Szabi

Většina lidí protrpí kocovinu, vyspí se a pak jsou extrémně čilí. Zato Michael je nejspíš ojedinělý druh, protože den po kocovině běžně zažívá ukrutnou nechuť úplně ke všemu a ke všem. Ze všeho nejradši by odjel někam hodně daleko, ubytoval se na kraji města v neznámém hotelu a spal.

Je to jistá forma společenské únavy, tak tomu alespoň říká.

Drží talíř, zírá před sebe a už dobrých několik minut se nemůže rozhoupat, které ze tří jídel vybrat. Za ním mezitím narůstá fronta, ale nikdo si nestěžuje, alespoň ne nahlas. Kdo má rozum, ten nestojí o to, aby si ho Michael Cassidy všímal. Obzvlášť v tomhle stavu.

Teatrálně vzdychne a nabere těstoviny s rajčatovou omáčkou, která z nějakého důvodu smrdí jako papriky. K pití vybere chlazenou fantu a při placení si ji tiskne na čelo. Banánovému mléku se vyhne obloukem, z toho se mu akorát navaluje.

Jde ke stolu, spíš se tak šourá, a vezme místo vedle Rogera.

„Ani nevím, kdy jsem se v sobotu dostal domů. Byl jsem tak strašně zlitej,“ zašklebí se Roger okamžitě, jako kdyby si tohle všechno schovával, až budou všichni pohromadě. Ráno toho moc nestihli, protože Michael dorazil pět minut po zvonění.

„Vedli jsme tě,“ oznámí Zach klidně. „Aspoň teda myslím. To ti řekne Michael, ten byl nejstřízlivější.“

Michael se zasměje, zatímco vidličkou rýpe do těstovin a preparuje z nich rajčata. Nebo hroudy protlaku. Neví přesně, co to vlastně je, ale jíst to rozhodně nebude. „No jasně. Já jsem byl tak v prdeli, že jsem odemykal dveře zahradního domku.“

„To je tvoje superschopnost,“ ukáže na něj Pinky tužkou. A protože má Michael dneska mnohem méně energie než v jiné dny a moc se tím pádem nehýbe, zkouší jeho rychlou črtu. „Většinou docela normálně mluvíš a působíš střízlivě. A pak uděláš něco úplně debilního, třeba krok do bazénu.“

„Šel jsem ožralej do bazénu jen jednou. Navíc mě zmátla ta plachta, vypadala jako zem.“

„Máš štěstí, že ses neutopil,“ souhlasí Pinky soustředěně. Naznačí stínování vlasů a jeden pramen nechá kreslenému Michaelovi spadnout do obličeje.

„Svět má štěstí, že jsem se neutopil.“

Roger na ně zamává hranolkou. „Ehm. Haló? Můžem se vrátit k tomu, jak moc ožralej jsem byl já? Mám si sundat kalhoty a vystrčit zadek, abyste mi věnovali pozornost?“

„Nepřijde vám,“ začne Zach potichu, „že tady někdo mluví?“

„Cha,“ udělá Roger. „To je tak přesný. Ty se pořád tváříš jako neviňátko a pak vytáhneš nějakou bombu a úplně člověka sundáš k zemi. Stylem: tohle je americkej fotbal, bejbe.“ Demonstrativně hodí hranolku do tatarky a opráší si ruce od soli. „Musím ale říct, že jsem se fakt bavil. Jako z toho, co si pamatuju, jedna z nejlepších akcí.“

„Když to říkáš,“ odvětí Michael neurčitě.

„A tobě jsem včera psal, Michaele,“ pokračuje Roger a nakloní se přes stůl, aby viděl Pinkymu do skicáku. „Chtěli jsme prubnout to nový bistro na rohu.“

„Já vím. Neměl jsem náladu, sorry.“

Skoro celou neděli proválel u domácího kina. Hned po probuzení ho přepadla ukrutná žravka, – to za něj asi ještě pořád mluvil alkohol v krvi – a tak objednal nesmyslné množství italského jídla. Jenomže když dorazilo, zjistil, že se mu z těch různých vůní spíš navaluje. Nakonec se spokojil s vodou. Někdy okolo poledne zvládl přidat i grepový džus, ale to bylo jeho maximum, aspoň do večera, kdy snědl studené špagety s omáčkou z kešu.

