12 GABRIEL


Když otevřel oči, viděl, že je s ním v pokoji táta. Ten tam byl poslední dny pořád. Ze začátku jen nehybně seděl a koukal do prázdna, což Gabriela vždycky hrozně vytočilo. Ale asi těžko po tom všem mohl říct přestaň tak blbě čumět a dělej něco.

Ne, Gabriel se musel usmát a na otázku, jak se cítí, odpovědět dobře.

Mám se dobře. Ležím v nemocnici s obvazy na rukou, podřezal jsem si žíly, ale je mi do háje naprosto perfektně.

Naštěstí poslední dny už táta sem tam zapnul televizi a bez zvuku koukal na tenis, nebo listoval časopisem, a dokonce si přinesl křížovky, ale ty zatím ležely na Gabrielově nočním stolku a nikdo si jich nevšímal. Ale možná, že otec čekal, že je bude luštit Gabriel. Že v rukách udrží propisku a bude mít náladu na vyplňování debilních tajenek.

Na druhou stranu proč by na to neměl mít náladu? Cítil se přece fajn.

Dnes měl táta na klíně rozevřené noviny, ale vůbec jim nevěnoval pozornost, protože v televizi hrál zrovna Diego Schwartzman, což byl jeho favorit. Občas sykl, když tenisák spadl do autu, a jednou se dokonce plácl do čela, protože Diego ztratil set.

Gabriel by nejraději předstíral, že dál spí, jen aby s tátou nemusel mluvit, ale zároveň měl pekelnou žízeň, a tak se natáhl pro sklenici. Sotva prostěradlo zašustilo, táta se na něj otočil a hned nato vstal. Noviny se snesly k zemi, ale on to nejspíš vůbec nepostřehl a rovnou na ně stoupl, když přispěchal k posteli.

„Jak se cítíš?“ zeptal se okamžitě. Zněl mile, úplně vždycky zněl mile, až to bylo nesmyslně otravné.

Gabriel zrovna pil a pil schválně co nejdéle, aby v duchu stihl napočítat do deseti a nevyštěkl, že má všeho… „Dobře,“ odpověděl a položil sklenici na stůl. Pořád se mu dost třásly ruce a měl dojem, že v nich už nikdy nebude mít cit, ale dnes to zvládl, aniž by se polil, což byl přece jen pokrok.

Nejprve uhladil peřinu, prostě jen aby to vypadalo, že má co na práci, a teprve poté vzhlédl.

Otec vypadal TAK unaveně. Měl kruhy pod očima a úplně mastné vlasy. Taky byl neoholený, a přestože mu většinou ležérní zanedbanost slušela, tentokrát připomínal spíš bezdomovce, co se vloupal do nemocničního pokoje.

„Nemusíš tady být od rána do večera,“ podotkl Gabriel, i když moc dobře věděl, že to stejně nemá smysl, protože otec byl v tomhle neoblomný a vždycky odpovídal stejně.

„To je v pohodě. Já tady chci být.“

Gabriel semkl rty pevně k sobě a přikývl. Zase měl chuť řvát. Nebo být alespoň jízlivý a sarkastický. Nedejbože upřímný. Co by dal za obyčejnou krutou upřímnost? Ale mohl se otci podívat do očí a říct: jenže já tě tady nechci? Ne. Jistě že ne.

„Volala máma a ptala se na tebe,“ pronesl zničehonic táta a přešlápl. Bylo na něm vidět, jak je nesvůj, ale tohle mu Gabriel asi nemohl zazlívat. Celá ta situace byla tak strašně na hovno, že z toho všichni museli být trochu nesví.

Nebo dost v prdeli.

A všechno to byla Gabrielova vina.

„Jak se má Max?“ vydechl Gabriel, přestože ho to ve skutečnosti vůbec nezajímalo. Nechtěl vědět, jestli je brácha v pohodě. Jestli se v noci zase probudil s křikem, protože ve snech všude kolem sebe viděl krev. Nechtěl vědět, že se v osmi letech začal znovu počůrávat a máma ho musela vzít k terapeutovi.

