5 ELKAN

5 ELKAN

únor


Procházel jsem zasněženým lesem a kolem se ozývalo křupání sněhu. Světlo měsíce prostupovalo skrze větve stromů a odráželo se od závějí, nebo to byla možná jenom moje představa, protože grafika Until Dawn není zas tak dobrá.

Hororovky nehraju často, mám oblíbenější žánry, ale tahle hra má něco do sebe. Baví mě odlehlost toho místa, kdy může mít každé rozhodnutí vliv na to, co se stane v budoucnu. I naprostá banalita. Jako třeba nechat někoho vejít uprostřed zimy dovnitř, někoho, kdo ve skutečnosti není nezvaný host jako spíš nečekaný.

Myslím, že tu hru brzo dohraju a začnu něco nového, Nathanieli.

Byla to stejná noc jako všechny předchozí, měnil se jenom příběh, který přesahoval do okolního prostoru. A jakmile jsem po tvém odchodu pohlédl vedle sebe, už to nebyl jenom gauč, ale místo, kde jsi spal.

Nevím, proč má něčí přítomnost takový vliv.

Nevím, proč má něčí nepřítomnost takový dopad.

Když jsem ti otevřel dveře, mráz, co se mi zakusoval do chodidel, byl ostřejší než kdykoli předtím. Dokonce mě napadlo, že mráz přišel s tebou, že to ty ho dokážeš tvořit. A pak jsem se podíval ještě jednou a to, co jsem viděl, mě šokovalo. Hodně lidí nosí svoje příběhy všude na těle, nelze je schovat ani pod látkou mikiny, ale ty jich máš tolik. Byl jsi spousta různých stránek různých knih a některé odstavce chyběly, zatímco některé byly napsané tiskacím písmem, až připomínaly názvy kapitol.

Vzal jsem tě dovnitř, protože táta by tě nenechal jenom tak venku. Zmátlo mě, že nedokážu pojmenovat barvu tvých očí a že je to pro mě tak zásadní, až to můj mozek nemohl přejít. V jednom momentu mi připadaly skoro zastřené, nepřirozeně světlé, jako kdyby byly pokryté krustou ledu. Ale pak jsem si uvědomil, že v nich můžu vidět odlesky zelené a modré, celé spektrum barev. Zelenou nejvíc, akorát hodně hluboko. Krajinu ukrytou pod sněhem.

Nebezpečnou, divokou, opuštěnou a nádhernou.

Nemyslel jsem, že přijdeš, ale nemyslel jsem ani, že nepřijdeš. Je to pochopitelné? Představoval jsi pro mě částečné vysvobození od cest, kdy jsem spolu s tátou bloudil po městě a hledal tě. Tím pádem dává smysl, že moje první myšlenka byla: Tak tady jsi.

Já jsem tě našel. Nebo jsi ty našel mě.

Proč to pro mě bylo tak matoucí? A proč ten pocit přetrvával i po tvém odchodu?

Možná v důsledku toho, že se s nikým nestýkám, kromě nucených terapií, mě pak zcela dokáže vyvést z míry, když někdo vstoupí do mého světa.

Reálně neexistoval pádný důvod pro to, abych tátu nevzbudil, a myslím, že to došlo i tobě, ale když už nic, tak ze zkušenosti poznám, jakmile se někdo potřebuje vyspat.

Takže jsem rozhodl za tebe a vzal tě do svojí sluje.

Našlapoval jsi opatrně se zvláštní směsicí obav i rezignace, až jsem měl na okamžik pocit, že tě vedu na místo, odkud už tě nikdy nenechám odejít – a že to víš, uvědomuješ si, jak fatální naše setkání může být. Ale stejně jsi šel. Právě v ten moment mi došlo, co bylo jasné od první chvíle, a tedy že jsi na dně.

