Szabi

„Nate.“

Zamručím. Přece už nemůže být ráno. Mám dojem, že jsem teprve před minutou usnul a rozhodně ještě nejsem připravený čelit světu. Teď je mi dobře, spokojeně, jsem v teple a bezpečí. Když jsem usínal, přilehl jsem si k Elimu, abych měl jeho horké tělo co nejblíž.

Takže ne, teď vstávat rozhodně nechci.

Dokonce ani nemám sny.

„Nate,“ ozve se znovu a já si uvědomím, že je to Eliho hlas. To mě přiměje procitnout.

Sklání se nade mnou a jeho oči jsou doširoka otevřené. Takhle ve tmě působí mnohem tmavší, než ve skutečnosti jsou.

„Ahoj,“ zašeptám. Rozhlédnu se kolem – ve sklepě není okno, takže vůbec netuším, kolik může být hodin. Všimnu si, že je Eli převlečený. Taky byl nejspíš ve sprše, protože má trochu mokré tričko na ramenou. A krásně voní. „Je všechno v pořádku?“

„Jo. Aspoň myslím. Můžeš jít se mnou?“ řekne, a i když zní klidně, je v tom něco naléhavého. Něco, co mě přiměje přikývnout a vylézt z postele, aniž bych se zeptal, o co jde.

Eli mi podá mikinu. Znamená to, že jdeme ven? A pokud ano, neměl bych si převléct pyžamové kalhoty? Jenže Eli je nekomentuje, a tak dál mlčím a následuju ho do kuchyně.

Jdeme tiše, jako kdybychom mohli vzbudit někoho, kdo nám následně překazí plány.

Jaké plány, chci se zeptat, ale takové otázce by Eli nejspíš nerozuměl. Navíc ona naléhavost nezůstala ve sklepě, táhne se s námi jak rozžvýkaná žvýkačka.

Eli vezme z lednice dvě malinové limonády a pak projdeme chodbou k zadním dveřím na zahradu. Nazuju si boty, ale když si všimnu, že Eli jde ven bosky a míří k bazénu, rozhodnu se pro to samé a boty nechám doma.

Je polovina října a tohle je podle mě jedna z posledních teplých a vlahých nocí. Navíc je krásně jasno, takže vidím hvězdy i srpek měsíce. Přesto je tráva studená a mokrá. Netroufnu si však postěžovat, že mě zebou nohy, protože… Je to jen pocit, ani nemusí být správný, ale připadá mi, že se Eli k něčemu odhodlává, nebo už odhodlal, a cokoli, dokonce i legrační poznámka, by ho mohla rozhodit.

Dojdeme k bazénu, a když si Eli sedne, vyhrne nohavice a nohy ponoří do chladné vody, napodobím ho. Nakonec… na ten chlad se dá lehce zvyknout.

Eli mi podá limonádu. Tu svoji následně rozdělá a napije se. Já mezitím čekám. Co bude. A jestli vůbec něco bude. Třeba chce jen posedět u bazénu a koukat na hvězdy.

Nebo mi říct, že to mezi námi zašlo příliš daleko. Něco jako: Mám rozraženou hlavu, Nate, zašlo to příliš daleko. A já bych netušil, jak reagovat, možná bych maximálně přikývl.

Ostře se nadechnu zrovna ve chvíli, kdy Eli pronese: „Chtěl jsem ti říct o tom dni. O svých jizvách.“

Přesně v ten okamžik všechno zapadne do sebe. To, co nás sledovalo ze sklepa až k vlhkému trávníku, vážně byla naléhavost. A byla tíživá ne proto, že by snad Eli chtěl mluvit o našem vztahu, ale protože myslel na minulost.

„Seš si jistý?“ zeptám se. Je mi jasné, že tohle je pro něj ta obří věc, kterou si s sebou neustále nese a neví, jak se jí zbavit. To, co ho nutí se uzavírat před světem.

„Jo. Jestli mě teda chceš poslouchat,“ pousměje se, ale ani zdaleka to není jeho obvyklý úsměv, na který jsem poslední dobou zvyklý. Nic v něm nejiskří ani nepůsobí uvolněně.

Tohle není můj Eli. Tohle je Eli, který sám proseděl týdny a měsíce ve sklepě.

Mrzí mě, že se do té noci musí vracet. Přesto přikývnu.

