Szabi

Vždycky očekávej, že se něco pokazí.

Nevím, jestli to už někdo řekl. Říkám to já, protože když se probudím, je to první věc, která mě napadne. Vlastně to zní jako něco, co by řekl Rufus. 

Sedím na posteli a zírám na prázdné místo vedle sebe. Polštář pořád voní jako on, dokonce cítím jeho teplo, jen… tady není.

„Rufusi?“ zamumlám ospalým hlasem, ale pak se mi chce okamžitě smát, protože… Určitě je v kuchyni a neslyší, jak tady tiše kuňkám.

Vymotám se z peřiny. Jsem nahý a pořád mám na sobě trochu zaschlého spermatu. Už moc nemyslím na to, co všechno se stalo, než jsme s Rufusem skončili v ložnici. Včera jsem málem umřel. Včera jsem se Rufusem miloval a byl to nejkrásnější zážitek vůbec. Nevím, jak to popsat, ale včera se hodně změnilo.

Já se změnil.

Naházím na sebe oblečení, které najdu na zemi, dokonce ustelu a pak jdu do kuchyně. Po stranách mi trčí vlasy, protože je mám zas otravně dlouhé – budu muset Rufusovi říct, aby mi je zastřihl – ale vím, že je Rufus rád uhlazuje rukou. A říká jim, aby zůstaly ležet. Takže je nechám tak.

Do kuchyně vejdu s úsměvem. Chci se protáhnout a říct dobré ráno, ale…

Přece by mě tady po tom všem nenechal! Přece by… Zkontroluju kuchyňskou linku, pracovní stůl, sedačku, ale žádný vzkaz nenajdu.

Možná myslel, že bude doma tak rychle, že nemá cenu mě budit. Možná mě budil a řekl, kam jde, ale já jsem to zaspal. Možná necítil potřebu mi říkat, že odchází. Možná neměl čas napsat vzkaz. Možná se na mě jednoduše vykašlal. Vysral. Opustil. Zapomněl.

Jsem naštvaný. Přece ví, jak nenávidím zůstávat tu bez něj. Jak strašně se bojím práskání ve zdech. Jak potřebuju, aby byl se mnou.

A on si prostě odešel.

Odešel.

Jsem tak rozrušený, že si v první chvíli neuvědomuju, co slyším. Ale postupně mi přece jen všechno zapadne na své místo. Proběhnu chodbou a hystericky zabuším na dveře od koupelny. „Rufusi!“ zařvu.

Je to hloupé, jsem hloupý, jenže nedokážu zůstat v klidu. Potřebuju ho vidět, slyšet, cítit. Potřebuju vědět, že je tady se mnou. Přesvědčit se na vlastní oči, protože v dané chvíli nevěřím ani vlastnímu mozku, který mi tvrdí, že ve sprše teče voda. Co když lže, aby mě uchránil před pravdou?

Dveře se ale naštěstí otevřou. A Rufus na mě nechápavě zírá, překvapený, mokrý a nahý. „Je ti špatně?“ vyhrkne.

Místo odpovědí složím hlavu do dlaní. Třesu se. Jsem jako malé dítě, co nedokáže zůstat samo. Co se bojí strašidla ve sklepě. Vzhlédnu. „Tohle… Tohle mi nemůžeš dělat, Rufusi. Hrozně jsem se bál, žes mě tady nechal.“

Schoulím se u něj na hrudi, zatímco on mě obejme. Políbím ho na rameno a konečně připustím, že si se mnou mozek nehraje. Rufus je tady. A já bych hrozně rád řekl, že vím, že se chovám jako pošuk. Jenže ještě před okamžikem nešel strach ovládnout, přebil i logické argumenty.

„Nikdy bych tě tady nenechal. Jsi pro mě to nejdůležitější. Chceš, abych příště nechal otevřeno?“

Normální by bylo říct ne, zvládnu to. Místo toho slyším sám sebe, jak odpovídám: „To by šlo.“

Rufus přikývne. Pomůže mi sundat tričko a mrkne na sprchový kout. „Pojď ke mně. Můžeme se osprchovat spolu.“

To považuju za perfektní nápad. Shodím ze sebe tepláky a spokojeně na sebe nechám dopadat proud teplé vody.

Máme nový šampon s vůní belgické čokolády. Rozetřu si ho po hlavě a z vlasů vytvořím kohouta. Směju se na Rufuse a on mi úsměv oplácí. Myslím, že má rád, když dělám hloupostí a bavím se. Já mám zase rád, když mi mýdlo roztírá po ramenou a zádech. Zakloním hlavu a užívám si, jak postupně přejde od hlazení k masírování.

„Máš krásnou kůži, takovou jemnou.“

Napadne mě, jestli to není tím, že nechodím na slunce. Ale hodně rychle zapomenu, protože Rufusovy ruce bloudí na mém zadku.

Všechno je tak perfektní. A já o to strašně moc nechci přijít.  

„Rufusi?“ vydechnu.

Mám strach, že ho naštvu, ale nemůžu žít v nejistotě.

„No?“

Položím mu ruce na boky. „Nechci, aby sem někdo chodil, Rufusi. Chci tu být jen s tebou. Mohl bys… Mohl bys říct svému tátovi, aby nás nechal na pokoji?“

Zamračí se. Nejprve myslím, že jsem ho naštval, ale poté vyhrkne: „Ten čurák už nežije.“ A já vím, že se zlobí na něj. „Už to budou tři roky. Proto jsem pak musel řešit tolik věcí.“

„Dobře,“ vydechnu spokojeně. Ale stejně potřebuju další ujištění, protože… Protože Rufus. „Takže už nepřijde?“

Zavrtí hlavou. „Změnil jsem kódy, když jsi spal. Což jsem sice dělal i předtím, aby se sem nedostal, ale teď už ví, že nedovolím, aby se ti něco stalo. Ví, že tě… Že já…“

Tuším, co chce říct. A chci to slyšet. Jenže mu do oka nateče šampón a začne divoce mrkat. Seberu ručník a podám mu ho. „Dobrý?“ vyhrknu starostlivě, ale zároveň se mi chce smát, protože má jedno oko úplně rudé.

Taky má po obličeji tržné rány a modřiny a to už tolik legrační není.

„Jo.“ S osuškou připláclou na oko si mě bedlivě prohlíží. „Ty máš strach? Mám něco udělat, aby ses cítil dobře?“

Vážně nad jeho otázkou přemýšlím. Co by mi pomohlo, abych při každé ráně netrnul hrůzou, že Rufus mlátí hlavou o kachličky? Vylezu ze sprchy a popadnu další ručník. „Ne, to je v pohodě,“ odpovím nakonec, protože nejspíš neexistuje nic, co by mě dokázalo ukonejšit. „Jestli říkáš, že nepřijde, tak ti věřím.“ 

Natáhnu na sebe tepláky, a pak zírám na dvě trička na prádelníku. Z legrace popadnu Rufusovo a přičichnu k němu. Napadne mě, že když si ho obleču, bude to, skoro jako bych měl Rufuse pořád u sebe. I když bude sedět u pracovního stolu a já na zemi, zády opřený o sedačku. „Mohl bys mě pak zase ostříhat? Jako minule? Nesnáším, když mám moc dlouhé vlasy,“ vzpomenu si.

