41 MICHAEL


Na parkovišti jsou čtyři totožné autobusy. U nich v hloučcích postávají studenti a nahlas spolu klábosí. Vesměs mají jenom batohy, ale najdou se i tací, kteří táhnou velký kufr na kolečkách, jako kdyby se chystali na dovolenou k moři, a ne na obyčejnou exkurzi.

Michael všechno sleduje z dálky, opřený o kapotu Porsche. Vstal brzy, ještě před zazvoněním budíku, a trvalo další půl hodinu, než vyšlo slunce. Znovu už neusnul. Převaloval se na posteli, zíral do zdi a pak do mobilu, a dokonce na chatu zastihnul Alfabeta, tak si s ním zahrál online hru. V jednu chvíli ho napadlo, že by skočil do kuchyně pro něco k pití, potažmo k jídlu, ale nebyl si jistý, jestli je máma doma, anebo na noční, a opravdu ji nechtěl potkat.

Poslední dny se jí spíš vyhýbal, přitom ona s ním při každém setkání komunikovala s chladnou zdvořilostí, což se dalo snést. To na tom všem možná bylo nejhorší. Že se to dalo snést.

Přitom má od chvíle, kdy poslal Gabriela pryč, neodbytný pocit, že je jen krůček od toho, aby zešílel. Neschopnost spát mu rozhodně v ničem nepomáhá. Je unavený, otupělý, podrážděný. Paradoxně se naposledy dobře vyspal zhruba před týdnem, když se po propité noci probudil v hotelovém pokoji, kam ho dotáhli Pinky s Rogerem. A to ležel celou dobu zkroucený v křesle s jednou rukou visící přes opěradlo, zatímco si tou druhou podpíral hlavu!

Takže aby se vyspal, očividně musel pít. Ale takovou vstupenku do protialkoholní léčebny si rozhodně nepřál, tím pádem… Zkrátka je vzhůru častěji, než by chtěl.

Nejlaskavější jsou k němu pak ty noci, kdy Kluk_Za_Sklem streamuje.

Zívne, až mu do očí vyhrknou slzy. Otevře přední dveře a v palubní přihrádce hledá žvýkačky. Potřebuje se zbavit té nepříjemné pachuti, která mu v puse zůstala po tom, co vypil černé espresso. Jak hluboko ještě může klesnout?

„Zdar!“ pronese někdo za jeho zády.

Michael se otočí.

Roger má velkou krosnu, plnou zhruba do poloviny. A vlasy rozcuchané, takže si na rozdíl od Michaela asi nepřivstal. Vedle něj postává Pinky, který prakticky okamžitě pronese: „Zapomněl jsem si ořezávátko.“

„Je ti snad pět?“ zeptá se Michael pobaveně a strčí si dvě žvýkačky do pusy. „Nějaký ti seženem. I kružítko.“

„Ňuňu,“ udělá na Pinkyho Roger.

Pinky ale navzdory tomu, že si z něj dělají legraci, působí docela spokojeně.

„Můžeme jít? Nebo na co čekáme?“ chce vědět Roger.

„Tak. Trochu před cestou… odpočíváme,“ odvětí Michael rozvážně a znovu se opře o kapotu.

Roger a Pinky si vymění pohled. Možná to na něm poznali, jak blízko šílenství se nachází. Ale co by jim měl asi tak říct? Pravdu? Že si s Alfabetem dokonce založili virtuální farmu, kde ještě před hodinou sklízel obilí?

Studentů přichází čím dál víc, druháci i třeťáci. Spolu s tím začínají ukládat svoje cestovní tašky do úložných prostorů.

Gabriel kráčí přes parkoviště a jde rovnou k autobusu. Má na sobě červenou mikinu a působí… v pohodě. Michael z něj nespustí pohled, a teprve když Gabriel zmizí uvnitř, kývne na kluky. „Tak jdeme.“ Vezme černý batoh, zamkne auto, a aniž by klukům cokoli řekl, rozejde se pryč.

„My jsme jako čekali na Garreta?“ pronese Roger nechápavě.

„Čekali jsme, až řekneš něco vtipnýho, ale tolik času zas nemáme,“ vysvětlí Michael vážně, čímž Pinkyho rozesměje.

V autobusu už je docela dost lidí a Gabriel sedí někde uprostřed. Zrovna se snaží rozmotat sluchátka.

Michaelovi připadá idiotské jen tak projít kolem, a tak na něj alespoň kývne. A není pravda, že by vnímal jenom svoji vinu, když k němu Gabriel zvedne hlavu. Naopak, je toho tolik, až ho to na chvíli ochromí.