Ježiši, všechno z toho mu bylo ukradené! Anebo taky ne, ale kdyby si to přiznal, tak by byl v ještě mnohem větším svrabu. 

„Je to… lepší,“ usmál se táta, ale stejně bylo jeho zaváhání jasně slyšet. „Co kdybychom si zahráli karty?“ navrhl a společně s tím vytáhl ze zásuvky nočního stolku balíček karet. Musel je nejspíš koupit dole v suvenýrech, protože Gabriel upřímně pochyboval, že by zavolal mámě, aby mu donesla do nemocnice karty.

Zahrajeme si se synem, budeme dělat, jak je všechno v pořádku, jak se máme dobře a… Těžko říct, jak to táta bral, protože se tak usilovně snažil znít v pohodě a optimisticky, že si s tím máma ani Gabriel neuměli poradit.

Gabriel zvedl obvázané ruce, aby dal najevo, že v nich zatím pořád nic dlouho neudrží.

„Ajo,“ vydechl otec. „Já zapomněl.“

„Co kdybychom se jen dívali na tenis?“ pronesl Gabriel a ukázal na televizi, kde byl zrovna zpomalený záběr jedné hodně dobré výměny.

To tátu nejspíš upřímně zaujalo, protože s pohledem upřeným na obrazovku přikývl. „Tak dobře. Myslím, že už to má Schwartzman v kapse. Neumím si představit, že by to teď projel. Ačkoliv… Všechno je možné. Pamatuješ na loňský rok? Na utkání s Felixem Auger-Aliassimem?“

Gabriel zamručel na souhlas. Bože, tenis mu byl doslova u prdele. Jen chtěl mít klid. Prostě jen ležet a zírat do blba a třeba chvíli předstírat, že to všechno tak strašně nepokazil. Že za chvíli zase nepřijde psychiatr a nebudou spolu mluvit, psychiatr si nebude dělat poznámky do sešitu, nepředepíše Gabrielovi další várku antidepresiv a Gabriel se nebude muset pitomě a mírumilovně usmívat, protože záleželo jen na doktorově posudku, jestli se vůbec někdy vrátí domů.

A stejně mnohem víc než do blba, nebo na tenis, koukal na tátu. Už tolikrát ho chtěl chytit za ruku a říct promiň. Už tolikrát se k tomu chystal, ale… Od chvíle, co se poprvé probudil v nemocničním pokoji, měl takový vztek.

Na sebe, na rodiče, na svět, na život…

Možná by bylo fakt lepší, kdyby ten večer umřel. Kdyby si úplně v klidu vykrvácel.

Což byla asi pitomost. Gabriel přece nechtěl umřít. Teď a vlastně ani předtím. Když se probudil a stála nad ním sestřička, která mu zrovna kontrolovala kapačku, vůbec si nepamatoval, co se stalo. A pak mu to řekli a jeho mozek ta slova nechápal, nedokázal je poskládat tak, aby dávala smysl.

Věděl, že došel domů a věděl, že brečel. Neměl ovšem nejmenší tušení, že někdy poté vzal tátovu žiletku na holení.

Možná proto se od té doby táta neholil. Dává si to za vinu? Že koupil žiletky? Že je nechal jen tak povalovat v koupelně a jeho sedmnáctiletý syn se k nim dostal?

Podle psychiatra může za výpadek paměti stres. Jeho mysl se prostě rozhodla zapomenout. Obranný mechanismus.

Jenže Gabrielovi to připadalo jako kokotina. Obranný mechanismus, který ho přinutil zapomenout na těch pár vteřin těsně před? Proč ho raději neosvobodil od vzpomínek předtím? Proč má pořád před očima, jak na něj všichni hleděli, zatímco seděl pochcaný na zemi? Jak se mu spolužáci smáli? Jak zvracel na záchodě, protože musel sníst nesmyslné množství jídla? Proč nezapomněl, jak strašně sám se poslední měsíce cítil? Jak měl všeho plné zuby? Jak jen chtěl, aby to skončilo?

