Szabi

Zdává se mi o nebi.

Většinou prostě jen sedím na zemi, opřený o zeď a upírám zrak ke dveřím. Čekám, že se otevřou. Teď, teď, teď… Prakticky nikdy se ale nic nestane. A tak brečím a křičím. Mlátím kolem sebe a prodávám každého, koho znám. Ale někdy ani to ne, někdy nenajdu sílu jakkoliv bojovat.

Jako třeba dnes. Dnes nedělám nic a dokonce jsem překvapivě klidný.

Dveře jsou zavřené, což je hrozně blbá situace, protože se dají odemknout pouze zvenčí a kód znám jen já.

Tři – devět – tři – dva – sedm.

Není to klasická noční můra. Nevzbudím se vyděšený nebo se slzami v očích, ale přesto je v tom něco děsivého a vzhůru jsem tak jako tak. 

Sny o nebi mě vzbudí vždycky, předtím jsem si akorát přilehl blíž k Rufusovi a znovu usnul. Teď mi nezbývá nic jiného než zírat před sebe a přemílat, z čehož jsem pak nesmírně unavený, což je mi k ničemu, když stejně nedokážu spát.

Jsou teprve tři ráno. Rozsvítím lampičku a sáhnu po knížce, ale ještě než ji otevřu, vím, že na čtení vlastně nemám náladu. Takže to vypadá zhruba tak, že ji zvednu, chvíli držím ve vzduchu a poté ji položím zpátky. Spadnu na záda a zírám do stropu. Převalím se na pravý bok a hned na to na levý. Posadím se. Odhrnu peřinu. Přikryju se. Lehnu na záda s pohledem upřeným do stropu. A vydržím tak nehybně skoro dvacet minut, což vím téměř přesně, protože v duchu počítám. Poté mám všeho plné zuby. Matrace je moc měkká a peřina moc tvrdá. Na levém boku mě bolí to, na pravém tamto.

Navíc mě napadají úplně idiotské věci.

Jako třeba…

Zkratoval Rufus obvody, aby mohl otevřít dveře do nebe?

Chodí tam?

Nejsem idiot. Tenkrát jsem byl, ale teď už nejsem, takže chápu, možná dokonce líp než kdokoliv jiný, proč mě tam ze začátku tak často posílal. Možná si Rufus předtím v knihovně půjčil úplně ty stejné knihy a četl o stejných případech a docházel ke stejným závěrům. Asi ano, ale… Potom přece musel tušit, že moje láska k němu nebude…

Tak to řekni, Mattiasi. SKUTEČNÁ! Řekni to.

Vzdychnu, odhodím peřinu a vylezu z postele. Dojdu k psacímu stolu, popadnu starý sešit a na první stránku napíšu kombinaci čísel. Tři – devět – tři – dva – sedm. Jasně, říkal jsem, že to nikdy nezapomenu, ale v tomhle ohledu nesmím své paměti vůbec důvěřovat. Schválně mě mate, schválně přede mnou schovává ty špatné chvíle, věci, které mi Rufus provedl, a nutí mě vzpomínat jen na ty krásné. A přitom je to hovadina. Co na tom, že vzal Rufus moji dlaň do své a vtiskl mi polibek na jizvu? Proč raději nemyslím na to, že vzal nůž a tu jizvu mi udělal?

Nebo…

Kdybych někdy, třeba i ve snu, zůstal zamčený v nebi, tak tady bude kombinace čísel, co mě dostane ven.

Haha. Což je asi úplně k ničemu!

Vůbec nevím, co dělám. Vůbec nevím, co do háje dělám! Nejen teď, ale pořád. POŘÁD NEVÍM, CO DĚLÁM. Je už přece březen. Jsem doma skoro čtyři měsíce, takže bych měl cítit nějaké zlepšení, nebo ne? Nebo ano?

Jestli je to pořád málo času, tak jak dlouho ještě? Kolik dní a týdnů a měsíců a roků, než konečně přestanu cítit to šílené prázdno a bezmoc zároveň? Kdy konečně ráno vstanu z postele a budu mít dobrou náladu? Kdy přijde jedna jediná minuta, ve které nebudu muset myslet na Rufuse?

Kdy mi přestane chybět? Kdy ho přestanu milovat?

Naštvaně si kleknu na kolena a zpod postele vytáhnu notebook, který jsem zatím vytáhl jen jednou a to, abych napsal recenzi na Aquamana. Sednu si s ním zpátky do postele a začnu ve tři ráno, což dává naprostý smysl, googlovat jak dlouho trvá Stockholmský syndrom.

Překvapení. Překvapení. Odpověď na takovou otázku neexistuje!

Každá mysl je jiná, každý případ je jiný… Bla bla bla.

Je zvláštní, že v tomhle případě, když se oběť zamiluje do únosce, je vše automaticky považováno za důsledek tohoto syndromu. Nikde jsem nenašel, že by to mohla být prostě jen obyčejná láska. Jako fakt. Něco takového neexistuje. Nikdo normální se totiž do svého únosce zamilovat nemůže.

Takže třeba, možná, taky je to možnost, jen nejsem normální.

