Szabi

Některé noci se vzbudím a chce se mi brečet, cítím svíravý tlak na hrudi a tělo mám v podivné křeči, kterou rozbiju až tím, že se konečně pohnu. Někdy mi to trvá minutu, někdy deset. Někdy mám strach a někdy vztek a skoro vždycky na to nějakou dobu myslím a Eli pozná, že na něco myslím, protože je pak tak neuvěřitelně milej a ochranitelskej.

Neptá se, o čem se mi zdá.

A já se na oplátku neptám, o čem se zdá jemu, když sebou občas podivně škubne, posadí se a odmítá znovu zavřít oči. Zkouší spávat v noci. Se mnou. Večer si lehneme na rozkládací gauč ve sklepě a já mu nahlas předčítám, dokud mě nebolí v krku. On mezitím vypije čaj, který voní trochu jinak, protože předtím pil čaj proti únavě, zatímco teď louhuje bylinky na uklidnění a spánek.

Vysvětloval mi poměry a účinky. Rozdíl mezi meduňkou a heřmánkem a třezalkou a kopřivou a fenyklem a někde tam jsem se ztratil, i když Eli pořád mluvil a soustředěně přitom krčil čelo. Jediné, co si pamatuju, je, že fenykl voní trochu jako lékořice a je dobrý na zažívání, proto ve výjimečných případech Eliho nechám, aby mi ho uvařil.

Začínám zjišťovat, že Eliho vztah k čaji a bylinkám je mnohonásobně hlubší než můj vztah s kafem, protože, ruku na srdce, já a kafe jsme na sebe tak jako zbyli a teď se máme rádi spíš z nutnosti. Já ho nemrvím cukrem a mlékem a ono mě udržuje naživu.

Ovšem Eli a čaj… To je náboženský rituál.

Miluju sledovat, jak vytahuje sítko a jak se poprvé a velmi opatrně napije a jak ho to vždycky navzdory situaci přece jen trochu zklidní a on je pak schopný si lehnout a zavřít oči.

I když mu následně vždycky dlouho trvá, než usne.

Vím, že nesmím usnout jako první, a on ví, že musí být vzhůru, když se budím.

Vím, že když sebou trhne a posadí se, už znovu nepůjde spát a zbytek noci stráví hraním her. On zase ví, že ráno někdy potřebuju trochu času, abych se sebral.

Některé noci jsou úplně normální, pohodové, ospalé, prolíbané a proválené. Některé noci jsou děsivé a smutné. Ale začínám si uvědomovat, a Eli to má nejspíš stejně, že mi to zase tak nevadí. Zvládáme a prožíváme to spolu a naučili jsme se, co v daných chvílích pomáhá. Jako když já nahlas předčítám nebo Eli vypráví, minutu po minutě, co budeme následující den dělat, zatímco sedím v koutku sprchy a zkouším veškerou pozornost soustředit na budoucnost.

A tak je to vlastně každý den. Ať přijde jakákoli překážka, najdeme způsob, jak si navzájem pomoct.

Když jsme byli celá rodina v kině, razil jsem Elimu cestu, aby mohl zírat do země a nemusel nikomu pohlédnout do očí. A on mě na oplátku držel celý film za ruku. Sotva potemnělo světlo, propletl se mnou prsty, hladil mě palcem a sem tam pevněji stiskl, jako kdyby dokázal poznat, kdy se v myšlenkách ztrácím někam, kam bych neměl.

Ale já se obecně v jeho přítomnosti příliš neztrácím.

A život, který si vytváříme, miluju.

Každé ráno chodíme plavat. Bazén je teď nově zastřešený a tepelné čerpadlo ohřívá vodu, takže i když je venku fakt hnusně, nám je skvěle. Občas si dávám závody s tátou, protože na Eliho nemám, a někdy se mi podaří ho porazit, ale nejsem si jistý, jestli mě sem tam z milosti nenechává. Přece jenom fyzicky je na tom dobře a já jsem po třiceti bazénech vyšťavená rozinka.

