39 MICHAEL


Pro ty tvoje krásný oči.

Pro ty nekrásnější oči na světě. Nikdy předtím netušil, že má zelená tolik odstínů. Tak pije vodku, aby si ji nepřipomínal – pije se zakloněnou hlavou a trocha mu vyteče koutkem úst. Strašně ho to rozesměje, vyprskne a skoro si nestačí zakrýt dlaní pusu.

Vlasy má zpocené a z toho, jak si je odhrnuje z čela a prohrabuje, mu trčí na všechny strany. „Ježiši, já chcípnu asi,“ řekne nahlas, ale přes hudbu ho nejspíš stejně nejde slyšet. Pořád se směje, cítí ten smích pod žebry, jak jím rezonuje, a jedna z mlhavých, alkoholem pokřivených myšlenek patří tomu, že se takhle nesmál už strašně dlouho. Bezstarostně, nezatíženě. A když má pocit, že na něj ty zelené oči koukají ze dna sklenice, tak je vypije.

Objedná další panáky pro sebe i pro Rogera, který se chechtá, až se prohýbá v pase. Posledních několik minut se baví tím, že sledují Pinkyho. Ten postává nedaleko a očividně flirtuje s jednou holkou.

„Vsadím se, že si od tebe nenechá napsat číslo na ruku,“ zakřičel mu Michael do ucha před třemi panáky.

Jsem Michaelův. Tuhle myšlenku setřásl docela rychle, během kolečka tequily, když se zakousnul do plátku limety. Bylo to obzvlášť kyselé.

No a teď s Rogerem čekají, jak celá situace dopadne, protože mají úplně všechen čas světa. Jako… přeběhnout přes fotbalové hřiště s míčem, zatímco ostatní hráči teprve nastupují. Vnímat čas zpomaleně. (Michael ten kus limety upustil na zem, aby názorně ukázal, jak zpomaleně myslí.)

Holka, k níž se upírá Pinkyho pozornost, je očividně taky trochu opilá, protože si vzápětí vykasá tričko, skoro až k pupíku, a dovolí Pinkymu, aby jí telefonní číslo napsal na břicho.

Michael s Rogerem znovu zařvou smíchy.

Všude jsou stroboskopická světla, blikají, kloužou jim po těle, disko koule, barevná světla, obrovské reflektory. Přitom jsou jednou nohou pořád ve tmě.

Michaelova pozornost se rozprostře. Už toho vypil tolik, že mu připadá, jako kdyby někdo obalil okolní svět průhlednou fólií, čímž ho jaksi rozostřil. Nebo! Jako kdyby na něj koukal skrze pravítko. To dělával jako malý kluk hodně často, že skládal průhledná a zelená pravítka za sebe a díval se, jestli se všechno změní.

Najednou ho přepadne silná lítost, že už tím malým klukem není.

Vrávorá na parket mezi lidi, kteří tancují. Ve vzduchu jsou cítit jejich parfémy, kouř z cigaret, tráva a taky pot.

I am a victim of you and your misery. I feel resentment in my blood, oh how the wounds are so deep.

Už je to deset dní, co s Gabrielem nemluvil. Dal mu náramek na tribunách. Měl za sebou vážně těžký den – nejdřív ta věc se Zachem (ta věc zabodnuté kudly v zádech), pak rozhovor v ředitelně a návštěva trenéra, který mu vážně foukal kouř do obličeje, což pochopitelně nebylo to nejhorší. Nebo to spíš nebylo ani zdaleka tak hrozné jako výrazy jeho spoluhráčů.

To Gabrielovi neřekl.

Theres nowhere to hide.

Kdo je ve skutečnosti křehký? Já, nebo on?

Michael se protlačí skoro až k místu, kde stojí DJ, ale už si nepamatuje, co svojí strastiplnou cestou od baru vlastně sledoval. Navíc zrovna začíná refrén, takže se nechá strhnout. Chce zapomenout, zapomenout, zapomenout. Skáče spolu s ostatními a po chvíli pochytí i text, který začne s čím dál větším zalíbením opakovat. Nakonec křičí tak nahlas, až ho z toho bolí hlasivky.

