13 MICHAEL


Nikdo nic neví.

Tím si může být po takové době téměř jistý. Navíc, co by měl jako kdo vědět? Michael nezosnoval žádný šílený plán, aby Garreta oddělal. Byla to jenom sranda! To si poslední dobou opakoval pořád dokola a někdy to pomáhalo, někdy ne. Většinou se nacházel tak nějak napůl mezi tím. Chycený mezi pocity, že to jeho vina je.

A že není.

Nakonec šlo jenom o to dozvědět se pravdu. Najít odpovědi, které rozhodně nemohl pohledat ve své vlastní hlavě. Ne, z logiky věci je musel najít u Garreta. A tak nebylo divu, že to dlouho oddaloval. Navíc si pro sebe našel dobrou výmluvu, že prostě jenom nechce chodit do nemocnice. Odjakživa sterilní prostředí zrovna moc nemusel, což možná nějak souviselo s tím, že se narodil předčasně a byl docela dlouho v inkubátoru, a to taky znamenalo mnohem častější kontroly v pozdějším věku… Prostě to tam neměl rád, nic složitého.

Jenomže pak mu máma řekla, že Garreta – toho tvého kamaráda, Michaele – pustili domů. Jenom to zmínila během snídaně, zatímco si nalévala grepový džus a mazala croissant džemem, a přitom se tvářila, jako kdyby Michaelovi právě všechno neztížila.

Zaprvé ho překvapilo, že Garreta pustili tak rychle. Zadruhé pak jen těžko hledal výmluvu, proč za ním nejít.

Takže skončil tady. Před úplně obyčejným rodinným barákem s bílou omítkou, na kterém není absolutně vůbec nic zajímavého. Snad jenom jméno na zvonku.

Zatím ještě nejde dál, ani nezvoní. Stojí na místě, ruce vražené v kapsách černého bomberu, aby se mu netřásly, a zírá na dveře. Hypnotizuje je pohledem, jako kdyby se měly zničehonic otevřít, Garret by vystrčil hlavu a zařval: „Není to tvoje vina.“

Tím by všechno skončilo. Michael by se vrátil domů, sebral motorku a všechny ty emoce, co se v něm poslední dny nahromadily, by poztrácel po cestě. Zbyla by jen úleva a řev motoru.

Očividně ale nemůže mít takové štěstí, aby Garret vycítil jeho přítomnost a začal ho utěšovat.

Přešlápne, ale nehne se z místa. Pořád netuší, jestli je to dobrý nápad. Jenže tím má totálně zasranou hlavu a i kluci si začali všímat, že je mimo. Roger si dokonce neodpustil další ze svých debilních poznámek, když se Michaela zeptal, jestli jeho nálada nějak souvisí s tím, že Garret teď nechodí do školy, jestli se po něm jako Michaelovi stýská. Měl to být vtip, ale Michael ho během tréninku smetl tak tvrdě, až se Rogerovi spustila krev z nosu.

Trenér pak křičel: „A kapitán vlastní hráče co, pane Cassidy? Kurva nelikviduje!“

Roger nechápal, proč Michael reaguje tak přehnaně, byla to přece jen sranda, ne? Garret je třeba konečně na psychině z toho, jak často si nad tebou honil.

Michaelovi to nepřipadalo legrační ani trochu a neměl pak absolutně žádný zájem na tom, aby se Rogerovi za ten nos omluvil. Místo toho poslal všechny do prdele a odešel z tréninku dřív, takže si další den musel od trenéra vyslechnout kázání, takže si kluci určitě začali myslet, že má nějaké problémy doma, takže se všechno přehouplo do opatrných otázek z jejich strany a jeho nevraživých pohledů.

Strašně moc chtěl alespoň jednomu z nich (Pinkymu) říct, co se stalo. Že se Garret pokusil o sebevraždu a málem přitom vážně umřel a že je teď doma a Michael přemýšlí, jestli za ním jít a zeptat se, jestli to bylo kvůli němu.

A někdo (Pinky) by mohl odpovědět: Jasně že to nebylo kvůli tobě. Jak tě to napadlo?

