Szabi

Překvapivě mě nevzbudí noční můra, což je nejspíš i tím, že jsem usnul úplným vyčerpáním. A nevzbudí mě ani budík, ani Eli. Jenže když mi někdo stáhne peřinu, okamžitě se do mě dá zima. Přestože Eli, stále přimáčknutý k mým zádům, hřeje. Navíc nemám ponožky, ve kterých v zimě spávám rád. V noci jsem je nechtěl hledat, a tak teď nespokojeně šmrdlám nohama, otírám nárty o matraci a zkouším z ní vytáhnout aspoň nějaké teplo.

„Vstávat!“ zahřmí táta. Jo, určitě je to táta, kdo z nás stáhl peřinu a kdo rozsvítil světlo a prostě vůbec nebral ohledy na to, že mám lehkou kocovinu.

Eli se nepatrně pohne a spí dál. Zato já už znovu zabrat nedokážu. Ale otevřít oči taky nechci.

„Myslím to vážně. Vstávejte! Hned,“ oznámí táta a jeho hlas zní přísně. Možná rovnou naštvaně. A to mě… překvapí, protože takhle jsem ho od chvíle, co jsem tu začal bydlet, ještě neslyšel.

Zamrkám do světla a následně se přiměju posadit.

Připadám si jako rozžvýkaná a vyflusnutá žvýkačka.

„Stalo se něco?“ zamručím a protřu si oči. Ježiši, asi se mi rozskočí hlava. Už fakt nemám žádnou výdrž. Povede se mi pohlédnout na tátu a okamžitě mi je jasné, proč se zlobí. Přinesl s sebou totiž flašku chlastu, kterou jsem včera tak chytře nechal ležet v trávě. A upřímně si nejsem jistý, jestli jsme s Elim vůbec zavřeli bazén a zhasli světlo. Nejspíš ne.

Jo, ale ten alkohol je asi nejhorší.

„To nevím. Stalo?“ povytáhne táta obočí a zamává lahví, jako bych ji snad mohl přehlédnout.

„Jo, no, ta láhev… Já…“ začnu, ale hned nato zmlknu, protože vlastně nemám co říct. Opil jsem se, to je snad evidentní.

„Vstávej, Elkane, musíme si promluvit,“ znovu zahřmí táta a přitáhne židli. Což je fajn, nechci, aby se nad námi tyčil. Nebo hlavně nad Elim, který vůbec nic neprovedl.

Eli je vzhůru mnohem rychleji než já. V jednu chvíli působí jak v bezvědomí a v další celkem svěže a soustředěně sedí vedle mě. Asi pomáhá, že není reálně možné, aby měl rozčepýřené vlasy. „Co se děje?“ zeptá se klidně. I když je podle tónu jasné, že moc dobře tuší.

„Podívejte, kluci, já chápu, že jste mladí a zamilovaní a máte toho hodně za sebou, takže si chcete trochu užívat. A to je v pohodě, věřil jsem vám, respektive jsem věřil, že se pohlídáte navzájem,“ spustí táta, a přestože nezní vyloženě naštvaně, není ani nadšený. „Když jste přišli z klubu, nechali jsme to se Sam být. Ale tohle? Chlastat u bazénu? Vážně?“

„Ty víš, že jsme byli v klubu?“ vyhrknu a nejistě poposednu.

„Samozřejmě. Zaprvé jsi zapomněl, že mám dovoleno tě sledovat přes aplikaci v mobilu, a zadruhé jste smrděli jak fabrika. Hodit oblečení do pračky nestačí,“ vysvětlí táta a hlasitě vzdychne. Jestli se snažil držet, tak teď se to v něm zlomí a všechny emoce se vyplaví ven. „Kurva, Nate! Co tě to napadlo? Víš, že alkohol ti docela snadno sníží zábrany. Co kdybys… Chceš tak hloupě riskovat všechno, co jsi dokázal?“

Pohlédnu na Eliho. Působí vyrovnaně, jako kdyby o nic nešlo. Prostě jen obyčejná rodinná diskuze o nepodstatných věcech. Táta by teď docela klidně mohl vyjmenovávat věci, které je potřeba koupit v obchodě, a Eli by se nejspíš tvářil stejně.

Na jednu stranu díky tomu taky cítím klid.

Na druhou stranu… Pohlédnu zpátky na tátu a vzdychnu. „Omlouvám se. V tom klubu jsme měli každý jen dvě piva a pak jsme šli na pláž. Zjistili jsme, že kluby a paření pro nás nejsou,“ začnu a z nějakého důvodu, moje vnitřnosti už asi vědí, kam tenhle rozhovor směřuje, mi začne být blbě.

Nejde ale o kocovinu.