Ale plavu. Je říjen, venku převážně sychravo a já závodím s tátou v domácím bazénu. A pak rychle utíkám mokrý přes zahradu, protože se mi ráno po probuzení nikdy nechce hledat čisté oblečení. Plavky mám naopak pokaždé příhodně na sušáku.

K snídani si můžu vybrat ze sedmi různých cereálií a čtyř rostlinných mlék. Tak třeba špaldové tyčinky s vanilkovým mlékem. Nebo oříškové vločky s mandlovým mlékem. Anebo – moje vůbec nejoblíbenější kombinace – čokokuličky se sójovým mlékem.

Eli pije čaj. Ženšenový a rozmarýnový.

A potom se učíme. Učení mi sice stále moc nejde, ale aspoň můžu sedět hodně blízko u Eliho, pokládat ruku na jeho stehno nebo mu funět do ucha, což ho vždycky na jednu stranu rozčiluje a na druhou rozesmívá.

Když nám na konci týdne dává Samantha testy, občas od něj opisuju. Ne že bych to dělal zrovna nenápadně, ale Elimu to nejspíš nevadí, protože papír natáčí tak, abych líp viděl. A Samantha to většinou nekomentuje, i když vím, že nás vidí.

Je zvláštní mít po takové době zase rodinu, která na mě bere ohledy.

Odpoledne jsou nejlepší. Občas sice bojujeme – nemáme náladu, přemůže nás strach z toho, co by se mohlo stát a co bychom mohli pokazit, nebo se jen necítíme nejlíp. Ta odpoledne pak trávíme ve sklepě.

Ale někdy, a ty dny jsou a je jich víc a víc, chodíme do kina, na hokejové zápasy, na pláž, do restaurací na jídla, která jsme ještě neochutnali, na procházky po okolí, do antikvariátu… Zkoušíme postupně čím dál víc věcí a strach odeznívá.

Možná tomu pomáhá i fakt, že je venku zima a oba jsme zahalení v šálách a čepicích, takže nás nikdo nemůže poznat. Nevidí jizvy, nevidí moji tvář a nemůžou si ji s ničím spojovat. Nikoho nezajímáme.

A pak přijde večer, unavení se vrátíme domů a jako rodina povečeříme.

Ne, ne jako rodina, protože do háje my jsme rodina! Já, Eli, táta a Samantha jsme rodina, i když trochu zvláštní, s pár problémy a výčitkami, s ne zrovna dobrou minulostí, ale jsem více než ochotný předstírat, že tomu tak není.

Ty chvíle, kdy sedíme u stolu, který je plný různorodého jídla, a já, táta a Samantha divoce a zapáleně konverzujeme, zatímco se Eli spokojeně šklebí a pochechtává, mívám nejhorší strach, že o tohle všechno přijdu.

Že mi mrdne v palici, sjedu se a zjistím, že reálný svět je až příliš.

Že si Eli uvědomí, že může mít víc. Teď je sice se mnou, teď mě líbá, teď mě hladí a chce se mnou trávit všechen čas, ale co až získá sebevědomí, srovná se s jizvami a začne poznávat svět?

Že zjistí, co jsem dělal, a už to nikdy nebude stejné. Jak by mohlo? Jak by se na mě mohli dívat stejně? Lítost bych pravděpodobně zvládl, s tou se peru dlouho. Ale co odpor? Zvládl bych, kdyby se v jejich pohledech objevoval odpor?

Píšu o tom do deníku. O strachu z minulosti, který ne a ne odplout. Píšu o tom, co by se stalo, kdybych uprostřed noci Eliho vzbudil, držel ho v objetí a na místě, kde se cítím nejbezpečněji, bych mu všechno vyklopil. O nocích v ložnici pro hosty. O roztřesených a ubrečených ránech. O důvodech, proč to tak bylo.

Jenže i když se v noci někdy vzbudím a počítám Eliho dlouhé řasy, nedokážu se nakonec rozhoupat. Jak by mu mohlo nevadit dotýkat se mojí kůže, kdyby věděl, že se v ní necítím ani trochu dobře, že bych si ji nejraději centimetr po centimetru strhal jako tisíce náplastí vedle sebe?