Ne, tohle mu obranný mechanismus jednoduše nechal. A vymazal jedinou věc, JEDINOU, která ho doopravdy zajímala, protože… Kdyby si pamatoval, co se v tu chvíli dělo, kdyby všechny vzpomínky měl na svém místě, možná by dokázal pochopit, proč to udělal.

Proč ho pro všechno na světě napadlo vzít žiletku a…

Znovu koukl na tátu. Na noviny, které ležely na zemi. Na křížovky na nočním stolku. Na slunce, které skrz rolety pronikalo do pokoje.

Od chvíle, co se probudil, ho pořád napadala jedna a ta samá věc. Nechtěl sice umřít, ale v téhle situace… Bylo by pro něj jednodušší, kdyby se mu to povedlo. Vůbec teď totiž netušil, jak se postavit před tátovu milou obětavost, mámin nesnesitelný smutek a Maxův strach.

Jak to všechno měl zvládnout? Jak jim měl říct, že to byla jen hloupá nehoda, že to vlastně nechtěl udělat?

Omlouvám se?

Je mi to líto?

Prostě jsem to posral.

***

Zastavili před domem. Táta zaparkoval na příjezdové cestě, vypnul motor a vytáhl klíč ze zapalování. Ale nevystoupil. Zůstal dál sedět a společně s Gabrielem zíral na bílý rodinný domek.

„Bude to v pořádku, jo? Nemusíš mít strach.“

Ale já mám, ale já mám, ale já mám.

Gabriel místo odpovědi přikývl. A teprve když ho otec chytil za koleno a se smíchem s ním zatřásl, trochu pookřál.

„Ale no tak! Je to tvůj malej bráška! Těší se na tebe. Měl o tebe jen hrozný strach. Vůbec nejde o to, že by se na tebe nějak zlobil, nebo se tě bál,“ uklidňoval ho táta dál.

„No tak jo,“ vzdychl Gabriel, ale stejně zněl nedůvěřivě. Nešlo jen o Maxe. Nešlo ani o mámu, která se k němu od té „nehody“ chovala jinak. A možná nešlo ani o tátu a jeho všechno bude v pohodě přístup. Gabriel hodně myslel na to, jaké to bude vrátit se domů. Do svého pokoje.

Jasně, nehodlal se tím zbytečně zabývat. Jen vejde dovnitř a nakrmí rybičky. Zkontroluje, zda jsou v pořádku a určitě jim v nejbližších dnech vyčistí akvárko. Lehne si do postele, protože má nakázáno odpočívat. Vypije čaj. Možná koukne na trailery k novým seriálům. Nebo začne číst knížku.

Vůbec přitom nebude divné, že má novou matraci, protože ta stará byla od krve.

Otec vystoupil jako první, a tak ho Gabriel následoval.

V domě bylo ticho a uklizeno. Všechny boty stály vyrovnané podle velikosti v botníku a na věšáku čekaly nachystané bundy. Na první pohled to u nich doma vlastně vypadalo celkem normálně.

„Jsme tady!“ zakřičel táta a položil Gabrielovu tašku na zem. Nejprve nakoukl do obýváku, ale když tam nikoho nenašel, zašel rovnou do kuchyně. Gabrielovi nezbývalo nic jiného, než jít za ním. Se srdcem v krku.

Máma seděla s Maxem u jídelního stolu a zrovna hráli deskovky. Což působilo tak obyčejně a nudně, až by člověk věřil, že se v tomhle domě doopravdy nic nestalo. Možná si jen celou dobu dělali z Gabriela dobrý den. Až na to, že… u nich doma se deskovky normálně nehrávaly.

Kdyby svět nebyl naruby, Max by nejspíš seděl u televize a máma vařila.

„Ahojte,“ pozdravil táta. Došel k Maxovi a vlepil mu pusu do vlasů. Poté se usmál na mámu.

Gabriel místo pozdravu jen zvedl ruku a mávl. Bylo mu divně, na hovno a divně. Máma byla za ním v nemocnici dvakrát. Poprvé skoro vůbec nic neřekla, jen seděla u jeho postele a nechala všechno na tátovi, který mluvil a mluvil a mluvil, nejspíš aby ani na vteřinu nenastalo trapné ticho, a podruhé se mu omluvila, že za ním nechodí častěji, ale že se musí věnovat Maxovi, který teď na tom psychicky nebyl nejlépe.