Eli mi položí ruku na stehno. Pozná, co se ve mně právě odehrává.

„Ale chlastat doma není řešení, Nate. Navíc tohle,“ zamává táta flaškou a zbytek alkoholu na dně se přelívá ze strany na stranu, „by u nás doma vůbec nemělo být.“

Neřekne to sice naplno, ale i tak mi dojde, že jsem totální kripl a dement, když nechám nedopitou flašku u bazénu, kde ji mohl najít táta, vyléčený alkoholik. Opět se dostávám k tomu, co o sobě už nějakou dobu vím. Přes vlastní problémy nemyslím na ostatní a moje chyby jim mohou lehce ubližovat.

„Eli se mnou nebyl,“ řeknu nejdřív.

Táta si odfrkne. „O tom dost pochybuju. Vždyť se od sebe nehnete ani na krok. Jste prakticky nerozluční.“

„Máš pravdu,“ promluví nečekaně Eli. „Jsme nerozluční,“ odpoví jednoduše, ale dívá se přitom na mě. Takže… jo, říká tím, že včerejší noc nic nezměnila. A to je tak skvělé a krásné a povznášející. I kdyby to měla být pravda jen pro tenhle okamžik.

Pamatuju si, jak mě Eli držel, hladil ve vlasech a říkal, že to musím nechat jít.

Teď, když pohlédnu na tátu, mám dojem, že jsem v té samé situaci. I tátovi ubližuju tím, co neříkám, vidím, jak se trápí, protože mi nerozumí, protože nechápe. Pořád mám strach, ale s Elim jsme nerozluční, a to mi nějak, asi, doufám, dodává sílu.

„Nejspíš bych mu to měl říct, že jo? Je to tak správně?“ zeptám se Eliho.

Téměř neznatelně přikývne a následně dostanu pusu do vlasů. „Mám tu zůstat?“

Já přikývnu rozhodně znatelně, příliš rázně, jako kdyby jeho odchod znamenal totální hrůzu. A tak zůstane, dokonce dost blízko, jenže když pohlédnu na nechápavého tátu, mám pocit, že jsem sám.

Jako tenkrát.

„O co jde, Nate?“ promluví táta a přisune židli blíž. Jsme jak v malém komorním kroužku. Nezbývá už nic jiného než se svěřit s malými špinavými tajemstvími. Až na to, že to moje rozhodně není malinké.

Začnu včerejším snem. Měl jsem hnusný sen a vzbudil jsem se.

Řeknu, že vím, že věděl, že jsem se nikdy nesvěřil se vším, co se v minulosti dělo.

Vysvětlím, odkud se vzala ta flaška, a znovu se omluvím, protože chápu, jak hrozná pitomost to byla.

A pak… pak už nemám kam dál uhýbat, a tak všechno, co jsem včera vyprávěl Elimu, zopakuju. Jak jsme neměli peníze na léčbu, jak Don přišel s nápadem, jak jsem souhlasil, jak se neustále posouvaly hranice, jak nešlo přestat, protože mámě se po první dávce léků ulevilo… Skoro celou dobu mluvím v klidu, zvládnu to jako nezúčastněný pozorovatel, ale když se dostanu k mámině smrti, nedokážu se slzám ubránit.

Takže tajemství je venku a už to vlastně ani není tajemství.

Utřu si slzy do dlaní a zhluboka vydechnu. Teprve potom pohlédnu na tátu, který se ani nehne. Vidím, jak se mu zvedá hrudník, takže nezkameněl, ale rozhodně je mimo. Trvá docela dlouho, než sebou trhne a vstane. Flaška mu vypadne z ruky a spadne na zem. Nerozbije se, ale i tak je to překvapivě hlasitá rána. Tátu to ovšem ani v nejmenším nezajímá.

Místo toho… On… Nejdřív myslím, že jde ke mně, jenže on… Odejde. Odejde ze sklepa. Zmizí. Zdrhne. Vezme nohy na ramena. Ani se neotočí a neřekne jedinou věc.

Je pryč.

On…

Roztřeseně kouknu na Eliho. „Proč odešel? Co-co to z-znamená?“ vykoktám.

Eli vypadá přesně tak zmateně, jako se já cítím. „Nevím… Já…“ pevně mi stiskne ruku, jako by se bál, že bych se mohl sesypat. „Možná si to potřebuje srovnat? Přece jenom je to hodně velký. A musí být těžký to poslouchat. Určitě to neznamená… Nic to neznamená, neboj.“

Určitě to neznamená…

Co by tátův odchod mohl určitě neznamenat? Protože mě nic moc nenapadá.

Po tomhle by přece měl něco říct. Kurva. Tak kurva. Když si člověk něco takového vyslechne, přece jen tak neodejde, ne?

