26 GABRIEL


Nebyl největší čtenář pod sluncem, pravděpodobně nebyl největší čtenář ani na škole, ve třídě, vlastně ani doma (to byl táta), ale během prváku se celkem rozečetl. Bylo mnohem lepší sedět ve třídě a číst než sedět ve třídě a čumět do blba. A připadat tak ostatním ještě divnější. Takhle byl prostě samotář, co furt čte.

Naučil se balit si knihy do novin, tak aby nikdo netušil, co čte, protože… Když se člověku někdo neustále směje, je pak těžké stát si za čímkoli, co má rád. A všechno, snad každý titul, v Gabrielově hlavě vedl k posměškům.

Ty čteš horory, Garrete? Copak tvůj život bez Michaela není sám o sobě horor? Ty čteš detektivku? Plánuješ snad něco a hledáš inspiraci? Román? Vážně, Garrete? Představuješ si, jak se do tebe Michael zamiluje a utečete spolu? 

Taky chodíval oblečený v nevýrazných barvách, většinou černé nebo tmavě šedé, protože ty na chodbě prostě nejdou tolik vidět. Jednou si vzal svetr, který měl trochu světlejší barvu, a hned měl kolem ramen Michaelovu ruku a poslouchal narážky, jak se dneska vyfikl, nejspíš, docela určitě, aby se někomu, komu asi, líbil.

Už sis dneska nad Michaelem pohonil, Garrete?

Kromě toho taky schovával sluchátka do batohu, protože by všechny určitě hrozně zajímalo, co poslouchá. Nechodil o přestávkách na záchod – už nikdy nechtěl strávit dvě hodiny zatarasený v kabince, protože haha, je to hrozná sranda. Takže i když se mu hodně chtělo, prostě počkal alespoň do půlky hodiny a poté doufal, že ho učitelé pustí. Někdy pustili. Někdy řekli: Před chvílí skočila přestávka, to jste nemohl jít o ní? Nebo: Za chvíli začne přestávka, to už vydržíte.

Nechodil do jídelny, nenosil po chodbách žádné pití, aby mu neskončilo v klíně, nezvedal oči od země, aby nevznikla představa, že si snad přeje, aby si ho všímali… A tak dál a dál. Seznam věcí, kterými se ve škole řídil, byl nesmírně dlouhý a komplikovaný a vyčerpávající, ale Gabriel ho vždycky považoval za nutný.

Teď však chtěl žít jinak. Rozhodl se žít jinak, a ačkoli měl pořád strach, vlastně docela velký, byl rozhodnutý všechno postupně odbourat.

První den, co přišel do školy, na sobě neměl černou mikinu. Vzal si modrošedou bez kapuce, stejně jako dnes. A včera měl tmavě červenou. Na záchod už chodil jen o přestávkách, ačkoliv kabince s počmáranými dveřmi se pořád z nějakého důvodu vyhýbal. Dnes přišel s knížkou bez obalu, chvíli ji dokonce četl na chodbě, když společně se spolužáky čekal, až je učitel pustí do počítačové učebny, a co považoval za velký úspěch… Nezíral jen do země. Jo, občas zvedl zrak a sledoval lidi, kteří chodili kolem něj, a zjistil, že je to vlastně úplně v pohodě, protože ho většinou ignorovali.

Což mohl očekávat. Nebo ne? Všichni nejspíš měli za to, že… patřil Michaelovi, takže málokdo s ním chtěl mít něco společného. Teď se situace sice změnila, ale možná si toho ani nevšimli. Za celou dobu, co se do školy vrátil, s ním nikdo nemluvil. Nikdo to ani nezkusil. Až do dneška.

Gabriel zrovna procházel chodbou ve druhém patře a mířil k učebně B6, když za sebou uslyšel kroky. „Gabe?“ zavolal na něj někdo, takže se automaticky otočil.

Zmateně zamrkal na kudrnatého kluka, na kterého si nevzpomněl… už docela dlouho. Hlavně proto, že se snažil vytěsnit z paměti, při jaké příležitosti se viděli naposledy. „Teddy?“ řekl překvapeně.

