38 GABRIEL


Zvláštní, jak rychle se všechno může obrátit vzhůru nohama.

Gabriel měl se změnami zkušenosti. Přechod na střední byl velká změna. Druhák byl změna. Lednový návrat do školy byl změna. Kamarádství s Michaelem byla v jeho životě obrovská změna. Ale nic, vážně nic, ještě nikdy nezměnilo úplně všechno takhle rychle, a to měl za sebou pokus o sebevraždu, takže…

Jenže ono to s tím pokusem vlastně asi souviselo.

Následek toho, co udělal.

To řekla máma, když společně vyšli z ředitelny. Otočila se na něj a v očích měla ten příšerný, nekonečný vztek. „Každý musí za své chování nést následky.“ Myslela tím samozřejmě Michaela, ale ono to v konečném důsledku i dost dobře sedělo na Gabriela, což jí nejspíš nedocházelo.

Že i Gabriel něco udělal, přišlo se na to a teď nastala ta chvíle, kdy se tomu musel postavit.

Protože lusknutím prstů to najednou věděla celá škola.

Včera měl dobrý den, včera všechno dávalo smysl. Zvládl jít do jídelny, mluvil s Teddym a Michael na něj čekal za rohem, kde ho pak líbal a objímal a… V ten okamžik měl Gabriel pocit, že svět stojí na pevných základech. Byl šťastný, spokojený a zamilovaný.

Další den se svět otočil, obrátil, zhroutil, byl vzhůru nohama a smysl nedávalo nic.

Nejprve za ním přišla spolužačka Peggy a napůl váhavě a napůl smutně pronesla: „Je to pravda?“

Je to pravda?

Gabriel nakrčil čelo a rozhlédl se kolem sebe. Nejspíš myslel, že mluvila s někým jiným, ale docela určitě koukala na něj, takže se trochu nejistě ošil. „Co přesně?“

„Slyšela jsem, co se říká. Nevím, jestli ti to nějak pomůže, asi ne, ale je mi to líto.“

A pak mu došlo, že na něj čumí víc lidí, což by možná nebylo nic divného, lidi na něj obecně dost čuměli, ale tohle… Tohle bylo jiné. A tak se Peggy zeptal a ona mu na rovinu odpověděla.

Michael Cassidy a Zach Wilkins se před chvílí na chodbě hádali a skoro všichni slyšeli, jak Zach řekl, že se kvůli Michaelovi, kvůli jeho šikaně, kvůli té párty, kvůli spoustě dalších věcí, Gabriel pokusil zabít.

Bum. A svět byl naruby.

Gabriel pak strašně dlouho a nehnutě stál na místě a zkoušel pochopit, co se stalo. Co se právě děje. Co to znamená.

Každý čin nese určité následky. Jako třeba to, že se Gabriel pokusil zabít. A teď to věděl úplně každý.

Věděla to Peggy.

Věděli to všichni spolužáci ve třídě, kteří sehraně zvedli zrak, když vešel dovnitř.

Věděl to i třídní učitel. Ten si ho po hodině zavolal a řekl mu, jak ho to celé velmi mrzí (bože, všechny to tak strašně mrzelo, až je měl Gabriel chuť poslat do prdele), a několikrát přitom zdůraznil, že kdyby Gabriel chtěl, může za ním kdykoli přijít.

Kdykoli. Kdyby Gabriel chtěl.

Na což Gabriel reagoval, že rozhodně nechtěl, ale učitel byl přehnaně milý, a tak jeho drzost přešel chápavým úsměvem.

Ale teprve až před obědovou pauzou, když vyšel ze třídy, došlo mu to naplno. Plnou silou, jako rána přímo mezi oči. Ježišmarja, ví to úplně každej!

