Szabi

Ospale sebou trhnu, když zaslechnu Eliho vyděšený hlas. „Nate! Nate, jsi v pořádku?!“

Trvá mi hrozně dlouhou dobu, než se zvládnu pořádně probrat. Myšlenky mám jak z medu, a když se je pokusím chytit, protečou mezi prsty. Že sedím ve vodě, mi dojde přesně ve chvíli, kdy Eli skočí do bazénu a doplave ke mně.

Měl jsem mu říct, ať to nedělá. Kurva, vždyť jsem do něj nablil.

„Nate,“ zopakuje Eli. Jeho pohled je tak bezútěšně vyděšený, že si připadám jako ten nejhorší člověk na světě.

„Omlouvám se. Jsem v pořádku,“ hlesnu a zkusím se usmát, což mi samo sebou vůbec nejde. Jenže nevím, jak jinak tu situaci zlehčit. Možná bych to ani neměl dělat. Možná bych se tomu všemu měl postavit čelem a přijmout následky.

Eli si stoupne mezi moje nohy a obě ruce mi položí na stehna. Jestli mu voda připadá studená, nedá to najevo. „Co se stalo? Je ti zle?“

„Ne, jen…“ Pravdu, Nathanieli, řekni podělanou pravdu. „Trochu jsem se opil. Šéfka má v kanceláři antikvariátu flašky s alkoholem. Jednou jsem se napil, když jsem se necítil nejlíp, a trochu to pomohlo, tak jsem tu flašku ukradl. Měl jsem ji v batohu a vlastně jsem na ni zapomněl. No a když mě vzbudil pitomej sen, myslel jsem, že to pomůže. Akorát jsem nedokázal přestat. A pak jsem měl fakt stupidní nápad.“ Zavrtím hlavou sám nad sebou. Nad tím, že jsem myslel, že by mi právě tohle mohlo dát představu, že rozhoduju o svém těle. „Bože, Eli, mám strach, že mě budeš nenávidět, jenže já prostě nepřemýšlel.“

„To nevadí,“ vydechne Eli a váhavě si mě prohlíží, jako kdyby hledal známky… čehokoli. Což nemůže najít, protože ruku mám schovanou pod vodou. „Zvládneme to spolu, dobře?“

Zamračím se. „To jsou kecy. Jednou klidně může přijít chvíle, kdy to spolu nezvládneme. Třeba zjistíš, že jsou na světě mnohem lepší lidi,“ vyštěknu, jenže místo naštvání mi v hlase převládne smutek. Asi je to tak správně, protože tohle je smutná chvíle.

Vytáhnu ruku a ukážu Elimu to, co z macatého srdíčka zbylo. Tepající příšeru.

Eliho výraz se neuvěřitelně rychle změní a já dostanu strach.

„Prosím, nezlob se. Myslel jsem, že mi to pomůže překonat… jiné věci. Jenže to akorát kurevsky bolí.“

„Ty sis ublížil,“ konstatuje Eli nevěřícně. Vezme mě za poraněnou ruku a chvíli mlčky zírá na můj prostředníček. „Panebože, ty sis spálil prst? Nate…“ Přitáhne si mě blíž, celého, jeho ruce mě pevně obejmou a já málem sjedu ze schůdku. „Co tě to do prdele napadlo? Je to kvůli mně, že jo? Ty seš takovej debil. Proč jsi mě radši nevzbudil? Byl bych tady pro tebe.“

Vlastně na něm nepoznám, jestli se doopravdy zlobí nebo je šokovaný nebo zklamaný nebo všechno dohromady. Nepoznám na něm nic. I když si ho zblízka prohlížím a jeho ruce mě drží kolem pasu. „Protože jsem slíbil, že to bude lepší,“ vysvětlím.

„Ale není. Není to lepší!“ vykřikne nečekaně a jeho stisk zesílí. Když zavře oči a zhluboka se nadechne, pochopím, že se sebou vnitřně hodně bojuje. „Tohle je strašně špatně. Neměls to dělat. Tohle jsem nechtěl.“

Zavrtím hlavou. Tady přece nejde o to, co chtěl nebo nechtěl Eli, ale o to, co chtěl a potřeboval opilý Nate. A je přitom úplně jedno, jestli to teď dává smysl. V ten krátký životní okamžik dávalo. Takže nestálo to nakonec za to?