„Ahoj! Už jsi prý od ledna zpátky ve škole. Já jsem tady dneska poprvé. Chytil jsem o prázdninách úplně šílenou angínu a myslela jsem, že snad umřu. Jakože asi si za to můžu sám, protože jsme na Silvestra koukali na ohňostroj a máma mi sice řekla, že si mám jít pro bundu, ale víš, jak to je. Prostě jsem mávl rukou, že to zvládnu.“ Teddy zakroutil hlavou, nejspíš sám nad sebou, a poté přešlápl. Vypadalo to, že přemýšlí. „Jak… Jak se máš?“

Gabriel pokrčil rameny. „Dobře,“ odpověděl popravdě, ale obezřetně, protože, jak už zmiňoval, normálně s ním nikdo nemluvil.

„Aha, tak to je fajn. Chtěl jsem ti napsal na face, ale nějak to nešlo a pak jsi chvíli nebyl ve škole, tak jsem si říkal, že jsi asi nemocný. Jakože není se co divit. Ta angína? To bylo šílenství.“ Teddy celou dobu, co mluvil, vypadal trochu obezřetně, jakože moc neví, jestli neříká něco špatně.

Gabriel chvíli mlčel. Upřímně moc netušil, co říct. Třeba mohl začít tím, jak si Teddyho hned po příjezdu z nemocnice na Facebooku zablokoval, a pokračovat popisem své nemoci. Nebo by rovnou mohl vlítnout na to nejlepší. Pamatuješ, jak jsem se pochcal?

Raději se jen usmál. Mile, přátelsky, ale tím to končilo.

Což Teddymu asi vůbec nevadilo. A překvapivě… taky mu vůbec nevadilo vytáhnout TO téma. „Hele, na té párty… Moc mě mrzelo, co se stalo. Tak trochu jsem měl dojem, že to byla moje chyba, protože to já tě pozval a řekl ti, že tam bude jen pár lidí. Původně jsem myslel, že jsi s těma klukama kamarád, ale asi… Já, nevím, měl jsem z toho fakt blbej pocit a chtěl jsem se ti omluvit. Takže jo, omlouvám se, že jsem tě zatáhl na nejhorší párty na světě. Jakože jestli tě to uklidní, dal jsem si jen trochu piva a pár chipsů, dobře, těch chipsů bylo trochu víc, a bylo mi pak celou neděli úplně na nic. NA NIC. Taky jsem pak mámě musel odpřisáhnout, že to nebyla kocovina, ale co já vím. Co když existuje pochipsová kocovina, hm?“

Gabriel nahlas vzdychl. „Vůbec nevím, kde mám začít,“ uchechtl se pobaveně, protože Teddy byl prostě… fakt zvláštní a hodný kluk. „Zaprvé to nebyla ani trochu tvoje vina, takže se rozhodně nemusíš cítit blbě. Zadruhé dík, žes mi zkoušel napsat. Nešlo to, protože jsem si tě zablokoval. Styděl jsem se a nechtěl jsem s nikým mluvit. A zatřetí. Pochipsová kocovina stoprocentně není.“ Za čtvrté nechtěj vědět, jakou neděli jsem měl já.

„A co když jo?“ nadhodil Teddy a nadzvedl obočí. „Možná jsi nikdy nesnědl tolik chipsů, abys to mohl posoudit.“

„To je asi pravda,“ přiznal Gabriel.

Teddy se usmál. Oběma rukama držel popruhy batohu a neustále přešlapoval, takže to vypadalo, jako kdyby nemohl vydržet ani vteřinu na místě. „Mezi námi teda všechno v pohodě?“ ujistil se.

Gabriel přikývl. Netušil sice, jestli se tím něco mění, ale pokud tohle potřeboval Teddy slyšet, aby měl klidné spaní, neměl s tím Gabriel žádný problém. Ale ohledně nějakého přátelství hodlal zůstat obezřetný. K takovým věcem pořád nedokázal zůstat úplně a zcela, beze strachu, otevřený.

„Skvělý,“ řekl Teddy. Už byl nakročený k odchodu, když si všiml knížky, kterou Gabriel držel. „Jé, Tetovaného jsem taky četl a totálně boží. Jakože historické knížky mám raději, ale sem tam dám i nějaké fantasy. A zrovna tohle fakt miluju. Ty jo, ale třeba Kinga fakt nedávám. Loni o prázdninách jsem chtěl dát TO a ty vogo, máma mi to nakonec musela zakázat, protože jsem z toho vůbec nemohl spát. Děs!“

Gabriel se nadechl, že ještě něco řekne, ale v tu chvíli zazvonilo, takže se nakonec jen usmál.

