40 GABRIEL

40 GABRIEL


Usnul během filmu, takže když otevřel oči, pořád měl rozsvícenou lampičku a na posteli notebook s černou obrazovkou. Dokonce na sobě ani neměl pyžamo, protože myslel, že pak půjde ještě do sprchy a… Prostě to zalomil někdy mezi sedmou a osmou během sledování Tenetu, který byl tak složitý, že ho vůbec nepochopil.

Ale možná za to nemohl film, možná to všechno byla Gabrielova vina, protože poslední dobou jeho mozek nepobíral skoro nic. Jako třeba fakt, že mu od chvíle, co se probral, už dvakrát cinkl mobil, což bylo naprosto absurdní.

Kdo by mu – pohlédl na hodiny – psal tři minuty před půlnocí?

Protřel si oči, posadil se a stále s naprosto nechápavým výrazem mobil vzal.

Možná v hloubi duše už od první chvíle věděl, kdo mu napsal, protože nikdo jiný v tuto dobu nebýval vzhůru. Navíc Gabriel ani nikoho jiného neznal. Takže mohl čekat, že to bude KDOKOLI jiný než Michael?

První věta byla divná.

Michael: Jsi řádku

Druhá sice dávala smysl, ale nevysvětlovala, proč mu Michael právě teď píše.

Michael: Jsi v pořádku?

Michael: Gabrieli

Gabriel na ty zprávy koukal trochu vyjeveně, několikrát přitom mrkl, aby se ujistil, že nemá vidiny, taky si byl docela jistý, že to není sen, takže ano, Michael mu prostě jen tak v sobotu o půlnoci napsal, jestli je v pořádku.

Měl sto chutí mu napsat, že KURVA ANI NÁHODOU, ZROVNA BERU DO RUKY ŽILETKY, TY PITOMČE, což samozřejmě neudělal, protože přišla další zpráva a…

Michael: ?? ?..

… a Michael byl opilý.

Gabriel obrátil oči v sloup a hodil mobil zpátky na postel. Poté se potichu, aby nikoho nevzbudil, došoural do koupelny, osprchoval se, nějakou dobu kreslil prstem na zamžené zrcadlo kolečka, vyčistil si zuby a stejně loudavým a tichým krokem se vrátil do postele.

Nikam nespěchal. Věděl, že už dneska neusne, takže měl celou dlouhou noc pro sebe a své myšlenky.

Bezva.

První, co udělal, když se vrátil do pokoje, bylo, že zapnul stream, protože díky němu a těm pár lidem, co ho vždycky sledovali, měl dojem, že na světě není sám. Teda… věděl, že na světě není sám, ve vedlejší místnosti byli rodiče a přes chodbu brácha, ale oni spali, takže technicky vzato…

Jestli to nedávalo smysl, tak za to Gabriel nemohl. Jeho mozek poslední dobou prostě NEFUNGOVAL.

Teprve když nastavil stream, zkontroloval mobil. Což měl, jak následně zjistil, udělat mnohem dřív.

Michael: Myslel jsem na tebe a mám trochu strach , jes

Michael: Jestli jsi v pohodě.

Michael: mám strach

Ne, fakt nejsem. Zrovna si vážu oprátku. Bože. Gabriel znovu a naprosto automaticky obrátil oči v sloup, ale poté je nevěřícně vytřeštil. Michael se totiž nejspíš úplně pomátl.

Michael: ja přijedu, když neodepíšeš

Michael: Mám tě strašně rád

Těžko říct, která z těch dvou zpráv Gabriela víc šokovala a naštvala zároveň. Ta první byla naprosto idiotská, ale ta druhá ho zase nesmyslně dráždila, protože… Co s tím měl jako dělat? Uklidňovat se faktem, že ho má Michael rád?

SKVĚLÝ!

Než ze sebe Gabriel stihl všechnu frustraci dostat, třeba skřípáním zubů a zatínáním pěstí a funěním, obracením očí v sloup a stovkou nadávek, kterými by Michaela počastoval, přišly mu v rychlém sledu další dvě zprávy.

Michael: já dojedu

Michael: ????????

Původně Gabriel vůbec nechtěl odepisovat, fakt to neměl zapotřebí, ale začínal mít dojem, že pokud Michaela nezastaví, za chvíli uslyší domovní zvonek a společně s rodiči najdou u dveří ožralého Michaela, jak plácá totální nesmysly.

