Szabi

Štěrk a kamínky skřípou pod koly, když zastaví. Stáhne helmu a dopřeje si hluboký nádech. Tady vzduch nevoní po květinách jako tam nahoře, nedaleko vyhlídky. Naopak, je v něm něco… Taková divná pachuť. Ale možná za to může ten pitomý knedlíček gyoza.

Otevře garážová vrata a čidlo, které reaguje na pohyb, okamžitě ozáří jeho bledý obličej. Doveze motorku dovnitř, nechá ji stát vedle Porsche a chvíli zírá před sebe, než znovu vyjde ven a vrata zavře. Svět se ponoří do tmy.

Mine vchodové dveře a rozejde se dál do zahrady. Hraje si s klíči a jeden z nich nevědomky zarývá do dlaně.

Z nějakého důvodu se mu nechce chodit domů. Rodiče jsou určitě ještě vzhůru, koukají na televizi, nebo dopíjí víno a jedí olivy, zatímco táta vypráví jednu ze svých historek. Určitě by se Michaela ptali, proč tak rychle vypadnul. A máma by se zajímala, jestli se to týká toho, o čem mluvili během večeře. Znovu by se omlouvala, že vytáhla téma sebevraždy, a to by Michaela akorát vytočilo.

Projde kolem bazénu, který je zpola zakrytý plachtou. Není to tak dávno, co do něj spadnul, když byl ožralý, a vlastně to nebylo zas tak zábavné, jak později vykládal, protože si přitom ukrutně nalokal a taky spolkl vodoměrku.

Zahradu zpola osvětlují lampy z ulice, ale jejich světlo nedosáhne všude. Obrysy tátovy boudy na nářadí nejdou v té tmě skoro rozeznat.

Táta mívá čas od času takové nápady, že skončí s prací a začne dělat něco jiného, něco, co vždycky chtěl (aniž by tušil, co to vlastně je). Většinou nejde o nic extrémního a velkou roli v tom hraje zahradničení. Naposledy chtěl pěstovat bonsaje. Ale strach z neznáma ho vždycky vrátí zpátky na zem, nebo spíš nad zem, do jednoho z letadel, které míří do nějaké cizokrajné země, kde se koná obchodní jednání. Táta je CEO velké firmy. A o bonsaje se teď stará zahradník.

Michael dojde k altánu a pod botami mu zašustí suché listí, které sem zavál vítr. Uvnitř je stůl, lavice a židle. V koutě postává velký gril, který už dlouho nikdo nepoužil. Naposledy někdy v červnu, když Michael svolil, že tady kluci můžou uspořádat grilovačku. Bez mrknutí oka zaplatil veškeré jídlo i alkohol, ale akce byla samozřejmě bez přespání.

Na stole je lahev finské vodky, kterou vypili před pár dny, než se vydali na párty. Na tu párty, kde byl čistě náhodou i… Skoro každý, ačkoli se původně zdálo, že je jenom pro zvané.

Michael pro tu lahev sáhne, roztočí ji a čeká, jestli hrdlo ukáže na něj. Ale lahev se skutálí někam pod lavici a zmizí ve tmě. Tam pro ni Michael rozhodně sahat nebude. Radši se opře a nohy natáhne na stůl. Z podrážek mu opadává zaschlé bláto.

Vlastně nemá nejmenší tušení, co by měl cítit. Ani o tom nechce nijak zvlášť přemýšlet. Ale jedna věc je tak strašně výrazná, že před tím nejspíš není možné utéct. A teď, když zastavil, po tom svém šíleném výletu, kdy to vytáhnul na takovou rychlost, až motorka začínala protestovat (a stejně tak jeho pud sebezáchovy, který připomínal, že je tohle dobrý způsob, jak si urvat hlavu o svodidla), tak teď, když zastavil… Všechno se mu z nějakého důvodu vrací.

Garretův výraz, když vyběhl ze spižírny a prudce do Michaela vrazil. Když mu řekl, že ho nenávidí. A na tom vlastně nebylo nic překvapivého, člověk řekne spoustu věcí, jakmile je hysterický, akorát to působilo strašně vážně. Naléhavě. Jako kdyby tu nenávist vlastně už nemohl snést.

A ještě ten den došel domů a zkusil se…

Podřezat?

Michael z kapsy vytáhne mobil a roztočí ho úplně stejně jako předtím lahev, akorát to samozřejmě nemá žádný efekt. Tedy krom toho, že se mobil nerozfláká o zem, ani nezmizí někde v listí. Prostě zastaví na místě. Tak ho Michael roztočí znovu.