Do you know you’re breaking on me? Do you know you’re breaking on me? Do you know you’re breaking on me? Do you know you’re breaking on me? Do you know you’re breaking on me? Do you know you’re breaking on me? Do you know you’re breaking on me? Do you know you’re breaking on me? Do you know you’re breaking on me?

Někdy ke konci týdne našel ve skříňce vzkaz, kde stálo: Doufám, že skončíš špatně, ty jeden ubožáku.

Lidi ze školy na něj začali pohlížet se znechucením. Buď očividným, anebo dobře skrytým, tak, že se jim odráželo jenom v očích. Snad nikdo si ale nedovolil říct mu něco přímo. Jedině učitelka Brownová se ho po hodině zeptala, jestli je pravda, co se teď říká. V té otázce nebyl žádný vztek, spíš jakási umučená lítost. Jako kdyby ji snad hluboce zklamal.

„Není to pravda, paní učitelko,“ odpověděl přehnaně zdvořilým tónem.

Jako školáček. Jako jako. Jak to, že se mu pořád tak strašně moc stýská?

Do you know you’re breaking on me?!!!

Zach se mu vyhýbá a on se vyhýbá Zachovi. Bývalý Michael, Michael před tím, než poznal Gabriela v hotelovém pokoji uprostřed velké postele, by mu nejspíš neváhal rozbít hubu. Ale tenhle Michael, ožralý, tancující, s plnou hlavou rotujících myšlenek, nic z toho udělat nechce. Necítí ani nějakou ukrutnou zášť, jako spíš apatii.

Proč by se měl proboha Zachem ještě někdy zabývat?

Ta jedna pokrytecká svin-

No tak možná se jím občas zaobírá, ale zmlátit ho nechce. Na tréninku dělal, že ho nevidí, což nebylo zrovna jednoduché, protože ještě pořád tak nějak vede tým. V první chvíli se bál, že ho kluci budou bojkotovat, ale všichni poslouchali, když po nich něco chtěl.

Jenom v šatně bylo hrozné ticho.

Roger z legrace nabídnul, že ho můžou osprchovat ledovou vodou, aby Michaelovi zlepšil náladu. A Michael to ocenil, ale řekl ne. Ani ne tak kvůli tomu, že by ho napadlo: Tohle po Rogerovi nemůžu chtít. Jako se spíš bál odmítnutí ze strany kluků. Kdyby jeho požadavek, nabídka, pokus o legraci, vyzněl naprázdno. Tehdy by prohrál.

Stejně, jako by prohrál, kdyby poslal spolužáka Trevora pryč ze svého oblíbeného místa v lavici u okna a Trevor by se nehnul. Michael by asi neměl sílu ho vytáhnout, nebo mu nějak vyhrožovat. A ostatní by tak viděli jeho slabost.

Na slabost se nabaluje další slabost, nebo tak něco. To si možná jednou přečetl na Instagramu, když z nudy projížděl náhodné profily a fotky.

House is falling.

Jakmile písnička skončí, Michael cítí, že má trochu suché rty, tak je olízne. Chutnají slaně a on přemýšlí, jestli se vydat zpátky k baru, ještě něco vypít. Protože o tomhle dnešní večer je. Prochlastat se až do rána! Jenomže než svůj nápad stačí zrealizovat, dav ho znovu strhne, když DJ pustí novou písničku, tentokrát nějakou pecku, kterou Michael často slýchává v rádiu, když jede autem.

Pamatuje si sedadlo spolujezdce Gabrielovu přítomnost a otisk jeho těla z chvíle, kdy spolu hleděli do tmy?

Michael ho na chodbách potkává méně, než by si přál, ačkoli si zároveň není jistý, zdali si doopravdy přeje ho potkávat. Žádný z jeho pohledů se o Gabriela totiž nezachytí, Gabriel je neopětuje, jako kdyby byl Michael vzduch.

Nosí ten náramek?

Michael ano. Ovázal si ho kolem zápěstí ještě ten den, kdy se spolu… rozešli. Trvalo mu to, protože pochopitelně nemohl a nechtěl nikoho požádat o pomoc, takže si musel pomáhat zuby. Udělal pořádně silný uzel, utáhl to tak, aby to už nikdy nešlo sundat, žádná z těch tmavě hnědých nitek. Jedině přestřihnout, což neudělá.

