Szabi

Mám deadline.

Vytvářím design krvavé střílečky a piju colu. Většinu dne strávím u tabletu, a pak mě bolí za krkem, ale za ty peníze to stojí. Možná. Asi. Pořídím si ještě jednoho avatara, a i když si říkám, že bych měl zkusit něco nového, nakonec mám prostě jenom dalšího čaroděje. Se slámovými vlasy. A modrýma očima.

Kouzlo plus sto dvacet. Sex appeal plus dvě stě.

S miskou horkého kuskusu se seitanem usednu k televizi, zatímco tu druhou položím na konferenční stolek. Přepínám jeden program za druhým. Nekonečná telenovela. Hudební kanál. Jazz. Počasí. Jako by mě něco z toho mohlo trápit. Na čísle dvacet šest zahlédnu Mattiase, respektive jeho fotografii, zatímco reportérka hlásá: „…a policie nemá žádnou stopu. Po dvou měsících není jasné, je-li šestnáctiletý Mattias Mawer, který zmizel letos v říjnu, stále naživu.“

Na obrazovce se objeví jeho matka, která hlasitě smrká a gestem naznačuje, že nemůže mluvit. Snaží se utéct před dotěrnými novináři a málem přitom narazí do dveří. Taková zoufalá kráva.

Se smíchem naberu další lžíci. Když slyším, jak se dveře koupelny otevírají, přepnu zpátky na jazz. Nechci, aby byl Mattias při pohledu na svoji matku trudomyslný a nepříjemný, teď, když spolu tak dobře vycházíme.

Usměju se a posunu, aby měl místo. Voní jako vanilka, protože kokos už mě omrzel. Odhrne si mokré vlasy z obličeje, sebere misku a sedne si. Na sobě má nové tričko s obrázkem kuřete ve slunečních brýlích. Těžko říct, jestli se mu líbí. Neptám se. Pustím Venoma a chvíli klidně jíme.

Položím misku, napiju se a obrátím k Mattiasovi. „Chutná ti to?“

„Ty nejíš maso?“ nadhodí, jako kdyby mu spousta věcí začala docházet až teď, ve chvíli, kdy se na obrazovce poflakuje Tom Hardy. Zamyšleně si prohlédne seitan. Myslím, že neví, co to je.

„Ne. A ty už taky nemusíš. Máš radost?“

„Proč ne?“ pokračuje ve vyptávání. Úplně ignoruje moji otázku, ale jsem rád, že komunikuje, protože občas nepromluví celé hodiny, a to je po nějaké době stejně otravné, jako kdyby na mě křičel.

Zeslabím televizi. Jazykem se zamyšleně dotknu stoličky vpravo dole, která mě už pár dní pobolívá. „Co je to za hloupou otázku?“ zeptám se překvapeně. „Proč bych jedl zvířata, když nemusím? Třeba prasata jsou mnohem chytřejší než lidi a krysy jsou zase laskavější… Existuje výzkum z roku 1958, kde mohla jedna krysa získat jídlo stisknutím páčky, která zároveň dala jiné kryse elektrický šok. Víš, co udělala?“

Zavrtí hlavou.

„Byla radši o hladu.“ Dívám se na něj a nejsem si jistý, jestli ho tahle informace zasáhla. Ve skutečnosti existuje i výzkum z roku 1967, a jeden z roku 2011. Spousta výzkumů o krysách, co dokazují, že v sobě mají soucit. Moře soucitu.

Docela jasně si pamatuju, že otec jednu z krys, která se ubytovala na půdě v našem starém domě, prostě zašlápnul.

„Takže máš rád zvířata,“ konstatuje Mattias.

Nabere seitan a sní ho. S chutí. Vlastně snědl zatím vždycky všechno. Nikdy se nestalo, že by si stěžoval, anebo nechával zbytky.

„Máš radost?“ zopakuju původní otázku.