„Dobře. Vlastně nevím, kolik jsi toho slyšel, nebo kolik toho víš. Ale ať je to jakkoli, prostě bych byl rád, kdybych ti to mohl vyprávět já. Je to pro mě důležitý, protože ty jsi důležitej.“

Obyčejná noc, ne? Dva kluci, co popíjejí malinovou limonádu, komíhají nohama v bazénu a koukají na hvězdy. Nic zvláštního. Až na to, že jeden z nich se právě chystá sáhnout do minulosti, do nejhorších vzpomínek a vytáhnout je na světlo.

A přitom působí tak klidně.

„Asi bych začal tím, že jsem nikdy nepoznal pravýho tátu, nebo spíš toho chlapa, co investoval do mého vzniku sperma. Protože tátou bych ho fakt nenazýval. Vybodnul se na mámu hned, jak zjistil, že je těhotná. A já žil teda jenom s ní, měli jsme byt v sedmém patře bytového komplexu, kde se mezi sebou lidi po čase začnou poznávat. Však víš. Trochu drbárna.“

Nedívá se na mě. Vypraví a mezitím prstem roztírá kapky vody, co jsou vedle nás.

„Musím ti taky říct pár věcí o mámě, abys pochopil. Ona byla dřív hodně… Nejlepší popis asi je, že neměla vyloženě mateřské vlohy. Měla mě opravdu ráda, to jo, ale mateřství pro ni bylo v mnoha ohledech taky velká oběť, kdy se musela vzdát dosavadního života. Snažila se, ale ve spoustě věcech to byla spíš taková kamarádka a moc neuměla nastavovat hranice. Přestože já jí to nijak neusnadňoval, byl jsem jako dítě hodně divokej.“

Divoký Eli. Pousměju se nad představou malého Eliho, ale že byl divoký, mě vlastně nepřekvapuje. Nejraději bych ho drcnul do ramene a řekl, že tohle sice dobře skrývá, ale když se nechá vyprovokovat, jeho energie je všude. Vibruje a jiskří ve vzduchu.

Teď ne, teď je jen neskutečně smutný.

„Když jsem byl starší, jednou za čas někam vyrazila s kamarádkami. A pokaždé mě zamkla, což se mi pochopitelně nelíbilo. Hodně jsme se kvůli tomu dohadovali. A pak ten večer… Bylo mi jedenáct a její kamarádka slavila rozlučku se svobodou. Pamatuju si, že máma usnula u nějakého seriálu, než šla, a pak nestíhala. Bylo to hodně hektický. Ale ten večer slíbila, že mě nezamkne. Že stačí, když dám zevnitř řetízek. Ptal jsem se jí asi třikrát a pokaždý to slíbila. A já byl rád, těšil jsem se, že si pustím film, něco. Už nevím přesně.“

Na chvíli se odmlčí, a když se nakloním, uvidím přes něj, že vedle sebe z kapek nakreslil kříže a teď k nim dodělává piky.

„Ale zamknula mě,“ hlesne. „Zapomněla. Neposlouchala. Byla to souhra spousty debilních náhod…  Třeba že jsme neměli náhradní klíče, protože je používala ona po tom, co ty předchozí ztratila. Pořád slibovala, že nechá udělat nové. Pamatuju si, jak hroznej pocit to byl, když jsem si uvědomil, že nemůžu otevřít.“

Přestane kreslit a koukne někam před sebe. Všimnu si, že na ruce, kterou svírá láhev od limonády, má úplně bílé klouby z toho, jak je zatíná. Nedovolím si dotýkat se ho nebo se ho snažit uklidnit. Mám pocit, že by o to právě teď nestál. Že ze sebe chce všechno dostat, ať to stojí cokoli – v tomhle případě strašně moc bolesti.

„Vzbudil jsem se v noci, měl jsem hroznou žízeň. A přišlo mi, že je kolem mlha, že se zvětšuje. Najednou tam bylo hrozně moc kouře. Zkoušel jsem volat mámě, jenomže byla nedostupná. Prostě v jednom z těch klubů neměla signál. Pak jsem se dovolal na linku, kde mi řekli, že pomoc je na cestě, že už to někdo nahlásil. Že se to šíří z bytu v pátém patře. Kdybych mohl otevřít, stačil bych utéct? Na to nemám odpověď. Ale zůstat tam bylo hrozný. Bylo to… Nevěděl jsem, co dělat. Pootevíral jsem okna a viděl jsem, jak se z těch spodních valí kouř. Slzely mi oči a přišlo mi, že mám opuchlej jazyk. Viděl jsem, jak přijíždí spousta hasičských aut. V jednu chvíli jsem dokonce na chodbě slyšel dupání a kroky…“

Dýchám. Zhluboka. Teď není chvíle, kdy bych měl začít brečet. Obzvlášť když Eli je tak klidný, skoro bych řekl nezúčastněný. Jako by se tohle nestalo jemu, jen mi chtěl převyprávět děj filmu. Svým způsobem mi to ještě víc svírá srdce.

