Szabi

Venku je pořád hezky, i když musíme z bazénu každý den vytahovat spoustu listí. V knížce, kterou jsem začal nedávno číst, bylo:

Nemůžete vědět, jaké to teď pro nás je – vždycky budete o krok pozadu. Buďte za to vděční. Nemůžete vědět, jaké to pro nás bylo tenkrát – vždycky budete o krok napřed. Za to buďte taky vděční. Věřte nám: Mezi minulostí a přítomností je takřka dokonalá rovnováha. Zatímco z nás se stává vzdálená minulost, z vás se stává budoucnost, kterou si uměl jen málokdo z nás představit. (Líbali jsme se, str. 7)

Přečetl jsem ten úryvek i mojí terapeutce a ona se pak vyptávala. Hodně mluvíme o minulosti a já jsem velmi sdílný, když jde o cokoli po mámině smrti. I tu rozebereme. Řeknu jí, že to nepředstavitelně bolelo. Řeknu, jak mě poprvé napadlo, že i smutek dokáže zabíjet. Držel jsem mámu za ruku a moje srdce bušilo jak splašené a rozum říkal, že tohle se přece nemůže dít. Tohle se nemůže dít mně, mámě, nám. Vím, že lidé umírají, ale… Proč zrovna my dva?

Mluvím o tom, že je svět nefér.

Taky odpovídám na otázky, co bylo poté. Dlouhé hodiny vyprávím o drogách, o Johnnym, o špatných zkušenostech. O nocích plných strachu, o dnech na ulici.

A když chce vědět, co bude, rozpovídám se o budoucnosti. O starých i úplně nových snech. Jednu celou terapii vyprávím, jak si dělám řidičák a jak pak spolu s Elim pojedeme několik dní podél pobřeží, každou noc se vykoupeme na jiném místě a spát budeme na korbě auta. Ačkoliv já auto s korbou asi mít nebudu, ani bych doopravdy nechtěl, ale tahle představa se mi líbí. Ve skutečnosti nejspíš budeme spát na zadním sedadle. Ale to mi přijde taky fajn.

O době před máminou smrtí nemluvím nikdy. A když vnímám, že kolem toho kroužíme a že se otázky neustále soustředí na tu dobu, stáhnu se a začnu odsekávat. Jednou jsem vytáhl přesně tenhle citát, který jsem si zapamatoval jenom proto, že jsem ho přepsal do deníku.

Věřte nám: Mezi minulostí a přítomností je takřka dokonalá rovnováha. Zatímco z nás se stává vzdálená minulost, z vás se stává budoucnost, kterou si uměl jen málokdo z nás představit.

Terapeutka chtěla vědět, co to znamená.

Řekl jsem, že teď jsou pro mě minulost a přítomnost v rovnováze. Nic není nad ničím, prostě funguju. Nepopírám, ale ani se k ničemu neupínám. A každým dnem je minulost vzdálenější a já se díky tomu můžu soustředit na budoucnost, kterou jsem si ještě nedávno nedokázal představit.

Nejsem si jistý, jestli se mnou souhlasí. Spíš ne.

Jen jedinkrát se na mě podívá, pohledem, který mi není úplně příjemný, a poznamená: „Něco se v době před máminou smrtí stalo.“

Nerozporuju to. Máma ztrácela život přímo před mýma očima, vyprchával z ní tak rychle, že jsem byl odhodlaný udělat cokoli, abych jí pomohl. Takže pokrčím rameny: „Možná.“ Víc neřeknu a ona nenaléhá.

Taky ji zajímá můj vztah s Elim.

O tom s ní sice mluvím, ale dost rázně a dost nekompromisně, aby věděla, že není třeba o ničem diskutovat. Tady mám všechno srovnané. Přesto mi některé její výroky leží v hlavě. Ne proto, že bych je považoval za důležité, nebo mi záleželo na jejím názoru, někdy si však říkám, jestli by si něco podobného nemohl myslet i Eli.

A na Eliho názoru mi záleží vždycky.