Tohle je teď jediné pouto, které mezi sebou s Gabrielem mají. Ale myšlenky přes to posílat nejdou. Druhá strana permanentně mlčí.

Michael tráví dny tak, že sleduje stream Kluka_Za_Sklem, chlácholí se jeho virtuální přítomností. A sleduje ho tak pečlivě a upřeně, že sám pro sebe pojmenoval úplně všechny ryby v akvárku.

Jo a taky jezdí na motorce a vyhýbá se mámě, která s ním hovoří pečlivě neutrálně, možná trochu chladně. Táta se zatím nestačil vrátit ze služební cesty a těžko říct, jestli (a jak) to bude chtít s Michaelem po příjezdu řešit.

Možná ale řekne něco jako: To se ti moc nepovedlo, kapitáne.

Michael se znovu rozesměje. Někde v davu zahlédne Rogera a Pinkyho, kteří tancují s holkami. Když si ho všimnou, protlačí se k němu a Pinky ho chytí za rukáv, táhne ho do hloučku, protože oni ho nikdy neopustili.

House is falling.

Ta písnička už dávno nehraje, ale pořád zní Michaelovi v hlavě. Padá, padá, padá. Zvedne ruce a světla mu kreslí stíny na obličeji, odrážejí se v modrých očích. Ty modré oči mají zvláštní lesk.

Ještě jedna věc se vlastně změnila. Poslední dobou chodívá častěji na Facebook. Gabriel Garret si ho z přátel nesmazal a Michael někdy roluje jeho zeď až úplně na začátek, k datu, kdy se narodil.

I díky tomu taky ví, že Gabriel na svoji existenci nijak nerezignoval. Před pár dny kliknul na nějakou bizarní akci, z jejíhož popisu Michael usoudil, že jde o celonoční hraní deskovek (ale stoprocentně jistý si nebyl). A taky měl zájem o půlnoční promítání starého a kultovního filmu, jehož název si Michael taky nezapamatoval. Možná něco jako… Blade? V hlavě mu ale utkvělo slovo kultovní a na chvíli měl na Gabriela fakt vztek, že se ten snob chystá do kina. A že BoJackem Horsemanem dost očividně opovrhoval.

Co je mu do Gabriela?

Krom toho, že je k němu přitahovaný jako jablko… padající ze stromu, což dokazuje to… gravitaci.

House is falling. House is falling. House is falling down.

Najednou stojí u baru a lije další panáky, pěkně poskládané v řadě. Žaludek ho pálí tak silně, že by bylo možná jednodušší, kdyby zvracel. Ale to on ne. Spadnout do bazénu, zavřít někoho do komory, jo. Pozvracet se, ne.

Olízne sůl ze zápěstí.

Roger si sundává tričko a otírá si do něj obličej. Pinky něco vykládá, ale není mu rozumět. Ruku má přitom ledabyle přehozenou kolem ramen neznámé holky. Michael jí drze vyhrne tričko, aby se přesvědčil, jestli je to ta, které psal Pinky svoje telefonní číslo na břicho.

Není. Dá Michaelovi facku a její dlaň sjede po jeho zpocené tváři.

Michael ji propaluje horoucíma očima a směje se.

To je legrace, že mě žádná z těch holek nerajcuje. Haha.

Napadne ho, že by o tom napsal Alfabetovi. A taky že Alfabet může být prakticky kdokoli. Klidně právě ta cizí holka, nebo DJ, nebo někdo ze školy. Nebo prodavačka těstovin. Chlap na benzínce. Kdokoli. Přitom zrovna jemu se poslední dny svěřoval se svým zlomeným srdíčkem.

Ale neřekl mu všechno.

Něco je mezi ním a Gabrielem, na to nikdo nedosáhne. Michael to zkusí a na chvíli znovu zvedne ruce. Roger mezitím objedná další panáky.