„Nevím, jak dlouho to trvalo, ale oheň se dostal dovnitř. Nevím ani, na co jsem myslel. Nevím, jak jsem se cítil – podle doktora jsem upadl do šoku. Omdlel jsem z množství toho kouře. A pak jsem… Prostě jsem začal hořet. Mám popálenou pravou část, protože tak jsem spadl. Ještě chvíli a neměl bych oko. Najednou se uprostřed toho všeho objevil tvůj táta. Věděl jsi, že se vzepřel rozkazům? Že prohledával byty, jestli tam někdo nezůstal, i když to bylo tak nebezpečné? Pamatuju si, jak řekl do vysílačky: ‚Našel jsem chlapce, zhruba deset let, nejsem si jistý, jestli je naživu.‘ A já jsem si taky nebyl jistý, jestli jsem naživu. Ale jak mě tvůj táta zvednul, cítil jsem ukrutnou bolest. Zabalil mě do deky, ale nijak to nepomáhalo, bylo to to nejhorší, co jsem v životě zažil.

Táta mě nesl po schodech, z bytů šlehaly plameny, olizovaly zábradlí, byly úplně všude. Kašlal jsem a on… Vždycky, když jsme museli zastavit a nemohli jsme dál, mluvil na mě. Vyprávěl mi, že má syna a jeho syn je hrdina. Že bojuje s draky. Řekl mi tvoje jméno. A já v tu chvíli věděl, že to musím zvládnout, protože Nate to taky zvládnul a useknul drakovi všech třináct hlav. Myslel jsem na tebe. Na kluka, co mi připadal tak strašně odvážnej.“

Teď mi přece jen jedna slza ukápne. Zkusím ji nenápadně otřít.

Proč jsem tohle nevěděl? Proč jsem nebyl v nemocnici milejší?

Jak se mám do háje srovnat s tím, že v hořícím pekle myslel na mě a já pak nemohl ani na chvíli… A ještě k tomu si myslel, že jsem odvážný.

„Táta mě dostal ven. Byl jsem tak popálenej, že si mysleli, že nepřežiju. A protože máma se ještě nevrátila, nikdo ji nemohl sehnat, sedl se mnou táta do vrtulníku a trval na tom, že poletí taky. Celou dobu, co mě ošetřovali, tam byl, mluvil na mě, uklidňoval mě, vyprávěl mi tisíc věcí a někdy i nesmysly, ale když mluvil o tobě, bylo to tak… Jako slyšet nejlepší příběh. Možná si to teď vymýšlím, protože si to už nepamatuju přesně, ale chci, abys byl ten nejlepší příběh.“

Poprvé se mi podívá do očí. Mýlil jsem se. Není nezúčastněný. Odehrává se v něm tolik, že mě všechny ty emoce zaplaví a přemůžou. A pak už nedokážu předstírat, že mě jeho příběh netrápí. Protože trápí. Nemůžeme změnit minulost, já tu svoji taky ne, ale i když tohle vím, neumím se od ní oprostit. Tolik bolesti si přece nezasloužil. Tak proč…

Eli vidí, že mě každé jedno slovo pomalu rozkládá, jeho nejspíš taky, ale třeba by nás mohl celý příběh paradoxně zase složit.

„Tady by to mělo končit, jenomže pravda je, že to pokračovalo. Aspoň ta bolest. Nate, bylo mi jedenáct a nikdy předtím jsem se nemodlil, dokonce jsem ani nevěděl, k čemu se modlím, ale prosil jsem to, aby mě nechalo umřít. Někde uprostřed toho přišla máma a já křičel a nenáviděl jsem ji. A střídavě jsem byl pořád mimo. Než to přestalo. Dávali mi spoustu utišujících léků.

Když jsem zase přišel k sobě, začal nekonečnej proces léčení a operací. Bolest se průběžně vracela a zase ustupovala a rád bych řekl, že jsem se s ní naučil žít, ale to asi nejde. Prostě se jenom nějak posunula moje hranice jejího vnímání. Pamatuju si, že jsem si velmi intenzivně uvědomoval několik věcí. Zaprvé: Máma mě tam nechala a zamkla, ta bolest s ní nějak souvisí a já už jí nebudu moct nikdy věřit. Zadruhé: Ten člověk, co pro mě vešel do ohně, přestože tím riskoval svůj život, se mnou pořád je. Zatřetí: Nemůžu usnout, protože jinak shořím.“

Kolik nocí jsem ho sledoval, jak hraje hry, jak soustředěně mačká tlačítka, a říkal si, kde se v něm bere tolik klidu? Až teď mi dochází, že uvnitř Eliho se odehrávalo něco úplně jiného. Čekával ve sklepě, kde není vidět obloha, aby ji nemusel neustále kontrolovat?