Nebo by ten blb mohl zkusit znovu vlézt do domu oknem, uklouznout na střeše a spadnout na zem jako ožralá hruška.

Kapitán fotbalového týmu si zlomil obě nohy, když lezl oknem ke klukovi, se kterým se předtím rozešel. Chtěl se prý ujistit, zda si ten kluk samým zoufalstvím něco neudělal.

První dny nebylo Gabrielovi nejlíp. Nebrečel. Ani jednou, ačkoliv si myslel, že bude. Jenže slzy prostě nepřicházely a Gabriel se je ani nijak zvlášť nesnažil přivolat. Stejně mu ale bylo po psychické stránce na nic.

Na hovno, tak to řekl tátovi, když se ho před pár dny zeptal, jak mu je. Mámu to naštvalo, protože tak mluvil před Maxem, ale Gabriel jen pokrčil rameny a suše odvětil, že přece chtějí pravdu, ne? Nebo má zase lhát?

Tím prohlášením ji rozhodně nepotěšil, a tak ho poslala s večeří do pokoje.

Někdy ve středu, když Michaela zahlédl ve škole, se jeho emoce zvláštně přeskládaly a teď se v něm doslova praly. Chvíli byl melancholicky apatický, aby ho najednou přepadl takový vztek, že by nejraději na všechny kolem jenom křičel.

Třeba na Michaela. Na toho by křičel docela rád.

Ale rozhodně ne dnes večer, proto v rychlosti, dřív než by ho napadlo fakt přijet, nacvakal: NEJEZDI! Jsem v pohodě.

A doufal, že to bude stačit.

Zároveň ale… doufal, že nebude, protože jedna jeho malá část chtěla, aby Michael každou chvíli prolezl oknem, aby společně vlezli do postele, dokonce by ani nemuseli nic říkat, nebo se líbat, prostě by se jen drželi a věděli, že jsou spolu. To by stačilo.

Naštěstí ta část byla tak malá, že ta rozzuřená ji dokázala docela rychle uzemnit.

Ale když se na tebe podívám, vidím jenom to, jak strašně jsem to posral.

Na streamu ho v tu chvíli sledovalo tři sta dvacet jedna lidí, což bylo na sobotní půlnoc docela vysoké číslo. Gabriel nejprve prolétl chat, jestli tam neprudí nějaký troll, a poté zalezl do postele a na netu četl naprosto bizarní zprávy. Třeba o ženě, která zavolala na policii, protože se jí ztratila sestra, aby se po dvoudenním pátrání přišlo na to, že ta žena sestru nikdy neměla. Nebo o muži, co během jediného dne utratil celou výhru v loterii.

Jen sem tam, skoro výjimečně, zkontroloval mobil, aby se ujistil, že mu žádná další zpráva nepřišla.

Nepřišla.

A Michael taky nepřišel.

Což bylo jedině dobře.

***

V neděli ho trochu bolela hlava, ale na tom nebylo nic divného, když usnul před čtvrtou ráno. Napadlo ho, že by celý den strávil v posteli, prostě se jen válel, ale to by mohlo vypadat, že propadá depresi a rodiče by tím pádem o něj měli určitě strach. A i když to teď mezi nimi nebylo zrovna nejlepší, nechtěl je zbytečně strašit.

A tak vstal, nakrmil rybičky, převlékl se, vyčistil si zuby a sešel dolů na snídani, kde… jak jinak, táta dělal palačinky. PALAČINKY. Palačinky. Grr.

Jen z té vůně se Gabrielovi obracel žaludek a moc dobře věděl, že mámě taky, protože sice si na talíř jednu nebo dvě palačinky vždycky dala, ale nesnědla je, zůstaly tam ležet, dokud Max neodešel. Pak snědla jogurt.

Táta je jedl, ale zkoušel vymýšlet stále nové a stále šílenější kreace, aby pokaždé chutnaly trochu jinak. Když Gabriel pohlédl na stůl, zjistil, že dneska připravil višňový přeliv a pudinkové pusinky. Ani na jedno z toho však absolutně neměl chuť, takže popadl misku, nasypal do ní cereálie, zalil je mlékem a usedl na svoje místo.

Táta došel ke stolu a položil doprostřed tác s hotovými, ještě horkými palačinkami. „Nečekal jsem, že to někdy řeknu, ale taky mi už lezou krkem,“ poznamenal.

