Szabi

Pustí ledovou vodu a opláchne si obličej. Ve rtu mu nepříjemně tepe a celá pravá tvář hoří, jako kdyby měl horečku.

Vytahuje papírové ubrousky, jeden za druhým, a ruce se mu nepatrně třesou, za což může doznívající adrenalin. Vztek ho opustil prakticky okamžitě, ještě než došel na záchody. S každým dalším krokem byl klidnější. A nijak o tom nepřemýšlí, zatím ještě ne. Prostě se to stalo, ujely mu nervy, rozbil přede všemi Rogerovi držku, ačkoli, při pohledu na svůj vlastní obličej… Nedá se říct, že by vyhrál.

Všechny ubrousky zmačká, vytvoří z nich velký chuchvalec a nechá ho nasáknout vodou. Opatrně si tím otře ret a vydrbe krev, která mu zůstala na bradě. Taky chvíli zírá na tričko, které už asi nikdy nikdo nevypere.

V zrcadle se odráží nápisy na záchodových dveřích. V celé škole snad není ani jeden jediný hajzl, co by zůstal nepočmáraný. Cassidy je bůh. To Roger napsal na jeden z nich. Roger, který se k němu nachomýtnul hned v prváku na náboru do týmu amerického fotbalu a vůbec se nepokoušel zakrývat obdiv. Máš skvělou techniku, určitě z tebe bude quaterback!

Michael hodí ubrousky do koše a zkusí si upravit rozhárané vlasy. Je jen otázka času, než pro něj přijde učitelka a odvede ho do ředitelny, aby si vyslechnul hromadu rádoby poučných keců o tom, že se ve škole nemá prát, jak je to nepřístojné, obzvlášť od studenta roku. Ale ředitel po několika minutách odvede řeč k dědkovi, zeptá se na jeho zdraví, jak se mu daří, jak se daří mámě, a dokonce na Michaela mrkne, aby mu dal najevo, že i když si ve své funkci nemůže odpustit kázání, sám má pro podobné prohřešky pochopení. Kluci jsou zkrátka kluci, musí se nějak vybít.

Znovu si opláchne obličej a vrhne pohled k oknu, kterým do místnosti proudí příjemný studený vzduch.

Co kdybych odtud prostě vypadnul?

Jenomže sotva mu ta myšlenka proletí hlavou, dveře se rozrazí a dovnitř vklopýtá Roger.

Když spatří Michaela, zůstane stát na místě a zírá na něj. Taky přitom trochu krčí čelo, jako kdyby zvažoval, co dál, a rukou si zpola zakrývá obličej. Hlavně nos, ze kterého mu pořád crčí krev.

Michael se zlehka opře zády o umyvadlo.

Roger vejde dovnitř a zavře za sebou.

„Vypadáš hrozně,“ řekne Michael klidně.

„Ty taky,“ přikývne Roger pomalu. Rozejde se k vedlejšímu umyvadlu, pustí vodu a začne si otírat krev. Chvíli jenom stojí, zaklání hlavu a drží si kořen nosu. Má ho pořádně opuchlý a čelist se mu barví do fialova. „Do prdele, bolí to jak ďas.“

„Nojo,“ souhlasí Michael neurčitě. Neví, co s rukama, tak zbůhdarma vytahuje další a další ubrousky, muchlá je a hází do koše.

Pak oba dlouho mlčí.

„To bylo kvůli Garretovi,“ řekne Roger. Možná všechno rozklíčoval až teď, přitom to bylo jasné od první chvíle.

„Hm.“

„Proč?!“

Michael pokrčí rameny a kouká na Rogera v zrcadle. „Mám svoje důvody. A nechci, abys je nějak zpochybňoval.“ Vzdychne. „Varoval jsem tě, dokonce několikrát. Už se do něj nebudeš navážet.“

Roger otevře pusu, pak ji zase zavře, a to ještě dvakrát zopakuje. Mezitím si stačí znovu otřít nos. Když promluví, zmůže se jenom na další proč. Zní ale pořádně nasupeně.