Maxe od té noci ještě neviděl, protože ho rodiče nechtěli zbytečně stresovat nemocničním prostředím, takže tohle… tohle byla jejich premiéra a Gabriel vážně netušil, co by mu měl říct. A tak raději zastrčil ruce do kapes a prostě jen čekal, jak ho Max přivítá.

Ten se na něj otočil. Prohlédl si Gabriela od hlavy až k patě a nakonec se… usmál. Vlastně docela přátelsky a bezstarostně. „Máma mě furt nechává vyhrát a myslí, že to nepoznám!“ oznámil a ukázal na hromádky drobných, které už nad mámou stihl vyhrát. „Prý to pak všechno můžu utratit za zmrzlinu!“

Táta se zasmál a poplácal Maxe po zádech. „Tak jo. Co kdybych na ni zašel s tebou? Taky bych si dal. Vanilkovo-jahodovo-čokoládovo-banánovo-bramborovo-mátovou!“

Max se zaškaredil. „Řekls bramborovou.“

„Ne, to určitě ne.“ Táta pohlédl na mámu. „Že ne?“

Máma se rozesmála a zvedla ruce do vzduchu. „Do těch vašich zmrzlinových příchutí mě netahejte. Já mám ráda jahodovou a to mi stačí.“ Jen úkosem přitom pohlédla na Gabriela, který tam pořád stál a připadal si nepatřičně.

Koukl do země a napadlo ho, jak strašně by bylo super, kdyby mohl zmizet.

Nebo umřít. Haha. Ačkoliv z tohoto by si legraci možná dělat neměl. Ani u sebe v hlavě.

„Co bys řekl na zmrzlinu, Gabe? Hm? Můžeme ti nějakou přinést,“ navrhl táta. Tak úporně se snažil, aby všechno působilo normálně, až měl Gabriel vážně špatný pocit, když zavrtěl hlavou a odmítl.

„Dobře. No tak co kdyby sis odpočinul, zatímco já a Max skočíme na tu zmrzku?“

„Klidně,“ pokrčil Gabriel rameny. Chvíli ještě čekal, jestli někdo něco řekne, ale takhle to v této rodině teď fungovalo. Mluvilo se jen o povrchních věcech, hrálo se na to, že je všechno v pořádku. Nikdo neřekl, co si doopravdy myslí. NIKDO NEŘEKL, CO DOOPRAVDY CHTĚL.

Vrátil se proto do chodby, sebral tašku a vyšel po schodech k sobě do pokoje. Dveře byly otevřené a na první pohled vevnitř všechno vypadalo naprosto normálně. Postel stála na svém místě. Rybičky plavaly v akváriu. Přes židli ležela přehozená mikina a nabíječku od telefonu měl hozenou na nočním stolku. Stejně jako kdykoli jindy.

Kde měl mobil, úplně přesně netušil, ale stejně ho nepotřeboval. Na co taky? Aby koukal na Facebook? Třeba jestli někdo nemá nějakou jeho moc hezkou fotku?

Hodil tašku do kouta a zkusil se zhluboka nadechnout.

Tady se to stalo. Tady jsem to… udělal.

Celou dobu v nemocnici myslel, že jakmile vejde do svého pokoje, něco se změní. Třeba ucítí, nebo pochopí, co se tu noc vlastně stalo, ale ve skutečnosti k žádnému prozření nedošlo. Prostě jen koukal na všechny svoje věci a bylo to jako kterýkoli jiný den.

Až na obvázaná zápěstí a svíravý pocit viny.

Došel k oknu a otevřel ho, aby vyvětral. Nějakou dobu pak koukal na ulici, ale ta byla až na jednoho pejskaře úplně prázdná, a tak přešel k posteli. Sedl si. Vstal. Zamířil k rybičkám a zkontroloval je. Bylo jich pět a ani jedna nevypadala, že by si jeho absence všimly. Přesto se jim za to omluvil. A když už byl v tom, rovnou se omluvil, že musely být svědkem toho všeho.