Asi bych křičel a ječel a zuřil a brečel a měl strach, jenže mám vedle sebe Eliho a ten mi nedá ani na vteřinu šanci se hroutit. Vytáhne mě z postele a podá mi oblečení. Taky zvedne flašku, aby ji mohl vyhodit. A usměje se, širokým úsměvem, až mám na vteřinu pocit, že je dneska úplně obyčejný den.

Ale není, na dnešku není nic obyčejného, protože má Eli narozeniny.

***

Do kuchyně dorazíme o patnáct minut později. Pořád si připadám jako praštěný kladivem a po každém kroku mi zaduní v mozku, takže se spíš šourám.

Možná naivně očekávám, že najdu tátu, jak připravuje snídani, ale místo toho narazím na Samanthu, jak klidně krájí okurku na plátky. Rozhodně na první pohled nepůsobí jako někdo, kdo před chvílí zjistil něco velkého nebo šokujícího. Dokonce se usměje. „Dobré ráno. Kam jste Alexe poslali? Proletěl kolem jak velká voda. Ani jsem mu nestihla říct, že pokud jede do obchodu, ať vezme ještě nějaké chipsy. Zkoušela jsem mu volat, ale samozřejmě si zapomněl mobil,“ vzdychne a jedno kolečko okurky si vloží do pusy.

Kouknu na Eliho a Eli koukne na mě.

„On odjel,“ konstatuju a dosednu k jídelnímu stolu.

Samantha se podezřívavě zamračí. „Vy jste se pohádali?“ nadhodí a následně odevzdaně vzdychne. „Říkala jsem mu, ať je na vás mírný. I když teda souhlasím, že to už bylo trochu za hranou.“ Nezdá se, že by nám hodlala něco vyčítat, dokonce po nás nepožaduje ani žádnou omluvu.

„Nepohádali,“ odpovím a napiju se vody, kterou přede mě Eli postaví. Taky mi donese misku a podá cereálie a mléko. Ani se neptá na kombinaci, prostě mi podá moji nejoblíbenější. „Díky,“ řeknu, a když si od něj beru nabízenou lžičku, pohladím ho po zápěstí.

Samantha mezitím taky dojde ke stolu a sedne si. „Tak co se stalo?“

Občas si říkám, že život se mnou a s Elim musí být vážně výzva, ale ona to zvládá skvěle. Je zvláštní, že se s ní cítím tak dobře a od první chvíle mi byla sympatická. I když mají s Elim problémy, já ji mám vážně hodně rád. Je součástí téhle ne úplně standardní a normální rodiny.

Ještě včera večer jsem byl odhodlaný za každou cenu mlčet a vzít si tajemství do hrobu. Dneska ráno se ho už potřetí chystám vyprávět. Možná ne tak obsáhle jako Elimu, jemu jedinému jsem řekl i o některých horších momentech, ale alespoň základ by měla Samantha znát. Neumím si představit, že by nevěděla.

Ve zkratce jí vysvětlím, co se stalo v minulosti, včera večer a dneska ráno. Teď potřetí je to vlastně nejsnazší, ani nemám tendence brečet. A když domluvím, klepnu do stolu a smutně se usměju. „Tak tohle jsem já,“ zamručím. Už jsem odkryl všechny karty.

Celou dobu, co mluvím, nedá na sobě Samantha vůbec nic znát. Teprve když skončím, popadne mě za ramena a přitáhne do pevného a silného objetí. Nestihnu se ani pořádně nadechnout a najednou mě mačká a hladí ve vlasech.

„Děkuju, že ses svěřil,“ řekne prostě. A to je tak úlevné. Že se nesnaží mě utěšovat a konejšit. Od ní bych to asi nesnesl. Taky se nedoptává, nepotřebuje nic dalšího vědět, jednoduše všechno přijala jako nezměnitelný fakt a teď… Je tady a v jejím výrazu nenacházím žádnou změnu. „Mám tě neskutečně ráda, Nate.“

„Taky tě mám moc rád,“ přikývnu a trochu se uchechtnu, když se od sebe odtáhneme. „Možná si dokonce dovolím říkat ti jen Sam.“

„No tak to už je v našem vztahu obrovský krok dopředu. Mám ti taky zkrátit jméno? Co kdybych ti říkala jen eN?“

„No tak to moc nedává smysl. Nate už zkrácenina je,“ upozorním ji. Následně začnu nejistě poklepávat nohou, a aniž bych si to uvědomil, ukousnu si kus nehtu na palci. Prostředníček mám pořád zalepený a stále trochu bolí, ale v některých okamžicích ho už ani nevnímám. „Vzalas to mnohem líp než táta,“ zamručím.