„Tak dobře.“ Na oplátku sebere moje tričko Jsem štěně a přetáhne ho přes hlavu. „Můžeme objednat pizzu.“ Společně s tím přistoupí blíž, položí mi ruce na tvář a řekne: „Políbím tě.“

Neprotestuju. Nechám se políbit, ale sotva mi vklouzne jazykem do pusy, vzpomenu si na včerejšek. Na to, jak mi zarýval nehty do zad, jak jsme se v jednu chvíli pohybovali jako jeden a přitom se dívali tomu druhému do očí. A najednou ho objímám, tisknu ke zdi a líbám se s ním, jako by na ničem jiném na světě nezáleželo. Což asi nezáleží.

Když po chvíli přestaneme, nedokážu nebýt šťastný. „No tak jo, pizzu,“ souhlasím a musím pořádně vydechnout, protože mi celým tělem projíždí vlny vzrušení. „Jo, pizza je dobrý nápad.“

Projdu kolem něj, dokonce si poskočím a pak…

To nemůže být pravda!

… dveře do nebe jsou otevřené.

Tělo přestane poslouchat, zůstanu uvězněný na místě. Roztřesou se mi ruce i kolena.

„Co je špatně?“ chce vědět Rufus a zírá přitom do tmy.

Chci křičet. Nechápu to. Proč by mě posílal zpátky, proč by mě trestal, když jsem nic neprovedl? Nebo provedl? Nedal jsem mu dostatečně najevo, co pro mě znamená? Mám být lepší?

Přemlouvám se, abych nebrečel. Jestli musím dovnitř, tak… „Můžu do obyváku?“ vyhrknu a couvnu. S očima pořád upřenýma na otevřené dveře.

Je tohle test? Je to varování?

„Ty se bojíš, že budeš muset do sklepa?“

„Slibuju, že budu hodný!“ vyhrknu překotně. Nevím, co mám dělat. Nechci se s ním hádat, nechci ale ani do sklepa. „Hlavně mě tam neposílej, dobře?“

Hledí na mě, jako by nic z toho, co mu říkám, nechápal. Mlčí tak dlouho, že dokonce přemýšlím, jestli jsem v pomatení mysli nezačal mluvit norsky. A pak z ničeho nic dveře zabouchne.

Opakuju si, že nebe neexistuje. Za šedými dveřmi na konci chodby nic není.

Jenže z nějakého šíleného důvodu, kterému nerozumím, mi chce Rufus dokázat, že vždycky může všechno zvrátit. Že tma a chlad počkají. Protože jinak nechápu, proč zase otevře.

Chytne mě za ruku a přitáhne k sobě.

Nenávidím, že jsem takový slaboch. Že moje první reakce je vymýšlet stovky a tisíce věcí, které řeknu a udělám, jen abych tam nemusel.

„Vyber pět čísel, nacvakej je a potvrď tím zeleným,“ rozkáže Rufus a otočí se ke dveřím zády. „A neříkej je nahlas!“

Poslechnu. Vyťukám tři – devět – tři – dva – sedm. Vyberu namátkově, nemám čas nad tím přemýšlet a potvrdím zeleným. Z nějakého důvodu vím, že tuhle kombinaci si budu pamatovat do konce života, protože se mi právě vypálila do mozku.

Položím Rufusovi ruku na rameno. „Tys… To znamená…“ Neposkládám souvislou větu. Jen tam stojím a koktám.

„Teď jsi jediný, kdo může ty dveře otevřít,“ potvrdí.

Nepřemýšlím, jestli existuje nějaká klička, jak kód obejít. Asi ano, ale kašlu na to. Mám pocit, že mi teď Rufus daroval tolik, že všechno ostatní ztrácí význam.

Nikdy si nepřestanu přát, aby dveře do sklepa zmizely. Chci se jednou probudit a zjistit, že na konci chodby je pouhá zeď. Ale vědomí, že zůstanou nadosmrti zavřené, je druhá nejlepší možnost na světě.

„Už je ti dobře? Objednáme Hawai?“

„Jo! Rozhodně Hawai. A mais navíc!“ vyhrknu radostně.

Rufus mě občas z norštiny zkouší, takže mi rozumí, ale já myslím, že by mi rozuměl i tak. Jako právě před chvíli, kdy přesně tušil, co potřebuju. „No jasně. Kukuřici taky,“ slíbí.

Sedím pak v obyváku na zemi a všechny knihy a komiksy třídím. Ty, které jsem nečetl na jednu hromadu, a zbytek skládám podle abecedy. Nějakou dobu uvažuju, jestli za stěžejní budu považovat název knihy nebo autora.

Zvolím autora.

„Tady Rufus Attano. Downhill 5. Rády bych objednal pizzu. Dvakrát veganskou verzi Hawai. Kukuřici navíc. Jo a budu platit kartou.“

Rufus má hezké příjmení. Kdyby napsal knihu, byla by hned nahoře.

„Aha, moment,“ odtáhne telefon od ucha. Svalí se na sedačku a pohlédne mým směrem. „Ptá se, jestli nám nevadí, když ji dovezou až za tři hodiny. Je to v pohodě?“

Hledím na mobil a přemýšlím. Slyším, jak člověk na druhé straně klepe propiskou, což mě rozčiluje. Nakonec ale usoudím, že tři hodiny vydržím. „V pohodě,“ pokrčím rameny. Ukážu Rufusovi komiks se Spidermanem a naznačím, že tenhle díl mám nejraději.

„Tak nám to prý nevadí,“ vydechne do telefonu a zavěsí.

Chvíli mě pozoruje a pak se převalí na bok a položí mi hlavu do klína. Skloním se a vtisknu mu polibek na rty. Přehodím přes něj jednu ruku, v druhé držím knížku a čtu. Potřebuju vědět, jak to s Harrym Potterem dopadlo.

Když Rufus usne, hladím ho ve vlasech.

x

„Věříš v Boha?“ napadne mě z ničeho nic.

Je to vlastně jediná věc, na kterou si já sám stále nedokážu odpovědět. Ani po tom všem. Dřív mi bylo jedno, zda Bůh existuje. Respektive jsem nepovažoval za důležité dojít k nějakému rozhodnutí. Zcela paradoxně jsem v něj nejvíce věřil, když jsem trčel zavřený ve sklepě. Modlil se a nenáviděl ho. Prosil a proklínal.

Za osud, který pro mě vymyslel.

Teď ale nevím.

Občas šmátrám rukou pod tričkem, abych nahmatal křížek. A někdy si dokonce říkám, že bych ho chtěl zpátky. Vlastně ani nevím proč. Byla to jen obyčejná cetka, kterou jsem, mám dojem, dostal ke křtinám, když mi bylo… Hrozně dávno.