Z nějakého důvodu mu připadalo přirozenější říct to jim než vlastní rodině. 

„Už odešli,“ ozvalo se mu za zády. Automaticky se otočil a koukl na mámu, která tam stála opřená o futra a bedlivě ho sledovala. Skoro jako kdyby čekala, že teď, přímo před ní, vytáhne další žiletku a rozhodne se to ukončit.

Gabriel upřímně netušil, co říct, a tak jen přikývl.

„Nechci, aby sis zavíral dveře. Dobře?“ pronesla máma klidně, ale zároveň v tom byl jasně slyšitelný rozkaz. Podobným tónem s ním naposledy mluvila v době, kdy mu bylo deset, a odmítal uklízet.

Uklidíš si pokoj, Gabrieli, rozumíš?

Věděl, že nejde neuposlechnout, a tak znovu přikývl. Nervózně koukl na zem a kousl se přitom do rtu. Věděl, že musí něco říct, ale… Proč to s rybičkami bylo tak snadné a s mámou tak těžké? Asi proto, že na jejich odpuštění mu přece jen tolik nezáleželo. Ale s mámou to bylo jiné. Už odmalička měli toho spolu tolik společného a Gabriel dokonce cítil, že si s ní rozumí mnohem víc než s tátou. Jenže to bylo předtím. Před tím.

Máma už chtěla odejít, proto rychle a bez rozmyšlení vyhrkl: „Počkej.“ A když už vyhrkl počkej, musel říct i něco dalšího. Nějaká slova, která budou něco znamenat. Ne?

Zhoupl se na špičkách, ale jestli doufal, že mu to dodá odvahu, tak se hodně mýlil.

„Ano?“

„Já…,“ začal, ale zadrhl se mu hlas, proto se musel zhluboka nadechnout. „Omlouvám se,“ dostal ze sebe nakonec přiškrceně.

Ani nemusel říkat za co, protože máma to na první pohled pochopila. Trochu zbledla, trochu zčervenala a taky trochu zezelenala. Celá paleta barev.

Strašně dlouho bylo ticho.

Gabriel měl chuť rozhodit rukama, aby jí dal najevo, že čeká na její reakci. Jakoukoli.

Panebože, jakoukoli reakci. COKOLI. Křič, nadávej, vyčítej… Hlavně tu ale nestůj, nezírej na mě, jako bych to všechno udělal schválně.

Máma se nadechla a Gabrielovi se na vteřinu zastavilo srdce.

„Dobře,“ odpověděla. A nic víc. Nebyl v tom žádný náznak emocí.

Pak odešla a nechala otevřené dveře.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst

19 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
25. 11. 2021 19:14

JOOOOOO! Ještě jsem to nečetla, ale vidíte to první slovo???

Tak, teď jsem se poradovala a jdu si počíst ;).

Karolína
27. 11. 2021 19:55
Reply to  MaCecha

Héééj! Gratuluju! 🙂 To sis mě teď namazala na chleba jak nic 😀 Ale já mám mega radost, že ses trefila, ani jsem nedoufala, že to jedna z nás dá. Tak teď já jo? Nebo klidně ty, to je vlastně jedno, stejně kopeme za stejnej tým 😀

MaCecha
28. 11. 2021 23:25
Reply to  Karolína

😘

MaCecha
29. 11. 2021 0:22
Reply to  MaCecha

A další tip je: DRŽÍ. Přeju hodně štěstí!

Karolina
30. 11. 2021 18:04
Reply to  MaCecha

Muj dnesni tip: Každé

Voldy
25. 11. 2021 20:50

Tahle reakce mi přijde tak moc neadekvátní na někoho, kdo přivedl své dítě na svět… je to starost, obrana, ublíženost nebo něco jiného? Vím, že kdyby křičela, plakala nebo mu dala pohlavek, by taky nebylo zrovna adekvátní, ale na druhou stranu asi víc pochopitelnější, víc mateřské… Když mě někdo řekne v tak vážné situaci „dobře“ a odejde… to mám potom chuť vzít plamenomet a všechno vyhodit do vzduchu, protože přesně tohle „nevím co dělat, tak řeknu dobře“ mě úplně vyvede z rovnováhy. Není to rozhodně reakce, která by Gabrielovi měla pomoci. Ale ano, je to tak. Každý na stres reaguje… Číst vice »