Chvíli ještě čtu nějaké diskuze lidí, kteří absolutně nechápou, jak tohle jako funguje, což mě akorát rozčílí, než nakonec, vlastně docela automaticky, překliknu na stránku s veganskými recepty. Byla to jedna z mála stránek, která mi šla otevřít, když jsem měl počítač od Rufuse. Sice jsem nemohl přidávat komentáře, ale moc rád jsem si četl diskuze ostatních.

Třeba Palačinka58 každý recept totálně pohnojila a poté si stěžovala, proč ta jídla vypadají tak dobře, zatímco její chutnají odporně.

Když pod jedním receptem skutečně najdu její komentář, je mi fakt na hovno, protože vím, že už jsem ho jednou četl. Dokonce si vybavím, kde jsem v tu chvíli seděl, co běželo v televizi a že jsem měl ten den skvělou náladu, protože chvíli předtím jsem s Rufusem…

Všichni ostatní v domě spí. Vím, že jsem v pokoji sám, ale přesto to zkontroluju. Rozhlédnu se a poté přepnu do anonymního okna.

Zavřu oči a chvíli nad tím přemýšlím. Jestli to, že zadám do vyhledávače jeho jméno, něco na mém léčení změní. Je to krok zpět, nebo dopředu?

A musím nad vším pořád tolik přemýšlet?

Nacvakám do vyhledávače Rufus Attano. Není to příliš časté jméno, takže docela snadno najdu stránky, které propagují jeho práci. Jednou jsem je už viděl, ukazoval mi je, ale já jim tenkrát nevěnoval moc pozornosti, protože… Nevím, svět mimo náš dům mě v té době příliš nezajímal.

Teď si však portfolio pečlivě prohlížím, každý jeden obrázek a v některých tazích ho vyloženě poznávám. Jeden návrh – čaroděje s magickou holí – kreslil na grafický tablet, zatímco jsem seděl vedle něj.

Je to vzpomínka, kterou jsem dávno zapomněl, ale teď se zdá živější než cokoliv jiného.

Z legrace jsem mu řekl, aby čaroději dokreslil ocas. Usmál se, ale neprotestoval. Nakreslil ocas, a když jsem chtěl rohy, dodělal i rohy. Řekl, že je to dost zvláštní kresba, ale nijak ji neupravoval. Dokonce nechal i jméno Faustus, které jsem jen tak vymyslel.

Tohle přesně byl Rufus. Udělal by všechno, abych byl spokojený.

Vím. Zní to divně po tom všem, ale… Není to poprvé, co uvažuju nad tím, že byl Rufus de facto nemocný. Ze začátku, když jsem ho nenáviděl, jsem ho považoval za zrůdu. Kluka, co se mi rozhodl zničit život. Mockrát jsem mu řekl, že je blázen, nemocný, psychopat a tak dál. Tisíce nadávek. Ale až mnohem později mi došlo, že je s ním opravdu něco špatně. Přece jen míval halucinace.

Rufus o otci nikdy příliš nemluvil, ale i z útržků jsem pochopil, jak těžké to musel v dětství mít. Měl jsem králíka. Staral jsem se o něj, hrál si s ním, dokonce se mnou spával v posteli. Než ho otec zabil a upekl. Zbil mě, když jsem ho odmítl sníst.

Nějakou dobu ještě čtu na netu odborné články a dojdu k přesvědčení, že Rufus trpí nějakou formou disociální poruchy. Prognóza – neléčitelné, avšak projevy se dají v mnoha případech zmírnit nebo potlačit. Nejsem psycholog a Elizy se na to ptát nemůžu, ale myslím, že přesně tohle u Rufuse nastalo.

Buď šlo o reakci na to, že se poprvé v životě dokázal otci skutečně vzepřít a vyhrát nad ním, nebo za to mohl fakt, že byl jednoduše spokojený. Poprvé milovaný.

Nesnažím se Rufuse nějak omlouvat. Ačkoliv… Myslím, že si Rufus nikdy úplně neuvědomoval, co provedl. Nebral to jako únos. Nechápal, proč se kvůli tomu tolik rozčiluju. 

Je velká pravděpodobnost, že by do vězení nešel. Spíš by skončil v nějaké léčebně, ale ani to nesmím dovolit, protože rodiče ho sice nedokázali bezvýhradně milovat, ale já ano. Já ano, já ano, já ano.

Miluju ho bezvýhradně, i když udělal hrozné věci. Byl jsem u něj přes rok a z toho bylo peklo pět, možná šest měsíců, jenže v té době byl se mnou nemocný Rufus, který si neuvědomoval, co dělá. Jak se na něj mám zlobit a vyčítat mu něco, když sám vím, jak umí být lidská psychika nestálá?

Co když bez mojí lásky Rufus zase onemocní?

Naštvaně počítač zaklapnu a schovám ho zpátky pod postel.

To přece není můj problém. Poslal mě pryč. Vyhodil mě uprostřed noci do zimy a řekl jdi.

Třeba si jen hrozně moc přeju vidět za jeho činem něco vznešeného, pokus o nápravu, ale taky mě prostě jen mohl mít plné zuby. Já nevím, nevím… Tolikrát jsem měl pocit, že ho znám, že vím, co se mu honí hlavou, že dokážu odhadnout každou jeho další myšlenku a… stejně mě tolikrát překvapil.