Proto taky jednou během učení pronesu: „Moje terapeutka si myslí, že jsem na tebe nezdravě fixovaný. Teda neřekla to takhle přímo, ale rozhodně si to myslí.“

Sedíme spolu v obýváku na gauči a všude kolem nás jsou učebnice a sešity. Za poslední týdny jsem zjistil, že se Eli dobře a rád učí. Respektive nevím, jestli rád, ale rozhodně mu to vyloženě nevadí. Neohrnuje nos, nevzteká se a nebrblá, když nám Samantha zadá úkoly.

Teď máme ovšem pauzu, a tak si přes něj přehodím nohy a vezmu misku s gumovými hady. Vytáhnu zeleno-červeného. Zelená část je kyselá, tu má rád Eli, a červená je sladká, ta chutná mně. Dám si hada do pusy a nakloním se k Elimu, který okamžitě pochopí a zelenou část nejprve vcucne a pak ukousne. Sice se nedotkneme rty, ale jsou u sebe opravdu hodně, hodně, hodně, hodně blízko. Moje rty a jeho rty.

Bože, líbal bych ho.

„Podle mě si to myslí i u mě ve skupině,“ pronese, jako kdyby o nic nešlo.

Uklidní mě, že tomu nepřikládá velký význam. Přesto pokračuju: „A co si o tom myslíme my?“

Eli se pobaveně zaksichtí. Pořád má v puse zbytek hada, takže by se dalo říct, že se šklebí kvůli němu, ale co vím – a já vím – on se po kyselém málokdy škaredí. „Nás to rozhodně nijak netrápí.“ Společně s tím položí ruce na moje stehna a pohladí je.

Přikývnu. „Přesně. I nezdravě fixovaná láska je pořád láska.“

Myslím to jako legraci, ačkoliv ne tak úplně. A Eli to moc dobře ví, protože i když je mezi námi mnoho nevyřčeného, taky je mezi námi velká spousta doteků a z mé strany i láskyplných projevů. Neschovávám je a ani je nevystavuju. Ale jsou tady, Eli o nich ví a já jsem za to rád.

Od chvíle, co jsme se líbali ve sklepě, k ničemu dalšímu nedošlo, což mi ale vůbec nevadí. Protože můžu Eliho objímat, držet ho za ruku, usínat vedle něj a být s ním většinu dne. Můžu mu nabídnout zelenou část hada a on si ji vezme.

„To každopádně,“ souhlasí Eli. Opře se zátylkem o opěrku gauče a kouká do stropu. „Štve tě to?“

Nechápavě pokrčím rameny a hledám v misce hada, který by byl celý červený. Ti jsou vzácní, většinou bývají v sáčku dva, maximálně tři, ale já měl zatím jen jednoho, takže dává rozum, že chci dalšího. Zato zelených je tu hromada. „Co přesně?“

„Že by to mohla vidět jako další závislost,“ odpoví Eli a já si teprve teď všimnu zamyšleného výrazu. Ten může znamenat spoustu věcí, ale taky může znamenat to, čeho se už nějakou dobu bojím. Že Eli bude moji lásku vnímat nečistě, nemocně a zkaženě. Nebo že ji třeba vůbec láskou nazývat nebude.

Odložím misku a opráším si prsty od cukru. „Občas nad tím přemýšlím. Jestli se k tobě neupínám jenom proto, že potřebuju mít v životě nějakou závislost,“ připustím.

Eli natočí hlavu tak, aby na mě viděl. U spousty jeho pohledů netuším, co znamenají, proto zatajím dech a znovu se nadechnu teprve, když řekne: „Otázka je, jestli by to bylo nutně špatně. Upřímně doufám, že mám trochu jiný účinky než kokain.“

„Vlastně ne,“ uchechtnu se. „S tebou si taky připadám šťastnej a živej.“

Zahýbu přitom prsty na nohou a jeho to přiměje, aby mě na nich polechtal. „Ahá, tak už chápu, proč si mě držíš blízko. Ty si na mně prostě tak jako frčíš,“ vtipkuje.

A já se směju, protože na chodidlech jsem samozřejmě lechtivý. Zkusím ho odkopnout, ale on díkybohu přestane a položí mi ruce na stehna. A tam je nechá a já okamžitě hořím. Nikdy si nezvyknu, jak moje tělo na jeho blízkost reaguje. Je to opojné a nebezpečné a chci pořád víc, i když si víc sám do sebe nikdy nesmím vzít. „Přesně. Frčím si na Elim.“

Možná zním smutně, protože Eliho dotek přejde ke konejšivému hlazení. „Myslíš, že by to mohlo být nezdravý?“ položí otázku, kterou jsem čekal mnohem dřív.