„Radost?“

Otráveně praštím do sedačky. „Že ti nenutím nic mrtvého!“ Mám pocit, že by mě další debata a vysvětlování akorát otrávilo, takže se otočím zpátky k televizi a znovu ji zesílím. Tom Hardy bojuje se svým vnitřním démonem a prohrává.

Zasměju se.

Mattias dojí a odnese misky do dřezu. Potom se přitulí a hlavu mi položí na rameno. „Proč nemáš žádné zvíře, když je máš rád?“ zamumlá.

„Mám přece tebe,“ odpovím pobaveně a šťouchnu do něj nosem. Rád bych ho líbal na rtech i na krku. Má krásně jemnou kůži. „Nikdy mě to nenapadlo… Chceš, abych ti pořídil zvíře?“

Možná bych mohl. Třeba rybičku. V plastovém akvárku. V nerozbitném, kterým si člověk nemůže podřezat žíly. Ani krční tepnu někomu, kdo sedí přímo před ním a nedává pozor.

„Ne,“ vyřeší to Mattias za mě.

Přitáhnu si ho blíž, na klín, a propletu s ním prsty. „Moc hezky voníš,“ vyseknu mu poklonu. Na jazyku mě pálí spousta dalších lichotek, které bych mu rád řekl. Jak je úžasný. Co pro mě znamená. Ale nakonec se o něj prostě jenom opřu bradou a zavřu oči.

Netuším, kdo z nás usne dřív, ale spíme v objetí.

Vzbudí mě bolest zubu. Na telefonu pustím foťák a zdá se mi, že mám zarudlou dáseň, takže posnídám prášek proti bolesti a Mattiasovi připravím smoothie. Jakmile si všimnu, že je vzhůru, stoupnu si k němu a podám mu kelímek.  

„Budu muset do města. Počkáš pár hodin dole, prosím?“

Vím, že bych správně neměl prosit. Nejde přece o nic velkého a po tom všem, co jsem udělal já pro něj, je pár hodin ve sklepě téměř zanedbatelné gesto na oplátku. Jenomže on se okamžitě zamračí a trhne sebou, jako kdybych mu právě oznámil, že ho odpoledne naporcuju do igelitových sáčků. „Co? Proč?“ vyjede nechápavě.

Sednu si na madlo gauče. „Musím k zubařce,“ řeknu na vysvětlenou. „A nakoupit. Budu spěchat.“

Znovu ho ujistím a on se ani neobtěžuje předstírat zájem o to, co mě bolí. Na chvíli to vypadá, že se pokusí schovat pod deku jako děcko. „Ne, ne, prosím. Počkám tady. Přece… Přece nic neprovedu, prosím. Rufusi, neposílej mě tam dolů, no tak.“

„A jak mám věřit tomu, že tady nic neuděláš? Nebuď blázen, Mattiasi.“ Zaváhám. „Něco ti dovezu, chceš?“ Ve skutečnosti si přeju, aby se na mě takhle nedíval. Přece jsme to už několikrát zvládli. Ošiju se. „Můžeš si do sklepa odnést nějaké knihy a peřinu.“

Odhrne deku, tak, že se do ní zprvu ještě víc zamotá. Připomíná mi malého rozzuřeného tygra, jakého jsme předevčírem viděli v dokumentu BBC. „Ne!“ štěkne na mě. „Chovám se přece dobře! Poslouchám, neodmlouvám, čtu, dělám snídani, koukám s tebou na posrané filmy! Tak… Nezasloužím si, abych tam šel.“

Chybí málo, aby začal tvrdit, že se kvůli mně i koupe, jí, a chodí spávat, ale přejdu to. Nejspíš je prostě jenom rozrušený. „Já vím, kurva,“ přitakám konejšivě, aby věděl, že v tom jsme oba. „Taky mě to štve! Ale nechám ti rozsvíceno, aby ses nebál.“

„Děláš si prdel?“ Hledí na mě jako na blázna. Potom si olízne rty a na vysvětlenou dodá: „Nenávidím to světlo, nenávidím. Rufusi, prosím…“

