14 GABRIEL


Pod fialovou oblohou. Když jedou na bílých koních.

Bílí koně.

Gabriel měl najednou pocit, že je ta písnička strašně nahlas, že mu z ní praskne hlava bolestí. A i když sluchátka nasraně strhl, stejně mu pořád rezonovala v uších.

Koukl na dveře, které Michael nejspíš naprosto automaticky zavřel, a vylezl z postele, aby je zase otevřel, protože jinak by máma…

Michael Cassidy mu zavřel dveře. Michael Cassidy byl u něj v pokoji, mluvil s ním a pak odešel a zavřel za sebou dveře.

Gabriel zastavil na místě, kde předtím Michael stál.

Jeho mozek ty informace nedokázal vstřebat, protože pro něj vždycky existovaly dva světy. Ten školní, do kterého Michael neodmyslitelně patřil, a domov, což bylo jediné místo, obzvlášť tento pokoj, kde si Gabriel úplně vždycky připadal v bezpečí.

Jenže to teď bylo nejspíš pryč, protože Michael si jen tak přišel, jen tak mu vrazil do pokoje a vůbec mu nevadilo, že tím ty dva světy prolnul. Ale proč to Gabriela vlastně překvapovalo? Michael si přece dělal, co chtěl, a nezajímalo ho, jestli jsou s tím ostatní v pohodě.

A Gabriel nebyl. Do háje kurva nebyl!

Nadechl se, ale stejně měl pocit, že se mu vzduch nedostává do plic.

Jak to sakra věděl? Jak mohl sakra vědět, že… Michael Cassidy byl u mě v pokoji!

Leknutím nadskočil, když se zničehonic rozrazily dveře a máma vtrhla do pokoje. „Říkala jsem…,“ vyhrkla, ale když si všimla, že Gabriel stojí uprostřed místnosti, starostlivě si ho přeměřila: „Je všechno v pořádku?“

„Jak to věděl? Jak to, že zrovna on ví, co se stalo?“ vydechl Gabriel. „Tys ho pustila dovnitř?“

Máma vypadala těmi otázkami zaskočená. „Je to problém?“

Gabriel cítil, jak to v něm vře, a měl co dělat, aby na mámu nevykřikl, že mu na tři otázky odpověděla taky otázkou, což je dle něho naprostá debilita! Ale říct mámě, že udělala něco debilního, se rovnalo…

… sebevraždě. Vážně, Gabrieli? Budeš o tom dál vtipkovat?

„Ne, nevím. Asi ne. Nechtěl jsem, aby to věděl někdo ze školy,“ odvětil nakonec a sedl na postel. Znamenalo to, že když to věděl on, věděli to i Roger a Pinky a Zach? Věděl to nakonec úplně každý? Michael sice tvrdil, že to nikomu neřekl, ani to neplánuje, ale do háje, jak by mohl, po tom všem, Cassidymu vůbec věřit?

Máma zůstala stát ve dveřích. Gabriel si toho všiml už dřív, ale teprve teď mu postupně docházelo, že od chvíle, co byl zpátky doma, do pokoje ještě nevkročila. „Říkal, že jeho máma pracuje v nemocnici. A že jste kamarádi,“ pověděla klidně. Jako kdyby tomu snad věřila.

Teda Michaelova máma asi v nemocnici pracovala, tomu klidně věřit mohla, ale že by Gabriel kamarádil s… s ním?

„Není to tak?“ pokračovala a vypadala… Napjatě? Zvědavě? To byla další věc, které si na ní Gabriel všiml. Neustále z něj docela nenápadnými způsoby zkoušela tahat informace. O čemkoli. A to z jediného důvodu. Nedokázala se totiž sebrat a říct na rovinu: Proč ses chtěl zabít?

A na něco takového nejspíš neexistovala odpověď, která by ji dokázala uspokojit. Logicky. Co by taky měl říct?

Ve škole mě šikanovali. Vlastně… ten kluk, co tady byl, tak to je on. Ten, co za tím vším stál. Proč jsem to nikomu neřekl? Řekl, dokonce i tobě. Při jedné z těch idiotských rodinných večeří jsem si stěžoval, že jsem ve škole úplně nezapadl, že je tam jeden kluk, co si ze mě dělá srandu. A tys jen mávla rukou, že jsem hodnej a přátelskej a určitě to bude v pohodě. Protože až mě ostatní poznají, budou vědět, že jsem super. Jo, protože takhle přesně to chodí.

A stejně… Stejně to ani není ta správná odpověď, proč jsem to udělal.