Čím víc jsem tě ale pozoroval, napadalo mě, že dobře, sice jsi na dně, nicméně na rozdíl ode mě, který jsem na dně taky byl, a myslel jsem, že to tam velmi dobře znám, ty nejsi uvězněný v malé místnosti, ale zvládl sis vytvořit různé cestičky a zkratky.

Pohyboval ses po tom dně s mnohem větší lehkostí než já. Vytvořil sis skrýše a výklenky, do kterých se dalo schoulit, poskládat do nich hubené tělo.

Víš, tolik dní a hodin jsem v tom sklepě proseděl sám, takže jsem se najednou nedokázal vypořádat s tím, že je tam někdo se mnou. Z nějakého důvodu jsem přemýšlel, kde asi budeš další den, jestli se vrátíš, jestli se za peníze od táty sjedeš a usneš někde na lavičce v parku. Skoro bych řekl, že mi ta… zvědavost? Zájem?, že mi to nedalo spát, ale já bych stejně nespal.

Seděl jsem vedle tebe a tys najednou usnul, jako kdyby tě někdo vypnul. Překvapilo mě to. Nijak jsem tě neznervózňoval?

V té vteřině nepozornosti, kdy jsem k tobě otočil hlavu, jsem zároveň umřel. Nebo teda Jessica umřela (ale já byl v určitou chvíli ona, snažil jsem se dostat pryč z dosahu těch oblud).

Schovával jsem se v ten moment za skálou a musel jsem mít pevné ruce, skoro ani nedýchat – Jessica se třásla, možná tušila, že selžu. Jenomže pak jsem mimoděk pohlédnul na tebe a nejspíš jsem sebou trochu trhnul, takže ta obluda skočila na Jessicu.

Zabila nás. I když jsem se snažil utíkat a nohy se mi bořily do závějí po kotníky, bylo to k ničemu. Krev stříkala na bílý sníh. A smrtí Jessicy hra samozřejmě neskončila, jenom jsem si připadal zvláštně rozmrzele, že skončila její cesta, jen protože mě tak moc zaujalo, když jsi zavřel oči a schoval pod víčky svoji krajinu.

Když ruce sevřené v pěst trochu povolily. A to uvolnění se ti promítlo i do výrazu.

Když lícní kosti přestaly mít tak jasné kontury, jako kdyby je někdo vysekal.

Když jsem si uvědomil, že zatímco pro mě je spánek v noci peklo, tebe konejší.

Mikina i bunda, vůbec všechno oblečení, které jsi měl na sobě, bylo na různých místech potrhané a špinavé, stejně jako tvoje jinak bělostná kůže. Rozhodně jsi potřeboval horkou sprchu. Byl jsi nasáklý pachem všech úryvků a kapitol příběhů, co sis s sebou přinesl, ale překvapivě mi to nevadilo. A stačila jenom chvíle k tomu, abych tvoji přítomnost přijal podobně, jako jsem přijal další kusy nábytku – ne že bys nebyl ničím víc, spíš jsi zcela přirozeně zapadnul do toho, na co jsem byl zvyklý, nijak jsi nevyčuhoval.

Jak jsem hrál a světlo ve hře se měnilo, měnilo se i světlo na tvém obličeji a bledých popraskaných rtech.

Jsi vážně bludička.

Na stole ti pomalu chladlo nesmyslně silné kafe vedle mého bylinkového čaje. Dal jsem si za úkol znovu to neposrat a nenechat zemřít další lidi a po dlouhém bloudění v dolech, kdy jsem našel dost znepokojivé zkazky o tom, co se tady dělo před několika lety, jsem se rozhodl uvařit nový čaj.

Ani ses nepohnul, když jsem vstal a odešel do kuchyně. Nijak jsem nespěchal, přestože mě samozřejmě napadlo, jestli se neprobudíš a nevyužiješ toho, že jsem pryč, aby ses rozeběhl nahoru a začal hulákat na tátu – ta představa mě znepokojila. Ne protože bys tátu vzbudil, ale protože bys pak pravděpodobně odešel. Fetovat do parku, jak mi přehodila moje fantazie. Lidi běžně fetují v parcích, protože obýváky už dávno prodali.