Možná by stačilo tohle hloupé uklidnění. Akorát že… Michael to neřekl vůbec nikomu. Zaprvé spolu osobní věci nikdy neprobírali, zadruhé měl pocit, že by se to mohlo všelijak zvrtnout. A vlastně mu to ani nepatří, tohle tajemství. Tahle Garretova potřeba skončit v jednom z těch hezkých hrobů na hřbitově za městem, kam občas středoškoláci chodívají hulit.

Přešlápne, když si uvědomí, že ještě pořád stojí před tím domem. U cedulky s tím jménem.

Zjistit adresu vlastně nebylo ani trochu těžké. Sekretářka s nohama dvacítky kancelář zamyká málokdy a Michaelovi stačilo nakecat řediteli, že ho shání tělocvikář. Nemusel být žádný ajťák, aby našel v databázi Garreta. Protože ta databáze byla na ploše, popsaná jako „databáze studentů“.

Bylo to vlastně tak jednoduché, až mu to připadalo pitomé, jako kdyby ho osud přímo nabádal, aby tu adresu zjistil. A ředitelovi, který se vrátil od tělocvikáře (ten po něm nechtěl nic) stačilo říct, že se Michael teda asi spletl.

Kdo by se zlobil na studenta roku?

Garretovi rodiče třeba. Za to, že se kvůli mně pochcal.

Přestaň. Drž hubu.

Dojde mu, že nejspíš působí jako idiot, když tady tak postává. A spolu s tím vlastně nemá na výběr. Jestli chce během následujících týdnů usínat bez toho, aby si představoval Garreta uprostřed krvavé lázně, anebo to, jak na dveře jejich baráku zaklepou policajti a obviní ho ze všech možných a nemožných prohřešků, a jestli nechce na hřišti postupně oddělat úplně všechny hráče, měl by to pro sebe nějak vyřešit.

Zeptat se.

Jdi se zeptat. Tak jdi. Jeden krok!

Nakonec je těch kroků hned několik, protože musí projít po krátké příjezdové cestě. Jak už se ale jednou rozhodl, neuhýbá, je v tom jistá setrvačnost. Bez přemýšlení zazvoní, vytáhne ruce z kapes a… zase je narve zpátky.

Ve dveřích se objeví žena, nejspíš Garretova máma. Štíhlá a upravená, pravděpodobně stejně stará jako máma Michaela, akorát že oproti ní vypadá strašně strhaně, a to je co říct, protože Michaelova máma denně řeže do lidí a slýchá stovky srdceryvných příběhů.

Věnuje Michaelovi křečovitý, trochu chladný úsměv: „Ano?“

To, že ho na první pohled nepoznala, je rozhodně dobré znamení. Michael na ni ale stejně kouká ostražitě. „Mohl bych mluvit s Garr… Gabrielem?“

„Gabrielovi není dobře,“ odpoví žena. A pak zaváhá. „Je nemocný.“

Něco takového Michael čekal. Těžko mu to může jen tak napálit, když ho nikdy předtím neviděla a neoznámila to podle všeho ani ve škole. „Moje máma pracuje v nemocnici,“ řekne jí klidně, tónem, jako kdyby tím vysvětloval úplně všechno.

Žena hodně pomalu přikývne, očividně tu skrytou informaci pochopila hned. Že Michael ví. „Ty jsi… jeho kamarád ze školy?“

Michael se nadechne a má pocit, že mu ten vzduch propaluje plíce. „Jsem Michael Cassidy.“

Nic, ve výrazu té ženy se vůbec nic nezmění.

Neví, kdo jsem. Nikdo nic neví.

„Ano, známe se ze školy,“ dovysvětlí Michael, a dokonce se mu povede usmát.

