Szabi

Někdo mu položil ruku na rameno. Gabriel spal ale klidně dál, příliš nevnímal, protože to docela určitě mohlo být jen součástí snu, nebo ho možná přišla zkontrolovat máma. A měl pocit, že spí minimálně celou věčnost, než se letmý dotek změnil v neodbytné zatřesení, které ho už trochu vytrhlo. Proto zamručel.

A pak mu někdo zakryl pusu. Někdo mu zakryl pusu, takže to znamenalo, že NĚKDO je u něj v pokoji a zakrývá mu pusu, nejspíš aby nekřičel – jiný důvod takhle narychlo Gabriela fakt nenapadl. Ale pokud byl někdo u něj v pokoji a zakrýval mu pusu, znamenalo to… Ne, Gabriel netušil, co to znamená, takže ho to samozřejmě šíleně vyděsilo. Otevřel oči, mžoural do tmy a ano, někdo u jeho postele vážně stál.

Gabriel by křičel, kdyby mohl. Což nemohl. NĚKDO mu držel pusu! A tak sebou alespoň vyděšeně cukl, vytřeštil oči a zkusil se odsunout co nejdál, než konečně trochu přivykl tmě a zjistil, že se ho nesnaží unést noční přízrak. Byl to jen školní bůh.

Nejspíš se přišel pomstít za tu motorku.

„Michaele?“ vyhrkl okamžitě, sotva ho Michael pustil. „Co tady děláš? Stalo se něco?“ Automaticky se rozhlédl po pokoji, jako kdyby na něj někde měla čekat katastrofa epických rozměrů. Když nic nenašel, pohlédl na mobil, který ležel na nočním stolku.

Byly dvě minuty po půlnoci. 

Michael se pobaveně ušklíbl. Nejspíš mu ty otázky přišly nehorázně hloupé. „Co sis myslel? Jdu tě zabít za tu motorku. Doufám, že nestreamuješ. Nebude to moc hezkej pohled.“

Gabrielův mozek se oproti tělu budil opožděně, takže mu teprve teď začínalo docházet, co se stalo dneska (vlastně už včera) odpoledne a že za ním Michael přišel v noci do pokoje. „Dáš mi to sežrat stejně jako před tvým barákem?“ hádal a zkoušel zůstat vážný, ale ono to moc nešlo, protože…

Michael ho políbil. MICHAEL HO POLÍBIL! Takže být vážný a klidný a nad věcí nemohl, jelikož mu srdce z toho všeho šílelo a nechtělo toho nechat, i když mu mozek neustále a dost razantně rozkazoval, aby přestalo. Jenže jak? Jak se uklidnit, když k němu Michael předtím přiskočil, přirazil ho ke zdi, chytil za mikinu a políbil? Když ho během toho držel tak pevně, že chvílemi Gabriel netušil, která končetina patří komu? Když mu vzdychal do úst a probíral se jeho vlasy?

No? Jak měl být klidný a nezaujatý?

„Proč mám pocit, že zníš nadšeně?“ zamumlal Michael a sedl si na kraj postele, aby ani ne za minutu ležel rozvalený, s polštářem za zády.

Gabriel pokrčil rameny. „To nevím,“ odpověděl potichu a koukal přitom na vzor povlečení. Barevné slony. Měl na povlečení barevné slony. A tak jim tím nejupřímnějším hlasem řekl: „Mrzí mě to.“ A samozřejmě nemluvil k nim, ale k Michaelovi, a samozřejmě nemluvil o polibku, ale o motorce.

