6 NATHANIEL

6 NATHANIEL

duben


Zakopnu a málem sletím na zem. Naštěstí to na poslední chvíli vyrovnám. Připadá mi legrační, že jsem relativně v pohodě došel domů, našel správný vchod, ale teď nedokážu vyjít schody. Možná sebou přece jen praštím a zůstanu rozpláclý na zemi. Budu se tu válet, dokud mě nenajde sousedka, co mě vyloženě nesnáší, a nezavolá policajty.

Nebo do mě nekopne nebo mi na hlavu nevylije ledovou vodu.

Fakt nevím, co by udělala, protože jsem s ní za tu dobu mluvil asi jen dvakrát a z toho na mě jednou štěkala, jestli musím rozkopávat bláto po chodbě. A já na ni upřeně koukal, trochu mi připadalo, že mluví zvláštní nasírací a pištivou řečí, které nerozumím, než jsem nakonec kus bláta zvedl a odnesl.

Ani netuším, jestli to byl můj kus bláta.

Při druhém rozhovoru mi oznámila, že někdo z chodby ukradl kytky.

Nezeptal jsem se, jestli tím naznačuje, že ve volnu nemám co dělat a prostě kradu kytky hodným sousedům, jen jsem pokrčil rameny a odešel, zatímco ona pořád něco pištěla.

Nechápu, proč nad tím přemýšlím zrovna teď, ale rozhodně je to natolik zajímavá úvaha, že mi zabere hromadu času. Takovou, až mi na chladném schodišti začne být zima. A tak se zase rozejdu, pomalu se šinu do patra, míjím další a další dveře, až konečně dojdu k těm správným. Následujících pět minut se bavím lovením klíčů a zasouváním toho správného do zámku.

Jsem naprosto nesmyslně nadranej, ale ten chlápek mě zval na jednoho panáka za druhým, což prostě nešlo odmítnout. Jo, nejspíš si mě pak chtěl odvést do auta, pár lidí mě před ním varovalo, ale já byl v klidu, věděl jsem, že vydržím víc než on, že jen tak neodpadnu, a tak jsem s ním nezřízeně flirtoval a pak ho nechal vyspávat v boxu a šel domů.

Noční vzduch mi trochu rozjasnil myšlení, ale tělo je furt mimo, takže se nějak nemůžeme sehrát. Já mu řeknu, aby udělalo krok, a ono velice hloupě zakopne. Nebo chci, aby stálo rovně, a najednou se opírám o zeď a cítím, jak kloužu dozadu.

Nakonec se mi ale přece jen podaří dostat domů. Do bytu, kde to vždycky smrdí kouřem a trávou a kde nikdy není klid. Ani teď. Když se mi totiž podaří došourat do obýváku, během cesty zvládnu zahodit boty i bundu, najdu Johnnyho, jak kouká na porno. Kouří přitom cigaretu, popel odklepává do skleničky a má trochu nepřítomný výraz.

Dokonce ani nemasturbuje, prostě tam jen sedí a zírá před sebe.

Poznám, že je mimo. Nejspíš teď vibruje na jiných frekvencích, jak s radostí říká rauši.

„Ahoj,“ řeknu a chci velmi sebejistým krokem projít kolem do pokoje. Jenže narazím do křesla a div ho nepřeklopím, což Johnnyho děsně rozesměje.

Poklepe na místo vedle sebe.

Takže zase tak mimo není.

A já poslušně jdu, protože jsem už deset dní ve skluzu s nájmem. V tomhle ohledu si asi nemůžu moc vyskakovat.

Sotva dosednu, přehodí mi ruku kolem ramen a usměje se. „Je dobře, že seš tady. Chceš něco?“ Ukáže na stůl, kde leží talíř s nedojedenými hranolky a zbytek piva. Ale vím, že o jídle nemluví. Bydlet s Johnnym je občas peklo. Když má blbý trip, když má blbou náladu, když ho někdo nasere, když má pocit, že může všechno, když ví, že mě má v hrsti… Ale někdy je fajn bydlet s dealerem, co má pro mě slabost a nevadí mu, když občas nestíhám platit.

Někdy je fajn, když ukáže na stůl a řekne, abych si cokoli vzal.