Připadal si jako barbar, na druhou stranu ne zas takový barbar, protože je předtím nezničil v mikrovlnce.

„A co máma?“ nadhodí Pinky, zatímco jednou rukou kreslí a druhou kouše do burgeru. Ani na chvíli přitom nezvedne pohled od skicáku, a to i když mu kousek rajčete spadne na zem.

„Tak moje máma, jak všichni víme, není úplně blbá – bod pro ni a minus pro mě. Když jsem se vzbudil na gauči, pořád ještě v teniskách, asi jí spousta věcí došla. Ale chovala se docela mile. Akorát pak jen tak mezi řečí prohodila, že jestli se to v brzké době bude opakovat, můžu taky klidně chodit krom divadla i na balet. A na operu, to jako abych si to fakt vštípil.“

Kluci se nahlas rozesmějí.

„Kámo,“ řekne Roger vážně, „tvoje máma je fakt drsná.“

„No a co teda ty, Rogere?“ zeptá se Michael pobaveně. „Poděl se o svoje zážitky.“

„Hm. Blil jsem, nebo se mi to zdálo?“

„Dvakrát,“ odvětí Zach zachmuřeně, jako kdyby řešili přinejmenším tání ledovců. „A já jsem měl úplně rudý čelo, jak jsem se snažil vydrhnout, že jsem šprt.“

„To jen tak nesmyješ, máš to v krvi.“

Zach se na Rogera zaškaredí.

Pinky dojde k názoru, že udělal Michaelovi moc špičatou bradu, tak sáhne pro gumu. „Prosím tě, to smyješ docela jednoduše. A když to nechceš drhnout, stačí odlakovač na nehty. Mně ho půjčila ségra… Každopádně jsem se pak celou neděli bál, že u mě někdo škrtne zapalovačem. No ale,“ začne stínovat Michaelovo tričko, „aspoň jsem nedopadl jako Garret. Nedivím se, že nepřišel do školy.“

Michael zvedne hlavu od těstovin.

Zach pohlédne přes rameno, jako kdyby čekal, že se Garret objeví za ním.

„On není ve škole?“ promluví Roger překvapeně. A se smíchem naváže: „Já bych si teda asi vykopal jámu a skočil do ní, kdybych se přede všema pochcal. Ještě jak se přitom tvářil.“

Michael se trochu usmívá, ale nic neříká. Aspoň tu vidličku už položil, úhledně, vedle talíře, a přestal s ní rýpat do těstovin. Jestli v neděli přemýšlel o tom, co se ten večer stalo? Vlastně zvládl celkem slušně veškeré myšlenky potlačit. Po Garretově odchodu vypil několik dalších panáků a definitivně tak ztratil pojem o… Ztratil pojem o sobě. A to byl ten účel.

Ani teď to pro sebe nechce nijak hodnotit. Ne že by Garreta kdovíjak litoval, ale prostě z toho nemá nejlepší pocit. Ví jistě, že i kdyby si dovolil pořádně o tom popřemýšlet, stejně by nakonec došel k názoru, že je lepší nechat to být a prostě zapomenout.

Ale sakra, Garret se vážně pochcal před celou školou. Jak chce tohle vůbec někdo zapomenout?

Pinky na chvíli položí tužku i burger a odhrne si černé vlasy z čela. To dělává, když je poblíž nějaká hezká holka, anebo když neví, co říct. „Hele,“ začne pomalu, „nemyslíte, že už to náhodou bylo trochu moc?“

„Jak jako?“ nechápe Roger.

„Jako přes čáru. Nebo prostě…“ Pinky nekouká na Rogera, ale na Michaela, protože Michaelovo stanovisko ho zajímá nejvíc, od toho se bude odvíjet všechno ostatní. „Prostě moc. Nevím, jak to jinak říct. Mně to asi zas tak nepřijde, pochcat se. Jakože stane se to, když je člověk dost ožralej, ne?“

Michael pokrčí rameny.

„Zavřeli jste ho do spižírny,“ pokračuje Pinky.