Najednou stál Gabriel zase uprostřed chodby a stahoval si rukávy mikiny přes dlaně, jako kdyby se bál, že zrovna teď by někdo mohl vidět jeho jizvy, jednu na každé ruce, a přitom, kdyby je někdo viděl, bylo by to už úplně jedno, protože všichni přece všechno věděli, a to znamenalo…

Ne, to vlastně nebyla pravda. Všichni všechno nevěděli. Jen dva lidi na světě věděli všechno, celý příběh. Michael a Gabriel. A bez té části…

Gabriel cítil, jak postupně a ze začátku nenápadně začíná panikařit. Zkoušel pomalu dýchat a místo toho se několikrát za sebou zapomněl nadechnout. Po těle mu vyskakoval studený pot a zároveň někdo musel vytáhnout topení na maximum, jak šílené horko ho najednou polilo. Zkusil si odtáhnout mikinu od krku, ale… Proč tu najednou byla taková zima?!

Měl by… Rozhlédl se, ale nenapadlo ho nic, co by měl, nebo mohl. Nakonec rozhodlo jeho tělo samo, protože aniž by nad tím uvažoval, vystřelil k nejbližším záchodům, zavřel se do jedné z kabinek, sedl na zavřený záchod a nohy přitáhl k sobě. A dýchal. Dýchal.

Do háje, všichni vědí, že to chtěl skoncovat.

Všichni vědí, že je podělanej pošuk, že to nemá v hlavě v pořádku, že je totálně mimo, že se ty tři měsíce léčil, že je nevyrovnaný, že je sebevrah, že je exot a… S každým dalším slovem se postupně uklidňoval. Sice stále dýchal trochu přerývaně, ale aspoň neměl dojem, že se dusí. Taky opět začínal cítit bříška prstů, která ho ještě před chvílí brněla. Protože prvotní šok přešel a docházelo mu, že tohle všechno, čeho se tak bojí, si o něm každý ve škole dávno myslí.

Sám sobě se zasmál, když si uvědomil… Vždyť ses před nima pochcal.

Lítostivé pohledy taky zvládne.

Utřel si slzy, o kterých ani nevěděl, že se spustily, a chtěl vyjít z kabinky, když nějací dva kluci vešli do umývárny. A mluvili. Gabriel se zarazil s rukou na klice. Nejprve jen nechtěl nikoho potkat, ale po první větě překvapeně zamrzl na místě.

„Vždycky jsem přece říkal, že je to arogantní debil,“ řekl jeden.

„To jo, ty vole, a jak furt machruje s tou podělanou motorkou. Věděl jsem, že to s Garretem není jen tak. Vždycky se k němu choval… Nevím, tak divně,“ odvětil druhý.

„No dobře, kámo, ale zkusil by ses zabít jenom proto, že ses pochčil? Podle mě je v tom víc.“

„Jako co?“

Na chvíli se odmlčeli a Gabriel slyšel jen splachování, pak kroky, a nakonec umývání rukou, než znovu promluvil ten první. „Jak to mám do háje vědět? Nechceš, abych šel třeba za Cassidym a rovnou se ho zeptal? Hele, Cassidy, neudělal jsi Garretovi víc, než se říká?“

Druhý se upřímně zasmál. „To bych tě chtěl vidět. Vsadím se, že by ses před ním taky pochcal. Ale třeba bys…“

Nic dalšího už Gabriel neslyšel, protože v ten moment vyšli na chodbu. Ale nejspíš ani nic dalšího slyšet nepotřeboval. Tohle stačilo, aby mu docvaklo, že celá ta situace možná vůbec nebude o něm. Možná totiž lidi ve škole nebudou řešit, co Gabriel udělal, ale to, co ho k tomu vedlo.

To znamenalo, že budou řešit… Michaela.

Vydechl, což moc nepomohlo, a tak sevřel ruce v pěst.

Strach, který ještě před chvílí cítil, už byl dávno pryč. Teď měl prostě jen vztek.

Vyšel ze záchodů a zamířil ke skříňce, aby mohl zkontrolovat rozvrh a zjistit, kde má Michael další hodinu, protože s ním doopravdy, hodně moc, potřeboval mluvit. Zkoušel přitom nemyslet na dnešní ráno, kdy cítil, v každé buňce těla, že mezi nimi není všechno v naprostém pořádku, přestože Michael tvrdil opak.