Michael hlasitě vzdychl. „Jak tě to vůbec napadlo?“

Což byla otázka, která asi musela přijít, a Gabriel s ní počítal. Přesto nebylo jednoduché vysvětlit, co se mu honilo hlavou. „Měl jsem hrozný vztek,“ přiznal. „Chtěl jsem tě nějak vyprovokovat a tohle mi v tu chvíli přišlo jako nejlepší řešení. Asi vteřinu potom mi sice bylo jasné, že jsem to přehnal, ale už s tím nešlo nic dělat.“ A tak tam jen stál s klíčem v ruce, koukal na motorku a v hlavě mu začínaly naskakovat trochu vyděšené myšlenky. „Já vím, že to byla hloupost, dobře?“ Pohlédl Michaelovi do očí. „Jen… Když jsi řekl, že se na mě nikdy nebudeš zlobit, měl jsem dojem, že ti musím dokázat opak. Nebo… Spíš jsem chtěl, aby ses na mě zlobil, protože ty se na mě můžeš zlobit. Dává to smysl? Nebo jsem to totálně přehnal a všechno zničil?“

Michael s odpovědí ani na chvíli nezaváhal. Naprosto klidným a vyrovnaným hlasem pronesl: „Máš pocit, že bych lezl o půlnoci k tobě do pokoje po střeše, která strašně klouže, jen abych ti řekl, že jsi všechno zničil?“

Teprve teď Gabrielovi došlo, že Michael k němu do pokoje lezl oknem, což naprosto upřímně byla šílenost! Jakože ŠÍLENÁ ŠÍLENOST, navíc i fyzicky dost náročná.

Ale Michael nevypadl zpoceně. Dle Gabriela to bylo sexy a k vzteku zároveň.

„Myslím,“ pokračoval Michael, „že to chápu. Je to dost praštěný, ale dává to smysl. Nicméně moje krásná motorka si tohle rozhodně nezasloužila, takže…“ Na chvíli se odmlčel a povytáhl obočí: „Se na tebe zlobím, Gabrieli.“

Nejspíš se vážně zlobil, asi ne tolik jako bezprostředně poté, ale rozhodně to nebylo nic, co by mělo jejich… přátelství definitivně zničit.

„Zaplatím ti za opravu,“ oznámil Gabriel pevným hlasem.

„Tak na to zapomeň,“ zavrtěl Michael nesouhlasně hlavou, aby o vteřinu později nakrčil čelo. Nakonec vzdychl. „Chci říct, to si kurva piš, že zaplatíš.“

Gabriel se prostě musel usmát.

„Když už jsme u toho, já bych se ti měl taky omluvit. Za tu večeři. A za to, co jsem udělal předtím. Jak jsem zareagoval,“ zamumlal Michael.

V pokoji byla sice tma, ale oknem prosvítalo z pouliční lampy dost světla, takže Gabriel mohl vidět Michaelův rozpačitý výraz. A vidět Michaela Cassidyho rozpačitého, s dlaněmi úhledně položenými v klíně, jak napůl sedí a napůl leží a navíc na sobě ani nemá boty, ale jen ponožky… To byl pohled prakticky k nezaplacení.

„Myslíš to, jak jsi na mě hystericky křičel?“ hádal.

„Myslím to, jak jsem tě hystericky líbal.“

Oba na sebe sehraně pohlédli, jako kdyby si to posledních několik týdnů pravidelně nacvičovali a čekali na vhodnou chvíli, kdy to použít. A ta chvíle přišla právě teď, když se spolu bavili o tom, jak se hystericky líbali, těsně předtím než je načapali Michaelovi rodiče, hlavně Michaelova máma, která se pak zeptala na jméno, a všichni přítomní věděli, že ona ví, že Gabriel Garret, jo, to je ten kluk, co se na začátku školního roku pokusil zabít.

Mohlo by to být ještě komplikovanější?

Vlastně… mohlo a ono taky bylo.

Gabriel uhnul pohledem jako první a zároveň chápavě přikývl. „A jo, tohle máš na mysli,“ řekl. „To je v pohodě. Dobře? Ta večeře byla úplně v pohodě. Tvůj táta fakt dobře vaří, i když ty to asi nedokážeš úplně ocenit. A ta pusa… Byla víc než v pohodě, což ale… jako heterák nejspíš nemůžeš porovnávat.“

„Jo,“ přitakal Michael. „To byla vyloženě hetero reakce z mojí strany.“

„Tak každý ve stresu jednáme jinak. Co já vím, třeba takhle líbáš všechny. Těsně potom, co na ně ječíš.“ 

„Třeba kuchařky v jídelně za tu hnusnou šlichtu,“ navrhl Michael ležérně.