Gabriel na něj upřeně pohlédl a vážně chtěl říct: Tak je přestaň každé ráno chystat, ale tento rozhovor už jednou měli. Táta na to jen pokrčil rameny, protože o takových věcech tady on nerozhodoval a máma pak začala mluvit o psychologii dítěte, o tom, že se s terapeutem rozhodli nechat Maxovi některé aspekty života pod jeho kontrolou a… O tomhle Gabriel vážně mluvit nechtěl, protože i tohle svým způsobem padalo na jeho hlavu.

A jednou tohle palačinkové období přece skončit musí, ne?

Tak se Gabriel na tátu jen usmál. Byl to spíš nepřítomný úšklebek, ale tátovi to asi stačilo, protože se vrátil do kuchyně a začal vymačkávat šťávu z pomerančů. Za poslední půl rok u nich doma vypili tolik džusu, že byl Gabriel upřímně překvapený, že se celá jeho rodina ještě nepředávkovala vitamínem C.

„Co dneska plánuješ?“ promluvil táta a letmo na něj od odšťavňovače pohlédl.

Zase najel na strategii budeme dělat, jak je mezi námi všechno v pohodě, což podle něj nejspíš fungovalo, přestože Gabriel od jejich hádky ani jednou nedal najevo, že by s ním tuhle hru hrál. A ani teď nehodlal nijak zvlášť komunikovat, jen pokrčil rameny a zabodl pohled do misky na kukuřičný lupínek, který se pohupoval na hladině. Gabriel se ho pokusil potopit.

„Odpoledne potřebuju zajet do květinářství pro nový citrusovník,“ navázal táta. „Máma mi pořád nemůže zapomenout, že jsem ten předchozí přelil, tak jí chci udělat radost a koupit nový. Mohl bys jet se mnou a pomoct mi vybrat.“

Gabriel se ani nepokusil zvednout zrak a jen zamručel. „Ne, díky.“

A tím rozhovor evidentně skončil, protože táta obrátil pozornost k pomerančům.

Po třech dalších utopených kukuřičných lupíncích vešel do kuchyně Max. Měl na sobě ještě pyžamo a šoural se, jako kdyby taky celou noc nespal. Ale Gabriel si byl jistý, že docela určitě v noci nebrečel, protože kdyby jo, slyšel by to.

„Vypadáš jak zombie!“ uchechtl se Gabriel a počkal, dokud brácha nedosedne na židli a teprve potom k němu přišoupl tác s palačinkami.

Max zkontroloval tátu, jestli je neposlouchá, a naklonil se blíž. „Včera večer jsem hrál Minecraft. Postavil jsem brutální farmu a pod ní mám jeskyně. Můžu ti to pak ukázat!“ Mluvil tak nadšeně, že Gabriel prostě nemohl než jen přikývnout.

A pak přišla do kuchyně i máma, pozdravila, sedla na svoje místo a Gabriel znovu zabodl zrak do lupínků a nehodlal na tom nic měnit, dokud všechno nedojí a nebude tak moct zase zmizet.

Což by pravděpodobně přesně takhle proběhlo, kdyby… máma nezakašlala. Jenže to nebyl takový ten kašel ala zasekla se mi v krku palačinka, ale naopak kašel ala musíme si promluvit. Asi těžko ten kašel směřovala na Maxe, takže Gabriel už od první chvíle věděl, že jakmile vzhlédne… nasere se. Zkoušel vymyslet jiné slovo, ale žádné nevystihovalo jeho pocity tolik jako tohle.

„Ano?“ pohlédl na mámu a myslel, že něco řekne, proto ho překvapilo, když ve skutečnosti promluvil táta.

Táta! Který ještě před chvílí předstíral, že je všechno v naprostém pořádku.

„Gabe, já… Nechci, aby ses naštval, neříkám to, abychom se hádali, prostě nás to s mámou jen tak napadlo, víš,“ pronášel pečlivě neutrálně, ale stejně Gabriel i přes celý stůl viděl vrásku na čele, jak se táta mračil.

„Oukej.“

Táta poposedl. „Nemusíš na tu exkurzi jezdit, jestli nechceš. Omluvíme tě.“

Tohle Gabriel upřímně nečekal, proto překvapeně povytáhl obočí. „Jako proč?“

„Nevím, prostě nás to tak napadlo.“

„Jasně,“ přikývl Gabriel podezřívavě a naklonil hlavu na stranu. O tom, že by nechtěl jet, ani jednou nemluvil. Dokonce se ani nijak zvlášť neksichtil, když mámě podával potvrzení, které mu měla podepsat. Navíc jim úplně každý den hlásil, že ve škole všechno, ANO, NAPROSTO VŠECHNO, proběhlo v pořádku, takže nebyl důvod, aby mu navrhovali…

Ale o to tady nešlo, že ano?