„Hele, to muzeum, nebo kafe, nebo tak… To furt platí, že jo?“ vyhrkl ještě v rychlosti Teddy, protože Gabriel už byl několik kroků od něj.

Bylo zvláštní, jak Teddy navázal tam, kde před třemi měsíci skončili. A vlastně to Gabrielovi přišlo fajn, proto, aniž by nad tím nějak uvažoval, souhlasil. Zvedl palec, jakože jasně, ale pak už rychle vběhl do třídy těsně před učitelem, který se na něj sice díval stylem:  Proč ještě nejste ve třídě a nemáte nachystané věci?, ale zároveň šlo o Gabriela, takže… neřekl nic. Nejspíš aby se Gabriel nezhroutil.

***

Dnes byl ten den. Dnes byl den, kdy nejenže s někým mluvil, ale kdy se rozhodl, že konečně překoná největšího strašáka ze všech. Po hodině matematiky si úplně v klidu, aniž by nad čímkoli přemýšlel, odnesl batoh do skříňky. Ploužil se fakt hodně pomalu, takže ho snad úplně všichni předběhli. Zašel ještě na záchod, přes minutu si drhl ruce a nějakou dobu zíral do zrcadla. Dýchal, zavíral oči, dělal strašně moc věcí a každá z nich ho vlastně štvala, protože mu zabraňovala, aby bez milionů výmluv zamířil do jídelny a najedl se jako úplně normální člověk.

Ne, vážně. Co je na tom vejít do jídelny, nabrat si jídlo a poté ho sníst? Obzvlášť když věděl – a to věděl s naprostou jistotou – že mu Michael nic neprovede. Jenže o to vlastně nešlo. Byl to spíš pocit, vzpomínky, špatné zkušenosti, anebo směs všeho, co mu neustále bránilo.

Jenže… Málem zemřel. Nemělo by to znamenat víc než strach? Neměl by sám sobě říct: Hele, málem jsi přišel o život, takže už víš, co je důležité, všechno přehodnotíš, urovnáš si priority a teď, jakože zničehonic, bude tvůj život úplně jiný.

Jo, ale to se nestalo. Neviděl svět jinak, nezdál se mu najednou barevnější, nebo třeba jen v jiných odstínech. A každá změna, pro kterou se rozhodl, byla extrémně náročná, přestože šlo o naprostou kravinu jako třeba nedat si na knížku obal z novin.

Nebylo to tak, že by přišel o strach. Jen už prostě věděl, že ho musí překonat.

A tak nakonec po docela dlouhé době rozmýšlení a odhodlávání se přece jen vešel do jídelny, ve které to bzučelo jako v úle – tak se to přece říká, když je někde hodně hluku, ne? Vzhledem k tomu, že přišel pozdě, nebyly už u výdejních pultů fronty. Mohl tak okamžitě vzít tác a zamířit k jídlům. Stoly, a tím pádem skoro celou školu, měl za zády a díky tomu bylo velmi snadné je nevnímat.

Chvíli váhal, ale nakonec vybral rizoto. Nijak extra velkou porci, aby byl s jídlem rychle hotový a zároveň se to dalo považovat za vítězství.

Takové to, když je člověk pyšný sám na sebe, že se najedl ve školní jídelně.

Banánové mléko minul bez povšimnutí a rovnou si to namířil ke kase. A když zaplatil a s tácem v ruce se obrátil čelem do jídelny, došlo mu… Jít na oběd pozdě mělo tu výhodu, že se nemusel mačkat ve frontě. Teď však viděl i dost velkou nevýhodou. Všechny stoly byly obsazené.

Teda… když se pořádně rozhlédl, našel hodně volných míst. Téměř u každého stolu bylo jedno, nebo dvě prázdná místa, kam by klidně mohl jít, jenže to by znamenalo…

No jo, Gabrieli, budeš muset mluvit. S někým. Přijdeš k některému ze stolů a zeptáš se, aniž by ses zakoktal, zda si smíš přisednout. Zvládneš to? Co myslíš?