Vylezu z postele a jdu do sprchy. Cítím totální frustraci, totální vyčerpání a totální bezmoc. Pustím na sebe horkou vodu a napadne mě, že bych masturboval, ale sotva si položím ruku na penis, přejde mě chuť. Připadám si totálně odporný, protože…

Ale jo, sám před sebou nemusím nic skrývat. Nakonec… asi za to může Stockholmský syndrom. Respektive vždycky to na něj můžu hodit.

Seberu mýdlo a rozetřu si ho po těle. Voním po citrusech, trochu jako Rufus na podzim, kdy neustále pojídal mandarinky.

Dojde mi, že jsem s Rufusem strávil dva podzimy. Ten první byl peklo, nejhorší chvíle mého života. Ten druhý naopak nejlepší. Trochu paradox.

Proč na něj zase myslím? Proč mi tohle můj mozek pořád dělá?

Řešení celé téhle situace je jednoduché. Já to vím. Nemůžu v noci spát, mívám noční můry, nedokážu pořádně ani vyjít ven a přesně vím, v čem je ten zásadní problém. Dokonce ho umím i vyřešit. Jenže tak jak je to jednoduché, je to úplně stejnou měrou i zvrácené.

Vypnu sprchu, popadnu ručník a schovám do něj obličej. Aspoň nikdo neuslyší, jak křičím.

Chci být s Rufusem.

Jednoduché. A zvrácené. Stejnou měrou.

x

Noční můra je zpátky, ale tentokrát je to jiné, protože dnes v noci se dveře od sklepa otevřou. Nevidím, jestli je otevřel Rufus nebo někdo jiný, možná to udělaly samy, protože už se nemohly dívat na tu mizérii, ale nejspíš na tom vůbec nezáleží, protože teď je otevřeno.

Roztřeseně vstanu, vystoupám po schodech a nahlédnu na chodbu. Stačí udělat jeden jediný krok a všechno skončí. Jeden krok se po všem čekání jeví jako něco směšně jednoduchého. Úlevně vydechnu.

Jsou to přesně čtyři vteřiny radosti.

Jedna. Dvě. Tři. Čtyři.

Poté dveře chytnu a odhodlaně zabouchnu, zatímco jsem pořád vevnitř.

Žářivka bzučí a já hlasitě vydechnu. Uff, tohle bylo o fous, napadne mě.

S pocitem hrůzy otevřu oči. Několik vteřin trvá, než mému mozku dojde, že jsem u sebe v pokoji, že ležím v posteli, že to byl jen sen, že nemrznu. Ale sotva si tohle všechno poskládá, pochopí i to, o čem sen byl. Že jsem dobrovolně zůstal ve sklepě.

Kéž by ve mně to zjistění vyvolalo tolik hrůzy jako před chvílí ve snu, až mě to dokonce vzbudilo, jenomže teď zůstanu klidný a smířený. Není nutno si na nic hrát. Já přece vím, že sem tam lituju toho, jak jsem od Rufuse utekl. Naštěstí jsem se naučil nad takovými věcmi zbytečně neztrácet hlavu, takže… Klidný a smířený.

Klidně bych mohl říct se vším, ale to bych lhal. Pořád totiž nedokážu pochopit, proč mě Rufus pustil. A vědomí, že to možná vážně bylo proto, že už mě nepotřeboval… Jsem smířený skoro se vším, ale s tímhle ne.

Po nočních můrách znovu nikdy neusínám, takže vylezu z postele a navleču na sebe teplé oblečení. Pro jistotu vždycky nechám na posteli vzkaz, ačkoliv ho pravděpodobně nebude nikdo číst, protože se vrátím dřív, než máma vstane. V noci mě nikdy kontrolovat nechodí, jelikož pořád žije v přesvědčení, že mám strach vyjít ven. Což mám, ano, ale zároveň jsou moje noční procházky jediným možným způsobem, jak uniknout před sny, vzpomínkami a výčitkami.

To poslední je nejhorší, protože jak utíká čas a já stále cítím to samé, dost mě vnitřně sžírají.

Neříkal jsem před chvílí, že jsem smířený?

Dneska je to moje čtvrtá noční procházka. Vždycky to probíhá stejně. Kolem třetí ráno mě vzbudí noční můra, následně nemůžu usnout, takže na sebe natáhnu tepláky a mikinu a zadním vchodem vyjdu na zahradu, přelezu plot a… jsem venku.

Většinou doběhnu na konec ulice, kde zahnu doprava a za pár minut jsem v lesoparku, kde jsem se jako malý učil jezdit na kole. V noci tam bývá tma, takže zůstanu sedět na lavičce pod pouliční lampou a koukám na město, zatímco vychází slunce.

Úplně pokaždé mám strach, že mě někdo pozná a bude se mnou chtít mluvit. Ten strach je mnohonásobně silnější než strach z toho, že vedle mě zastaví auto a někdo mě narve do kufru, protože… Asi moc důvěřuju matematické pravděpodobnosti. Nebo pořád čekám, že pro mě Rufus vážně přijde, nevím. 

Dneska v noci jdu ale poprvé na opačnou stranu, tedy směrem do města. Celou dobu mám ruce vražené v kapsách, zarývám si nehty do kůže a přitom zhluboka dýchám. Pomáhá to celkem dobře, takže bez nějakých kolizí projdu kolem autobusové zastávky přes most až k nákupnímu centru, které jakmile minu, jsem oficiálně podle mapy v… Downhillu.