Ke skříňce se nakonec vůbec nedostal, jelikož se před ním zničehonic objevila kudrnatá hlava. Teddy se neusmíval, což pro něj bylo nezvyklé, jelikož on se usmíval vážně hodně často. Ale evidentně uměl být i zachmuřený. A právě to Gabriela přimělo zastavit.

„Gabe,“ vydechl Teddy a jeho výraz trochu povolil, ale hned nato zase podivně ztuhl, jako kdyby ho něco nesmírně… rozčilovalo? Bylo možné, že by ten nejveselejší kluk na světě byl naštvaný? „Já… Přišel jsem se omluvit.“

Gabriel povytáhl obočí. „Kvůli čemu?“ zeptal se opatrně, ačkoliv tušil, že se to bude docela určitě týkat toho jediného, čím teď celá škola žila.

Hej, copak vy jste to neslyšeli? Garret se pokusil zabít, protože ho Cassidy šikanoval!

„Že jsem to nepoznal! Bože! Je mi to tak líto, protože jsem to měl poznat. Teda, víš… Moc o tom nemluvím, ale dřív, když jsem byl mladší, mi jeden kluk dával dost zabrat a já bych do sebe rozhodně neřekl, že jsem tak nevšímavej, abych nepochopil, že si někdo prochází tím samým. A ještě navíc… To já tě pozval na tu párty. Kdyby… Do háje, měl jsem za tebou jít, věděl jsem to, ale stalo se to tak rychle a já zaváhal a pak už jsi byl pryč…“ Znovu se nadechoval a Gabriel měl nejspíš oprávněný strach, že by mohl mluvit donekonečna, proto mávl rukou, aby ho zastavil.

„Teddy. Uklidni se. Nemám pocit, že by ses mi měl omlouvat. Vždyť to je přece totální nesmysl.“ Gabriel zakroutil hlavou, jakože tohle je fakt pitomost. A z nějakého, nejspíš dost naivního důvodu, myslel, že tím rozhovor ukončil. Chtěl kolem Teddyho projít a dostat se ke skříňce dřív, než začne zvonit, protože pak už by Michaela nejspíš nestihl.

Jenže Teddy chtěl, musel, potřeboval – kdoví – mluvit dál. „Sakra, doufám, že ten hajzl dostane pořádnej trest, protože tohle… Jestli ho jen naoko pokárají, věř mi, že si budu stěžovat. Celá studentská rada si bude stěžovat, už jsem o tom mluvil s předsedkyní a jsme zajedno.“

Slyšet Teddyho říkat hajzl bylo samo o sobě kuriózní a Gabriel by se nejspíš zasmál. Jen kdyby tím hajzlem nemyslel Michaela. Jen kdyby nemluvil o vyhazovu ze školy, školní radě… Jen kdyby raději vůbec nemluvil.

Gabriel se za život zlobil mnohokrát. Stokrát, tisíckrát, každý den během prváku, takže ten pocit znal, ale ještě nikdy, ani jednou, dokonce ani na té párty, kde do Michaela strčil, nevybouchl jako právě teď na chodbě školy před spoustou studentů.