Nenáviděl, když mu jeho vlastní hlas v hlavě naznačoval, že je v totálním hajzlu a nic nezvládne, hlavně proto, že ten hlas byl vždycky tak krutě upřímný a pravdivý. Fakt myslel, že ho celá situace natolik změnila, že dokáže najít přes rok ztracenou sebedůvěru a prostě být sám sebou?

Což byla kravina. On už přece dávno netušil, kdo je, protože žil tak dlouho schovaný v ulitě, že…

Uvědomil si, že stejně jako první den v prváku nehorázně dlouhou dobu stojí na místě, zírá před sebe a nic nedělá. Takhle to tenkrát vlastně začalo, ne?

Rozhlédl se. K jeho smůle Teddyho nikde neviděl. Nejbližší volné místo bylo jen pár kroků od něj, ale seděli tam samí čtvrťáci, se kterými Gabriel nikdy předtím nemluvil. Vlastně je ani neznal jménem.

Další volné místo zahlédl u spolužáků ze třídy, ale k těm jít nemohl, protože ti ho znali až příliš dlouho a měli ho za podivína.

Došel k názoru, že celá tahle obědová akce byla absolutně nepromyšlená, hloupá, nepromyšlená, stupidní, nepromyšlená, k ničemu a nepromyšlená. Proč si představoval, že tady na něj bude úplně klidně čekat volný stůl, ke kterému zaleze, nahází do sebe jídlo a zdrhne?

Proč jsem pořád takovej posera?

Nejraději by tác položil na nejbližší volnou plochu a odešel, ale věděl, že to není řešení, proto udělal krok dopředu, ačkoliv netušil, kam vlastně půjde. A pak jeho pohled zamířil tím směrem. Ke stolu ve výklenku, kde předtím sedával celkem často. Vlastně… Nikdy u žádného jiného stolu neseděl, což mu teď poprvé došlo. Takže čistě teoreticky, byl to úplně stejně jeho stůl jako Michaelův, Rogerův, Zachův a Pinkyho. Možná by k nim mohl jít a oznámit jim to. Na drzáka. Něco jako: Tohle je i můj stůl, jasné?!

Vlastně ho ta představa pobavila, ale vzhledem k tomu, že stál pořád uprostřed jídelny a zažíval takové malé osobní peklo, nepřišlo mu jako dobrý nápad se teď do toho všeho ještě rozesmát.

Udělal další krok.

Michael tam byl. Seděl na svém místě, zády k oknům a čelem do místnosti. Měl na sobě bílé tričko a černou bundu, ostatně skoro jako vždycky, a vlasy měl trochu rozcuchané, takovým tím přirozeným stylem, který ale docela určitě až tak přirozený nebyl.

Gabriel si automaticky vzpomněl, jak u něj včera Michael ležel na posteli, sledovali spolu Artuše a dojídali zbytek závitků.

Vlastně to byla hrozně hloupá situace, protože Michael věděl, co k němu Gabriel cítí a jak s tím bojuje. A Gabriel zároveň věděl, že všechen jejich společný čas vychází z Michaelových výčitek. Na druhou stranu… Nedošli včera k rozhodnutí, že je mezi nimi něco víc? Nedohodli se snad, že mohou být přátelé?

Nemohou čistě náhodou sedět přátelé na obědě u stejného stolu?

Nikdy by to neudělal, kdyby měl jinou možnost, ale když se ještě jednou rozhlédl po jídelně, došlo mu, že mluvení s ostatními spolužáky ho děsí mnohonásobně víc, než…

Zkoušel nad tím příliš nepřemýšlet. Přece to nebyla největší šílenost v jeho životě, ne? Zhluboka se nadechl a každý další krok už byl v podstatě ze setrvačnosti.

„Můžu si přisednout?“ vypálil dřív, než si ho kdokoli všiml. A bylo vážně k popukání sledovat, jak čtyři páry očí zároveň vzhlédly, jak se na něj upřely a v úplně každém převládl naprostý údiv. Údiv, že za nimi Gabriel jen tak přišel a chtěl vědět, sám od sebe, jestli se k nim může přidat.

Ale zcela upřímně Gabriela vůbec nezajímalo, co si o tom myslí Zach, Pinky, nebo snad Roger. Ne, zajímala ho jen Michaelova reakce, respektive to, co mělo přijít po údivu.