Někdy jsem v tom uvězněný, někdy je strach enormní a všepohlcující a já pak sedím ve sprchovém koutě a brečím, zatímco mi Eli vypráví, co budeme následující den dělat. Jak pojedeme na pláž a dojdeme až ke skalám. Jak si k večeři zase objednáme sushi a velkou porci mochi.

A čaj. Samozřejmě neopomene, jaký si uvaří na noc čaj.

I když mi Eli říká spoustu věcí – třeba to, že jsem nejstatečnější člověk, jakého zná, že jsem odvážný a odhodlaný a dokážu všechno, co si zamanu – hodně o tom teď pochybuju.

Chci mu to říct, ale… nemůžu mu to říct.

Kdyby se pak mezi námi něco změnilo, zabilo by mě to.

***

Terapii mívám ve stejný čas a ve stejné budově jako Eli terapeutickou skupinu, takže se vždycky loučíme ve výtahu. On vystoupí ve druhém patře, já ve třetím. A pak nastane nejdelší hodina a půl v týdnu, kdy jsme bez sebe, dokud se zase nesetkáme dole na recepci.

Úplně pokaždé se obejmeme, jako kdyby ten čas byl mnohonásobně delší a nekonečnější. A teprve, když jsem zase s ním, vidím jeho oči a úsměv, cítím se klidnější. Jako když do sebe všechno zapadne.

Jenže dneska je moje terapeutka nemocná, a tak z auta vystoupí jen Eli. Venku docela fouká a on má přes obličej šálu, takže nemám tušení, jak se tváří. Jestli se vůbec nějak tváří, protože celou cestu autem byl zamlklý a vzdálený. Koukal z okna, sledoval ulice, a když jsem s ním zkoušel mluvit, jen něco zamručel. Stejně mi to nedá, vystoupím s ním a ještě než odejde, chytnu ho za ruku a pošeptám mu pár ne zrovna slušných slov. Abych ho pobavil, rozesmál, uklidnil a ujistil, že my dva proti světu stále platí. A nejspíš to pomůže, protože si odtáhne šálu, usměje se a dá mi pusu.

Já jemu dám druhou.

Nasednu zpátky do vyhřátého auta, kde potichu hraje rádio a voní skořicoví šneci, akorát tentokrát přesednu na sedadlo spolujezdce a usměju se na Samanthu. „Můžeme.“ Popadnu sáček a vezmu posledního šneka. Samantha pro každého koupila dva, ale Eli nechtěl, takže…

„Ten je můj, Nate. Aby to bylo fér. Ty tři a já tři.“

Šnek mi leží na dlani, skoro jako kdybych mu ukazoval, kudy jedeme. Je čerstvý, nadýchaný a z jednoho záhybu vykukuje spečená skořice.

Nakrčím čelo, jak usilovně přemýšlím, co udělám, a nakonec celého šneka v rychlosti narvu do pusy. Což je sice geniální nápad, akorát pak horko těžko žvýkám a polykám.

Samantha nesouhlasně zavrtí hlavou. „Teď by se hodilo říct, že jsem tě měla radši, když jsi nejedl,“ zamručí a zabočí do podzemního parkoviště nákupního střediska.

Ušklíbnu se a s plnou pusou odvětím: „Nee, máš mě ráda! Jsem tvůj oblíbenec!“

Na to nic neřekne, ale ani nemusí, protože vím, že je to pravda. Vím, že mě má ráda, a já mám rád ji. Mámu nikdy nenahradí, to ani jeden nechceme, a tak je náš vztah… Já vlastně ani netuším, jak ho pojmenovat, ale rozhodně je hřejivý a klidný, plný porozumění a soucitu.