„Musí to bolet,“ poznamená.

„Bolí to dost,“ přiznám. „Vůbec nechápu, jak jsi toho mohl tolik zvládnout a nezešílet.“

Eliho pohled není nejmilejší ani nejvřelejší, když odvětí: „Na tom teď nezáleží. Řekni mi, co pro tebe můžu udělat. Vezmu tě do kuchyně a ošetřím ti to, dobře?“

Kuchyně je pro mě hodně vzdálené místo. Pro teď existuje jen bazén a možná ani to ne, protože nedohlédnu na druhý okraj. Nejspíš tedy žiju ve světě, kde jsem jen já, Eli a schůdky do vody. Kdybych chtěl, mohl bych se zase ponořit a nechat všechno zmizet.

„Ale mně na tom záleží. Záleží mi na tom, protože jsi dokázal něco, co neumím pochopit. Seš tak strašně silnej. Taky to chci zvládnout.“

Uvědomím si, že to celé možná zní, jako bych chtěl zvládnout onu popáleninu, ale na té mi opravdu vůbec nesejde. Mluvím obecně, mluvím o tom, že se Eli během těch let ani jednou nevzdal, i když možná nežil naplno.

Vím, že na tu bolest nezapomněl. Vím, že zase přijdou chvíle, kdy vybublá na povrch a on bude křičet a vztekat se a nadávat a brečet. A vím, že nás nečeká jenom to dobré. Ale rozhodně v něm vidím neuvěřitelné odhodlání se s tím porvat. Nějak.

Nikdy nepřemýšlel nad sebevraždou?

Jak toho mohl tolik snést? A já nedokážu vůbec nic.

„Tohle není řešení. Nechci znít nechápavě, protože tě svým způsobem chápu, ale…“ odmlčí se, takže neví, jestli má pokračovat.

Chci říct: Neváhej, prostě to vypusť. Což nakonec nemusím, rozkřičí se dřív, než otevřu pusu.

„Ježiši, napadlo tě, že ses mohl třeba utopit, když jsi pil? Mohl ses praštit do hlavy a já bych tě tady pak našel. Jak si myslíš, že by mi bylo, kdybych tě vytáhl z bazénu a oživoval tě a ty bys nereagoval? Říkáš, že to chceš zvládnout a že jsem prožil hodně bolesti, ale tohle vůbec není o mně. Tohle je o tom, žes na mě vlastně úplně zapomněl a bylo ti jedno, že bych tady zůstal sám, kdyby se ti něco stalo. Do prdele, nechal sis ten zkurvenej zapalovač, že jo?“ Zatřese se mnou, jako bych byl jen hadrová panenka, až mi zuby cvaknou o sebe. „Umřel bych, kdyby se ti něco stalo, tak nebuď tak zatraceně sobeckej. Není to o tobě, ale o nás. Tvoje noční můry jsou i moje!“

Polknu.

Je to tady. Posírám to. Ničím Eliho. Ničím sám sebe. Strach v Eliho očích je skutečný a já ho nedokážu ustát. „Promiň, máš pravdu. Jsem k ničemu.“

I mě samotného sere, jak se neustále omlouvám, takže není divu, že se Eli zamračí a jakoby stáhne do sebe. Tohle už dlouho neudělal, už dlouho se přede mnou neuzavřel. Samozřejmě mě to vyděsí. Natáhnu se k němu, abych ho mohl obejmout, a on… na vteřinu ucukne, jako by nevěděl, zda mě chce u sebe.

Moje srdce hrůzou pukne.

A přitom je to jen vteřina, jediná vteřina, kdy Eli zaváhá, a následně je to on, kdo mi jde naproti. Jeho pevné a klidné ruce mě obejmou a přitáhnou. Sjedu ze schůdků a zůstanu mu v náručí. Jako malé vyděšené dítě.