„Protože jsem to řekl! Nelíbí se mi, že vůbec chceš, abych to rozváděl. To ti tak rve žíly, že máš nechat Garreta na pokoji?“

Znovu chvíli mlčí, oba ve své vlastní hlavě. Roger působí rezignovaně, nejspíš stačil za tak krátkou dobu vychladnout. To mají společné, on a Michael. Z nuly na sto během vteřiny, ale naopak to platí taky. „Ne. Nerve mi to žíly, jen to nechápu. Ale dobře, je to tvoje věc, nech si to klidně pro sebe. Jenom… To seš prostě celej ty. Tak to bude, protože Michael Cassidy chce.“

„Co to meleš?“

„Myslíš, že mě to nesere? Jak jde o mě, nemáš vůbec žádný hranice. Osprchujte Rogera ledovou vodou, vždyť je to sranda. Smějte se mu, že ještě neměl holku, vždyť je to sranda. Ignoruj mě, když se tě zeptám, jestli mě hodíš domů, vždyť je to… Jak?! Jak mám pak poznat, co je a není sranda, když se to u někoho, jako je Garret, může změnit ze dne na den? Není to tak dlouho, co ses smál, jak si nad tebou tajně tahá péro a teď… je z tebe nějakej moralista? Ani mi neřekneš důvod?“ S tím, jak mluví, jak se nadechuje, začíná být v obličeji brunátný. Nebo za to můžou tvořící se modřiny.

„Uklidni se,“ poradí mu Michael.

„Bereš mě vůbec jako kámoše? Co mám ještě udělat – salto vzad?“

„Ježiši, co to do tebe vjelo?“ nechápe Michael a přemýšlí, jestli se to každou chvíli znovu nezvrtne. Tady nejsou kluci z týmu, aby je od sebe odtrhli.

Ale on se nechce prát. Cítí, že ho začíná bolet hlava.

„To je jedno,“ zamumlá Roger zklamaně. „Já jenom… Občas mě sere, jak se do mě strefuješ a jestli je to sranda, tak v čem se to liší od srandy, kterou si děláme… jsme si dělali z Garreta?“

Ta hlava bolí vážně hodně, někdo mu v ní přinejmenším mlátí činely. Nejde to srovnat ani s tou nejhorší kocovinou.

Michael to zkouší rozdýchat.

A kapitán co, pane Cassidy? Musí ustát všechno, co se děje na hřišti. 

„Nojo, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ přizná upřímně. „Ale chceš mi říct, že se navážíš do Gab… Garreta, jen protože si sám připadáš jako oběť? To je docela chabá výmluva. Znamená to, že když ti znovu natáhnu, půjdeš natáhnout jemu?“

„Ne! Já nevím.“ Roger vypadá zmateně. A Michael se zmateně cítí, takže si možná nemají co vyčítat. „Fakt nevím.“

„Takže tě šikanuju, nebo co se mi jako snažíš říct?“

„Nevím,“ opakuje Roger znovu.

Michael má chuť mu ten nos přerazit na druhou stranu, tak radši vytáhne další ubrousky.

Do umývárny vejde jeden kluk, prvák, ale jakmile si jich všimne, rozpačitě se usměje a zmizí.

„Asi mě jenom sere, že se ho zastáváš, když je to takovej psych…“ Roger zmlkne. Z nosu už mu neteče, ale má ho opuchlý tak, že je pomalu dvakrát větší než obvykle. Pohlédne Michaelovi do očí. „Promiň, že jsem ti to vracel, že jsem tě praštil. Byl jsem hrozně nasranej.“

„Rogere.“ Michael nechápavě zakroutí hlavou. „Kdyby ses nebránil, bylo by to hodně divný.“

Nedělat si srandu z toho, že Roger s nikým nespal.

Michael si mimoděk přejede jazykem po rtu, který pořád pálí, jak kdyby u něj někdo škrtal zapalovačem. „Nechci, abys Garretovi ještě někdy připomínal tu párty. Dobře?“

Roger přikývne.