„Ne,“ odpoví Rufus okamžitě. Nijak mě tím nepřekvapí, protože pro něj je spousta věcí zcela jednoznačná. Život, který žije, je o tolik méně komplikovaný než ten můj. „Nejbližší mojí představě Boha je smrt. Proč se ptáš?“

Jsme na zahradě. Poslední dobou to není nic výjimečného. Bere mě ven, procházíme se, mluvíme o životě, filozofii, knihách, filmech, Bohu… Teď však ležím v trávě a čtu Zničení člověka od Lewise, zatímco Rufus sedí opodál a trhá pampelišky.

Už od rána působí zamyšleně.

Přesedne si blíž a utrhne pampelišku vedle mojí hlavy. 

„Jen tak,“ pokrčím rameny. Nevím, proč je pro mě ta otázka tak důležitá. Poklepu prstem na knížku. „Většina úvah se týká náboženství.“ Převalím se na záda a dlaní si zastíním oči.

Obloha je bez mraků a na bosých chodidlech mě šimrají stébla trávy. Slyším v dálce projíždět auta, ale když zavřu oči, docela dobře si dokážu představit, že jde o šumění moře.

Rufus slíbil, že spolu k moři pojedeme. Už brzo.

„Jaká knížka je vlastně tvoje nejoblíbenější?“ vyzvídám dál. Poslední dobou se ho ptám na všechno možné. Nejoblíbenější barva, nejoblíbenější film, jestli někdy cestoval, co studoval, na čem pracuje…

Rufus je v tomhle nesmírně trpělivý. Klidně odpovídá a nezdá se, že by ho to nějak obtěžovalo. „Nemám nejoblíbenější knížku. Mám jich rád hodně. Než jsi přišel, četl jsem mnohem víc, ale teď mě baví spíš hry. Přijde mi, že hry nabízí spoustu možností, můžeš se rozhodovat a tím pádem do toho vkládáš kus sebe. Najednou to není o tom, že do tebe někdo sere svoje myšlenky…“ Utrhne další pampelišku. „Jaká je tvoje nejoblíbenější knížka?“

„Harry Potter,“ vyhrknu okamžitě. „Jednoznačně Harry Potter. Myslel jsem si, že je to kravina pro děcka, ale beru zpátky. Je to perfektní!“

Usměje se. Věděl, jak odpovím. Minulý týden mi v jednom online knihkupectví koupil všechny knížky, které s Harrym nějak souvisely. A přežil osm potterovských filmových večerů. „Víš, že je to vlastně hrozně nedomyšlené? Řada těch kouzel… Jak by mohla být rodina těch zrzků chudá, když si mohli kdykoli vyčarovat peníze? Jak by v tom světě mohl být kdokoli chudý?“ Políbí mě do vlasů, pak ještě chvíli splétá pampelišky do sebe, až mi nakonec na hlavu položí věnec. „Vypadáš jako princ.“

Zvednu ruku a opatrně se věnce dotknu. Připadám si maličko zvláštně, trochu jako holka, ale stejně jsem potěšený, že mi ho Rufus upletl. Přehodím přes něj nohu a posadím se mu na klín. „To odvoláš! Harry Potter není nedomyšlený!“

Zírám do medových očí – správně, jeho oči jsou medové – pevně ho držím a na hlavě mám pampeliškový věnec. V noci se k němu tisknu, líbám ho a nechci, aby byl ode mě daleko. Rufus je moje slunce. Kam jde on, jdu i já. Bez něj bych tady nepřežil jediný den.

„Tys mi upletl věnec?“ prohodím pobaveně.

„Jasně,“ odpoví a zvláštně na mě kouká. Chci se ho zeptat, co ten pohled znamená, ale odpověď dostanu dřív, než stihnu otevřít pusu. „Víš, co je dneska za den? Dneska máš narozeniny.“

Narozeniny?!

„Já mám narozeniny? Je červenec?“ Na okamžik cítím… Jsem překvapený. Slovo narozeniny jsem nevyslovil snad celou věčnost. Chvíli nad tím přemýšlím a v hlavě si opakuju, že je mi sedmnáct. Je mi sedmnáct. Je mi sedmnáct? Necítím na sobě žádnou změnu, všechno mi připadá stejné. Ale Rufus je stále se mnou, sedím mu na klíně a usmívám se, takže o změnu nemám vůbec zájem.

„Chceš vědět, co jsem ti koupil?“ promluví a shodí mě do trávy.  Natáhne ruku, a když se jí chytím, pomůže mi na nohy.

„Tys mi něco koupil? Vážně? Co?“

„Možná ti to dám. Za pusu.“ Rufus najednou působí stydlivě, což mě vždycky pobaví. Pobaví mě fakt, že z nás dvou je zrovna on ten stydlivější.

Když se zhoupne na špičkách, skočím na něj. „No tak jo,“ vykřiknu, ale v další vteřině už oba ležíme v trávě. Dám mu pusu úplně všude, jsou jich desítky, klidně i stovky. Na čelo, nos, bradu, krk, ucho… Jakmile přejedu jazykem po ušním lalůčku, zachvěje se.

„Jsem s tebou šťastný,“ zašeptá a narovná mi věnec.

Chvíli jen sedíme v trávě a zíráme na sebe. Zajímalo by mě, jestli si uvědomuje…

Je to neuvěřitelně komplikovaný pocit. Asi proto, že je to můj pocit. Na rozdíl od Rufuse totiž neumím brát věci jednoduše. Cítit jednu věc a na ostatní zapomenout. Říct si takhle to je a takhle to není.

„Já s tebou taky,“ řeknu popravdě. Ale možná, že to není celá pravda, jen jedna její malá část. „Můžu jít dovnitř?“

„Jo,“ přikývne Rufus a chytí mě za ruku. Zamkne dveře a poprosí, abych zavřel oči. Poslechnu, ačkoliv si ve tmě nikdy nepřipadám dobře. Tenhle dům znám zpaměti. Vím, kolik kroků vede od vchodových dveří k sedačce. Vím přesně, kde se nachází stůl, a kdy na chodidlech ucítím koberec. Není tak těžké nevidět, jen kdyby… Občas mám záblesky. Dokonce i teď, ačkoliv vím, že mi nechce ublížit, probodnout ruku, podříznout krk…

Uslyším: „Pozor, přistání,“ a spadnu na sedačku.

Rufus pak chvíli ještě něco někde štrachá, ale já si ani na vteřinu nedovolím otevřít oči. Nechci ho zklamat. Mnu si mezitím dlaň, jizvu, která po ráně nožem zůstala. Už dávno nebolí, ale občas svědí, jako by se snažila připomenout. A přesto cítím…

„Nelekni se, je to trochu těžké,“ pronese Rufus a podá mi krabici. Vnímám to jako povolení otevřít oči.

