Szabi

Možná tě to překvapí, ale i po tom všem si myslím, že kdyby mi někdo nabídnul schopnost vracet čas a měnit svoje rozhodnutí, asi bych toho nevyužil. Bál bych se, že se chytím do nekonečné smyčky pochybností, jestli jsem se rozhodnul správně.

Takže když jsem stál před tou holkou, věděl jsem, že ať řeknu cokoli, budu později myslet na to, jestli jsem neměl zvolit jinak. Nezvykle dlouho jsem váhal, jestli ji utěšit a říct něco hezkého, anebo jí to dát naopak pořádně sežrat, protože na mě předtím byla zlá. Respektive byla zlá na Max, ale to vyjde nastejno – Max jsem byl já.

Často mě zajímá osud každé postavy, obzvlášť těch hlavních, aspoň pokud danou hru nehraju třeba už poněkolikáté, ale tady jsem necítil vůbec nic. Možná za to mohla apatie, která se mě držela od chvíle, kdy jsem znovu ztratil kontrolu a ječel na mámu i na tátu. Nejsem si jistý. Ale být hodný mě unavovalo, tak jsem se té holce vysmál.

Později jsem dlouho chodil po Maxině pokoji na kolejích, bral jsem do rukou fotografie, pročítal poznámky a snažil jsem se vytvořit si alespoň částečný obraz toho, jaký byl až doteď její život. Jenomže jsem to zároveň nedokázal doopravdy vnímat a nasát do sebe.

Odsoudil jsem tu hru k tomu, aby byla už navždycky spojená s pocitem, že mě požírá prázdnota – a já ji velkoryse nechával. Došlo mi, že jsem si měl zahrát střílečku, anebo jednu z těch her, kde můžeš protivníky rozsekat katanou. To mě baví ještě o poznání víc než střílení. Nevím proč. Přijde mi, že na to hrdina potřebuje větší skill než se někde ukrýt a pálit jednu ránu za druhou. Je to takové skutečnější.

Ale abych se neztratil uprostřed triviálních věcí, co se snažím říct, Nathanieli, je, že když jsi za mnou přišel do sklepa, byl jsem ve fázi jakéhosi rozkladu. Tvoje přítomnost pro mě nebyla blažená, neulevilo se mi, neřekl jsem si jako tisíckrát předtím: tak tady jsi.

Vzal jsem tě na vědomí podobně, jako kdybych jednoho dne přišel sem dolů a našel tady další kus nábytku. Zajímavé, ale asi na jednu vteřinu. Nezlob se.

Zpětně si uvědomuju, jak jsem uměl být protivný, pořád to umím, jenomže tys před tím nikdy neuhnul, nechodil jsi kolem mě po špičkách ani ses mě nesnažil za každou cenu rozveselit. Prostě jsi to přijal podobně, jako když člověk ráno roztáhne v pokoji závěsy a řekne si aha, dneska prší. Bez zjevného nadšení, ale ani utrápeně.

Zimu tvých očí nemohl obyčejný déšť nijak rozbít ani ohrozit, byla tak mocná. A když ses pak zeptal, jestli mám rád pomeranče, otevřels mi do ní dveře. Skoro jsem cítil, jak mi povolují ramena, ze kterých bereš i tak obyčejnou otázkou podivnou tíhu a pokládáš ji vedle, jinam, daleko. Bylo to tak nečekané, až jsem dlouze vydechnul a něco ve mně, něco věrného a odevzdaného, uprostřed toho rozkladu ožilo.

Doopravdy jsem se nad tvojí otázkou zamyslel a došel k poznání, že pomeranče rád mám. A není důvod radovat se alespoň trochu ze života, když si člověk uvědomí svoji existenci ve světě, kde pomeranče jsou a ty je můžeš rozkrojit, vymačkat a nechat šťávu stékat po bradě?

Taky jsem ti řekl, že mám rád citróny, a tebe udivilo, že dokážu jenom tak na posezení citrón sníst. Není to tak, že by se mi z nich křivila pusa a kroutily vnitřnosti, ale kyselost vnímám. Trnou mi z ní zadní zuby. I tak je to ovšem nic ve srovnání s tím, co jsem prožil. Mám na mysli pocit, kdy z tebe někdo pomalu odlupuje zčernalou kůži.