Vyslovení mého jména na mě nemá stejný účinek jako jindy. Vidím v tom skrytou manipulaci. „Mattiasi, prosím,“ napodobím ho. „Stačí, že mi budou vrtat zub. Neubližuj mi ještě ty. Vezmi si deku a jdi.“

Postaví se a shodí deku na gauč. Působí rozpačitě a ještě je pomačkaný spánkem. Vlasy mu trčí na jednu stranu. „Já… Prosím,“ zamumlá procítěně. „Neposílej mě tam. Co mám udělat, abych tam nemusel?“

Napadne mě hned několik věcí. A jedna věc mě napadne úplně zřetelně, tak, že ucítím škubnutí mezi nohama. Nedokážu od Mattiase odtrhnout pohled. Vlastně ani nevím, jestli je správné tohle chtít, ale má pravdu v tom, že jsem mu nedal na výběr, což se nedělá.

Odkašlu si, aby mi neselhal hlas, ale stejně zním chraptivě. „Chápu. Chceš mít na výběr.“ Předstírám, že o tom přemýšlím, ačkoli úplně cítím, jak mi hoří tváře. „Tak co kdybys mě potěšil, stejně jako jsem já potěšil tebe?“

Otevře pusu a zase ji zavře. Dívám se na ni. Myslím na ni. Chci být v ní. „Chceš… Chceš, abych ti vyhonil?“

„Spíš abys – Mohl bys ho vzít do pusy?“ Na chvíli zavřu oči, protože se stydím. Říct si o trochu pozornosti není to nejhorší, uklidňuju se v duchu, ale Mattias můj názor očividně nesdílí. Když na něj pohlédnu, vidím, že se tváří vyloženě nenávistně.

Popadne deku, zmuchlá ji a rozejde se ke dveřím vedoucím do sklepa. „Chci tmu!“ zakřičí na mě.

Zavřu za ním. Zůstanu stát za dveřmi s rukou položenou na studené kovové konstrukci a cítím, jak vzrušení pomalu opadává. Zevnitř není nic slyšet. Představuju si, jak Mattias ulehá na studenou zem, přetahuje přes sebe deku a vymýšlí pro mě jeden odporný výraz za druhým.

Přál bych si, aby tady byla jeho matka a slyšela ho.

Přál bych si toho tolik. Jedno posrané přání vedle druhého, a úplně první na seznamu by bylo: Nedívej se na mě, jako kdybych byl to nejhorší, co tě v životě potkalo.

„Do hajzlu,“ řeknu potichu a praštím do zdi. Seberu klíče od auta a obleču si teplou bundu.

Třikrát zkontroluju, jestli jsem vážně pořádně zavřel.

Na chodníku je sněhový poprašek a v něm žádné stopy. Trochu se uklidím, protože to znamená, že se otec nepotuloval kolem domu. Dojdu k autu a nastartuju. Nějakou chvíli mi trvá, než oškrábu ledovou krustu – použiju kreditní kartu.

Poliklinika leží v centru. Dostat se k ní a zaparkovat je pomalu nadlidský úkol, protože touhle dobou každý něco zařizuje. Čekám na křižovatce. Parkoviště musím objet celkem třikrát. V jednu chvíli dokonce přemýšlím, že bych si ten zub prostě vyrval kleštěmi, ale nechci mít v puse prázdné místo.

Dotknu se ho jazykem, zastavím za bílou dodávkou a přetáhnu si přes hlavu kapuci. Pohotovost je v prvním patře, má spojenou čekárnu s gynekologií. Je tam jenom extrémně otylá ženská s rukama volně položenýma na břiše.

Na televizních obrazovkách běží reklama na přesnídávky.

Probírám se letáky a nenajdu nic, co by mě zaujalo, a tak zakloním hlavu a myslím na Mattiase. Vlastně si nejsem jistý, jak bych to udělal, kdyby se rozhodl, že mi vykouří. Neodjel bych? A má cenu se tím zaobírat? Nebylo by to pak prostě jedno? Úplně všechno…?

