Szabi

Je brzy, takže nemusí spěchat. Jakmile odveze Gabriela (a postrádá jeho hřejivé objetí, když se na něj Gabriel v zatáčkách tisknul), zamíří zpátky domů. Mámu nikde není vidět, ale v kuchyni to voní kávou jako připomínka, že ji to ráno opravdu potkali a že se ho Gabriel neváhal zastat.

Michael se zhluboka nadechne a chvíli stojí opřený o parapet, načež si napustí studenou vodu a zamíří do svého pokoje. Postel je neustlaná a jeden z modrých polštářů leží na zemi. Michael si vzpomene, co všechno se v noci na té posteli stalo, jak blízko jeden druhému leželi, jak se ho Gabriel dotýkal a prsty zajížděl až k lemu tepláků. Jeho tělo bylo tak horké a vláčné, líbali se na krk a na ústa a Michael si uvědomil každé bodnutí ve slabinách, protože chtěl víc. Chtěl… Klidně by se s ním znovu vyspal. A to vědomí jím neotřáslo, nepřevrátilo celý Vesmír na hlavu, nezačal si sám o sobě myslet, že je nějak rozbitý.

Sebere polštář a hodí ho zpátky na postel. V noci si taky uvědomil jednu důležitou věc. Že i když je Gabrielem přitahovaný, i když se mu líbí dotýkat se ho, nikam nespěchá. Je právě tak trpělivý, jako doposud nikdy předtím nebyl. Anebo… Možná by to nechal zajít dál, kdyby nebyla celá situace, nejen mezi nimi, ale spíš situace světa, tak pokřivená a na hovno.

Kdoví, co bude, až přijede do školy.

Michael se tam přinejmenším nijak nehrne. Na počítači otevře Spotify a pustí náhodný výběr, což je vesměs taneční hudba s jednoduchými texty. Potom sebere batoh, nahází do něj učebnice, aniž by doopravdy tušil, jaké ho čekají hodiny – to ví Zach, Zach je chodící rozvrh – a do přední kapsy přihodí dvě propisky. Pohled mu přitom znovu padne na hnědý náramek, tak ho sebere a sevře v dlani.

Už si nepamatuje, kde je ten jeho a jestli ho vůbec ještě má, ale něco ho nutí, aby ho šel právě teď hledat. Ještě pořád je brzy, má dost času dojet do školy s několikaminutovým předstihem a konfrontovat Rogera s tím, že na něj byl donášet. Najít dávno ztracený náramek je ale mnohem důležitější, převáží to nad vším. Nebo se ho takhle jeho mozek možná jenom snaží ochránit před tím, co přijde. Před každou jednou představou, kdy jde Gabrielova máma k řediteli a pak na Michaela úplně každý kouká jako na toho největšího hajzla pod sluncem.

Potřebuje ho najít, ten náramek. Strčit si ho do kapsy černého bomberu pro štěstí.

Zamíří ke skříni, kde je velká krabice, ve které jsou nejrůznější kraviny, co v průběhu života nastřádal. Prohrabuje se starými fotkami (z nich na něj kouká malý blonďatý andílek s pihovatým nosem), různými kamínky, figurkami, kartičkami fotbalistů a hokejistů a Pokémonů a obalů ze žvýkaček. Ničemu z toho nevěnuje přehnanou pozornost, nad minulostí se nedojímá, a kdyby nebyl dostatečně líný na to, aby ten nápad zrealizoval, dost možná by celou krabici už dávno vyhodil. Postupně se prohrabe všemožnými serepetičkami až na dno a náramek nenajde.

Zůstane zklamaně sedět na koberci a přemýšlí, co dál.

Čas na mobilu hlásí, že bude osm.

Michael všechno nahází zpátky, s nějakým rovnáním se nezdržuje, a krabici dotlačí do skříně. Není si jistý, kde by měl ještě hledat, a tak automaticky prohrabává jednotlivé šuplíky, kde je spousta papírů, útržků a starých testů ze školy.