Dveře od umývárny se otevřou, tentokrát váhavě, a dovnitř strčí hlavu učitelka Brownová. „Tady jste! Vy si myslíte, že z toho vyváznete bez trestu? Takový cirkus, že vám to není hloupé. Do ředitelny, oba!“

„Tak pojď,“ řekne Michael Rogerovi a spolu s tím mu věnuje něco jako úsměv. „Pak tě hodím domů.“

„Kvůli čemu jste se vlastně poprali?“ zeptá se Brownová někde na půli cesty, zatímco se klapot jejích podpatků rozléhá chodbou.

„Kvůli holce,“ oznámí Michael okamžitě, jako kdyby měl odpověď předem připravenou. „Hádali jsme se, kdo s ní bude. Je dost ošklivá, takže ani jeden z nás nechce.“

Roger se nahlas rozesměje.

Michael na sobě cítí pohledy ostatních studentů. Zelené oči nikde nevidí, ale… hledá je. Poslední dobou vždycky.

***

Vydoluje z mrazáku maliny, zabalí je do utěrky a přitiskne na oko. Taky se svalí na židli a nohy natáhne na stůl.

Máma je v práci, takže mu nebude říkat, aby je dal dolů a sedl si normálně. Ani se tím pádem nezeptá, od čeho má tak zrasovaný obličej. Žádné vtipy o nekončícím seznamu divadelních představení, opeře ani baletu. A ze školy nikdo volat nebude, protože Michael dost jasně naznačil řediteli, že jsou jeho rodiče zaneprázdněni.

Ostatně, ředitel měl pro jeho malou přátelskou strkanici s Rogerem pochopení. Tím spíš, když viděl, že to oba kluci berou s humorem a neplánují jeden druhého sejmout, sotva se za nimi zavřou dveře. Role přísné autority mu nikdy moc nejde. A přesně jak Michael předpokládal, loučil se s ním slovy: „Nezapomeňte pozdravovat dědečka.“

Odněkud z černého batohu se ozve vibrování a Michael tím směrem chvíli kouká, než mu dojde, že je to pravděpodobně jeho mobil. Ale nevstává hned, dává si na čas, protože předpokládá, že to bude Pinky, nebo Roger, nebo Zach, aby se zeptali, jak mu je.

Jak mi je?

Hlava mu nepřestává třeštit, naopak, je to čím dál horší. Bolest se šíří od čelisti až do spánků, kde je skoro nesnesitelná, a tak, kdyby sám sebe předtím neviděl v zrcadle, myslel by, že ho Roger snad skalpoval. Hodí maliny i s utěrkou na stůl a ze všeho nejdřív dojde k lékárničce, kde najde prášky proti bolesti. Spolkne raději dva a chvíli stojí u dřezu a zkouší to rozdýchat. Je to vlastně úplně stejné, jako když ho během zápasu ve fotbalu soupeř poprvé sundal.

Za batohu vyloví mobil a rozklikne esemesky.

Gabriel: Jsi v pořádku?

Odepíše hned, protože stejně nemá nic lepšího na práci. A navíc… Prostě odepíše hned a možná se přitom usměje.

Michael: Jo. A ty?

Vyjde do patra, kde se vysvleče z riflí a místo nich na sebe hodí černé tepláky.

Gabriel: Já? Proč bych neměl být v pořádku? Já se přece před celou školou neporval s nejlepším kamarádem.

Michael: Nejsem si jistý, jestli je zrovna Roger můj nejlepší kámoš.

Kdyby měl vybrat jednoho z nich, nejspíš by řekl Pinkyho, ale Gabriel si to vyloží po svém.

Gabriel: Oukej, to jsem já, chápu. 😊 Ale tak stejně… Jsi v pořádku?

Možná s Michaelem flirtuje. Ale i kdyby, tak proč vlastně ne? Michael mu to nikdy nezakázal, ani nedal najevo, že ho to nějakým způsobem štve. Protože neštve. Gabriel s ním sice mluví úplně jinak než všichni ostatní, ale copak je na tom něco divného, po tom všem, k čemu mezi nimi došlo?

Michael mimoděk pohlédne na tmavě hnědý náramek, který se povaluje na psacím stole, hned vedle učebnice biologie. Náramek starý víc jak deset let.

Michael: Psal jsem, že jo.

