Szabi

Sachmet, válečná bohyně zobrazovaná se lví hlavou, byla spojována s panovníkem jako jeho ochrana a představitelka božské moci. Tato bohyně však měla velkou zálibu v zabíjení obyvatel Egypta, proto ji kvůli její krutosti ostatní bohové opili pivem zbarveným na červeno, aby připomínalo lidskou krev, a proměnili ji v bohyni lásky Hathor. Proto je také bohyně Hathor označovaná jako Ta se dvěma tvářemi.

Gabriel dočetl na konec cedulky u obrovské sochy znázorňující ženu se lví hlavou a povytáhl obočí. Vyklonil se, aby přes halu viděl na druhou skupinku studentů stojící u sochy bohyně Bastet, kde se mimo jiné poflakoval i Michael.

Válečná bohyně, která se stala bohyní lásky.

Zajímavé.

Velmi rychle ale zase uhnul pohledem, aby náhodou Michael nezjistil, že na něj kouká. Gabriel na něj totiž vůbec nekoukal. Občas o něj sice zavadil pohledem, ale to spíš náhodou, když kontroloval okolí a prostě se mu do zorného pole dostaly blond vlasy.

Musel přestat s tím, že si pokaždé představil vůni heřmánku a čokolády, protože Michael už dávno mohl mít nový šampón s novou vůní a… Navíc fakt nebylo zdravé, aby přemýšlel, jak Michaelovi voní vlasy.

Ale i přesto, že se snažil nedívat a občas ho to stálo hodně přemáhání, stejně vždycky věděl, kde se Michael a jeho parta nachází. Takže když byl Michael vepředu, Gabriel se potuloval vzadu. Když šel Michael k expozici doprava, jako třeba teď k bohyni Bastet, Gabriel zahnul doleva k Sachmet.

Navíc už v Muzeu moderního umění získal Gabriel pocit, že vyhýbání je vzájemné. Během učitelova výkladu shodou náhod zastavil vedle Michaela, a jakmile mu to došlo, nervózně se ošil a velmi pomalu a hlavně nenápadně se zkusil vypařit. Jenomže Michael už byl tou dobou taky někde jinde. Tedy… byl přesně na druhé straně skupiny a zaujatě předstíral, že si prohlíží exponáty. Ale asi to dávalo smysl, ne?

Přece by jen tak nestál vedle někoho, na koho se nemůže ani podívat.

Michael mohl být rád, že měl kolem sebe neustále Pinkyho a Rogera, takže se nestalo, že by byť jen na chvíli zůstal sám. Gabriel na druhou stranu byl sám pořád.

Sice od chvíle, co ve škole všechno prasklo, si nikdo nedovolil říct mu cokoli hnusného nebo se na něj škaredě podívat, dokonce ho pár lidí začalo jen tak zdravit, ale tím to končilo.

Což Gabriel asi chápal. Muselo být těžké začít mluvit s někým, kdo se chtěl zabít. Sám by nevěděl, co takovému člověku říct. Navíc hulákání na chodbě taky nepomohlo a docela určitě to některé opět utvrdilo v tom, že je magor.

A tak skončil sám. Dokonce tak sám, že musel Michael poslat Pinkyho, aby si k němu v autobuse sedl, což v první chvíli považoval za naprosté šílenství. Jak mohl Michael předpokládat, že bude za něco takového Gabriel rád? Kdo by chtěl sedět tři hodiny vedle kluka, který mu celý školní rok dělal ze života peklo? A smál se při každé příležitosti?

Jenže Pinky hned na začátku pronesl velmi plamennou řeč, do jisté míry lehce teatrální, což během toho i Gabriel poznamenal, a na jejím úplném konci byl Gabriel tak udolaný slovy, že… Pinkyho pryč neposlal. Jen chápavě přikyvoval a s ještě větší chápavostí pronesl: „Poslal tě sem Michael.“

To Pinky potvrdil pokrčením ramen.

A pak mluvili o filmech, protože měli překvapivě hodně podobný vkus (evidentně další filmový snob), kreslení a Gabrielově streamování, které Pinkyho docela zaujalo, protože už nějakou dobu přemýšlel, že by svoje kreslení natáčel. Vlastně… cesta autobusem utekla neuvěřitelně rychle, a když vystupoval, byl Gabriel trochu v rozpacích, protože mu došlo, že…

Do háje, kdyby se nestalo to, co se stalo v prváku první školní den, kdyby na sebe neupozornil, kdyby si ho Michael nevšiml, kdyby všechno bylo jinak, možná by s Pinkym mohli být kamarádi. Možná by si rozuměli, možná by mu Pinky z legrace něco napsal na ruku, ale Gabriel by se tomu zasmál, místo toho, aby si zkoušel seškrábat kůži hanbou.

