10 GABRIEL


před rokem

Od pěti ráno nemohl dospat. Neustále se převaloval, koukal na budík, zase se převaloval, zase koukal na budík… A byl otrávený, když mezi tím vším uběhly jen tři minuty.

Upřímně byl trochu nervózní. Přece jen měl nastoupit do školy, kde nikoho neznal. Letos o prázdninách se přestěhovali na druhou stranu města, do mnohem většího domu, a chodit na střední, kam nastoupili všichni jeho spolužáci ze základky, by pro něj znamenalo hodinu a půl dojíždění.

Vlastně mu to nevadilo. (Ta nová škola, dojíždění fakt nebylo nic pro něj.) Vždycky rád zkoušel nové věci, potkával nové lidi a… tak.

Jo, bude to v pohodě, usnesl se a společně s tím se převalil na pravý bok, protože na levém ležel už bezmála deset vteřin. A zrovna ve chvíli, kdy vzdychl a byl připravený k dalšímu převalu, mu konečně zazvonil budík.

Byl odhodlaný nad tím vším příliš nepřemýšlet, protože pak by mohlo dojít k tomu, že bude příliš nadšený a zároveň příliš nervózní, což by asi pro první den na střední škole nebyla ta správná kombinace. Takže naprosto v klidu, bez jakýchkoli emocí, vstal a ustlal postel, takže se osprchoval a vyčistil zuby, takže se oblékl a nakrmil rybičky. Takže vzal batoh, který už měl ze včerejška nachystaný, a sešel dolů na snídani. Všechno zvládl bez sebemenšího zaváhání a rozhodně by na něm nikdo nepoznal, jak rychle a divoce a nedočkavě mu bilo srdce.

Dole v kuchyni našel jen sedmiletého bráchu Maxe, který tak upřeně koukal na televizi, na pořad Ben 10, že nic a nikoho rozhodně nebral na vědomí. Zrovna kousl do toustového chleba a trocha džemu mu spadla na prostírání.

„Spadlo ti to,“ upozornil ho Gabriel, ale nejspíš naprosto zbytečně. „Kde je táta?“ pokračoval raději a nalil si do hrnku s obrázkem 101 dalmatinů pořádnou dávku kakaa.

„V pracovně. Měl už nějakou práci. Nechoď pro něj. Třeba na nás zapomene a budeme celý den koukat na Bena 10!“ zamrkal Max lišácky a schválně zvedl plastovou postavičku Čtyřhnáta a zamával s ní ve vzduchu.

Gabriel se na bráchu lítostivě usmál. I Max po prázdninách nastupoval do nové školy a neměl z toho zrovna dobrou náladu. Hlavně proto, že už nemohl sedět v lavici se svým nejlepším kamarádem. Jezdit s ním školním autobusem. Bydlet vedle něj. A každé ráno s ním běžet na zastávku, protože zapomněli na čas.

„Až skončí tenhle díl, tak to vypnem. Jo?“ rozhodl Gabriel, ale stejně v další vteřině seděl vedle bráchy a společně s ním, Čtyřhnátem a Šedou hmotou napjatě sledoval telku a měl přitom od kakaa čokoládový knír.

***

Nechápal, že je tady. Že stojí před obrovskou čtyřpatrovou budovou s béžovou fasádou a sochou Edwarda Leara u hlavního vchodu. Byla to jedna z nejhezčích středních škol ve městě a taky nebylo zrovna lehké se na ni dostat. Ale teď byl Gabriel tady, stál přímo před ní a byl z toho úplně u vytržení.

Schválně přišel trochu dřív, aby stihl úplně v klidu najít svoji skříňku a ještě klidněji pak učebnu B3, ve které měl mít vůbec první třídní hodinu. Což se nakonec ukázalo jako velmi jednoduché, takže měl spoustu času projít si celou školu a najít ve čtvrtém patře kouzelný automat, ve kterém prodávaly ty vůbec nejlepší čokoládové lentilky.

