33 MICHAEL

33 MICHAEL


V učebně A9 to voní hlínou a ředidlem.

Pinky stojí u velké kádě, rukávy mikiny má vyhrnuté a kolem pasu ovázanou extrémně špinavou zástěru. Když Michael vejde, překvapeně na něj pohlédne, ale nic neřekne. Soustředěně vybírá kus hlíny, ani moc měkký, ani příliš tvrdý. Hněte ho mezi prsty. Nakonec vytáhne hroudu o velikosti grapefruitu a zbylou hromadu překryje navlhčenými utěrkami. Se svou hroudou dojde k rozpracované bustě, rozdělí ji na dvě části, připlácne po stranách hlavy a začne tvořit uši.

Michael sedí na lavici, komíhá nohama a kouká na něj.

„Většinou je nejlepší tvořit z jednoho kusu,“ promluví Pinky po chvíli, aniž by přestal pracovat. „To je pak menší šance, že ti to během vypalování rupne. Collinsová takhle přišla o frňák. Ale někdy nastavovat musíš, když máš šišatou hroudu. Zas nechceš, aby vznikl někdo, kdo přežil morovou ránu.“ Otře si čelo hřbetem ruky a konečně pohlédne na Michaela. „Proč seš tady? Nikdy sem nechodíš.“

„Protože už mě nebaví čekat, až přijdeš ty,“ odpoví Michael klidně.

„Teď jsem trochu zmatenej.“

Michael seskočí a dojde k němu, prohlíží si bustu. Chce to ještě spoustu práce, ale už teď jsou rozeznatelné ženské rysy, jemná brada a malý nos. „Já vím, že jsi o tom s Gar… Gabrielem mluvil. To mi k tomu nemáš co říct?“

„Co přesně?“

„Ježiši, nevím, že jsem to posral, že mohl umřít, že jsem fakt kretén. Cokoli. Ale nechovej se, jako kdyby bylo všechno v pohodě. Jako kdyby se nic tak hroznýho nestalo.“

Pinky na něj chvíli zírá. „Ty si myslíš, že se podle mě nic nestalo? Děláš si prdel?“ Zakroutí hlavou a na chvíli odstoupí od busty. Zbytek hlíny hodí na stojan. „Garret kvůli nám málem umřel. Já si to uvědomuju! Vlastně od té chvíle, co mi to řekl, nemyslím na nic jinýho. A věř mi, představuju si to dost barvitě… Oba víme, že to nebylo jenom kvůli tobě, ale kvůli nám všem. Nebo jsem ti někdy řekl, že to je přes čáru? Když jsme ho zamkli ve sprchách, nebo na hajzlu? Když jsme hráli tu hru, že za tebou musel celej den chodit? Přišlo mi to k smíchu! Fakt jsem se upřímně docela bavil.“ Dosedne na židli a prohlíží si nehty, za kterými má hlínu.

Michaela napadne, že by se v tom nechtěl hrabat. Že by nesnesl, aby mu to zasychalo na kůži a on to pak zuřivě drhnul.

„Podívej, Michaele, proč bych ti jako vůbec měl něco říkat? Ty a Garret jste si teď očividně blízko, snažíš se to napravit, ne? Ale jestli ti to pomůže, tak…“ Počká, až na něj Michael pohlédne. „Seš totální kretén. Choval ses jako kretén. A já jsem taky kretén. A Roger je kretén. A Zach je kretén. Jsme parta kreténů!“ Vzdychne. „Je mi to strašně líto,“ pronese tiše. „Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby Garret nepřežil. Nemluvě o tom, že by se to vyšetřovalo a já bych pak třeba nemohl na vysokou, což by byl možná ten nejmenší problém. Musel bych odtud odejít, někam do Austrálie, vole. Žít vedle pavouků.“ Tomu se uchechtne, ačkoli se nezdá, že by sám sebe doopravdy pobavil. „Michaele… Víš, co jsem Garretovi řekl? Že jsem ho nešikanoval, já ne. Nedokázal jsem mu ani přiznat, jak srandovní mi připadalo, když musel třeba opakovat, cos mu řekl. Dobře, Michaele. Díky, Michaele. Sluší ti to, Michaele. Jsem vlastně hroznej srab. Ty s tím aspoň něco děláš.“

Michael na něj kouká a neví, jak odpovědět.