Já to přece chápu. Z nocí jsem měl taky strach. Z chvil, kdy máma usnula.

„Dlouho jsem bral silné prášky na spaní, o tom už jsem ti říkal na pláži. Jinak bych ze strachu přes noc prostě nezabral. Snižovat dávku nepomáhalo, protože pak stačilo málo a já se probudil. Ale před časem jsem si řekl, že na to kašlu, nechci takhle žít. Takže jsem ty prášky přestal brát.“

Najednou seskočí do vody, jako kdyby nad tím vůbec nepřemýšlel a prostě jednal impulzivně. Tričko se mu okamžitě nalepí na tělo, a přestože je voda studená, nedá to Eli vůbec najevo. Ponoří se, a když se vynoří, stoupne si mezi moje nohy a opře se o ně. „A tak jsem teď tady. S mámou máme složitej vztah, od té doby se pořád snaží a já chci strašně moc rozbít tu zeď, co mezi námi vznikla, ale nějak mi to nejde. Celé ty roky od požáru to bylo relativně v pohodě, jenomže od chvíle, co jsem vysadil prášky, k ní čas od času cítím hroznou averzi. Jako kdyby všechny ty pocity, které jsem si prožil tenkrát, nabobtnaly a přerostly mě. Taky mám teda strach spát, ten se mi vrátil okamžitě, jsem zjizvenej a… teď i praštěnej. Ideální kombo.“

Pohladím ho po hlavě, jeho krátké vlasy mě škrábou na dlani.

„Ale na tom nezáleží, nemělo by. Protože kluk, co bojoval s drakem, je tady se mnou. A možná s ním vůbec nebojoval, ale prostě si ho ochočil. A drak díky němu vylezl ze svojí sluje.“ Zároveň mi položí hlavu do klína. „Děkuju, že tě mám, Nate. Že jsi tady. Vím, že peklo, kterým sis prošel, bylo strašný a možná jsi v tu chvíli nevěřil, že tam někde čeká někdo, na koho bys mohl myslet. Já měl štěstí, měl jsem příběh o tobě. Děkuju, žes to nevzdal.“

Zavřu oči.

Přál bych si, aby to poslední neříkal, protože mě tím akorát rozhodil. Nemůžu dýchat, úplně každé slovo se mi zasekává v krku a řeže. Tepe mi na spáncích a taky si uvědomím, že zatínám svaly.

Tohle je…

Chci věřit v osud. Chci věřit, že všechno špatné, co se kdy stalo, svým způsobem vedlo do této chvíle. Kdyby tomu tak totiž bylo, možná by každé naše utrpení mohlo být snesitelnější.

Když jsem se svlíkal, když jsem si klekal, když jsem zvracel, když jsem brečel.

Nakonec všechno vedlo sem.

Otevřu oči a pomalu vlezu za Elim do vody. Na rozdíl od něj syknu, protože mi voda přijde téměř ledová. Ale aspoň mi to odvede myšlenky od smutku, který na mně po Eliho vyprávění ulpěl.

Stojíme naproti sobě. Eli ani na okamžik nebrečel. Je klidný. Je smutný. Jiskřivá energie kolem něj ale probleskuje, takže se přede mnou neuzavřel, což vede k tomu, že se úlevně usměju.

On se taky usměje.

A pak se společně smějeme, objímáme a líbáme.

***

V zadní části antikvariátu je zima, topení totiž funguje jen u pokladny a v prvních třech uličkách. Od čtvrté dál teplota postupně klesá, tím pádem když procházím poslední dvanáctou uličkou, mrznou mi prsty, kterými svírám knihy.

Slyším cinknutí zvonku nade dveřmi a následně cvaknutí zámku, takže Eli už zavřel a to znamená, že jsme v celém antikvariátu sami. Dojdu na úplný konec, najdu písmeno Z a zařadím Zolu. Samozřejmě do horní police, kam dosáhnu jen na špičkách. Sice bych si mohl donést schůdky, ale pokud vím, nejbližší jsou v uličce šest a vracet se tam a zpátky se mi moc nechce. Takže se natáhnu a…

Něčí ruce mi přistanou na bocích a okamžitě vjedou pod mikinu i tričko. Nejdřív mě ovane chlad, ale horké dlaně následně vyvolají sálající teplo. Celou dobu, než se mi podaří knížku zasunout do řady, mi jezdí po bocích a břiše a taky by chtěly níž – to poznám, když palci zavadí o okraj riflí.