To Sam zaujme. „On… Co ti řekl?“ nechápe. Nikdo nechápe.

Jak mohl odejít?

„Nic. Prostě se zvedl a odešel.“

Poznám, že ani Sam neví, co si myslet. Obočí jí vyletí nahoru, nadechne se, aby něco řekla, ale nejspíš netuší co, takže pusu zase zavře. Nakonec plácne dlaní do stolu a vstane. „Víš co? Udělám ti ten nejlepší bylinkovo-ovocný čaj, jaký jsi kdy pil. Udělám celou konev pro všechny. Já vím, že se Elkan tváří jako čajový mistr, ale hádej, kdo ho to naučil?“ ušklíbne se. Nestihnu ani protestovat a už chystá konvičku a hrnky. Je to čínská sada, kterou Eli moc nepoužívá.

Pohlédnu na Eliho, který sedí na svém obvyklém místě, opírá se o stůl a zamyšleně kouká na Sam. Nevím, co se mu honí hlavou, ale nechám ho pořádně se v tom pošťourat a nasypu si plnou misku čokokuliček.

Táta odešel, ale Eli a Sam jsou tady, tak je to asi v pohodě.

***

Sedíme na gauči, Eli má přese mě přehozené nohy a já mám zátylek podepřený opěrkou. Většinu doby sice zírám do zdi, ale to neznamená, že periferně nevnímám, jak Sam přechází po předsíni a každou chvíli vykoukne z okna.

Hrajeme s Elim hru. Mám deset otázek, abych uhodl, na kterou knihu z knihovny ve sklepě myslí. Většinou mi stačí sedm, maximálně osm otázek, ale z nějakého důvodu se seknu u Temné věže od Kinga. Tam se plácnu do čela teprve až u devatenácté otázky a Eli se pobaveně šklebí.

Asi to nejsou nejlepší narozeniny na světě. I když on říká, že ano, protože jsou to první narozeniny, které trávíme spolu.

Akorát teda evidentně bez táty, který se pořád ještě nevrátil. Už je pryč přes tři hodiny a vzhledem k tomu, že si nevzal telefon, tak prostě… čekáme. Sam možná méně trpělivě než my dva a v jejím dupání je patrné čím dál větší podráždění.

V jednu chvíli dokonce slyším, jak zamručí: „Ho zabiju.“

Když uhádnu další knihu, tentokrát Eragona, na toho mi stačí jen šest otázek, Eli mě šťouchne do žebra a přiměje mě tak, abych se na něj podíval. „Všechno v pořádku?“ zeptá se.

Přemýšlím nad tím. Jestli je všechno v pořádku. A je v pořádku říct, že nejsem úplně v pořádku, ale cítím, že bych jednou mohl být? Je zvláštní, o kolik klidněji se oproti včerejšku cítím. A přitom se nic nezměnilo. Ta videa tam stále jsou, vzpomínky zázrakem nezmizely a nejspíš jsem se ani nezbavil nočních můr. Když hodně pevně zavřu oči, někde v sobě cítím, že kdybych povolil, celkem jednoduše bych zvládl vyplakat potoky slz.

Jenže to já nechci a snad poprvé jsem odněkud vzal sílu tomu nepropadnout. Odněkud? Pořád koukám na Eliho. Možná spíš od někoho.

Je povznášející, že Eli o všem ví a pořád je tady. I když strach, že o něj přijdu, přetrvá navěky. Milovat znamená mimo jiné cítit i nekonečný strach, evidentně.

Přikývnu. „Vlastně asi ano. Pořád si nepřijdu úplně v pohodě, ale zároveň mám pocit, že bych mohl být. Dává to smysl?“

Teď na oplátku přikývne Eli. „Vlastně jo.“

„Mrzí mě, že ti moje drama ničí narozeniny,“ vzdychnu a nakrčím nos.

Mávne odevzdaně rukou. „Moje narozeniny ve skutečnosti ještě nikdy nebyly tak hezký jako teď, když jsi se mnou,“ zopakuje, co už říkal před chvílí. „Takže si nijak nestěžuju. A navíc to není tvoje drama. To táta utekl.“

„Kdo ví, jestli vůbec někdy uvidíš svůj dort. A co teprve dárek ode mě. Panebože, víš, jak moc jsem se musel přemáhat, abych ti ho poslední dny nedal?“ Znovu pohlédnu do stropu, ale vydržím to asi jen pět vteřin. „Copak ty vůbec nejsi zvědavej?“

Uchechtne se a maličko povytáhne pravý koutek, takže je šíleně roztomilej a já se rozplývám. „Jsem hrozně zvědavej,“ přizná. „Udělá ti radost, když mi ho dáš teď?“