„Z legrace,“ protočí Roger oči v sloup. „A byl tam sotva pár minut, Michael ti to potvrdí.“

Michael zatím ještě nic nepotvrzuje, ani nevyvrací.

Pinky vzdychne a unaveně si promne oči. Na nose mu zůstane černá šmouha od tužky. „Jen mi to připadalo docela drsný, sorry. Přede všema. Ale aspoň se konečně ozval. Co přesně to říkal?“

Zach se začne přehrabovat v batohu.

„Myslím,“ přemýšlí Roger vážně, zatímco otevírá colu, „že to bylo něco v tom smyslu, že chce, aby ho Michael ošukal?“

Michael do něj vrazí ramenem, ale vypadá vážně pobaveně. „Byla to jen sranda,“ řekne Pinkymu. „Jen klukovina. Podělat se můžeš třeba i při fotbale, když ti to někdo napere do břicha. Asi bych z toho nedělal tragédii. Ale zas jestli tě tragédie rajcujou, můžeš se mnou do divadla.“

Tím všechny rozesměje.

„Vole.“ Pinky sáhne pro tužku a znovu se pustí do kreslení. „Ale máš pravdu. Dějou se horší věci. A zkus se trochu nehýbat.“

Zach se nakloní, aby viděl Pinkymu pod ruce.

„To kreslíš pro Garreta?“ prohodí Roger.

„Jestli se ukáže, klidně mu to dám. Jako bolestný za tu párty. A když už jsme u bolestnýho…“ Pinky se obrátí na Michaela a významně povytáhne obočí.

Michael zrovna rozdělal fantu a teď pije, ale stejně se mu podaří na Pinkyho zaksichtit. Volnou rukou sáhne do kapsy a vyloví klíčky od auta. Zamává jimi Pinkymu před obličejem. „Copak už se stalo, že jsem nedodržel slovo? Ale pojedu s tebou, zas si nemysli, že ti to svěřím jen tak.“

Znovu klíče schová, protože ho čeká ještě odpolední vyučování a dneska není ten den, kdy by se mohl jen tak zvednout a zdrhnout o něco dřív.

Kluci se začnou o něčem dohadovat. Pinky má radost, že může řídit Porsche, zatímco Roger spekuluje nad tím, jak je možné, že Zachovi před rodiči pokaždé projde, když se domů vrátí nametený. Je z toho vášnivá debata, protože zatímco Roger je toho názoru, že za to může Zachův neutrální výraz, který má skoro vždycky, Zach s neutrálním výrazem namítá, že se dovede tvářit i jinak.

Michael chvíli pozoruje, jak ho Pinky kreslí, a pak se otočí, aby jen tak mimochodem přelétl jídelnu pohledem. Nelhal, když řekl, že co se stalo na párty, byla jen sranda, lhal ale v tónu, kterým to řekl.

Nějakou dobu hledí ke dveřím, kterými z jídelny vychází studenti, vesměs druháci, a čelist má přitom podivně napjatou. Sám se v tom nevyzná, je to jen pocit, hodně nekonkrétní a bezvýrazný, a pak taky vzpomínka, jak Garret říká, že ho nenávidí.

Michael vstane a odsune tác s netknutým jídlem doprostřed stolu. „Někdo to odneste.“

***

Většinu odpoledne a část večera stráví v Pinkyho přítomnosti. Dovolí mu, aby to na silnici v polích vytáhl na dvě stě, a společně se pak staví u jedné z dobíjecích stanic. Michael tam sežene krásné řezané květiny pro mámu. Čas od času totiž neuškodí vylepšit si skóre.

Hodí Pinkyho domů (to mu nevadí, dělat někdy taxíka, protože Pinky o to nežebrá a neotravuje jako Roger) a při zpáteční cestě pustí rádio, nějakou taneční hudbu, aby se probral.

Chybí mu motorka, stejně jako vždycky. Vítr v zádech a zatáčky, ve kterých se musí poslušně naklonit.