Pohled mu padne na Gabrielovu fotku, což ho zarazí a na chvíli ustane v pohybu. Zírá do zelených očí, které jsou úplně prázdné, jako kdyby v nich nebyl vůbec žádný život. Gabriel odevzdaně kouká do objektivu a pevně přitom svírá rukávy obyčejné šedé mikiny. Jeho tváře nemají barvu a rty vypadají, že se ještě nikdy neusmívaly.

Kolem Gabriela jsou vyvedené nápisy. Největší z nich hlásá: Vychrtlej asexuál hledá holku. Zn.: Mám radši šuliny, ale jsem hodnej.

Michaela polije horko, ale tentokrát to není příjemné a trochu rozpačité horko. Naopak, ucítí hrozný stud, až mu žaludek udělá kotrmelec. Nejhorší na tom všem je, že mu to tenkrát připadalo legrační, když tyhle „plakáty“ vylepovali na skříňky, aby si jich každý všimnul. Ne. Nejhorší na tom je, že nedokáže odtrhnout pohled od Gabrielových zelených očí a přitom ví, že Gabriel ve skutečnosti nekouká do objektivu, ale na něj. Protože mu to přikázal. Jako kdyby zpětně slyšel svůj hlas: „No tak, Garrete, musíš se usmát, jinak si nevrzneš.“

„Kdyžtak mu ten úsměv dokreslím,“ nabídl Pinky a znělo to málem laskavě.

A Roger se jenom smál. Všichni se smáli. Ani Zach nedokázal udržet vážnou tvář, zatímco přemýšleli nad tím, jaký slogan by Gabriela nejlépe prodal.

Tohle jsem udělal já.

Ten kluk na plakátu působí mrtvě a Michael ví, že to je jenom jeho vina. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by odezněla, že by to kdy dokázal splatit tím, že ho celého zulíbá?

Roztřeseně začne trhat plakát na malé titěrné kousky a nasype je do koše. Hnulo mu to žaludkem, ale zvracet nebude. Hledá dál a zjistí, že tohle byl jen jeden plakát z mnoha. Jo, tenkrát měl dost peněz na to, aby to nechal vytisknout třeba tisíckrát. Všechny, které najde, roztrhá a rozerve.

Čas na mobilu hlásí, že je čtvrt na devět a na první hodinu už nemá cenu chodit.

Přijde mu esemeska od Pinkyho, kde je. Úplně normální, takhle by se ptal i kdykoli jindy, takže je dost možné, že ve škole zatím nikdo nic neví. Gabrielova máma ještě nestačila způsobit totální poprask a udělat z něj necitelnou zrůdu. Necitelnou. Ale copak měl nějaké city, zatímco se Gabrielovi celý druhák smál?

„Do prdele,“ řekne vztekle. Najednou chce ten náramek najít o to víc, je to málem takový příslib, že má ještě šanci všechno zachránit. A tak, když ho konečně zahlédne na dně posledního šuplíku, ukrytý mezi fotkami ze školky, úlevně vydechne. Sebere ho a pevně sevře v dlani. Jeho pozornost ale prakticky okamžitě přitáhnou fotografie, kde je malý blonďatý kluk, který stojí vedle hnědovlasého.

Dva nejlepší kamarádi.

***

Prochází kolem sochy Edwarda Leara a v ruce pevně svírá helmu, jako kdyby s ní chtěl v příští vteřině někoho pořádně praštit po hlavě. Parkoviště je poloprázdné, většina studentů na rozdíl od něj nejspíš přišla včas, ale z těch, které zahlédne na chodbě a u skříněk, mu nikdo nevěnuje větší pozornost než obvykle. Jedna holka se dokonce usměje a sklouzne po něm pohledem.

Michael se k ní zachmuřeně obrátí zády a helmu narve do skříňky.