Neříkám, že jsem si připravoval odpověď, protože nepřipravoval, ale od chvíle, kdy jsem si začal uvědomovat svoje city, jsem občas myslel na to, co bych měl říct. A vždycky jsem nakonec skončil u toho, co bych chtěl říct. Být k Elimu upřímný a popsat něco, co ani sám nechápu.

Aniž bych nad tím přemýšlel, vstanu. Nohy mám po dlouhém sezení roztřesené, vůbec to není z nervozity. Přejdu k oknu a pak zpátky. Zastavím přímo před Elim, který mě upřeně pozoruje a čeká.

„Četl jsem hromadu knih o lásce,“ začnu. „Četl jsem tolik odstavců, vět a slov o lásce, že bych z toho mohl skládat zkoušky, přestože se v těch knihách velmi často mluví o tom, že se láska nedá popsat. Že je nepopsatelná. Víš co? Já to i přesto zkusím a třeba mi pak budeš moct říct svůj názor. Jestli je moje láska k tobě zdravá, nebo nezdravá. Jestli jsem do tebe zamilovaný, nebo tebou posedlý. Protože nad tím často přemýšlím a odpověď na tuhle otázku neznám. A nemyslím, že je vůbec v mojí moci ji znát.“

Zhluboka vydechnu. Eli dál nehnutě sedí a velké čokoládové oči mě upřeně sledují.

Ty oči… ty jsou taky jeden z důvodů, proč jsem teď tady, ale jimi samozřejmě nezačnu. Místo toho vytáhnu úplně první okamžik, kterým to všechno odstartovalo.

„Víš, že když jsem přišel poprvé, vůbec mě nenapadlo, že by mi mohl otevřít někdo jiný než Alex? Navíc jsem si říkal, že je to nesmysl, že je po půlnoci a asi těžko by mohl slyšet klepání. Několikrát jsem odešel a zase se vrátil, než jsem se konečně odhodlal. A pořád jsem si říkal, že pokud neotevře, je to osud. Já vím, je to kravina, protože jsem na tom nebyl nejlíp a nejspíš bych se vrátil ještě několikrát a pravděpodobně bych pak bušil a zvonil, ale… Chápeš, zaklepal jsem ve chvíli, kdy sis dělal čaj. Oba víme, že ze sklepa bys mě neslyšel, takže co je to kruci za náhodu, že jsem zaklepal v tu jedinou minutu z celé noci, kdy…“

Zavrtím hlavou a pousměju se. I když jsem byl tu noc mimo, tohle si pamatuju.

„Neříkám, že věřím v osud, ale tohle je prostě… Rád předstírám, že na tom záleží.“

Byl bosý a držel sítko na čaj, to mi teď jen tak proběhne hlavou.

„Byls bosý a držels sítko na čaj.“

Přejdu zpátky k oknu. Když chodím, líp se mi třídí myšlenky. Taky přitom nemusím koukat na Eliho, jehož přítomnost mě příšerně znervózňuje. Tak trochu očekávám, že velmi brzo řekne: Nate, tohle není láska. Tohle je jen nějaká tvoje další závislost. Nevidíš to, protože na to máš příliš profetovanej mozek.

„Choval jsem se k tobě hrozně a ty… Byl jsem zvyklý, že se na mě lidi dívají dvěma způsoby. Buď mě chtěli šoustat, nebo jsem jim byl odporný. Obojí jsem chápal, takže mě samozřejmě vykolejilo, když jsi nedal najevo ani jedno. Pamatuju si, že jsem strašně smrděl a tys nic neřekl. Ani jednou jsi nenakrčil nos nebo ses neodsunul. Hlavně mi teď neříkej, že máš spálenej čich nebo tak něco. To by mi zlomilo srdce,“ uchechtnu se.

Nevím, proč mám potřebu žertovat. Nedělám to záměrně.

Začnu přecházet po místnosti. Od okna k protější zdi. Mohl bych i kolem gauče, ale nechci, aby se za mnou Eli musel otáčet. A tak udělám pár kroků ke zdi, otočím se a zamířím k oknu.