Poslední knížku na zařazení nechám ve špatné sekci a otočím se.

Eli stojí velice blízko, potutelně se usmívá a nepřestává mě hladit.

„Zlobíš,“ uchechtnu se a sjedu pohledem k jeho rtům. Minulý týden jsem je nesčetněkrát líbal. Několikrát bez ptaní, když to nečekal, když usínal, když jsem usínal já, během učení… Hodně pus a ještě víc polibků.

„Vadí to?“ Eli nakloní hlavu na stranu a nejspíš nevědomky si skousne spodní ret.

Zdá se mi to, nebo najednou stojí ještě blíž?

Jedna z polic, předpokládám, že řada ZR, mě tlačí do zad. „Samozřejmě. Zapomněls, že já už jsem teďka hodnej kluk?“

Flirtujeme spolu. Poslední dobou často. Někdy z legrace, někdy automaticky, aniž bychom si to uvědomovali, a někdy mezi námi vzduch jiskří a vibruje, jako třeba teď, a je vážně těžké držet se dál.

„Takže tenhle hodnej kluk…“ povytáhne obočí, „…nemá zlobení rád?“

Upřímně se zasměju. Neměl bych cítit pnutí v kalhotách jenom proto, že je blízko a kouká na mě tím svým uhrančivým pohledem, ale pravdou je, že začínám tvrdnout. Dneska ráno jsem se vzbudil namáčknutý zadkem na Eliho, zatímco mě objímal, a měl jsem takovou erekci, že jsem se ve sprše vystříkal skoro okamžitě. „Podle toho, co zlobení obnáší. Ale tohle zlobení mi zatím moc nevadí,“ pronesu. Pořád tam jen tak stojím, zatímco Eliho ruce sjely níž k mému zadku a přes rifle ho… promnou.

Eli povytáhne pravý koutek a křivě se usměje. To poslední dobou dělá často a vždycky pak vymyslí nějakou šílenost, kterou bych vůbec nečekal. Jako včera, kdy s rozběhem skočil salto do bazénu a následně chtěl, abych se k němu přidal, přestože byla voda ledová. „A kdybych ti řekl, že se ohledně toho zlobení nemusíš vůbec o nic starat?“ navrhne. Jednu ruku nechá na mém zadku, tou druhou se zapře o regály, a jelikož je o pár centimetrů vyšší a mně se zrovna podlamují kolena… ježiši.

„V tom případě je asi všechno v pořádku.“

Nejprve myslím, že mě políbí, ale on místo toho sjede pohledem níž, mnohem níž, až k mému rozkroku. O co přesně mu jde, pochopím teprve ve chvíli, kdy mi rozepne poklopec.

„Tohle nemusíš,“ zašeptám z posledních sil. Všechno ve mně huláká, že chci rozhodně víc, ano, prosím. A tvrdit, že nemusí, je utrpení.

„Nemusím, nebo nechceš?“ zeptá se opatrně a dlaň má přitom položenou na mém rozkroku, takže do háje přece musí cítit, jak strašně moc chci. Dokonce se k němu pokouším co nejvíc natisknout.

„Myslíš, že nechci? Neblázni. Nic nechci víc.“

„V tom případě… Dovol mi to,“ pronese a já samo sebou kývnu, protože neexistuje moc věcí, co bych mu nedovolil. A tohle mi přijde jako splněný sen.

Kdo by nechtěl, aby se ho milovaný kluk dotýkal?

Usměju se, ale to nejspíš Eli nevidí, protože je na kolenou.

Tím mě nepředstavitelně šokuje, myslel jsem, že mi to chce udělat rukou. Na tohle jsem rozhodně nebyl připravený, a tak není divu, že když mi stáhne kalhoty, moje péro vykoukne ven už úplně tvrdé.

Eli ho nejprve vezme do ruky a pohladí, pak znovu a ještě jednou a přitom na něj upřeně kouká. Nebo si ho spíš prohlíží a mě napadne… Co když to vůbec nechce udělat? Co když si klekl a teď zjistil, že tohle není pro něj, že mu cizí péro připadá nechutné, ale zároveň mi nechce ublížit, takže se bude muset překonat, a to v něm později vyvolá vlnu znechucení a…?

Dál se v myšlenkách nedostanu, jelikož mi Eli olízne žalud a tisíce jiskřiček se mi rozletí tělem až do konečků prstů. Chytím se police za sebou a zavadím o hřbety knih.