Když zaparkuje, chci vystoupit, ale ona vyhrkne: „Nate, počkej.“

Zůstanu proto sedět a v autě je najednou divné ticho. „Stalo se něco?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ řekne, ale je jasné, že něco probrat určitě chce. Vidím jí to na očích, které vůbec nejsou jako ty Eliho, ačkoliv jinak mají velmi podobné rysy. Znamená to tedy, že oči má Eli, stejně jako já, po svém otci?

Poprvé mě napadne, jaké to asi musí být, když člověk ví, že někde ve světě existuje otec, který o něj neměl zájem. Jaké to musí být, když ho pak náhodou potká, pozná svoje oči v davu a ví, že by mezi nimi mělo být nějaké pouto, ale… není.

Jaké to asi je narazit na otce na benzínce uprostřed noci?

„Tak o co jde?“ chci vědět. Odepnu pás, ale zůstanu natočený dopředu, abych se do těch očí už nemusel dívat. Přímo přede mnou je na zdi velký reklamní billboard, takže můžu pořád dokola číst slevový kód na dovolenou u moře.

„O Elkana,“ odpoví Samantha a dle mého ne zrovna chytře.

Jde o Elkana je natolik rázné prohlášení, až mi ztuhnou všechny svaly, hlavně ty na krku a já mám problém se následně nadechnout. Jde o Elkana zní definitivně a vážně, jako by následně chtěla říct: Jde o Elkana. Už ho nesmíš vidět. Jde o Elkana. Nehodíte se k sobě. Jde o Elkana. Chtěl, abych ti řekla, že se k němu nemáš přibližovat.

Nemůžu za to, je to má povaha, jsou to zkušenosti, je to strach, že mě v první chvíli vždycky napadají ty nejhorší možnosti. Nečekám nic hezkého.

„Dobře,“ hlesnu. To zvládnu. Zvládnu reagovat klidně a rozvážně, aniž bych dal průchod emocím, protože… při použití kódu získáte 10% slevu na dovolenou v Pacifickém ráji. Hezké, v ráji jsem ještě nikdy nebyl.

„Víš, Nate, když Alex přišel s tím, že bys u nás mohl bydlet, a to bylo velké MOŽNÁ, protože v tu dobu jsme vůbec nevěděli, kde jsi, jen jsme doufali, že se prostě zase objevíš, napadlo mě, jestli je to dobrý nápad. Hlavně kvůli Elkanovi. Ale… byla jsem zoufalá, Elkan se nám pořád vzdaloval, uzavíral se, stále častěji se u něj objevovaly záchvaty a já netušila, jak mu pomoct. Nic nezabíralo, nic nechtěl, nijak se nesnažil. Poslední měsíce, než jsi přišel, byla situace u nás doma…“ rozhodí rukama, jako kdyby pro to neexistovalo správné slovo. Přesto ale nakonec řekne: „Smutná.“

Mlčím. Pořád nevím, kam tenhle monolog míří.

„Takže jsem si říkala, že tvoje přítomnost by mohla něco změnit.“

Teď na ni pohlédnu. „A změnila?“ zeptám se, přestože sám vím, že ano.

„Nate, tvoje přítomnost byla to nejlepší, co se nám stalo,“ usměje se a pohladí mě po rameni. „Ježiši, jen jsem ti chtěla poděkovat za to, jak pomáháš Elkanovi, že tu jsi pro něj, a teď jsem dojatá a dělám z toho obří emocionální věc. I když jsem to chtěla poznamenat jen tak mimochodem, aby ses necítil blbě.“ Vzdychne a zapadne do sedačky. Není fňukna jako já a táta, takže působí spíš sama ze sebe otráveně, že to tak prožívá.

Mně to přijde milé.

„Děkuju,“ odpovím. „I když bys asi děkovat nemusela. Já přece… Nedělám to jako nějakou charitu, prostě jsem se zamiloval.“

„Já vím. I tak. Už dlouho jsem neviděla Elkana šťastného. Mám z toho radost.“

Od první chvíle jsme spolu mluvili upřímně. Napálil jsem jí každou myšlenku, která mi prolétla hlavou, takže i teď úplně klidně řeknu: „Přestože se od tebe pořád drží dál?“

Poznám, že ji to bolí. Že by chtěla jen tak klábosit s Elim, zajít s ním do obchoďáku, pohladit ho po rameni nebo si nepřipadat jako nejhorší lidská bytost pokaždé, když se na ni podívá. Jenže já jí nemám jak pomoct. V konečném důsledku bych vždycky stál na Eliho straně, i kdybych věděl, že nemá pravdu.