Z pololehu vystřelím do sedu. „Jo,“ vyhrknu a… zase se svalím. Chci, aby to byla obyčejná rodinná chvíle. Chci, aby si Eli nejdřív něco přál a rozbalil ostatní dárky. Chci, aby to bylo hezké a normální. „Vlastně ne.“

Eli se zasměje a pohladí mě palcem po žebrech. Má na sobě nebelvírské ponožky, které ladí k mým zmijozelským. Což není tak, že bych se pasoval na hrdého Zmijozela jenom proto, že se mi odmala Draco Malfoy líbil. Naprosto upřímně přiznávám, že jsem byl zamilovaný i do Harryho a má náklonnost k nim se z dílu na díl různě přelévala. Jde jen a pouze o to, že když jsem tu začal bydlet, Eli mi nějaké svoje oblečení dal, a to on vybral ze svých ponožek právě zmijozelské a havraspárské. Nebelvír a Mrzimor si nechal.

Ačkoliv jsem si jistý, že nad tím moc nepřemýšlel. Teď zpětně by mi nejspíš zkoušel vnutit nebelvírské, ale já bych je odmítl. Zvykl jsem si na zmijozelskou zelenou.

Nervozita se na mně nejspíš projevuje tak, že se nesmyslně zaobírám ponožkami.

Čekáme ještě dalších dvacet minut a každá z těch minut se zdá mnohonásobně delší, takže mi připadá, že jsem do gauče vrostl. I proto mě překvapí, když zaslechnu před domem parkovat auto a moje tělo zareaguje tím, že bez sebemenších potíží vystřelí do stoje. Klepou se mi nohy.

I když jsem sám sobě přikázal být v klidu.

Eli zůstane sedět, Sam zastaví u dveří a s rukama zkříženýma přes hrudník působí trochu jako bohyně pomsty. Nechtěl bych se jí připlést do cesty.

Znovu pohlédnu na ponožky, je to v něčem děsně uklidňující. Tím pádem nevidím, jak se otevřou dveře, ale rozhodně slyším Samanthino ne moc milé: „Vážně, Alexi? Tohle ti řekne a ty zdrhneš?“

Tátovo odevzdané vzdychnutí slyším tak jasně, jako kdyby byl jen kousek ode mě. Ale nic neřekne. Vůbec nic, ani jedno podělané slovo, kterým by mi dal najevo, na čem jsem.

Slyším, jak udělá další kroky. Ani nevzhlédnu od ponožek, a přesto vnímám, že kouká mým směrem. „Můžeme si na chvilku promluvit?“ pronese.

Zahýbu prsty na nohou. Je legrační, že se mnou chce mluvit, vytáhnout opravdu vážné téma, a já místo toho pořád přemýšlím nad ponožkami. Jako by byl mozek odhodlaný chránit mě do posledního momentu.

„Prosím,“ dodá táta a něco v jeho hlase mě přinutí přece jen se na něj podívat. Oči má skelné, jako by dlouho brečel, nebo se k tomu právě chystal. Jak jsem říkal, v tomhle jsme s tátou asi stejní a já už teď vím, že se to bez slz neobejde. Protože mně se chce automaticky taky brečet.

Copak těch slz nikdy nebude dost, do háje?

„No tak jo,“ přikývnu.

„Počkám tady,“ řekne Eli. Jeho klidný a mírumilovný úsměv mi pomůže nepanikařit. Jako by říkal, že ať už to dopadne jakkoliv, mám se kam vrátit.

No a pak s tátou odejdeme ke mně do pokoje. Asi dává smysl, že právě sem, když jsme tady spolu strávili tolik času a prožili ty nejhorší chvíle. Přijde mi to nesmyslně dávno, a přitom je to pouhý okamžik, co jsem si z peřiny stavěl ochrannou hradbu a slunce prosvítalo skrz závěsy.

A teď jsme tady, aby… Vůbec nevím, co se děje, tím pádem zůstanu stát a zády se namáčknu na zeď. Když táta zavře dveře, zhluboka vydechnu. Už se mi neklepou jen nohy, třesu se celý a ruce mám tak studené, že bych je nejraději ponořil do horké vody nebo položil na topení.

„Nate,“ promluví táta tiše. Tak moc tiše, až mám pocit, že dokonce šeptá.

Nedokážu mu odpovědět, úplně mě zradil hlas. Stejně ale není nic, co bych mohl říct.

„Nate,“ zopakuje. „Mrzí mě to. Tak strašně moc mě to mrzí.“

Nevím, u kterého slova se mu zlomí hlas, ale ke konci ani nezkouší zastírat, že brečí. Najednou stojí u mě a najednou mě pevně objímá a hladí ve vlasech a pořád dokola opakuje, jak hrozně moc ho to mrzí, jak šíleně, nepředstavitelně moc ho mrzí, co mám za sebou. Mrzí, hodně ho to mrzí. Tak strašně, že se z toho nemůže oklepat.