Koupil rovnou troje a rozdělil se o ně se spolužákem, co seděl přes uličku. Stejně tak vedl zajímavou diskuzi o streamovacích platformách. Dívka, která s ním chodila na chemii, byla úplně mimo, když vyzdvihovala přednosti HBO Max, zatímco on byl fanoušek Amazon Prime.

V hodině tělocviku pak poznal Grega a ten mu dal jasně najevo, že spolu dokáží ve vybíjené cokoliv, klidně i porazit výraznou přesilu, což taky následně udělali.

Gabriel měl z toho vážně dobrý pocit. Na oběd šel vyloženě nadšený, a to ho pak ještě čekal nábor do týmu amerického fotbalu, kam měl jít i Greg,

A navíc… jídelna na základce se s jídelnou na střední škole vůbec nedala srovnávat. Mohl si tu vybrat z pěti různých jídel a nic z toho na první pohled nevypadalo jako šlichta. To považoval vyloženě za kuriozitu.

Nabral si trochu těstovin, jeden zeleninový wrap a jahodový dort a chtěl si sednout k prvnímu prázdnému stolu hned za výdejnou, ale sotva udělal první krok… Oukej, rozhlédl se, protože doufal, že narazí na nějakou známou tvář, ke které by mohl přijít a na rovinu se zeptat: „Můžu si přisednout?“

Neviděl v tom nic složitého.

Takže… se rozhlédl.

Jídelna byla velká a plná lidí. A úplně nejvíc vyčníval jediný stůl trochu vystrčený z toho chumlu tím, že stál ve výklenku. Seděli u něj čtyři kluci a Gabriel ani jednoho neznal, takže pokračoval pohledem dál po…

Zarazil se. Doslova měl pocit, že všechny jeho orgány, krev, buňky, atomy… zastavily, zatímco jediný mozek zkoušel pracovat. Jako kdyby počítal složitou rovnici, jako kdyby mu kostičky zapadaly do sebe nesmyslně pomalu, než složil všechno dohromady a Gabrielovi konečně došlo, že ano, tam ve výklenku, přímo naproti, sedí… Michael.

Bylo to tak dávno, co se viděli naposledy. 

Bylo to tak dávno, že ho na první pohled nepoznal, což dávalo smysl. Uplynulo víc jak deset let, kdy se drželi v objetí a říkali si, že budou úplně navždycky nejlepší kamarádi, že nezáleží na tom, že Michael po prázdninách nastoupí do školy, zatímco Gabriel bude dál chodit do školky.

„Musíš Krále příšer zabít sám, když už tu já nebudu. Ale neboj, jestli tě sežere, tak ti udělám tu nejvíc boží oslavu,“ řekl mu Michael tenkrát. A pak odešel a už se nikdy neviděli.

Až teď, protože podle všeho… Chodili na stejnou střední.

Gabriel se přistihl, že má úsměv od ucha k uchu. Připadalo mu skoro neuvěřitelné, že po takové době Michaela vidí. Chtěl k němu jít, nebo alespoň udělat první krok, ale jeho tělo pořád setrvávalo v podivné paralýze.

Zato mozek měl docela napilno, když mu předhazoval jednu vzpomínku za druhou.

Tu, jak se spolu šermovali klacky a vychovatelka jim je pak sebrala a poslala je hrát si na pískoviště. Tu, jak ho Michael přemluvil, aby z kopřiv vytáhl zatoulaný balón. Tu, jak spolu vylezli na strom a bavili se tím, jak je vychovatelka nemohla najít.

Tu, jak…

Zamrkal a v ten okamžik mu došly hned tři věci najednou.

Že tam pořad stojí s tácem v rukách a usmívá se jako blbeček.

Že na něj Michael kouká nazpátek.

A že… jde směrem k němu.

Gabriel vůbec nezaregistroval, kdy Michael vstal, ale teď na tom stejně nezáleželo, protože chybělo jen pár kroků, aby měl Michaela přímo před sebou. Takhle zblízka byl ještě víc podobný svému šestiletému já. Už mu sice nechyběly přední zuby, ani neměl tolik výrazné pihy na nose, ale oči… ty měl úplně stejné.