A možná v tom viděl víc, než měl. Možná byl Pinky celou dobu jen přehnaně milý, protože musel. Skrz výčitky i skrz Michaela. A možná, tohle bylo Gabrielovo poslední možná, než nad tím definitivně hodlal přestat přemýšlet, by si s Pinkym vůbec nerozuměl, jelikož dělal závěry z jedné cesty autobusem.

A pak se tak soustředil na vyhýbání se Michaelovi, že tohle všechno nechal být. Zahnul za obrovský sarkofág, když Michale postával u repliky pyramidy, a zamířil k pyramidě, když Michael přistoupil k sarkofágu.

Tak nějak to fungovalo.

***

Byli rozdělení v pokoji po třech a Gabriel vyfasoval dva spolužáky, kteří se k němu chovali sice hezky, ale moc s ním nemluvili. Což ale nakonec považoval za výhru, protože si po večerce nechtěli tím pádem povídat a usnuli ještě před jedenáctou.

Gabriel tak nemusel vymýšlet žádnou složitou únikovou strategii, prostě jen vylezl z postele, naházel na sebe oblečení, sebral batoh a velmi potichu, aby je nevzbudil, proklouzl na chodbu.

Ten adrenalin, plížit se po chodbách a doufat, že nenatrefí na učitele, ho málem zabil, zároveň si to ale užíval a cítil v celém těle stále rostoucí vzrušení. A následně neskutečnou radost, když proklouzl kolem recepční a vyšel ven do chladného, nočního vzduchu. V tu chvíli bylo pět minut po půl dvanácté a kino měl v podstatě za rohem, přesto přidal do kroku, kdyby náhodou – a to by byl fakt pech – některý z učitelů koukal z okna.

Už stál u cesty, rozhlédl se a chtěl ji přeběhnout, když za sebou uslyšel ránu, jak někdo prudce otevřel vchodové dveře hotelu. Na vteřinu Gabriela polilo horko, na vteřinu už si v hlavě připravoval omluvnou řeč, výmluvy typu udělalo se mi špatně, potřeboval jsem na vzduch, jsem náměsíčný, na vteřinu byl přesvědčený, že vykrást se před půlnocí z hotelu a utéct do kina na noční promítání byla fakt absolutní hovadina.

Ale tohle všechno fakt jen na vteřinu, protože pak se otočil a vydechl úlevou. Nestál za ním žádný z učitelů. Jenže když se nad tím zamyslel, tahle varianta byla možná ještě horší. Nakonec… Co by dal za rozezleného učitele!

„Co tady děláš?!“ vyštěkl na Michaela, který stál jen pár kroků od něj s rukama vraženýma v kapsách a samolibým výrazem. Nebo to možná byl jen obyčejný úsměv, těžko říct. Gabrielovi ovšem rozhodně přišel samolibý.

A samolibá byla i odpověď. Michael totiž pokrčil rameny a naprosto bez zájmu oznámil: „Jdu se projít.“

Gabriel se rozhodně nepovažoval za pitomce, takže mu bylo jasné, že jejich setkání asi nebude náhoda. Přesto sevřel rty pevně k sobě, zhluboka se nadechl a procedil mezi zuby: „Fajn.“ A tím to pro něj končilo. Vážně se nehodlal těsně před půlnocí s někým dohadovat. A už vůbec ne s ním.

Znovu zkontroloval, zda nejede auto, a přeběhl přes cestu. Na druhé straně chodníku minul zverimex, holičství a kavárnu a stejně za sebou slyšel kroky, které se ani nevzdalovaly, ani nepřibližovaly.

Frustrovaně a naštvaně zastavil. „Proč mě do háje pronásleduješ?“ zavrčel. Nevyhýbal se Michaelovi celý den proto, aby se ho večer nemohl zbavit.

Michael ve tváři neměl jedinou emoci. „Nepronásleduju,“ promluvil a velmi pomalu vytáhl ruce z kapes. „Jdu náhodou úplně stejným směrem.“

Tohle Gabriela upřímně vytočilo, ačkoliv Michaelův klid tomu všemu taky nepomáhal. Sevřel ruce v pěst, skoro jako kdyby v další vteřině hodlal Michaelovi jednu napálit. Což rozhodně neplánoval. „Přijde ti to jako sranda? Nebo co?“ prskal. „Nedělá se ti náhodou špatně, když se na mě díváš? O co ti jako jde? O CO?“

Michael na něj chvíli upřeně zíral, než velmi pečlivě odpověděl. „Nechtěl jsem tě naštvat.“

Situaci odhadl velice dobře, více než dobře, protože ano, Gabriela naštval. Jenže Gabriel měl právo být naštvaný. Měl právo zuřit a kopat kolem sebe a taky klidně hulákat. 