To mu pak klidně odpustím, že mi dneska ráno vrazil takovou facku, až se mi na okamžik zatmělo před očima.

Nakonec vyberu injekci. Vím, že bych neměl. Vím, že je to jen další špatné rozhodnutí v řadě. Tisíckrát jsem se zařekl, že do toho nesmím spadnout, že tohle není sranda, jenže… Ta bolest je občas nepředstavitelná a Johnny si už rozepíná kalhoty, takže jak bych to měl zvládnout bez toho?

Když vím, že mi to přinese klid a otupělost, což je v tomhle světě ten vůbec nejlepší pocit…

Moje mysl už je prakticky střízlivá, ale tělo ještě ne. A tak mi chvíli trvá zvednout ruku a položit ji Johnnymu na péro.

„Máš štěstí, že mám dneska dobrou náladu,“ vydechne a trochu se posune do lehu. Zakloní hlavu a opře ji o opěrku gauče. „Ale už to trvá moc dlouho, Nate. Chci tě šukat, chápeš? Snažím se na tebe brát ohledy, ale věděls, jak to bude fungovat, když ses sem stěhoval. Tohle honění je fajn, ale potřebuju od tebe víc.“

Zpod poloviny zavřených víček mě otráveně pozoruje, a tak přikývnu.

„Promiň,“ řeknu to jediné, co mě napadne.

„No jo furt,“ zamručí a zavře oči úplně.

Celou dobu, co mu honím, říká úplně debilní oplzlosti, ale já je vůbec nevnímám.

Začíná mi být mnohem líp. Svět se krásně uklidňuje, utichá a slábne.

V jednu chvíli se přistihnu, jak se úplně nesmyslně usmívám.

***

Za pár dní se všechno posere. Možná nečekaně, možná jsem ale ani nic jiného čekat neměl.

„Dnes ne!“ zařvu zpola naštvaně a zpola hystericky. „Dnes kurva ne!“ Vběhnu do pokoje a zabouchnu dveře, a protože nemají zámek, opřu se o ně a zkusím je za každou cenu udržet. Jenže Johnny nemá zrovna dobrou náladu a nejspíš jsem ho právě příšerně vytočil. Mluvit s ním sprostě je tak trochu o hubu. Navíc je o deset let starší, větší, silnější… Prostě má všechny předpoklady mě naprosto na pohodu sejmout, takže dává smysl, že se mu po krátké přetahované podaří dostat do mého pokoje.

„Dnes ne,“ řeknu znovu tvrdohlavě.

Už teď vím, že to byla chyba. Že když jsem odešel do sprchy a zapomněl si čisté tričko, měl jsem se pro něj vrátit a nepochodovat po bytě s nahým hrudníkem. A když už jsem v kuchyni narazil na Johnnyho a jeho dva kámoše, měl jsem raději utéct ven, klidně i bez bot a trička, než do pokoje, kde jsem teď v pasti.

Do háje.

Ale zrovna dneska ne, prosím, jen ne dneska.

„Vstaň, do prdele,“ zařve Johnny a v očích nemá nic ze své blahosklonnosti, která se u něj objevuje v dobré dny. Teď je to jen opilý zhulený netvor, co se nejednou bavil mým strachem.

Vyděšeně zamrkám. Ani jsem si neuvědomil, že jsem spadl na zadek. A tak vstanu.

Pořád na sobě nemám tričko a ve dveřích stojí oba Johnnyho kamarádi. Vím, že ani jeden z nich s klukama nepíchá, ale vsadím se, že kdyby na to přišlo, zrak by určitě neodvrátili.

Cítím, jak se mi do očí hrnou slzy. Jak nezastavitelná potopa.

Kluci nebrečí.

Vážně? I když je to dneska rok a já jsem totálně v hajzlu? Ani tehdy nebrečí?!

„Už mě to nebaví. Jasný? Takže si sundej kalhoty a lehni na postel, nebo kurva táhni z bytu. Nemám s tím problém. Dalšího fracka, se kterým nebudou takový podělaný problémy, určitě najdu. Zase tak výjimečnej nejseš.“

„Já vím,“ přikývnu. „Johnny, omlouvám se. Dobře? Jen prostě… Dneska je to rok, co máma umřela, a nejsem… Prosím, omlouvám se, promiň.“ Tím pádem nakonec řvu jako malé děcko, hystericky a nezřízeně. Teče mi sopel a skoro nic nevidím. A znovu sedím na zemi, takže jsem se asi sesunul na podlahu jako pytel brambor.