„Udělala jsem hroznou věc. Nedivím se mu, že se mnou nechce být,“ poznamená. Samantha bývá většinu času klidná a vyrovnaná, ale teď se v ní emoce nejspíš bouří, protože napjatě poposedne a pohlédne na auto zaparkované vedle nás.

„Eli mi řekl, co se tu noc stalo,“ přiznám.

To ji překvapí. „On… on s tebou o tom mluvil?“ Povytáhne obočí a v obličeji vystřídá několik výrazů, než nakonec nasadí ten nejprovinilejší. „Řekl ti, že jsem ho…“

„Zamkla.“

„Jo,“ přitaká přiškrceně.

„Mrzí mě to,“ zamumlám. „To všechno mě tak strašně moc mrzí. Ale jsem v hodně špatné situaci, protože Eliho chápu. Tu frustraci a bezmoc a vztek a zoufalství. Já bych to měl stejně, taky by mi dalo hrozně moc práce odpustit a nechat to být. Obzvlášť po vší té bolesti, která se nedá jen tak zapomenout. Jenže na druhou stranu… Moje máma je mrtvá. Už nikdy ji neuvidím. Už nikdy s ní nebudu moct mluvit. Obejmout. Říct jí, že jsem se zamiloval do toho nejúžasnějšího kluka. Mám jen hromadu vzpomínek, které i když jsou hezké, tak šíleně bolí. A Eli má skvělou mámu a já bych chtěl, aby si to uvědomil, protože stačí hrozně málo a všechno může skončit. Takže co? Mám mu říct, že má brát všechno, co jde, dokud není pozdě, nebo aby si svou bolest prožil tak, jak potřebuje?“

Samantha sjede na sedadle o něco níž. Jakoby se schoulí do klubíčka. Najednou působí neuvěřitelně malince a drobně. Dlouho mlčí, nejspíš přemýšlí nad tím, co jsem právě řekl. Já nad tím taky přemýšlím, protože jsem sám netušil, kolik toho mám na srdci.

„Takže se na mě nezlobíš?“

Nechápavě zakroutím hlavou. „Kvůli čemu? Kvůli tomu, co se stalo tu noc?“

„Ano.“

Zamyslím se nad tím, ale představa, že bych se zlobil, mi přijde vzdálená a neskutečná. Možná rovnou nemožná. „Jakože… Přál bych si, aby se to nestalo, ale vážně se na tebe nebudu zlobit kvůli něčemu, co se stalo v době, kdy mi bylo deset. Navíc… mě se to doopravdy netýká. To je mezi tebou a Elim.“

Další dlouhý a hloubavý pohled, který mi Samantha věnuje. „Už ti nedovolím opisovat.“

„Jak to s tím souvisí?“ zamračím se.

„Neustále se vztekáš, že seš hloupej a k ničemu. A já na tebe chci být hodná, tak dělám, že to nevidím. Ale jen mě taháš za nos. Seš neuvěřitelně chytrý a bystrý kluk, Nate. Nejsi k ničemu.“ Plácne se do stehna a rázně prohodí: „Tak jo, pojďme vyzvednout ty tvoje brýle. A ještě si stihneme dát kafe a dort, co ty na to? Ale musím si dávat pozor, abys mi nesnědl i můj. V tomhle ti přestávám věřit.“ S těmi slovy vystoupí.

Já pořád sedím, trochu zaraženě.

Nejsi k ničemu.

Nerozumím, že řekla právě tohle, protože… to je to, co mě tak strašně dlouho provází. Co mi nejen Johnny, ale hlavně ti další mnohokrát řekli. Že jsem k ničemu. Špína. Štětka. A já si zoufale přál, aby mě Don uklidnil, utvrdil mě v tom, že to tak není. Že před sebou mám jinou a lepší budoucnost. Ale ten zasranej parchant, kterej měl být především mým rodičem, vždycky předstíral, že se to nestalo.