„Ježiš, ty máš výraz. Neříkej mi, že ti Garret zase něco obtáhnul.“ Roger se opře o skříňku a zamyšleně si Michaela prohlíží. Posouvá v puse žvýkačku a sotva domluví, udělá bublinu a ta prakticky okamžitě praskne.

Michael do něj vrazí, nijak se s tím nerozpakuje. „O co ti kurva jde?“

Roger působí nechápavě. „Jak jako?“

„Včera sis udělal hezkej výlet, že jo? Ke Gabrielovi domů. Co všechno jsi jeho rodičům vykecal? Drblo ti?! Ty si jako myslíš, že seš lepší než-“

„Hej, klídek,“ vloží se do toho Pinky, který se objeví zničehonic – tuhle schopnost mají očividně úplně všichni Michaelovi kamarádi – a položí Michaelovi ruku na rameno. „Nechcete se zase porvat, že ne?“

„Někdo,“ začne Michael s pohledem upřeným na Rogera, takže je jasné, že tím vlastně říká Roger, „šel ke Gabrielovým rodičům a řekl jim, jak jsme… Včera u nás byla jeho máma a rozhodně to nebylo nic příjemnýho.“ Frustrovaně vydechne. „Proč?“ zeptá se a nesnáší sám sebe za to, že zní málem ukřivděně. „Proč jsi to sakra udělal? Myslel jsem, že jsme si to vyříkali a je mezi námi všechno v pohodě, ale ty se asi prostě nemůžeš přenést přes to, že jsem Gabriela bránil, viď?“

Roger je ve tváři úplně bledý. Dokonce se tváří, jako kdyby tu žvýkačku spolknul. „Ježiši, Michaele, moc mě to mrzí.“

„To sis měl asi rozmyslet dřív!“ napálí mu Michael.

„Rogere, ty seš fakt debil,“ přisadí si Pinky a ukročí vzad, čímž chce dát dost možná najevo, že Michaelovi nebude nijak bránit v tom, aby Rogerovi natáhnul. Nebo prostě jenom nedokáže stát Rogerovi moc blízko, protože nesnáší, když někdo není loajální. Kluk, který chtěl Gabrielovi dokreslit úsměv.

Michael ale teď na ten pitomý plakát vůbec poprvé od chvíle, kdy ho našel, nemyslí.

„Já říkám, že mě to mrzí!“ zvýší Roger hlas a zní zoufale, dokonce si vjede rukou do vlasů, takže je mu to možná vážně líto, což samozřejmě nemění nic na tom, že to vědomě pokazil, chtěl Michaelovi ublížit. „Neměl jsem… Michaele, já to řekl Zachovi.“

„Cože?“

„Vždycky je takovej trochu odstrčenej, a tak jsem si myslel, že by bylo dobrý, aby to věděl. Ty sám bys mu to přece řekl, ne? Fakt mě to mrzí. Myslel jsem, že to není tajemství, ne mezi náma. Že on to může vědět. Ale nedošlo mi to, působil pak docela divně, možná ho to vzalo.“

Roger vypadá zahanbeně.

„Zach by to neřekl,“ opáčí Michael, ačkoli si tím najednou není doopravdy jistý.

„A já snad jo?“ štěkne Roger. „Já bych tě nikdy v životě nepodělal!“

Michael si vymění pohled s Pinkym a Pinky pokrčí rameny, jakože na tom asi vážně něco je. Roger tady byl vždycky, nebo alespoň od prváku, aby kryl Michaelovi záda. Jeho zrada možná skutečně nedává smysl.

„Ale taky nerozumím tomu, že by Zach…“ Roger větu nedokončí, místo toho zakroutí hlavou. Prohlíží si studenty, kteří prochází kolem, jako kdyby měl v následující vteřině Zacha spatřit a zeptat se ho, jestli je to pravda. „Nemohl to říct Garret?“

„Ne.“

Roger přikývne a promne si jizvu. „A ty?“ stočí pohled k Pinkymu.