Zubařka mi nepíchne dvojitou injekci proti bolesti. Říká, že normální dávka musí stačit, a tak prostě sedím, zírám do zářivky a snažím se nevnímat šílený zvuk vrtačky.

Myslím na Mattiasovu horkou pusu, zatímco kloktám a plivu krev.

Po cestě nazpátek se zastavím v bistru, kde pracoval. Čistě ze zvědavosti, jenom abych zjistil, že se od doby, kdy jsem tam byl naposledy, nic moc nezměnilo. Ve vzduchu je cítit pražená káva a na stěně tikají hodiny.

Přistihnu se, že nespěchám domů. Vypiju dvě limonády a sjedu přitom pár lekcí bezplatného kurzu programování. Jednou rukou si podpírám hlavu.

Nespěchám ani když se vrátím k autu. Jedu k obchodnímu centru, do jednoho obchodu s oblečením. Nakupovat pro Mattiase je až směšně jednoduché, protože máme podobnou velikost. Podržím v ruce tričko s nápisem Jsem štěně.

Chci se usmát, ale mám úplně otupělý ksicht. Teprve teď mi dojde, že mě vlastně zranilo, když se mě odmítl dotknout. Jako kdybych byl špinavý. Já přitom nikdy neměl problém vzít ho do pusy, utřít po něm zvratky, uvařit mu, chovat ho v náruči.

Těžko si může obhájit, že dal přednost sklepu.

Ale tričko mu stejně koupím. Mám ho rád. Mám rád Mattiase. Nikdo ho nemá radši než já. Ani ta fňukna, co ho každou neděli tahala do kostela.

Když dojedu domů, je úplná tma. Vynosím nákup, všechno směšně pomalu, protože chodník mezitím namrzl, a mně podkluzují podrážky. Tváře mám zčervenalé mrazem. Všechny tašky položím na kuchyňskou linku, vytáhnu sáček těstovin a lahev coca-coly, a napadne mě, že bych mohl Mattiase pustit ven.

Dojdu tedy ke sklepu a otevřu. Ticho, nic, žádný pozdrav. Chvíli čekám, a pak jdu zpátky do obýváku.

Uběhne několik minut, než přijde. Začínám být trochu nesvůj, ale nedám to na sobě znát.

Doklopýtá k sedačce a sedne si tak, aby na mě viděl. Cítím jeho pohled, možná mi chce vykoukat díru do hlavy. Trochu vztekle pozavírám skříňky a chystám se zmuchlat tašky, když si všimnu trička, co je úplně na dně.

„Něco pro tebe mám. I když si nejsem jistý, jestli si to zasloužíš,“ řeknu váhavě. Tričko mu hodím do klína, a když vidím jeho výraz, přece jen se ve mně něco zlomí. Musím se smát.

„Dík,“ zamumlá.

„Dobře,“ přikývnu, když mi dojde, že s ním dneska žádná velká zábava nebude. „Tak dobře…“

Ten den už nemluvíme, ale když si leháme na gauč, přivinu ho k sobě pevněji než obvykle. Aby věděl. Že je v bezpečí!

A dny plynou, jeden za druhým. Snídáme cereálie s mlékem, a když dojde mléko, mixuju ovoce. Obědváme rýžové těstoviny, a když dojdou, vařím rýži.

Nový avatar se osvědčí. Získám na něm plus sto padesát zkušenost, když sešlu lavinu na malou vesnici poblíž newarských hranic, a zabiju jednookého trolla.

Oddaluju den, kdy Mattiasovi řeknu, že je potřeba, abych odjel. Nevím, jestli by ho obměkčilo, kdybych dodal, že bych mu mohl koupit dárek k Vánocům.

Vypadá spokojeně. Přečte několik knížek, tulí se, a občas mi položí nějakou otázku.