„Co se do toho kurva sereš?!“ vyštěkl rázně, až sebou Teddy nejistě škubl, protože tohle nečekal. A nešlo se tomu vůbec divit, ani Gabriel nečekal, že se to stane. „Je to snad tvoje věc? NIC O TOM NEVÍŠ! Neznáš mě, neznáš Michaela, nemáš ani představu, co se stalo, nebo nestalo, tak se tady do prdele nesnaž něco napravovat!“ Gabriel zamrkal, protože mu strašně silně teplo ve spáncích a netušil, jestli ho ta bolest náhodou nemůže zabít. Zkusil se nadechnout, ale výraz na Teddyho pitomém ksichtě ho znovu nepříčetně vytočil. „Na co tak čumíš?“ No a pak si Gabriel uvědomil, že na něj zírá mnohem víc lidí, hodně lidí, pravděpodobně šťastní, že aféra se šikanou pokračuje. Jestli čekali další drama, Gabriel neměl nejmenší problém jim ho dát. Ačkoli… možná trochu nedobrovolně, protože ta slova z něj padala tak nějak samovolně. „Na co tady všichni čumíte?! Celou dobu melete sračky, jak vám bylo jasné, že mě Michael šikanuje, ale nikdo z vás nic neudělal. Nikdy nikdo nic neřekl, vy posraní pokrytci!“

Dopředu, úplně před Gabriela, takže od něj stál jen pár kroků, se prodral Barry Seinfield, což byl kapitán basketbalového týmu, přítel holky, co mu před nějakou dobou řekla pochcánku, a taky kluk, který se jednou smál, když před ním Gabriel spadl, protože do něj Roger nechtěně, fakt úplnou náhodou, vrazil.

„Takže je to pravda, jo? Cassidy si tě podal a ty ses z toho složil?“

Nejzvláštnější na tom bylo, že nezněl posměšně, ani pobaveně, prostě jen působil zvědavě, jakože ho to opravdu zajímá, stejně jako všechny ostatní kolem, akorát on měl jediný koule zeptat se přímo.

Gabriel měl co dělat, aby se na místě nerozkřičel, prostě jen tak, jelikož ho ta frustrace totálně vyváděla z míry a on netušil, jak se jí zbavit. Kousl se do jazyka, chvíli na Seinfielda upřeně hleděl, než na něj tím nejnevraživějším tónem vyjel: „Přesně tak to nebylo, ty debile! Michael s tím, co se stalo, nijak nesouvisí. A jestli tomu nevěříš, můžeš jít za ředitelem. Dneska jsem s ním mluvil a celé jsem mu to vysvětlil. Ale znovu opakuju, že nic z toho není vaše věc. Tak jdi do prdele.“

Seinfield nebyl žádné párátko, ale zároveň ani nikdy nepůsobil vyloženě agresivně. Až do dneška, do této chvíle, si o něm Gabriel vlastně nemyslel nic extra špatného, ale nejspíš nebyl úplně klidný a vyrovnaný typ, protože v obličeji trochu zbrunátněl a následně zavrčel: „Zklidni se, Garrete.“

Než stihl Gabriel zareagovat, někdo za jeho zády ostrým hlasem zavrčel úplně stejně nazpátek. „Ty se zklidni, Seinfielde. Víš, že si myslím, že baskeťáci jsou jen slečinky, tak nechtěj, abych to tady přede všema dokazoval.“

Seinfield nasupeně zafuněl, zatímco Gabrielovi pomalu, hodně pomalu, docházelo, že za ním stojí… Ale to bylo tak nepředstavitelné a nemožné, že i když se otočil a viděl ho tam stát, pořád tomu nevěřil.

„Ty vole, Rogere, ty seš furt stejnej debil!“ odsekl Seinfield, ale tím to pro něj nejspíš haslo, protože se otočil a odešel, čímž Rogera upřímně rozesmál.

„Jsem to říkal, slečinky,“ uchechtl se na Gabriela. „A vy ostatní jako čekáte na co? Až vám pošlu oznámení, že máte vypadnout?“

Všichni na chodbě, včetně Teddyho, který měl ten nejnechápavější výraz, jaký kdy Gabriel viděl, se začali trousit pryč. Postupně a pomalu, někteří se ještě otáčeli a šuškali si, ale do minuty už po nějakém hloučku nebylo ani stopy. Byl tam jen Gabriel a… Roger. Roger?