„Já vím, že pro tebe to asi tolik neznamená, možná by to pro nikoho nic neznamenalo, ale pro mě ano! Pro mě to byly velké věci. Že jsi mi dovolil hrát s tebou hry, i když jsem to kazil a byl jsem totálně zpomalenej. Vlastně jsem na televizi ani pořádně neviděl. Že jsi mi uvařil kafe a pak jsi ho vzal, protože jsi viděl, jak se mi klepou ruce. Osprchovals mě, dal mi čisté oblečení, nechals mě u sebe. Šel jsi se mnou do antikvariátu, do vaflárny, na pláž. V nemocnici jsi mě držel za ruku… Mohl bych takhle říct tisíc věcí, které jsi pro mě udělal, a nikdy jsi po mně nic nechtěl nazpátek.“

Zavrtím hlavou. Hrabat se ve vzpomínkách nikdy není dobrý nápad, ale teď mi to ani zdaleka nepřipadá tak hrozné, protože mi před očima vyskakují hlavně ty hezké.

„Teď to trochu zní, že jsem do tebe zamilovanej jenom proto, žes byl první člověk, co byl na mě hodnej, ale tak to není. Tohle jsou jen důvody, proč jsem tě začal mít rád. Proč jsem tě nedokázal nenávidět, i když jsem se hodně snažil. A mít někoho rád… I to pro mě byla velká věc. Nemyslel jsem, že to ještě zažiju. Což, přiznávám, zní děsně pesimisticky, ale já tak nějak očekával, že do dvaceti budu mrtvej. A najednou tu byl člověk, na kterém mi záleželo, a chtěl jsem tu pro něj být? Jakože… celkem rána pod pás.“

Zastavím a zhluboka vydechnu. Teď očekávám největší vlnu nesouhlasu. I když nemyslím, že si Eli dovolí mě přerušit. „Taky… Líbíš se mi. Aha! Neksichti se. Já vím, máš spoustu jizev a připadáš si škaredý. To není žádné tajemství. Jenže, Eli, já tě jiného než zjizveného neznám a tohle… To seš pro mě ty. Máš nádherné oči – tak velké a… a já jim často v duchu dávám různá přirovnání. Velké a čokoládové, velké a karamelové, oříškové, temné, kakaové… A samozřejmě kávové, to je moje oblíbené přirovnání. Taky mám rád tvoje rty, rád se na ně dívám. Rád tě hladím po hlavě a zbožňuju, jak to škrábe.“

Dojdu k němu, sednu si a položím mu ruce na stehna. Chci, aby každé slovo, co následně řeknu, slyšel a hlavně pochopil. Že to nejsou jen kecy, že všechno z toho je pravda. „Jasně, že bych si přál, abys ty jizvy neměl. Ne kvůli tomu, jak vypadají, ale abys nemusel procházet tou bolestí. Ale to, že je máš, pro mě nic neznamená. Nepřijdou mi odporné. Nevadilo by mi se jich dotýkat. Nevadilo by mi, kdyby ses ty jimi dotýkal mě. Nevadilo by mi je líbat. Necítím k nim žádný odpor. Jsou prostě tvoje a ty seš…“

Zarazím se těsně předtím, než ze mě úplně hloupě vypadne můj. Nechci ho tím vyděsit. Raději znovu vstanu a zůstanu stát v bezpečné vzdálenosti u okna. V Eliho blízkosti evidentně ztrácím hlavu.

„Měl by ses smířit s tím, že mě fyzicky hodně přitahuješ,“ oznámím nekompromisně a ani přitom nemrknu.

Eliho pohled je zvláštní, nepoznám z něj, co cítí, ale po chvíli, kdy na sebe upřeně koukáme, maličko, téměř neznatelně přikývne.