Sotva tu zprávu odešle, přečte si ji ještě jednou a dojde k názoru, že v ní možná působí trochu nedůtklivě. A poslední, co chce, je, aby si Gabriel myslel, že ho snad z něčeho viní. O vině ví Michael svoje. Třeba že je na hovno.

Michael: Akorát mě ukrutně bolí hlava.

Rozhlédne se po pokoji a chvíli kouká na rozestlanou postel. Není si jistý, jestli v takovém stavu usne, a tak asi ani nemá cenu se o to pokoušet. Na druhou stranu netuší, co jiného dělat a matrace vypadá tak měkce.

Za záda vyskládá několik polštářů a opře se.

Michael: Bojíš se o mě, Garrete?

Přidá ještě smajlíka se svatozáří a teprve, když zprávu odešle, uvědomí si, že s ním flirtuje nazpátek. Přesně to dělá. Ale co by měl sám od sebe chtít? Vždyť se spolu vyspali. A on je taky jenom člověk.

Gabriel bude asi už vždycky ten zvláštní kámoš, který nezapadá do žádné škatulky.

Gabriel: Gabrieli!!!

Gabriel: A ne, jen se zajímám a tak. Jsem prostě děsně zvědavej.

Gabriel: Budeš mít modřinu?

Michael: Asi jo, ale spíš to schytal ret. Už jsem doma. Odešel jsem dřív, hned potom, co jsem si vyslechl kázání v ředitelně.

Hlavou se mu mihne vzpomínka, mlhavá, jak na něj Gabriel koukal, když odcházel z jídelny. Už si ale nedokáže vzpomenout, co přesně v jeho výrazu viděl. Nejspíš měl tou dobou zatemněné vnímání, jak jím burcoval vztek a adrenalin (máma by řekla, že testosteron).

Michaela napadne, že by se Gabriela zeptal, co si o tom všem myslí.

Gabriel: Dal sis na to hrášek?

Michaela napadne, že se ptát nebude.

Michael: Našel jsem jenom maliny. Stačí to? 😀

Gabriel: To doufám. Byla by škoda, kdyby se tvůj ret nevyléčil správně a tys byl do konce života… příšera. 😊

Zpod polštáře kouká laptop. Michael pro něj sáhne a rozhodne se vrátit zpátky do kuchyně. Bosý jde po parketách a hlavu sklání k mobilu. Bolest trochu ustoupila, ale pořád to není ono, – samozřejmě že to není ono, když dostal takové dělo – a tak ho napadne, že si udělá kafe. Černé espresso, což je dle jeho názoru ultimátní hnus, ale máma tím čas od času léčí migrénu. A zkusit se má všechno. Tedy krom koriandru, hub, ryb, banánů, fazolek, petržele, jogurtů, zelí, brokolice, medu, hmyzu, kapusty, hroznového vína, ve kterém jsou pecky, levného piva, kmínu, celeru, melounu, ve kterém jsou pecky, granátového jablka, omáček ze školní jídelny, veškerého jídla ze školní jídelny, zelených oliv a dýně, která není rozmixovaná.

Michael: Náhodou, někde jsem četl, že to holkám připadá sexy.

Michael: Ne příšery, ale kluci, co se poprali.

Připraví espresso do jednoho z malých keramických hrnků, které rodiče dostali k výročí. Táta později dlouho uvažoval, že se přihlásí do nějakého kurzu, anebo si pořídí hrnčířský kruh. Pak mu zavolali z firmy a poslali ho na dva týdny do Belgie. Konec příběhu.

Kafe je černé a Michaelovi při pohledu na něj připadá, že do sebe každou chvíli chystá klopit naftu. Znechuceně nakrčí nos, sedne ke stolu a otevře laptop. Chvíli bezcílně surfuje na internetu a přitom po očku kontroluje mobil. Dokonce vleze do místnosti Pokec pro gaye, ale Alfabet tam není. Touhle dobou nejspíš spí, nebo tak něco. Michael se ho jednou zeptal, jestli pracuje, nebo studuje, ale Alfabet odvedl řeč jinam. A Michael už se znovu nezeptal, zas tak ho to nezajímalo. 

Pohlédne na displej. Pak na kafe, načež ho do sebe kopne jako panáka.