Ne, nevím, o co se dnešní noc pokouším.

Je to část města, kam jsem nikdy moc nechodil. Se Sayerem jsme se spolužákům z Downhillu vyhýbali, protože všichni nosili značkové oblečení a každý rok dostávali nový typ telefonu, zatímco Sayer měl neustále ten starý, otřískaný Samsung, který zdědil po tátovi. Ne že bychom jim záviděli, ale mezi nechutně bohatýma děckama jsme si připadali jako hňupi.

Přesně tak si připadám i teď, když najdu tu pravou ulici a uvidím dům s číslem jedna. Jdu dál k domu dvě, tři, čtyři… Ten má na zahradě obrovskou borovici, kterou jsem občas mohl vidět, když jsem stál poblíž Rufusova auta. Ne že bych se tím směrem často díval, ale teď je ta borovice natolik známá, že cítím, jak mi srdce divoce buší.

Stačí už jen pár kroků, než zastavím u kamenné zdi, za kterou tuším dům s adresou Downhill 5. Ta zeď je hodně vysoká a dům je navíc ještě docela daleko, až skoro na konci zahrady, která mi vždycky připadala obrovská, tudíž nevidím nic. Dokonce i když dojdu k bráně, jelikož je v zahradě neprostupná tma. Nezahlédnu ani auto, ani dům, ačkoliv tuším, že tam někde je.

I Rufus.

Spí sedačce nebo v ložnici?

Nevím, odkud se ta touha bere, ani proč, ale to neznamená, že neexistuje a že mě neprosí, abych…

Dost.

Zavřu oči a čelem se opřu o kovovou tyč brány. Hezky chladí a docela určitě mi vrací rozum, protože zase začínám uvažovat jasněji. Jsem tady, abych se sám pro sebe rozloučil. Jsem tady, abych řekl minulosti sbohem a jakmile odejdu, už na Rufuse nepomyslím.

Nechám ho jít.

Proto jsem přece přišel. Ne?

Dává to smysl?

Znovu otevřu oči. Žádný zvláštní vnitřní klid necítím. Nemám ani pocit, že bych tím vším něco uzavřel. Prázdnota je pořád stejná. Dokonce mě i napadne, že bych chtěl zahlédnout Rufuse. Možná by zrovna teď mohl vyjít ven. Vyhodit smetí. Jasně, je hodně brzo ráno, ale třeba nemůže spát, má noční můry, pocit, že něco chybí, šílenou potřebu něco udělat, například jít přes město k domu, který… Třeba pozná, že tu na něj čekám.

Třeba jsem úplně na dně, když tomuhle vážně věřím.

Nějakou chvíli ještě čekám, ačkoliv vím, že naprosto zbytečně. Sice ještě pořád nemám svůj vztah s Bohem vyjasněný, ale jednu věc o něm vím. V tomhle ohledu mi žádné znamení nedá, chce, abych sám rozhodl.

No není to od něj hezké? Škoda jen, že u seznámení s Rufusem mi takovou volnost nedal.

Oukej, jsem vůči němu poslední dobou zaujatý, ale… Mám na to právo.

Domů dojdu v podivné náladě, kdy si říkám, jaký má tohle všechno smysl. Jestli to vůbec má smysl. A vůbec nejhorší je nevědomost, zda mě Rufus miluje.

Vzkaz ještě pořád leží na posteli a všichni spí. Vůbec jim nedochází, že jsem byl před chvílí pryč, skoro na tom samém místě jako těch čtrnáct měsíců.

V porovnání se životem… Čtrnáct měsíců není zase tak dlouhá doba, aby měl člověk pocit, že nenávratně definovaly jeho život. Ačkoliv já takový pocit mám.

Na chvíli ještě usnu, a když přijdu dolů na snídani a máma se mě s úsměvem zeptá, jak se mi spalo, řeknu, že jsem měl sen o borovicích.

x

Co je smyslem života?

Dosáhnout úspěchu? Ovlivnit životy jiných? Něco změnit, zlepšit nebo vynalézt? Rozmnožit se a tím předat geny dál? Dělat, co je správné a bránit špatnému?

Je smyslem života žít pro jiné, nebo žít sám pro sebe?

Ptám se na tyhle otázky Googlu. Vychrlí na mě tisíce odkazů a informací. Pokusím se v nich najít logiku, ale neobjevím nic, co by mi dokázalo reálně odpovědět.

Ptám se proto na smysl života mámy, zatímco mi barví vlasy na černo, aby mě lidi venku tolik nepoznávali. Nějakou dobu váhá. A nakonec řekne, že každý najde smysl života v něčem jiném. Pro ni jsem to já a Maddie. Mám trochu pocit, že je to univerzální odpověď většiny matek.

Maddie vidí životní štěstí v docela povrchních věcech, což je asi normální. V jejím věku jsem taky chtěl jen peníze a obdiv a tisíce sledujících na sociálních sítích. Nebo nové hadry, kolo, Xbox, dovolenou… Takže spolu nakonec místo docela vážné debaty řešíme podle nás dokonalý dům, kolik by měl mít místností a koupelen, jestli by byl na pláži nebo v horách a samozřejmě potřebujeme i bazén s přepadem. Vlastně mě to baví, ale není to nic, co by mi dalo odpověď, kterou hledám.