„Ahoj,“ dostal ze sebe Gabriel a společně s tím konečně zvládl pohnout prsty na rukou. Sevřel tác pevněji, protože by ho fakt nerad pustil.

„Ahoj,“ odpověděl Michael a jeho pohled putoval od Gabrielových vlasů, přes hrudník, tác, až k botám a pak zase zpátky. Sotva skončil opět u hlavy, objevili se tři další kluci, co s ním předtím seděli u stolu.

Michael na jednoho z nich pohlédl a nakrčil nos. „Vypadám jako gay?“

To byla dost divná otázka, ale než stihl Gabriel odpovědět, nebo alespoň nějak zareagovat, promluvil další kluk, který v ruce držel sketchbook a za uchem měl tužku. „Úplně.“ Tím Michaela rozhodně pobavil, ale hned nato mávl odevzdaně rukou. „Ne, je to lepší, co sis přestal gelovat vlasy.“

„Ty seš debil, Pinky,“ zavrtěl Michael hlavou a znovu pohlédl na kluka vpravo, který měl dost výraznou jizvu v obočí. „Co myslíš ty, Rogere?“

Roger pokrčil rameny. „Nevím. Tak se do tebe prostě zamiloval. Moje máma čte knížky o lásce na první pohled. Tomu neporučíš.“ Kdyby se poté neotočil na Gabriela a neřekl: „Já s tebou soucítím,“ nejspíš by Gabrielovi vůbec nedošlo, že mluví o něm.

Vlastně ho pobavilo, že mysleli… Přesto byl z Michaelovy reakce trochu zaskočený. Nejistě přešlápl, ale i tak měl na tváři pořád úsměv. „Michaele,“ vydechl a pořád v tom bylo neuvěření, že se potkávají po tak dlouhé době. Chtěl mu říct: Pamatuješ, jak jsme spolu zakopali tvůj svetr, protože tě kousal a tys ho nechtěl nosit? Jenže…

Kluci se okamžitě rozesmáli a Michael pobaveně povytáhl obočí. Pohodil hlavou směrem ke Gabrielovu tričku, respektive k nápisu na něm. „Nejsem mimozemšťan,“ přečetl. „Víš to jistě?“

„Nebuď hnusnej,“ napomenul ho okamžitě Roger. „Prostě se zamiloval. Život je těžkej. Obzvlášť když ti tvrdne.“ Něco v jeho hlase bylo Gabrielovi vyloženě protivné, ale nehodlal na to odpovídat. Bylo mu jedno, jestli poznal prvního blba na škole, bylo mu jedno, že má debilní kecy, bylo mu jedno, že si ho dobírá, protože přímo před ním stál Michael.

Jestli na něj během těch let myslel? Často.

Kluk s tužkou za uchem, Pinky, naklonil hlavu na stranu. „Mně nepřijde jako homosexuál. Zas je ale pravda, že můj gay radar nefunguje nejlíp.“

„Gay radar mají jenom homosexuálové, vole,“ odsekl Roger a obrátil oči v sloup. „A ta holka, co s tebou chodí na výtvarku, je lesba. Jen protože si přeješ opak…“

Michael zvedl ruku a Roger okamžitě zmlknul. Dokonce i trochu couvl, za což byl Gabriel fakt rád. „Ty jsi v prváku?“ pronesl Michael klidně.

„Jo,“ přikývl Gabriel obezřetně. Tohle byl ten moment, kdy mu docházelo, že si ho Michael nepamatuje. Což asi dávalo smysl, ne? Přece jen to bylo hodně dávno.

To, že jsem na něj často myslel, ještě neznamená, že to musí být i obráceně. Určitě poznal spoustu lidí, našel si nové nejlepší přátele. Přece jen… Michael byl vždycky takový. Měl v sobě zvláštní auru, která každého přitahovala. Všichni s ním chtěli být zadobře.

