ho vypne a odloží. „Ahoj. Už jsem myslel, že se tě ani nedočkám.“ 

Nevím, kolik je hodin, ale Simone by mě nenechala přijít pozdě, takže se zamračím a pronesu: „Vždyť jdu na čas, ne?“ 

„To jo,“ přikývne táta a působí unaveně, což ale není nic moc zvláštního, jelikož působí unaveně úplně vždycky posledních deset let. „Jen se mi stýskalo, tak mi to přišlo jako věčnost. Jak bylo ve škole? Co Val? Co vesmír? Blíží se nějaký asteroid, který nás všechny zabije?“ 

Sednu si na své místo, popadnu sklenici s vodou a pořádně se napiju. Chvíli na tátu koukám, přemýšlím, jak to celé pojmout, jak se k celé té situaci postavit čelem, ale nakonec se rozhodnu všechno nechat tak nějak samovolně vyplynout. „Ve škole nic nového. S Val nic nového. A o žádném konci světa nevím, ale jestli se blíží nějaký asteroid, to by sis měl zjistit spíš u někoho, kdo se v tom vyzná. A možná bys měl přestat koukat na katastrofické filmy,“ poradím mu. „A když už jsme u těch nevyžádaných rad, tak tady je další. Když něco slíbíš, dokonce řekneš, že to myslíš smrtelně vážně, možná bys to měl dodržet. Protože smrtelně vážně je dost vážné! Možná dokonce vážnější než nějaký podělaný asteroid mířící k Zemi.“ 

Tátův pohled je na okamžik zmatený a nejistý. Nadechne se a chce něco říct, ale v ten okamžik vejde do jídelny Leo, náš kuchař, který mi odjakživa připadal trochu jak z jiného světa – tím, jak je totálně pohlcený ve svém vaření a taky potetovanýma rukama od ramen až po konečky prstů. A tak táta mlčí a zamyšleně sleduje, jak Leo servíruje večeři. 

„Dobrý večer, dneska jsem si pro vás připravil ravioly z rýžového papíru plněné fazolovým pyré, rýžový chips s pažitkou a petrželí, vše přelité rajčatovo-cibulovou omáčkou s chilli,“ oznámí Leo slavnostně a položí přede mě talíř, kde je… to, co řekl. Vypadá to skvěle a nejedle zároveň, ale za ty tři roky, co pro nás Leo vaří, jsem si na jeho styl celkem zvykl. 

„Děkuji, Leo,“ pokývá otec uznale. Počká, až kuchař odejde, a poté vezme vidličku a ochutná. Strašně dlouho nic neříká, až je to k smrti iritující. „Neměl bys odposlouchávat moje rozhovory,“ oznámí nakonec. 

Takové to… neměl bys, ale oba víme, že to stejně budeš dělat dál. 

Vlastně tím dal jen najevo, že ví, proč jsem naštvaný. 

„Slíbils to,“ zamručím s pohledem upřeným do talíře. Poprvé v životě vidím rýžový chips, tak si tu významnou chvíli chci otisknout do paměti. Stejně jako chvíli, kdy otec přiznává, naprosto otevřeně a upřímně, že porušil naši dohodu. 

Jasně, nebyla to kdovíjaká dohoda, žádné písemné stvrzení, dokonce jsme si ani nepotřásli rituálně rukou, neplivli do dlaní, nic, jen jednou u večeře jsem řekl: prosím, aspoň do osmnácti, a on na to po krátkém uvážení kývl. 

Protože chápal, jak cenná je pro mě svoboda. 

Táta vzdychne, dlouze a vyčerpaně. „Jsi Wolkov,“ pronese stylem, jako kdyby to vysvětlovalo všechno. A ono to svým způsobem vážně vysvětluje, protože chápu, co tím myslí. Být Wolkov je privilegium a prokletí zároveň – to táta často a rád opakuje, ale nejspíš někdy během toho zapomněl, že i Wolkov může dát sliby, které by neměl porušovat. „Vím, že jsme si řekli, že do osmnácti to zvládneme jen s ochrankou na dálku, ale… Prostě potřebuju vědět, že jsi v bezpečí. Potřebuju vědět, že když jsi mimo zdi tohoto sídla, nic ti nehrozí. Chápu, že je to pro tebe těžké, ale nikdy pro mě nebude nic, dokonce ani sliby, které jsem ti dal, důležitější než tvoje bezpečnost. Můžeš se zlobit, můžeš se vztekat, to všechno snesu, pokud to znamená, že já sám budu vědět, že jsem udělal vše, abys byl v pořádku. Jsi Wolkov a ano, já sám moc dobře vím, že to může být velké břímě, ale jsi taky můj syn a já se odmítám omlouvat za to, že jsem se rozhodl chránit tě, jak nejlépe dovedu.“ 