Vlastně nemá sebemenší tušení, proč mu to máma vůbec říkala, a je kvůli tomu nasraný. Kdyby to nevěděl, nemusel by si o tom nic myslet, bylo by mu to volné, dny by dál plynuly, jeden za druhým.

Časem by se sžil s myšlenkou, že Garret přestoupil na jinou školu, a Roger by o něm přestal mlet.

Znovu mobil roztočí a pak dlouho zírá na jeho tmavý displej, jako kdyby čekal, že mu každou chvíli někdo zavolá, aby se doptal, co se stalo na párty a do jaké míry to s ním souviselo. Na což by samozřejmě neměl žádnou odpověď. Je to jenom pocit.

Že to je jeho vina.

Kdyby chtěl být fér, musel by přiznat, že to Garretovi nikdy kdovíjak nezjednodušoval. Na druhou stranu ale, co když měla máma pravdu? Garret mohl mít spoustu problémů doma. Třeba ho rodiče třískali hlava nehlava, nebo se zamiloval do nějaké spolužačky, která ho dost hnusně odpálkovala, když se před ní vysvlékl, nebo z něčeho propadal, třeba z tělocviku, nebo zavřeli jednu z těch restaurací, které měl vyfocené v galerii… Ale ne, Michael cítí, že by to asi neměl zlehčovat.

Je podivně napjatý v ramenou. Schoulený ve svém černém bomberu.

Znovu sáhne pro mobil a otevře kontakty. Postupně se dobere k jednomu konkrétnímu jménu, které celkem impulzivně vytočí.

Netrvá to ani tři zazvonění, když se ozve Pinkyho rozespalé: „Michaele?“

Michael má šanci předstírat, že mu zavolal omylem. Chvíli o tom vážně přemýšlí a mlčí, dává si na čas.

Jestli s ním má ale někdo trpělivost, tak je to Pinky. Ten čeká dlouho, než promluví. „Je všechno v pohodě?“

„Jo, čau,“ řekne Michael konečně. Usilovně přemýšlí, na co se chtěl vlastně zeptat. Přitom jde jenom o to přiznat si to. Nehtem mimoděk rýpe do stolu, než unaveně vydechne. „Hele, jen jsem si vzpomněl, jak jsme se dneska bavili o té akci.“

„O jaký akci?“

„O párty. Tys říkal, že jsme to možná trochu přehnali. Jestli už to nebylo trochu moc. Už si to přesně nepamatuju, ale zajímalo mě,“ zvolí co nejklidnější tón, jako kdyby prostě úplně normálně navázali na předchozí konverzaci, „jestli si to vážně myslíš.“

Na druhé straně je ticho, takže Michael rychle dodá: „Ne že by o něco šlo, prostě mě to tak napadlo. Vrátil se táta a teď to nejspíš s mámou dělají jako králíci, však víš, a já nemůžu spát, čumím na telku… Čuměl jsem na telku a teď jsem venku.“

„Jo,“ odpoví Pinky a nejdřív se zdá, že reaguje na poslední větu, jenomže pak dodá: „Fakt mi to tak přišlo. Ale nevím, nebyl jsem tam celou dobu, hrál jsem beerpong se Zachem. Kreslil jsem koťátko jedný holce.“ Zní pobaveně, ale hned zase zvážní. „Myslím, že to možná mohlo být trochu ponižující? Přes čáru?“

„To se mě ptáš?“

„Ne-e. Jen nechci, aby ses kvůli tomu nasral. Vím, žes to tak nebral. Třeba vážně o nic nešlo. Jen jsem měl pocit, když Garret odcházel… Málem do mě vrazil, jako kdyby mě neviděl, chápeš? Přišel mi fakt mimo. Ale možná za to mohl ten chlast.“

Někde v dálce projede auto, na okamžik je slyšet taneční hudba. Michael se za tím zvukem otočí.

„Jsi tam ještě?“ zeptá se Pinky.

„Jasně, sorry. Asi máš pravdu, mohl za to ten chlast. Jdi zase spát, nebo honit, nebo kreslit, nebo cos vlastně dělal. Já už budu muset stejně jít, chci si ještě pustit nějakej seriál. A Pinky, nebudeš říkat klukům, že jsem ti volal.“ V té prosbě nakonec převáží rozkaz, ale Pinky na to stejně reaguje slovy: „Bez obav.“

„Já nemám obavy,“ odpoví Michael automaticky.

„Kámo… Dobře.“

Michael hovor ukončí, pevně mobil sevře a několikrát jím silně praští do stolu. „Do prdele!“

Spolu s tím mu taky dojde, že má vlastně uložené Garretovo číslo, takže by mu mohl zavolat a zeptat se. Tedy pokud je Garret při vědomí.