Že s ním Michael nechtěl mít nic společného, bylo v pořádku. S tím nemohl nic dělat a přijal to. Dělal všechno pro to, aby mu to usnadnil. Ale… TOHLE? Pronásledovat ho při cestě do kina? To bylo totálně přes čáru a Gabriel si od něj neplánoval nechat srát na hlavu! Nikdy, už NIKDY.

„Jdi do háje, Cassidy!“ zavřeštěl, což ho trochu uklidnilo. Jenže pak pohlédl do krásných, modrých očí, a to ho zase vyprovokovalo. Dneska v noci těm modrým očím vůbec neměl čelit. Proč se jim celý den vyhýbal, když ho teď neskrývaně pozorovaly? „Ne, fakt. Jdi do prdele. Jako co ty si o sobě vůbec myslíš? Nejdřív mi dáš kopačky a pak za mnou lezeš? To je snad vtip! A ty esemesky v sobotu… To bylo jako co?“

Žádné z těch slov, dokonce ani Gabrielův tón, Michaela podle všeho nevyvedl z rovnováhy. Pořád stál klidně uprostřed chodníku. „Omlouvám se. To jsem hodně pil.“

„No tak to mi došlo,“ reagoval Gabriel odměřeně. A zároveň chtěl dodat, že kdyby ne, tak by to vážně, ale doopravdy, jako fakt, bylo na pováženou, že píše takové hovadiny. Jenže dohadovat se s Michaelem evidentně nemělo smysl. A tak ho jen sjel pohledem.

„Tak jdeme?“ rozhodil Michael následně rukama, jako kdyby vůbec nechápal, proč pořád stojí mezi holičstvím a kavárnou, když kino bylo tamtím směrem.

Gabriel opět sevřel rty pevně k sobě. Cítil, jak se v něm všechno napíná a vře. „Ty…,“ zasyčel, ale nenapadlo ho žádné slovo, které by Michaela vystihovalo. „Ty… Ty seš prostě neuvěřitelnej,“ vyplivl nakonec, jenže společně s tím úplně rezignoval. Došlo mu, že ať řekne cokoliv, Michael stejně půjde pořád za ním, protože…

Jasně, Michael mu neřekl, o co mu jde, ale Gabriel to i tak věděl a Michael na oplátku věděl, že Gabriel ví. Takové jejich soukromé peklo. Jo, to bylo dost výstižné přirovnání. Jak jinak nazvat situaci, kdy jeden kluk je do toho druhého zamilovaný, ale když je poblíž něj, tak mu to ubližuje, protože ho ten druhý nechce? A ten druhý ho sice nemůže ani vidět, ale zároveň má patologickou potřebu ho za každé situace bránit a hlídat, takže se musí pořád držet blízko?

Prostě peklo.

A tak Gabriel odevzdaně vzdychl a rozešel se směrem ke kinu. Společně s tím ho ale napadla zásadní otázka: „Jak jsi vůbec věděl, že jdu do kina? Stalkuješ mě?“

Michael s ním srovnal krok a pobaveně se ušklíbl. „Viděl jsem to u tebe na facebooku. A pak ty plakáty… Vypadá to, že tím město dost žije.“

Tohle vysvětlení dávalo smysl. Gabriel skutečně před pár dny uviděl na Facebooku akci, že v místním artovém kině bude půlnoční promítání Blade Runnera, toho původního z roku 1982 od Ridleyho Scotta. Okamžitě ho to nadchlo a klikl na zúčastním se. Věděl, že je naprostá kravina, hloupost, pitomost a šílenost vykrást se v noci z hotelu, navíc by z toho mohl být pořádný průšvih a tak dál, ale… prostě se nemohl zbavit pocitu, že by vážně chtěl jít.

Nevzdávej se jenom proto, že máš strach.

S Michaelem v tom plánu ale rozhodně nepočítal.

„Nechtěl jsem tě sledovat nebo tak něco. Jenom mi nepřišlo jako dobrej nápad, abys někam chodil o půlnoci sám. Dělám to hlavně kvůli sobě. Stejně nemůžu spát,“ pokračoval Michael, čímž vlastně potvrdil to, co si Gabriel myslel. Že je školní hvězda přehnaně ochranářská.