PROTOŽE JÁ NEVÍM, PROČ JSEM TO UDĚLAL!

Tak jako máma nedokázala položit TU otázku, Gabriel nedokázal říct pravdu. A tak jen souhlasně přikývl. „Jo, je to kámoš,“ dostal ze sebe přiškrceně, čehož si máma ale nejspíš nevšimla.

„Dobře,“ pronesla. „Jsem ráda, že tu za tebou byl. Klidně mu řekni, že může přijít kdykoli.“

Gabriel sevřel ruce v pěst a usmál se. Raději ale mlčel, protože na to asi fakt nešlo říct nic, co by ho neprozradilo. A kdyby se mu přece jen povedlo ze sebe dostat něco jako určitě, nebo fajn, nejspíš by ho prozradil tón, jakým by to vyštěkl.

Máma na něj ještě chvíli koukala a pak beze slova odešla. Dveře samozřejmě nechala otevřené.

Gabriel spadl naznak na postel, s rozpaženýma rukama jako hvězdice. Chvíli odevzdaně zíral do stropu, než postupně zavřel oči s tím, že je z toho všeho nesmírně unavený. Možná by i usnul, kdyby mu v další vteřině nedocvaklo, že v konečném důsledku vůbec nešlo o to, že za ním Michael přišel, nebo že všechno věděl, a už vůbec ne, že si Gabrielova máma myslela, kdoví jak velcí nejsou kamarádi. Spíš – ne, definitivně – šlo o to, o čem se spolu bavili.

Gabriel otevřel oči a posadil se. Znovu zíral na místo, kde předtím Michael stál.

Vážně… Vážně řekl, že to udělá? Že se se mnou vyspí?

***

Jednou ho zabarikádovali v záchodové kabince.

Kolikrát musel poslouchat Rogerovy debilní historky o holkách, které byly všechny stejné. (Historky, ne holky, ačkoliv podle vyprávění působily taky jako jedna a ta samá.)

Neexistovala homosexuální urážka, kterou by od nich neslyšel. Popsali mu tisíci různými způsoby, jak je z Michaela posraný.

Kolikrát s nimi musel do jídelny a jíst u jejich stolu.

Dal Michaelovi svůj sešit do matiky, protože ho Michael chtěl. A vůbec ho nezajímalo, že v něm měl Gabriel domácí úkol.

A do toho všechny ty doteky. Ruka kolem ramen, prohrábnutí vlasů, dech na krku, obejmutí, držení za zápěstí… O nic z toho Gabriel nežádal, ani nechtěl, ale Michaelovi to bylo jedno. Bral Gabriela jako svoji pitomou hračku.

Každé setkání v budově školy bylo peklo. Menší i větší, ale stále peklo. A za vším mohl tušit past. Michaelův úsměv i hezká slova… To všechno znamenalo, že to pak bude o to víc ponižující.

Jako tenkrát, když Gabriel řekl ne. Ne, já s vámi nejdu před školu, nebudu tam s vámi sedět, jako kdybych snad patřil do vaší party. Michael se usmál, bylo v tom trochu překvapení, ale pořád působil docela přátelsky a Gabriela napadlo, že možná… Možná to pro tentokrát pomohlo, postavit se sám za sebe. Trochu vzdorovat.

Jenže o půl hodiny později seděl Michael se zbytkem party na lavičce, zatímco Gabriel musel stát a v náruči držet Michaelovy učebnice. Ten den bylo horko, ale nikdo mu nedovolil vysvléct si mikinu, a tak tam stál na přímém slunci a bolely ho ruce. A pořád dokola poslouchal, jak je určitě rád, že s nimi tráví čas.

Michael po padesáti devíti minutách vstal, došel ke Gabrielovi a zašeptal mu do ucha: „Nemáš zač.“ Teprve poté si ty učebnice vzal.

Michael Cassidy vždy za každým úsměvem schovával něco hodně podlého.

Na druhou stranu, když byl tady, neusmál se. Byl vážný a chvílemi působil skoro až zoufale.

Gabriel zvedl mobil, který před chvílí odhodil, a znovu si přečetl esemesku, která mu přišla.

Tak zítra ve Four Seasons. Pokoj je rezervovaný na tvoje jméno. Budu tam v osm.

Tak zítra. Rezervovaný pokoj. V osm.

Třeba tam přijde a už na něj v pokoji budou čekat. Roger s mobilem v ruce, Pinky s debilním úsměvem. A Michael pronese něco ve smyslu: On vážně přišel. Panebože, fakt myslel, že se s ním vyspím. Asi těžko by ho poslouchali, kdyby jim řekl, že ne, fakt nemyslel, že se s ním Michael vyspí. Proto to taky řekl, když na něj tak dorážel s tím svým udělám cokoli.