Michael řekl mámě, že bude spát u něj. Bylo to hodně spontánní. Ležel u sebe v pokoji, sledoval stream, na kterém se Gabriel skláněl nad nějakou učebnicí, anebo knihou, těžko říct, Michael to přes rybu jménem Louis C. K. neviděl, zkrátka ležel u sebe v pokoji a napadlo ho, že se potřebuje odreagovat, jinak ho z toho trefí.

A napadlo ho… Že by mu napsal.

Pro jednu pusu do pokoje oknem. Aspoň jednu.

Jo a někdo napsal na zeď záchodů, že je Michael Cassidy pořádná píča! Ale to s tím vůbec nesouvisí.

Pak najednou seděl v autě a hnal to městem k Pinkymu domů – málem zazvonil u sousedů, protože si fakt nebyl přesně jistý, v jakém vchodě Pinky bydlí. Otevřela mu nějaká malá holka, asi Pinkyho sestra. Ta s alergií. Každopádně neměla tušení, kdo Pinky je a Michaelovi došlo, že skoro vůbec nepoužívá jeho jméno.

Takže Pinky nasedl na sedadlo spolujezdce, kde ještě nedávno seděl Gabriel.

A jeli pro Rogera, který z toho byl totálně v šoku.

Ani jeden z nich ale Michaela neodmítl, alespoň něco se nezměnilo. Jestli pak měli pocit, že je zvláštní, když jsou jenom tři a ne čtyři, nijak to mezi sebou neřešili. Dali přednost Michaelovi před Zachem.

House is…

Michael jim za kamarádství koupí panáky. Opírá se o bar, z kapsy doluje zmuchlané bankovky a některé mu spadnou na zem. Ruku s náramkem má položenou v nějakém rozlitém alkoholu, takže mu možná už bude vždycky připomínat tenhle večer. Kdy byl s kamarády, kteří se na něj nevykašlali, a přitom mu strašlivě chyběl Gabriel.

Fólie, kterou někdo obalil okolní svět, je dvojitá. Lidi splývají, není mezi nimi nikdo konkrétní. A už vůbec ne zelené oči, které by Michaela zachránily.

„Jsem živej!“ zakřičí nahlas a rozesměje se, protože si není jistý, jestli tomu věří.

Pinky a ta cizí holka se začnou líbat.

Michael si promne spánky. Hudba mu duní v mozku, který v lebce létá sem tam jako pingpongový míček.

Roger nadšeně poskakuje a třepe hlavou, jako kdyby vylezl ze sprchy. Tričko má volně hozené přes ramena a při každém pohybu se mu na břiše rýsují svaly.

„Jdeme tancovat!“ zařve Pinky a jeho horký dech pošimrá Michaela na uchu.

Gabrieli, Gabrieli, Gabrieli.

Michael se vrávoravým krokem vydá ven a prsty se dotýká zdi, aby nespadl. Neuvědomuje si dlouhou chodbu, ale pozná, že je na čerstvém vzduchu, když mu studený vítr vžene slzy do očí.

Roztřeseně sáhne pro mobil a napíše Gabrielovi esemesku. Jedním ramenem se opře o zeď, spíš na ni tak jako dopadne.

„Nemáš cígo?“ zeptá se někdo.

„Ne-eee,“ odvětí Michael přehnaně hlasitě.

Chvíli čeká, jestli Gabriel odepíše, mžourá na displej, ale nic se neděje. To je teď jeho život. V očích ostatních je největší hajzl pod sluncem (i když je noc) a přitom se nic neděje. Den za dnem.

Ale Gabriel u jídla sedává s cizími lidmi a vypadá to, že je v pořádku.

Esemeska pořád nepřichází.

Michael doklopýtá k obrubníku a dosedne na něj, vrazí hlavu mezi kolena a všechno se s ním motá a překlápí.

Chce se mu strašlivě brečet, ale slíbí si, že to vydrží. Kouše se do jazyka. Jeho jazyk v tom hotelovém pokoji přejížděl Gabrielovi po krku, laskal ho. A ještě před těmi – už zapomněl, kolik dní uběhlo… ho líbal i na hrudník, a dokonce zuby jemně sevřel jeho bradavku.

Klučičí bradavku.