„Já jsem ten, kdo kreslí sprostý obrázky. Nežaluju z principu,“ odvětí Pinky klidně a na důkaz svých slov poklepe na desky, na kterých přibyla nová postavička – sexy čarodějka v krátkých šatech a vysokých šněrovacích botách. „Taky mi ale přijde jako blbost, že by to řekl Zach. On toho nikdy moc neříká, ne? Nepamatuju si, kdy jsem s ním naposledy fakt pokecal. Michaele… Kam jdeš?“

„Kam asi? Jdu se ho zeptat. Nebo co mám podle tebe dělat?“

Už tak je to dost v prdeli.

Michael nečeká, jestli se k němu kluci připojí, ani se jejich směrem neohlíží. Jednu ruku má vraženou hluboko v kapse a hraje si s náramkem, proplétá ho mezi prsty. Skoro mu připadá, což je možná jenom mlhavá vzpomínka, která patří Gabrielovi, ne jemu, tak tedy, skoro mu připadá, jako kdyby šel bojovat s Králem příšer. Napadne ho, že to Zach možná taky někomu vykecal a ten to poslal dál, až se nějaká dobrá duše rozhodla napálit to Gabrielovým rodičům.

Nechce dělat závěry, dokud neví.

Nehledě na to, že tuší.

Zach postává v hloučku kluků z týmu, kteří Michaela okamžitě pozdraví, nebo na něj alespoň kývnou. Chovají se k němu úplně stejně jako vždycky. Zatímco Zach, ten jenom kouká a čeká, co bude. Z jeho výrazu nejde vůbec nic vyčíst.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ oznámí Michael.

Zach přikývne.

A pak je dlouho ticho. Kluci z týmu si to nejspíš vyloží tak, že by měli vypadnout, a pomalu se trousí pryč. Ale pravda je taková, že Michael najednou prostě neví, jak začít.

„Já ti to zjednoduším,“ pronese Zach bez toho, aby se mu chvěl hlas. „Byl jsem to já.“

Michael pohlédne přes rameno ve snaze ujistit se, jestli za ním náhodou nestojí Pinky a Roger, kteří si z něj chtějí vystřelit. Ale není tam nikdo.

Zach trpělivě čeká.

„To má být nějaká pomsta? Udělal jsem ti něco?“

„Pomsta snad ani ne. Spíš spravedlnost.“

Michael udělá krok k němu a Zach mimoděk couvne, takže možná není tak sebevědomý, jak se původně zdálo. Nejistě zatáhne za popruhy batohu a měří si Michaela pohledem. Nejspíš neví, co může čekat. A Michael mlčí, což Zacha nakonec vede k tomu, že by to měl nějak rozvést. „Muselo ti být jasný, že to dopadne špatně. Hrál sis na krále školy a to se ti vymstilo. Myslíš, že mě bavilo chodit ti pořád za zadkem, půjčovat ti sešity, nosit ti pití… Smát se všem těm debilním vtipům?!“

„Takže to je přece jen o tobě,“ ušklíbne se Michael. Srdce mu divoce buší, ale nedává na sobě nic znát. To, že se před ním Zach očividně trochu krčí, mu pomáhá udržet si jistou převahu. Ale možná je to hloupost, myslet si, že může všechno, co se na něj hrne, ustát.

„Není to o mně! Je to o všech. O Garretovi především! O tom, jak je tobě u prdele, co lidem děláš a jak se přitom cítí!“

Jejich rozhovor začne přitahovat značnou pozornost. Ještě nikdy se nestalo, že by s kapitánem amerického fotbalu někdo takhle mluvil.