Gabriel v tu chvíli cítil takovou! zoufalost. Člověk, kterého si přál vidět nejméně, stál v jeho pokoji a odmítal vypadnout. A tak na něj vyštěkl…

Gabriel vylezl z postele, přešel k psacímu stolu a poprvé od chvíle, co přijel z nemocnice, zapnul počítač. Nejprve mu tam naskočila aktualizace, takže mezitím dojel na kolečkovém křesle k akvárku a nastavil kameru. Pak chvíli čekal, cvrnkal prstem do hrnku s čajem a koukal, jak tím čeří hladinu, než mohl konečně zapnout streamování. Sice nesměl zavřít dveře, ale asi mu to bylo jedno. Na chodbu stejně nešlo vidět a máma se do jeho pokoje bála vejít.

Trvalo jen pár minut, než mu naskočila první zpráva, kde stalo: Konečně! Už jsem se bál, co se stalo, že tak dlouho nebyl stream.

Gabriel chvíli sledoval sám sebe na obrazovce počítače a pročítal narůstající komentáře, než se vrátil do postele a znovu pohlédl na mobil.

Four seasons byl dost drahý hotel. Vlastně možná nejdražší hotel ve městě. Na takovou srandu mohl Michael objednat klidně něco levnějšího a méně luxusního. Snobáckého. Na druhou stranu Michael nejspíš tak trochu snob byl. Taky kdo jiný měl motorku a k tomu Porsche?

Ale třeba hotel vůbec neobjednal. Třeba tam Gabriel přijde a zjistí, že žádný pokoj na jeho jméno není, takže to hezky otočí a půjde domů s tím, že haha, to byla fakt legrace, Cassidy.

Teda za předpokladu, že tam zítra půjde.

Pořád by to ale byla lepší varianta, než kdyby pokoj zarezervovaný byl a sotva by Gabriel vešel dovnitř, došlo by mu, že to celé byla jen debilní past.

Ale udělal by Michael něco takového? Panebože, přece by tohle neudělal někomu, kdo se zrovna pokusil zabít, ne?

Pořád viděl Michaelův výraz, když tady stál a omlouval se. Vypadal upřímně. Ale třeba to jen hrál. Tak jako vždycky. Třeba ve chvílích, kdy k nim přistoupil učitel a chtěl vědět, jestli je všechno v pořádku. Michael dokázal vykouzlit ten nejupřímnější úsměv, říct jasně a nikdo o jeho nevinně nepochyboval.

Gabriel měl pocit, že se celá ta situace obrátila proti němu. Když na něj Michael dorážel, aby si řekl o cokoli, CO-KO-LI, myslím to vážně, udělám cokoli, abych to napravil, vyštěkl na něj, že chce sex, protože myslel, že tím definitivně vyhraje. Chtěl totiž něco, co mu Michael ani za tisíc let nemohl dát, takže by poprvé v životě měl navrch. Zcela upřímně mu bylo naprosto jedno, že tím definitivně potvrdí, že je buzerant a ještě k tomu posedlý Michaelem. Po roce, co se mu kvůli tomu posmívali, ho to rozhodně nemohlo rozhodit.

Jenže Michael přijal.

A teď mu poslal zprávu, že se sejdou v hotelu!

Gabriel neodepsal, protože neměl ponětí, jak na tohle reagovat, což ale neznamenalo, že na to dokázal nemyslet.

Co když Michael vážně přišel, protože měl výčitky a chtěl to napravit? A byl pro to ochotný udělat cokoli? A já mu řekl…

„Není to vydírání?“ zeptal se sám sebe, anebo možná rybiček, které ale nevypadaly, že by je celá situace zneklidňovala.

Chvíli nad tím přemýšlel a nakonec došel k názoru, že ne, protože Michael měl přece na výběr. Nemusel to dělat, docela klidně mohl žít s pocitem, že mu nikdy nebude odpuštěno.

Bože, ale to je přece strašný bullshit! Ne? Odkdy Cassidyho zajímalo moje odpuštění?

Možná od chvíle, co jsem si kvůli němu podřezal žíly?

Zarezervoval hotel a napsal, že tam bude v osm.

Zarezervoval hotel. A napsal, že tam bude v osm! A kvůli čemu? Aby se spolu vyspali? Ne, vážně, přece to Michael nemohl brát vážně. Přece nemohl tak strašně moc chtít odpuštění, aby udělal něco takového.