Žena zaváhá, chvíli o tom přemýšlí, ale ať se jí honí hlavou cokoli, nakonec ustoupí. „Dobře. Pojď dál.“ Předsíň je malá a ona tam čeká celou dobu s ním, než se vyzuje. „Po schodech nahoru. Jsou to dveře hned naproti.“ Vede ho až ke schodům a ještě na ně ukáže, nejspíš aby se neztratil. Nebo je prostě jenom unavená, protože se jí v poslední době přihodila spousta špatných věcí. „Dáš si něco?“

„Ne, děkuju.“

Michael zamíří do patra. Všude to příjemně voní a všechno je čisté. Žádné příšerné podmínky. A Garretova máma taky nevypadá, že by se třeba opíjela a pak ho třískala hlava nehlava.

Dveře pokoje, který je hned naproti schodům, jsou pootevřené a zevnitř není vůbec nic slyšet. Michael krátce zaklepe, a když se nedočká pobídnutí, prostě vejde. 

Je to prostorná místnost, skoro tak velká jako jeho vlastní pokoj, a její velkou část zaujímá akvárko s rybami. Ne že by bylo tak ohromné, ale je to úplně první věc, které si Michael všimne. Z pootevřeného okna proudí dovnitř čerstvý vzduch. Na stole se povaluje pár učebnice a propisek a taky keramický hrnek, jinak je tam celkem pořádek. Další dominantou místnosti je bytelná postel se zmuchlanými peřinami a notebookem. A taky…

Garret na té posteli sedí jenom v teplácích a obyčejném černém tričku. Na uších má bezdrátová sluchátka a za hlavou polštář. Vypadá docela normálně, nechybí mu kus hlavy, ani mu z ní nic neroste.

Michael za sebou zavře.

Teprve tohle přiměje Garreta zvednout pohled. Vlastně okamžitě zbledne a narovná se jako svíčka. Spolu s tím strhne sluchátka z uší. „Co tady děláš?!“ vyhrkne zmateně.

„Já…“ Michael nedokáže větu dokončit. Kouká na Garretovy ruce, které drží sluchátka. Na obvázaná zápěstí.

Podřezal se.

Zpětně netuší, co vlastně čekal. Tohle byla vlastně jedna z nejpravděpodobnějších variant. Až na to, že… Garret říznul vážně hluboko, když ho doktoři museli oživovat. Když mu museli dát pořádnou mrdu do srdce, aby to rozchodilo. 

„Co tady děláš?!“ zeptá se Garret znovu a tentokrát už to zní útočně.

Michael automaticky uhne pohledem a radši se znovu rozhlédne po pokoji. Mimoděk si promne svoje zápěstí. „Slyšel jsem, co se stalo,“ prohodí opatrně směrem k jedné z velkých okrových rybiček.

„Jak…,“ začne Garret, ale pak hned zakroutí hlavou. „A to sis jako myslel, že tě tady rád uvidím? Nebo sis ze mě přišel dělat další legraci? Přišel ses zasmát? Proč jsi rovnou nevzal i ostatní, co?“

Michael si představí, jak se ptá Rogera, jestli s ním nechce jít navštívit Garreta. A vnitřně ho to pobaví. Navenek ale zůstává vážný. „Nepřišel jsem se zasmát,“ řekne okamžitě. „A ostatní nic z toho nevědí. Přišel jsem, protože mě zajímalo, jestli jsi v pořádku… Netušil jsem…“ Cítí, jak mu tepe ve spáncích. „Bylo to kvůli mně?“

Poslední dny na to myslel dnem i nocí, tolik se bál zeptat, a teď, když se konečně odhodlal, nepřijde vůbec žádná úleva.

Garret se nahlas rozesměje, ale zní to hořce. „Takže jsi přišel zjistit, jestli to bylo kvůli tobě? Máš snad výčitky? Nebo strach, že z toho budeš mít problém?“ Poslední otázka působí jako rýpnutí, ale v tom, jak s ním Garret mluví, je možná něco ostražitého. Navíc vypadá strašně bledý, jako kdyby mu pořád chyběla nějaká krev.

„Potřebuju to vědět,“ zopakuje Michael. „Bylo to kvůli mně?“ Přinutí se pohlédnout mu do očí. Ty oči jsou zelené a plné odporu, jako kdyby se dívaly na něco obzvlášť hnusného.