Pohled mi automaticky sklouzne k rodovému prstenu z bílého zlata a s rytinou hlavy vlka s vyceněnými tesáky. Otec má úplně stejný. „Hezký. Aby ti nakonec nezůstaly jen porušené sliby,“ odseknu a trochu prstenem otočím. Schválně ho nosím na prostředníčku. Je to pro mě taková malá symbolika – přijímám, že jsem Wolkov, ale zároveň na celý náš slavný rod chci ukázat fakáče. 

Táta se natáhne a chytí mě za ruku, za tu, na které mám prsten, čímž mě přiměje, abych se na něj podíval. Mohl bych se mu vytrhnout, ukázat, že tohle fakt přehnal, ale stejně by to nemělo žádný smysl. „Nezlob se, Wyatte, prosím. Nic na světě pro mě není důležitější než ty.“ 

Když jsem říkal, že mi vesmír přijde nudný, možná jsem trochu lhal. Můj život je nudný, takže všechno v něm považuju za nudné. Tím pádem i vesmír, protože i on je velkou součástí každého mého dne. 

„Kdy přijede?“ vydechnu. 

„Zítra večer.“ 

„Zítra večer,“ zopakuju. To jsem mohl čekat. Už včera, když jsem tátu slyšel, jak všechno zařizuje, bylo mi jasné, že s tím nebude otálet. „A kdo je to?“ chci vědět, protože jestli s ním mám od zítřka trávit většinu času a mít ho neustále za prdelí, potřebuju o něm znát každou maličkost. Co má rád, jak ho můžu naštvat, kterou lež mi uvěří a… nevím, jakou příchuť zmrzliny by si dal? 

Jestli čokoládovou, nechci, aby se ke mně vůbec přibližoval. 

Táta dožvýká raviolu, polkne a odloží příbor. A přitom se snaží tvářit naprosto nezaujatě, jako kdyby mi vyprávěl, co se mu stalo ráno na greenu. Ale jeho výraz… Poznám, že se mu do toho nechce. „Jmenuje se Isaac Sydney, je mu dvacet devět, a sice ještě nikdy jako ochranka nepracoval, ale má ten vůbec nejlepší výcvik.“ 

„Na takovou práci je dost mladý, ne?“ 

Táta pokrčí rameny. „Ani ne,“ odpoví vyhýbavě. 

„Nebylo by lepší najmout někoho, kdo má s takovou prací zkušenosti?“ 

„Jak jsem řekl, má velmi dobrý výcvik, kterým prošel jako jeden z nejlepších. Nikoho lepšího jsme dostat nemohli.“ 

Zamrkám. 

A ostře vydechnu. 

Já totiž vím, co tohle všechno… jak to do sebe zapadá. Nejsem idiot a můj táta to sice neříká na rovinu, na druhou stranu to přede mnou vyloženě neskrývá. Isaacu Sydneymu je dvacet devět, to je dost málo na někoho, komu táta hodlá svěřit můj život. Všichni lidé v ochrance jsou starší a velmi zkušení. Než táta někoho najme, několikrát si ho prověří, takže… 

To nedává moc smysl, pokud ovšem… na věku nezáleží. 

„Tati,“ pronesu nejistě a cítím, jak se mi v žaludku obrací rýžový chips. A rajčatovo-cibulová omáčka s chilli míří nahoru do krku. 

Nejlepší výcvik… 

Táta neuhne pohledem, to cením, ale stejně v sobě nenajde odvahu říct nahlas, že… Ale možná mu zbytečně křivdím. Možná mlčí, protože ví, že jsem na to už přišel a nemá potřebu oznamovat zřejmé. Možná dokonce předpokládal, že s tím od začátku počítám, protože přece dává smysl, že pokud pro mě vybírá osobního strážce, bude chtít toho nejlepšího. 

Jednoho z těch nejlepších. 

ALE JAK SI DO HÁJE MŮŽE MYSLET, ŽE TO JEN TAK VEZMU, KDYŽ… 

Moje máma umřela, protože si myslela, že může být jako oni. 

Nikoho lepšího jsme dostat nemohli… 

Isaac Sydney byl přidělen do naší rodiny. 