A já se usměju. „Dobře,“ vydechnu. Pak opět zvážním, protože to nejdůležitější mám teprve před sebou. Chci úplně každou buňkou v těle, aby všechno pochopil. Abych mu to zvládl předat. „Často se v knihách píše, že když někoho miluješ, tak na něj neustále myslíš. Je první a poslední věc, na kterou přes den myslíš. Tohle je těžké, protože upřímně přiznávám, že i teď, po takové době, pořád hodně myslím na fet. Přál bych si, aby mohla být úplně každá moje první a poslední myšlenka jenom o tobě, ale víš co? Ten fet si nikdy nedám, protože druhá a třetí a desátá myšlenka vždycky patří jen a pouze tobě. A to přece do háje kurva něco musí znamenat, ne?“

Pohlédnu na svoje ruce, na předloktí, která už jsou dávno zahojená. „Mám v hlavě bordel a pořád cítím takový strach, ale vím naprosto přesně, že kdybych zase začal fetovat, nakonec bych tě ztratil, a to je jediný argument, kterého se dokážu držet. Přiznávám, že tohle nezní zrovna zdravě, ale chci k tobě být ve všem upřímný, abys sám mohl posoudit, co k tobě cítím.“

Ježiši, Nate, hlavně teď nezačni brečet.

Dvěma prsty si stisknu kořen nosu a dýchám, abych se trochu uklidnil.

„Pro mě taky není snadné stavět tě do takové pozice. Říkat ti, že pokud o tebe přijdu, tak nemám nic a půjdu se zfetovat. Myslíš, že chci, abys musel žít s takovým vědomím? Bože, nenávidím se za to, ale slibuju, že na tom pocitu chci pracovat, chci se zlepšit, jen… Když seš na drogách a přemýšlíš, že skončíš, tak nějak žiješ v tom, že těch pár dní, než se ti vyčistí tělo, bude nejhorších. Ani v nejmenším tě nenapadne, že vyčistit mysl trvá mnohem dýl a je to kurva těžký. Že je to boj na úplně každý den. Takže… prosím, za tohle mě nezatracuj.“

Stačí přece, že se zatracuju sám.

„Poslední roky byly… nebyly moc hezký a já rozhodně nejsem vzpomínkový optimista. Právě naopak. Nechápu, proč mi to mozek dělá, ale poslední roky mi neustále bere ty hezké vzpomínky a nechává jen hnusné. Jako by mě tím chtěl trápit. Pamatuju si tak málo okamžiků, kdy jsme byli s mámou doopravdy šťastní, a tak moc, kdy trpěla. Tohle přece není fér. Není do háje fér, že si pamatuju, jak zvracela, a ne to, jak se smála! Není fér, že si pamatuju…“

Tady přestanu. Odmlčím se, protože si nejsem jistý, jestli bych dokázal přestat. A nakonec bych mohl říct něco, čeho bych litoval. Takže semknu rty a váhavě přejdu ke zdi. Schovám ruce do kapes a zhoupnu se na špičkách.

„S tebou je to jiné, Eli,“ podotknu. „Teda ze začátku ne. Respektive ze začátku jsem si to neuvědomoval, ale po čase mi došlo, že přestože mě můj mozek roky týral, tak teď, když je s tebou, nasává jenom to dobré, a dokonce přepisuje to špatné. Třeba… tu noc, co jsem se předávkoval. Mám dojem, že mi bylo fakt na hovno, ale z té noci jsem si uchoval jen to, žes tam byl se mnou. Jak jsi byl blízko a uklidňoval mě. Pamatuju si tvoje velké kaštanové oči. Z nemocnice si pamatuju, jak jsi mě hladil, a ne to, jak jsem byl v bolestech. Pamatuju si tolik tvých úsměvů. Tolik pohledů a doteků. Každou vteřinu štěstí, kterou jsme spolu prožili, v sobě pořád mám.“

Jo, tohle je to, k čemu jsem se celou dobu blížil. Tohle jsem potřeboval, aby věděl a abych to věděl i já sám.

„Jasně, ano, pojďte mi někdo říct, že právě kvůli tomu pocitu chci být s tebou, že vlastně nejde o tebe, ale jen o to, jak se s tebou cítím. Ale proč mi tohle mozek dělá? Proč mi dovoluje cítit štěstí a naplnění a radost a vzrušení a chvění? Proč jsem nervózní a šťastný zároveň? Vždyť se to k sobě absolutně nehodí a ani to nedává smysl. Proč si můj mozek ze všech lidí na světě vybral tebe?“

Nečekám, že odpoví, ani to nechci, ale stejně mu dám čas na to, aby se nad tím mohl zamyslet. Pak se usměju, i když je to nejistý úsměv.