Takže mě docela bolí, když mu říkám, že potřebuju, aby počkal ve sklepě. Dokonce koukám do zdi, a ne na něj, a v duchu si musím připomínat, že o nic nejde. Pár hodin tam dole, po vší péči a pozornosti. Koupím mu za to třeba…

Odmítavě zakroutí hlavou, vidím to periferně, a chvíli mu trvá, než se vymáčkne. „A když… Když udělám tu druhou věc?“

Nejdřív mi nedojde, co tím myslí. To sdělení pomalu proplouvá mým mozkem, než konečně zapadne na správné místo. Jsem upřímně nefalšovaně překvapený. Ba co víc, jen z té představy jsem tak odvařený, že je mi najednou ukrutné horko.

„Když uděláš…“ začnu, a pak se mi zadrhne hlas. „Můžeš si vybrat. Tu druhou věc.“

Nejspíš zním jako idiot, ale jediné, na co dokážu myslet, jsou jeho rty. Už se nepokouším dívat jinam. Hltám ho pohledem. Měl bych si sundat kalhoty, anebo je lepší nechat to na něm? Měl bych – co bych vlastně měl?

V hlavě mi hučí tak, že nedokážu udržet ani jednu myšlenku. Upřímně si nejsem jistý, jestli to vážně udělá. Až doteď nebyl nijak zvlášť ochotný, takže…

Z ničeho nic mi stáhne kalhoty a já se zachvěju. Zapomenu dýchat. Zřetelně si pamatuju, jak jsem byl zklamaný, že si posledně radši vybral sklep, než aby mě potěšil, a teď přede mě poklekl s takovou samozřejmostí, až tomu nemůžu uvěřit.

Stydím se. Připadám si šíleně zranitelný. Chci mu chutnat. Chci věřit, že to dělá rád, bez nějakých postranních úmyslů. Chci toho tolik, a nakonec, když mě pohltí, chci jenom to, aby mě vzal ještě dál.

Opatrně se proti němu vyklenu boky, nemůžu nečinně stát. Sevře mě rty a trochu vyplázne jazyk. Zavzdychám nahlas.

Dívá se kamkoli jinam, jen ne na mě. Určitě se taky stydí. Připadá mi nejistý, protože to pravděpodobně dělá poprvé, ale on je taky můj první. Měl by to vědět. Ach bože. Kurva. Položím mu ruku do vlasů. Nevydržím dlouho. Je to rychlejší, než když stojím ve sprše a myslím na něj.

Podržím ho u sebe a natlačím se k němu co nejblíž. Hořím. Moje tělo hoří, jako kdyby mě právě uvnitř zapálil. Vystříknu mu do pusy a zasténám jeho jméno.

Mattias všechno spolkne.

Trvá mi, než se obleču, jsem totálně rozechvělý a sotva stojím na nohách. Nenapadne mě nic lepšího, než si kleknout k Mattiasovi a obejmout ho. „Mám tě rád. Mám tě rád,“ šeptám.

Nechám ho u sebe, dokud se neuklidním.

Přemýšlím, jestli bych mu měl na oplátku taky vykouřit, ale když se došourá ke gauči a zabalí se do deky, napadne mě, že to není dobrý nápad. Měl by to dělat s radostí, bez vidiny odměny.

Sednu k počítači a otevřu stránky internetového obchodu. Začnu bezmyšlenkovitě házet jídlo do imaginárního košíku.

„Podívej se do skříně, kolik je tam čočky.“

Doufám, že se mi podaří vytrhnout ho z apatie. Nevím, co mu zase přelétlo přes nos.

Prohrábne si vlasy, stoupne na špičky a otevře skříň nad dřezem. „Je tu jeden pytel,“ zalže. Vím naprosto přesně, kolik čeho je. „A taky kuskus. Můžu… Zvládnu jíst míň,“ vyhrkne.

Má zarudlé oči, jako kdyby plakal.