Co se týče ječení na kuchařky, to by si Gabriel ještě dokázal představit, ačkoliv si byl jistý, že Michael nikdy neměl zapotřebí na ně zvedat hlas. Ale že by některou z nich líbal… To bylo něco tak nepředstavitelného a šíleného, že to Gabriela alespoň na pár vteřin vytrhlo z nervozity.

A ano, byl nervózní, protože spolu právě řešili odpolední líbání. Jich dvou. Oni dva. Spolu. Se líbali. Ježiši…

Od první chvíle Gabriel sám sobě říkal, že si nesmí vytvářet žádné naděje. Ne, ani trochu. Ačkoli bylo tak snadné do toho spadnout, protože… Michael přece udělal první krok! Gabriel ho k ničemu nenutil, ani to po něm nechtěl a hlavně mu nedával nijak najevo, že by o to stál. Nebo dával?

„Podívej,“ promluvil Michael. „Já vím, že s tebou můžu mluvit upřímně, ale v tomhle se mi těžko hledají slova. Nedokážu přijít na to, proč jsem to udělal, ale mám pocit, že jsem strašně dlouho chtěl.“

Gabriel překvapeně zamrkal. „Tys mě chtěl políbit?“ zopakoval, ale ani napodruhé nic nedávalo smysl. Tahle věta, Michael, Gabrielův zkrat, celý den.

„To se těžko vysvětluje,“ pronesl Michael. „Nevěděl jsem, že tě chci políbit až do chvíle, než jsem to udělal.“

Jestli byl Gabriel někdy upřímně a nefalšovaně zmatený, tak právě teď. Proto taky naklonil hlavu na stranu a zamračil se. „A jak jsi na tom teď?“ Protože zcela upřímně… Co tohle prohlášení znamenalo?

„Jak jako?“

„Už ten pocit, že mě chceš políbit, zase přešel?“ zeptal se Gabriel. Podvědomě se přitom připravoval, jak šíleně to zabolí, až mu Michael řekne, že to byl jen momentální zkrat, který se nebude opakovat.

Ale to přece nevadilo, jelikož záleželo jen na tom, že teď jsou s Michaelem zadobře. Trávili spolu čas a bylo to vážně skvělé, takže nemělo smysl smutnit kvůli něčemu, co stejně nemohl mít.

Michael zhluboka vydechl. Nejspíš se tím pokoušel získat čas a rozmyslet si, co odpoví. „Čistě teoreticky,“ začal. „Kdybych ten pocit úplnou náhodou pořád měl, existuje možnost, že by ti to nevadilo?“

Nejhorší ze všeho je naděje. Nebo snad ne? Gabriel se automaticky posadil, protože při takovém rozhovoru nedokázal v klidu ležet. „Michaele,“ vydechl nervózně.

Michael ho políbil a bylo to vážně něco, ale… Co když Gabriel ucítí naději a pak o ni přijde?

Vlastně bylo zvláštní, jak snadno po tom všem, co měli za sebou, mohl jen tak říct pravdu. Koukal přitom Michaelovi zpříma do očí, protože se odmítal stydět za něco, co nikdy neuměl pořádně skrývat. „Zamiloval jsem se do tebe už ve školce a z nějakého důvodu, který ani já sám nechápu, ten pocit nikdy úplně nezmizel. I když jsem ho jednu dobu nevnímal, vždycky tam byl. Možná je naprostá hovadina, že ti to teď říkám, ale s tebou můžu být vždycky a ve všem upřímný a mám dojem, že to vezmeš, takže já… jsem do tebe zamilovaný, ale zároveň po tobě nic nechci. Dobře?“

Michael nevypadal, že ho to přiznání překvapilo nebo vyděsilo, což jen značilo, že už všechno dávno věděl. „Copak ty si zas myslíš, že tě beru jako nějakou charitu?“ odsekl.