Nejprve chtěl Gabriel říct, nebo mu to spíš oficiálně oznámit, že jeho pomoc nepotřebuje. Teď ani nikdy jindy, takže si tohle všechno mohl klidně odpustit. Ale byl z toho tak v šoku, že pusu vůbec neotevřel a jen zíral před sebe, na kluka, kterého tak strašně nesnášel, že mu nejednou přál ten nejhorší osud.

Ale tímhle to mezi námi není všechno v pohodě, napadlo ho, jenže Roger si evidentně vůbec nechtěl povídat, ani nečekal, že by došlo na poděkování, protože sjel Gabriela pohledem, skoro jako kdyby kontroloval, že někde nekrvácí, a pak beze slova odešel. Docela určitě už byl v myšlenkách někde jinde.

Gabriel ne, ten byl pořád na školní chodbě. Konkrétně ve chvíli, kdy na všechny kolem hystericky křičel.

A pak začalo zvonit, takže už s Michaelem nestihne mluvit, dokud neskončí odpolední vyučování, což byly celé dvě nekonečné hodiny.

***

Poznal ho podle černého bomberu, ale taky podle držení těla a blond vlasů. A tak se váhavým krokem vydal k tribunám. Musel přitom přejít přes celé fotbalové hřiště, takže ho Michael mohl vidět už z dálky a v případě potřeby, kdyby jako hodně chtěl, by dokázal zmizet dřív, než by se k němu Gabriel vůbec dostal.

Ale to Michael samozřejmě neudělal. Zůstal klidně sedět. Gabriel přesto vnímal, že ho celou cestu propaluje pohledem, což bylo popravdě trochu znervózňující. 

„Hledal jsem tě,“ pronesl Gabriel, sotva dosedl na sedačku vedle něj a ruce strčil mezi kolena, aby nebylo vidět, že se malinko třesou. Zimou. A nervozitou. Ale zimou asi víc, protože si nevzal bundu. „Jsi v pohodě?“

Michael vzdychl. „Jo, asi jo,“ pokrčil rameny, ale působil přepadle, jako kdyby byl hodně věcí, ale v pohodě rozhodně ne.

Takže ho to vzalo. Ale to asi dávalo smysl, ne? Koho by to nevzalo? Kdo by byl v pohodě, když o něm celá škola říká, že je hajzl a debil a ještě mnohem horší věci. A přitom nic z toho už dávno nebyla pravda.

„Nevypadá to tak,“ řekl Gabriel upřímně a zkusil se usmát, jenže to samozřejmě nešlo, protože jeho srdce, Gabrielovo srdce, se divně svíralo.

„A co čekáš?“ odsekl Michael protivně. „Jeden z mých nejlepších kámošů mě totálně posral, všichni ve škole na mě koukají, jako kdybych tě zkusil vlastnoručně zabít, a trenér přemýšlí, jestli mě nevyrazí z týmu.“

„Za co?“ vyhrkl Gabriel a natočil se tak, aby na Michaela líp viděl. Aby viděl každý jeho rys, každé gesto, každé mrknutí, všechno. „Já jsem přece řediteli řekl, že za nic nemůžeš. Nemůžou tě tím pádem jen tak vyhodit!“

„Ale jo, můžou. Špatná pověst taky dělá hodně. A tým musí být reprezentativní.“ Poslední slovo v podstatě vyplivl, naštvaně, frustrovaně a nejspíš i bezmocně, což Gabriel velmi dobře chápal. Tohle všechno teď cítil taky.

„Je mi to moc líto. Můžu… Můžu něco udělat? Nějak to spravit?“

Michael okamžitě zavrtěl hlavou a o poznání mírněji řekl: „Děláš toho hodně. Až moc. Slyšel jsem, jak ses mě zastával.“

Pravděpodobně myslel scénu na chodbě, ale jistý si Gabriel nebyl.

„Neměl bys to dělat,“ pokračoval Michael a sklonil zrak ke svým dlaním, které měl položené na stehnech. Chvíli na ně koukal, než je velmi pomalu schoval do kapes. Z nějakého důvodu to gesto Gabrielovi připadalo odtažité. Michael seděl přímo vedle něj, nedělilo je víc jak deset centimetrů, a přesto si najednou byli tak hrozně vzdálení.