Na tohle se vlastně mámy nezeptal, jestli třeba není v kómatu, nebo tak strašně v prdeli, že bude trvat, než se probere. Třeba skočil pod vlak a přišel o ruce i nohy, při tom člověk přece taky ztratí hodně krve. A až se vrátí do školy, bude jen torzo a hlas, ale to postačí, aby řekl úplně všem, že to byla Michaelova vina. Jako kdyby ho snad strčil.

Michael začne bezmyšlenkovitě poklepávat nohou.

Ježišikriste, chtěl by mu tolik zavolat a zeptat se! Jenom pro jistotu, aby měl klid, aby sám sebe od toho svinstva očistil…

Jenomže jak by ta otázka zněla?

Ahoj, nezkusil ses náhodou zabít kvůli mně?

***

Vytahuje učebnice ze skříňky, ale nějak během toho zapomene, na jakou hodinu se vlastně chystal. Je to moment prozření uprostřed prázdné chodby, kdy si uvědomí, že je ve škole. Nojo, ve škole! Ale spal jenom dvě hodiny, takže není divu, že na to zapomněl. Hlava ho bolí jako střep a spolu s tím zívá na celé kolo.

„Zdá se mi to, nebo dneska vstával levou nohou napřed?“ pronese Roger s pohledem upřeným na Michaelova záda a ani se nesnaží tlumit hlas. „Nebo možná vstával tou prostřední napřed. Chápete, ne? Jakože šulinem.“

„Jen jsem se moc nevyspal.“ Michael zabouchne skříňku a pohlédne na učebnici biologie, kterou z té hromádky vydoloval. A vůbec si není jistý svým výběrem, takže ji hodí do batohu, aby se vyhnul případným otázkám nebo vtípkům ohledně toho, jak moc je mimo. „A můj šulin je v pohodě.“

Kluky tím rozesměje, aspoň Zacha a Rogera. Pinky se tváří trochu zkoumavě.

Michael pevně semkne rty k sobě. Štve ho, že včera Pinkymu volal. Protože když se teď rozkřikne, že se Garret pokusil zabít, bude to, jako kdyby na sebe přidělal šipku. Jako kdyby tím nočním telefonátem Pinkymu v podstatě řekl: „Hádej, kvůli komu to Garret udělal! Můžeš hádat třikrát. A víš co? Vždycky to budu já.“

Radši se otočí k Zachovi a pronese: „Měli jsme nějaký úkoly?“

„Ne, jen se naučit na písemku. Trávící soustava savců.“

Pinky zacvaká tužkou.

„Asi blbej den,“ pokračuje Roger s pohledem upřeným na Michaela. „Co myslíte, že by ho potěšilo? Sex? Orál?“

„Možná těstoviny,“ navrhne Zach nesměle.

„No tak, Michaele, usměj se. Běžte někdo sehnat Garreta, aby ho rozveselil.“

„Drž kurva hubu!“ vyjede Michael. „Ne každej je na ty tvoje debilní vtipy zvědavej.“

Ze všeho nejradši by těmi dvířky praštil znovu, tentokrát mnohem silněji, ale svoje možnosti už vyčerpal. Tak alespoň zakroutí hlavou a rozejde se pryč. Dneska na ně vážně nemá náladu, na nikoho z nich. Klidně by je všechny poslal do prdele. Protože ta vina, kterou cítí, není dělitelná, nemůže jim jen tak kus dát, aby se s tím poprali. Patří jenom jemu.

Mohl se ji v noci snažit tolikrát setřást, když zuřivě mlátil do polštáře a schovával obličej do dlaní, ale zůstala s ním. Byla tam, když se vzbudil.

„Pane Cassidy, můžete na okamžik, prosím?“

Automaticky se otočí a krev mu zamrzne v žilách. Za ním stojí sekretářka, upjatá nerudná bába s nohama dvacítky. Tyhle nohy byly každopádně předmětem několika spekulací. Michael na ně kouká, ale doopravdy je nevnímá, a tím spíš je mu jedno, jestli to z jeho strany působí třeba nějak vulgárně.

Povytáhne si popruhy batohu.

„Pane Cassidy, pan ředitel by s vámi rád mluvil.“

Přijdou i kluci. Roger, Pinky a Zach. Zůstanou stát opodál a trochu se pochechtávají, protože jsou nejspíš toho názoru, že to je jeden z Michaelových vtipů, neodpovídat. Že se každou chvíli rozesměje, nebo odpoví něco legračního, čemu se budou moct zasmát společně.