„Takže o čem chceš mluvit? Chceš to tady teď rozebírat?“ zeptá se Pinky. 

„Vlastně asi ne,“ pronese Michael váhavě. Palcem bezmyšlenkovitě drhne zaschlou skvrnu od olejovek, která je na lavici. Samozřejmě to nejde. „Jen jsem potřeboval vědět, že to není nějaký tabu, chápeš?“

Potřeboval jsem vědět, že můžeme být pořád kámoši a že si o mně ve skutečnosti nemyslíš to nejhorší. Zrovna ty.

Nedovede to vysvětlit, ale na Pinkyho mínění mu vždycky záleželo víc než na Rogerově. Víc než na Zachově.

Napadne ho, co o něm vlastně ví. Jeho sestra má alergii, ale Michael netuší, jak vážnou, ani jak je stará (sestra, ne alergie). Ještě nikdy nebyl u Pinkyho doma. Možná měl Roger pravdu a Michael vážně není ten nejlepší kámoš.

Pohlédne ke dveřím a najednou ho znovu zachvátí onen známý pocit, touha vypadnout. Nasednout na motorku a vzít to podél polí a luk. A třeba i při jízdě na chvíli zavřít oči. Jenomže i kdyby se na poslední hodinu vykašlal, na motorce stejně nepřijel. A Porsche postrádá to správné kouzlo.

„Jo. Promiň, že jsem ti k tomu nic neřekl dřív. Nebylo to… Asi jsem se prostě bál to otevírat. Jako kdybych to tím ještě víc zpřítomnil. Chápeš ty mě? Nebo to zní moc ezo?“ Pinky se trochu zazubí, ale jeho oči i teď zůstávají vážné.

„Strašně ezo,“ přikývne Michael, aby to trochu shodil. Pak vzdychne a natáhne se dozadu, takže leží naznak na lavici. Sice tím riskuje, že si zašpiní mikinu, ale má dobrý výhled na strop, který je z nějakého důvodu taky pomalovaný. A v rohu nade dveřmi jsou na provázku seschlé listy, skoro jako jmelí. „Někdy přemýšlím, co by se stalo, kdyby to Gabriel neudělal. Jakej bych byl já. Jestli bych někdy pochopil, jakej je on. Myslím doopravdy, ve skutečnosti.“ Trochu zčervená, jako kdyby se právě doznal k tomu, že pro něj Gabriel tolik znamená. Radši si odkašle a kývne bradou k bustě. „Co to bude? Nebo teda spíš kdo.“

Než Pinky stačí odpovědět, do učebny vpadne Roger. „Ty vole! Co to tady je za tajnej sraz, hm?“ Pořádně za sebou práskne dveřmi a kývne bradou k Michaelovi. „Jsem musel profackovat Garreta, aby mi řekl, kde seš.“

Michaelovi okamžitě vyletí tep. „Cože?!“

„Klid, ježiši,“ zasměje se Roger. „To byl vtip. To už nemůžu vtipkovat? Nebo proč se tak tváříte? Jako kdybyste měli v zadku štětec.“ Ale nepatrně zaváhá, protože možná vycítí, že to vážně nebylo vhodné. Ne po tom, co se s ním Michael porval.

„Ty seš debil,“ vzdychne Michael a Pinky přikývne.

Roger rozhodí rukama.

Pinky pohlédne na Michaela a v tom pohledu je vepsaná otázka. Jestli to Rogerovi řekne. Jestli to někdy řekne někomu dalšímu.

Možná bych měl. Pak by přestal mlet hovadiny. Anebo možná ne, protože to je Roger. Možná si ale vážně všichni neseme svůj díl viny. I Roger ho má. A jak se s tím může vypořádat, když o něm nebude vědět?

Michael vrazí ruce do kapes a kouká kamsi před sebe, ponořený v myšlenkách, zatímco Pinky se vrátí k práci na bustě. Z přebytků uší vymodeluje dvě kuličky, které pak opatrně zarazí do očních důlků. Působí to víc plasticky, než kdyby je zkoušel rovnou modelovat z velkého celku. Na oční bulvy se tedy tím pádem nejspíš vztahuje výjimka.