„Jak se jmenuješ?“

Gabriel sklonil zrak k tácu. Už ho začínaly dost bolet ruce a nejraději by tác položil někam na stůl, ale z nějakého důvodu měl dojem, že teď na to není ta správná chvíle. „Ty to nevíš,“ hlesl. Hlavně teda sám pro sebe a cítil přitom, jak ho postupně zaplavuje zklamání.

Michael se ušklíbl. „Věř mi, že si to po dnešku budu pamatovat,“ odvětil.

„Dělej, tak jak se jmenuješ?“ vzdychl Roger, jako kdyby to z něj páčili už několik dlouhých minut a jemu právě došla trpělivost.

„Gabriel,“ odpověděl Gabriel potichu.

„A dál?“ chtěl vědět Michael.

„Garret.“

„Gabriel Garret,“ zopakoval Michael zamyšleně, ale ani vteřinu nepůsobil, že by mu to jméno něco říkalo. Právě naopak. Byl až podivně chladný a odtažitý. „Podívej, Garrete, já nemám nic proti gayům, ale zas se mi nelíbí, když na mě někdo tak civí. Chápu to ale tak, že chceš, aby z nás byli kamarádi?“

„Necivěl jsem. Jen jsem…,“ vyhrkl okamžitě Gabriel, ale stejně rychle i zmlkl, protože cítil, že prohlášení známe se ze školky, by mu právě teď nijak nepomohlo. Navzdory tomu, že Michaelovy oči byly pořád stejné, něco v nich působilo úplně jinak. Jako kdyby před ním stál cizí člověk. „To je jedno,“ zamumlal Gabriel. „Rád bych se s tebou kamarádil,“ přiznal přesto popravdě.

Opět svým prohlášením všechny rozesmál. Jediný Michael se nesmál nahlas, spíš se jen usmíval. Naklonil se blíž, až ke Gabrielovu uchu, a vydechl: „Tak teda dobře. Odteď jsme kamarádi.“ Když se odtahoval, cítil na sobě Gabriel jeho uhrančivý pohled, z čehož byl šíleně nervózní.

Tím to pro Michaela nejspíš skončilo, protože prošel kolem a kluci ho automatický následovali, zatímco Gabriela tam nechali stát. S tím podělaným tácem v rukách.

Ačkoliv se vlastně nic moc nestalo, stejně z toho Gabriel neměl dobrý pocit.

***

Máma zrovna včera odletěla do L. A., za což byl Gabriel upřímně rád, protože věděl, že kdyby byla doma, čekala by je společná večeře. A společná večeře znamenala spoustu otázek. Na rozdíl od Maxe, který od chvíle, co se přestěhovali, prakticky nemluvil a odmítal mámu i tátu brát na vědomí, vesměs se jen rýpal v jídle, dokud ho neposlali za trest k sobě do pokoje, Gabrielovi mluvit nijak nevadilo. Jenže po dnešku… Neměl zrovna nejlepší náladu. Proto byl vděčný za tátu a jeho chceš čínu, nebo indii?

Vybral indii a sotva jim jídlo doručili, popadl chanu masalu a odebral se s ní do pokoje.

Jenže jakmile dojedl – a trochu ho pálila pusa, protože v Indickém paláci dělali chanu masalu  pikantní – zavolala mu máma přes Skype. Což byl podraz, protože byla přece v L. A., a to znamenalo… žádné mluvení.

Kdyby jí to nevzal, zavolala by tátovi a táta by mu telefon přinesl rovnou pod nos. V tomhle byli vážně sehraná dvojka.

„Ahoj, mami,“ řekl, jakmile mu vyskočila na obrazovce. Podle všeho zrovna ležela v posteli, měla na sobě brýle na čtení, a tím předstírala, že čte, i když docela určitě koukala na nějakou reality show.

„Ahoj, zlato,“ usmála se, ale hned nato vypálila, jako kdyby nic jiného na světě nebylo důležitější: „Tak povídej. Co první den v nové škole?“

Gabriel vzdychl a pokrčil rameny. „Normální,“ zamumlal neurčitě a přitom sebrat z kelímku propisku a začal jí čmárat do sešitu. Nic konkrétního, vesměs nesmysly, cokoli, jen aby nemusel koukat na mámu.