Samantha nejspíš musela slyšet, jak ječím, že jsem k ničemu. A teď říká, že nejsem.

Zaklepe mi na okno, jestli jdu. A já jdu, i když si stále připadám trochu mimo.

***

Když dojedeme domů, je venku tma, přestože ještě ani není tolik hodin. Přeskočím kaluž a následuju zasmušilého Eliho dovnitř. Dokonce i jeho chůze je zasmušilá. A to jsem na něj v autě mluvil a držel ho za ruku a opíral se a mlčel a dělal oči… Nic nepomohlo.

Kdyby byl Eli princezna, nejspíš by teď brány hradu byly neprostupně zavřené, zamčené a pořádně hlídané. A on sám by seděl v komnatě té nejvyšší věže, nebo možná spíš v nejhlubším sklepení a odmítal by vyjít ven. Což je opravdu zvláštní příměr, ale dost sedí.

Vím, co teď udělá. Tuhle jeho zasmušilou rutinu totiž znám až moc dobře.

Půjde do kuchyně a vezme si něco k jídlu. To si následně odnese do sklepa. V rychlosti se převleče, sedne si na svoje místo, zapne PlayStation a následujících několik hodin nepromluví. Jen pokud budu hodně naléhat, ale i tak spíš něco odsekne nebo zamručí, než aby řekl jednu celou větu. Nepůjde ani spát, akorát někdy po půlnoci odejde vařit čaj.

Nějakej posranej čaj proti únavě, aby mohl hrát až do pitomého rána!

A přesně to taky udělá. Jde do kuchyně, vezme z lednice dva tousty, co zbyly od včerejší večeře, a beze slova zmizí ve sklepě. Samanthu ignoruje úplně a mě neřeší, protože ví, že jsem mu v patách.

Převleče si kalhoty za tepláky a unaveně, jako kdyby měl za sebou fakt těžký den, dosedne na gauč. A než se taky stihnu převléct do domácího, pustí PlayStation.

Asi bych ho měl nechat, protože když na něj v takové chvíli tlačím, ještě víc se stáhne. Je hádavější a popudlivější bez ohledu na to, jak moc se snažím ho uklidňovat. Jenže tahle moje taktika nikdy nikam nevede.

A já… Dobře, je to risk a možná celou situaci ještě zhorším, jenže si říkám, co když. Co když ho něco dostatečně velkého dokáže probrat?

Sednu si na konferenční stolek, přímo před něj, aby neviděl na televizi.

To ho nepotěší, ale nic neřekne a znuděně a otráveně kousne do toustu. Žvýká tak pomalu, jako kdyby myslel, že plánuju mít extrémně dlouhý monolog. Jenže neplánuju, a tak počkám, dokud nepolkne a neopráší si ruce. A teprve ve chvíli, kdy vím, že bude moct odpovědět, vypálím: „Co kdybys jí už odpustil?“

Povytáhne obočí. A i když zamručí: „To mi asi budeš muset vysvětlit,“ poznám, že ví, co tím myslím. Možná mi jen dává možnost to celé ještě nějak zahrát do autu, předstírat, že jde o něco úplně jiného.

Akorát… Nemám zájem.

„Já přece nemusím nic vysvětlovat. Všichni víme, že se na ni zlobíš a nedokážeš se přenést přes to, co se stalo. Kdyby šlo jen o ni, asi bych to nechal. Ale ty se tím hrozně trápíš. Vždycky, když seš s ní, tak se stáhneš.“

Eli nesouhlasně zavrtí hlavou. Je naštvaný, nejspíš ho obtěžuje, že to vytahuju, ale rozhodně není netečný a prázdný. „Napadlo tě, že kdybych to dokázal, přenést se přes to, odpustil bych jí? Asi tisíckrát jsem si řekl, že už to nechám být. Nemáš tušení, kolikrát už jsem o tom žvanil na terapii. Ale stejně se pak ve mně něco hne a já mám pocit, že… nemůžu. Vždycky se to vrátí.“