V jídelně to pořád hučelo, ale u jejich stolu bylo v ten moment takové ticho, že by Gabriel přísahal, že se ocitli v nějaké zvláštní bublině, která je oddělovala od reality.

Michael se vůbec neusmál. Nic. Ani trochu. Takže to asi nebyl nejlepší nápad. Gabriel chtěl couvnout, nebo raději rovnou zmizet, když se Michael konečně pohnul. Otočil se na Pinkyho a řekl: „Posuň se.“

Pinky nad tím moc nepřemýšlel. Přesedl na vedlejší židli a jedním pohybem přesunul tác s hranolky, skicák a učebnice a k tomu všemu ještě na Gabriela kývl. „Nazdar, Garrete.“

Zach sice zabodl zrak zpátky do talíře, ale zároveň s tím ze sebe dostal: „Čau.“

Roger nejistě poposedl a sledoval, jak si Gabriel položil tác na stůl a sedl na místo vedle Michaela. A teprve poté rozhodil nevěřícně rukama. „To ti už vážně úplně drblo?“

Takovou reakci Gabriel očekával, takže ho nijak nepřekvapila. Místo odpovědi raději sebral vidličku a nabral si rizoto. Bylo trochu přesolené, ale jinak docela fajn. Rozhodně jedno z těch lepších jídel, dokonce by mu dal přednost i před hranolky, které si musel od určité doby neustále spojovat s chutí rajčatové omáčky.

Nabral si znovu a vnímal přitom trapné ticho, které se u jejich stolu rozhostilo.

„Tak co teda?“ vzdychl po chvíli Michael. „Dopověz to,“ pronesl s pohledem upřeným na Pinkyho.

„Počkej, počkej…,“ zareagoval okamžitě Roger, ale než mohl cokoli dalšího dodat, Michael nad ním mávl rukou a dál koukal na Pinkyho.

„Rogera vůbec neřeš. On jenom žárlí, že si vybrala tebe. Kolik holek už ti neodepsalo, Rogere?“ uchechtl se, zatímco se vidličkou rýpal v těstovinovém salátu, což byla jediná verze těstovin, kterou dnes v jídelně nabízeli, ale Michael zároveň studené těstoviny nenáviděl, takže… Byla trochu záhada, že si to vůbec koupil.

Pinky byl nejspíš jediný, kterému celá situace nepřišla divná. Nebo mu možná divná přišla, jen mu to nevadilo. Párkrát poklepal tužkou o stůl, než si ji dal za ucho a s vítězoslavným výrazem oznámil: „Možná ji budu kreslit.“

To zaujalo i Rogera, který na vteřinu spustil Gabriela z očí. „To jako nahatou?“

„Vole,“ rozesmál se Pinky a zakroutil hlavou. „Obličej. Její babička je na ni hrozně zatížená a už dlouho chce něco, co by jí Andy připomínalo.“

„Andy, jo, to je ono!“ vyhrkl Michael a plácl dlaní do stolu. „Myslel jsem, že je to Randy, nebo Cindy, nebo tak nějak.“

Gabriel cítil zvláštní úlevu. Seděl u stolu vedle Michaela, jedl a nikdo mu nevěnoval pozornost. Po takové době měl dokonce dojem, že může relativně klidně dýchat. A asi to bylo naivní – ne, rozhodně to bylo naivní – ale připadal si docela v bezpečí. A tak jedl rizoto a sem tam si dovolil zvednout zrak a sledovat dění u stolu.

Třeba to, jak Michael vidličkou šťouchal do salátu. 

Nebo jak Roger obrátil oči v sloup a mávl rukou. „Pinky se s ní stejně nevyspí,“ odvětil. „Na to je moc slušnej. A než se s ní vyspí, dá mu kopačky.“

Michael pokýval souhlasně hlavou. „Co myslíš, Pinky?“

Tentokrát promluvil i Zach. Sice vůbec nezvedl zrak od jídla, takže to působilo, že mluví sám pro sebe, ale přesto se jen tak zapojil do konverzace, aniž by ho někdo nutil. „Pinky je umělec,“ prohodil, jako kdyby to vysvětlovalo úplně všechno, ačkoliv Gabriel vůbec nepochopil, co tím myslí. Na druhou stranu Gabrielovým úkolem nebylo chápat, o čem spolu kluci mluví.