Letmo, tak aby to nevypadalo, že Michaela sleduje, ho zkontroloval pohledem. „Minulý týden jsem byl plavat a málem jsem se utopil. Nejspíš proto, že tam nebyl nikdo, kdo by mě hlídal. Nevím, jak s tím můžeš žít,“ nadhodil škodolibě, nebo možná naprosto dětinsky, ale z nějakého důvodu ho uklidňovalo Michaela popichovat.

Jenže Michaela to vůbec nepopíchlo. Stejně jako to, jak na něj předtím ječel. Prostě šel pořád dál, s kamenným výrazem, a nedal na sobě vůbec nic znát. Nejspíš prostě věděl, že Gabriel velmi pravděpodobně bude vyvádět a předem se na to připravil. Takže teď předstíral, že má navrch. Že se ho nic nedotkne.

Gabriel zastavil. Tohle – to mezi nimi – ho zabíjelo! „Michaele. O co ti jde? Ale vážně. Jasně, nějak sis vsugeroval, že mě musíš chránit, ale… Nenapadlo tě, že pro mě to není úplně snadné, když mě pošleš do háje a pak se tu zase najednou zjevíš a jdeš se mnou do kina? A zítra co? Budeš se zase tvářit, že neexistuju?“

„Já přece nepředstírám, že neexistuješ,“ odvětil Michael a znovu zastrčil ruce do kapes, jako kdyby se nemohl rozhodnout co s nimi. „Fakt to chceš rozebírat? I když jsem ti upřímně řekl, jaký to pro mě je?“

„Kdybys za mnou nelezl, tak bych to rozebírat nepotřeboval,“ vypálil Gabriel a nadzvedl přitom vítězně bradu, protože věděl, že tohle je neprůstřelný argument.

Což asi pochopil i Michael, jelikož místo odpovědi zkontroloval čas a nenuceně oznámil: „Nestihneme začátek. A já si ještě musím koupit lístek.“

Michaelova neochota se hádat brala Gabrielovi veškerou energii, proto jen obrátil oči v sloup a opět se rozešel. Což ale neznamenalo, že v sobě nenašel sílu na poslední popíchnutí. „Kup si lístek někam na druhou stranu sálu,“ zamručel, aby dal najevo, že Michaelovu přítomnost bere na vědomí, ale zároveň s ní zásadně nesouhlasí.

V kině bylo překvapivě dost lidí. Teda… Nejspíš všichni dohromady nenaplní ani polovinu sálu, ale na to, že šlo o noční projekci, navíc ještě starého filmu, byl Gabriel překvapený, kolik lidí přišlo.

A mezi nimi i Michael. Hm.

Který zrovna stál u pokladny a ze zadní kapsy kalhot vytahoval peněženku, nakláněl se přes pult, a když mu pokladní ukazovala obrazovku s volnými místy, na pár vteřin přeskočil pohledem na Gabriela a vypadal přitom tak…

Gabriel vzdychl a zaklonil hlavu. Dal si přesně pět vteřin na rozmyšlenou, které nakonec ani nepotřeboval, protože finální rozhodnutí padlo už v té první. A tak přistoupil k pokladně a tím nejneutrálnějším hlasem, jakého byl schopný, pronesl: „Dejte mu šestou řadu, sedadlo dvanáct.“

Za úsměv, který mu Michael věnoval, to asi stálo.

Gabriel si pak ještě koupil dva sáčky čokoládových lentilek a na Michaelovu otázku, zda to má zaplatit, reagoval sice podrážděné, ale obecně měl vlastně dobrou náladu, protože… Ježiši, on to fakt udělal. Vykradl se z hotelu a šel do kina!

Letmo znovu zkontroloval Michaela, aby se ujistil, že vedle něj pořád stojí – stál – a zkoušel nemyslet na to, jak by bylo super, kdyby to byl jejich společný plán. Kdyby se z hotelu vykradli spolu a pak utíkali, aby je žádný učitel neviděl, a třeba by se smáli a neustále opakovali, že to celé byla naprostá šílenost.

Třeba by pak seděli vedle sebe, drželi se za ruce a možná by došlo i na…

Zavrtěl hlavou a myšlenky raději zahnal.

Když se na tebe Michael dívá, vidí především vinu. A nikdo se nechce ve ztemnělém sále muchlovat s vinou, že ano.