„Občas,“ připustil Gabriel.

„Nevyznám se v tom,“ přiznal Michael po chvíli ticha. „Všechno je pro mě dost zmatený. Vlastně od chvíle, co jsem zjistil, že ses kvůli mně pokusil zabít, ale zároveň si uvědomuju a vnímám, co cítím, když jsem u tebe blízko. Co to se mnou dělá. Ale možná jsem jenom… Možná je to tím, že jsem od chvíle, co jsem byl s tebou, s nikým nespal.“

„Znechutil jsem ti sex?“ vyhrkl vyděšeně Gabriel. Tohle bylo něco, co ho vůbec nenapadlo. A teď měl dojem, že mělo. Ježiši, proč se nikdy nezeptal, jestli nemá Michael nějaké…

Než však stihl doopravdy zpanikařit, Michael zavrtěl hlavou. „Cože? Ne! Posloucháš vůbec, co ti tady říkám?“

Gabriel nakrčil nos a zkusil si zpětně vybavit celý rozhovor, ale nějak mu to nezapadlo do sebe, proto rozhodil rukama. „Poslouchám, ale asi to nechápu úplně správně.“

„Podívej, mám pocit, že je potřeba si něco ujasnit a že jsme o tom možná měli mluvit mnohem dřív.“ Michael se při těch slovech rozhlédl a pohledem na chvíli zastavil na dveřích, které byly zavřené, takže je nikdo nemohl vidět a slyšet. „Mně se to líbilo,“ zašeptal do ticha pokoje, ale Gabrielovi to znělo jako nejhlasitější zvuk na světě, proto sebou nepatrně trhl. „Teda… Ne tvůj prvotní nápad,“ pokračoval Michael. „Navíc jsem z toho byl fakt nervózní. Myslel jsem, že to nedokážu. Ale pak to bylo tak strašně přirozený… Nikdy předtím jsem se takhle neudělal.“

Nikdy? Nikdy předtím? Gabriel se nadechl a chtěl něco říct, ale sotva otevřel pusu, zase ji zavřel a naklonil hlavu na stranu. Cože to Michael říkal? Nikdy se co?

Michael zatím s nikým nechodil, ale to neznamenalo, že se v jeho blízkosti holky neobjevovaly. Když byl Gabriel v prváku, mohl být konec listopadu, Roger se Michaela pořád dokola vyptával, jaká teda byla ta holka, po které se plazil na párty. Gabriel to slyšel, protože tam musel stát s nimi. Michael měl přehozenou ruku kolem jeho ramen, naprosto ležérně, přece vůbec o nic nešlo, a po krátkém přemlouvání všem vyprávěl, jak ji sbalil a co všechno spolu dělali.

A dělali všechno.

Gabrielovi na tom tenkrát zase tolik nezáleželo, ale pochopil z toho, co se Michaelovi líbí.

Tím myslel… holky.

A teď před ním seděl a tvrdil, že se ještě nikdy tak dobře…

„Aha,“ dostal ze sebe Gabriel po hodně dlouhé době ticha, ale vlastně nic nechápal. Michael po něm de facto hodil bombu a myslel, že to Gabriel jen tak přijme. Což samozřejmě nešlo, ježiši, jak měl po tomhle dělat, že nic? Jak měl po tomhle necítit naději?

Možná by se ho na to měl zeptat, kdyby dokázal poskládat celou větu.

Něco jako: Michaele, zrovna jsem ti vyznal lásku a ty mi vteřinu nato řekneš, že sex se mnou byl skvělý. Že ses nikdy tak dobře neudělal, takže to znamená, že se ti líbil? Navíc… Políbils mě, takže to znamená, že… Sakra, Michaele, co to znamená? Protože já už nám v duchu maluju společnou budoucnost.