„To už stačí, Nate,“ zašeptá. „Musíš to pustit.“

Nevěřícně na něj pohlédnu. „Jak?“

„Řekni mi všechno. Dovol mi milovat i to, za co se tak hrozně nenávidíš,“ odpoví prostě, jako by nic jednoduššího na světě neexistovalo. Jako bych to směl jenom tak vypálit a každý problém by se lehce urovnal.

Ale něco takového přece nemůžu udělat, ne? Netvrdil jsem sám sobě, že se Eli nesmí nikdy nic dozvědět, protože by to mohlo znamenat, že ho ztratím? Jenže ten jeho pohled… Co když už ho dávno ztrácím? Co když už ho dávno ztrácím, protože den za dnem zarytě mlčím?

Vzpomenu si na chvíli, kdy byl opilý Eli, kdy jsem na něj řval, že se musí začít snažit, protože kurva promrhává šanci být šťastný. Dělám to samé.

„Dobře, tak dobře,“ zašeptám slabě. Možná to snad ani dokonce neřeknu, jen pohnu rty, ale Eli mi i tak rozumí. Opře se čelem o moje.

Jeho oči. Ach bože, jeho oči mě jednou zabijí.

***

Jak se postavit k tomu, když ti řeknou, prostě jen tak, aniž by ses na to mohl připravit, že tvůj nejmilovanější člověk umírá? A jak se postavit k tomu, že existuje experimentální léčba, která by možná mohla pomoci, ale ty na ni nemáš peníze?

Je to, jako kdyby ti ukázali malý plamínek naděje a pak ho přímo před tebou pochcali a tím ho uhasili. Bolí to. Jsou to přece jen peníze, tak jí ten lék dejte, ne? Vždyť by mohl zachránit nejhodnějšího člověk na zemi. Není to nefér, když víš, že někde v nemocnici, v té samé budově, kde právě zažíváš peklo, je lék, který potřebuješ? Ale nesmíš ho mít, ne, máma prostě umře.

Byl to osud, že těsně předtím, než jsme se dozvěděli tohle, jsem flirtoval s mladým doktorem? A možná ani neflirtoval, nevím. Usmál jsem se na něj a on se usmál nazpátek. Nic víc. Aspoň myslím.

Takže co uděláš, když tvoje máma tiše trpí, pomalu se ztrácí před očima a tvůj nevlastní otec tolik peněz nemá? Prodat dům by trvalo, je špatný trh, inflace, sračky. A firma je v dluzích, protože od chvíle, co máma onemocněla, do práce skoro nechodil. Vykašlal se na všechno.

A pak vidí, jak flirtuju. Je mi patnáct, ale vypadám starší a… líbím se.

Takhle to řekl. Líbíš se, Nate.

Je jedno, co bys chtěl. Je jedno, co si o tom myslíš. Nakonec přece, pokud mámu miluješ, tak to uděláš. Jednou v noci, když máma spí, nadopovaná prášky, takže ji určitě nevzbudíš, odejdeš do ložnice pro hosty na konci chodby. Stoupneš si před kameru, do ostrých světel, a… Jak bys kurva mohl odmítnout, když ti Don řekne, že máš možnost ji, ne jen tak někoho, ale ji! zachránit?

Svlečeš se. Uděláš to.

Je to tak. Dělal jsem to.

Ani si neuvědomíš, jak rychle se posouvají hranice. Domluvíš se, že budeš v pokoji sám, sundáš tričko, párkrát se pohladíš po bradavkách, sjedeš níž… Zavřeš oči, představuješ si různé věci, které tě dovedou k vrcholu. Pak zjistíš, že se kamera špatně zaostřila a že jsi blbě stál, takže jsi měl v obličeji stín. Lidi chtějí vidět, jak se přitom tváříš. A tak… necháš Dona, aby hlídal techniku, ve stejném pokoji, ve stejnou chvíli, kdy to děláš. Kdy si to sám děláš.

Líbím se. Líbil jsem se. Tolika lidem. Dostával jsem hromady odporných zpráv a komentářů, ale zároveň i hromady peněz – jen proto, že jsem se usmál do kamery, jen protože jsem brečel do kamery. A dělal čím dál víc.