„Udělals mi ze života peklo,“ řekne Garret tiše. „Víš to vůbec? Nemohl jsem si najít… Nikdo se mnou nechtěl kamarádit, protože sotva se ke mně někdo přiblížil, udělals něco, co ho odehnalo. Neustále jsi mě ponižoval a smál ses. Na té párty jsem tě tolikrát prosil, ať mě necháš jít. A teď sem přijdeš a… Co vlastně čekáš?!“

Michael zatouží po tom sednout si na postel, nebo se svalit rovnou na koberec a schoulit se do klubíčka. Tohle totiž není odpověď, kterou si přál.

Dojde k akváriu a pozoruje rybičky. Ta okrová brázdí vodu sem tam, docela akčně. A vzadu za akváriem je stativ a na něm připevněná kamera. Bůhví proč ji tady Garret má, jestli se natáčí, nebo má nějaké záliby, o kterých Michael vůbec nic neví. „Nevěděl jsem, že si to tak bereš,“ oznámí jedné konkrétní rybě. „Myslel jsem, že jen tak blbneme.“

„Jo, jen jsme tak blbnuli. Nehorázná legrace.“

Znovu je mezi nimi ticho, jenom voda v akváriu bublá. A z Garretových sluchátek zní tlumeně hudba. Michael se dotkne prstem skla. Asi čekal, že sem přijde a Garret ho sprostí viny, řekne, že se jeho vědomé rozhodnutí opustit svět Michaela nijak netýká.

Jenomže se stal pravý opak.

Michael váhavě zamíří k posteli, ale pořád stojí dost daleko, aby Garret neměl pocit, že nějak narušuje jeho osobní prostor. Ve škole mu vždycky připadalo strašně v pohodě vzít ho jen tak kolem ramen, ale tentokrát je to jiné. A těžko říct, jestli za to může prostředí, nebo situace. Ta situace obvázaných zápěstí.

Skoro jako kdyby ho pořezal Michael.

„Promiň.“

Garret si odfrkne a hodně pevně sevře čelist. Div přitom neskřípe zuby. „Skvělý. A teď vypadni.“

„Můžu pro tebe něco udělat? Krom toho, že mám vypadnout.“

„Jestli máš strach, že někomu povím, co se stalo, tak můžeš být v klidu,“ opáčí Garret opovržlivě. „Fakt nemám v plánu se někomu svěřovat.“ Přitáhne kolena k bradě. Vypadá tak nějak neduživě, kostnatě. 

Ale možná si to Michael jenom představuje, protože ví, co se mu stalo.

„Nemám strach.“ Udělá krok k posteli, další z mnoha kroků, které vzápětí vezme zpátky, aby skončil nedaleko dveří. „Myslím to vážně. Udělám cokoli, abych to napravil. Mám peníze. A taky… Udělám cokoli.“

Co může vůbec kluk jako on chtít? 

„Ses asi posral, ne?!“ vyjede Garret naštvaně. A je strašně nezvyklé, že najednou mluví s Michaelem takovým tónem. Nulový respekt. Žádné ‚prosím, Michaele, můžu už jít?‘ „Já ti kašlu na tvoje peníze. Nebo laskavosti.“

Jenomže Michael takhle nemůže odejít. Musí něco udělat, jinak bylo tohle všechno zbytečné. Kdyby odešel teď, ten tlak v hlavě by byl ještě horší. Nekonečný proud výčitek, o které nikdy nestál. Mohl by se v nich docela snadno utopit. „Musí být přece něco, co chceš,“ nevzdává se. „Každý člověk něco chce.“

To vždycky říká dědek. Nebo spíš: Každý člověk bojuje s někým, s kým nemůže vyhrát.

Michael teď chápe, jak to myslel. Vůbec nešlo o to dát někomu přes držku nebo ho přechytračit. Ale o úplně jiný boj. Těžší.

„No jasně,“ ušklíbne se Garret přezíravě. „To je fakt. Je něco, co jsem vždycky chtěl, ale věř mi, že to je mimo tvé možnosti. Tak co kdybys už konečně vypadl a poprvé v životě mi dal pokoj?“

„Zkus to. Prosím.“ Zoufalství, které sám v sobě celou dobu potlačoval, se najednou promítne do jeho slov. „Musíš mi dát šanci to napravit!“

Nikdy jsem nechtěl, aby sis přál umřít.