Je to notebook. Je to… asi dost drahý a vymakaný počítač, protože Rufusovi úplně svítí oči. Nadšením a nedočkavostí. Nadechnu se, protože vím, že bych měl něco říct, ale dojdou mi slova.

Dostal jsem od Rufuse už hromadu dárků. Od trička Jsem štěně jsme ušli dlouhou cestu. Když se rozhlédnu, všude vidím svoje věci. Hromadu nových knih, učebnice na stole, barevné zvýrazňovače a sešity. Dokonce jsem dostal i hrnek a sklenici, takže už nepiju z plastových kelímků.

„Tys mi,“ začnu a pořád tomu nemůžu uvěřit. „To je naprosto úžasný!“ Vyskočím na nohy a pevně Rufuse obejmu. „Děkuju. Strašně se mi líbí!“

„Zablokoval jsem celou řadu funkcí. Abys nemohl nikomu napsat. Ale internet ti bude fungovat. Můžeš se dívat na dokumenty, číst články a recepty. Je to tvoje.“

Nevím, jestli si to uvědomuje Rufus – podle mě ne – ale já si toho vědom jsem. Že se naše role v určité chvíli prohodily. Dřív jsem to byl já, kdo zoufale nechtěl Rufuse naštvat. Každá věta, slovo i pohled mohly být rozbuškou. Teď je to ale obráceně. Vidím, jak se Rufus snaží udělat všechno správně. Udržovat mě šťastného a spokojeného.

Možná nevěří, že bych mohl být.

Asi je to moje vina, protože jsem mu zatím neřekl, že ho… Že…

Držím Rufuse za pas, tisknu se k němu a líbám ho. Dlouho a pomalu, vychutnávám si každou vteřinu s ním. 

Začíná to ve mně narůstat. Jak by řekl Rufus, eskalovat.

„Ukážeš mi, jak funguje?“ zeptám se a na rtech pořád vnímám jeho vůni.

Souhlasně přikývne. Existuje vůbec možnost, že by mi nevyhověl?

Všechno mi postupně vysvětluje. Sedím k němu přitisknutý a poslouchám, jak mluví o grafice. Nainstaluje antivirus a poté MiseryDuh! Hrajeme celý zbytek odpoledne. Přes donášku objednáme jídlo a neřešíme nic jiného než to, jak se dostat přes Diamantovou řeku.

Teda, abych byl úplně upřímný… Rufus neřeší nic jiného. Já ve skutečnosti nemůžu přestat myslet na něj. Často se otáčím, prohlížím si ho, dotýkám se ho – jsou to jen letmé dotyky, třeba mu položím hlavu na rameno nebo dlaň na stehno, ale jsem jako posednutý. Nemůžu být bez něj.

Napadá mě hodně důvodů, proč je to šílené. Každý z nich ale nakonec docela jednoduše smetu ze stolu. Nebe neexistuje, Bůh neexistuje, svět venku za hradbami zahrady neexistuje. Veškerý můj život, všechno, co znám, je tady.

Já, Rufus, tenhle dům, částečně i zahrada a pak těch pár věcí, které mi patří.

Je tak snadné jen cítit. 

„Jdu do postele,“ pronesu po několika hodinách hraní. „Půjdeš taky?“ Zoufale si přeju, aby řekl ano. A trochu zklamaně přikývnu, když na prstech ukáže dvě minuty.

Dvě minuty to bez něj zvládnu přežít. Nebo snad ne?

Poslední dobou spáváme výhradně v ložnici. Poznám, že Rufus tu místnost nemá moc rád, ale na druhou stranu uznal, že se tam spí mnohem pohodlněji než na sedačce.

Vejdu dovnitř a sednu na postel. Připadám si jako idiot, když odpočítávám dvě minuty. A přitom prstem hladím jizvu na dlani.

Část mysli, která vždycky a za každou cenu bojovala, nechápe, jak po tom všem dokážu Rufuse…

Druhá část se směje. Od první chvíle mě nabádala, abych se přizpůsobil. Hlavně, když přežiju. No tak se přitul, no tak si klekni, no tak slib, že tady zůstaneš navždycky.

Teď spolu zase nesouhlasí.

Možná jsem schizofrenik.

Když Rufus vejde do ložnice, ležím schovaný pod peřinou. Sleduju ho, jak zalévá marihuanu na parapetě, a vzpomenu si na knihu zajímavostí, kterou jsem docela nedávno četl.

„Víš, že není možné se předávkovat marihuanou? Musel bys vykouřit přes osm set jointů.“

Rufus položí láhev s vodou vedle květináče. „To jsem věděl. Teda tu první část,“ odpoví. Zhasne, ale zároveň nechá svítit na chodbě. Přivřenými dveřmi tak do místnosti vniká proužek světla a já se nemusím bát absolutní tmy ani hučení zářivky. Světlo nebo tma. „Líbí se mi, jak voní. Koupil jsem ji potom, co zemřela matka.“

Konečně si lehne a já nás oba můžu schovat pod peřinu. „To nevadí, že umřela. Máš mě,“ pronesu rozhodně. Rufus o matce nikdy moc nemluvil, ale poznám, že to s ní neměl jednoduché.

Chci mu ukázat, jak strašně mi na něm záleží. Jak moc jsem vděčný za to, co dělá.

Vyhrnu mu tričko a skloním se. Nejprve ho políbím na krk, ale postupně se propracovávám ke klíční kosti, bradavce, až skončím u lemu kalhot.

Miluju, jak chutná Rufusova kůže.

„Ano. Mám tebe. Jsi můj,“ vydechne Rufus a nadzvedne boky, abych mu stáhnul kalhoty.

Jak jen můžeš? 

Proč bys nemohl?

Jak jen můžeš?

Proč bys nemohl?

Neposlouchám. Myslím jen na Rufuse. Na to, aby se mu líbilo, jak ho dráždím jazykem, zasouvám si jeho penis do pusy, saju a přirážím pusou. Slyším ho sténat, a když na okamžik zvednu zrak, je v obličeji úplně rudý.

Ležím mezi jeho nohama, s hlavou v klíně a jemně pohybuju boky, abych se třel o matraci. Jsem vzrušený. Líbí se mi být teď a tady. Vlastně si nedokážu představit, že bych byl jinde.

Vím, že to vychází z toho pocitu.

Nechám ho, aby mi vyvrcholil do pusy a on, jako by slyšel moje myšlenky, vykřikne: „Miluju tě.“ Přitáhne si mě k sobě a zašeptá: „Tak moc.“

Jeho ruce bloumají po mém těle.

Ty a on… Nechutný!

No a co!

Nechutný!

No a…

Zabořím obličej do jeho krku a zadržím dech. Nevím, jestli bych se měl stydět za to, co cítím. Vzhledem k tomu, že tady zůstanu navždycky, komu to vlastně vadí? Mému novému hrnku? Učebnici norštiny? Sedačce?

„Rufusi?“ vydechnu a přiměju se na něj podívat.

On mi pohled opětuje.