Nikdy v životě nemyslel, že to udělá, bum, ale to měl asi chodit do jiné školky, aby na Gabriela nikdy nenarazil a jejich osudy se nezapletly jako dva náramky.

Michael za svůj náramek zuřivě zatáhne.

Gabriel neodepisuje.

Je mrtvý, leží na posteli a z jizev se valí krev.

Michael zakroutí hlavou. „Ne, ne, ne…“

„Asi blbej trip,“ zasměje se někdo.

Zevnitř k němu doléhá hudba, která ho zatím ještě pořád udržuje v přítomnosti, ačkoli myšlenky se rozprchávají čím dál víc. V kapse nahmatá klíče od auta a pevně je sevře, jeden z klíčů si zaryje do dlaně, aby sám sebe probral.

Možná bych k němu zvládl dojet. A pak co? Vyznal bych mu lásku pod oknem jako Romeo?

„Asi těžko!“ štěkne Michael na poloprázdnou ulici. Stejně vrávoravě, jako vyšel ven, zamíří dovnitř.

Takže ty myšlenky se rozprchávají. Mizí v umělém kouři. Utečou mu, když pro ně hmátne. Ale jedna z nich je víc než zřetelná. Gabrielovi je beze mě líp.

V chodbě narazí na Rogera a vezme ho kolem ramen, prakticky se na něj napůl svalí. „Jsem sráááč,“ protáhne lítostivě.

Roger ho přátelsky poplácá po rameni, protože mu beztak nerozumí ani slovo. Už si stačil obléct tričko, i když obráceně. „Hledali jsme tě!“ řekne nahlas.

Michael pokrčí rameny.

Do you know you’re breaking on me?

Zevnitř k němu doléhá ta písnička jako ve smyčce. Ale přesně takový má poslední dobou pocit. Že je uvězněný ve smyčce. Tak strašně touží po Gabrielově přítomnosti, tak moc, až ho to fyzicky bolí. Někdy na začátku večera měl velké plány – ožrat se a zapomenout, alespoň na chvíli. Třeba si i užít s nějakou holkou, což mu zpětně připadá naprosto nes… neuste… neuskutečnitelné!

Chce přece jenom jeho.

Na bar prakticky dopadne a kouká na barmana s podepřenou hlavou. „Džus,“ přikáže, ale nezní tak autoritativně jako jindy. Spíš se mu plete jazyk.

Roger někam zmizel, takže teď možná hledá Pinkyho. A až se najdou, tak budou hledat Michaela. Tolik hledání na jeden večer.

Michael dostane džus i s brčkem. Chvíli ho kouše, než řekne: „To ta exkurze. Jak jsem se o ní dozvěděl, měl jsem pocit, že si potřebuju vypláchnout hlavu. Že to je snad vtip. Navíc budeme spát v hotelu a mě hotely rajcujou. Mám je spojený s ním. Exkurze. Nechápu, že si škola vymyslela něco takovýho. Dává přece smysl, že druháci a třeťáci pojedou spolu.“

Takhle nějak to zní jemu samotnému, ale barman možná slyší něco jiného, protože povytáhne obočí a zvýšeným hlasem řekne: „Dneska už ti nenaleju.“

Na displeji není ani jedna odpověď.

Michael kouše brčko a cvaká další esemesku.

Pinky se objeví zničehonic, na puse má rozmazanou rtěnku, a objedná dvě vodky. Jednu přistrčí před Michaela (a barman zakoulí očima).

Prosím, prosím, odepiš mi. Prosím.

Myslí na ty zelené oči. Chtěl by je zlíbat a tou představou sám sebe znovu rozesměje.

„Jdu najít Rogera!“ zařve Pinky.