„Wyatte, moc bych si přál, abys to přijal klidně a rozumně. S mámou to nijak nesouvisí a ani by nemělo. Je to pouze rozhodnutí, které je v danou chvíli logické a správné.“ 

Přikývnu. Bez ohledu na to, co si o tom myslím. A nemyslím si nic hezkého. Jako by mi v mozku vybuchlo Slunce, stalo se supernovou, znovu vybuchlo a zůstala jen červí díra, která všechno kolem stahuje do sebe. Protože jak si může myslet, že budu klidný a rozumný, když moc dobře ví, že poslední roky postupně ztrácím každou část svobody, úplně všechno, a teď… 

Mít osobního strážce je jako dostat kouli na nohu. Každý pohyb bude náročnější a omezenější. 

Jenže Isaac Sydney nebude obyčejný strážce. 

Isaac Sydney je totiž… upír. 

*** 

Jak žít s pocitem, že milujete něco tak nedosažitelného, jako je vesmír? Jak žít s pocitem, že možná za pár desítek nebo stovek let se z nedosažitelného stane na dosah ruky, ale vy už budete příliš staří nebo rovnou mrtví, abyste toho mohli být součástí? 

Máma tuhle představu nezvládla. 

A tak se rozhodla podstoupit riziko, které nikdy nemohlo vyjít. 

Měla větší pravděpodobnost, že vyhraje v loterii. Že s ní spadne letadlo. Že ji sedmkrát za sebou zasáhne blesk, a přesto si tajně sehnala upíří krev a bodla si nůž do srdce. Byla si tak jistá tím, že přežije, že je jejím osudem dosáhnout hvězd, že nenapsala žádný dopis na rozloučenou. Dokonce si na další den domluvila schůzku u doktora, nejspíš aby jí její proměnu potvrdil. 

Byla prostě mimo, vůbec nechápu, co se jí honilo v hlavě, když věřila, že by mohla být jednou z nich. Milovat hvězdy ještě nemusí nutně znamenat, že ony milují vás. 

Isaaca Sydneyho hvězdy nejspíš milovaly, protože on v upíří loterii vyhrál. 

Zkusím jeho jméno vyhledat na netu, ale najdu jedinou zmínku – Isaac Sydney, člen organizace KREV, tedy Kontrolní Rady Evropského Vampyrismu, kam spadají všichni upíři proměnění na území Evropy. Nic víc, jako by předtím nikdy neexistoval. 

Možná není Isaac Sydney typ, co by fotil selfie a psal o pocitech na OnLife. Třeba: Dneska vypiju upíří krev a zabiju se. #zitraupirem 

Napadne mě, že bych se podíval pořádně a ne jen na povrchu, ale nakonec to raději zavrhnu. 

Nevím, co cítím. 

Po cestě z jídelny se mě Simone zeptala, jestli jsem v pořádku, protože působím bledě. Lhal jsem a řekl ano, ale ve skutečnosti si nejsem jistý, jaká je vlastně pravda. 

Nechal jsem si donést kyblík mátové zmrzliny a jím tak velké porce, abych měl dojem, že mi mrzne mozek. Venku zrovna zapadá slunce a já čekám, až uvidím Měsíc. Ten skutečný, ne ten nalepený na zdech mého pokoje. 

Vzdálený 384 400 kilometrů. 

See the colors of the sky. 

Slowing turn from black and white… 

To mi zrovna zní ve sluchátkách, což ale není náhoda, pustil jsem tuhle skladbu schválně. 

Takže abych to shrnul… Koukám, jak se pomalu smráká, čekám na Měsíc, jím mátovou zmrzlinu a zítra přijdu o veškerou svobodu. 

Upíři mají skvělý sluch, což znamená, že Isaac Sydney uslyší všechno, co v pokoji dělám. Jestli přecházím, jestli cvakám na klávesnici, jestli otáčím stránky knížky, jestli koukám na televizi, jestli vzdychám… 

Svoboda a být Wolkov je něco, co k sobě prostě nepasuje. 

Bez ohledu na to, jak moc po svobodě toužím. 

Není to tak, že bych byl vůči upírům vysazený proto, že jsem kvůli nim přišel o mámu. 

Proti upírům v konečném důsledku nic nemám. 

Moje nechuť, odpor a zlost jsou namířeny pouze na Isaaca Sydneyho, přestože chápu, že on za nic nemůže. Bude dělat jen svou práci. Jenže jeho přítomnost tady, v mojí blízkosti, znamená jedno… Ten čurák mě připraví o poslední část svobody, kterou mám. 