Zastaví na příjezdové cestě, zaboří se ještě víc do sedadla a zavře oči. Hudba mu duní v hlavě, podobně jako na párty dva dny zpátky. Nesmyslná změť slov. Zpětně se dá říct, že to byla vlastně strašná náhoda, když potkal Garreta. Ne že by o něm někdy přemýšlel do hloubky, ale teď má pocit, že ho dlouho považoval spíš za samotáře. A pokud Garret samotář nebyl, tak po tom fiasku možná bude.

Člověk se většinou nepochcává a lidi mají dobrou paměť.

Jestli mu to Michael omlátí o hlavu, až se znovu potkají… Ne. Převaha je vědomí, že ten druhý ví.

Po nějaké době vystoupí z auta a protáhne se. I s květinami svázanými červenou stuhou jde ke dveřím. A první co, tak v předsíni málem zakopne o tátovy polobotky. Takže pracovní cesta za sponzory nejspíš skončila a žádná Asiatka ho mezitím neuhnala. Což si Michael vlastně stejně nedovede představit. Vztah jeho rodičů možná není ideální, občas na sebe štěkají, ale časté odloučení způsobuje, že se pak snaží užít si přítomnost toho druhého co nejvíc. Doslova.

Michael je jednou omylem nachytal, jak si to rozdávají v obýváku na gauči, a už by to nikdy nechtěl zažít. I proto nahlas zařve: „Jsem doma!“ Kdyby náhodou. A teprve pak unaveně skopne tenisky a zamíří do kuchyně.

Nejradši by to vzal rovnou do patra a praštil sebou do postele, má ale celkem správné tušení, že ho rodinná večeře nemine.

V kuchyni to krásně voní a na sporáku něco bublá a prská. Táta to sem tam zamíchá a mezitím zvládá krájet houby. Stojí k Michaelovi zády, má na sobě tepláky a z mokrých vlasů mu kape voda na tričko. Je taky blonďák. A tohle je jeho způsob, jak překonat jet lag. Po dlouhém letu si dopřává horkou sprchu a potom pro všechny uvaří nějakou specialitu, kterou odkoukal během svých cest.

Michael se k němu připlíží a dloubne ho pod žebra.

Táta upustí houbu a ožene se po něm. „Nazdár, kapitáne!“ řekne spokojeně. Krátce Michaela obejme.

„Čau tati… Jaká byla cesta? Všechno v pohodě?“

„Dlouhá a únavná, pár turbulencí. A neměli pistácie.“ Táta umí být hodně společenský. Jeho práce vyžaduje, aby chodil na nejrůznější bankety a večírky a jednal se spoustou lidí. To se občas přenese i domů, ale z přirozenosti je spíš introvert. Zvládne zhltnout knížku během odpoledne, aniž by přitom vnímal okolní svět.

Michael ze skříně sundá velkou keramickou vázu, napustí do ní vodu a kytici strčí dovnitř. 

„Neměl bys ji napřed trochu seříznout?“

„Co já vím. Ta ženská ji seřízla, než mi ji dala. Říkala, že stačí, když ji strčím do vázy.“ Michael vytáhne z lednice džus a opře se o linku. Sleduje, jak táta sype na pánev kukuřici.

„Ta kytice… Tys něco provedl, kapitáne?“

„Zapil začátek školy,“ oznámí máma, která se objeví ve dveřích. Kolem vlasů má omotaný ručník jako turban. Na sobě elegantní černou košili a rifle s nízkým pasem, které si rozhodně může dovolit. „A zapil ho trochu víc, že, Michaele?“ Neřekne to ale nijak ošklivě, spíš pobaveně. Má trochu růžolící tváře a podle všeho dobrou náladu.

Michael důvod její dobré nálady tak nějak tuší, proto se jenom ušklíbne.

„Ta kytice je krásná.“ Máma mu vlepí pusu do vlasů. „Děkuju.“ Přinese lahev Portského a nalije sobě i tátovi. Potom začne chystat talíře. „Co ta tvoje cesta, Phillipe?“ obrátí se na manžela. „Protože kdyby to měla být vážně Dubaj, možná bych si vzala volno a letěla s tebou, alespoň na pár dní.“

Táta zkontroluje široké nudle a jednu ochutná. „Vypadá to na příští měsíc. Mají dát každým dnem vědět. Však víš, vždycky chci znát plán co nejvíc dopředu.“

„Dobře, tak to pak ještě vyřešíme. Když tak mi to připomeň, prosím tě. Nebo si to budu muset napsat na ledničku. Mám pocit, že poslední dobou všechno zapomínám.“ Máma vytáhne příbory a promne si spánky.