Do háje…

Pár lidí mi už kouřilo. Nebylo jich moc a jeden z nich… To je jedno. Mám dojem, že tohle zažívám úplně poprvé a rozhodně si beru všechno, každý krásný pocit si plánuju navždycky uchovat.

Hlasitě zavzdychám a mlaskavé zvuky, které Eli vydává, mě ještě víc vzrušují.

Začne mě sát, nejdřív opatrně, jako by potřeboval vyzkoušet, jak na to, ale když uslyší, že si to užívám, zrychlí.

A tak mi kouří, v setmělém antikvariátu, v nejchladnější uličce dvanáct. Kluk, kterého miluju, si kvůli mně klekl a dělá mi to pusou, bere mě hluboko do krku a mačká mi koule. A ten kluk, čirou náhodou, je úžasný a skvělý a laskavý a divoký a má tu nejlepší pusu a rty a jazyk a… moje myšlenky moc nedávají smysl, jsou rozutíkané a šílené.

„Už budu,“ dostanu ze sebe a spíš automaticky, než že bych nad tím přemýšlel, položím Elimu ruku na rameno a zkusím ho odtlačit. Z vlastní zkušenosti vím, že není zrovna příjemné, když někdo nečekaně vystříkne a chudák na kolenou musí nedobrovolně polykat. Jenže Eli na moje varování nijak nereaguje, dokonce ještě zrychlí. Nestihnu nic dalšího a moje tělo, myšlenky, mozek a hlavně erekce, to všechno vybuchne v totálním, nekontrolovatelném a hlasitém orgasmu.

Jsem šťastnej a rozechvělej a hrozí, že pokud se pustím police, spadnu vyčerpaně na zem. Moje nohy se totiž chovají jako želé hadi.

Rozesměju se, možná trochu nevěřícně, protože před chvílí jsem zařazoval knihy a najednou mám kalhoty u kolen, divoce mi buší srdce a Eli je v obličeji úplně rudý. Jako by to byl on, kdo právě zažil nejlepší vyvrcholení za… vůbec. Jo, tohle byl bezesporu nejlepší výstřik vůbec.

„To bylo skvělý,“ vydechnu. Pořád se třesu, ale naštěstí dokážu celkem obstojně stát. „Trochu se utřu a udělám tě taky.“ S tím si natáhnu kalhoty a rozhlédnu se po antikvariátu, jako kdyby se tu měla všude kolem povalovat spousta čistých ubrousků. Což samozřejmě nepovaluje, jen mi všechno dochází neskutečně pomalu.

Eli vstane a ukáže mi svoji dlaň, na které je docela očividně sperma. Pár kapek je i na podlaze. „To asi nebude nutný. Udělal jsem se,“ vysvětlí a na okamžik uhne pohledem, z čehož poznám, že se kvůli tomu stydí.

A mně to přijde extrémně roztomilé. Položím Elimu ruce na ramena. „Seš neumazlenej. Musíme s tím pak něco udělat,“ culím se. Culím se tak moc, že mi koutky rtů nejspíš brzo vystřelí až někam do vesmíru.

Nakloním se k němu a pořádně vášnivě a vděčně a zamilovaně ho políbím, i když polykal moje sperma. Je mi to jedno. Kdysi dávno úplně jiný Nate nenáviděl, když musel ochutnávat a olizovat svoji mrdku, tenkrát jsem tomu nedokázal říkat jinak, ale teď si na to prakticky vůbec nevzpomenu.

„Je mi krásně,“ řeknu poslední nezařazené knize, když Eli odejde pro ubrousky, aby utřel podlahu.

***

Jsem v tureckém sedu na pultě a koukám na Eliho v křesle. Právě se zakusuje do rajčatové pizzy s extra porcí čerstvých a sušených rajčat, což je opravdu zajímavá kombinace, kterou jsem zhodnotil pantomimou zvracejícího Natea. Ne že bych měl něco proti rajčatům s rajčaty, ale nevím. Když si člověk po práci objednává pizzu, přece si dá sýrovou, hawai, bože klidně i nudnou margaritu… Kde se ale zrodí myšlenka, že je dobrý nápad jíst jen těsto s rajčaty?

Eliho argument mám na to chuť nic moc nemění.

Přiznávám, že při objednávání došlo k menší hádce, kterou nakonec paní na telefonu vyřešila návrhem, že nám pizzu rozpůlí a každý si může vybrat, jakou chce. Takže zatímco já si v klidu jím sýrovou, Eli má trochu rajčatové omáčky na tváři.

Nakloním se a setřu mu ji.