Garret plácne rukou do peřin, odevzdaně a rozzlobeně zároveň. „No tak fajn. Chceš vědět, co bych chtěl?“ Na okamžik se odmlčí, aby vzápětí vítězoslavně vypálil: „Chci, aby ses se mnou vyspal.“ Nechá to doznít, a když vidí Michaelův výraz, plynule naváže. „No jo, není to sranda. Celou dobu jsi měl pravdu. Líbil ses mi, ale víš co? Už je mi jedno, jestli to víš. Klidně to můžeš říct úplně každému. Že je Garret buzna a že po tobě chtěl sex. Ne, počkat, milování, protože to je to, co po tobě chci. Chci, aby ses se mnou miloval. Aby to bylo krásné a pomalé a já měl pocit, že v ten okamžik pro tebe existuju jen já. Tak.“ Pohodí hlavou ke dveřím. „A teď vypadni,“ přikáže chladně.

Michael otevře pusu, aby ji vzápětí znovu zavřel, takže připomíná jednu z těch ryb. Sám si taky připadá jako za nějakým sklem. Dokonce ho napadne, jestli je tohle všechno hloupý vtip, jestli to Garret náhodou nenatáčí na tu svoji kameru, aby ho pak přede všemi zesměšnil. Třeba je totálně pošahaný.

„Chceš, abych se s tebou vyspal?“ promluví konečně nevěřícně. „To myslíš vážně?“

Garret si ho namísto odpovědi dlouho prohlíží a v obličeji se mu odráží všechna únava, která se tam musela za poslední dny nastřádat. A navzdory tomu… Působí příčetně. Jako že ví naprosto přesně, co chce.

„Já ale nejsem gay,“ pronese Michael chabě.

„Tak to je šok.“ Garret teď kouká střídavě na něj a na dveře, jako kdyby nechápal, co tam Michael ještě pořád dělá.

A Michael sám neví, protože tohle všechno je dost šílené, než aby se v tom jen tak zorientoval. „Tohle je vážně ta jediná věc, kterou bys chtěl?“ zeptá se po neuvěřitelně dlouhé době, kdy by se ze všeho nejradši vsáknul do podlahy. Pořád má naději, že si Garret dělá jenom hloupou legraci, aby ho vytrestal.

„To je pech, co?“

„No,“ vydechne Michael. Cítí, jak se ho zmocňuje strach, vztek, panika, nevolnost, to všechno zároveň. A slyší sám sebe, v naprostém kontrastu všem těm pocitům, říkat: „Tak já to udělám. Dobře, udělám to. Vyspím se s tebou.“

Sotva to pronese, ví, že je to pravda. A je mu z toho strašně špatně, nový a dosud nepoznaný druh nevolnosti.

Garret si nejdřív posměšně odfrkne. Jako že Michaelovu prohlášení ani za mák nevěří. Ale když vidí, jak jsou Michaelovy modré oči vážné, nejspíš mu dojde… „Co? To myslíš vážně? Proč bys to dělal?“ Veškerý vztek na chvíli někam zmizí a nahradí ho překvapení. „Nejsi gay,“ zamumlá hodně potichu očividný fakt.

Michaelovi se svírá hrdlo. „Chceš, abych byl ten dole?“

Garret okamžitě zrudne a začne si prohlížet zip u povlečení. Trvá mu, než odpoví (a Michael přitom nedýchá). „Můžeš být nahoře,“ odsekne po chvíli a i přes svůj vzdorovitý výraz působí zahanbeně.