Přešlapuje z jedné nohy na druhou a vypadá jako štěně. Pobaveně se usměju. „No jasně. Radši koupím dvě balení.“

Další přešlápnutí. Tře si paže, i když je teplo. Topení jsem kontroloval. „Já…“ začne zase z ničeho nic a trvá mu, než se vymáčkne. „Nemusím jít tam dolů, že ne?“

Přihodím do košíku bílou čokoládu s jahodami. Nebo radši dvě. Zaškrtnu Použít uloženou kreditní kartu a dám odeslat. Pak vypnu monitor, protáhnu se a vstanu. „Ne,“ řeknu klidně. „Nemusíš jít dolů. Jenom – až dovezou jídlo, budu pro něj muset dojít, takže určitě chápeš – prostě ti nemůžu věřit, že nezkusíš utéct, nezlob se. Vadilo by ti počkat v obýváku, nebo v koupelně, než pro to dojdu? Zamknul bych tě jenom na pár minut.“

Uleví se mi, když si všimnu nové emoce, která se objeví v jeho obličeji. Vděk. Později, než jsem čekal, ale přece.

„Můžu se mezitím osprchovat,“ navrhne.

„Tak jo, prima. Připravil bys čaj?“ Nemusím mu říkat, jaký mám rád. Napustí do konvice vodu a do kelímku hodí sáček heřmánkového. Ze skříně vytáhne sklenici pampeliškového medu a otevře ji. Ukazováčkem přejede po víčku, olízne ho, a potom do medu zaboří lžičku.

Jestli jsem myslel, že se okamžitě nevzruším znovu, byl jsem idiot.

Když měním kód u dveří koupelny a zavírám za ním, nedokážu se ubránit představě, kde jsme oba nazí a tiskneme se k sobě ve sprchovém koutu. Já mu roztírám šampón po ramenou a on se směje. Zvonivě a nahlas.

Proč se kurva vůbec nesměje?

V kapse mi zavibruje mobil. Trhnu sebou, obuju si boty a dojdu k bráně pro nákup. Chlap, který ho dovezl, má na sobě o číslo větší bundu a pokouší se vtipkovat. Dám mu dýško a řeknu, že všechny tašky odnosím sám. Mrzne, může být aspoň deset pod nulou.

Možná, že kdybych vzal Mattiase ven, smál by se.

Najednou nedokážu myslet na nic jiného. Jsem nervózní a tašky se mi zařezávají do dlaní. Skoro to necítím. Stojím ve dveřích a snažím se myslet na to, že je hrozná zima. Odvést svoje myšlenky kamkoli jinam.

Ale ta jedna zůstává.

„Do píči!“ Vztekle vyházím pytlíky s čočkou na kuchyňskou linku. Zkouším klidně oddechovat. Když jsem ticho, slyším i přes dveře, jak v koupelně teče voda. Nerozumím tomu, proč mi najednou tolik záleží na Mattiasových pocitech. Přece se z ničeho nic nemůžu začít chovat jako totální pako, jen protože mi vykouřil.

Nebo jo?

Uvařím skleněné nudle s kokosovým mlékem a přidám do nich rajčata. Všechno dělám automaticky. Automaticky krájím, automaticky míchám, automaticky nemyslím na to, že je Mattias za dveřmi úplně nahý, když zadávám kód, aby mohl vyjít ven. 

Ven.

A to slovo zase spustí všechno nanovo. Možná bych si tím prostě nemusel zasírat hlavu.

Ale on přijde, stoupne si doprostřed místnosti a zírá na mě, jako kdyby přesně věděl, na co myslím. Přinese s sebou vůni vanilky. Dokonce si stoupne o něco blíž, otevře lednici a beze slova mi podá kukuřici. Přidám ji do jídla, protože – jak jsem mohl zapomenout na kukuřici, když ji má rád?

Opřu se o linku. Chci, aby mě objal. Úplně cítím, jak se uvnitř rozkládám, a srdce mi hlasitě buší, když vypnu sporák a otočím se na něj. Hlavu má nakloněnou na stranu a neusmívá se. Můžu mu nabídnout svého avatara, kreditku, a aby vybral film, ale vím, že nic z toho nebude stačit.

Nejspíš na něj zírám moc dlouho, protože uhne pohledem.