Není nic jednoduššího než říct: „Taky tě miluju.“ 

Bouře v hlavě tím utichne. Dokonce mám pocit, že obě části to tak nějak spojí. Jestli je to vůbec možné, ale v tu chvíli je klid. Spokojeně zavřu oči.

x

Kontroluju dveře do sklepa. Zkusím je otevřít, ale když zůstanou pevně zamknuté, oddechnu si. Vrátím se pak ještě dvakrát, abych měl jistotu. Je to v podstatě nekonečný maraton. Dveře do sklepa jsou zamčené a v umyvadle teče voda.

Slíbil jsem Rufusovi, že to zvládnu, že se zabavím čtením nebo hraním MiseryDuh!, což jsem nakonec vydržel asi deset minut. Pak jsem chvíli vařil. Na lince teď leží rozkrájené rajče, jedno se skutálelo na podlahu a zbytek čeká ve dřezu.

Voda ve dřezu teče, když otočím kohoutkem.

Dveře do sklepa jsou zamčené.

Dveře ven jsou zamčené.

Žaluzie zatažené.

Ale voda teče.

Takže to není jako tenkrát, když Rufus odjel na několik dní. Není to jako tenkrát, když odjel na nákup a já musel do nebe. Všechno je v pořádku.

Projdu chodbou do kuchyně, zvednu rajče a následně zkontroluju, jestli dveře do sklepa pořád drží, vejdu do koupelny a ujistím se, že teče voda. A znovu.

Začíná mi být špatně od žaludku. Vypiju heřmánkový čaj, ale nepomůže to. Do očí se mi hrnou slzy, což je krucinál hloupé a dětinské, ale stejně si zvládnu akorát v duchu vynadat.

Rufus šel jen k zubařce. Bude zpátky do dvou hodin. Tak to říkal a já mu věřím, protože své slovo vždycky dodrží.

Zvednu knížku od Nesba a otevřu na první stránce. Přečtu první odstavec a pak ji zase zaklapnu. Nemůžu číst, nemůžu hrát, nemůžu vařit ani se učit. Nemůžu vůbec nic.

Nakonec zase skončím u chození, protože to jediné trochu pomáhá.

No tak dobře, prožívám peklo. Každý krok, minuta, nádech… Všechno je to na hovno. Mám panický záchvat a v další vteřině se směju, jak jsem k ničemu. Třesou se mi ruce, nohy, hlas. Je mi zima i horko a pořád myslím na zvracení.

Krouživými pohyby si masíruju spánky. Po směru hodinových ručiček a proti. Norsky počítám do sta. Kontroluju dveře do sklepa a pouštím vodu. Opláchnu si obličej, piju další heřmánkový čaj, naházím do pračky tmavé prádlo. Dělám všechno, co mě napadne. Ale stejně u každé činnosti naslouchám, jestli neuslyším na příjezdové cestě auto.

Vzhledem k tomu, že mám na lince položený počítač, můžu kontrolovat čas.

Je to půl hodiny.

Hodina.

Sedmdesát minut.

Osmdesát.

Je to věčnost a zase něco lupe ve zdech. Co když vypadne proud a já tu zůstanu úplně potmě?

Trvá devadesát tři minut, než zaslechnu auto. Devadesát čtyři než se otevřou dveře a skočím Rufusovi kolem krku. Devadesát pět než je všechno v pořádku a políbím Rufuse.

„Tak co? Bolelo to?“ Má trochu napuchlou tvář. Poslední dva dny spal hodně neklidně, asi ho ten zub dost trápil. To byl taky jediný důvod, proč jsem ho nechal odjet. 

„Ani ne,“ zakroutí hlavou. Rozejde se do kuchyně a přitom mě pořad drží, protože ho odmítám pustit. Musím tak udělat několik kroků pozpátku, než dojdeme ke kuchyňské lince. Vysadí mě nahoru a z kapsy vytáhne moji oblíbenou čokoládu. Bílou s jahodami. „Cos dělal?“ řekne.

„Četl jsem toho nového Nesba, cos mi koupil. No nic moc,“ odpovím klidně. Vlastně tolik nelžu. Přečetl jsem první odstavec. A nebylo to nic moc. O zbytku raději mlčím. Nechci, aby se cítil špatně.

„Štve mě každá chvíle, kdy nejsem s tebou. Připadá mi, že jakmile to nemůžeme prožit spolu, je to úplně nicotné.“

Ulomím kus čokolády. Je zvláštní, jak strašně rychle mi je líp. Jak přejde strach a nevolnost, zima a horko, třes a neklid. Teď sedím na lince, cumlám čokoládu a spokojeně komíhám nohama. Usměju se, když se Rufus nakloní pro polibek.

„V obchodě jsem viděl Maddie,“ řekne.

Nenaštve mě tím. Jasně, kdyby se nezdržoval v obchodě, byl by doma mnohem dřív, ale na druhou stranu… Chtěl mi udělat radost. Zvednu druhou, nerozbalenou tabulku čokolády a začtu se do složení. „Koho?“

„Maddie. Tvoji sestru.“

Jasně. Moje sestra se jmenuje Maddie. Pobaví mě, že jsem na něco tak jasného zapomněl. „Aha,“ odpovím a ukážu na zadní stranu přebalu. „Takhle čokoláda je fakt dobrá. A je tady nálepka FairTrade, což je super.“ Je to super, když vezmu v potaz, jak těžké je najít bílou, veganskou čokoládu, která navíc dobře chutná. „Pustíme si večer další díl Black Mirror, Rufusi? Ten díl předtím byl… Vau!“

„Pohlaď mě.“ Roztáhne mi nohy, aby si mohl stoupnout mezi ně, a schoulí se mi na hrudníku. Prsty mu vjedu do vlasů a začnu se jimi probírat. Nevím proč, ale mám dojem, že je z něčeho smutný. Chci ho rozveselit, proto si dám kousek čokolády mezi rty a zahuhlám: „Chceš?“

Ve chvíli, kdy se nakloní, ho pevně obejmu nohama. Držím ho u sebe, líbám ho, zatímco čokoláda se nám rozplyne v puse a zanechá za sebou sladkou chuť. Z legrace Rufuse kousnu do spodního rtu a zatáhám za vlasy, čímž ho přinutím zasténat.

Znám ho tak dobře, že přesně vím, kde a jak zatlačit.

Funguje to ale i obráceně. I on ví, jak na mě. Přejede mi dlaní po rozkroku a já mám, co dělat, abych ho nechal odejít, když řekne: „Půjdu to připravit.“

Z ledničky vytáhnu džus a nenakrájená rajčata schovám.

„První díl třetí série?“ pronese.

„Třeba,“ pokrčím rameny a svalím se k němu na sedačku.

Nakonec usoudím, že Rufuse ten zub pořád bolí, protože mi lehne do klína a hodně rychle usne. Působí neklidně a každou chvíli stahuje svaly v obličeji. Několikrát si všimnu, že se mračí. Nepomáhá ani, když ho pohladím po vlasech, nebo mu dám pusu na čelo.