Gabriel až moc dobře věděl, v čem je problém. Šlo totiž o rozpis exkurzí pro letošní školní rok, který visel na stránkách školy. Šlo o informaci, kterou si docela určitě máma přečetla a řekla tátovi a společně, protože poslední dobou dělali všechno společně, se dohodli, že si nemyslí, že by bylo dobré, aby Gabriel jel.

Jo, druháci měli jet na exkurzi se třeťáky.

„Takže vůbec nejde o to, že na té exkurzi bude i Michael?“ nadhodil Gabriel klidně. Opřel se a dost vyzývavě pohlédl na tátu.

„Gabrieli,“ vzdychl táta.

„Ale no tak, můžeš to říct. Vlastně… řekni to. Gabrieli, nechceme, abys jezdil na exkurzi, protože tam bude i Michael a my nevěříme tomu, že se od něj budeš držet dál,“ zavrčel Gabriel naštvaně. „Přesto, že jsem vám už řekl, že mě poslal do prdele, že spolu nemluvíme, nepíšeme si, v podstatě děláme, že ten druhý neexistuje. Tak, jak jste chtěli. Nebo mi v tom nevěříte?“

Teď vzdychla máma. Gabriel čekal, že něco řekne, ale ona jen sebrala sklenici s džusem a napila se. Pak pohlédla na svůj talíř, prstem cvrnkla do pudinkové pusinky a sledovala, jak se vlní. Což bylo trochu zvláštní, ale Gabriel aspoň pochopil, že tohle je tedy jen mezi ním a tátou.

„Věříme ti,“ řekl táta.

„Ale asi ne dost,“ odsekl Gabriel.

„Věříme ti,“ zopakoval táta o něco naléhavěji, ale hned nato dodal: „To jemu nevěříme.“

Gabriel nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ty… To si jako myslíte, že mi něco provede? Že…“ Rozesmál se. Naprosto upřímně se rozesmál. „To je přece kravina.“ Což ale asi moc nepomohlo, protože tátův výraz byl stále zatvrzele neoblomný. Jakože nehodlá ustoupit, a to v tomhle případě nejspíš znamenalo, že nechtěl, aby Gabriel odjel.

„Nemusíte mít strach,“ zamumlal Gabriel chladně. „Michael si nic nezkusí. Jak jsem řekl, drží se ode mě dál, tak jak jste chtěli. A na tu exkurzi pojedu,“ rozhodl. S tím vstal, protože ho přešla veškerá chuť. Odnesl misku do myčky a odešel z kuchyně s dobrým pocitem, protože tentokrát aspoň nikdo nehulákal (táta), nikdo nebrečel (máma) a nikdo netřískal dveřmi (Gabriel).

***

Byl naštvaný, tak strašně naštvaný, že skoro ani nemohl dýchat. Cítil, jak mu hoří tváře. A přitom, když odcházel od stolu, myslel, že je v pohodě. Jenže sotva za sebou zavřel dveře a posadil se na postel, došlo mu… Prostě byl naštvaný.

Protože mu rodiče říkali, že by neměl jet. Protože jejich strach byl strašně zbytečný, ale on jim nemohl vysvětlit jak moc. Protože měli pravdu. Ježišmarja, samozřejmě, že měli pravdu. Nedávalo smysl, aby jel, jelikož to znamenalo, že bude muset téměř dva dny v kuse uhýbat pohledem, aby náhodou nezavadil o modré oči. Aby nezahlédl jedinou pihu. Aby nevnímal blonďaté vlasy vonící jako heřmánek a čokoláda.

Jet na exkurzi pro něj rozhodně nebyl dobrý nápad.