„Hele,“ řeknu dřív, než si to stačím promyslet, „chtěl by ses podívat na zahradu?“

Ucouvne. „Co?“ vypálí nevěřícně. „To je… To je nějaký test?“ Rukou si okamžitě zajede ke krku a dotkne se obojku.

Mám chuť zařvat.

„Ne. Ne ne ne.“ Podám mu ruku a počkám, až ji chytí. Propletu s ním prsty a rozejdu se do chodby.

Mattias škobrtá za mnou. „Nechceš, abych šel tam dolů, že ne?“ ptá se tiše. Dal bych celý inventář, celou posranou hru, oba účty, do kterých jsem vrazil nesmyslné množství peněz, aby věděl, co si myslím.

Zastavím u dveří vpravo a položím ruku na displej. Zhoupnu se na špičkách. „Neudělej nic hloupého, dobře? Vzpomeň si na psy, co hodně štěkají a neposlouchají. A zavři oči. Teď.“

Držím ho pevně, když zadávám kód. Osmimístný, s dodatkovým číslem pět sedm dva, jen pro jistotu. Úplně zapomenu, že jsem měl docela hlad. Rýžové nudle vytváří hrudkovitou konzistenci, když z nich slijete vodu a necháte je vystydnout. Ale je mi to jedno.

Dveře se otevřou a já se zhluboka nadechnu. Mráz mě zaštípe v nose. „Už můžeš otevřít oči.“

Pozoruje sníh, který se leskne ve světle z chodby. Nezavřu za námi. Udělám krok dopředu a vedle otisků podrážek bot, co jsem měl, když jsem šel pro nákup, zůstane otisk chodidla. Mohl bych si takhle vyšlapat celého anděla. To je srandovní.

Zkouším potlačit paniku, která se šíří zpod žeber.

Neuteče. Mattias neuteče. Že ne? Rád bych požadoval ujištění, a to i přes to, že se mu nedá stoprocentně věřit.

„Můžu ven?“ vydechne. Nečeká na odpověď, jeho chodidlo se obtiskne vedle mého. Držím ho tak pevně, až to musí bolet, ale nestěžuje si. Pohledem těká kolem sebe. K autu, na stromy, do tmy.

Vezmu hrst sněhu a strčím mu ho za tričko. Trhne sebou. Neusmívá se, ale působí nadšeně. A smutně. Nerozumím tomu, proč jsou jeho emoce tak proměnlivé. Násilím se donutím pustit mu ruku a s šíleným neopodstatněným pocitem, že mi něco chybí, dosednu na schod a z kapsy vytáhnu mobil.

Nesmíme být venku dlouho. Kdybych měl studené ruce, doba zadání pinu by se zbytečně prodloužila, což by jenom zvýšilo jeho šance na útěk. Pevně mobil svírám a sleduju, jak Mattias nabírá sníh.

„Veselé Vánoce,“ zamumlám tak tiše, že mě nemůže slyšet. Pozoruju, jak se dotýká nejbližších stromů, hladí kmen, a v tu chvíli vypadá jako z nějakého ezo pořadu, ale já se ani jednou neuchechtnu. Přitáhnu k sobě kolena.

Ukáže na SUV. „Tímhle autem jsi mě sem přivezl?“

Přikývnu.

„Stálo na konci ulice.“

Skoro bych řekl, že si to nemůže pamatovat, ale nehádám se s ním. Přikývnu.

„Kdybych se teď rozběhl a zkusil utéct, dostanu okamžitě ránu, že jo? Nedoběhl bych ani do poloviny cesty.“

Zase ten debilní pohyb hlavou. Jazykem zkontroluju plombu a udělám ve sněhu další otisk. Jaké cesty? – zajímá mě. Proč chce kurva pořád mermomocí odejít?

„Takže když to zkusím, tak to bude jen bolet a ty budeš naštvaný a já skončím…“ nedořekne.