Někdy během druhého dílu vystřelí do sedu a vykřikne: „Strašně to bolí!“

„Co se děje? Bolí tě zub?“

Vypadá vyděšeně a je úplně bledý. „Já nevím, jestli bych dokázal být bez tebe. Fakt kurva nevím,“ zamumlá zmateně. 

„Co nevíš?“ zeptám se, ale nejspíš usne dřív, než k němu ta slova doletí.

Pokouším se soustředit na televizi, ale stejně ho většiny doby kontroluju. Přikládám mu dlaň na čelo a ujišťuju se, že nemá horečku. Uvařím konvici heřmánkového čaje a nutím ho pít, kdykoliv otevře oči.

Sedím u něj celou noc. Mám strach. Vím, že je to jen zub, ale stejně.

Vypadá tak křehce.

x

Říkám tomu Efekt červené královny.

Četl jsem o něm na stránkách evoluční biologie. Jde o efekt, kdy organismy žijí ve stabilním prostředí, což je nakonec přinutí se adaptovat. A když se nějaký druh změní, ovlivní tím další druhy, které by jinak zůstaly stejné.

Stabilní prostředí je tenhle dům – obyvák, ložnice, koupelna, kuchyň, chodba a částečně i zahrada. Věci zde jsou neměnné, zůstávají na svých místech, nepřeskupují se.

Já zastupuju druh, který se adaptoval, což zní hrozně vědecky a ani zdaleka to nezahrnuje všechno, co se do dnešního dne stalo, ale nejde o skutečný příklad, takže to nejspíš můžu použít.

Není to tak, že bych si nepamatoval. Jen jsou některé věci strašně vzdálené a nedůležité. A většině z nich ani moc nerozumím.

Když třeba Rufus mluví o koloně aut, frontě v obchodě, návštěvě zubařky, nebo o nových aplikacích, tvářím se zúčastněně. Ve skutečnosti ale netuším, co znamená facebooková platforma Watch. Nevím ani, jak se přes internet platí kartou, takže mě málem rozbrečí, když mě Rufus poprosí, abych jeho kartou zaplatil nákup. Ptá se, kde je problém, a když přiznám pravdu, není ani trochu naštvaný. Krok po kroku celý proces vysvětlí.

Svět venku je najednou velká hrozivá neznámá. Dřív jsem si neuměl představit život mezi čtyřmi zdmi, ale změnil jsem se. Adaptoval. Teď si neumím představit život venku.

A Rufus… Rufus je druh, který reaguje na moje změny. Všímám si toho každý den.

Dřív jsem o čase neměl žádné ponětí, takže když jsem dostal notebook, bylo pro mě zvláštní vidět datum a sledovat, jak se mění. A jak ubíhá čas. Z nějakého důvodu mě to znervózňovalo, proto jsem Rufuse poprosil, aby na monitoru obojí schoval.

Poznám, kdy skončí léto, protože najednou neležím v rozkvetlých pampeliškách, ale v napadaném listí. Na hlavě mám čepici a směju se, když vyhazuju listí do vzduchu. Rufus mezitím kouká, jako bych se zbláznil, ale nakonec neudrží vážnou tvář a taky se rozesměje.

Poznám, kdy se přiblíží zima. Ochladí se a napadá sníh. Společně s Rufusem postavíme sněhuláka – místo nosu má mrkev a na hlavě hrnec, ve kterém obvykle vaříme rýži. Chvíli se pak koulujeme. Trefím Rufuse doprostřed čela, takže mu tam zůstane červený flek. Několikrát se mu omluvím a během sledování nových Avengerů si mu sednu na klín a stokrát ho na to místo políbím. Nakonec se milujeme na pohovce.

Poznám, jak ubíhají dny. Každé ráno vstaneme, osprchujeme se – většinou spolu, protože tak eliminujeme dobu, kdy jsme bez sebe – a posnídáme. Rufus pak sedne k počítači a pracuje, zatímco já studuju, nebo čtu. Vždycky sedávám tak, abych na něj viděl. A směju se, když ho přistihnu, že nepracuje a pozoruje mě.

Ve chvíli, kdy začnu mít hlad, poznám čas oběda. Oběd vařím skoro vždy já.

Ven většinou nechodíme každý den, jen když mám náladu. Poslední dobou se mi nedělá nejlíp, protože kolem domu slyším projíždět hodně aut. Naposledy jich bylo tolik, že mě musel Rufus odvést domů. V zimě se strašně těžko předstírá, že jde o přívalové vlny.

Odpoledne hrajeme MiseryDuh!. Rufus vydrží hrát mnohem déle než já, proto se někdy stane, že zase čtu. Občas dokonce cvičím. Poslední dobou jsem si totiž stěžoval, že mě pobolívají záda, a tak mi Rufus stáhl nějaká videa s protahovacími cviky.

Večeři vaří výhradně Rufus, já jen někdy pomáhám. Společně pak sledujeme filmy nebo seriály, a když začnu usínat, poznám, kdy mám jít do postele.

V ložnici se pak ještě dlouho líbáme a často milujeme.

Takže myslím, že čas nepotřebuju. Poznám roční období i denní cyklus. To mi stačí. Proto mě zvláštně rozruší, když jednou zapnu televizi a spustí se televizní noviny, kde v dolním rohu svítí datum. Po zbytek večera jsem protivný. Na každý střet s realitou reaguju přehnaně. A vadí mi, že to pak musí odnášet Rufus.

Večer v posteli se mu omluvím, ale on jen řekne: „Miluju tě.“

Vlastně tak odpovídá podivně často. Někdy se ho ptám na docela banální věci – jestli chce zamíchat do těstovin i cuketu – a on řekne: „Miluju tě.“

Miluju tě, miluju tě.

„Rufusi?“

„Miluju tě.“

Není to tak každý den. Když nad tím přemýšlím, dělá to hlavně v dny, kdy se mi něco nelíbí. Třeba poté co slyším kolem našeho domu projíždět hodně aut, nebo nevím, jak platit kreditní kartou, v televizi zahlédnu datum, do herního emailu mi dojde zpráva, abych se připojil k MiseryDuh! komunitě. Nebo Rufus objednává pizzu a já z druhé strany slyším mluvit cizího člověka.

V ty dny na mě zvláštně zírá a opakuje: „Miluju tě.“

Efekt červené královny. Nejspíš jen reaguje na moje změny. Mění se pro mě, abych byl šťastný, protože kdykoliv řekne miluju tě, já se usměju.

x

Dřív jsem míval noční můry. Nepamatuju si úplně přesně o čem, ale vím, jak jsem se pokaždé přitiskl k Rufusovi a on mě hladil po zádech. Ale od poslední noční můry je to už hodně dávno. Možná celou věčnost.

Na druhou stranu… Všímám si, že poslední dobou Rufus špatně spí. Pod očima má tmavé kruhy a působí unaveně.

Když chci vědět, zda je všechno v pořádku, jen mávne rukou.