Jenže Johnnyho tohle ani trochu neobměkčí.

„Seru na tvoje kecy. To je furt něco. Myslíš, že máš na hovno život? Všichni máme na hovno život, no a co. Ale já už s tebou fakt nemám trpělivost. Buď se teď a tady vysvlečeš a necháš nás tě ošukat a říkám ti, že se budeš kurevsky snažit, nebo vypadni.“

Pláč velmi rychle ustane, protože teď nemám čas panikařit. Musím rozhodnout.

I když je to z mého pohledu dost nemožné rozhodnutí.

Přece…

Před rokem jsem seděl v nemocnici a držel mámu za ruku.

Možná bych kterýkoli jiný den vybral jinak, včera, zítra a každý následující den, jenže dnes prostě ne. Dnes mám dojem, že je máma všude. Vidím ji a slyším ve všem, takže jestli existuje chvíle, okamžik, vteřina, kdy se nezlomím, kdy chci a potřebuju za každou cenu bojovat… Je to přesně tahle chvíle, tenhle okamžik a tahle vteřina.

Odhodlaně vstanu. „Fajn, v tom případě odcházím,“ řeknu pevným hlasem.

Johnnyho tím nepřekvapím, ale rozhodně působí pobaveně. „Jak myslíš. Seber si věci a padej.“

V rychlosti naházím to nejnutnější do batohu, zatímco Johnny mě upřeně pozoruje. Pořád na sobě nemám tričko a jeho pohled mi sklouzne po zádech a zadku pokaždé, když se pro něco sehnu.

A pak najednou stojím na chodbě a Johnny drží dveře, aby je za mnou mohl zabouchnout. Krutě se usměje. Anebo se usměje úplně normálně a mně to jen kruté přijde. „Kdybys chtěl, Nate, můžeš se kdykoli vrátit. Ale tentokrát už vlastní pokoj nedostaneš. Budeš spát u mě v posteli.“

***

Říkal jsem, že na ty peníze nesáhnu, protože jsem je schovával pro případ největší nouze, ale teď u sebe jiné nemám. A jedno pivo zas není takový zásah do úspor, abych z toho musel dělat vědu. Rozhodně to bude vypadat líp, než kdybych celou noc seděl na baru a nic nechtěl. Takhle mě aspoň nevyhodí a já mezitím přijdu s geniálním řešením, co dál.

Nejprve přežiju dnešní noc.

Zítra zajdu do antikvariátu a vyprosím si víc směn. A taky se zkusím zeptat, jestli bych pár nocí nemohl přespávat vzadu mezi zaprášenými krabicemi.

Krok za krokem.

Chtěl jsem si nechat pivo na celou noc, postupně usrkávat, neustále ho svírat v ruce jako záchranné lano, něco, co mě může udržet nad vodou. Jenže mám žízeň, jenže před sebou neustále vidím Johnnyho pohledy, jenže cítím zaschlé slzy na tvářích, jenže nad tím moc nepřemýšlím a pivo do sebe kopnu na ex.

A držet se celou noc prázdné flašky je patetické i na mě, takže objednám druhé. A říkám si, že je to v pořádku. Objednat si dvě piva není nic, za co bych se měl stydět. Neznamená to, že utrácím úspory, které jsem schovával pro nejvypjatější situace. Neznamená to, že jsem všechno posral. Že jsem v prdeli, v nemožné situaci, že jsem rozhodl špatně a měl se raději nechat ošukat.

Dvě piva nic neznamenají.

Jenže pak si mě všimne starší, celkem dobře vypadající muž v elegantním saku a během minuty přede mnou leží panák tequily. Což mě vede k myšlence, že když mám před sebou tequilu, nemusím zbytek noci cucat zvětralé pivo a v rychlosti ho vypiju.

Muž se představí jako Sal. Není jako ostatní chlapi, co na mě čumí, nepůsobí oplzle ani úchylně a mně velmi rychle dojde, že mu vůbec nejde o sex. Nejspíš ani není na kluky. Prostě jen slyšel, že bych mu mohl pomoct sehnat fet.