Michael: Je to sexy?

Gabriel: Jsem snad holka?

Michael: Jsi přece můj nejlepší kámoš. 😀

Musí to zapít grepovým džusem.

Gabriel: …

Což je vlastně zvláštní, protože hořkost grepu mu nevadí ani v nejmenším. Naopak, tu miluje.

Gabriel: …

Michael na telefon zírá, v podstatě ho hypnotizuje.

Gabriel: Je to sexy.

Michael se opře o lokty. Pak spontánně vstane, dramaticky přitom odsune židli a jde znovu ke kávovaru. Připraví druhé espresso, a to do sebe kopne skoro ještě horké, až si popálí jazyk.

Začne mu vibrovat mobil, ale Gabriel to není. Displej hlásí: Pinky.

„Sorry,“ řekne Michael telefonu. Dneska už s kluky mluvit nechce, tak počká, až to Pinky vzdá, a radši napíše esemesku Gabrielovi. Takovou, která dost očividně a přiznaně odvádí řeč jinam.

Michael: Maliny pomáhají.

Gabriel: No tak sláva. Tvůj božský ksicht bude zachráněn. 😊

Michael: Co přesně je na mém ksichtu božského?

Asi by to nikdy nepřiznal nahlas, ale kafe taky pomáhá. Nebo možná zabral prášek, nebo jde o kombinaci obojího. Hlava už nebolí skoro vůbec a zůstává jenom únava, jako kdyby všechno, co se stalo ve škole, bylo podivně zamlžené. Michael je ale každopádně pořád ještě dost mimo. Protože jak si jinak vysvětlit, že se rozhodl odvést řeč jinam, aby ji pak znovu zavedl… zpátky?

Gabriel: Zdá se mi to, nebo spolu tak trochu flirtujeme? 😀

Gabriel: Kámo.

Michael: Já v sobě mám prášky proti bolesti. Jakou výmluvu máš ty? Kámo.

Gabriel: Já s tebou přišel o panictví. 😀 😀

Michael: 😀 😀

Michaela ukrutně pálí ret. Tak pozná, že se usmívá.

Telefon začne znovu vibrovat, znovu Pinky. Ale tentokrát to vzdá podstatně rychleji než předtím.

Gabriel: Takže remíza?

Michael: No a co je na něm teda božského?

Gabriel: Mám slabost pro velké nosy a nesouměrné oči. 😊

Michael: GABRIELI!!!

Michael: Podkopáváš moje sebevědomí.

Na Pokecu pro gaye je pořád prázdno. Alfabet nikde, jenom pár cizích nicků. Michael se odhlásí, když mu jeden z nich pošle fotku svého přirození.

Gabriel: Máš krásné oči.

Gabriel: A víc po mně nechtěj.

Espresso hřeje Michaela v žaludku a on těma svýma krásnýma očima upřeně pozoruje telefon, než mu dojde, že se chová hloupě. Jako kdyby čekal další vyznání. A Gabriel tady přece není od toho, aby mu hladil ego. Chvíli nad tím přemýšlí, nakolik mu současný stav dovoluje, a pak si vzpomene, jak byl u něj. Na ovocnou vůni jeho pokoje. Akvárko s rybičkami a zapnutou kameru.

Michael: Budeš dneska streamovat?

Gabriel: Už streamuju. 😊

Michael: Ok. Pustím si tě místo televize.

Na to už odpověď nepřijde, a tak otevře YouTube a po krátkém přemýšlení zadá do vyhledávače Kluk_Za_Sklem. Krom reklamy na akvária mu opravdu vyjede Gabrielův účet. Jedno z videí běží živě a právě ho sleduje skoro dva tisíce lidí. Je na něm Gabrielův pokoj, rozmazaný přes sklo akvárka, a jeho silueta, jak sedí na posteli a nad něčím se sklání. Nejspíš nad učebnicemi. Celý ten obraz je docela abstraktní, a kdyby Michael nevěděl, že jde o Gabriela, nejspíš by ho nepoznal.