Když chci vědět, jestli je za tím jeho otec, přísahá, že je ten hajzl dávno pryč.

Takže poté, co se jednou v noci vzbudím, zatímco on se ke mně tiskne a hladí ve vlasech, předpokládám, že ho trápil další zlý sen.

„Co se děje? Proč nespíš?“ zamumlám rozespale a pevně ho obejmu. Zabořím mu nos do hrudníku. 

„Potřebuju tě,“ odpoví.

Překvapí mě tím, protože jsem myslel, že ho probudila noční můra a ne… Okamžitě se přisaju na jeho rty. Rufusovo tělo je horké a hebké, prsty mu bloudím po kůži a líbám ho na krku.

Milovat se s Rufusem je jako… Věděl jsem, že sex je něco výjimečného, ale tohle je mnohem víc. Když ho dostanu pod sebe a třeme se navzájem klínem. Když do něj vniknu a on nohama obejme moje tělo. Když do něj přirážím a on zaryje nehty do mých zad. Zaklání hlavu a vzdychá moje jméno. Mattiasi. Pohybuju se pomalu a pak rychle. Líbám ho a sténám mu do úst, protože už nemůžu vydržet. Všechno ve mně hoří.

Když se z něj vysunu a kleknu mezi jeho nohy, abych ho mohl vzít do úst. Pohybovat hlavou, dráždit ho jazykem a nakonec všechno spolknout…

Když jsme spolu…

Jsme jako jeden. Jsme jeden.

„Tohle bylo super,“ vydechnu. Cítím se úžasně, jako bych od každé buňky v těle dostával informaci, že jsem šťastný. „Měl bys mě budit častěji.“

Obleču si tepláky a tričko a pak zalezu zpátky do postele. Chci k Rufusovi co nejblíž, zavřít oči a zase v klidu usnout, ale on místo toho, řekne: „Nadzvedni se.“

„Proč?“

Jsem unavený. Jsem děsivě unavený, ale Rufus působí naléhavě. Sednu si do tureckého sedu a čekám. Rufus mě hladí po tváři, nevynechá ani jeden centimetr a nakonec mi olízne rty. Zavřu spokojeně oči.

V další vteřině slyším cvaknutí a projede mnou zvláštní pocit. Otevřu oči a rukama si automaticky obejmu krk. 

Rufus drží v dlaních mobil a můj obojek. Teda… Obojek rozhodně není můj, i když jsem ho dlouhé měsíce nosil. A najednou je pryč. Jen tak.

„To je… Zvláštní pocit,“ pronesu opatrně. A nejsem si jistý, jestli mi ten pocit vyhovuje. Čekal bych úlevu, ale místo toho mě zaplaví strach, že něco chybí. Něco je špatně. Něco se mění.

Rufus se odhaleného místa na krku dotkne. Působí smutně, proto ho chci obejmout, ale on mi místo toho do ucha zašeptá: „Můžeš jít.“

Nevím, jestli si uvědomuje, že je hluboká noc. Svalím se do peřin a pořádně se zachumlám. „Kam jako?“ zamumlám ospale a zavřu přitom oči. Nechci to přiznávat, ale bez obojku mi není nejlíp. Netuším, jak to pojmenovat.

Je to prostě divné.

„Domů,“ odpoví naléhavě. „Pamatuješ si ještě svoji rodinu?“

Ta otázka mě přinutí otevřít oči. „Co? O čem to mluvíš?“

„Můžeš odejít. Rozumíš tomu, co ti říkám?“

Vystřelím do sedu. Téměř okamžitě začnu analyzovat všechno, co se doteď stalo. Jestli jsem něco špatného neřekl, nebo neudělal. Třeba jsem během sexu… Nebo včera večer? Projdu každou vzpomínku. Každou minutu, kterou si moje mysl dokáže vybavit. Ale včerejší den byl podobný, ne-li stejný jako všechny ostatní.

Možná jsem zbytečně vyšiloval, když jsem na internetu našel recept, který jsem chtěl uvařit, a pod ním si nechtěně přečetl komentář od pedra232. Rufus pak řekl miluju tě a všechno bylo v pořádku. Nebo ne?

Pokazil jsem to?

„To je nějaká past? Provedl jsem něco?“

„Ne! Jsi úžasný. Jsi ta nejdokonalejší bytost, jakou znám!“ vyhrkne Rufus a zároveň s tím zavře oči. Možná mi jen nechce říct pravdu. Že už na mě nedokáže ani pohlédnout. A v tu chvíli se moje vlastní oči začínají zalévat slzami.

Přeju si, aby přestal. Přestaň, přestaň…

„Tvoje máma, táta a sestra, všichni se o tebe určitě bojí. Vrátíš se do školy. Budeš v pořádku. Copak ty nechceš, abych tě pustil?“

Nechápu ani jedno z těch slov. Nedávají mi smysl zvlášť ani dohromady. „Rufusi, přestaň. Co se děje? Já ničemu nerozumím. Proč tohle všechno děláš?“ Chci jít spát, chci se probudit a jít s Rufusem do sprchy. Chci, aby se zase usmál.

„Protože tě miluju.“ Políbí moji jizvu na dlani. „A to, co chceš ty, je pro mě důležitější než to, co chci já. To se stává, když někoho miluješ. Takže… Chceš jít domů?“ 

Dojdu k názoru, že jsem něco provedl. Je to jediné možné vysvětlení. „Já nevím…“ začnu, ale pak mi selže hlas. Nedokážu se ani pořádně omluvit. Říct mu, že nic nechápu, ale že to napravím. Všechno napravím. Budu lepší. „Přestaň, Rufusi. Prosím. Mám strach.“

Z ničeho nic vstane. Vytáhne mě z peřiny, z postele, z ložnice, na chladnou chodbu. V první vteřině mi pohled zabloudí k nebi. Jenže nakonec je to ještě horší, protože zastaví u vchodových dveří.

Rufus je ten nejlaskavější člověk na světě. Ví, z jakých věcí mám strach a nikdy, ani jednou, se mi kvůli tomu nesmál. Tak nechápu, proč zrovna teď… Proč tohle dělá. Proč nepřestane. Proč se prostě nevrátíme do postele.

Zadá správný kód až napodruhé. Venku sněží a je tam příšerná zima, ale přesto se třesu spíš strachem.

„Miluju tě,“ pronese a přitom mi položí ruce na ramena.

Nedokážu se na něj podívat. Zírám na zahradu. Na sněhuláka, kterého jsme spolu postavili. Ještě pořád má na sobě hrnec na rýži, takže jsme poslední týden jedli jen těstoviny. Rufus se smál, když jsem tvrdil, že má sněhulák podobný výraz jako můj herní avatar Atila.

Od toho odpoledne jsme venku nebyli, protože jsem nechtěl. A on tvrdil, že to nevadí.

„Rufusi,“ dostanu ze sebe přiškrceným hlasem.

Začíná mi být špatně. Možná budu zvracet. Točí se mi hlava.