„Ty seš docela chudák,“ přikývne Michael pomalu. „Snášet tak dlouho tolik zla a nemoct s tím nic dělat. Nebo počkej… Tys s tím mohl něco udělat!“ Předstírá upřímné překvapení. „Jenže tys byl moc zbabělej, že jo? Když ti něco vadí, je mnohem jednodušší nechávat si to pro sebe, než abys přišel s tím, že ti to nepřijde v pořádku. Jak se to říká? Hlavně mít prdel v teple.“ Pohled jeho modrých očí potemní. „Opovaž se předstírat, že to všechno bylo pro Gabriela, opovaž se brát si jeho jméno do huby!“

„Ježiši, prober se!“ zařve Zach. „Garret se kvůli tobě zkusil zabít! To sis vážně myslel, že ti to projde? Chceš to házet na mě? Já ho nikam nezavřel, k ničemu jsem ho nenutil. Nikdy jsem mu nic neudělal!“

Několik okolo stojících spolužáků si vymění překvapené pohledy. Začnou si mezi sebou tlumeně povídat.

To je v prdeli, to je v prdeli, to je v prdeli.

„Tys byl vždycky lepší než ostatní, že jo, Zachu?! Na ničem hnusným se nepodílet, od toho hezky ruce pryč, ale udělat s tím něco, na to seš moc velkej posera. Mohls tisíckrát něco říct, jestli ti přišlo, že je to špatný. Ale ty prostě… To, co se stalo, je jenom mezi mnou a Gabrielem!“

Lidé si šeptají pořád hlasitěji a Michael zřetelně zaslechne slovo sebevražda. Cítí, že se potí, tričko se mu lepí na záda. Taky mu je fyzicky špatně, hlava tohle všechno nemůže ustát, a tak se začíná projevovat žaludek. Michaela napadne, že by mohl Zacha poblít, čímž by se to nejspíš vyřešilo. Tak jako tak by přinejmenším všemu nasadil korunu. Respektive by o ni přišel.

Král školy.

Nikdy si takhle nepřipadal, nepřemýšlel o tom. Vlastně nikdy moc nepřemýšlel.

Jo, to je ten problém. Jinak bych viděl, že je Zach krysa. Ale v něčem má pravdu, jasně, bylo to přes čáru, všechno. ALE TO NENÍ JEHO VĚC, NE TEĎ. Je pozdě. Seber se!!!

Vlepí sám sobě mentální facku. Znovu postoupí dopředu.

A Zach znovu couvne. „Nech mě na pokoji!“ Trochu mu přeskočí hlas. Na hřišti je k nezastavení, k neudolání, ale rvačkám se vyhýbá. To není nic pro něj. Je to hodný kluk, sám sebe přesně takhle prezentuje. „Nech mě! Ty si neuvědomuješ, cos udělal?! Seš… Mně je špatně z lidí, jako seš ty!“

Michael se zhluboka nadechne a nervózně si narovná kapuci mikiny. Předstírá, že neslyší šeptání okolo stojících, kteří si ho měří pohledem, jako kdyby tady, přímo před jejich zraky, někoho právě odprásknul.

Periferně zahlédne Rogera a Pinkyho, kteří se proderou davem a stanou vedle něj. „Promiň,“ řekne tiše. Nejdřív se zdá, že je ta omluva namířena Zachovi, ale on stočí pohled směrem, kde vidí Rogera. „Nevím, proč mě napadlo, že bys to mohl vykecat ty.“ S těmi slovy se rozejde pryč a předstírá, že neslyší, jak se o něm baví, jak se kluci z týmu doptávají Zacha na podrobnosti: „To jako fakt? Fakt se kvůli němu Garret…“

Zapadne na nejbližší klučičí záchody, napustí si studenou vodu do dlaní a opláchne si obličej. Pár kapek vody mu steče i za tričko, což příjemně šimrá.