Odtáhnu se a položím otázku, která mi od chvíle, co odešel, straší v hlavě. „Takže se nezlobíš?“

„Jak to myslíš?“ nechápe. Chytne mě za ruku a odvede k posteli. Přiměje mě si sednout a pak vezme místo hned vedle. Vůbec se nesnaží utírat slzy, jako by o nich ani nevěděl. „Samozřejmě se zlobím, jak bych se mohl nezlobit. Myslel jsem… Zlobil jsem se už předtím, kvůli všemu, cos musel prožít, ale tohle… Udělal jsem v životě spoustu chyb, fakt hodně, ale postupně jsem se naučil si odpustit, jenže to, že jsem tě opustil, si nikdy neodpustím. Nikdy. A taky se zlobím na Dona. Teď budu naprosto upřímný. Kdyby ten sráč žil, zabil bych ho. Jel bych k němu a… zabil bych ho. Doufám, že za to, co ti udělal, hnije v nejhorším pekle.“

Nic neřeknu, nedokážu se ani pohnout.

„Proč mám pocit, že na tohle se neptáš?“ vydechne táta. „Nate, ptáš se mě, jestli se zlobím na tebe?“

Nepatrně přikývnu a i ten pohyb mě stojí obrovskou dávku energie.

„Jak se mě na tohle můžeš ptát?“ Položí mi dlaň na tvář. Jeho prsty jsou taky úplně ledové, a přesto se nechci odtáhnout. V něčem je ten dotek uklidňující.

Polknu knedlík, který se mi usadil v krku. „Říkal jsem ti to. Nebyla to jen Donova… Byl to sice jeho nápad, ale do ničeho mě nenutil. Se vším jsem souhlasil. Chtěl jsem to udělat. Pro mámu.“

Táta zavrtí hlavou. „Teď mě poslouchej. Don je parchant, který tě využil. Ty to teď možná nevidíš, ale to nevadí, časem se k tomu dostaneme. Nate, Don byl dospělý chlap. Měl spoustu možností, jak sehnat prachy. Mohl si půjčit, mohl prodat barák, firmu, dokonce mohl zavolat mně. Jenže on se z nějakého důvodu rozhodl pro možnost, která se mu zdála nejjednodušší. Víš, celou dobu jsem nechápal, proč mi nedal vědět, že Helen… Ten parchant měl určitě strach, že bych zjistil pravdu. Muselo mu dát práci, abych se o pohřbu nedozvěděl. Bylo ti patnáct a on tě přinutil uvěřit, že je to jediná šance, jak zachránit mámu. Nedělal jsi to dobrovolně.“

Začnu si dlaněmi přejíždět po stehnech. Je mi hrozně špatně. Možná budu zvracet. Potřebuju, aby pochopil, že nejsem žádná podělaná oběť. Kdybych totiž byl, připadal bych si ještě víc v prdeli. Tím jsem se poslední roky neustále uklidňoval. Co by bylo, kdyby mi tuhle pravdu někdo vzal?

„Nechápeš to,“ hlesnu.

„Chceš mi to vysvětlit?“ řekne táta mírně.

„Nevím jak,“ přiznám.

„To nevadí. Můžeme na to jít postupně. A Nate, na tebe se ani trochu nezlobím. Zlobím se na sebe, že jsem tě opustil, a na Dona, že tě k tomu donutil, ale na tebe ani v nejmenším. A je v pořádku, jestli jsi to dělal dobrovolně. Já tě prostě miluju a chci jen, abys byl šťastný a spokojený a usmíval se. A taky chci, abychom spolu dál plavali, chodili na hokej a do kina a šli spolu na ten anime festival, abys mě někam svezl autem a podnikli jsme spolu ještě hrozně moc věcí. Na ničem jiném mi nezáleží.“

Chytím rukáv do dlaně a utřu si s ním obličej. „No skvělý, tak už řveme oba,“ zamručím. Zkouším tak odlehčit atmosféru, což mi samozřejmě vůbec nejde. A místo toho, abych se usmál nebo aspoň uchechtl, nahlas vzlyknu. „Proč jsi dneska ráno beze slova zmizel?“ chci vědět.

Moje malé vyděšené já potřebuje slyšet, že jsem mu v ten okamžik nepřišel odpornej. O tom to vlastně nejspíš celou dobu je. Nechtěl jsem, aby kdokoliv věděl, jaké odpornosti jsem dělal, abych jim já sám nepřišel odpornej.