Michael působil klidně a nejspíš vůbec nepoznal, co se v Gabrielovi právě odehrává. „Zas ale nechci, ale to vypadalo tak, že jsem k tobě v noci vlezl oknem, abych tě…“ Významně povytáhl obočí a společně s tím se zasmál, což Gabriela nakonec přece jen trochu probralo.

Možná totiž vůbec nezáleželo na tom, co bylo, možná ani na tom, co bude, protože teď byl Michael přímo před ním a trochu se dotýkali koleny. Co víc by si mohl přát?

„Podívej,“ pokračoval Michael dál. „Já vím, že to, co jsi po mně chtěl, bylo vážně špatný. Oba to víme. To je jeden fakt. A druhý fakt je, že se mi líbilo s tebou spát, dotýkat se tě. Dlouho jsem si to nechtěl přiznat, protože je to v něčem hrozně…. Divný? Špatný? Nenormální? Ale i naše současný kamarádství je dost… Fakt mě nenapadá nic lepšího než nestandardní. Takže na to kašlu.“

Gabriel cítil, jak ho zaplavuje úleva a radost a taky láska. Tak strašně hluboká a skutečná láska, že ji potřeboval alespoň trochu dát najevo. Proto se naklonil dopředu a pevně Michaela objal. Položil mu bradu na rameno a ruce mu ovinul kolem pasu. Michael váhal jen chviličku, než Gabrielovi zabořil obličej do krku a celý se uvolnil.

Oba udělali něco, co tomu druhému hodně ublížilo, ale teď tady spolu stejně seděli, objímali se a Gabriel přitom na kůži cítil úplně každý Michaelův výdech. Taky možná slyšel tlukot jeho srdce a vnímal ruce, které ho nejspíš nehodlaly jen tak pustit.

Tohle byl přesně ten moment, kdy na ničem jiném nezáleželo.

„Budeš tady dneska spát?“ zašeptal Gabriel, když se mu začaly klížit oči.

Michael bez rozmyšlení přikývl. „No tím oknem už ven nepolezu,“ pronesl. Jen na okamžik vstal, aby si sundal rifle a ponožky, a pak už byl zpátky, tentokrát i pod peřinou.

Gabriel se ho chtěl zeptat: „Jak to, že máš tak krásné oči?“ ale vzhledem k tomu, jak byl unavený, se pouze usmál, sebral poslední zbytek energie a dal Michaelovi jemnou pusu. V podstatě se jen otřel o jeho rty. „Dobrou noc, kapitáne,“ zamumlal.

A jestli nad tím oslovením Michael ohrnul nos, Gabriel netušil, protože tvrdě spal.

***

Mohlo být kolem třetí ráno, když se domem roznesl křik. Křik, který Gabriel znal tak důvěrně, že přesně věděl, jak bude pokračovat. Že prvních pár minut bude znít, jako kdyby nikdy neměl skončit. Že ale nakonec přece jen postupně přejde v zalykavý pláč, popotahování a smrkání, až celý dům zase utichne.

To byl ten důvod, proč měl dovoleno si na noc zavírat dveře.

Gabriel v takových chvílích za Maxem nechodil, protože to bratra kolikrát ještě víc rozplakalo, a tak mu nezbývalo než čekat. Někdy si zbaběle přikryl hlavu polštářem a někdy jen hleděl odevzdaně do tmy a počítal, protože to mu odvádělo myšlenky jinam.

Ale dneska, sotva otevřel oči, uvědomil si, že v pokoji, posteli, není sám. Michael nespal, jak by taky mohl, a v očích měl jasně vepsanou otázku.

„To je brácha. Často mívá noční můry. Určitě už tam s ním je máma nebo táta a za chvíli to bude lepší. Ráno si to nebude ani pořádně pamatovat,“ vysvětlil Gabriel. Zkusil se povzbudivě usmát, ale moc mu to nešlo. Raději proto sklopil zrak k jednomu oranžovému slonovi na povlečení.