„Tak to zvládnu.“ Je vidět, že se Michaelovi trochu ulevilo. A cítit úlevu zrovna v téhle situaci, to je takový malý zázrak. „Bude to v pohodě. Dobře teda. Jestli to je to, co si přeješ.“ Tady nechá krátkou pauzu, aby mohl vzít Garret celé přání zpátky a přát si místo toho třeba Porsche. To se ale nestane. Michael váhavě pokračuje: „Nechceš to ale teď, že ne?“

Garret mu věnuje zhnusený pohled a přestane si zipu všímat. „Jako když je máma doma? Ne, jasně, že ne.“

Michael je nervózní, jako kdyby ho čekalo první rande. A to už s holkami spal. Akorát… S holkami, jo, tahle informace je tak nějak zásadní.

Prohlíží si Garreta a snaží se na něm najít něco, co by mu imponovalo. Jasně, Garret má docela hezký obličej, nic na něm nepřebývá, nemá třeba dva nosy nebo tak něco. Je to normální kluk.

Ale kluk, do prdele!

„Můžeme se potkat v hotelu,“ řekne Michael dutě, „jestli ti to bude příjemnější. Stačí, když si vybereš den a já nám zarezervuju pokoj.“

„Fajn. Tak zítra. Pokud si to teda nerozmyslíš,“ odvětí Garret tónem, který naznačuje, že si to Michael rozmyslí v následující vteřině.

Ale to se nestane. Akorát…

Je to kluk!

A moje vina.

„Řekl jsem, že udělám cokoli. To pořád platí,“ pronese Michael pevně. „Napíšu ti, až vyberu hotel. A… Je to všechno, nebo to chceš nějak upřesnit?“ Zní, jako kdyby se ptal je to všechno, nebo k tomu budete chtít i hranolky? Ale je mu vyloženě nepříjemně. Poprvé od chvíle, co sem přišel, si ze všeho nejvíc přeje vypadnout. 

Garret ten pocit dost možná sdílí, protože se svalí naznak a sáhne pro sluchátka. Beze slova si je nasadí a zírá do stropu.

Pro Michaela je tohle znamení k odchodu. Poslední pohled věnuje rybám v akvárku a zavře za sebou dveře. Po schodech schází pomalu, aby to nevypadalo jako útěk. Garretovu mámu naštěstí nikde nepotká a rozhodně ho ani nenapadne na ni volat, aby se ho náhodou na nic neptala.

Vyjde na ulici a zhluboka se nadechne čerstvého vzduchu. Dokonce zaloví v kapse riflí a vytáhne balíček žvýkaček. Narve si do pusy rovnou tři a žvýká zuřivě, ale stejně má pocit, že se každou chvíli pozvrací.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

26 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Voldy
30. 11. 2021 19:53

A sakra…
🖤🖤🖤

Belinda
30. 11. 2021 22:22

No teda… no téda… no tééééda.
Já nemám slov. Miluju tenhle příběh čím dál víc a stále mám v sobě nespočet emocí.! 🤍

Květa
30. 11. 2021 23:18

Michaelova vina je… Je.
Je tak obrovská, že mám pocit, jakoby ulpěla i na mě.
Jsem jediná, komu přijde, že se z šikanovaného stává šikanátor? Protože tohle není dobrý.

M.anon
1. 12. 2021 16:38
Reply to  Květa

Tak mu neměl nabízet, že udělá o cokoliv si řekne. 😀

Voldy
1. 12. 2021 11:08
Reply to  Květa

Já mám ten pocit taky. Na druhou stranu.. chytil se sám do vlastní pasti. Určitè nečekal, že by na to Michael kývl…

Ria
1. 12. 2021 0:59

Po prečítaní sa vo mne bije veľa emócií, ale jednoznačne prevažuje nádej, že sa spolu nevyspia. Viem, že to chcel Gabriel zahrať do autu a vytiahol niečo pri čom čakal že Michael rázne odmietne a konečne odíde ale…. aaa😀 možno by sa mohol Gabriel na zajtrajšok vykašľať. Trebárs si pozrieť nový seriál, hmm? Alebo tam nakoniec ísť, zízať do steny a hodiť (pretože odstup /a nie kvôli kovidu/) do Michalovej tváre ten náramok, či si vôbec spomenie?
Netuším čo od toho čakať… (ale to je fajn, pretože mám na čo čakať 😛)