„No a to je právě ten problém,“ vyhrknu. „Proč o tom žvaníš na terapii? Proč nemluvíš přímo se Samanthou? To je jasný, že ti nejde odpustit, když spolu netrávíte žádný čas.“

„Ty seš teďka můj terapeut, nebo co?“ odsekne a zkříží ruce na hrudníku. Ale neřekne to vyloženě zle, a tak poznám, že jsem ho zase tak šíleně nenaštval. Prostě ho jen trochu štvu. A to dělám často.

„Vypadám jako tvůj terapeut?“ uchechtnu se laškovně. A možná se přitom trochu zakloním, opřu se o ruce a roztáhnu nohy.

Flirtuju? Ano.

Svádím? Rozhodně.

Eli sleduje každý můj pohyb. „Vlastně ne. Moje terapeutka má dost velké kozy.“ Následně rozmrzele vzdychne. „Nate, proč to řešíš? Nepotřebuju o tom mluvit ještě s tebou. Třeští mi hlava.“

Taky vzdychnu. A taky rozmrzele, aby věděl, že mi jeho přístup přijde stejně otravný jako jemu moje otázky. „Fajn. Tak o tom nemluvme,“ rozhodím rukama. Pak sáhnu do kapsy mikiny, vytáhnu krabičku a otevřu ji. Velmi pomalu, aniž bych uhnul pohledem od Eliho, vyndám brýle a nasadím si je.

I když jsem je měl na sobě už v prodejně, stejně mě překvapí, jak se s nimi svět změní. K lepšímu a ostřejšímu obrazu. Ale teď myslím především na to, jestli se v nich líbím Elimu. Protože mě s nimi ještě neviděl. Vybíral jsem je se Samanthou a od první chvíle, co jsem si je nasadil, mi přišlo, že mi sluší. Ale nevím, třeba má Eli úplně jiný vkus a kluk s výraznými černými obroučkami se mu líbit nebude.

Nechci však dát najevo nervozitu, proto sebejistě řeknu: „Ale pane Harlene, kdybyste si chtěl promluvit o tom, jak se cítíte…“ Trošku si brýle stáhnu, asi do poloviny nosu, a pak na Eliho přes obroučky mrknu.

Jako takhle… Eliho to rozhodně zaujme. „Jste si jistý, pane doktore, že chcete mluvit? Třeba jenom potřebuju trochu lásky.“

Rozepnu si mikinu, velmi pomalu ji vysvleču a hodím na zem. „Tak to máte štěstí. Na to jsem taky odborník.“ Zase brýle odložím, nejsem blázen, abych s nimi dělal cokoli nepřípustného, protože fakt nechci, aby se jim něco stalo, a přelezu Elimu na klín.

„Sluší ti. Strašně ti sluší, víš to?“ usměje se a přejede mi dlaní po stehně až k boku, kde mě pevně stiskne.

„Že jo?!“ Nadšeně poposednu a díky tomu ucítím pod zadkem, jak Eli tvrdne. Ze mě! „Vypadám chytře a sečtěle,“ usměju se. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl mít takovou radost z brýlí, ale… mám. Vidět svět po takové době ostře a nepotýkat se večer s bolestí hlavy, protože jsem polovinu dne musel mžourat, mi přijde naprosto neskutečné.

Eli mi druhou ruku položí na tvář. „Ty jsi chytrej a sečtělej,“ pronese. Vůbec nepochybuju, že tomu vážně věří. „Promiň, že jsem protivnej.“

Nad tím jen mávnu rukou. Možná za pár hodin budu protivný já. Možná budeme zítra protivní spolu. Možná se poštěkáme a řekneme si spoustu věcí, které nemyslíme vážně. Takoví prostě jsme.

Usměju se a znovu poposednu, což Eliho přiměje hlasitě vydechnout.