Michael však Zachův komentář nejspíš pobral, protože koukl na Rogera a pobaveně nadhodil: „Rogere, všichni víme, kdo je největší panic u stolu.“

„Jo, Garret,“ vypálil Roger okamžitě. A znovu zabodl pohled do Gabriela, čímž dal jasně najevo, že na jeho přítomnost nehodlá zapomenout.

Gabriel jedl dál. Zrovna se docela klidně pokoušel chytit na talíři zrnko kukuřice, takže mlčel. A pravděpodobně by mlčel, i kdyby nic nechytal. Přesto na sobě zase cítil Michaelův pohled.

„No nevím,“ odvětil Michael klidným hlasem. „Třeba by nás překvapil. Působí sice docela nevinně, ale možná se umí rozparádit.“ Sotva to dořekl, dal si do pusy hodně malý kus těstoviny, ale i tak to, co řekl, díky tomu gestu působilo naprosto nezúčastněně. Jakože nadhodil nějakou úplně náhodnou myšlenku, co šla zrovna kolem.

Vůbec z toho nešlo vyčíst, že odpověď moc dobře zná.

Gabriel si v tu chvíli hrozně moc přál zvednout zrak a pohlédnout Michaelovi do očí, protože ho nesmírně zajímalo, co by v nich našel. Jenže si to nedovolil. A když Michael klepl do stolu a řekl: „Tak dál, Pinky,“ byla správná chvíle pryč a už nemělo smysl nad tím přemýšlet.

Pinky se nadechoval a přitom prstem přejel po tužce za uchem, ale nestihl nic říct, protože Roger se zničehonic naklonil přes Michaela a ne zrovna mile na Gabriela vyjel: „Co tady vlastně děláš? Nechceš náhodou, aby tě ošukal Michael?“ Mračil se tak, až měl obočí u kořene nosu téměř spojené. A jizva mu červeně svítila. V tuhle chvíli by s ním Gabriel fakt nechtěl být sám.

Jenže nebyl. A Michael si z jeho chování nic moc nedělal, protože ho zatlačil zpátky na místo a otráveně řekl: „Klídek, Rogere. Posloucháme Pinkyho historku.“

„Prostě se máme o víkendu potkat, nic zásadního. Uvidíme, kam se to vyvine,“ pokrčil Pinky rameny a pohledem přeskakoval mezi ostatními u stolu, ale nejvíc se zdržel právě u Michaela, jako kdyby od něj zkoušel telepaticky zjistit, o co tu jde.

Protože o něco šlo. Vycítil to nejen Pinky, ale hlavně Roger, který začal být v obličeji úplně rudý.

„Táta její kámošky pracuje v té malé galerii, v Mustru. Třeba můžete čekat nějakou výstavu, kam vás pozvu. I tebe, Garrete,“ pokračoval Pinky. Docela určitě tím chtěl celou situaci uklidnit. Což nejdřív působilo, jakože se mu to povedlo, protože Roger hlasitě vydechl, opřel se, a dokonce natáhl nohy.

Jenomže pak… pak odsunul talíř směrem ke Gabrielovi a řekl: „Dojez to, já už nemůžu.“

Gabriel na talíř chvíli upřeně koukal a začínalo mu docházet, že sednout si zrovna k tomuto stolu nebyl dobrý nápad. Položil vidličku, sebral ubrousek a utřel si do něj pusu. Chtěl vstát a co nejrychleji zmizet, jenže Roger se k němu zase naklonil a zamával mu před ksichtem: „Haló, ty vole, po Michaelovi bys to klidně dojedl, tak nedělej.“

„Rogere,“ varoval ho Michael.

„Co je? To se budeme tvářit, že se k nám nevetřel? Nebo je teď jako součástí party? Vždyť za tebou leze a čumí na tebe,“ vyštěkl Roger naštvaně. „Saháš si pod stolem na péro?“ zavrčel na Gabriela, který…

Chtěl se sám sebe zastat. Už přece nebyl ten kluk, co si všechno nechá líbit. Ježiši, málem zemřel, malá hádka v jídelně by ho neměla vykolejit. Ale vykolejila. A zároveň spustila reakci, kterou měl za poslední rok naučenou. Uzavřel se do sebe. Všechno vnímal, slyšel a viděl, ale nedokázal nic dělat. Dokonce ani pořádně myslet.