„Co? Zastávat se tě? Proč ne?“ odsekl Gabriel vzdorovitě a sevřel ruce v pěst. „Neřekl jsem nic, čemu bych sám nevěřil.“ A za tím si stál. Metaforicky, protože teď zrovna seděl a neměl pomyšlení, že by se postavil, jelikož mu nohy naprosto zgumovatěly.

„Já vím,“ přiznal Michael smířlivě. „Ale všichni si pak myslí, že… Že jsem tě nějak zmanipuloval.“

„Kašlu na ně. Je mi úplně jedno, co si myslí ostatní,“ zamručel Gabriel otráveně a myslel to vážně. Ale stejně jako předtím na záchodě, když poslouchal ty dva kluky, i teď mu došlo, že tohle celé není jen o něm. Zaváhal. „A tobě?“

Michael mlčel celou věčnost. „Je mi jedno, co si myslí o mně,“ oznámil nakonec, ale jestli se domníval, že tím něco vysvětlil, tak byl totálně mimo, protože Gabriel vůbec nepochopil, co… se děje.

Ale ono se něco vážně dělo, že jo? Gabriel to cítil, tak jak to předtím cítil ráno, když se loučili. To, co mezi nimi viselo, bylo najednou ještě větší a naléhavější. Michael byl sice vedle něj, ale zároveň Gabriel po hodně dlouhé době chápal, že už ho nemůže jen tak chytnout za ruku. Že veškerá jejich blízkost je… v prdeli. Jiné slovo ho prostě nenapadlo.

„Gabrieli, to všechno je pravda. Já jsem tě šikanoval. Já jsem ti vážně strašně ublížil a vím, co teď řekneš. Že jsem se z toho vykoupil, omluvou a sexem, ale nic z toho ti nevrátí každý jeden den, kdy ses kvůli mně musel cítit jako nicka. To je prostě fakt. Ať bych udělal cokoli, nemůžu to napravit. Došlo mi to. Takže ses mě neměl zastávat, mohlo by tě to dostat do problémů. Možná by bylo úplně nejlepší, kdyby ses na tom prostě svezl a souhlasil s tím, že jsem sráč.“

Jednotlivě ta slova Gabriel chápal a dávala smysl, ale jako celek je považoval za totální hromadu keců, protože… Ne, vážně, jak měl tohle brát vážně? „Vůbec nechápu, o co tady jde. Co se mi snažíš říct,“ rozhodil rukama. „Chceš, abych o tobě prohlašoval, že seš sráč? Abych se svezl a… A co? Abych se zavděčil lidem, kteří mě rok přehlíželi? Já na ně seru, chápeš? Na všechny. Je mi ukradené, co si o mě myslí. Že jsem pošah. Mysleli si to celý prvák.“ Zkoušel znít klidně. Ne, zkoušel být klidný, ale všechno to byla jen přetvářka, protože ve skutečnosti mu srdce bilo jako splašené.

„Dobře. To nic nemění na tom, že pro mě je to těžký. Já tohle prostě přijmout nemůžu. Máš to kvůli mně rozházený s mámou a tátou…“

Tohle nebyla ta chvíle, kdy všechno pochopil, protože mu to docházelo postupně. Od dnešního rána, od chvíle, co byl Michael včera večer odtažitý, než se rozhodli alespoň na jednu noc nic neřešit, a taky, když ho před chvílí uviděl sedět na tribunách s tím zachmuřeným výrazem. Gabrielovi to docházelo postupně a teď prostě jen všechno zapadlo na místo. „Počkej,“ vydechl. A sám nevěřil tomu, co se právě chystal říct. Ale ono to dávalo smysl. Tohle jediné dneska dávalo smysl. „Ty se se mnou rozcházíš?“ 

Nechodili spolu. Ne tak jako normální páry, ale stejně to tak bylo. Michael mu tím svým výrazem a slovy a gesty oznamoval, že je mezi nimi konec a Gabriel vůbec nebyl překvapený, protože zcela upřímně… Měl tušit, že tahle chvíle nastane, ne?