Sayer to naopak vezme nesmírně vážně. Od chvíle, co jsem zpátky, jsem si všiml, že spolu můžeme a vlastně i chceme mluvit o věcech, které by nás předtím nikdy ani nenapadly. Filozofické bádání je jedno z toho. Smysl života sice nenajdeme, ani se k odpovědi nepřiblížíme, ale baví nás to úplně stejně jako kecání o filmech nebo hraní her.

Táty se nezeptám. Náš vztah je nejspíš na bodě mrazu. Spává v pracovně, každé ráno mi sice docela mile popřeje hezký den, ale pak zmizí v kanceláři a většinou už ho nevidím, jen slyším, jak kolem desáté večer parkuje a poté se zase zavře v pracovně.

Jestli někdy a o něčem mluví s mámou, netuším.

Nakonec je to právě Eliza, která mi dá relativně uspokojivou odpověď.

„Jaký je podle vás smysl života?“ vypálím.

„Být šťastný.“ Ani na vteřinu nezaváhá a její výraz je přitom natolik sebejistý, že ani nemám tendenci protestovat. Chvíli pak na mě ještě kouká, než řekne: „Stačí ti to jako odpověď?“

Upřímně nevím, ale je to vlastně jediná odpověď, kterou dokážu považovat za pravdivou, proto přikývnu.

Některé věci díky tomu vidím jasněji. Třeba fakt, že žiju ve lži. Každé ráno, když vstanu. Chodím k lesoparku. Čtu hromadu knih. Vařím společně s mámou oběd. Sprchuju se. Usínám.

Pokaždé, když se nadechnu.

Všechno je to lež, protože se sice tvářím, že je všechno v pohodě, ale…  Nejsem šťastný.

x

Je to v pořadí asi osmá noc, co jdu ven. Už vůbec nebývám nervózní, ani nemívám strach z lidí, hlavně taky proto, že mám dojem, že s černými vlasy jsem sám sobě a fotce, která kolovala v médiích, mnohem míň podobný. Lidé znají jen uneseného blonďáka a ne podezřelého černovlasého kluka, kterého zrovna potkali.

Co by taky vyděšený, týraný a znásilňovaný Mattias Mawer dělal ve čtyři ráno sám v ulicích města?

A přitom je odpověď tak jednoduchá. Hledal sám sebe a šel do kostela.

Je to docela dlouhá cesta a vím, že kdybych mámu poprosil, tak by mě sem moc ráda hodila autem a to i klidně takhle v noci, abych měl jistotu, že mě nikdo nebude rušit, jenže… Jsem si docela jistý, že by mě pak rušil mámin zájem. Navíc ona sama musí přijít na to, jak to s Bohem teď mají, a ne že uvidí moji snahu to nějak vyřešit a rozhodne se udělat to samé.

Každý pěkně sám za sebe.

Když vejdu dovnitř, je to tu úplně jiné, než pamatuju. Každou neděli bývalo na mši hodně lidí, ale teď je tady naštěstí ticho a klid. A zima. Schovám ruce do kapes mikiny a trochu nejistě si sednu do předposlední lavice. Chvíli jen zírám před sebe na obrovského Ježíše na kříži. Netuším, jestli mám mluvit k němu nebo k tomu Bohu nahoře. Nahlas nebo potichu.

Mám dát ruce k sobě, jakože se modlím? A co klečet? Mám klečet?

Jsem z toho trochu nesvůj, proto mi nějakou dobu trvá, než se sebe konečně něco dostanu. „Ahoj… Bože,“ zamumlám způsobem, kdy není jasné, zda ho oslovuju, nebo jen spílám nad mým hodně hloupým nápadem. Znovu se nervózně rozhlédnu kolem, jestli jsem v kostele opravdu sám.

Tak on to fakt není kec. Mluvit s Bohem je těžké.

„Na začátek by asi bylo fajn zdůraznit, že nevím, jestli na tebe… věřím?“ nadhodím a zní mi to překvapivě pravdivě, tak pokračuju: „Ale rozhodně bych věřil rád.“

Poklepu nohou. Odkašlu si.

„Nepřišel jsem o nic prosit nebo žádat, aby bylo jasno. Jen jsem ti přišel říct, že…“ Naštvaně vydechnu, protože navzdory tomu, jak odhodlaně jsem přišel, teď jsem vyloženě zbabělý.

„Přišel jsem ti říct, že nejsem špatný člověk,“ vydechnu. „Hrozně dlouho jsem se užíral tím, co by kdo dělal na mém místě, nebo by si o mně mysleli, kdyby zjistili pravdu, ale nakonec… Já na to kašlu, fakt. Jsem už tak unavený poslouchat všechny ostatní a dělat to, co bych měl. Cítit, co oni považují za normální.

Je to jen Stockholmský syndrom, je to jen dočasné, není to správné, není to skutečné,“ vyjmenovávám a přitom schválně dělám ksichty, protože mě ty řeči vážně serou. Dokonce i teď, když je jakože paroduju.

„Některé dny jsou docela v pohodě. Hlavně poslední dobou už je to trochu lepší. Dokážu fungovat, ale to neznamená, že bych se ohledně toho cítil nějak jinak. V tomhle ohledu je to pořád stejné. A já mám pocit, že po tom všem mám přece taky právo na to být šťastný. Ne?“

Nakonec nekoukám ani na Ježíše ani nahoru, ale celou dobu mluvím do země, protože mi to připadá přirozenější.