„To dělá ten nemocniční stres,“ řekne Phillip laskavě. „Aspoň vidíš, že by ti dovolená prospěla.“

„Jo, máš pravdu. Měla jsem si vybrat jiné povolání. Třeba péči o psy.“

„Máš alergii na chlupy,“ podotkne Michael. „A já mám psy rád, takže upřímně říkám, že bys rozhodně žádného mít neměla.“ Svalí se na jednu z volných židlí a přitáhne k sobě lahev Portského. Stačí se jednou napít – je to sladké a hutné víno, které zůstává na jazyku – než mu máma lahev vytrhne.

„Drzý spratku,“ usměje se na něj. Pak odejde, aby si před večeří vyfénovala vlasy.

***

Táta hodně mluví o Asii, konkrétně o svojí cestě na Kyushu. Nalije Michaelovi zeleninový vývar a postaví před něj tác s plněnými knedlíčky. „Tohle je gyoza,“ vysvětlí. „Jsou dost podobné těm čínským, ale těsto je o poznání tenčí. Doufám, že máš hlad.“

„Celkem jo.“

„Cos dělal celý den? Cos dělal poslední dny, když jsem byl pryč?“

Michael přidá do vývaru čerstvé nudle a usměje se. „Tak normálně. Trenér nás drtí na tréninku, do toho občas zajdu na nějakou akci. Taky jsem často s klukama, i když mi už zas trochu lezou na mozek. Ale dneska to bylo fajn, jel jsem se projet s Pinkym.“

„Jak se má jeho sestra?“ vloží se do toho máma a přitáhne k sobě misku s čerstvým koriandrem. „Zlepšila se jí ta alergie?“

„Co já vím,“ pokrčí Michael rameny a radši ochutná ten lepkavý knedlíček. Koriandru se vyhne, z toho by se pozvracel. Vlastně i z hub shiitake a ze spousty dalších věcí. Je toho tolik, co Michaelovi obrací žaludek.

Chvíli jedí v tichosti, ale máma si pak na něco vzpomene a na čele se jí objeví hluboká vráska. „Neznáš náhodou nějakého Gabriela Garreta, Michaele?“

Zaváhá. „Jo, proč?“ Ani si o tom nestačí vůbec nic pomyslet, protože odpověď přijde prakticky okamžitě.

„Leží u nás na jipce. Pokus o sebevraždu.“

Michael má pocit, jako kdyby mu tím prohlášením o hlavu rozklepla vejce. Jako kdyby mu po obličeji stékalo něco lepkavého a studeného. Přes čelo, nos a rty. Nějaký zvláštní druh dosud nepoznaného svinstva.

Pomalu odloží vidličku a dotkne se svého obličeje. A protože na něj máma zírá, předstírá, že si jenom odhrnuje pramen vlasů. Což je tak hloupé. Přece nemá tak dlouhé vlasy, aby mu spadaly do obličeje. Proč ho tak Pinky ve škole vůbec nakreslil?

Musí mu to říct, až se znovu uvidí.

Pořádně se nadechne a nasadí úsměv od ucha k uchu. Je v tom něco hodně křečovitého a hned nato mu taky dojde, že je ten úsměv vzhledem k situaci nevhodný.

„Michaele, je to nějaký tvůj kamarád?“

„Muselas to vytáhnout při večeři?“ zakroutí táta hlavou. A kdyby Michael nebyl tak strašně mimo, musel by mu dát za pravdu. Sebevražda rozhodně není téma, které by se dalo jen tak spláchnout vývarem.

„Nevěděla jsem… Napadlo mě, jestli ho třeba nezná od vidění, ze školy. Myslím, že ten kluk byl mladší než Michael. Ty bys nechtěl vědět, kdyby se někomu z tvých kamarádů něco stalo, Phillipe?“

„Samozřejmě že bych to chtěl vědět.“

Michael si vzdáleně uvědomuje, že se máma s tátou o něčem baví. Dokonce vnímá jednotlivá slova, ale jejich význam mu uniká. V hlavě pořád slyší takový zvláštní šum, jako kdyby byl u moře, anebo někde hodně daleko, mimo signál.