„Sedneme si dozadu?“ zeptá se Pinky.

Gabriel se zprvu tváří neutrálně, jakože nic, ale pak na Michaela zničehonic vyplázne jazyk a zaksichtí se.

„Michaele, sedneme si dozad-“

Michael zastaví uprostřed pohybu a překvapeně na Gabriela civí, jenomže Pinky mezitím pokračuje dál, takže o Michaela zakopne – „Ježiši, sorry.“ – a kdyby ho Roger jedním rozmáchlým pohybem nechytil za popruhy batohu, nejspíš by se svalili na jednu hromadu.

Což Gabrielovi určitě neujde. Přinejmenším jeho úšklebek o tom svědčí.

„Jo, dozadu,“ pronese Michael, proti svojí vůli docela pobavený. I když přitom málem spolknul žvýkačku.

To máš za to, že na něj pořád čumíš. Čumět na kluka, kterému jsem dal kopačky s tím, že se na něj nemůžu ani podívat. Výborný. Skvělá práce.

Zadní sedadla jsou vždycky jejich a teď na nich sedí jenom jedna holka, která ovšem prakticky okamžitě vstane a jde pryč, aniž by jí museli cokoli říkat. Michael by ji tam třeba i nechal, ale zároveň její odchod nijak nekomentuje. Svalí se doprostřed a Roger o tom místu řekne: „Když budeme mít nehodu, projedeš po břiše celou uličkou.“

Michael znechuceně nakrčí nos a rozhlíží se kolem. „Větší kraksnu vybrat nemohli.“

„Kdyby ses proti tomu ozval, ředitel by ti možná objednal taxík,“ podotkne Pinky a pohodlně se uvelebí vedle něj. (Roger sedí z druhé strany.)

„Možná před měsícem,“ opáčí Michael. „Teď by mi zaplatil leda kontejner.“

Kluci se začnou smát.

Do autobusu nastoupí jeden z učitelů, odškrtne si jména všech přítomných a dá řidiči pokyn, že můžou jet.

Michael zakloní hlavu a na chvíli zavře oči. Vnímá zvuk motoru, jak se pod ním všechno třese, a nejraději by si vážně zavolal taxi. Nebo jel svým vlastním autem, jo, to by bylo úplně nejlepší. Nemá autobusy rád, nemá rád žádnou veřejnou dopravu. A pořád myslí na to, že na něj Gabriel vypláznul jazyk.

Co to jako mělo znamenat? Udělal to proto, že mě má na háku? Nebo tím ve skutečnosti říká, že chápe důležitost toho, že jsme se… rozešli. Tak už si to přiznej. Jasně, že jsme se rozešli. Měl jsem kluka. Dost možná od chvíle, kdy jsem poprvé vstoupil do jeho pokoje.

Když znovu otevře oči, automaticky pohlédne směrem, kde vidí hnědé vlasy. Vedlejší sedadlo je stále neobsazené. Michael nějakou dobu vážně čeká na to, jestli si ke Gabrielovi někdo nesedne, ze solidarity, z lítosti, nejlíp z kamarádství. Protože něco se od chvíle, kdy se Zach rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou, přece jen muselo změnit, ne?

Ale Kluk_Za_Sklem zůstává sám.

Mně aspoň zůstali Pinky a Roger. Zas ale na druhou stranu, kam by zrovna oni chodili? Zůstávali se mnou vždycky, když jsme si z Gabriela dělali srandu. Vezou se v tom taky. Jenom Zach to nepochopil.

Okamžiky, kdy má pocit, že v tom není sám, jsou úlevné.

Okamžiky, kdy má pocit, že v tom není sám, jsou vzácné a prchlivé.

Teď si ještě může připsat na účet to, jak Gabriela opustil.

Začíná pociťovat silnou bolest hlavy. Natáhne se, shodí ze sebe bundu a švihne ji na volné sedadlo vedle Rogera. Ten zrovna něco vykládá Pinkymu a už si stačil rozbalit i bagetu.

Sedadlo vedle Gabriela je pořád prázdné a Michael… Michael to chce změnit, z valné části dost možná i kvůli sobě, aby o tom nemusel celou cestu přemýšlet a necítil se kvůli tomu mizerně. Otočí se k Pinkymu. „Jdi si sednout ke Gabrielovi.“

„Cože?“

„Já nemůžu a Roger nepřipadá v úvahu. Jsi tím pádem jediná možná volba. Takže…“ Michael významně povytáhne obočí.