Uběhne sotva pár vteřin, když se dveře otevřou a dovnitř nakoukne Pinky. „Jsi v pořádku?“

„Jo.“

Ale není. A neví, jestli ještě někdy bude. Ze všeho nejvíc by si přál obejmout kluka s hnědými vlasy a zelenýma očima, toho, komu ve skutečnosti ublížil nejvíc. A na druhou stranu je taky rád, že ho předtím nikde neviděl. Nepřál by si, aby se toho Gabriel musel účastnit, odpovídat na dotazy ostatních, nebo snášet jejich soucitné pohledy za to, že mu Michael Cassidy, to zkurvené monstrum, zničilo život.

„Fajn,“ přikývne Pinky opatrně, „protože tě hledá Brownová. Máš jít do ředitelny.“

***

Ředitel se tváří rozpačitě, jako kdyby mu to nebylo dvakrát příjemné. Poklepe propiskou o desku stolu a vzdychne. „Donesly se ke mně jisté informace, pane Cassidy. Nebudu lhát, hodně znepokojivé informace, až závažná obvinění. Jeden z našich studentů se pokusil o sebevraždu. Nevím, kolik o tom víte, ale… Před chvílí odtud odešla jeho matka a vyjádřila obavy, nebo spíš přesvědčení, že jste tomu činu napomohl vy. Svým chováním. Hovořila o šikaně.“ Zatímco ředitel mluví, jeho tvář je čím dál brunátnější. „Samozřejmě jsem jí vysvětlil, že jste náš nejlepší student, ne nadarmo jste dvakrát po sobě získal ocenění, že. Navíc kapitán úspěšného fotbalového týmu. To ji ale nepřesvědčilo, prý mají takoví mladí muži potřebu dokazovat jiným svoji nadřazenost. Tady bych rád řekl, že jsem u vás nikdy podobné chování nezaznamenal. Na mě jste vždycky působil jako vzorný mladý muž. V tomhle věku jsme byli všichni rošťáci.“ Ředitel na něj spiklenecky mrkne, ale pak znovu vzdychne. „Neposadíte se? Abych neuhýbal od toho, kvůli čemu jsem si vás nechal zavolat – ta obvinění jsou opravdu vážná a já se přiznám, že si s tím moc nevím rady. Nechtěl byste mi pomoct si to trochu ujasnit? Něco mi k tomu třeba říct? Ne? Dobrá… Myslel jsem si to. Podívejte, Michaele, jestli jste s tím vším měl doopravdy co do činění, a ta žena je přesvědčená, že ano, je to opravdu zlé. Ovšem s tím nelze nic udělat. Nemohu proti vám zahájit nějaké vyšetřování, ani vás obviňovat, pokud to ten chlapec bude popírat. Ano, to jsem zapomněl zmínit. Gabriel Garret tady byl se svojí matkou, chtěla, aby se toho také účastnil. A všechno popřel. Prý jste přátelé a vy jste se k němu vždycky choval dobře. To jeho maminku rozlítilo…“ Ředitel si zadumaně prohlíží svoji propisku. „Stejně, i když nemůžu v této věci nic udělat, samozřejmě krom toho, že jsem vyjádřil svůj smutek a pochopení, chtěl bych vás požádat, abyste mi vrátil ta ocenění. Určitě chápete, že není dobré, aby je měl student, kterého pronásledují taková obvinění. Jestli mi k tomu opravdu nechcete nic říct… Tak to je všechno, můžete jít. Pozdravujte ode mě dědečka.“

***

Celý den se neuvěřitelně vleče.

Michael sice první hodinu totálně zazdil a valnou část té druhé strávil v ředitelně, i tak má ale pocit, že je dopoledne nekonečné. Sedí v lavici, podpírá si hlavu a zírá na tabuli, aniž by vnímal, o čem učitel zrovna vykládá.

Snaží se nedat najevo, že si uvědomuje každý jeden pohled ze strany svých spolužáků. Co si o něm myslí, s tím se nějak vyrovná.

Volnou rukou sáhne do kapsy a přehazuje mezi prsty náramek. Ten se stal pro dnešek takovou záchrannou kotvou. Jeho přítomnost Michaela uklidňuje víc než pohled na motorku, na kterou vidí z okna.