Michael se opře čelem o bar.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

20 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Petra
15. 3. 2022 21:46

Nemohla jsem se dočkat téhle kapitoly, vlastně jsem asi chtěla vědět jak špatně na tom Michael bude a jestli náhodou nezmění školu. Co na to napsat? asi vítejte v Michaelove soukromém pekle. Je jasné, že Gabriel na tom nebude o moc líp. Takže jsem zvědavá na tu exkurzi. Ikdyz kluci neskončí ve stejném hotelovém pokoji věřím že se něco stane. Buď se kluci potkají na chodbě a Gabriel bude chtít vědět proč mu Michael posílá smsky uprostřed noci nebo Michaela udělá žarlivou scénu nebo tak něco. Každopádně po téhle kapitole začínám věřit tomu, že se dozvíme kdo je Alfabet. A… Číst vice »

Belinda
16. 3. 2022 14:56

My heart is broken💔

Nevím co to o mě jako člověku vypovídá, když miluju Michaela a je mi ho líto, ale prostě aaaaaaa… navíc NOSÍ TEN NÁRAMEK!! 😔🤭
Jako jasný, ve skutečnosti bych ho nesnášela, ale když ta Evička ty “zlý” kluky pokaždé dokáže napsat tak…. Ani nevím jak to říct.
#chciklukyzpatkyspolu
Jen tak mimochodem….. už se chystají rodiče frnknout do tý Austrálie? Já jen že na to stále čekám a nepřestanu v to doufat 😄😄

aduška
16. 3. 2022 16:42

Je mi Michaela tak strašně moc líto. I když se ze začátku nechoval úplně nejlíp, přesto mi přijde jako opravdové zlatíčko. 😟
Je moc hezký, že nosí ten náramek. Ještě si to možná pořádně neuvědomuje, ale je jasné, že mu brzo dojde, že se opravdu zamiloval. A doufám, že ten náramek Gabe uvidí a dojde mi, že nejspíš pro Michaela znamená víc než by čekal.
Taky jsem dost zvědavá, kdo je Alfabet. Snad se tuhle tajnůstku taky dozvíme.
Už aby byli kluci zase spolu. Myslím v tom dobrém smyslu. Nejlíp navěky. 😁

Mirek
16. 3. 2022 16:51

Je zvláštní, že Michael má Gabriela rok nablízku, všemožně ho šikanuje ( asi si to neuvědomuje, protože to dělá všem v okolí) a teprve po tragickém šoku zjišťuje, že Gabriel je fajn kluk…

Tereza
17. 3. 2022 10:06
Reply to  Mirek

Mě to skoro zpětně přijde, jako kdyby na Michaela Gabriel vždycky nějak zvláštně působil, proto mu věnoval tolik času a svojí „zvláštní péče“. Protože na nikoho jiného se tak moc nezaměřoval. Prostě jako kdyby mezi nimi panovala nějaká zvláštní chemie vždycky. Jenomže Michael to prostě zpočátku nějak špatně pochopil 😀 Protože, jak sám přiznal, moc nepřemýšlel… A že je to citlivej kluk, to asi taky zjistil sám až později… Jako kdyby potřeboval nějaký kopanec. Ta proměna je hrozně hezky napsaná. Jako by se Michael probudil. Kdo je ve skutečnosti křehčí? Já, nebo on? – To se mi moc líbí. To… Číst vice »

MaCecha
17. 3. 2022 10:25
Reply to  Tereza

Líp bych to nenapsala 🙂

Lucienkaaa
16. 3. 2022 21:10

Au, au. Tohle vážně bolelo. Dám tak ještě maximálně jednu kapitolu tohohle srdcebolu a skončím s hlubokou depresí… 😥 Píšete to skvěle, holky ❤️💔

Karin
16. 3. 2022 23:31

Doufám že si to kluci vyřikaj je mi jich moc líto.

Saj
17. 3. 2022 7:40

Tohle bolí, fyzicky i duševně. Evi píšeš dokonale tyhle čů*ácký kluky, které si pak ve finále všichni zamilujeme. Ale ta Michaelova potřeba být s Gabem mě dostala do kolen a já při čtení v metru měla co dělat, abych nebrečela. Potřebuju je spolu, ale bojím se, co jste si na nás přichystaly.

MaCecha
17. 3. 2022 9:35

Ve vodce je pravda! 😀
Děkuju za další úžasnost a jdu si dát vodku, abych měla pravdu, když řeknu, že další kapitola začne slovem.. UŽ. Ale už! :).

Květa
17. 3. 2022 23:01

Já úplně miluju opilé kapitoly. I když se mi z nich někdy láme srdce.