Nechtěl, aby tohle Michael zažil. Připadal si…

Michael si okamžitě přilehl blíž, zakryl tak výhled na slona a zašeptal: „Všechno bude v pořádku.“ Poté Gabriela přitáhl k sobě, přehodil přes něj ruku a hladil ho po zádech, dokud křik i pláč neustal.

***

Pamatoval si, jak spícího Michaela pozoroval to ráno v pětihvězdičkovém pokoji. Měl tenkrát otlačený polštář na tváři, trochu vyhrnuté tričko a rozhozené ruce do stran. Dneska to bylo hodně podobné a přitom tak jiné. Například… dnes v noci nespali každý na jedné straně postele, ale oba tak nějak uprostřed, a když Gabriel ráno otevřel oči, Michael ho pořád objímal.

„Michaele,“ zašeptal Gabriel, aby ho probudil a zároveň nevyděsil. Jako ano, napadlo ho, že by Michaelovi zakryl pusu a zacloumal jím, aby poznal, že to fakt není nejlepší probuzení, ale… Takhle podlý nebyl. Navíc Michael vypadal tak nevinně a roztomile, že skoro cítil výčitky, že ho musí vytáhnout z postele.

Ačkoliv musel? Nemohl si ho tu prostě nechat? Sejít dolů co kuchyně, nasnídat se, být ve škole a odpoledne se vrátit s vědomím, že má v posteli Michaela Cassidyho? Nebo ještě líp. Nemohl by se znovu převléct do pyžama, vlézt za ním a celé ráno se válet v peřinách?

Vzdychl a navzdory tomu, co chtěl, se naklonil k Michaelovu uchu a velmi potichu a jemně zašeptal: „Michaele.“

Což zabralo, protože v další vteřině na Gabriela koukaly modré oči. Sice do toho Michael ještě nesouhlasně zamručel a dal najevo, že je to na něj brzo, ale nakonec se přece jen usmál.

„Máš rád palačinky?“ řekl okamžitě Gabriel a možná se trochu lišácky ušklíbl.

Naprosto upřímně… za včerejší večeři to bylo jenom fér, ne?

„Mám rád těstoviny,“ odvětil Michael a posadil se. Trochu mu trčely vlasy, ale rozhodně ne tolik jako tenkrát v hotelu. Taky za sebou ale neměly tak divokou noc. 

Gabriel nahodil lítostivý úsměv. „V tom případě nevím, jestli budeš z dnešní snídaně zrovna na větvi.“ Sledoval Michaelův nechápavý výraz, který se ale postupně vyjasnil, když pohlédl k otevřeným dveřím a zaslechl za nimi hluk z kuchyně.

„Počkej, ty chceš, abych posnídal s tvojí rodinou?“ vyhrkl překvapeně. „To je nějaká pomsta za ten včerejšek?“

Gabriel přikývl. „To je fér, ne?“

Vlastně myslel, že Michael odmítne. On by mu pak pomohl proklouznout ven a nic víc. Ani vzdáleně nepočítal s jinou možností. Jenže Michael sice v první chvíli působil nevěřícně, ale hned nato pokrčil rameny. „Jo, to asi jo.“

A tak Michael v další vteřině bez řečí vylezl z postele, sebral oblečení ze země a odešel do koupelny, aby se za pár minut vrátil a vypadal… no jako Michael, který chodí každý den po školních chodbách a působí, jako kdyby byl až příliš dobrý na to, aby byl jen obyčejný člověk. Rozhodně ne jako Michael, co se právě vzbudil. Musela to být nějaká jeho superschopnost, protože tohle se rozhodně nestalo poprvé.

„Nemusíš být nervózní,“ řekl ještě Gabriel, než společně sešli do kuchyně.

Původně myslel, že tam bude jen Max koukající na televizi a táta obracející palačinky, ale… Dnešní ráno nejspíš mělo stát za to, protože v kuchyni byla i máma a zrovna prostírala stůl.