„Je všechno v pohodě?“ Roger povytáhne obočí, a tak je mu zase vidět památná jizva, k níž přišel, když hrál se sestrou na schovku. Dokola omílaná historka, ve které podle všeho teklo krve jako z vola. „Chováte se divně.“

„Mluvili jsme o pavoucích. Pamatuješ na Austrálii, ne?“ Pinky se na Rogera přes rameno usměje. „Říkal jsem Michaelovi, že kdybych měl psa, ušiju mu pavoučí kostým. Představ si, že by běžel za někým, kdo má z pavouků fobii a kolem těla by mu poskakovaly pavoučí nohy. No hnus.“

„Rogere,“ pronese Michael a vzdychne, „já ti něco řeknu.“

„Řekneš?“ promluví Pinky a Roger najednou.

„No jo, asi bych měl, ne?“ zeptá se Michael Pinkyho a Rogera dočasně ignoruje. Přitom začne přecházet po místnosti, proplétá se mezi zavěšenými výkresy a na některých zahlédne svůj obličej.

„To je na tobě,“ odvětí Pinky. A na jednu stranu je správné, že nechává právo rozhodnout Michaelovi, na druhou stranu ho tím ale v tomhle rozhodnutí ponechává samotného. Takže Michael sáhne do kapsy a pevně sevře mobil, kde má za poslední měsíc celé jedno dlouhé vlákno konverzace s Gabrielem. Nejnovější zpráva, která mu přišla sotva před dvaceti minutami, byla, že jde Gabriel na tělák. A že se pak ozve.

Srdíčko k tomu.

„Nějak to souvisí s Garretem, že jo?“ konstatuje Roger.

Michaela tím upřímně překvapí. „Jak tě to napadlo?“

„Poslední dobou s ním souvisí úplně všechno, mám ten dojem,“ pokrčí Roger rameny, jako kdyby to bylo veřejné tajemství. „Bráníš ho, nechceš o něm mluvit… Nejsem zas tak blbej. Baskeťáci jsou blbější než fotbalisti, za tím si stojím.“

Proti tomu Michael nic nenamítá, protože by šel jako kapitán sám proti sobě. Místo toho uvažuje… Neví, co chce víc. Jestli to přejít, anebo prostě napálit Rogerovi pravdu, svým sdělením ho uzemnit, pohlídat si, aby se vyvaroval všech dalších debilních vtipů na Gabrielův účet.

Nakonec jedná spíš intuitivně.

„Jo, souvisí to s Gabrielem. S tím, co udělal… Zkusil se zabít.“

Roger překvapeně pootevře pusu. „Cože?!“ vyjede stejným tónem jako předtím Michael. „To jako po tom, co se pochcal?“

„Jo, po tom.“

Nějakou chvíli je v učebně úplné ticho. Michael čeká, až si Roger nějak přebere tuhle informaci, než se pustí dál. Než mu řekne, že chybělo málo, aby Gabriel umřel. Než mu řekne, že… mu tím vlastně neříká vůbec nic. Že je to tajemství. Malé špinavé tajemství.

Pinky si zpod nehtů vyškrabává hlínu a mírně, skoro až shovívavě, se usmívá Rogerově zmatenému výrazu.

***

Na sedadle spolujezdce leží bílá obálka, kterou Michaelovi donesla máma. Jsou v ní lístky na představení Domeček pro panenky od Henrika Ibsena. Michael po té obálce občas střelí pohledem, ale jinak se naplno věnuje řízení. A dýchání.

Buď má moc utaženou kravatu, anebo je zkrátka nervózní z toho, že dědka uvidí poprvé od chvíle, kdy ho nechal samotného v divadle. Není si jistý, jak by se k němu měl chovat. Co by měl říct. Možná ale, že dědek ani žádnou omluvu nechce slyšet. Možná by to považoval za slabošství.

Pan primář.