Když společně vešli do sálu, Michael zamířil k šesté řadě a svalil se na sedadlo dvanáct, zatímco Gabriel sebou plácl na desítku a automaticky natáhl nohy před sebe. Tohle kino se mu líbilo. Sedadla byla daleko od sebe, takže měl spoustu místa, navíc byla měkká a pohodlná a… Došlo mu, že na něj Michael kouká, a tak mu pohled opětoval.

„A co sis jako myslel?“ rozhodil rukama, protože věděl, co Michaelův tázavý výraz znamená. „Že chci vedle tebe dvě hodiny sedět? Potmě? V kině? No tak to ani náhodou.“

I přes šero v sále bylo poznat, že Michael nakrčil čelo. A když docela rázně vypálil: „Fajn,“ měl z toho Gabriel vážně dobrý pocit, protože konečně, KONEČNĚ!, nebyl sám, kdo se v těch emocích a náladách a vzteku a frustraci plácal.

Spokojeně se opřel, otevřel jeden z balíčků lentilek a ochutnal. Nebyly tak dobré jako ty ze školního automatu, ale ušly. Dal si do pusy druhou a tu jen převaloval v puse, dokud se čokoláda nezačala rozpouštět. Poté se otočil na Michaela a chtěl mu nabídnout, protože nebyl debil, aby se nerozdělil. Jenže…

Nechápavě zamrkal. „Ty…,“ zalapal po dechu a jeho mozek to prostě nedokázal pobrat. Jako kdyby mu najednou v hlavě běžely tisíce nesrozumitelných rovnic a nic nedávalo smysl. Nic. Vůbec nic. „Kdes ho vzal?“ ukázal na náramek přátelství, který měl Michael na ruce. Ale on ho nemohl mít na ruce, protože ho Gabrielovi vrátil a Gabriel ho měl doma na nočním stolku. TAKŽE… Jak ho pak Michael mohl mít na ruce? Jak by ho mohl… Jedině, že… Ale to…

Michael pokrčil rameny. „Jak jako? Dals mi ho.“

No jasně, že jo, ale… „Tys mi ho vrátil,“ zamumlal a nedokázal od toho náramku odtrhnout zrak.

„Já ti dal svůj,“ vysvětlil Michael, jako by o nic nešlo. Dokonce se tak i tvářil. Prostě mu dal svůj ztracený náramek, zatímco ten Gabrielův nosil úplně klidně na ruce, takže to znamenalo…

CO TO ZNAMENALO?

Gabriel měl samým šokem pocit, že mu obočí vystřelilo až někam do vlasů. „Aha,“ dostal ze sebe přiškrceně.

Kdyby mu Michael vrátil náramek, který od něj dostal, dávalo by to smysl. Hele, vracím ti tvůj náramek, protože od této chvíle už nebudeme kamarádi.

Ale on mu dal svůj náramek! Takže ho asi hledal. A pak si Gabrielův uvázal kolem zápěstí? Jako proč? PROČ? Vždyť…

Gabriel hleděl nechápavě před sebe a zkoušel v tom najít smysl.

Který neexistoval.

Začal film. Úvodní scéna. Gabriel ji viděl, koukal na ni, ale nevnímal, protože se prostě nemohl soustředit. Naklonil se přes sedadlo jedenáct, které ho teď šíleně štvalo, a zasyčel na Michaela: „Myslel jsem, že mi vracíš můj náramek! Tos mi nemohl říct, že je to ten tvůj?“

Michael odtrhl pohled od plátna a nevzrušeně, jelikož mu asi vůbec nedocházelo, jak velká je to pro Gabriela věc, pronesl: „V tu chvíli mi to nedošlo. Byl to fakt těžkej den. Navíc jsem ho našel ten den ráno a pak mi přišlo, že bych byl rád, kdybys ho měl.“

Tomuhle říkal vysvětlení? Že mu to nedošlo, protože měl těžký den? Gabriel nasupeně vydechl. „Takže teď oba máme svůj náramek přátelství. Skvělý!“

Neznačilo to náhodou, že jsou tím pádem přátelé?

Jo, protože jejich přátelství bylo přímo ukázkové. Jeden byl do toho druhého zamilovaný až po uši a ten druhý se na něj nedokázal ani podívat.

Pecka.

Neuběhlo ani prvních deset minut filmu, ze kterých Gabriel vůbec nic neměl, když se Michael nečekaně zvedl a přesedl si na sedadlo jedenáct. S tím svým arogantním, samolibým výrazem. Nebo možná nebyl samolibý, možná to byl jen úsměv.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