„Jako na celou cestu?“

„Na jak dlouho bude chtít. Ale jo, na celou cestu, když tě odtamtud nevyrazí.“

Pinky o tom chvíli přemýšlí. Pak ale s jistou dávkou rezignace posbírá svoje věci. „No výborně,“ prohlásí kousavě. „Třeba bude mít ořezávátko. Na rozdíl od vás.“ Něco v jeho gestech ale prozrazuje nejistotu a Michael se vlastně nediví. Naposledy mu Pinky přiznal, že se před Gabrielem choval jako srab. Po tom, co mu Gabriel napálil, že se pokusil o sebevraždu, Pinky nedokázal přiznat svůj díl viny.

Ale možná jenom potřebuje trochu popostrčit. A Gabriel definitivně potřebuje zaplnit prázdnou sedačku.

„Spát budu ale s vámi,“ oznámí Pinky nekompromisně, jako kdyby se bál, že ho Michael bude nutit sdílet s Gabrielem i pokoj. Nečeká, co Michael odpoví, a rozejde se uličkou pryč. „Můžu si k tobě sednout?“ je poslední, co k zadním sedadlům dolehne.

Ale Gabrielova odpověď musí být kladná, protože navzdory tomu, že si s ní dává na čas, Pinky po chvíli přece jenom zapadne vedle něj.

Michael na sobě ucítí Rogerův pohled. „Co je?“ zeptá se unaveně.

„Tebe to musí hodně žrát. To všechno.“

„Jo,“ přizná Michael, ačkoli si není jistý, jestli Roger tím vším myslí fakt, že si pomalu celá škola myslí, že je totální hajzl, anebo zpětnou lítost nad každou zákeřností, kterou Gabrielovi provedli. Ale nechce to rozebírat. „Takže,“ plácne první věc, která ho napadne, „kdo se podle tebe dostane do NFL?“

***

Město překvapivě není velké, nehledě na to, jaké zázraky v sobě ukrývá. Takhle nějak to řekne učitel chvíli před tím, než jim dá rozchod. Každému z nich vrazí do ruky plánek, na kterém je vyznačené Muzeum moderního umění – Pinky z toho svého složí harmoniku.

Na internetu zjistí, že se poblíž nachází menší, trochu hipsterská kavárna. Michael pro sebe objedná tousty s mozzarellou a rajčaty a k tomu velkou sklenici jablkového moštu. Dokonce si ani nijak nestěžuje, že nenašel na lístku nic lepšího. Vlastně, od chvíle, kdy poslal Pinkyho za Gabrielem, má úplně jiné myšlenky.

Sáhne pro sáček s cukrem a začne ho přesypávat ze strany na stranu a všelijak mačkat. Jeho údělem je očividně zničit všechny takové sáčky v úplně každé kavárně, kterou navštíví.

Dokonce sní bez řečí úplně všechno, co mu obsluha donese (až na listy polníčku, zakápnuté olivovým olejem).

Pinky a Roger zastávají většinu konverzace a Pinky přitom zvládá rychlou črtu kavárny. Michaelova náhlá zamlklost je očividně nijak neznepokojuje. Poslední dny jsou vůči jeho náladovosti a rozmarům dost imunní. Nejspíš chápou, že není zrovna v té nejlepší situaci a že to schytal za ně všechny, což z nich dělá překvapivě tolerantní bytosti.

Škoda, že Michael zas tak tolerantní není.

Sáček s cukrem kompletně rozcupuje, ale něco říct se odváží až v Muzeu. Tematicky v oddělení věnovanému romantismu, kde má dle informací v muzejní příručce moderní umění své kořeny. Možná je tedy na vině replika Saturna požírajícího jedno ze svých dětí, že Michael už nevydrží mlčet. A možná za to může Gabrielův zaujatý výraz, s jakým si prohlíží výjevy impresionistů na druhé straně místnosti. „Co to jako mělo znamenat?“

Pinky se rozhlédne, ale většina studentů je o několik obrazů dál, takže mu dojde, že Michaelova otázka směřuje na něj. „Co?“

„Měl sis k němu sednout, aby si nepřipadal sám, ne se s ním celou dobu bavit. To mi chceš říct, že jste našli tolik společných témat?“

„Eeeh – jo? Ne?“ Pinky očividně netuší, jaká odpověď je správná.