„Nepřišel jsem tě prosit o radu, nebo abys mi moje rozhodnutí schválil, jen… jsem ti to prostě chtěl říct, protože… Dobře, tak možná doufám, že přece jen uděláš něco, čím mi naznačíš, že dělám správně. To by mi asi hodně pomohlo. Na druhou stranu, pokud dělám špatně, tak to raději nechci vědět, protože tak jako tak bych to stejně udělal. Už jsem se rozhodl.“

Připadá mi to legrační, tak se usměju. „Jo, asi jsem blázen, když bych tvoje varování ignoroval, ale možná je to proto, že vím, že stejně žádné varování nepřijde a zároveň… Já prostě cítím, že dělám správnou věc. Je to… I když mi třeba není nejhůř a mám docela dobrý den, pořád mám dojem, že nedokážu tu radost pořádně vnímat. Jako bych ji prožíval hodně z dálky a pak mě napadne, že bych se na všechno vykašlal a udělal to, co skutečně chci, a najednou mi začne srdce bušit jako šílené a konečně to není jen jako, konečně mám dojem, že dokážu být navzdory všemu skutečně šťastný! Takže nevěřím, že bys mě před mým rozhodnutím varoval.“

Chvíli mlčím, což sice působí, jak bych chtěl, aby si ta slova Bůh nějak přebral, ale ve skutečnosti je ta odmlka pro mě.

„Zkoušel jsem hodně věcí a možná jsem tomu všemu nedal dostatek času, ale…“ Ušklíbnu se. „Neříká se, že máme žít přítomností? Teda… Vlastně nevím, jestli to říkáš i ty, nebo kdo to vlastně říká, ale zní to jako docela dobrý argument. Rozhodně mluvíš o odpuštění. A o tom, že každý si zaslouží druhou šanci, ne? Miluj bližního svého? A co takhle… Buďte šťastní, máš tam něco takového?“

Zakroutím hlavou. Nad tím, jak vlastně nic moc o víře nevím. Nad tím, jak hloupě zním a nad tím, že mluvení s Bohem vážně pomáhá. Je mi líp.

„Ještě pořád nemám tušení, jak se mám poprat se strachem nebo s výčitkami, protože navzdory tomu, že věřím, že jsem se rozhodl správně, tak mě pořád straší. Kvůli všemu. A vůbec nejhorší jsou ty, které cítím vůči rodině. Že je nedokážu milovat tolik, kolik by chtěli. Že nejsem ten syn, kterého by si zasloužili, ale… Asi se musím smířit s tím, že ne všechno jsem schopen nějak vyřešit nebo uzavřít.

Možná to přijde časem.

Pokud by ses chtěl k tomu všemu nějak vyjádřit, tak teď by možná byla ta nejlepší chvíle,“ navrhnu.  Na pár minut se odmlčím a vážně čekám, že každou chvíli uslyším hlas shůry, ale žádnou odpověď překvapivě nedostanu.

„Víš ale, co to znamená, že jo? Víš, co hodlám udělat, až odtud odejdu, ano?“

Opět mlčí, opět čekám pár minut.

„Jasně, že jo. Jsi přece vševědoucí. V tom případě je to asi všechno. Budeš kromě mě a Rufuse nejspíš jediný, kdo bude znát celou pravdu o všem, tak snad moje rozhodnutí přijmeš a pochopíš. A pokud ne, tak…“ Nedořeknu to, protože nevím, jak větu dokončit. Celý náš rozhovor tím pádem skončí uprostřed věty, ale jsem přesvědčený, že Bůh chápe.

Zůstanu tam sedět ještě docela dlouho. Vlastně do chvíle, než venku vyjde slunce a celou tu dobu cítím neuvěřitelný klid. V hlavě mám ticho. Žádné myšlenky, žádné pochybnosti, žádné vzpomínky.

Buď je to zázrak, nebo znamení od Boha, že dělám správnou věc.

x

Venku už je mnohem víc lidí, ale když koukám do země a mám kapuci na hlavě, nikdo mi nevěnuje sebemenší pozornost.

Není mi dobře. Zatraceně moc mi není dobře, ale uklidňuje mě to, že za chvíli bude konec. Bolest skončí, ať už to dopadne jakkoliv.

Z kapsy vytáhnu mobil, který jsem při návratu domů dostal od táty, a jako první napíšu mámě. Teď někdy bude vstávat, takže je jen otázka času, než zjistí, že nejsem doma. I kdybych utíkal, stejně by přišla na to, že jsem pryč. Sice si nejspíš přečte vzkaz, ale i tak bude určitě vyšilovat a já nechci, aby měla strach, ačkoliv ona sama často říká, že to je něco, čeho se už nikdy nezbaví.

Vždycky už o tebe budu mít strach. Vždycky už budu myslet na to nejhorší. Mattiasi.

Netuším, jestli existuje alternativní vesmír, ve kterém Mattias Mawer rozhodl jinak. Třeba se rozmyslel na úplně poslední chvíli, třeba místo doprava zahnul doleva a všechno tím změnil. Třeba ho čeká skvělý život plný krásných zážitků a tohle všechno zůstane pohřbeno hodně hluboko v paměti. Jenže já jdu stejně doprava a ani na vteřinu nezaváhám. A s každým krokem si připadám jistější a sebevědomější. Strach a výčitky ze mě postupně opadávají.