Čím víc Michaela viděl, tím hůř mu vždycky bylo. Jenže…

Čím míň Michael viděl, tím hůř mu vždycky bylo. Takže…

Naštvaně praštil do matrace. Možná to nebylo logické, možná dělal samá špatná rozhodnutí, možná jich bude litovat, až uvidí Michaelův arogantní a povýšený výraz, jak mluví s Rogerem a směje se s Pinkym, ale do háje, bylo to jeho rozhodnutí a rodiče mu neměli říkat…

Ve skutečnosti věděl, že ten vztek není namířený na ně. Že vychází z celé té situace, která byla strašně… strašná, protože to všechno tak příšerně bolelo a on ani nemohl brečet, všechno to ze sebe dostat, takže měl pocit neustálého bodání na srdci a tlaku na hrudníku.

A některé rána, když vstával, myslel, že nedokáže udělat jediný krok, pokud Michaela neobejme. A některé večery, když usínal, myslel, že nedokáže pořádně dýchat, pokud Michaela neobejme.

Ale ono to nešlo. NEŠLO. Takže dávalo přece smysl, že cítil vztek. A právě teď ze sebe ten vztek potřeboval dostat, takže ze skříně vytáhl batoh a začal do něj trochu chaoticky házet oblečení, které by se mu na exkurzi mohlo hodit.

Navzdory rodičům, kteří to neschvalovali. Navzdory Michaelově mámě, která si myslela, že to není dobrý nápad. Navzdory světu, který si myslel, že je zvrácené být s někým, kdo vám ublížil. Navzdory Michaelovi, který ho u sebe nechtěl.

Zrovna do batohu narval peněženku a zmuchlaná sluchátka, když někdo zaklepal na dveře a v další vteřině nahlédl do pokoje táta. „Můžu s tebou na chvíli mluvit?“

„Jestli jsi mi tu exkurzi přišel zase rozmlouvat, tak pozdě. Máma už mi potvrzení, že můžu jet, dávno podepsala. Navíc mám skoro sbaleno,“ vyštěkl Gabriel a schválně ukázal na batoh, který ležel u jeho nohou a který byl tak blbě sbalený, že docela určitě nepůjde zapnout, takže nakonec bude muset všechny věci vytáhnout a naskládat je tam znovu.

Bylo vidět, že táta zaváhal. Třeba si celou tu akci ‚Můžu si s tebou promluvit‘ chtěl ještě rozmyslet, ale docházelo mu, že už nemůže. Proto přešlápl a po chvíli váhání přece jen vešel dovnitř. „Dobře, beru na vědomí,“ oznámil a rozhlédl se kolem, jako kdyby byl v Gabrielově pokoji poprvé v životě. Nakonec se posadil na pracovní židli a dvakrát se na ní otočil, než znovu promluvil. „Všechno, co děláme, děláme proto, že to s mámou považujeme za nejlepší.“

Gabriel na tátu upřeně pohlédl a sevřel rty pevně k sobě. Nic neřekl. Co by na tohle taky měl říct?

„Není to pro nás jednoduché,“ pokračoval táta a zíral přitom upřeně na podlahu, jako kdyby tohle všechno oznamoval jí. Jako kdyby Gabrielovu pohledu nechtěl čelit.

„A ty myslíš, že pro mě to je jednoduché?“ odsekl Gabriel a bojovně založil ruce na hrudi.

Tahle reakce tátu překvapila, protože vyvalil oči. „Co?“ vydechl. „Ne, samozřejmě, že ne. Jak tě to napadlo?“

„Jak…“ zopakoval Gabriel a zase ruce spustil. „Jak by mě to mohlo nenapadnout? Od chvíle, co jsem se vzbudil v nemocnici, s mámou o tom vůbec nemluvíte! Ty předstíráš, že se vůbec nic nestalo, a ona kolem mě neustále chodí po špičkách a kouká na mě, jako kdybych to měl každou chvíli udělat znovu!“ Přestože to v něm pořád vřelo, najednou měl pocit, že ten tlak přece jen trochu povolil.

„Víš, kolikrát jsem vám chtěl říct, že je mi to strašně líto?“ pokračoval. „Že to není vaše chyba? Že jsem si ani nikdy nemyslel, že by to byla vaše chyba? Pořád jsem čekal na nějakou příležitost, ale měl jsem dojem, že kdybych s tím začal, jenom by vás to naštvalo, nebo rozhodilo, nebo nevím. To, co se tu noc stalo, byla prostě jen… nehoda. Já vím, že to zní hloupě a pitomě. Jak něco takového může být nehoda? Ale já jsem to neplánoval. Přísahám, že do té noci mě to ani jednou nenapadlo. A v tu noc… Nepamatuju si ji. Nepamatuju si, co se mi prohnalo hlavou, že mi to přišlo jako jediné řešení, dobře? Prostě se to stalo a je mi to líto a nechtěl jsem tím všechno zkazit. Zničit tuhle rodinu, ani dokázat, že jste špatní rodiče, nebo prostě… Byla to chyba a je mi to líto!“

Teď už brečel. Netušil, u kterého slova se slzy spustily, ale najednou jich měl plné oči a draly se ven. A on se je nesnažil zastavit, protože věděl, že teď už to nejde. Co řekl, nešlo vzít zpátky. A tak sebral odvahu a pohlédl tátovi do očí.