Ozve se domovní zvonek a Michael okamžitě zaklapne notebook. Rozejde se ke dveřím a vlastně už dopředu tuší, kdo tam bude stát. Přesto ale otevře. Ani ne tak ze slušnosti, jako spíš proto, aby to měl z krku. A spolu s tím mu proletí hlavou, že měl ten hovor přijmout, protože telefonní hovory se ukončují snáz, než někoho poslat pryč, nebo mu zabouchnout před nosem.

Opře se o futra.

Pinky má batoh přes jedno rameno a překvapivě v ruce nedrží desky, ani nemá za uchem tužku. Místo toho dojídá hamburger, jako kdyby šel kolem úplnou náhodou, po cestě z rychlého občerstvení.

„Ježiši, ty seš dobře rozbitej,“ je první, co pronese.

„Nojo.“

„Volal jsem ti.“ Pinky zmačká obal od burgeru a rozhlédne se. Popelnice jsou ale až u branky a Michael mu nenabídne, aby to vyhodil u něj doma. Takže Pinky strčí obal do kapsy a pokračuje: „Hele, mám strach… Nechceš mi říct, o co dneska šlo? Víš, že ať se děje cokoli, mně to můžeš říct. Nechci se do toho cpát, ale zas nejsem úplně blbej. A tak mě napadlo, jestli za tím vším není něco víc. Jak jsi mi tenkrát volal…“ Pohlédne Michaelovi do očí. „Je za tím něco víc?“

„Za čím jako?“ Michael se ptá, aby získal čas, ale Pinky ho prokoukne.

„Michaele,“ řekne jenom, napůl káravě. A nakloní přitom hlavu na stranu.

Michael rezignovaně pokrčí rameny. „Vole, nenapadlo tě, že kdyby šlo o něco, co bych ti říct mohl, tak bych to udělal? Tohle není moje věc, netýká se to jenom mě. Není to moje tajemství. Takže i kdybych chtěl… Nejsem ten pravej, kdo ti to říct může.“

„Aha. A kdo je ten pravej?“ zajímá se Pinky, i když je to víc než očividné.

Michael to ale stejně uvede na pravou míru. Pro klid duše. „Gar… Gab… Gar-briel.“ Několikrát po sobě přikývne, načež se sám sobě uchechtne. „To ta rána do hlavy,“ vysvětlí spěšně. „Roger mi ji málem urval.“

„Jo, jasně.“ Pinky se nezasměje. Na okamžik vypadá spíš naštvaně. Pak ale přitáhne popruhy batohu a se vzdychnutím dodá: „Prostě z toho nemám dobrej pocit. Seš kámoš. A jestli jde o to, co se stalo na té párty, tak… by sis to neměl dávat za vinu.“

Neměl by sis to dávat za vinu.

Ten rozhovor je sám o sobě dost divný na to, aby ho chtěl Michael co nejrychleji ukončit. Z kofeinu ho brní konečky prstů. „Pinky, to je v pohodě, dobře? Já ti to prostě jen nemůžu říct. Musíš mi věřit, že to má svůj důvod. A protože ti nechci kecat, víš, že nerad kecám, říkám ti, aby sis to zjistil sám.“

Pinky ho pozoruje, zadumaně, ale pak se přece jen pousměje. „Tak dobře.“

Michael by mu mohl nabídnout, že si spolu v altánu dají pivo, ale nemá na to náladu. „Hele, asi půjdu, lehnout si. Dnešek byl docela divokej, takže chápeš. Uvidíme se ve škole.“

Když potom zavře, ještě chvíli stojí u dveří.

Co si o mně bude myslet, když se to dozví? Co si o mně bude myslet, AŽ se to dozví? A ostatní. Vezmou si svůj díl viny, nebo mi ji nechají úplně celou? Abych si to vyžral. Abych se tím udávil.

Žaludek má po kávě a džusu úplně na vodě. Vlastně ani neobědval, tak jde zpátky k laptopu, aby si objednal jídlo z oblíbené restaurace. Plus porci navíc a jeden zákusek pro mámu, která si bude chtít určitě poslechnout celou tu výživnou historku o tom, proč vypadá Michaelův obličej takhle.

Kluk_Za_Sklem pořád sedí na posteli a něco píše do sešitu. Michaela pohled na něj uklidní.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