Jednou jsem měl sen, že mě někdo loupe, aby mě našel pod všemi těmi vrstvami. Živého a opravdového. Jenomže ze mě nezbylo nic. Žádné nitro, za které by stálo za to bojovat. (Ve skutečnosti se mi ten sen zdál během pobytu v sanatoriu, noc po tom, co jsem sledoval Shreka, kde se mluví o tom, že zlobři jsou jako cibule. Asociace je tím pádem jasná, akorát moje mysl z toho vyrobila další noční můru.)

Takže abys mi rozuměl, něco jako citrón ve mně nechuť nebudí.

Dlouho jsem na tebe koukal, jak se maličko ksichtíš a jak o tom přemýšlíš. A ty ses koukal na mě, zatímco jsi pevně tisknul knihu. Knihy pro tebe byly talisman. Téměř vždycky sis nějakou nesl.

Řekl jsem, že spolu pokaždé poznáme, kdy je dobré mluvit a kdy mlčet, a že to je něco, co mám na tobě rád. Připadalo mi, že ti po té poznámce zrůžověly tváře a krátce jsi sklopil pohled. Nějakým způsobem jsem to pocítil hluboko v sobě. To je tvoje další schopnost. Vpisovat do mě emoce s podobnou lehkostí, jako kdyby nešlo o nic složitého.

Po nějaké době jsem radši začal znovu hrát, ale nedokázal jsem se do toho dostat. Zkoušel jsem dál procházet svoje věci. Maxiny věci. Ale každá z fotografií, které měla připíchnuté na stěně, byl najednou tvůj výraz. Tvůj dech. Pohyb tvých řas. Otáčení stránek vedle mě. Bylo toho najednou tolik, že jsem se v tom na okamžik ztratil.

Zeptal jsem se, jestli bys mě líbal. Schválně jsem se zeptal jako tenkrát, až na to, že teď jsem si byl odpovědí jistý, přestože tys ji neřekl hned. Nijak jsi neskrýval ano v pohybu rtů, ano ve tvaru obočí, ano v trochu rozcuchaných hnědých vlasech. Všechno bylo ano, skoro až odevzdané.

Nebudu ti popisovat všechno. Vždyť víš, jak se to stalo a co jsme si řekli. A možná se ti stejně jako mně jednotlivé vzpomínky zpětně slévají.

Posunul jsem se na gauči blíž k tobě, v tu chvíli jsem nad tím neměl vůbec žádnou moc. Možná sis myslel, že jsme to uzavřeli – zeptal jsem se, tys odpověděl, ale nikam to nepovede, my nemáme žádné pokračování. Jenomže pak jsem řekl číslo stránky, kde jsi zrovna četl. Sto sedmdesát pět už nikdy nezapomenu.

Položil jsem ti dlaň na tvář. Ještě nikdy jsem nikomu nepoložil dlaň na tvář. Ale v tu chvíli jsem si nepřipadal nezkušený a měl jsem pocit, že to oba zažíváme poprvé. Kůži jsi měl hladkou, hřejivou, krásnou, už dopředu předznamenávala, že stejné budou tvé rty.

Už jsi nebyl tak pohublý.

Už jsem se nebál, že se pořežu, Nathanieli.

Počkal jsem, než na sobě ucítím tvůj pohled, než na mě vložíš jeho tíhu. A po tom, co jsem si poslední dny přišel tak prázdný, to bylo neuvěřitelně příjemné. Jako když otevřeš dveře do jiného světa a najdeš přesně to, cos hledal.

Takže jsem tě políbil, skoro až ostýchavě. Chceš vědět, proč jsem to udělal? Který okamžik zapříčinil takové chtění? Který okamžik způsobil, že jsem už nikdy nemohl vyprávět svůj příběh bez tebe?

Když jsem ti tenkrát otevřel dveře a vzal tě dovnitř. Tak jednoduché to je, Nathanieli. Stránky mojí knihy se postupně zaplňovaly tvojí přítomností, náladovostí, smíchem, pláčem, žalem, chřoupáním cereálií, otáčením stránek, vůní kávy, měkkým našlapováním v chlupatých ponožkách. Ten polibek byl nová kapitola.