M.anon
1. 12. 2021 16:41

Nějak se mi nechce uvěřit, že se s nim chce Gabriel po tom všem opravdu vyspat. No, jsem zvědavá na čtvrtek, co z toho nakonec bude. 😀

Mirek
1. 12. 2021 20:42

Michael musí mít velký pocit viny, když přistoupil na Gabrielovu podmínku. A Gabriel asi po svém činu otupěl a je mu další osud lhostejný. Nebo schválně vyslovil zdánlivě nesplnitelnou podmínku, aby Michael, tím, že ji odmítne splnit, odcházel s ještě většími výčitkami svědomí…

Karolina
1. 12. 2021 22:04

Takze prvni myslenka, ktera mi uz jednou uvizla, ale Michael me tak tocil, ze jsem ji odmitla rozvyjet – a to, jak je Michael obklopen lidmi, ale je SÁM. Nikomu neveri tolik, aby s nim mohl probrat cokoliv osobniho, vsechny jeho vztahy jsou jen povrchni – nebo nejsou, jen on nikomu nechce verit, nechce se o nikoho starat, nebo aby se nekdo staral o nej…🤔 K tomu se musi neco vazat, a jsem moc zvedava co to je. Michaelovi jedno musim uznat, ma koule. At ho dohnalo svedomi jakymkoliv zpusobem, jit a otevrene konfrontovat proste chce odvahu. Ruku na srdce,… Číst vice »

Tereza
1. 12. 2021 23:10

Asi budu jediná,ale tohle mě vážně upřímně pobavilo 🙂 Navzdory všem emocím a celé situaci. Tohle se vám vážně povedlo! Je fakt, že lidé jsou schopni asi udělat téměř cokoliv, aby se zbavili pocitu viny. Vůbec jsem nečekala takový zvrat. Ale vlastně možná čekala, protože na tohle jste vážně dobré 🙂 Opět krásně popsané myšlenky, pocity… Někdy mě napadne, že některé situace jsou až absurdní… Ale moc hezky napsané a čtenář to protagonistům rozhodně věří. Nechci se úplně opakovat. Představte si to u každé další kapitoly 😀 No a úplnou náhodou (i když to asi úplně čistě náhoda není…asi jak… Číst vice »

MaCecha
2. 12. 2021 12:38

Pamatujete na seriál o šéfkuchaři Kuřátku, kdy diváci rozhodovali, jakým směrem bude děj ubíhat? Zajímalo by mě, jaká verze by za nás čtenáře vyhrála tady – vyspat/nevyspat? :DDD
Holky, moc se dneska těším.

A kapitola bude začínat… hmhmhm.. dnes je to nějak obzvlášť těžké.. slovem: GABRIEL.

Last edited 1 rok před by MaCecha
Karolina
2. 12. 2021 16:36
Reply to  MaCecha

Taky jsem si rikala, ze to bude tentokrat Gabriel 😄 tak vyberu neco jineho…ne vis co, bude to urcite Gabriel 😄

MaCecha
2. 12. 2021 17:01
Reply to  Karolina

Sákriš, nebýt té kurzívy.. měly jsme to! 😀

MaCecha
2. 12. 2021 16:53
Reply to  szabi

Nooo, má romantická část duše si přeje, aby ne, ale větší část duše je zřejmě pro to, aby Michael ty koule opravdu ukázal 🙊. Asi vám věřím, že i z toho nejvíc mega průseru dokážete tu romantiku vykřesat.. 🤩.

Karin
2. 12. 2021 22:28

Tak to je šok.

Malone
8. 12. 2021 18:02

Chybka je, že ve skutečnosti Gabriel chce, aby ho Michael miloval. A to je splnit těžší.

Lucka
11. 2. 2022 20:42

Tohle byla neuvěřitelná kapitola. Celý jejich rozhovor se nervozně uchehtávám,nevím co si myslet. Asi,že chtěl mít Gabriel od Michaela klid aspoň doma,proto mu řekl něco ,co si myslel ,že se mu vysměje nebo mu něco udělá jako vždy. Asi nečekal ,že bude souhlasit. A fakt půjdou do hotelu??? Holky,vy mi dáváte .