„Skvělý,“ přikývne Michael. „Třeba?“ Dojde k dalšímu obrazu, kde jsou zpěněné vlny rozbouřeného moře, ale nic z toho nevnímá. Taky ignoruje Rogera, který na něj mává, aby se šel podívat na nějakou nahatou ženskou, která vypadá, jako kdyby ji někdo rozložil na pixely.

„Ptáš se mě, o čem jsme spolu mluvili?“

Michael pokrčí rameny.

„Tak různě. Snad jsem konečně dokázal dát najevo, že mě to všechno mrzí. Řešili jsme filmy, má docela dobrej vkus. V tomhle se s ním shodnu asi víc než s tebou. Taky říkal, že poslouchá Hurts, prý jste spolu byli na koncertě. O tom jsem nevěděl. A jinak… Proč se na mě tak díváš?“

„Jak?“

„Jako kdyby… Michaele, tobě vadí, že jsem mluvil s Garretem, když jsi mě za ním sám poslal? To jsem měl celou dobu mlčet?“ Pinky povytáhne obočí a společně, aniž by přerušili konverzaci, udělají pár kroků dál, směrem k expresionismu. Dalším svědkem jejich hovoru se tak stává Egon Schiele.

Michaelovi je ale veškeré umění totálně ukradené. Nejkrásnější barvy už viděl, nejkrásnější odstíny zelené. Nic z tohohle ho doopravdy nemůže uchvátit.

„Ty vole,“ pronese Pinky překvapeně, fascinovaně a nejistě zároveň. „Ty snad žárlíš.“

„Nebuď debil.“

„Tak o co přesně tady jde?“

Michael vzdychne. Bolest hlavy, která se začala projevovat v autobuse, se teď znovu připomene. Takže si promne spánky. A jen tak mimochodem nenápadně zkontroluje Gabriela, který právě zachází do výklenku věnovanému surrealismu. Podle informací v letáku se tam nachází replika obrazu Nadreálná realita.

Pinky pořád trpělivě čeká.

„Nežárlím.“

„No tak ne.“

„Řekl jsem, že nežárlím!“ odsekne Michael.

„Jasně že ne. Rozhodně to tak nevypadá,“ přikývne Pinky se smrtelně vážným výrazem, ale pak už nevydrží a vyprskne smíchy. „To se nesměju tobě, to ten banán,“ ukáže na plakát. „Nemám rád Andyho Warhola. Tohle jsou podle mě samý sračky.“

„Jo, ten banán je vážně hnus,“ přikývne Michael. Pak to taky nevydrží a uchechtne se. Dopřeje sám sobě hluboký nádech, a když promluví, už zní zase relativně klidně. „Trávil jsem s Gabrielem hodně času. Fakt hodně času.“

„A teď ti chybí?“

„Jo.“

Pinky působí zamyšleně. „To bude dobrý,“ řekne. Michael si uvědomuje, jak moc bezvýznamná ta věta je, ale v tu chvíli pro něj znamená hodně, dokonce ho uklidní. Obzvlášť když pak Pinky dodá, jakoby nic: „Myslím, že mu taky chybíš. Možná jsme si celou dobu dělali srandu z něčeho, co je pravda.“

Garret je z tebe hotovej. Šuká tě očima. Nakresli mu Michaela, ať si ho může vylepit nad postel. Nenajdem mu holku, aby se z toho dostal? Jemu? Můžem to zkusit, ale podívejte se. Je z Michaela úplně v prdeli.

Michael ale ví, že to Pinky myslel jinak, že tím ve skutečnosti říká: „Možná jsme si celou dobu dělali pitomou a idiotskou srandu z toho, že je do tebe doopravdy zamilovaný.“

Ale třeba tím taky zároveň myslí: „Možná jsme si celou dobu dělali pitomou a idiotskou srandu z kluka, do kterého začínáš být zamilovaný ty. Tak kdo je tady ve skutečnosti ubožák?“

Ačkoli tohle by Pinky nikdy neřekl.

To jenom Michael přemýšlí nad skrytými významy. Jestli jsem zamilovaný já.

V žádném z těch podělaných obrazů odpověď nenajde.

***

Před návštěvou Muzea egyptských bohů se jdou ubytovat na nedaleký hotel, jehož vzezření Michaela rozhodně nijak zvlášť neuspokojí. Dostane naprosto průměrný pokoj s Pinkym a Rogerem, kde je televize o velikosti krabice od bot, když trochu přehání, a ve sprše naprosto odporný plastový závěs. Překvapivě má ale plnou hlavu úplně jiných věcí, než aby kontroloval, jestli není na jeho posteli zažloutlá matrace (určitě ano).