Někdo jako Michael a někdo jako Gabriel k sobě přece nemohli patřit. Možná pod tíhou viny a výčitek ano, možná tajně, když o nich nikdo nevěděl, možná v okamžicích, kdy mohli předstírat, že minulost neexistuje, ale takhle? Všem na očích? S tím, co se stalo?

Michael si toho všeho byl nejspíš taky vědom, protože přikývl. „Jo,“ oznámil naprosto bez emocí.

Ale i když to dávalo smysl, Gabriel se rozhodně nechtěl snadno vzdát, proto se zhluboka nadechl: „Proč? Vždyť… Zvládli bychom to spolu.“

Michael mlčel tak dlouho, až měl Gabriel pocit, že souhlasně přikývne a všechno bude v pořádku. Ale to se nestalo. Samozřejmě, že ne. Místo toho řekl Michael něco, co se Gabrielovi doslova zabodlo do srdce. Tak hluboko, až měl pocit, že tohle jen tak lehce nerozdýchá. „Věřil jsem tomu, vážně jo,“ začal Michael a celou dobu přitom koukal někam za Gabriela. „Ale teď… Mám tě vážně rád. Moc rád. Ale když se na tebe podívám, vidím jenom to, jak strašně jsem to posral.“ Pak vzdychl, jako kdyby byl rád, že to ze sebe konečně dostal. „Já nemůžu. Promiň. Odejít… od nás mi přijde jako ta nejlepší věc, kterou teď můžu udělat.“

Gabriel se otočil směrem k fotbalovému hřišti a sledoval dokonale zastřiženou trávu a vypnutou výsledkovou tabuli. Přemýšlel, jaké to asi je, skórovat touchdown, protože věnovat úplně každou myšlenku fotbalu bylo směšně jednoduché a bezbolestné.

Ale když se na tebe podívám, vidím jenom to, jak strašně jsem to posral. JENOM TO.

Jak měl proti tomuhle bojovat? Vždyť to… nešlo. A proto vstal. „Jasně,“ dostal ze sebe přiškrceně a rozešel se pryč. Kdyby hrál fotbal… Na jaké pozici? Loni chtěl prostě jen do týmu, vlastně mu vůbec nezáleželo, kam by ho trenér postavil, ale co takhle receiver? Mohl by být receiver? Nejspíš ne, na to nebyl dostatečně rychlý. Ani silný. A vzhledem k tomu, že už přes rok a půl nedržel v ruce míč, pravděpodobně ani neuměl chytat.

„Počkej,“ vykřikl za ním Michael, a když se Gabriel instinktivně otočil, dřív, než mu došlo, že to vlastně nechce udělat, uvědomil si, že je Michael těsně za ním. A jeho výraz byl…

Myslí na vinu i teď, když na mě kouká? Myslel na ni úplně vždycky? 

„Budeš v pohodě?“ pronesl Michael pevným hlasem, takže dal jasně najevo, na co přesně se ptá.

„Fakt se mě ptáš, jestli si něco neudělám, protože mě posíláš do hajzlu?“ vydechl Gabriel vyčerpaně a jo, zněl i sám sobě protivně, ale do háje, měl k tomu dobrý důvod. Byl protivný a chtělo se mu brečet a křičet a zatřást Michaelem tak silně, aby zase dostal rozum, ale… Mělo by to vůbec nějaký smysl? 

Michael pokrčil rameny. Byl nejistý, ale stejně tím pronášel, že ano, přesně tohle si myslí.

I tohle jsou následky, Gabrieli. Jednou si sáhneš na život a všichni pak budou očekávat, že při každém kolapsu to uděláš znovu. Znovu budeš brečet, znovu vezmeš žiletky, znovu všechno zničíš.