Tahle myšlenka mě vede k tomu, abych velmi rázně mrskl kelímek se zmrzlinou na stůl a ještě rázněji kopl do saka od školní uniformy, které leží na zemi. Taky chvíli chodím po pokoji, sem a tam, ode zdi ke zdi, od postele ke dveřím, od přivrácené strany Měsíce k odvrácené. 

Je mi zle, je mi zima, je mi totálně na nic a chci křičet a brečet vzteky a zhroutit se a… Jenže jsem trochu na vážkách. Wolkovové vzteky nebrečí, nehroutí se a křičí jen tehdy, když chtějí nahnat strach. Na druhou stranu jsem u sebe v pokoji, kde můžu všechno, třeba být sám sebou. 

Jenže nad tím, co udělám, přemýšlím tak dlouho, že tu pravou chvíli na zhroucení promeškám. A tak se místo emocionálního zhroucení zhroutím alespoň na postel, přitáhnu notebook a za vteřinu přes OnLife Cam volám Val, abych jí všechno řekl. 

Třeba i to, že si myslím, že přišla na způsob, jak v piškvorkách podvádět, protože přece není možné, abych tolikrát za sebou prohrál, obzvlášť když ve všech ostatních hrách ji s přehledem porážím. 

Což je první věc, kterou jí řeknu. Na to neodpoví, jen se ušklíbne. 

A druhá je celá ta záležitost s upírem, co se mi hodlá nasáčkovat do života. A tady na mě Val kouká trochu nechápavě. 

Val je moje nejlepší kamarádka už od první třídy, kdy jsme skončili v lavici vedle sebe, jelikož to dávalo smysl, protože stejně jako já byla (a je) nesmyslně bohatá. Navíc takovým tím způsobem, že to šlo poznat na první pohled. Třeba podle toho, co měla na sobě, jak se chovala, mluvila… 

Val je zkratka pro Valariana. 

Val svoje jméno vyloženě nenávidí, tvrdí, že je divné a ujeté, na druhou stranu její rodiče jsou taky divní a ujetí miliardáři, co jejího bratra pojmenovali Perseus, takže… Valariana není zas taková tragédie. 

Val je rozhodně nejhezčí holka ze školy, vysoká blondýna s modrýma očima, přirozená a ladná. Což je trochu paradox k tomu, jak moc nesebevědomá vlastně je. Myslím, že jde o jediného člověka na škole, co je rád za školní uniformy, protože tím pádem nemusí každé ráno přemýšlet, co na sebe. 

Val má jako ochranku Pamelu, což je zhruba dvoumetrová amazonka, která by dokázala zastrašit většinu lidí a v případě nebezpečí by si Val schovala do kapsy a probojovala se do bezpečí. 

Val má Pamelu ráda, taky s ní strávila poslední čtyři roky a považuje ji za součást rodiny, ačkoliv s ní v tomhle nikdy nedokážu souhlasit – nazývejte mě staromódním, ale členům rodiny neplatíte obrovské sumy za to, že vám stojí za zadkem. Prostě ne. 

Val občas trpí úzkostmi, několikrát jsem ji našel schovanou v rohu, jak hyperventiluje, protože měla strach o svůj život. 

Val je člověk, který vždycky myslí na nejhorší, i když je mnohem větší optimista než já, což se možná vylučuje, ale za ty roky, co se známe, jsme zjistili, že to na nás hodně sedí. 

Takže její nechápavý výraz dává absolutní smysl a vlastně mě nijak nepřekvapuje, ale to neznamená, že ho přijmu s klidem a porozuměním. Chci, aby cítila rozhořčení, aby ji porušené sliby mého táty rozčílily stejně jako mě. 

Není to úděl nejlepšího přítele? 

Jenže toho se nedočkám. 

Val totiž vzdychne a už v tu chvíli vím, co hodlá říct. „Myslím, že je to správné. Táta ti měl osobního strážce sehnat mnohem dřív.“ 

„Ne,“ odseknu zatvrzele. 

„Ano,“ odsekne stejně zatvrzele Val a úkosem koukne na Pam, kterou v záběru sice nevidím, ale vím, že tam je. Vždycky tam je! 

„Ne, nech toho. Nemůžeš mě prostě pro jednou podpořit?“ zamumlám a na okamžik zabořím obličej do polštáře. Možná trochu teatrálně a dramaticky, jako malé rozzuřené dítě, ale Val je na moje záchvaty zvyklá, takže se tváří pořád stejně neurčitě. „Copak tebe nikdy neštve, že nejsi sama? Fakt nikdy?“ zavrčím. 