Po cestě procházeli kolem místního kina, kde visel obrovský plakát s upoutávkou na noční projekci Blade Runnera. Na stejný film Gabriel před pár dny kliknul na Facebooku a jeho odpověď byla: zúčastním se.

Michael otevře internet – musí se připojit přes data, protože místní wifi je pomalá – a zjistí, že Blade Runner zas tak velký boom nezažívá a jeho promítání se vztahuje na tohle konkrétní malebné město. Navíc Gabriel přece rád zkouší nové věci a nejspíš na to nekliknul jenom z rozmaru.

Takže ano, existuje možnost, že se před půlnocí vykrade z hotelu a půjde do kina.

Nebo mi už definitivně hráblo.

Přemýšlí o tom (o kinu a Gabrielovi, ne o tom, jestli je šílenec) a jen na půl ucha vnímá Rogerovo vyprávění, jak se k němu v Muzeu moderního umění nachomýtla nějaká druhačka a pustila se s ním sama od sebe do hovoru, což ho strašně zaskočilo, takže netušil, jak reagovat, než si vzpomněl, že má jednu báječnou a vtipnou historku, jak přišel ke své jizvě.

„Neee,“ zaúpí Pinky, „hlavně ji neopakuj i nám, prosimtě.“

Jenže Roger se samozřejmě nedá odradit, a to ani tehdy, když mu Michael řekne, že ho nechají spát na balkóně a Pinky mu přislíbí ve spánku nakreslit zakroucený vous.

Když historka skončí (Roger nebral jejich výhrůžky v potaz, dokonce řekl, že zakroucený vous je sen), Michael se vrátí k telefonu a Pinky mu pohlédne přes rameno: „Blade Runner, jo? Garret říkal, že má ten film rád.“

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

14 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
aduška
22. 3. 2022 18:45

Uuuu. To je tak sladký. Tak Michael si začíná pomalu uvědomovat. Tenhle díl mě bavil. A strašně moc bych chtěla čtvrtek. A myslím si, že Pinky bude s pravdou o Michaelovi a Gabrielovi vklidu. Těším se, jestli se ty dvě zlatíčka v tom kině sejdou, a jaká bude Gabrielova reakce. 😊 Vážně moc pěkný, holky.

Saj
23. 3. 2022 10:04

Těžká zamilovanost do Michaela se mě pořád drží. Konečně si začíná připouštět, že je zamilovaný. Naprosto geniální díl a děsí mě ten počet dílů, které nás čekají do konce. Vůbec se mi to holky nelíbí. Ale chci čtvrtek a zjistit, jestli se potkají v tom kině nebo ne. Aaaa! Trápíte nás holky hezky!

Hanka
23. 3. 2022 21:13

Exkurze má rozhodně pozitivnější atmošku než ta depka minulých týdnů (DÍKY!!)
Chudák Michael, dost se v tom všem plácá. On to ale nějak zvládne.
Myslím/doufám, že Gabriel s ním bude chtít sdílet ten obří pokrok s tátou.

Květa
23. 3. 2022 22:24

To je neskutečný, já mám Michaela čím dál radši. 😀
Dámy, od vás, by se měli ostatní učit, co je vývoj charakteru.

MaCecha
24. 3. 2022 9:32

To skoro vypadá, že si budu moct odškrtnout i Pinkyho (navazuji na komentář u kapitoly 37 a 38: …Pinkyho, který se ještě musí předvést v celé své kráse). No, taky už moc času nezbývá, že, ten blížící se konec mě rmoutí :(.

Minule se vám to, E&K, s tím prvním slovem nějak nepovedlo, asi jste opravdu marod (jinak si to neumím vysvětlit! :D). Tak snad vám je už líp a další kapitolu začnete slovem.. JE. Anebo to, jako vždy, zachráníte těmi mnoha dalšími slovy neuvěřitelně uvěřitelného příběhu :*.

Tereza
24. 3. 2022 14:32

Chudák Michael 🙂 Ale čím dál víc si myslím, že zrovna jemu to odloučení prospěje. Aspoň si srovná myšlenky, vytřídí city a pocity a bude pak třeba vědět, co chce. A co má dělat 🙂

Karin
24. 3. 2022 20:25

Michael je zlatíčko jsem zvědavá na Gabriela.

Lucka
23. 4. 2022 16:52

Tahle kapitola se mi líbila. Asi hlavně kvůli Pinkymu 🙂