Táta se nejistě poškrábe na hlavě. „To jsem nezvládl nejlíp. Promiň. Měl jsem najednou černo před očima, jak strašně jsem zuřil. Jenže jsem nechtěl vybuchnout před tebou, abys nemusel čelit mým emocím. Vím, že teď to zní hloupě, ale Nate, znáš mě, ve vzteku dokážu říct tolik špatných věcí. Myslel jsem, že prostě jen odejdu do jiné místnosti, trochu se vydýchám a vrátím se. Jenže to furt nepřestávalo a já potřeboval… Něco udělat.“

Nejistě poposednu a znovu si přejedu rukama po stehnech, jako bych si uhlazoval tepláky. „Co udělat?“

Jestli mám něco na novém tátovi rád, hodně rád, tak je to jeho upřímnost. Od chvíle, co jsem ho skoro před rokem potkal na benzínce, mi ani jednou nelhal. Proto mě nepřekvapí, když se i teď rozhodne říct pravdu. „Jel jsem se napít,“ přizná. „Zažil jsem pár chvil, kdy jsem přemýšlel, že bych si něco dal, ale nikdy jsem tomu nebyl tak blízko jako dneska.“

„Do prdele, promiň. Je to moje chyba, tohle jsem nechtěl,“ vydechnu a schovám obličej do dlaní. Neumím si představit, že by táta začal zase pít. A kdybych za to ještě navíc mohl já, nejspíš bych si to neodpustil.

„Klid, Nate. Ještě než jsem vyjel z ulice, věděl jsem, že to neudělám. Nejdřív jsem prostě jen jezdil po městě a zkoušel se uklidnit. Nechtěl jsem se vracet, dokud jsem si nebyl jistý, že s tebou dokážu v klidu mluvit. A pak jsem dostal nápad.“

„Jaký nápad?“

Táta chvíli váhá, jako by si nebyl jistý, jestli se s tím vážně chce svěřit, ale nakonec přece jen promluví: „Jel jsem za Davidem. Doufám, že se nebudeš zlobit, ale řekl jsem mu o tobě a o těch videích.“

Nechápavě zamrkám a zatnu snad každý sval v těle. „Cože?“ vyštěknu. „Proč jsi to udělal? Nechci, aby to věděl každý. Jak se mám asi tak tvářit, až ho uvidím?“

„Já vím,“ přikývne táta. „Ale on jediný mi mohl pomoct. Pracuje na policii a ta videa vznikla, když ti bylo patnáct, takže jde vlastně o dětskou pornografii,“ řekne způsobem, že tím všechno vysvětluje. Což asi ano, přesto dodá: „Zařídí, aby ta videa zmizela z internetu.“

Zamrkám.

Tohle…

Kdyby ta videa zmizela, nemusel bych mít strach, že na ně někdo, koho znám, nebo budu v budoucnu znát, narazí a pozná mě. Kdyby ta videa zmizela, nestalo by se, že bych na ně ze zvědavosti klikl, abych sám sebe přesvědčil, že to nebylo tak hrozné. A nejspíš bych se mýlil, bylo by to ještě horší, což by mě vnitřně zničilo.

Kdyby ta videa zmizela, mohl bych lehce předstírat, že nikdy neexistovala. Už žádné důkazy.

„Myslíš to vážně?“ Ani v nejmenším nezkouším zakrývat naději.

„Samozřejmě.“

Hlasitě se rozesměju a rozbrečím zároveň a je to jeden z nejúlevnějších pocitů, jaké jsem za poslední dobu zažil. Myslel jsem, že přiznat pravdu nepřežiju, ale nakonec jsem tady a cítím se o tolik líp. Spokojeně zavřu oči a pořádně si ten pocit vychutnám.

„Děkuju, děkuju, děkuju!“ vychrlím, pevně tátu obejmu a celou jednu minutu ho svírám v tom nejpevnějším objetí, které mi on stejně vřele vrací. Pak se ale odtáhnu a rázně vstanu. „Musíme zařídit, aby měl Eli ty nejúžasnější narozeniny na světě. Začátek sice nebyl nejlepší, ale od teď to musí být prostě skvělý,“ rozhodnu.

Táta souhlasně přikývne. Oba sice máme zarudlé oči a nosy a já mám nejspíš u nosu i nudli, ale je mi to jedno. Zbytek dne bude o Elim.

Zpod postele vytáhnu zabalený dárek.

***

Dort je vanilkový s rybízem, malinami a třešněmi přelitý citrónovou polevou. Což mi připadá jako velmi divná kombinace, ale když Sam řekne, že je Eliho oblíbená, nejsem ani překvapený. Já bych vybral karamelový, čokoládový, oříškový… ale dávat na dort něco ovocného nebo svěžího je jako rouhání.