Tohle není dobrý, tohle není dobrý.

Po tváři mi tečou slzy, ale nepamatuji si, kdy přesně to začalo.

Rufus do mě strčí. Udělám krok, aby měl radost, a doufám, že pak řekne, abych se vrátil. Jenže když se otočím, nic neřekne. Jen na mě zírá. A já zírám na něj.

Všechno mi začíná zapadat do sebe. Jako dílky skládačky, co najednou tvoří jasný obraz. Máma, táta, domov… Tohle není žádný test. Ani mě netrestá, protože jsem něco provedl. Nehraje žádnou hru. Nesnaží se být zlý.

Prostě mi jen říká, abych odešel.

Nevím, jestli poslední dny existovala nějaká vodítka, která by naznačovala, co chce udělat. Možná ano. Možná každé miluji tě, byla jen snaha se k tomu přemluvit. Třeba jsem mu dal všechno, co šlo a on během toho pochopil, že nejsem ten pravý.

Zamiloval se do mě kvůli vzhledu. Znamená to, že mu vadilo, jaký jsem?

Odvrátím od něj pohled. Přede mnou je jen tma, trochu sněží, takže mě poprašek studí na bosých chodidlech. Ale přesto se odhodlám k dalšímu kroku.

A pak běžím. Pryč od Rufuse. A přitom mě každá buňka těla prosí, abych to nedělal.

x

Záblesky. Jsou to jen záblesky. Bosá chodidla ve sněhu. Poletující vločky v kuželu světla od pouliční lampy. Úplně temná obloha. Chlad.

Stojím na silnici. Rozhlížím se vpravo a pak vlevo. Obě ty strany vypadají stejně a já netuším, kterou vybrat. Od úst mi stoupá pára. Schválně vydechnu a pak ještě jednou. Nakonec ale brečím tak, že nevidím nic.

Další záblesk. Někde hraje hodně hlasitá hudba. Přikryju si uši a chci se dostat co nejdál. Poprvé zaslechnu auto, odskočím ze silnice, ale stejně projede tak blízko, že se leknu a spadnu do sněhu. Mám mokrý zadek a trochu taky záda.

Trvá mi docela dlouho, než zvládnu stát a pokračovat.

Záblesk. Jsem v parku. Vidím jen stromy a lavičky. V dálce slyším smích. Je mi jasné, že jsou to cizí lidé. Další hysterický pláč. Chci za Rufusem. Zoufale moc. Jenže nevím kudy. Všechno mi připadá stejné. Nepoznávám nic, ulice, domy, silnice, zvuky… Mám pocit, že se svět přibližuje. V jednu chvíli je tak blízko, až si začnu třít paže, abych ho ze sebe shodil.

Záblesk. Zvracím.

Záblesk. Třesu se a přitom mi po zádech stéká pot.

Záblesk. Sedím na zemi a na chodidle mám tržnou ránu, jak se mi noha smykla po kameni.

Záblesk. Popadám dech, opírám se o strom. Nemůžu se vymotat z parku. Nepamatuju si, kde Rufus bydlí. Ani nevím, jestli by mě chtěl zpátky, ale třeba bych ho přesvědčil. Uprosil.

Sněží čím dál víc. Chodníky v parku namrzají. Kloužu po nich a rána na chodidle nepříjemně pálí. Možná. Asi. Měla by. Jenže necítím nic. A zároveň všechno. Ačkoliv Rufus by tvrdil, že něco takového nejde. Zeptal bych se ho, jestli si je jistý. Může vůbec vědět, jak bolí zlomené srdce? Protože já mám pocit, že mě ta bolest trhá na kusy takovým způsobem, až nakonec necítím nic.

Záblesk. Jedna pouliční lampa problikává. Mám pocit, že jsem kolem ní už běžel. Motám se v kruhu.

Záblesk. Nepamatuju si, jak jsem se sem dostal. Nepamatuju si, proč jsem tady. Zírám na svoje ruce a přemýšlím, odkud teče všechna ta krev.

Záblesk. Brečím.

Záblesk. Přímo přede mnou stojí skupinka mladých lidí. Nevidím je, jen z velké dálky vnímám jejich hlasy. Nejprve se smějí. Říkají, že jsem bezďák a já nemám sílu jim cokoliv vyvracet. Přemýšlím, jestli nebudu znovu zvracet. 

„Počkejte, není to ten kluk z televize?“ pronese někdo ve chvíli, kdy od nich couvnu dál.

„Jak se jmenoval? Ma-Mattias? Seš Mattias? Vypadá jako on.“

Slova kolem mě plynout. Z nějakého důvodu se moje tělo právě teď rozhodne cítit zimu. Uvítám to, protože ten pocit zastíní všechno ostatní. Dokonce na chvíli umlkne protivná myšlenka. Jak mě mohl Rufus poslat pryč? Jak?

„Já myslím, že je to on,“ vydechne překvapeně hlas.

„Zavolejte někdo policii! Mattiasi?“

Poprvé vzhlédnu. Kluk. Je určitě o pár let starší než já. Má čepici s kšiltem, šikmé oči a pusu otevřenou do ó, jako by viděl přízrak. Je to první člověk, kterého po hodně dlouhé době vidím.

Když nepočítám Rufuse. Ale jeho počítat nebudu. Už nikdy. Už nikdy. Už nikdy.

Opustil mě.

Kluk si sundá bundu. Přikročí blíž, ale já automaticky ustoupím. Nechci, aby se přibližoval, do háje. Nechci.

„To je v pohodě,“ vyhrkne okamžitě. „Jen jsem ti chtěl dát bundu, abys nezmrzl. Jsi-jsi v pohodě? Nejsi zraněný nebo tak?“

Nechci, aby šel blíž, a zároveň mu chci zařvat do ksichtu, že umírám. Jak se může tak hloupě ptát, jestli jsem v pohodě? Vždyť přece musí vidět, jak strašně to bolí. Rozesměju se, protože celá takhle situace je absurdní, ale smích velice rychle přejde v pláč. Další a další slzy, nekonečný přival slz. Divím se, že v sobě dokážu ještě nějaké vydolovat.

„To bude dobrý. Všechno bude v pohodě,“ promluví.

Nevím, kde bere tu jistotu, že všechno bude v pohodě, protože všechno je dost obsáhlý pojem. Všechno. Bude. V pohodě.

Vážně? I bez Rufuse?

Záblesk. Červenomodrá světla v dálce.

Záblesk. Sedím na zemi a přes záda mám přehozenou klukovu bundu. Nepamatuju si, kdy mi ji dal.

Záblesk. Někdo na mě mluví. Chce vědět moje jméno.

Záblesk. Cítím pod sebou cizí ruce, vezmou mě do náruče. Nemám sílu se vzpouzet. Je mi to vlastně jedno. Chci umřít.

Záblesk. Miluju se s Rufusem. On mi pak sundá obojek, obejme mě a oba spokojeně usneme. 

Záblesk. Je mi strašně špatně.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