Val nad tou otázkou chvíli váhá, jako kdyby jí teprve teď došlo, že nezná soukromí. „Ale jo, občas mě to štve,“ přizná pomalu. „Ale zas… Za tu cenu bezpečí to rozhodně stojí. Wyatte, tvůj otec je druhý nejbohatší člověk na světě. Tvoje rodina je považována za jednu z nejmocnějších vůbec. A ty máš už hodně brzo převzít dvě obrovské firmy. Vážně sis myslel, že…“ 

Obrátím oči v sloup a vymrštím se do tureckého sedu. „Sklapni,“ zamručím a vím, že kdyby byla Val poblíž, dostanu za to pořádný pohlavek. 

Takhle na mě jen vyplázne jazyk. „Pořád ještě žádnou ochranku nemáš, takže klidně můžu říct Pam, aby tě sejmula.“ 

„To bych neudělala, pokud by vás neohrožoval,“ slyším říkat Pam hodně z dálky. 

Jako takhle, taky mám Pamelu rád. Je zábavná a milá, ale chtěl bych s ní strávit každou minutu každého dne? ANI NÁHODOU! 

Val se zaškaredí. Zamyšleně přehazuje něco z ruky do ruky, mám dojem, že by to mohla být mandarinka, než pronese: „Pořád mi ale nejde do hlavy, že… ehm… dostaneš upíra! Vůbec nechápu, co tvůj táta musel udělat, aby vám ho KREV přidělila.“ 

Nad tím jsem upřímně moc nepřemýšlel a ani to v nejbližší době neplánuju. „Sama jsi to před chvílí řekla. Nejbohatší a nejvlivnější člověk na světě, ne?“ 

„Řekla jsem druhý nejbohatší. Zase si nefandi. Ale stejně… peníze nejsou všechno, jakože jo, upíři jsou drazí, ale zas ne tak, aby si je většina miliardářů nemohla dovolit. Koukni třeba na naši školu, všichni studenti jsou z těch nejvlivnějších a nejbohatších rodin a má někdo z nich pronajatého upíra? Ani náhodou! Jen o penězích to prostě není.“ 

„Naznačuješ tím něco?“ povytáhnu obočí. 

Respektive naznačuješ tím to, co si myslím, že naznačuješ? 

Val se kousne do spodního rtu, ale nakonec zavrtí hlavou, jakože ne. Není to zrovna překvapující, protože konfliktům se zásadně vyhýbá. „Víš o tom, že můj otec taky před třemi lety žádal KREV o přidělení upíra do naší rodiny? Napsali nám, že nás dají do pořadníku.“ 

Usměju se a upřímně doufám, že z toho úsměvu vyčte něco jako to je mi líto a ne to, co si skutečně myslím – máš pravdu, jen o peníze nejde, jenže nic víc vaše rodina nabídnout nemůže. 

„Třeba to bude fajn,“ ukončí Val debatu. 

Na to neřeknu nic. Nejraději bych ji obvinil, že se mě snaží dost hloupým způsobem uklidnit, ale na to jsem moc… znuděný. A tak jen ohrnu horní ret a znovu se natáhnu pro zmrzlinu, která už stihla roztát. „Nechceš si pustit nějaký film?“ navrhnu tím nejmilejším hlasem, jaký v sobě v dané situaci dokážu vydolovat. 

Val nakloní hlavu na stranu. Už jen z toho poznám, že mě hodlá odmítnout, jen je to ten typ člověka, co je nervózní z faktu, že by někoho zklamal. Mohl bych ji v tom nechat pořádně vykoupat, ale je to moje nejlepší kamarádka, a tak se nad ní smiluju. „Anebo ne. Už je dost hodin, asi se spíš půjdu vyspat,“ pronesu a několikrát i kývnu, abych svoje slova podpořil. 

Jo, spánek je rozhodně dobrý nápad. 

„Tak dobře. Dobrou, Wyatte.“ 

„Dobrou, Val,“ mávnu a s tím zaklapnu počítač. 

Do půlnoci zbývá dvacet minut, takže buď můžu jít doopravdy spát, anebo bych mohl do čtyř do rána koukat na animáky, jíst rozteklou zelenou kaši a přemýšlet nad nějakou blbostí, třeba proč by měl mít někdo brouky v hlavě a co tam jako dělají, a do toho se zoufale litovat. 

Nijak dlouho neváhám. Vyberu kaši a brouky. 

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám první kapitola VESMÍRU VELKÝCH DÁLEK? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