Ovšem Eli má prostě divné chutě a miluje, když je sladké kyselé, přestože to vůbec nedává smysl.

Svíčku na dortu nemá. Ani symbolickou, která by nehořela. Sam prostě donese dort a pobídne Eliho, aby si něco přál, a on to udělá, zavře oči, a když je otevře… Kouká upřeně na mě a jeden z koutků mu cuká. Chci hrozně moc vědět, co si přál, ale samozřejmě mi to neřekne.

Od Sam a táty dostane hry na PlayStation, oblečení, boty, dokonce knížku (tu jsem nečetl, a tak slíbí, že mi ji půjčí) a nakonec i nový iPhone a sluchátka na hraní – jsou to taková ta obří i s mikrofonem, u kterých mám vždycky pocit, že by s nimi mohl navádět letadla na přistávací plochu.

Pak přijdu na řadu já se svým dárkem. Řeknu prostě jen „všechno nejlepší“ a podám mu zabalenou krabici s velkou červenou mašlí.

Možná jsem vybral špatně. Jsem z toho šíleně nervózní. Eli se hodně změnil a nemusí mít radost, že mu připomínám minulost. Nevím.

Nejdřív krabici potěžká a pak si ji položí do klína. Všechny dárky rozbaloval pomalu a rozvážně, ale teď začne papír trhat a zahazovat za sebe, aby nepřekážel. Když otevře krabici, chvíli do ní nevěřícně kouká, než opatrně, překvapeně, nevěřícně a zaujatě vytáhne skate.

Přejede po něm prstem. Strašně dlouho mlčí a navíc má zase ten svůj naprosto nečitelný výraz, ze kterého nejde vůbec nic poznat. Může být šťastný, může být nasraný, může být… cokoli, naprosto úplně cokoli!

Tak už něco řekni, ježiši. Srdce mi nejspíš plánuje vyskočit z hrudi a rozběhnout se pryč.

„Já… Děkuju,“ vydechne konečně. Z jeho hlasu poznám, že se nezlobí. Když skate otočí a dole najde obrázek z Boku no Hero Academia, usměje se. „Je krásnej.“

„Viděl jsem tu fotku na chodbě a Sam říkala, žes jezdil fakt dobře. Tak mě napadlo, že bys mě to mohl třeba taky naučit,“ pokrčím rameny a nejistě poposednu. Ještě pořád nevím, jestli se nenaštve, protože ho nutím do věcí, které už nedělá. „Máš radost?“ zeptám se pro jistotu.

Eli povytáhne obočí. „Že tě budu učit na svém skatu? Tak to v žádném případě,“ uchechtne se. „Potřebuješ svůj vlastní. Tenhle je můj,“ odvětí a společně s těmi slovy si skate přitáhne k hrudníku a obejme ho. V očích má tolik veselých jiskřiček, až mě jeho energie úplně pohltí. „Mám velkou radost. Myslím, že jsem ho dostal ve správnou chvíli od toho správného člověka, jestli to dává smysl.“

Jo, dává to naprostý smysl.

Později odpoledne, o tři porce dortu později, kdy jsem sice tvrdil, že karamelový by byl definitivně lepší, a následně si přidal, jdeme před dům a zkoušíme jezdit. Nejdřív jen sedím na obrubníku a sleduju Eliho. Prvních pár jízd se klátí ze strany na stranu a jednou sebou dokonce praští o zem a trochu si odře dlaň, ale pak už jezdí z jedné strany ulice na druhou, jako by byl se skatem srostlý. Pokaždé, když mě míjí, má pusu roztaženou od ucha k uchu.

Následně se příšerně pohádáme, jelikož absolutně neumí učit. Já přece vím, že mám mít váhu na přední noze a ne na zadní, kterou se mám odrážet. Akorát se to snáz říká, než dělá. A sotva sebou o zem fláknu potřetí během dvou minut, nedokážu udržet emoce a začnu nadávat. Dokonce kopnu do popelnice, zatímco Eli se chápavě usmívá. Velmi suše oznámí, že kdybych udělal, co mi radil, nemusel bych po asfaltu jezdit obličejem.

No tak haha, pán je vtipálek.

Strčím do něj a on strčí do mě.

Večer se všichni díváme na film, jíme popcorn a taky dort, a přestože začátek dne nebyl nejšťastnější, ten konec rozhodně je. Protože si všímám, jak se Eli usmívá. Nakonec usne stočený do klubíčka a pod bradou má upadlý jeden pukanec popcornu.

Já usnu asi pět minut po něm, zapatlanej od dortu.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. A už je tam i celý ELI. ♥