„Gabrieli,“ vydechl táta a v další vteřině, tak rychle, jak jen dokázal, vyskočil na nohy a pevně Gabriela objal.

„Je mi to strašně líto. Tak strašně moc líto. Je to moje vina,“ vzlykal Gabriel a popotahoval a pak znovu vzlykal a nedokázal přestat, přestože ho táta začal hladit po zádech a konejšivě pořád dokola opakoval: „To je v pořádku, to je v pořádku, to je v pořádku…“

Trvalo to strašně dlouho a Gabriel cítil, jak se z něj všechny ty nahromaděné emoce vyplavují a zanechávají za sebou jen unavené prázdno, takže nakonec tátu pustil a dosedl na postel. Ruce měl přitom způsobně položené v klíně jako školáček.

Táta si k němu klekl. „Gabrieli, nikdy jsem nechtěl, aby ses omlouval. Nikdy jsem… Sakra, strašně jsem to posral. Myslel jsem, že pro tebe bude nejlepší, když budeme předstírat, že je všechno v pořádku. Když na tebe nebudu tlačit, abys o tom mluvil. Ani ve snu by mě nenapadlo, že máš dojem, že o tom nesmíš mluvit, protože… Můžeš o tom mluvit kdykoli, dobře?“

Gabriel znovu popotáhl a společně s tím přikývl. „Nechtěl jsem to udělat. Ve škole to nebylo nejlepší, ale myslel jsem, že to vydržím. Že zatnu zuby, nějak to přežiju a až odejdu ze střední ani si na to nevzpomenu. Jenže pak byla ta párty a já… Nikdy předtím jsem na sebevraždu nemyslel, přísahám. Nikdy mě to nenapadlo a upřímně si ani nepamatuju, že by mě to napadlo ten večer. Když jsem se probral v nemocnici a zjistil, co jsem udělal, samotného mě to překvapilo,“ přiznal. Netušil, jestli tím dokázal alespoň něco vysvětlit, ale byl strašně rád, že to ze sebe konečně dostal. „Vím, že teď o mě budete mít navždycky ještě větší strach, protože nikdy nevíte, co se mi honí hlavou, ale slibuju, že kdyby to bylo zase někdy horší, tak první, co udělám, bude, že půjdu za vámi. Věř mi, že už nikdy nechci udělat nic, co by tobě, mámě a Maxovi ublížilo.“

Táta se pousmál a přikývl. „Věřím ti,“ pronesl. Pořád klečel na zemi, ale teď se zvedl a posadil vedle Gabriela na postel. Chvíli byl potichu, než se odhodlal a velmi opatrně pronesl: „A co Michael? Jak to bylo s ním?“

Jen při tom jméně měl Gabriel pocit, že se mu srdce trochu zpomalilo a z nějakého důvodu chtěl odseknout: Co s ním? Ale on přece věděl, co s ním, a tak nejprve pokrčil rameny. „Michael… Michael…“ Absolutně netušil, jak pokračovat. Několikrát se nadechl, ale nevyšla z něj žádná hláska. Táta však trpělivě čekal.

„Když se Michael doslechl, co se stalo, přišel za mnou,“ řekl nakonec Gabriel pevným hlasem. Rozhodl se začít tímhle, protože všechno, co se stalo předtím, už pro něj dávno neexistovalo. „To si určitě pamatuješ. A omluvil se. Já vím, že ti to přijde málo, ale on od té chvíle dělal všechno pro to, aby to napravil. Všechno. Hodně toho litoval, a i když jsem mu dávno odpustil, pořád měl strašné výčitky. Myslím, že pořád má, proto se ode mě taky drží dál. Já samozřejmě chápu, že je to pro vás s mámou těžké, ale… Michael je pro mě vážně hodně důležitý, vždycky už bude a já s tím nic neudělám.“

Přestože on se na mě nemůže ani podívat.  