Jeden den řekneš, že se svlečeš, tím to končí. Ten další, aniž bys věděl, jak se to stalo, necháš nevlastního otce, aby ti… Myslíš přitom na to, že mámě bude líp, protože ty peníze vyděláš a ona dostane lék. Dostane ho jednou, dvakrát, třikrát a pak, prostě kurva po tom všem jenom tak… umře? Vážně?

A předtím ti řekne, abys nebrečel? Jak máš nebrečet? Vždyť jsi byl do prdele ochotný udělat úplně všechno, abys ji zachránil. A najednou je konec, stojíš u její rakve a za nehty máš hlínu. Don tě pošle pryč.

Brečel jsem tolikrát.

Za poslední měsíce sis svým tělem vydělal statisíce, možná miliony, a nemáš nic.

A ta videa, ta posraná videa, tam někde pořád jsou, čísla naskakují, někdo se dívá. Don se zabije, oběsí v tom samém pokoji, kde ti říkal, že to zvládneš, jako kdyby ti tím chtěl něco naznačit. Mohl předtím ta videa smazat, úplně všechna, měl to udělat, ale to ne. Proč by se s tím obtěžoval? Jeho obličej tam nikdy nebyl vidět, že.

Měl jsem si s ním promluvit, dokud to šlo. Ale já nechtěl. Bál jsem se. On se bál. Byli jsme vyděšení z toho, co bychom si mohli říct. Mlčeli jsme a on se zabil. A teď už jsem tu jen já a vzpomínky. Zdává se mi o těch nocích. O chvílích, kdy nastavoval kameru, kdy odepisoval na komentáře, kdy mi říkal, co lidi chtějí.

Byli jsme špatní, ale dělali jsme to pro moji mámu. Nevím, jestli nás to omlouvá.

***

Karamelové, oříškové, čokoládové, kávové, kakaové, perníčkové… Hnědé, prostě hnědé.

Přál bych si, abych znal víc slov, jak popsat barvu Eliho očí, ale i kdybych otevřel slovník a slovo od slova ho procházel, stejně bych nejspíš nenašel nic, co by dokázalo popsat jejich jedinečnost. Protože možná vůbec nejde o barvu, ale o něco za tou barvou.

Když domluvím, když řeknu úplně všechno a nezatajím vůbec nic, přestože ne všechno podrobně popisuju, něco jen opatrně zmíním, Eliho oči se zalijí slzami. Velkými jako hrachy, nebo možná ještě většími.

A jedna z těch slz mu steče po tváři.

„Prosím, nebreč,“ zašeptám a druhou slzu raději setřu palcem.

Eli přikývne. Pořád má oči zastřené, ale udrží se. Žádná další slza se ven nedostane. „Třeseš se,“ řekne a rukou, kterou má položenou na mých zádech, mě začne hladit. Jako by něco takového mohlo doopravdy pomoct.

Nevím, jestli se mě snaží zahřát, nebo konejšit. Ani já sám nevím, co potřebuju víc.

„Připadám si špinavej,“ vydechnu a sklopím pohled.

Se vším jsem se svěřil a Eli mě pořád drží, neodešel, ale to jsem si nejspíš ani nemyslel. Nikdy jsem nevěřil, že by mě opustil hned, že by řekl, jak jsem odporný, a nechal mě stát uprostřed bazénu. Možná, a to si začínám uvědomovat až teď, jsem měl vždycky strach ze vzdálenější budoucnosti. Z toho, co přijde potom.

Bude mě chtít líbat i zítra? Až mu všechno postupně dojde?

Bude se mě dotýkat i pozítří?

A za měsíc? Za půl roku? Až potká jiného, hezkého kluka, který za sebou nemá pošahanou minulost?

Eli mě přinutí zvednout bradu, abych se na něj zase musel podívat. „Jenomže nejsi,“ pronese pevně.

Zamrkám. „Chtěl jsem ti to říct už mockrát, ale po tom, cos mi vyznal lásku… Má to být perfektní. Zasloužíš si, aby to bylo perfektní.“ A za tím si stojím, metaforicky, protože ve skutečnosti jsem pořád u Eliho v náručí. Jsme ve vodě, všude kolem je tma, jen u posezení svítí venkovní světlo a nezdá se, že by slunce mělo ještě někdy vyjít. Je příšerná zima.