„Protože si tě vybralo moje srdce. A seru na to, jak pateticky to zní. Je to pravda.“

Vrátím se zpátky na sedačku. Jsem rozklepaný a začíná mě bolet hlava, jenže jsem došel příliš daleko a chci ze sebe dostat všechno. Úplně každou zbloudilou myšlenku.

„A pokud je tohle jen posedlost a ne láska, tak proč je to tak hřejivé a krásné a děsivé zároveň? Proč mám o tebe neustále strach? Proč si nepřeju nic víc, než abys byl šťastný? Proč ti chci dělat radost maličkostmi? Proč je každý tvůj úsměv tím nejlepším, co mě mohlo potkat?“

Vztekám se. Ani sám netuším proč. Připadám si… jakože nejsem dost.

„Možná to celé zbytečně okecávám. Mělo by přece stačit, že tě miluju. Moje miluju by mělo samo o sobě něco znamenat a ne, že ho bude každý zpochybňovat. A teď nemyslím tebe. Ale všechny ostatní. Musí i ostatní lidi vysvětlovat, že to, co cítí, je skutečné? Není to prostě jen něco, co je nepopiratelné a nikdo nemá právo jejich lásku rozporovat?“

Zase se mi do očí derou slzy, ale kurva, kurva, kurva, ne, já brečet nezačnu, protože tohle je hezký okamžik, vyznávám Elimu lásku a rozhodně z toho neudělám ubrečenou, usoplenou a zoufalou scénku. Takže polknu, takže se seberu, takže se kouknu Elimu do očí a řeknu další pravdu, za kterou si stojím, metaforicky, protože právě sedím na gauči a chytám Eliho za ruku.

„Miluju tě, a kdybych se měl rozhodnout mezi tebou a celým světem, bez váhání vyberu tebe.“

Když konečně zmlknu, mám sucho v puse a palčivě mě bolí na spáncích. Někomu vyznat lásku nejspíš není nejjednodušší věc na světě. Ale rozhodně se cítím líp, jako by ze mě něco velkého spadlo. A i kdyby to nic neznamenalo a nic nezměnilo, pocit, že jsem udělal správně, už nezmizí.

„Nate…“ zašeptá Eli.

Je jedno, co řekne. Může mě milovat, nebo odmítnout. Může se smát, nebo brát každé slovo vážně. Může odvést řeč jinam, předstírat, že k mému pološílenému monologu nedošlo. Můžeme společně začít řešit matematické úkoly a nechat nevyřčenou trapnost, aby naplnila místnost od podlahy ke stropu. Může se stát velká hromada věcí a já bych úplně každou přijal.

Relativně spokojený. Protože jsem právě Elimu vyznal lásku, řekl jsem všechno a teď… cítím klid.

Pořád se držíme za ruce a Eliho dotek je najednou pevnější. „Tohle je tak strašně neuchopitelný. Neuvěřitelný,“ promluví. „Moc nevím, jak si s tím poradit, jak to uchopit a jaký to má tvar. Co všechno mi právě říkáš – protože toho říkáš vážně hodně. Ale souhlasím s tebou, že je spousta lidí, co si to nemusí nijak omlouvat. Tak proč bys měl ty? Děsí mě, že tě zklamu, ale neděsí mě, co ke mně cítíš. Já nemám v ničem jasno. Rád říkáš, že jsem čistej, ale já si přijdu nedotčenej a nevím, jestli je to vždycky dobře. Chtěl bych vyprávět jiný příběh, než jaký říkají moje jizvy, a chtěl bych si ho napsat sám. A to, žes přišel během té chvíle, kdy jsem si vařil čaj – nebyla to jedna minuta, ale pět, pět minut z celé noci, čaj se musí louhovat, aby bylo jasno – mi připadá jako začátek toho příběhu. Miluju tvoji blízkost.“

Než mi ta slova zapadnou do sebe… pevně mě obejme. A jeho náruč hřeje a voní, takže mi nedělá problém do ní zabořit obličej a zůstat v ní do skonání světa. Nebo aspoň do okamžiku, kdy se Eli bude chtít odtáhnout.

Miluje moji blízkost. To mi pro teď stačí.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