Vždycky jsem tu býval rád, dokonce i v noci, ale někdy, když jsem byl sjetý a zkouřený a opilý, vídal jsem ve stínech zvláštní výjevy. Pamatuju si, jak jsem měl kdysi utkvělou představu, že na mě zpoza uličky dvě kouká obrovský výr a je jen otázkou času, než přiletí a vyzobne mi oči.

Myslím, že jsem na něj pak i křičel, aby to už konečně udělal.

Ale teď, zatímco se sýr táhne z pizzy a Eli spokojeně chřoupe okraje, mi antikvariát přijde jako to nejhřejivější a nejbezpečnější místo na světě. Dokonce i stinné kouty, kterých je tu hromada, mě nijak neděsí.

Vlastně mám mnohem větší strach z toho, co je venku. Když slyším z ulice projíždějící auta a sem tam i hulákání z baru naproti, mám radost, že jsem tady mezi tisíci příběhy.

Opráším si ruce od mouky a okraj pizzy hodím do krabice. „Mám zjistit, co bys chtěl k narozeninám. Nenápadně,“ poznamenám ještě s plnou pusou.

Eli se okamžitě usměje. „Ty jo. Vůbec bych nepoznal, že jde o narozeniny. Jdeš na to dobře.“

To na oplátku pobaví mě. „Ale no tak, nedokážu před tebou nic skrývat,“ mávnu rukou. Je to sice lež, hodně věcí z minulosti skrývám, ale zároveň je to i pravda. Nic z přítomnosti skrývat nechci a snad ani nemůžu. „Takže má pan neumazlený nějaké speciální přání? Teda které by mohl dostat od rodičů? Já už pro tebe dárek mám.“

„Ty už pro mě dárek máš?“ vykulí Eli překvapeně oči.

Věděl jsem, že je Eli starší buď o měsíc a rok, nebo jen o měsíc, protože kdysi dávno – a sám nechápu, že mi něco takového utkvělo v paměti – mi o tom otec říkal a ukazoval mi tablet, který chtěl Elimu dát. Se slovy, že v nemocnici si moc legrace neužije. Nic dalšího nevím, ale předpokládám, že jsem se na to moc netvářil.

Ale věděl jsem, pamatoval jsem si to všechny následující roky, že je Eli listopadový Střelec. Pro jistotu jsem si to ještě ověřil u táty a zjistil, že je Eli starší o měsíc a rok a že nerad slaví narozeniny. Což nebyl nijak velký šok.

„Dobře. Tak to mi stačí, ať je to cokoli. Řekni našim, že nic nechci. Možná nějaké hry,“ pokrčí rameny, jako kdyby o nic nešlo. A taky, jako kdyby to nechtěl moc řešit.

„O můj bože, Eli!“ vzdychnu. „Seš popálenej, máš trauma, v domě koluje hromada výčitek a ty nic nechceš? Mohl by sis přát cokoli a rodiče by ti to dali. Můžeš toho trochu využít,“ poznamenám a rozhodím frustrovaně rukama. Následně se laškovně ušklíbnu. „Zneužít.“

„Máš pravdu. Tak řekni, že s tebou chci odjet na týden na chatu někam do pustiny.“

Řekne to jen tak, ale ta představa mi přijde… vzrušující. A právě proto na ni raději nemyslím. Zavrtím hlavou nad tím, že to nebere vůbec vážně.

„Ne, fakt, mám všechno, co potřebuju. Super rodinu, tebe, krásnou tvář…“

Nemám rád, když o svých jizvách žertuje, protože v tom vždycky slyším hořkost. Neumím z něj tohle sejmout, zatím. A možná to nebudu umět nikdy. Možná i za rok, deset let, padesát nebude schopný jizvy přijmout, přitom já bych si tak hrozně přál opak. „Fajn,“ zamručím. „Něco vymyslím. Budou to skvělý narozeniny a ještě lepší dárky,“ rozhodnu.

„Víš co? To se mi líbí. Jestli můžu tu zodpovědnost s výběrem hodit na tebe, tak je to ideál,“ souhlasí Eli a vezme si poslední trojúhelník pizzy.

„Abys nelitoval,“ mrknu.

Chvíli jíme v tichosti. Eli s plnou pusou nemluví a já mám co dělat s rozteklým sýrem, který mi teče po prstech. Když dojím, jsem ulepený a přecpaný.

„Kdy máme další směnu?“ nadhodí Eli.

Čistě teoreticky mám směnu jen já.