Ale tys za celou dobu nepřišel, a když jsem se vrátil do sklepa, spal jsi v úplně stejné pozici jako předtím, jenom s koleny přitáhnutými blíž k bradě. Něčím jsi mi připomněl polární lišku. Nemám rád bílou barvu, ale k tobě to sedělo.

Nathaniel – liška polární.

Tiše jsem položil hrnek na stůl a vůně bylinek provoněla místnost. Vzal jsem ovladač a znovu jsem hrál, než jsem zaslechl, že se probouzíš, že šustíš, že sbíráš zničené tělo a nutíš ho k tomu, aby vykonalo jeden jediný úkon navíc, možná jsi ho v duchu i prosil. Chvíli jsi nic neřekl, až potom ses zeptal, jestli nepůjdu spát, a to mě vedlo k uvědomění, že vyjít s tebou, když spíš, je mnohem jednodušší, než když jsi vzhůru. Dokonce mě napadlo, že bych ti navrhnul, abys šel zase spát, zčásti se vsáknul do prostoru a nechal mě v té zvláštní melancholické náladě, která čas od času přichází, když se noc mění v ráno.

Nevím, proč jsem ti nakonec řekl, aby sis se mnou zahrál Unravel. Mžoural jsi na obrazovku, jako kdyby se ti celý svět rozpíjel před očima (třeba jsi neviděl moje jizvy, třeba jsi mě neviděl), a byl jsi nervózní, když se ti nedařilo. Ale soustředil ses v ten moment na hru, ne na mě, což bylo uklidňující.

Jakmile se ti povedlo utéct slepici, postřehl jsem u tebe známku radosti. A celá ta představa se mi po tvém odchodu podivně propletla s realitou. Myslel jsem na to, jak ležíš v parku, vydaný napospas slepicím a všem strachům. Ale nemohl jsem si dovolit doufat, že bys třeba neodešel hned a chvíli jsi tam se mnou zůstal. Nemohl jsem… to sám sobě dovolit.

Nechtěl jsem tě nijak soudit, Nathanieli. Třeba to pro tebe bylo podobné jako pro mě, když jsem bral prášky. Nebyl jsem vlastně taky feťák? Akorát s tím rozdílem, že mě v tom podporovali úplně všichni a hlavně doktoři. Ale k té myšlence – možná, že ve chvíli, kdy jsem ráno usínal, se tvoje mysl toulala někde daleko od všeho, akorát nebyl nikdo, kdo by se postaral o tělo.

Vidíš, myslel jsem teda spíš na tvoje tělo než na tebe, aniž by to v sobě ovšem zahrnovalo jakýkoli podtext. Jenom jsem ti chtěl říct – příliš pozdě, už jsi byl dávno pryč – že tělo se snadno zničí.

Je nesmyslně hořlavé, skoro jako svetry z polyesteru.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. A už je tam i celý ELI. ♥

Subscribe
Upozornit na
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
ErinSixx
5. 7. 2024 19:50

Elkane nevim proc a cim ale jsi mi zatim trochu bliz..Ale tesim se jak budem vas pribeh otvirat cim dal vic a dozvime se vse.Jsem rada ze mame moznost sledovat pribeh z obou stran..takovy pribehy ja moc rada.Chci vzdy vedet co se tem.dvoum honi v hlave.
Dekuji moc za kapitolu a samozrejme caj byl🍵💙

Eva
5. 7. 2024 20:21

Děsila jsem se, že o státním svátku nevyjde další díl. Takže moc ,moc děkuju. Tenhle příběh mě dostal už prologem a s každou kapitolou je čím dál lepší. Na rozdíl od ErinSixx já si dávám kafe jako Nathaniel, ale vypiju ho.