„Perfektní věci nejsou,“ podotkne a nakloní hlavu na stranu, a tím pádem jsou jeho jizvy na tváři líp vidět. „Ale to neznamená, že to nemůže být krásný.“ Pohladí mě ve vlasech, ty přední mi pročísne a odhrne z čela. „Mrzí mě to, Nate. Tak strašně moc mě to mrzí. Nenávidím toho chlapa. Nenávidím ho i za to, že se zabil a… Nejraději bych ho za to všechno zabil já. Tak strašně ho nenávidím za to, že si o sobě myslíš tolik špatných věcí, máš tím úplně zasranou hlavu. Přitom sis tolik ubližoval, abys zachránil mámu.“ Zavrtí hlavou a na okamžik myslím, že zase začne brečet, ale opět zvládne slzy zahnat. „Nejsi špinavej. Žádné místo na tvém těle není špinavý. Jsi ten nejčistší člověk, kterého znám. Je mi to tak líto.“

Dostanu pusu na obě tváře. A taky malý úsměv, a i když je v něm hodně smutku a lítosti, jsem za něj rád. Je jako ujištění, že se alespoň pro teď nemusím bát.

„Nezmění se mezi námi něco?“ chci vědět.

„Ne,“ odpoví Eli pevně. „Nebo vlastně jedna věc. Teď už se nebudeš muset tolik bát, že bych to zjistil.“ S těmi slovy se mnou dojde ke schůdkům, od kterých jsme se postupným kolébáním dostali celkem daleko. „Vezmu tě domů, dobře?“

Jít domů po tom všem, co se dneska v noci stalo, zní krásně.

Chci jít domů. Chci jít domů s Elim, ale přesto mi to nedá, abych nepoložil ještě poslední otázku. „Miluješ mě pořád?“

Eli semkne čelisti, dokonce i jeho stisk zesílí, až to trochu bolí. „Kurva, jak tě může napadnout, že bych…“ vyjede nechápavě a naštvaná energie, která ho nečekaně zaplavila, stejně rychle zmizí. „Miluju tě. Strašně tě miluju.“

To mi pro teď stačí. Co bych taky mohl chtít víc?

Přes trávu to vezmeme zpátky do domu, konkrétně do koupelny, kde mě Eli svlékne a pak se spolu dlouho sprchujeme horkou vodou, dokud se konečně nepřestanu třást. Líbáme se jen chvíli, ale skoro pořád se objímáme. Jako kdybychom se báli, že se navzájem ztratíme, pokud se přestaneme dotýkat.

Do kuchyně jdeme ruku v ruce.

Jsou dvě hodiny po půlnoci. Eli má narozeniny, ale zatím to ani jeden z nás nezmínil.

Myslím na dort v ledničce, až ho dneska odpoledne budeme krájet a Eli se sice bude usmívat, ale zároveň bude nevyspaný a zahlcený mými problémy.

Chtěl jsem, aby měl radost, až bude rozbalovat dárky.

Dál nad tím ale nepřemýšlím, protože do mě Eli šťouchne, jako by poznal, že se toulám. Ošetří mi prst a celou dobu se u toho mračí. Pak uvaří dva bylinkové čaje a nakonec zamíříme do sklepa.

Překvapí mě, když Eli navrhne, jestli bych mu na YouTube nepustil moje oblíbená videa se Shotem z Boku no Hero Academia. Nechápu, že si pamatuje, jak jsem mu říkal, že jsem je sledoval v nejtěžších chvílích. Před tím. Ale často i po tom. Kdy jsem nedokázal spát a zároveň jsem nechtěl myslet.

To, že si tohle pamatuje a spojí a navrhne… To pro mě moc znamená, takže souhlasím. Lehneme si spolu na rozložený gauč a schováme se pod peřinu.

Pustím první video a Eli mě zezadu obejme. Voní jako hromada uklidňujících bylinek.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