Pohlédl do modrých očí. Na pihy pod nimi. A pak zpátky k očím. „Budu v pohodě,“ odvětil klidně.

A myslel, že je konec, že teď už ho Michael nechá odejít a on to vezme rovnou čarou domů, k sobě do pokoje, do světa, kde mohl docela klidně brečet jako malé děcko. Ale ono to nestačilo. Ne, Michael musel udělat ještě tu jednu, poslední věc, která Gabriela absolutně uzemnila. Vytáhl ruku z kapsy a natáhl ji ke Gabrielovi. A když otevřel dlaň, ležel tam… náramek přátelství.

Michael mu ho vracel. Což asi dávalo smysl, protože oni od tohoto okamžiku nebudou kamarádi, ani nic dalšího. Od tohoto okamžiku pro sebe nejspíš nebudou nic.

A to zatraceně bolelo.

Gabriel po náramku hrábl, pevně ho sevřel dlani a šel pryč.

Napadlo ho, že by se mohl podívat, jestli někde ve městě není nějaký amatérský fotbalový tým. Pro nadšence, pro lůzry, jako je Gabriel, pro lidi, co chtějí hrát, ale nejsou dost rychlí a silní a neumí chytat míče.

Jo, to by mohl udělat. Poslal by přihlášku, přišel na první trénink a zkusil někoho sejmout. Samozřejmě v rámci férové hry. Žádné podrazy jako tenkrát Roger.

Mohl by… Jenže Gabriel ve skutečnosti fotbal vůbec hrát nechtěl. Nechtěl skórovat, nechtěl být receiver a už vůbec nechtěl do posraného amatérského týmu.

Jenže… Na co jiného měl do háje myslet?

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
anetka1999
10. 3. 2022 17:34

NE, NE a NE… proč sakra se tohle děje, v tehle kapitole je tolik emocí i pocitů, které jsem sama skrz své vztahy prožila a proto mě tahle kapitola vzala uplně stejně jako Gabrieala… doufám, nebo raději nedoufám v nic, necham to na vás dámy, jak jste si to pro nás připravily. Avšak tajně věřím, že Gabriel bude šťastný, jelikož si to po tom všem, čím si prošel zaslouží. Jestli s Michaelem nebo bez něj, tahle otázka nám bude ještě pár týdnů vrtat hlavou.

Lucienkaaa
10. 3. 2022 20:06

Já to věděla 😭 Snad nás nebudete dlouho trápit… 🙏

aduška
10. 3. 2022 23:12

Ježíš, chudáci kluci. Je mi jich tak strašně líto. 🥺 Snad se to mezi nj i zase brzo urovná, i když jste psaly, že je ještě čeká kus cesty. Oni prostě nemůžou být takhle smutní. To prostě nejde. Pak budeme smutný my. A to taky přece nejde. 😬

Belinda
11. 3. 2022 0:33

Nevím jestli jsem teď byla úplně ready na takovou emocionální horskou dráhu. A to jsem si si rovnou lupla i úterního Michaela protože nebyl dřív čas.

No každopádně bulím, nebudu lhát, čekala jsem takový vývoj situace, Michael se snaží Gabriela chránit tím nejlepším (podle něj) a zároveň tím nejhorším (podle nás ostatních 😀) způsobem.
Ale věřím v těch zbylých šest týdnu (ufff už jen šest týdnu, to snad ne) a ve vás bohyně. Že jste nám ten konec udělaly tak, že nakonec budeme spokojení 🤞🏻(doufám).

MaCecha
15. 3. 2022 9:15

Navazuji na svůj komentář z minulé kapitoly (…a Rogera, který taky ještě určitě ukáže, co v něm dřímá) a Rogera si tedy odškrtávám, dámy, za mě máte splněno :D. Jen tak dál! (A můžete začít třeba slovem…NECHÁPE ;)).

👋🏻

Lucka
22. 4. 2022 21:50

Myslím,že si tím musí projít a uvědomit si oba svou hodnotu.