„Ježiši, a dál? Co spolužáci? Seznámil ses s někým? Jsou fajn? A učitelé?“ chrlila. Poté trochu vyčítavě naklonila hlavu na stranu. „Seš už jak Max. Tomu jsem volala před chvílí a dal dohromady maximálně dvě slova. A z toho jedno bylo čau. Je to proto, že dneska nejsem doma? Říkala jsem ti, že jsem si zkoušela prohodit směny, ale je nás teď málo. A tys mě ujišťoval, že ti to nevadí.“

Gabriel chtě nechtě musel vzhlédnout a kouknout mámě do očí. „Ne, jasně, že mi to nevadí. Jsem dost unavenej. Dneska toho bylo hodně. Ale všechno je v pohodě. Fakt. Jen…“ Vzpomněl si na nové tenisky, které teď ležely v koutě pokoje. „Ty nové tenisky, cos mi koupila… Jsou celé od kečupu. Promiň.“

Máma hodila ksicht. Takový ten ksicht, kterým jednoznačně říkala, že si kluci ničeho neváží. Ty, Max, dokonce i váš táta! Vy si ničeho nevážíte! Nahlas to však protentokrát neřekla. Místo toho mlaskla a pronesla: „Kečup jde fakt blbě vyprat. To je rovnou můžeš vyhodit.“ O něco mileji ale dodala: „Koupím ti nové, až budu doma.“

Gabriel ze sebe vydoloval úsměv a přikývl. „Dobře, díky.“ Byl nesmírně vděčný, že se ho neptala, jak k tomu došlo, protože fakt nechtěl vysvětlovat, že seděl na lavičce, když se před ním objevil kluk s jizvou v obočí, debil Roger, který zrovna jedl hot dog s kečupem, a…

Na druhou stranu, proč by se ho máma ptala, jak se to stalo? Bylo to přece jasné, ne? Spadl mu tam.

„A co ten nábor? Jak to dopadlo?“ pokračovala máma a zněla tak nadšeně, až se z toho Gabrielovi udělalo špatně. Dokonce měl chuť odpovědět popravdě. Říct, že je trenér rozdělil na poloviny, že chtěl jen tak z legrace zkusit cvičný zápas. Že Gabriel ani nedržel míč, dokonce mu ani nebyl nijak blízko, když najednou ležel na zemi a měl pocit, že se s ním celá země točí.

Nechtěl ovšem znít jak fňukna, tak znovu pokrčil rameny. „Podle všeho do týmu neberou prváky,“ zalhal a nakreslil do sešitu kolečko. Trochu šišaté, ale pořád kolečko.

„Vážně?“ podivila se máma. „Tak to je mi moc líto. Zkusíš to příští rok, dobře?“ povzbuzovala ho, na což Gabriel dokázal zareagovat pouze přikývnutím.

Nějakou dobu pak s mámou ještě mluvil. Nakonec z něj vytáhla, jaké mají učitele, a povykládal jí také o Gregovi a vybíjené, kterou suverénně vyhráli. Vlastně měl potom mnohem lepší náladu, přestože máma nějakou dobu nadávala, že táta zase objednal donášku místo toho, aby uvařil, jak byli původně domluveni. Ale to ji Gabriel upřímně zrovna neposlouchal, protože mezitím přemýšlel…

Sotva se s mámou rozloučil a zavěsil, vytáhl zpod postele starou krabici, kde měl nejrůznější krámy z dětství. Dopisy a pohlednice z tábora, staré odznaky, plastovou medaili, a dokonce z nějakého důvodu i dva kameny. A mezi tím vším našel i pletený náramek.

Dostal ho za zabití hlavního pobočníka Krále příšer, ale hlavně proto, že za Michaela snědl bramborovou kaši. A to bylo prý úplně nejvíc a odteď budeme nej kamarádi navždy. Souhlasíš?