Jenomže tady jde o něco úplně jiného.

Michael nehnutě zírá na skupinku studentů a na okamžik mu připadá, že má jeden z nich hnědé vlasy a zelené oči. Což přece, čistě teoreticky… Ale pak se kluk otočí a Michael vidí, že nemá s Garretem vůbec nic společného. Nanejvýš podobnou mikinu.

„Pane Cassidy!“ štěkne sekretářka netrpělivě.

„Jo, jistě,“ přikývne Michael konečně a pohne se z místa. Dokonce se mu povede vyloudit jeden ze svých úsměvů, a když se rozejde za sekretářkou chodbou, ukáže klukům zdvižený palec. Nesmí dopustit, aby to mezi nimi bylo nějak divné. Protože všechno je v pořádku. Michael je v pořádku. A rozhodně se kvůli němu nikdo nezabil.

Možná by to takhle mohl napálit řediteli, nějakou super historku o tom, že je v tom nevinně. Neexistují žádní svědci, kteří by mohli dosvědčit, že se Garret kvůli Michaelovi pochcal. Ti, kteří to viděli, jsou ve skutečnosti nedůvěryhodní. Všichni chlastali.

Opravdu usilovně se snaží zůstat v klidu.

Je to moje vina. Garret se určitě probral a řekl jim, že je to moje vina. Jsem v hajzlu.

Jsem Michaelův.

Michael si mimoděk zaryje nehty do dlaně. Jak mohl zapomenout na něco tak zásadního? Ten pitomý idiotský nápis na Garretově ruce, který šel špatně vydrhnout. Totiž, možná si Garret zkoušel ten nápis vyříznout a oni mysleli, že se chtěl zabít. Tak to nejspíš bude. A když ho potom doktoři zalátovali, viděli tam Michaelovo jméno. Viděli, že je Garret jeho.

Sekretářka otevře dveře od ředitelny a nechá Michaela vejít. Dokonce za ním i zavře (a Michael je rád, protože se mu brutálně potí dlaně). Nervozitu vzápětí částečně nahradí překvapení, když si uvědomí, že je v ředitelně sám. Žádní policisté, ani Garretovi rodiče, kteří by na něj okamžitě začali ječet.

„Dobrý den,“ promluví Michael neutrálně. Navenek působí docela klidně.

Ředitel sedí za stolem a pročítá nějaké papíry. Když Michael vejde dovnitř, pohlédne na něj zpod huňatého obočí a v jeho pohledu není nic vřelého. Je to ale jenom jedna vteřina, než se zničehonic usměje a vstane. „Papírování. Postrach administrativní práce. Ale co vám budu vykládat, každá práce má svá úskalí…“ Sáhne pro Michaelovu zpocenou ruku a pevně ji stiskne. „Jak se má váš dědeček?“

Michael se naučeně usměje. „Dobře. Chodíme spolu do divadla.“ Stres z něj trochu opadává, jelikož ředitel není žádný extra myslitel, aby na něj hrál nějakou psychologickou hru, v jejímž závěru by se vytasil s Garretem. Michael to ví, protože už se v minulosti ze spousty věcí vykecal. Vytáhl z průšvihu Pinkyho za obrázky na záchodech, omluvil Rogera, který srazil během náboru nových hráčů Garreta jako kuželku…

„Tak mu vyřiďte moje pozdravy. Ať se někdy zastaví, rád bych s ním pohovořil. Moudrý člověk, moudrý, jen co je pravda.“ Ředitel vrhne rychlý pohled k papírům, které pročítal, a spolu s tím si nejspíš vzpomene na důvod, proč Michaela zavolal. Jeho tvář se znovu rozjasní. „Snad nevadí, že jsem si vás pozval před hodinou, pane Cassidy? Mám trochu napilno a odpoledne mě čekají různé pochůzky, tak jsem to chtěl vyřídit co nejdřív. Vy byste totiž sám nepřišel, nemám pravdu? Do ředitelny se nikomu nechce.“ Tomu se nahlas zasměje, takže se zasměje i Michael. „A já bych to tu měl další rok. Taky bych to mohl dát někomu jinému, víte!“ Šibalsky na Michaela mrkne, jakože tuhle výhrůžku rozhodně nemyslí vážně a něco sebere z poličky. „Tady, prosím. Ještě jednou gratuluji.“

Michael sevře v dlani studenou sošku, která vypadá, že je tvořená z písmen. Je na ní název školy a největší prostor zabírá nápis „student roku“.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