Gabriela okamžitě napadlo, že to nebyl dobrý nápad a chtěl Michaela odtáhnout pryč, dokud ho nikdo neviděl, ale než stihl zareagovat, Michael už velice klidně a vyrovnaně všechny pozdravil. „Dobré ráno.“ A poté s pohledem na Maxe: „Ahoj.“

Jeho zvučný hlas proletěl místností a doslova všechny přiměl na vteřinu zkoprnět.

Jak že to předtím Gabriel říkal? Nemusíš být nervózní? Možná to měl raději oznámit sobě, než tím plácat na Michaela, který to evidentně nepotřeboval.

„Michaele!“ vykřikla máma překvapeně a radostně zároveň a v další vteřině už ho na přivítanou objímala. „To jsem ráda, že tě zase vidím! Posaď se,“ ukázala na volnou židli vedle Maxe.

Gabriel ji sjel pohledem (mámu, židle mu byla ukradená) a zkoušel jí dát telepaticky najevo, že je to úplně stejné, jako když je tu Bryce, Maxův kamarád, a není z toho třeba skákat do stropu a tvářit se… takhle. Jenže to od ní žádal asi moc, protože máma už nesla další prostírání a rozhodně to nevypadalo, že se hodlá tvářit jinak.

Táta nejprve profesionálně vyhodil palačinku do vzduchu, aby ji obrátil, a teprve poté přišel blíž. „Tak tohle je ten slavný Michael. Moc mě těší. Vůbec jsem tě neslyšel přijít.“

Slavný? Gabriel nakrčil naštvaně nos. Vážně jeho táta právě řekl, že je v jejich rodině Michael slavný? Vážně se na Michaela teď máma spokojeně culila?

Fajn. Když byli tak nadšení, nemělo smysl před nimi něco hrát. „To proto, že přišel o půlnoci. Oknem.“

Máma vyděšeně vyvalila oči. „Oknem? Ale na té střeše to strašně klouže! Vždyť je to nebezpečné.“ Div že se teatrálně nechytla za srdce a Gabriel nad její reakcí jen odevzdaně vzdychl. Tohle nemělo smysl, už jim beztak v hlavě pekla dort na svatbu. A přitom jí odmalička říkal, že dort chce kupovaný.

Michael působil rozpačitě, když si sedal vedle Maxe. „Nechtěl jsem vás budit,“ řekl, ale nad tím jen rodiče mávli rukou.

Naštěstí se pak probral Max, který už podle marmelády na obličeji nějakou palačinku spořádal, a s upřímným zájmem se na Michaela otočil. „Máš rád Naruta?“ Obočí mu přitom vystřelilo úplně nahoru a bylo vidět, že na odpovědi mu docela dost záleží.

Michael pokrčil rameny. „Nevím.“

A tím Maxův zájem totálně opadl. Sebral palačinku a plácl na ni pořádnou dávku pomerančové marmelády. Poté i jahodovou, borůvkovou a šípkovou. Přidal šlehačku a celé dílo posypal barevnými hoblinkami cukru. Michael na něj celou dobu dost upřeně koukal a rozhodně nevypadal, že by chutí slintal.

Sotva všichni usedli na svoje místa, sotva všichni nabrali na talíře palačinky a sotva se porvali o borůvkovou marmeládu (máma a táta, ale táta nakonec ustoupil, ačkoliv přitom rozhazoval rukama a poté poklepával prstem do stolu, dokud mu ji máma nepodala) a sotva všichni ochutnali první sousto… Začalo mluvení.

„Takže, Michaele,“ řekl táta a upřímně, horší téma vybrat nemohl. „Slyšel jsem od jistého zdroje, že máš doma motorku.“

Gabriel vyvalil oči. Chtěl tátu kopnout pod stolem, ten to ale nejspíš čekal, protože stihl na poslední chvíli uhnout a Gabriel o něj jen zavadil.