Květa
25. 11. 2021 22:28

Tohle je tak neskutečně úžasně napsaný. Úplně nejvíc se mi líbí to, že dokážete napsat to, co si reální lidé fakt myslí, ale nikdy to neřeknou. Nikdo o tom nepíše.
A pak přijdete vy, a celé to rozbijete. Úžasný. Dechberoucí.

MaCecha
29. 11. 2021 0:22
Reply to  Květa

Podepisuji.

Karolína
27. 11. 2021 20:43

Teď už chápu, proč jste naznačily, že možná změním názor na Gabrielovu mámu. Má to sice těžký, ale tohle dělat nemůže přece. Jakoby se snažila potlačit emoce, aby si nemusela projít tím nepříjemným. Jakoby se vypla, zavřela oči a odsřihla se. Tohle by máma udělat neměla, prostě ne. Já vím, že každý reaguje na takovou situaci jinak, ale mám nevýhodu v tom, že znám svou reakci na něco trochu podobného. Člověku to otřese s jeho vlastním vesmírem, ale v tu chvíli ať je to sebe těžší tu má být pro druhého a být mu oporou. Gabrielova máma potřebuje terapii a… Číst vice »

MaCecha
29. 11. 2021 0:15

Hmmm, tak po pročtení komentářů jsem si téměř jistá, že mě ostatní ukamenují, ale já stojím na straně matky a vůbec se jejímu, pro někoho pouhému, DOBŘE nedivím. To jste rychle všichni zapomněli, jak Gabriel nesnášel matčino vyptávání, její zájem o to, jak její syn žije. Jak raději přenechával slovo mladšímu bratrovi, jen aby nemusel odpovídat. Myslíte, že se netrápí? Že by nechtěla všechno vědět? Cokoli změnit? Že si neříká, co asi udělala špatně? A jestli z její strany projevování zájmu nefungovalo, ač dělala, co mohla, teď prostě zkouší jiný přístup, co jiného jí zbývá? Ono je fakt setsakramentsky těžké… Číst vice »

Karolina
29. 11. 2021 3:16
Reply to  MaCecha

Asi bych s tebou souhlasila, kdyby tam pro nej byla, kdyby za nim do te nemocnice chodila, kdyby ho objala, kdyby mu rekla cokoliv hezkeho, proste kdyby cokoliv. Jasne ze ji to trapi, jasne ze premysli co mohla udelat jinak, ALE ted to neni o ni, ale o nem. Byt tu pro nej, dat mu pocit, ze udelam cokoliv, aby se citil lepe. Je uplne pochopitelny mit strach, ze neco reknu spatne, ale nerict nic a nechat ho v tom vydusit, nevim no… Ono je tezky vedet jak reagovat pri jakemkoliv trapeni s psychikou, ale nereagovat a odriznou se nic… Číst vice »

Tereza
29. 11. 2021 23:18

Asi dvě myšlenky. 1) Mám pocit, že se máma na Gabriela hodně zlobí. Že to udělal „z ničeho nic“, že nic neřekl…těžko říct, který důvod převládl. Přijde mi, že v takových situacích se spíš rodiče obviňují,že nic nepoznali, že měli nějak zasáhnout. Nevím,co je obvyklá reakce, ale obviňováním kohokoliv se asi nic nevyřeší. Je to tak těžká situace,že asi nikdo neví,jak by reagoval. Ale zásadní je asi právě to pochopení a to „neobviňování“ – nikoho. Znám lidi,kteří sebevraždu,nebo i pokus o ní hodně odsuzují. Vidí to jako útěk od problémů, sobecké řešení,které nemyslí na lidi,kteří mají dotyčného rádi. Ale pokud… Číst vice »

Karin
2. 12. 2021 22:14

Matka by také potřebovala psychologa kdyby jej aspoň objala.