Už v tuhle chvíli bych ho měl poslat pryč. Poděkovat za tequilu a nechat ho jít. Jenže on objedná druhou a zničehonic vypráví, že je na pracovní cestě, že má manželku a dceru a že tahle jeho malá noční dobrodružství, když je mimo domov, jsou jediné chvíle, kdy dokáže úplně vypnout.

Drtí ho stres.

Já odpovím, že mě drtí vzpomínky.

A pak mu pomůžu sehnat fet. Ne proto, že by byl extra milý a já chtěl udělat něco hezkého, ne proto, že bych snad myslel, že když ho přivedu k Johnnymu, Johnny se nade mnou slituje a vezme mě zpátky, ale protože vycítím příležitost. Ten chlap si chce jen užít, má peníze a může jich utratit hromadu. Takovým lidem nedělá problém se dělit. Možná bude za společnost i rád.

Takže s ním nasednu do auta, takže ho vezmu za Johnnym, takže mu poradím, co koupit, a následně s ním jedu daleko za město, kde se oba společně několikrát sjedeme. A je to jedna z těch nocí, kdy je všechno v pohodě a já se cítím skvěle.

„Cítíš to?“ zeptám se ho.

„Co přesně?“ chce vědět.

„Nevím, ten pocit. Nikdy ho nedokážu popsat, ale je to, jako když strašně dlouho zadržuješ dech a víš, že se udusíš, že umřeš, i když s tím ještě nejsi srovnaný, ale pak se nadechneš, úplně z plných plic, a je to ten nejčerstvější vzduch, jaký sis ani nedovedl představit. A najednou nejenže neumíráš, ale rovnou žiješ. Po hrozně dlouhé době, kdy sis myslel, že už to ani není možné. Žiješ a hlavně chceš žít. Chápeš, proč tady jsi a co máš udělat. Všechno dává smysl.“

Sal vypadá, že tomu opravdu rozumí. Vidím mu to na očích.

Byl jsem pitomec, když jsem se bál budoucnosti. Nebyl důvod, poradím si. Mám tolik nápadů a inspirace, že bych ji mohl prodávat po hrstech.

A sotva se v dálce objeví černý mrak, záblesk něčeho horšího, stačí se znovu sjet.

Někdy nad ránem, když obzor protnou první paprsky, jedeme zpátky k Johnnymu. Ale protože Johnnyho už nechci potkat, rozhodnu se počkat v autě a Sal jde sám. Když se vrátí, má radost, protože podle svých slov udělal koupi století.

Ale spíš je prostě dement.

Řeknu mu pravdu, že tohle má okamžitý nástup, že se bude cítit v rauši jako nikdy, ale je to úplně jiná liga. Po tomhle se strašně špatně vrací zpátky na zem.

Je mu to jedno.

A tak znovu jedeme za město a pomocí zapalovače rozpouštíme krystalky a vdechujeme… život.

Komu záleží na minulosti? Všechny chyby jsou pryč. Nikdy neexistovaly.

Pamatuješ, jak… Ne. Je to pryč. Nejsem ten kluk, co ztratil mámu, nejsem kluk, co prodal sám sebe, co se přiměl dělat věci, které nechtěl, nejsem kluk, který přišel o domov, co neměl kam jít, a tak znovu a znovu dělal špatná rozhodnutí, nejsem kluk, co nemá budoucnost, co nemá nic a nikoho.

Nejsem kluk, ze kterého je mi špatně, když se dívám do zrcadla.

Pamatuješ, jak… Ne, ne a ne. Jsem jen já, teď, tady, tak zatraceně šťastný a bezstarostný, že se snad nikdo na světě nemůže divit, když se rozhodnu toho pocitu držet. Přestože to znamená, že musím padat stále hlouběji.

Sal se mnou zůstane celou noc a následující den, jenže pak na chvíli usne, zatímco já v rauši poslouchám písničky v rádiu, které většinu doby zní, jako kdyby vycházely ze mě, a když se probere, je mu příšerně blbě, postupně střízliví a je mu jasné, že se musí vrátit.

„Vrátit kam?“ chci vědět. Není se kam vrátit. Nemůžeme se vrátit, protože vrátit se znamená přijít o tohle všechno. Vrátit se znamená přiznat si, že jsem všechno posral. Nezvládl jsem to. Opět, zase. Nemůžu se vrátit.