Bylo poznat, že tohle táta neslyší rád. Odevzdaně vzdychl a taky nespokojeně mlaskl, ale zároveň přikývl a řekl: „Dobře. Tak dobře. Nemůžu říct, že by to pro mě bylo jednoduché, ale asi s tím opravdu nemůžu nic dělat.“

Tohle bylo víc, než by si kdy Gabriel mohl přát. Víc, než v co doufal. A tak se na tátu usmál.

„Mám pro tebe ale dohodu,“ zvedl táta ukazováček, aby dal najevo, že tahle dohoda bude nesmírně důležitá. 

Gabriel váhavě naklonil hlavu na stranu. „No?“

„Od teď k nám s mámou budeš naprosto upřímný. Ve všem. Když se tě zeptáme, co bylo ve škole, odpovíš. Když budeš s Michaelem, řekneš nám to. Když ti nebude dobře…“ Táta se významně odmlčel.

„… přijdu za vámi,“ doplnil Gabriel chápavě.

„Přesně,“ souhlasil táta spokojeně. „Tak co? Dohodnuto?“

Nad tímhle Gabriel vůbec nemusel přemýšlet. Přikývl, čímž tátu evidentně potěšil, protože ten ho znovu objal a pocuchal ve vlasech. Společně s tím taky řekl: „Vůbec nechápu, po kom seš takový paličák.“

Když ho konečně pustil, možná na vteřinu zavládlo trapné ticho. Najednou ani jeden nevěděl, co bude dál, jak se k sobě po tom všem chovat. Ale táta veškerou trapnost velmi rychle a velmi elegantně zahnal, když se plácl dlaněmi do stehen a vstal. „Tak co bude s tím citrusovníkem? Pomůžeš mi ho vybrat, nebo jak?“

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
13 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
tina
17. 3. 2022 20:13

Jsem ráda, že Gabriel ze sebe konečně dostal všechny emoce. Teď už to jen „vylepšit“ s Michaelem a budu spokojená 🙂

Květa
17. 3. 2022 23:21

Tak tohle byla smršť. Ale mohli by to pomoct. Navíc exkurze… Na tu se těším. 😈

Belinda
17. 3. 2022 23:31

Yess konečně to Gabriel ze sebe dostal 🤍
Skvělá kapitola. Těším se co nás čeká na té exkurzi. 🥰

Alena
18. 3. 2022 13:04

Ďakujem. Som strašne rada, že konečne sa dokázali o tom porozprávať. Mám pocit, že Gabriel je viac vo všetkom zrelší ako jeho rodičia. O probléme sa vždy musí hovoriť, so správnymi ľuďmi, ktorí nementorujú, ale iba počúvajú, lebo niekedy len vypočutie problému iného je začiatkom jeho uzdravovania. Od Michala som očakávala priebojnejší prístup, avšak chlapec, má to ťažké, výčitky, zaľúbenosť, ktorá ho poriadne prekvapila, mantinely nastavené jeho rodičmi a Gabrielovými. Gabriel je kôl, Michal je koza, a lano medzi nimi je upletené zo všetkého, čo sa za posledné dni stalo. Navždy ich to bude spájať, a môžu od od seba… Číst vice »

aduška
18. 3. 2022 23:14

A je to venku. Jsem ráda, že Gabe konečně řekl otci pravdu. Snad tj teď rodiče trošku přijmou. Sice asi hned neskončí Michaelovi kolem krku, ale aspoň nebudou chodit kolem Gabriela po špičkách. To si totiž nikdo z nich nezaslouží.
Zpráva od Michaela, že má Gabriela fakt rád potěšila. Na tom se dá něco pomalu stavět. Tak snad….

MaCecha
21. 3. 2022 22:23

Hlásím, že další kapitola začne slovem ANI. Nevím, jak to provedete, ale já vám, E&K, věřím, páč, když dokážete napsat takovouhle pecku.. 😍.

PS: Tady nevím, jestli GG trochu neke, když říká, že jeho : „…MALÁ část chtěla, aby Michael každou chvíli prolezl oknem, aby společně vlezli do postele, dokonce by ani nemuseli nic říkat, nebo se líbat, prostě by se jen drželi a věděli, že jsou spolu. To by stačilo.“, protože to určitě byla VELKÁ část. Moje to aspoň byla určitě 😀.

👋

Lucka
22. 4. 2022 22:13

Konečně.