Něco v jeho výrazu mě znepokojuje. Vstanu, opráším si nohavice a odemknu displej. „Nekaz to,“ varuju ho.

„Já se nechci vrátit. Nechci. Nemůžu! Já…“

„Co chceš slyšet?!“ vyjedu na něj hlasitěji, než jsem plánoval. „Já tě přece nemůžu jen tak pustit!“

„Nikomu neřeknu, že jsem byl tady,“ navrhne potichu, a i když vypadá tak nevinně a ustaraně, mám chuť shodit ho do sněhu a mlátit ho do obličeje. Kdyby se mnou nehrál žádnou špinavou hru, určitě by mě nenapadlo brát ho na zahradu.

A přece, nedokážu zmáčknout posranou šestku a dát mu výboj.

Vztekle kopnu do sněhu. „Tebe nezajímá, co pak bude se mnou? Musíš pořád myslet jenom na sebe?!“

Zakroutí hlavou. Sklopí pohled. Nadechne se. Pokrčí rameny a mlčí. Absolutně nechápu, co si z toho vzít. „Je zima,“ připomenu mu po nějaké době, když se nic neděje. Na chvíli schovám zmrzlé palce do dlaní. „Pojď domů.“

A on znovu zakroutí hlavou.

„Aha,“ řeknu, protože mi pomalu začíná docházet, že se rozhodl riskovat a všechno posrat. Úplně zbytečně. Je to jako kdyby můj dárek vyhodil oknem. „Kdo myslíš, že nakonec vyhraje? Řekni, Mattiasi.“ Ukážu mu mobil, aby pochopil.

Ustoupí dozadu. Aplikace má dosah deset metrů. Možná devět a půl. Po osmi už nemůžu riskovat.

„Ty idiote!“ vypálím. „Pořád musíš všechno komplikovat.“

„A když ti slíbím, že se vrátím?“ Další krok dozadu. Skoro jako kdybych si toho mohl nevšimnout. Uráží mě, jak očividně pochybuje o mojí inteligenci. Kurevsky mě to uráží. Fakan jeden. „Já se přece vrátím,“ dodá pak a já mám chuť se bláznivě rozesmát. Co čeká, že řeknu? Aha, tak to jo, v tom případě jdi. Teď, když vím, že se vrátíš, jsem naprosto v klidu.

Zase nakopnu sníh. „Nedělej to, Mattiasi.“

Krok dozadu. A jedna krutá lež: „Budeme jako normální pár.“

„Lžeš!“

Chci podložené tvrzení, že je svět tam venku normální. Že na tom lidi nejsou charakterově hůř než krysy. Vyhrknou mi slzy. Ještě nikdy jsem snad tolik nepropadl emocím. Musím si vrazit facku, abych se probral, ale kvůli mrazu ji skoro necítím. Odemknu displej a zmáčknu šestku. Mattiasovi se podlomí kolena, upadne a trhá sebou.

Nenávidím ho za to, že mě k tomu donutil.

„Ty jeden blbečku,“ zamumlám potichu, když prvotní šok pomine. Vytáhnu ho na nohy.

„Promiň,“ zašeptá.

Držím ho kolem pasu. Čekám, že se mi uleví, až se za námi zavřou dveře, ale to se nestane. Pociťuju zvláštní neklid. Uložím Mattiase na sedačku a donesu mu svůj čaj. Televizi nechám vypnutou.

„Odpouštím ti,“ řeknu dutě, když mám jistotu, že spí.

Já neusnu. Chodím od počítače do kuchyně, a zase nazpátek. Proč, opakuju si, tak sakra proč. Vezmu deku a Mattiase přikryju.

„Už by se nevrátil. Řekl by všem, co jste spolu dělali. Přál by ti, aby tě zavřeli. Popravili. Podívej se na něj. Tolik tě nenávidí.“ Otec se odlepí od futer a já jdu za ním. Beze slova vejdu do koupelny a nastavím mu tvář. Nic necítím.

Jenom nechci… Aby vzbudil Mattiase, až mě bude bít. 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