Jenže Sal má spoustu důvodů, proč tohle nechat daleko za sebou. Má manželku, dceru a život.

Poprosím ho, aby mě vyhodil před barem, a když odjíždí, vím, že už ho nikdy neuvidím, což je asi dobře.

Z uspořených peněz oddělím polovinu a nakoupím tolik fetu, aby mi vydržel co nejdéle. A pak ho strašně hloupě a bez rozmyslu všechen vyšňupu na záchodě.

Napadne mě vrátit se za Johnnym a říct mu, že mě může šukat, kdykoliv bude chtít. Je mi to jedno, je mi to do háje úplně u prdele, jen prostě potřebuju, aby mi něco dal. Ale nemůžu pohnout nohama, takže odevzdaně sedím vedle pochcaného záchodu a třesu se, než… je zase dobře.

Úplně kurevsky perfektně.

Rozesměju se, vyskočím na nohy a celou cestu tancuju.

Nikdy jsem si nevšiml, jak jsou i tlumené barvy barevné. Jak pulzují. Jak září. Úplně mi z toho přechází zrak. Obecně… svět je nesmírně fascinující místo. Každá z věcí, na kterou narazím, je něčím neuvěřitelná. Dotýkám se stěny a blažený pocit mnou prochází až do konečků prstů na nohách.

„Nedáš si se mnou panáka?“ řekne někdo.

„Dám,“ řeknu já.

Tancuju a cizí ruce mě hladí po zádech. Zakláním hlavu, protože kousek ode mě visí disko koule a stříbrné odlesky jsou to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Chtěl bych je chytat do dlaně a schovat na později. Jenže o tom to asi je, ne? Že krása existuje v přítomnosti. Nedá se přenést na jindy. Asi proto se jí tak zoufale držím a nechci ji nechat jít.

Pamatuješ, jak… Ano, trochu, vzdáleně. Když si to uvědomím, vyděsí mě to. Znovu najdu dealera a dám mu zbytek toho, co mám. A on se směje, nejspíš už předtím věděl, že se brzo vrátím. Mám to napsané na čele. Že jsem troska, co nedokáže odolat.

Další dny si moc nepamatuju.

Jsou to jen záblesky, krátké ústřižky toho, jak tancuju, jak jsem s partou lidí u někoho doma a popíjím víno, jak mi někdo podává prášek a já ho bez rozmyslu polknu, jak se s někým líbám u baru, jak zvracím do keře, jak mi cizí ruce vykasávají tričko, jak se pořád dokola něčemu směju, jak brečím, jak prosím, aby mi někdo něco prodal, jak dokola opakuju, jako mantru, že peníze brzo seženu, jak mi barman podává batoh, o kterém jsem vůbec nevěděl, že jsem ho ztratil, že jsem ho kdy měl, jak znovu tančím, jak koukám na zem a snažím se pochopit, co se děje… A jak v davu zahlédnu vlka.

Pamatuješ, jak… Pamatuju si všechno a bez ohledu na to, jak strašně moc brečím a trhám si vlasy, nemůžu zapomenout.

Uteču z baru a prvního člověka, kterého potkám, se zeptám, co je za den. A i když na mě kouká, jako bych byl hovno na podrážce, odpoví a pak velmi rychle zmizí.

Šest dní. Byl jsem mimo šest dní.

Děsí mě, že si z toho pamatuju tak málo. Ale mnohem víc mě děsí, že jsem utratil našetřené peníze a nemám kam jít. Už zase. Úplně stejně jako před rokem, kdy jsme s Donem jeli z pohřbu, kdy mi řekl, abych odešel, kdy jsem nenastoupil do neonově zeleného autobusu, kdy jsem myslel, že horší už to být nemůže.

Dost evidentně může. A je.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
ErinSixx
8. 7. 2024 17:37

Kazda zavislost je hrozna ale drogy jsou sileny zlo..Je sileny jak mu dochazi ze to je spatne ale zaroven nic jinyho nema..Ty vnitrni pocity musi byt sileny..Drzim mu palce aby bylo lip..Tezka kapitola tohle ale tusim ze budou tezsi.Dekuji moc za kapitolu.🍵💙