Po odchodu z ředitelny v něm všechno vřelo a zároveň cítil nepopsatelnou úlevu a vděk, že ho v tom Gabriel nenechal. Protože lhát před svojí matkou, aby ho ochránil, to chtělo obrovskou vůli a spoustu odhodlání. Nebo možná krapet bláznovství. Gabriel musí Michaela vážně… Musí toho k němu cítit hodně.

Takže ano, Michael se s tím, co si spolužáci myslí o něm, nějak vyrovná, ale nedomnívá se, že se zvládne vyrovnat s tím, co by si mysleli o Gabrielovi, kdyby věděli, jak moc jsou poslední dobou jeden druhému blízko. Před pár hodinami tak blízko, že to Michael hodně silně pociťoval v každé buňce.

Nepřemýšlí nad tím do hloubky, vlastně si není jistý, co by měl udělat. Nechce o Gabriela přijít. Zároveň sám sobě ale musí pokládat otázky, na které si nedokáže odpovědět, a hlavou mu víří spoustu slov a vět, které byly proneseny.

Zkusit něco napravit kolikrát neznamená být tady každou vteřinu každého dne, ale prostě odejít tomu druhému ze života. Odejít.

Gabriel je křehký. Gabriel je ten, ke komu se stočí veškerá pozornost. Je křehký. Nikdo neví, že jsme spolu spali. Že mi to odpustil. Nikdo nic neví.

Začíná ho silně bolet hlava. Učitel si během svého výkladu všimne, že si na rozdíl od ostatních nedělá žádné poznámky, ale naštěstí to nijak nekomentuje. Ostatně, Michael si je nedělá skoro nikdy, většinou si je pak prostě půjčí od Zacha.

Zach.

Už nikdy ho nebude nazývat kamarádem. Během tréninků mu to dá pořádně sežrat. Pokud ovšem zůstane v týmu. To ho napadne úplně poprvé, jak se ke všem těm drbům postaví trenér. Možná bude kouřit jednu cigaretu za druhou, foukat Michaelovi kouř do obličeje a opakovat, že ho vážně nasral. Ani na chvíli ho nebude zajímat, jestli je na tom něco pravdy, ale bude ho štvát, že s tím teď musí něco dělat.

A kapitán jde týmu co? Hodně blbým příkladem.

Když zazvoní, v rychlosti posbírá svoje věci a jako první vypadne ze třídy. Pinky a Roger za ním něco volají, ale on je odbude mávnutím ruky.

Gabriela nikde nevidí. Co by mu asi tak řekl, kdyby se potkali? Že se cítí mizerně?

Zastaví u skříňky, aby dovnitř nacpal batoh, a do kapsy bundy strčí peněženku. Zrovna kontroluje, jestli má u sebe klíče, když za sebou uslyší: „Sráči.“

Ustrne v pohybu a pak se hodně pomalu otočí. Vidí spoustu lidí, ale nikdo se nedívá jeho směrem. I tak si je jistý, že to slovo patřilo právě jemu. Přimhouří oči a čeká, jestli se to bude opakovat, což se nestane. Nakonec tady prostě jenom prudce zabouchne skříňku a zamíří chodbou ke dveřím.

Ví, že nesmí dát za žádnou cenu najevo svoji slabost, ale stojí ho to hodně přemáhání. A rozhodně neplánuje trávit obědovou pauzu v jídelně. Potřebuje na vzduch, potřebuje vypadnout.

Spěchá přes parkoviště k motorce a studený vítr mu cuchá vlasy.

Sráči. Sráči. Sráči.

Má pocit, že ho myšlenky pro jednou sežerou zaživa. Strašně moc si přeje zachovat se správně, i když nemá nejmenší tušení, co by to mělo znamenat. A tak nějak předpokládá, že to bude hodně bolet.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