Michael zastaví na smluvené adrese a prsty nervózně bubnuje o volant. Mají se potkat přesně v sedm a je teprve šest padesát devět. To je celá minuta k dobru. Dědek nikdy nechodí pozdě, ale ani s předstihem. Michael pohlédne do zpětného zrcátka a pár vteřin věnuje okolo procházejícím lidem, kteří můžou svoji sobotu strávit něčím mnohem příjemnějším, než je sezení v divadle.

Ještě pořád je šest padesát devět.

Michael kouká na dvě holky, které kráčí ulicí bok po boku. Jedna z nich má červený baret a směje se něčemu, co jí právě řekla ta druhá. Působí jako dvojice, která spolu sdílí všechna tajemství světa. A Michael věnuje dalších několik vteřin tomu, aby přemýšlel o tom, jestli spolu ty dvě chodí, jestli si vyměňují polibky, když je nikdo nevidí.

Šest padesát devět… se překlopí v celou a dědek nasedne do auta, doprovázený oblakem drahé kolínské a slabou, sotva znatelnou vůní doutníčků. Ale ani jedno z toho nepřebije jistý pach staroby.

„Michaele.“

„Dědo,“ kývne Michael. Pociťuje silnou melancholii a jistou obavu z toho, co bude vzápětí řečeno. Pohled upírá před sebe, na světla reflektorů. Čeká, až dědek znovu promluví, ale ten místo toho sáhne pro pás, zapne se a poklidně čeká, až se Michael rozjede.

Nějakou dobu jedou v tichosti, než Michaela znovu napadne zkontrolovat lístky. V první vteřině mu proletí hlavou, jestli je dědek náhodou nezasednul, což by bylo opravdu legrační, ale pak si uvědomí, že je starý pán drží v ruce. Pevně, jako kdyby šlo o něco cenného, a ne o jedno z dalších nesnesitelně nudných představení.

Řekni mu, jak tě mrzí, žes ho tam posledně nechal. No tak, dělej, než to vytáhne sám. Než si tě užije. Do prdele, tak už se vymáčkni. Šel ses podívat na kluka, který se kvůli tobě chtěl podřezat, a nezvládneš se omluvit za něco tak banálního, jako je odchod z divadla?!

„Domeček pro panenky, někdy taky uváděn pod názvem Nora, je přelomové dílo Henrika Ibsena,“ pronese dědek do ticha. „Jestli se ovšem ptáš na můj názor, já mám slabost spíše pro Divokou kachnu, kterou jsme spolu viděli zhruba před půl rokem. Vzpomínám, že jsi z toho nebyl nadšený. Nora by se ti ale mohla zamlouvat. Je to společenská kritika, která se zaobírá postavením ženy. Ta je svému manželovi zcela podřízena, ať už ekonomicky, anebo také kvůli pravidlům, které její muž nastavuje. Jedná s Norou jako se svým zlatým ptáčkem.“

Michael na to nic neřekne.

„Konec je v mnoha ohledech překvapivý. Nora si uvědomí, že se vinou působení svého manžela nemohla stát skutečným člověkem. Žila život manželky a matky, nikoli svůj vlastní. V závěru tedy odchází, aby sama sobě porozuměla a aby získala vlastní identitu. Říkám ti to pro případ,“ starý pán se usměje podobně shovívavě, jako kdyby hovořil s malým dítětem, „že by ti konec připadal v nedohlednu. Byl bych nerad, kdybys o takový závěr přišel.“

Michael vydechne nosem, napůl to zní jako odfrknutí. Spolu s tím ale pocítí jistou úlevu, když si uvědomí, že ho dědek nechce kárat, ani se mu mstít. „Takový závěr si rozhodně nenechám ujít,“ pronese smířlivě.

Dědek působí spokojeně. Očividně neočekává omluvu a tohle mu stačí, aby odvedl řeč jinam. „Dnes sis uvázal svoji kravatu téměř bezchybně, Michaele.“ Když dorazí k divadlu, vystoupí jako první. A co je víc než překvapivé, dokonce čeká, až mu Michael nabídne rámě.

Společně vystoupají do schodů k velkým proskleným dveřím.

Přivítá je teplo divadla, červený koberec a velké plakáty, které zvou na různá představení. Michael vede dědka k baru, kde pro něj objedná brandy a pro sebe grepový džus.