Jestli na sobě něco fakt neměl rád, tak tohle. Jestli by něco změnil, tak tohle.

„Rogere,“ procedil Michael skrz zuby. „Říkám ti, aby ses na to vykašlal.“

Pinky automaticky přikývl. „Jo, vyser se na to.“

Jenže Roger už byl asi příliš rozjetý, aby jen tak hodil zpátečku. Plácl dlaní do stolu, až talíře poskočily. „Ty to nevidíš?“ vykřikl. „Udělal sis z něj mazlíčka a teď ti leze do řiti! Přitom je jen otázka času, kdy se znovu strachy pochčije.“

To, co se stalo potom, bylo tak rychlé, že Gabriel nestihl nic, ani mrknout.

V jednu chvíli seděli všichni u stolu, poslouchali blbé kecy, a v té další Michael po Rogerovi vystartoval, chytil ho kolem pasu a strhl na zem. Povedlo se jim přitom převrhnout sklenici s džusem, který skončil v Gabrielově rizotu. Což bylo jedině dobře, protože takhle mohl Gabriel docela klidně sledovat, jak džus barví rýži a nemusel sledovat… Ne, stejně musel zvednout zrak.

Pinky se Zachem okamžitě vyskočili a zkoušeli od sebe Michaela s Rogerem odtrhnout, což vůbec nebylo jednoduché, protože ti dva se do sebe pustili jako šílení. Roger nebyl žádné párátko, takže ze sebe dokázal Michaela shodit a každou ránu mu vrátit.

Někdo z nich krvácel. Možná oba.

A kolem jejich stolu se začínal tvořit kruh, někdo je povzbuzoval, někdo natáčel, ale většina lidí prostě jen zírala. Nakonec museli zasáhnout další spoluhráči z týmu, kterým se podařilo od sebe oba kluky odtáhnout.

„Jdi do prdele!“ zařval okamžitě Roger a ukázal na Michaela prstem, skoro jako kdyby tím říkal, že je jejich přátelství u konce. Pusu měl přitom od krve, nejspíš z toho, jak mu krvácel nos.

Nezdálo se, že by to Michaela nějak extra zajímalo. Vytrhl se Pinkymu a Gregovi, kteří ho drželi, každý za jednu ruku, a aniž by něco řekl, nebo se otočil, nebo se na někoho – Gabriela – podíval, odešel. Naštvaně, rozčileně, nepříčetně… Něco z toho, nebo všechno dohromady.

Gabriel si jen letmo všiml roztrženého rtu a krve na bílém tričku.

Ještě před chvílí byl v jídelně nepředstavitelný hluk, ale teď, když byl Michael pryč, všechno utichlo. Gabriel ze začátku slyšel jen bušení srdce. A Rogerovo vzteklé funění. Vrzání židlí. Šepot. Hlas učitelky Brownové, která ječela jako siréna, protože to, co se teď stalo bylo příliš, pánové!

Nakonec bylo ticho neúnosné a hlasité a Gabriel před ním potřeboval alespoň na vteřinu utéct, aby si mohl srovnat myšlenky. Přikrýt si dlaněmi uši nepřipadalo v úvahu, a tak alespoň na vteřinu zavřel oči.

Ne, nechtěl, aby dnešní oběd dopadl zrovna takhle. A ne, nechtěl, aby Michael… Ježiši, ale on se ho fakt zastal. Možná trochu agresivněji, než bylo nutné, ale zastal. A to bylo…

Vteřina utekla až příliš rychle. Gabriel znovu otevřel oči a zatřepal hlavou. Sebral tác se svým jídlem, přidal na něj i Michaelův talíř s nedojedeným těstovinovým salátem a chtěl ho odnést, když si uvědomil, že na něj Pinky upřeně zírá.