Michael se to pokusil zachránit. „Jo, ale nebojte. Gabriel má vždycky helmu.“ A úplně při tom pokusu pohořel, nebo možná rovnou shořel jako papír. To mohl Gabriela rovnou hodit pod kola motorky a projet se po něm. Ale vypadal přitom tak mile, že mu to Gabriel docela rychle odpustil.

„Tys jel na motorce?“ vypálila okamžitě máma směrem ke Gabrielovi, a dokonce se naklonila blíž, aby mu dobře viděla do tváře, což dělala, když chtěla odhadnout, jestli lže.

„Ne,“ zavrtěl Gabriel hlavou a neuhnul pohledem ani o milimetr.

Max poskočil na židli. „Já se chci taky projet na motorce!“ A tím jeho zájem o Michaela opět vzrostl.

„Tak to ani náhodou,“ zavrčela máma ve stejnou chvíli, kdy táta odvětil: „První na řadě bych měl být já, protože jsem nejstarší.“

Gabriel plácl rukou do stolu, aby získal pozornost, a velmi rázně oznámil: „Nikdo na motorce jezdit nebude. Teď je stejně v opravně, protože je…,“ pohlédl při těch slovech na Michaela a znovu ho trochu mrzelo, že ji včera obtáhl klíčem, „rozbitá.“

A jestli myslel, že tím to končí… Tak to by nesměl mít hodně všetečného bráchu.

„Viděl jsem nějakou motorku stát před domem,“ oznámil Max hrdě a nejspíš čekal, že za to dostane odměnu. Že teď ho Gabriel poplácá po rameni a řekne: „No tak super, v tom případě se na ní utíkej projet.“

Michael frustrovaně vzdychl. „Teď moc nevím, jak reagovat,“ přiznal. „Asi jsem se špatně vyjádřil. Gabriel má helmu, když za mnou jede na kole.“

Nakonec to bylo přesně to, co dokázalo atmosféru uklidnit, protože tím tátu upřímně rozesmál a máma zas odevzdaně vzdychla. Ukázala na Gabriela prstem a oznámila mu, že si o tom později ještě promluví, ale pro teď to nechala plavat.

Hovor u stolu se tím ustálil na klidných a pohodových tématech.

Bylo to docela legrační a trochu praštěné ráno.

A Michael snědl celou jednu palačinku!

***

Gabriela čekala ještě škola, odpoledne byl s tátou domluvený na další velmi důležité cestě do zahradnictví a večer chtěl streamovat, ale stejně měl dojem, že ráno už prožil úplně všechno a teď by měl jít spát a počkat na další den.

To by dle něho dávalo smysl.

Jenže on místo toho vyšel s Michaelem ven a zamířil k jeho motorce, která… Jo, ty dvě rýhy tam pořád byly a svítily tak moc, že snad musely být vidět i z vesmíru.

„Můžu se otočit domů, nechat tam motorku a dojet pro tebe autem. Stejně se musím vrátit pro batoh,“ nadhodil Michael. Nasedl na motorku, ale helmu měl položenou před sebou a čekal na odpověď.

„Ne, to je dobré,“ usmál se Gabriel. „Dneska mě do školy veze táta a určitě se bude chtít zeptat, cos dělal o půlnoci u mě v pokoji a trumfnout tak mámu, která se mě bude moct zeptat až odpoledne.“

Michael přikývl, ale hned nato položil další otázku. „A co mu řekneš?“

„Žes chrápal?“ 

„Řekni, že se mi stýskalo,“ navrhl místo toho Michael a společně s tím si nasadil helmu, takže už mu nešlo vidět do obličeje. Ale docela určitě se sebevědomě usmíval.

Gabriel by úplně nejraději nasedl za něj, pevně ho objal a řekl mu, ať jede klidně kamkoli. Ale neudělal to. Místo toho sledoval, jak Michael startuje a odjíždí, než se tím nejloudavějším krokem vrátil do domu.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