Gabriel samozřejmě souhlasil.

Rozhodl se, že zítra půjde za Michaelem a ukáže mu náramek. A pokud ani to nepomůže, tak se prostě připomene. A budou kamarádi. Tak jako tenkrát.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ray
18. 11. 2021 19:00

Aaaaaa, božeee. To je změť pocitů tohle, to je neskutečný 😫 Gabriel je prostě zlato, už teď jsem si ho zamilovala. Škoda jen, že ho Michaelovo chování tolik změnilo, protože Gabe v téhle kapitole je úplně odlišný od toho v současnosti.

Já vlastně ani nevím, v co doufám. Že se to všechno nějak zázračně obrátí a všechno bude zalitý sluníčem, asi.

Linda
18. 11. 2021 19:02

Chudák….

Lenka739
18. 11. 2021 19:21

Tenhle pribeh me dost nuti premyslet nad tim, jestli jsem nekdy nekomu ve skole ublizila. Ne ze by to bylo takhle extremni, ale taky jsem asi nebyla zadny svatousek.
Jeste k tomu jsem ted dokoukala Ochrance na ct a ted travim podezrele hodne casu bezvyslednym premyslenim o problemech ve skolnich kolektivech.
No, kazdopedne jsem zvedava, jak to pujde dal. Nevim, co budu delat az do utery… Kdybych mela vsech pet pohromade, tak ctu vase knizky az kdyz jsou kompletni, abych se takhle nemucila.
Nejak jsem se dneska v tom komentovani rozjela, takze jen na zaver preju pekny viken 🙂

Květa
18. 11. 2021 20:57

Když jsem si přečtla „Před rokem“, v hlavě mi křičelo: Zradaaa!
No, ale pak jsem se začetla a vlastně bych řekla, že to byla zatím nejlepší kapitola. 🙂

MaCecha
23. 11. 2021 16:16

Já jsem si PREVIOUSLY přála, takže jsem za něj byla ráda (tudíž u mě žádná zradaaa :)). Přiznám se, že pod některými kapitolami je mi až hloupé se bavit hrou na hádání, obzvlášť když jsou fakt emocionálně těžké. V rámci úcty k Vašemu psaní se tedy snažím nekomentovat (a nehádat další slovo) hned po prvním přečtení, ale až po druhém, někdy i třetím kole. Často tak pak najdu i detailíčky, kterých jsem si v rámci prvního rychlohltání nevšimla. Přestože další kapitola bude venku už za 45 minut, tak smysl hádání zůstává nadále stejný – zkrátit si ten nekonečný čas (a… Číst vice »

Karolina
24. 11. 2021 21:41
Reply to  MaCecha

Tak a moje slovo : Nechtěl

Karolina
23. 11. 2021 19:03
Reply to  MaCecha

Hele a me to zamrzelo 😄, ja si to prala, ale ne ted! Protoze holky tak chytre zvolily spoiler, ze jsem myslela, ze to bude strih, az bude Gabriel zase ve skole ( ikdyz jsem si rikala, sakra to bude po dost dlouhe dobe) . A normalne me to zamrzelo tak, ze jsem si tu kapitolu nechala az na dnesek at mam dve – hamty hamty – takze jdu teprve cist tuhle. S tim hadanim souhlasim, taky jsem si rikala, ze nekde se to az skoro nehodilo, ale tahle hra ma pro me jednu dulezitou vyhodou zrovna ted ! Se… Číst vice »

Karolina
24. 11. 2021 21:40

Tak jo menim nazor – moje zklamani bylo tak velke, ze se mi do tehle kapitoly nechtelo ( nevim proc, me se neptejte, kdyz to vlastne byla kapitola na kterou jsem cekala od zacatku – chapem se, ze se nechapu ? 😄 No a je bozi!!! Vubec jsem to necekala, ze to vzniklo takhle jednoduse 🙈 Prvni dojem a a je to v haji… a ted jedna dulezita vec, miluju Gabriela pred ! ❤ Je to nunak 😊