Myslí na Gabriela a nejradši by byl s ním, nejradši by s ním strávil každou minutu. To uvědomění ho silně zasáhne.

Každou minutu… To je zatraceně hodně času.

Zalituje, že nemůže objednat brandy i pro sebe. Možná by to pak všechno bylo jednodušší. Ne dnešek, ale celý jeho život.

Když se otočí a vidí dědkův vševědoucí, klidný a v mnoha ohledech taky povýšený výraz, slíbí sám sobě, že zůstane až do konce. I kdyby se měl na té polstrované sedačce rozložit, i kdyby si měl okousat nehty. Nebo články všech prstů.

***

01Alfabet5: Mickey! Už jsem se bál, že mi dáváš košem

01Alfabet5: Úplně jsem tady bez tebe uvadal. 😀

Michael se ušklíbne a sáhne pro polštář, který si nacpe za záda. Sedí na posteli jenom v boxerkách a z mokrých vlasů mu kape voda. V pokoji je příjemné teplo a na psacím stole, hned vedle tmavě hnědého náramku, leží pootevřená krabička s těstovinami, které vyzvedl po cestě z divadla. Zůstal až do konce, samozřejmě, a snad za to mohly okolnosti, kdy se opravdu snažil nedávat najevo, jak ho divadlo otravuje, anebo si po těch měsících prostě zvyknul, ale postava Nory byla překvapivě sympatická. Přinejmenším díky ní neměl chuť vyškrábat si oči z důlků, nebo tak něco.

mickey007: Sorry, měl jsem nějakou práci

01Alfabet5: Jasně. 😀 A chceš si něco zahrát?

01Alfabet5: Co vůbec ten tvůj koloušek? 😊

mickey007: Vole

Michael zaváhá a chvíli pozoruje kurzor. Je to sotva pár dní, kdy řekl Pinkymu a Rogerovi, že se Gabriel pokusil o sebevraždu. V zásadě jim toho tedy svěřil dost, ačkoli zcela pominul tu část se sexem. A to, co v něm Gabrielova přítomnost od té chvíle vzbuzuje. Těžko si ale dovede představit, že by se někomu z nich svěřil právě se svými rozporuplnými pocity. S tím, jak od té doby neměl nikoho v posteli a sám nikomu do postele taky nelezl – a když, tak cudně. Je to pro něj příliš neuchopitelné.

O kolik by bylo divnější, kdybych to řekl někomu, koho jsem nikdy v životě neviděl?

Není ten typ, který by… Prostě se nesvěřuje rád. A přesto ho niterná potřeba vede k tomu, aby napsal:

mickey007: Tebe přitahujou všichni kluci?

01Alfabet5: 😀 To by se mnou asi něco nebylo v pohodě, ne? Kdybych slintal nad každým. Jak třeba vidím knírek, hned to otáčím

01Alfabet5: Ne že se otáčím zády, ale zdrhám, kdybys to nepochopil

mickey007: 😀

mickey007: Sorry, blbá otázka. 😀

mickey007: Jsem to myslel tak, jestli je normální, že nejsem teplej a přitom mě přitahuje jeden kluk

01Alfabet5: Jen koloušek?

mickey007: Jo, jen on

01Alfabet5: Tobě ten sex leží hodně v hlavě, co? 😀 Jsem říkal, že z toho budeš odvařenej

mickey007: Ježiši, jo, tak jsi to říkal

01Alfabet5: Nebuď protivnej

01Alfabet5: Kdo určuje, co je a není normální?

01Alfabet5: Můžeš bejt bisexuál. Fakt je to pro tebe tak důležitý? Vědět to?

Michael si zamyšleně prohrábne vlasy.

Je to důležitý?

Dřív mu to nepřišlo, dřív prostě žil ze dne na den, bez vědomí konečnosti, nebo třeba toho, kým by měl a neměl být. Dřív bylo tolik věcí jednodušších, prostších. A jeho dny se točily kolem toho, jak se půjde projet, až přijde ze školy, nebo že dostal na tréninku nažrat. Už si nedokáže přesně vzpomenout, jaké to bylo, než se stal Gabriel neoddělitelnou součástí jeho života.