„Co je?“ vydechl a sklopil zrak. Jenže hned nato si uvědomil, že byl dneska až příliš bojácný, proto opět vzhlédl a mnohem rázněji zopakoval: „Co je?!“

Pinky nic neřekl, jen rozhodil rukama. A jeho výraz byl… zvláštní.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

22 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Hanka
27. 1. 2022 18:46

Jak byla minulá kapitola pohodová, tak byla dnešní napnutá. Stačil šťouchanec a praskla. Do galerie bych se klíďo s klukama podívala.
Jsem na tebe, Gabrieli, moc pyšná, že překonáváš svoje strachy🧡

Belinda
27. 1. 2022 19:38

No ty vole. JÁ SE TREFILA!!!!! Mamiiiii😭🤣

Jelikož jsem byla z týhle kapitoly fakt nervózní, celou dobu jsem ji četla děsně napnutá a čekala kdy to přijde (situace s dojedením jídla).
Jsem ráda že Michael nepolevil a Gabriela se zastal. Ale jsem zvědavá na vývoj situace, pravděpodobně bude M. naštvanej, že si k nim G. vůbec přisedl. Ale teď už se nechám jen překvapit.
Pinky tuší, Pinky ví.

No zase boží kapitola, co víc říct. 🖤🤍

MaCecha
27. 1. 2022 20:22
Reply to  Belinda

Jseš hvězda! Já si tady pomalu připínám frčky za 2 uhodnutá slova a vona??? Vona si rovnou naservíruje kus příběhu 🤷. A to nemluvím o Mirkovi, který se jen tak mimochodem vyptává na Teddyho a ejhle, Teddy na scéně! Že vy to, vy kotrmelíny Pospíšilovy, píšete těm dvěma na objednávku??? :DDD. No nebudu si stěžovat, kvůli mě jste beztak přepsaly už dva úvody kapitol, tak co.. 😛.

Last edited 7 měsíců před by MaCecha
Lucienkaaa
27. 1. 2022 22:02

Jak vy to jenom děláte? 🤔 Celou scénu v jídelně jsem ani nedýchala a doufala, že se Michael konečně nějak postaví za Gabriela. Úplně takhle jsem to teda nečekala, ale to je u vás snad vždycky 😁 Teddy na scéně, hurá. Michael by mohl začít malinko žárlit, to by se mi líbilo 😈

Květa
27. 1. 2022 23:13

Tohle je tak zatraceně těžký… Každý nepatrný detail, kterému by skoro nikdo nepřikládal význam, ale přitom je tak těžký. Copak si neuvědomuje, jak obrovský kus cesty ušel?

Šíleně se těším na Michaelovu kapitolu. 🖤

Petra
28. 1. 2022 13:21

Nevím jestli je to počasím nebo něčím ve vzduchu, ale tuhle kapitolu jsem si vážně užila. Je skvělé, že se Teddy vrátil a vlastně i to jak se vrátil. Jo a slouhlasim s Květou nebylo by od věci kdyby Michael trošku zářil. Jinak je jasné, že Pinky už něco tuší delší dobu. A teď k tomu proč jsem si tu kapitolu tak užila. No protože jsem si při čtení celou dobu říkala co asi cítí Michael. Jak si v jídelně určitě vzpomněl na noc s Gabrielem a jak to v sobě řeší. Jak je rád, že se Gabriela zastal a… Číst vice »

Karin
28. 1. 2022 23:41

Tak to tedy bylo netrpělivě čekám na další díl.

tina
29. 1. 2022 18:49

Zrovna minulou kapitolu jsem si na Teddyho vzpomněla, a najednou je tady. Jsem vážně zvědavá na Michaelovu kapitolu a jeho pocity :).

Spiro
31. 1. 2022 13:29

Poprvé jsem udělal tu chybu, že jsem rozečetl rozepsanou knihu. A už to nikdy neudělám, protože jak mám teď vydržet čekat na pokračování? Michael se už u mě stihl zařadit mezi Vaše top knižní kluky Erika a Kaie, tak doufám, že nezklame 🙂
PS. Jestli Michael nezačne žárlit na Teddyho, tak budu moc zklamanej 😀

MaCecha
31. 1. 2022 19:38

Ha! Nejdéle v 31. kapitole to vidím aspoň na letmýho hubana :).

Celá nedočkavá a zvědavostí hořící se těším na zítřejší kapitolu, která začne slovem: STOJÍ.

PS: Karolino???

Tereza
31. 1. 2022 23:26

Skvělá kapitola!