Nakonec jsem měl přece jen pravdu.

Celou dobu jsem věděl, co chci, jen jsem potřeboval najít odvahu to udělat.

Sotva jsem na místě, znovu vytáhnu mobil a zavolám na jediné telefonní číslo, které tam mám uložené. Našel jsem ho na netu, takže jsem neměl jistotu, zda bude fungovat, ale když zaslechnu vyzváněcí tón, srdce mi málem exploduje.

Druhé zazvonění. Zvedni to!

Třetí. Co když to fakt zvedne? Co mám do háje říct?

Čtvrté.

Odtáhnu mobil od ucha, abych zkontroloval, že vážně volám na to číslo, ale sotva to udělám, uslyším jakoby hodně z dálky: „Rufus Attano.“

Rychle přiložím mobil k uchu a trhaně se nadechnu. Cítím, jak se mi jazyk lepí na patro, mám sucho v krku a docela určitě jsem právě dostal horečku. Nebo zimnici. Obojí?

Uvědomím si, že bych měl asi něco říct, ale mému mozku strašně dlouho trvá, než přijme fakt, že na druhé straně telefonu slyším jeho hlas. A když to konečně pochopí, zaplaví ho taková euforie, že opět nedokážu poskládat pořádnou větu. Nebo jakoukoliv větu. 

Přesto ale nejspíš nemusím nic říkat, protože Rufus po nějaké době ticha zašeptá: „Mattiasi.“

Poté už je mnohem jednodušší se zhluboka nadechnout a říct: „Ahoj.“ Hned na to se mi chce smát, protože ta situace je přece absurdní. Nebo ne?

„Ahoj,“ odpoví Rufus a já na něm poznám, že je hodně překvapený a zdrženlivý. Možná čeká, že mu volám, abych mu řekl nějakou hodně špatnou zprávu. „Jsi v pořádku?“

„Jo. A ty?“

„Já jsem…“ zmlkne, jako by odpověď teprve zjišťoval. „Stýská se mi. Je zvláštní, že voláš.“

Z jeho hlasu nepoznám, jestli má radost, nebo ho otravuju, ale pořád doufám, že… Tak jako tak to dneska skončí, to si opakuju pořád dokola. „Copak tys nečekal, že zavolám?“

„Nevím. Ne. Nemyslel jsem, že bys se mnou chtěl mluvit. Ale jsem rád. Máš překrásný hlas,“ odpoví.

Skoro okamžitě mi po těle přejede husí kůže. Vždycky uměl říkat krásné věci, takže to nemusí mnoho znamenat, ale je to něco, co mi dává naději. „Potřebuju znát pravdu,“ pronesu naprosto klidným hlasem, ale je to jen přetvářka, protože klidný rozhodně nejsem.

„Dobře,“ souhlasí Rufus bez zaváhání.

Příliš nad tou otázkou nepřemýšlím, protože naprosto upřímně, už jsem se napřemýšlel přespříliš. Prostě ji vypálím: „Proč jsi mě pustil?“

„Aby ses mohl vrátit domů,“ odpoví znovu bez zaváhání, jako kdyby takové otázky čekal. Od chvíle, kdy zvedl telefon a zjistil, kdo volá. „Chtěl jsem, abych byl šťastný,“ pokračuje. „Jsi šťastný, Mattiasi?“

Těžko říct, co se mu honí hlavou. Rufus byl vždycky ta nejkomplikovanější osoba, jakou jsem kdy poznal. Ale jedna jediná věc byla jasná, o té jsem nikdy nepochyboval. Věřil jsem, že mě vždy a za každé situace miluje. I když to někdy bylo dost zvráceným způsobem. I když to byl typ lásky, který jsem nedokázal pochopit, pořád mi opakoval, jak beze mě nemůže žít. Že k sobě patříme. A když tohle všechno tolik opakoval, jak jsem měl potom chápat, co se mu honí hlavou během chvíle, kdy mi sundal obojek a pustil ven?

Nic z toho mi tenkrát přece nevysvětlil.

„O to tady přece nejde. Já to jen nechápu. Říkals, že mě miluješ, že je to náš domov, že jsme si souzeni a pak najednou otevřeš dveře a řekneš, abych odešel a přitom moc dobře víš, že jsem v tu dobu šťastný byl. Takže… Potřebuju vědět, co se změnilo. A taky potřebuju vědět, že už to znovu neuděláš. Miluješ mě, Rufusi? Bylo všechno to, cos mi říkal, pravda? Patříme k sobě? Protože jestli ano, tak v tom případě…“ Zhluboka vydechnu a zakroutím hlavou.

Vždycky přece existuje reálná šance, že jsem Rufuse omrzel. To je něco, s čím jsem taky musel počítat.

„Pokud člověk volí mezi několika možnostmi a rozhoduje se pro jednu z nich, uplatňuje svobodnou vůli. Nemusel jsi odcházet. Byla to tvoje možnost rozhodnout se. Zlobíš se kvůli tomu?“ řekne nejistým hlasem a chvíli mlčí, než rychle vyhrkne: „Miluju tě. Samozřejmě, že tě miluju.“

Tomu prvnímu sdělení vůbec nerozumím, ale i když jsem s Rufusem delší dobu nemluvil, na tohle jsem natolik zvyklý, že mě tím vůbec nevykolejí. A já beztak vnímám jen to druhé sdělení, které jsem celou dobu potřeboval slyšet.