I teď si vzpomene na jeho rty a automaticky se přitom dotkne těch svých, přejede po nich ukazováčkem, jako kdyby v sobě uchovával nějaké velké tajemství. Vzrušuje ho kluk. Chce mu být blízko. A pochopitelně přitom přemýšlí, jestli ho nějak změnil ten sex, protože do té doby takhle nikdy neuvažoval. Třeba se v něm něco pokazilo, když byl uvnitř Gabrielova těla. Rozbil se.

Hovadina. Je se mnou všechno v pohodě. Jenom se mi to líbilo, protože dospívám a jsem nadrženej, tak nějak by to možná řekla máma. Poznávat, zkoušet, prozkoumávat. Akorát že já nechci.

Nebo teda… Chci poznávat jenom jeho.

01Alfabet5: Jsi tady?

mickey007: Jo

mickey007: Přemýšlel jsem

01Alfabet5: Tak opatrně, to prej někdy dost bolí. Ale z vlastní zkušenosti nevím, já to ještě nezkoušel

mickey007: 😀

01Alfabet5: Řekneš teda kolouškovi, co k němu cítíš?

mickey007: Já přece nevím, co cítím. O to jde. Vím jenom to, že mě přitahuje. Stalo se mezi náma hodně věcí, který nemůžu ovlivnit a nemůžu o tom ani mluvit. Je to komplikovaný. Ale pořád na něj myslím.

01Alfabet5: A myslí on na tebe?

mickey007: Nevím, se ho zeptám, až ho uvidím. 😀

mickey007: Asi jo

mickey007: Řekl mi, že je do mě zamilovanej

01Alfabet5: NOOO! TAK NA CO ČEKÁŠ, TY PITOMEČKU?!

mickey007: ??

01Alfabet5: Líbej ho!!!!!!!

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
22. 2. 2022 22:47

Líbej ho!!!
Jeden z nejlepších konců kapitoly vůbec!😁

Vždycky mě strašně zasáhne, když si přečtu něco, co prožívají vaši kluci, a já taky. Něco, co je bytostně moje, ale vlastně není. Konec filozofického okénka.

🖤🖤🖤

Hanka
23. 2. 2022 7:45

Aaa můj vytoužený pokec, děkuji 💙
Jakoby děda je cool, co si budem.

Belinda
23. 2. 2022 14:00

Já chci svýho Michaela prosím, teda jasně, bez tý šikany, ale prostě chápete ne? Cassidy je zkrátka bůh.

Jooo LÍBEJ HO!!!! A mě můžeš taky 😀

Využiju Kaspera a řeknu…. Michael Pitomeček Cassidy 😀

tina
23. 2. 2022 20:26

Baskeťáci jsou blbější, než fotbalisti, za tím si stojím

Rogere, být tebou, tak si dávám pozor na Káňata a Lišky 🙂

MaCecha
24. 2. 2022 8:54

Tý jo.. Pinky se rozhovořil, dědek utrousil pár slov.. tak teď jsem zvědavá, kdo promluví dřív. Jestli Zach nebo Roger (až mu to sdělení za pár dní dojde :)). Obecně jsou rozhovory to, co se dneska moc nevidí (neslyší), škoda. Je fajn, že nám připomínáte krásu přímé osobní interakce!

Nemůžu si vybrat, jestli miluju nebo nenávidím čtvrtek. Páč i když jsem na 17.00 natěšená, zas pak 4,5 dne budu smutnit.

Tak si to, E&K, u mě trochu vylepšete, a příští kapitolu začněte slovem OD. Jo? 😉

Last edited 2 let před by MaCecha
Petra
24. 2. 2022 11:13

Přesně víc líbání 🙂 holky moc díky za hezkou kapitolu.
Pořád mi vrta hlavou jestli Alfabet není někdo koho už zname. No dneska ráno mě napadlo, jestli to tak náhodou není Michaeluv taťka. Samozřejmě jsem se musela vrátit o dost kapitol zpátky abych si přečetla první diskuzi. No je to možné a taky je možné že bych měla víc spát a miň přemýšlet nád blbostma:)