Prsty mu zajedu do vlasů, které poslední dobou trochu povyrostly a vzadu na týle v jednom místě legračně trčí. A už ani tolik nepíchají.

Naše polibky jsou různé – líné, unavené, klidné, hluboké, letmé… A tenhle je od první chvíle procítěný. A taky divoký a odvážný. Vášnivý a plný elektrizujícího napětí, a to nejen proto, že pod zadkem cítím Eliho erekci.

Najednou jsem bez trička a ležím na gauči, zabořený mezi hromadou polštářů, zatímco Eli se ke mně sklání, pořád mě líbá a přitom mi rukou jezdí po těle. Po břiše, k lemu tepláků a taky chce níž, a tak se spíš podvědomě nadzvednu a stáhnu si tepláky pod zadek.

Moje péro z toho má obrovskou radost.

Vím, že je Samantha v domě, a i když nechodí do sklepa, rozhodně nechci, aby mě slyšela sténat, proto se snažím držet na uzdě. Zbytečně nešílet, nevzdychat a nekňourat. Jenže v tom nejsem úplně nejlepší, protože když mi Eli začne tlačit palec na žalud, když mi přejede po erekci, když mi stiskne koule a hlavně, když mi začne honit… Vzdychám tak nahlas, že si nejsem jistý, jestli nejsem slyšet až na konci ulice.

Nenadzvedávám boky, na to jsem až příliš hotový, spíš se tak jako hadovitě svíjím mezi polštáři a postupně začínám čím dál víc prosit.

Eli prosím, Eli, Eli prosím.

Zním kňouravě.

Vystříknu ve chvíli, kdy Eli dosedne na paty, a začne mi k tomu honění mačkat koule. To už je na mě moc. Řekl bych, že mačkání koulí je moje slabina.

Je krásné se udělat a necítit se kvůli tomu blbě. Je krásné se udělat díky lásce a ne kvůli povinnosti. Je krásné zkoušet vydržet co nejdéle a ne se snažit udělat rychle a účelně.

Rozesměju se a ještě nějakou dobu ležím s pohledem upřeným do stropu. Čekám, dokud moje srdce neuzná, že je čas trochu zpomalit, a je mi jedno, že mám tepláky pořád pod zadkem.

Jsem spokojenej, což ale neznamená, že bych nevnímal, jak se Eli na druhé straně vrtí.

Nic neříká, v tomhle je ještě pořád roztomile nevinný, ale já vím, že hrozně moc potřebuje taky vystříknout. Proto si vytáhnu tepláky a vyškrábu se do sedu.

Eli sedí v koutku, červený ve tváři a vlasy na týle mu pořád trčí.

Oba pohlédneme na jeho rozkrok, ale jen já se pobaveně uchechtnu. Přisednu ještě blíž, vsunu ruku pod tepláky a vytáhnu Eliho… Postříká mě tak rychle, že se tentokrát nestihnu ani sklonit. „Možná bych tě měl přejmenovat na Bleska,“ navrhnu a podám mu ze stolu kapesníky.

„Ha ha ha,“ opáčí Eli. Tentokrát se nestydí ani neutíká. Vlastně to vezme s úsměvem. „Podle mě je to tebou. Nemáš být tak sexy.“

No jistě. Ušklíbnu se a natáhnu se pro brýle, abych si je znovu nasadil. Správně bych je měl nosit pořád, ale na to si nejspíš budu muset zvyknout a hlavně překonat strach, že by se jim mohlo něco stát.

„Co teď? Budeš si číst?“

„Tak jo,“ přikývnu a natáhnu se pro rozečtenou knížku. Jsou to Gaimanovy Postřehy z poslední řady, což je sbírka úvah a esejí, které mě neustále vedou k zamyšlení. Někdy k velkým, někdy k maličkostem. Ale čím víc nad vším spekuluju a převracím to v hlavě, tím víc cítím vděk. A klid.

Nate cítí klid.

„Budeš si číst dostatečně blízko?“ chce vědět Eli.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. A už je tam i celý ELI. ♥