Když jsem se měl konečně vrátit do práce, nechtěl jsem Eliho opustit. Stál jsem u hlavních dveří, stačilo jen odejít, a zažíval jsem podivný tíživý pocit plný nechuti a smutku. Bojoval jsem sám se sebou a s tím, co vlastně chci. A Eli to buď cítil stejně, nebo věděl, čím si procházím, protože navrhl, že by si chtěl koupit nějakou knížku. A že pojede se mnou.

Celou dobu pak seděl v křesle a na konci směny mi pomohl uklidit. Další den srovnal výlohu a zařadil tituly. Lepil cenovky, nosil věci ze skladu, vytřel podlahu… Zákazníkům se sice vyhýbal, ale jinak dělal úplně všechno a ani jednou mě tu nenechal samotného.

„V sobotu. Víš, že kdybys chtěl, mohl bys normálně dostávat plat? Šéfka tě má ráda a něco by ti určitě dala. Už se mě na to dokonce ptala. Nemusíš pracovat zadarmo.“

„Mám dost peněz,“ pokrčí Eli rameny bez sebemenšího zájmu. „Navíc o to mi nikdy nešlo. Jsem rád s tebou.“

A já jsem rád s ním, takže do toho rozhodně neplánuju zbytečně šťourat.

„Jak ses k té práci vlastně dostal?“ zeptá se jen tak mimochodem, ale mnou ta otázka projede tak ostře, až mě píchne u srdce. Nepatrně se ošiju.

„Když máma umřela, můj nevlastní otec mě vyhodil z domu hned po pohřbu a nedovolil mi ani si sbalit. Takže jsem si nemohl vzít všechny svoje věci. Hlavně knížky. A tohle je nejbližší antikvariát od jeho domu a občas tu nějaké knížky nechával. A tak mě napadlo…“ Vydechnu a semknu rty. Pořád to ve mně vyvolává silné emoce a některé z těch situací si pamatuju tak živě, jako kdyby se staly teprve včera. „Máma mi dala k narozeninám svoji oblíbenou knížku Na Větrné hůrce a napsala mi do ní věnování. Napadlo mě, že bych ji tady mohl najít. A když jsem sem přišel, nebyl jsem v nejlepším stavu. Většina lidí by mě vyhodila, ale šéfka mi překvapivě nabídla práci.“

Hned po tom, co jsem se jí tu doslova psychicky zhroutil.

„A ta knížka… Asi jsi ji nenašel?“ zajímá Eliho, a když zavrtím hlavou, dodá: „To je mi líto.“

Jsou to jen čtyři slova – to, je, mi, líto – ale řekne je tak procítěně, že mi navzdory vzpomínkám není úplně mizerně.

„Vlastně mi po mámě zůstaly jen dvě věci. Svetr, co mi dala jako dárek. Ten jsem ztratil někde na párty. A krabička s léky. Ty jsem snědl.“ Všechny najednou a myslel jsem, že už se po nich neprobudím. Ale probral jsem se a život šel pořád dál, nic se nezměnilo, a tak jsem zase vstal a zkoušel přežít další podělaný den. „Doufal jsem, že když najdu tu knížku, tak… Já nevím. Prostě bych chtěl mít něco, co by mi ji připomínalo. Nemám ani pitomou fotku.“

Cítím, jak mě zaplavuje smutek. Tak obrovský a těžký, že mi dělá problém i dýchání. Dokonce mi začnou mravenčit končetiny, hlavně ruce, a píchání u srdce zesílí. Dřív, když se mi stalo něco podobného, sjel jsem se tak příšerně, že jsem o sobě několik dalších dní nevěděl. Teď upřu veškerou pozornost na Eliho. Vpiju se do jeho očí, rtů i jizev.

„Práce tady bylo to jediný hezký, co mě za tu dobu potkalo. Teda až do chvíle, než jsem našel tebe,“ řeknu.

Eli vstane a opře se o pult. „Takže tys našel mě? Protože já mám pocit, že jsem našel tebe, když jsem otevřel.“

Jo, tak to určitě bylo.

Eli zničehonic vytáhne zpod pultu tarotové karty, které našel v uličce šest zastrčené mezi knihami. To mě moc nepřekvapuje, protože antikvariát mi vždycky přišel zvláštní a občas mezi knihami objevuju věci, které sem nepatří.

Rozhodne se, že mi vyloží budoucnost – velmi profesionálně je zamíchá a s vážným výrazem mi řekne, abych si vybral kartu.

Poslechnu. A přestože o nic nejde, stejně napjatě zadržím dech.

Trojka mečů.

Ani jeden evidentně netušíme, co to znamená, přesto Eli sebejistě oznámí: „Čeká tě krásný život v horské chatě. To je ale náhoda.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