Je těžké milovat svého únosce, ale ještě mnohem těžší je nemít jistotu, jestli on miluje nazpátek.

Ušklíbnu se. To by byl docela dobrý novinový titulek.

„Nevěděl jsem, že po mně chceš, abych se rozhodl. Myslel jsem, že mě vyháníš. Celou tu dobu jsem myslel, žes mě poslal pryč, protože jsi mě měl plné zuby. Až doteď jsem si nebyl jistý, co je a co není pravda,“ vysvětlím.

Rufus na okamžik zaváhá. „Tak proč jsi nezavolal dřív?“

„Protože mi všichni ostatní říkali, že není normální milovat někoho, kdo mi tak ublížil. Že všechny moje pocity časem odezní.“

„To ti řekl terapeut?“

„Říkali to všichni,“ přiznám popravdě, ale je mi jasné, že Rufus úplně nechápe, o čem mluvím, protože v jeho světě udělal jen to, co musel, abychom my dva skončili spolu. Bylo by to skoro romantické, kdybych nevěděl, co za tím vším je.

„A ty si to nemyslíš?“ zeptá se Rufus opatrně.

„Já si myslím, že už mě nebaví poslouchat kecy ostatních a být přitom nešťastný.“

„Teď nevím, jak to myslíš.“

Usměju se. Naprosto upřímně a uvolněně se usměju, protože cítím obrovský příval úlevy. „Myslím to tak, že s tebou chci jít do kina, na večeři, jet do Norska… Prostě chci být s tebou, protože nic jiného na světě mě šťastného neudělá.“

A je to. Nakonec to přiznání zase tolik nebolelo. A strach a výčitky z toho, že nejspíš nejsem normální, že je ve mně něco děsně zvráceného, ty už nějakou dobu neslyším.

Rufus hlasitě vydechne, a když promluví, zní… pohnutě. Nebrečí, ale jsem si jistý, že k tomu nemá daleko. „Dobře,“ zvládne jen říct.

Doteď byl svět divný. Nebarevný, nepochopitelný, nevlídný a ano, částečně za to mohlo to, co se mi stalo, ale poté to bylo především kvůli tomu, že jsem nedokázal přijmout sám sebe.

Jak jsem řekl. To dnes končí.

„Mohl bys… Nevadilo by ti teď přijít ke mně domů? Chtěl bych tě vidět,“ řeknu a je těžké udržet klidný hlas.

„K tobě domů? Ty chceš, abych přišel tam?“ pronese Rufus váhavě, ale když neodpovím, pokračuje o poznání rozhodněji: „Tak dobře. Samozřejmě, udělám to pro tebe.“ Slyším, že někam jde. Slyším ho, jak si bere bundu a klíče, ale hned na to veškerý hluk utichne. „Myslel jsi teď hned?“

Je zvláštní, jak umí být v některých věcech rázný a sebejistý a v dalších… Koukám přitom na nebe a na větve borovice. „Budeš prosím spěchat?“

Řekne to, co říkával vždycky, když jsem ho o tohle prosil. „Vždycky spěchám.“

Hovor poté bez rozloučení utichne. Schovám mobil do kapsy, sundám kapuci, narovnám tkaničky mikiny, udělám dva kroky dopředu a…

I když má o něco delší vlasy, ten jeden neposlušný pramen mu pořád trčí do strany. Je to k smíchu, nebo ne? Protože jsem na něj zkusil fakt všechno, ale on prostě nelehne, dokonce ani teď, když je podstatně delší a tudíž těžší. V první vteřině mám chuť natáhnout ruku a zkusit ho Rufusovi přirazit k hlavě. Teprve potom vidím… jeho.

A on vidí mě.

„Tys myslel… domů,“ pochopí a poté sevře rty pevně k sobě.

Doufám, že nebude brečet, protože to bych pak brečel taky. Vždycky to tak bylo. Třeba když jsme viděli Bambiho. Jeho to sebralo jako první. Mě sebralo, že to sebralo jeho. Takže… nechci, aby brečel, protože jsem se nabrečel až moc. Odteď chci být jen spokojený. Klidný. Vyrovnaný. Šťastný.

Nejprve to vypadá, že tam bude stát věčnost. S rukama podél pasu, v rozepnutém kabátě, s klíčky v ruce. Dokonale překvapený a nádherný. Ale když pomine prvotní šok, přiskočí ke mně dřív, než stihnu mrknout.

Voní zvláštně. Trochu mi to připomíná chvíle, kdy mu nebývalo nejlíp. Možná je to jeho speciální směsice šílenství, což mi jen dokáže, že to stejně jako já neměl jednoduché. Stejně jako já se trápil. Ale to je jedno, už na tom nezáleží.

Nějakou dobu tam jen stojím, zatímco mě Rufus objímá, a vstřebávám, že jsme zase spolu.

Chci mu říct tolik věcí. Zase s ním sdílet úplně všechno.

Ale na to bude čas. Teď… Teď ho raději políbím. 

KONEC

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám poslední kapitola MATTISOVA PŘÍBĚHU? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