Na jipce. Pokus o sebevraždu.

Ten šum trvá nekonečně dlouho, protože mozek tohle sdělení odmítá a snaží se Michaela přirozeně chránit. Posílá k němu myšlenky v té nejjednodušší podobě. Seď. Jez. Dýchej.

Michael přikyvuje, protože má pocit, že se ho máma na něco ptá. Přikyvuje tak dlouho, jako kdyby měl místo krku pérko.

„Michaele?“

Na chvíli má taky pocit, že musí mít něco z toho svinstva, které mu stéká po hlavě, i na rukách. Něco jako… krev?

Ale kde by se tady vzala krev?

Šum pomalu zmizí, Michael zamrká a sáhne pro příbor. „Znám ho, chodí o rok níž,“ pronese dutě. „Ale nikdy jsme spolu moc nemluvili.“ Zkusí pokrčit rameny (a zvedá je nesmyslně dlouho).

„Neměla jsem to vytahovat, ne teď,“ řekne máma omluvně. Natáhne se přes stůl a pohladí ho po hřbetu ruky. Ale upřímně, i kdyby mu do ní bodla vidličku, nic by necítil. „Promiň, netušila jsem, že tě to tak vezme. Mnou už prostě jen tak něco neotřese, po tom, co jsem viděla. A takové věci se prostě někdy stávají, i u mladých lidí. Když to čekáš nejméně. No nic.“

Atmosféra u stolu je jiná. Táta krájí knedlíček a snaží se zakrýt podráždění nad tím, že máma už zase vytahuje práci. Jako kdyby zvala pacienty k nim domů. No a máma, ta pořád zírá na Michaela.

„Co je?“ zeptá se Michael. „Bude v pořádku?“

On přece Garretovi nic neudělal! Nic neudělal?

Vzpomene si, jak ho držel, když mu Pinky psal na předloktí: Jsem Michaelův.

Máma sáhne pro skleničku s vínem. „Prodělal zástavu srdce. Museli ho oživovat, ztratil hodně krve…“

„Tak ale bude v pořádku, ne? To mi kurva nemůžeš odpovědět normálně?!“

Máma si vymění pohled s tátou. „Je mimo ohrožení. Zvládne to, alespoň po fyzické stránce… Michaele, já chápu, že tě to vzalo. Tohle je něco, co člověk prostě nečeká. Ale nikdy nevíš, jaké má dotyčný problémy doma, jestli je nešťastně zamilovaný…“ Vzdychne. „Vyprošuju si, abys ještě někdy použil výraz kurva, když mluvíš se mnou.“

Michael vydechne a opře se, trochu přitom sjede na židli. Unavenější než kdy dřív. „Promiň.“

„Takže, knedlíček gyoza,“ začne táta nahlas. „Zajímá vás, jak jsem potkal takovou milou starou dámu, která se rozdělila o tajnou přísadu? I když teda nevím, jestli tajnou, když se rozdělila zrovna se mnou. Hm. Teď, když nad tím tak přemýšlím, mohla ji vykládat na potkání…“

Máma se na něj vděčně usměje.

Michaelovi je nějaká přísada u prdele. Ty knedlíčky stejně neplánuje dojídat. Vlastně se z nich právě stalo jedno z nejodpornějších jídel, jaká kdy jedl. Ze všeho nejradši by odešel, zdekoval se. Vzal motorku a odjel, protože navzdory únavě nemá na spánek ani pomyšlení.

Možná by si měl nejdřív ze všeho umýt ruce a obličej.

Nějakou dobu jenom poslouchá, jak se máma směje tátově vyprávění. Co by asi tak řekla, kdyby věděla, že se Gabriel Garret kvůli Michaelovi pochcal?

A teď leží na jipce. Pokus o sebevraždu.

To vědomí přijde zničehonic a způsobí, že se Michaelovi obrátí žaludek. Jedna jediná myšlenka, která se prorve přes všechny ostatní, projede jím jako nůž máslem…

Je to moje vina!

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