Gabriel měl neuvěřitelnou chuť právě teď vzít telefon, zavolat mu a říct: „A teď naprosto upřímně! Nevykládej mi, že se v tobě jen tak vzbudily výčitky. Neříkej mi, že lituješ všeho, cos mi kdy udělal!“

Kde kurva byly všechny ty výčitky celý minulý rok?!

Raději si nasadil sluchátka a pustil na YouTube jeden ze svých relaxačních mixů, a dokonce vydržel celé dvě vteřiny na Cassidyho nemyslet. Potom mu před očima běžela představa zítřka, jak budou v hotelovém pokoji stát naproti sobě a čumět jak dva idioti.

Gabriel přece slíbil, že nikomu neřekne, jakou v tom všem hraje Michael roli. Řekl to, ne? Když tu Michael byl a stál zrovna tam na tom místě a vypadal smutně a vyděšeně zároveň. Takže myšlenkové pochody, že dá Gabrielovi něco, co chce, a on pak bude mlčet, byly naprosto scestné.

Nebo ho tím hodlá později vydírat?

Jestli někomu něco řekneš, řeknu já, co jsme spolu dělali?

To by byl dost debilní plán, ne?

Gabriel si zakryl tvář dlaněmi a potichu zakřičel, ale žádnou extra úlevu mu to nepřineslo.

Ať už to byla past, nebo plán, jak mu zavřít pusu, nebo doopravdy Michael potřeboval odpuštění a myslel, že tohle mu k tomu pomůže, ať už šlo o cokoli, Gabriel věděl, že to celé potřebuje nějak vyřešit.

Definitivně a jednou provždy uzavřít kapitolu Michaela Cassidyho.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

18 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
2. 12. 2021 17:14

Tak a na dveře kabinek WC teď budu všude psát, že „Klára Pospíšilová je pěkná.. potvora“. Copak to se dělá? Takhle nás napínat? 😀

M.anon
3. 12. 2021 5:01
Reply to  MaCecha

Přesně. Budeme čekat až do úterý, abychom zjistili na co mysli Michael a když už to bude vypadat nadějně, bude konec 😀😀

Lenka739
2. 12. 2021 17:45
Reply to  MaCecha

Joooo, presne tak 😞

Karin
2. 12. 2021 22:39

Takhle to utnout?

Karolina
6. 12. 2021 11:38

Vlastně bych se divila a zaroven trichu nedivila, kdyby tam nesel. Tento tyden bude uz jen podle ukazek vyzivny 😊
Zitrejsi slovo: Co

MaCecha
7. 12. 2021 14:07
Reply to  Karolina

Taky se nemůžu dočkat „jak budou v hotelovém pokoji stát naproti sobě a čumět jak dva idioti“ :DDD. Ještě, že je dneska už konečně úterý!

PS: Moje slovo: NEMŮŽE. Minule jsme to nedali jen o ty tři kurzívové řádky! Věřím, že se na nás štěstíčko usměje ;).

Karolina
6. 12. 2021 18:43
Reply to  szabi

Takze zase si budu protirecit😄🙈 Jako kazdy prosinec nic nestiham a potrebuju,aby se cas spomalil, ale vlastne nonstop vyhlizim utery a ctvrtek 😀
Zas a porad dokola: uz je sakra to utery? 😄

Tereza
6. 12. 2021 11:42

😀 🙏
Moc hezky napsaná kapitola 🙂
Chudák Gabriel, pěkně se v tom plácá… Ale kdo se mu může divit.

Red
6. 12. 2021 19:23

Po kapitole v jídelně jsem si myslela, že se ke čtení nevrátím. Podobně jako ‚Lukas a já‘ to ve mně vzbuzovalo strašně moc ‚osobních‘ pocitů. Což znamená, že jste doopravdy úžasný autorky (Teď se můžeme chvíli tvářit, že to mi nebylo jasný už předtím…) a rozhodně je to perfektní… Jen jsem si nebyla jistá, jestli budu schopná se něčemu takovýmu postavit a zároveň s tím se postavit i vlastním vzpomínkám a zážitkům. Ale jak už to s vašimi příběhy bývá, člověk se od nich nedokáže držet dál příliš dlouho. Takže tady sedím v karanténě, cítím se příšerně, piju čaj na… Číst vice »

MaCecha
7. 12. 2021 8:34
Reply to  Red

👍

Lucka
11. 2. 2022 20:56

Přesně jak jsem si myslela.