Řekli jsme si toho během něj tolik, když jsi ještě víc pootevřel rty a vklouznul do těch mých jazykem. V tichu sklepa mi připadalo, že slyším obě naše srdce a pak najednou jenom jedno, jak se jejich zvuk sladil.

Jakmile sis mi sedl na klín, moje ruce s naprostou jistotou vyhledaly tvoje boky a já tě chytil, držel, už nikdy jsem tě neplánoval pustit. Přitahoval jsem tě k sobě, a tím pádem ses o mě otřel a… já slyšel hluboký vzdech. Trvalo, než jsem si uvědomil, že ten hlas patřil mně. Vnímal jsem chvění v celém těle a ten polibek zapříčinil, že jsem ze sebe vůbec poprvé v životě nechtěl servat kůži.

Vnímal jsem, jak moje tělo reaguje na to tvoje, a tvým prostřednictvím jsem ho snad i mohl mít rád, jelikož nebýt jeho, necítil bych, jak se na mě tlačíš, ruku, která mi přejela po krátkých vlasech, horký dech, vůni kůže, to všechno v dokonalé souhře.

Byl to můj první polibek a nikdy jsem nemyslel, že by někdo tak dokonale zapadal pod moje šupinatá křídla. Že by se jich někdo nebál. Že by mi dovolil, abych ho těmi křídly objal. Ale když jsem v určitém momentu otevřel oči a spatřil svoji zjizvenou ruku na tvé tváři, tu ruku v kontrastu k něčemu tak nádhernému, jako jsi ty, viděl jsem, jak k sobě pasujeme. Ten pocit mě pohltil. Uvědomil jsem si, že trochu nadzvedávám boky, abych ti byl ještě blíž.

Nathanieli. V duchu jsem pořád opakoval tvé jméno. A vlasy, do kterých jsem ti zajížděl prsty, byly jemné a voněly po heřmánku. Nic z toho, co se ti stalo, z tebe neudělalo někoho špinavého. Chci, abys to věděl. Že když se na tebe podívám, vidím kluka, který je čistý. Tvůj vnitřní svět může být v troskách, ale nikdo z těch, kteří ti ublížili, už to nemůže udělat znovu.

Já… Myslím, že v ten moment, kdy jsme se líbali, mi došlo, že moje city k tobě jsou hlubší, než jsem se domníval. To mě konejšilo. To mě děsilo.

Potom ses svezl na zem a zůstal přede mnou klečet. Těch emocí bylo tolik. Měl jsem ti v tom zabránit, vím to, měl jsem ti naznačit, že je to příliš a já se stydím. Ne víc, než jsem se styděl později, nicméně stud tam byl.

Zkušeně jsi mi stáhnul kalhoty.

Nemusels to dělat, lištičko. Na okamžik mě přepadl zvláštní smutek, jestli jsi žil ve světě, kde mělo tohle zákonitě následovat po každém polibku, jako kdyby polibek sám o sobě naplňující být nemohl. Ale pak jsem si znovu uvědomil lásku vepsanou do tvého výrazu. Když jsi ke mně zvedl hlavu, viděl jsi něco dokonalého, přitom jsem tam byl jenom já. Prostě… jen já.

Děkuju, žes mě tak viděl.

Moje touha se ti odrážela v očích, zatímco ses přiblížil rty k mému klínu. Řekl jsem Nathanieli, alespoň myslím, a zatínal jsem přitom prsty do opěradla gauče. Přes tvoje rameno jsem viděl rozmazaný Maxin pokoj, ale nic mi nemohlo být ukradenější. A když jsem si uvědomil, že vlastně neznám svoje limity, bylo už pozdě. Moje pitomé tělo – ale co bys chtěl, bylo to tělo kripla – mě zradilo.

Došlo mi, že to není žádná katastrofa, aspoň ne pro tebe. Tvářil ses překvapeně, nebylo tam ovšem žádné znechucení. To já měl pocit, že jsem to strašně zkazil, zničil jsem tu chvíli. Ne protože jsem se udělal, ale jak jsem se udělal.

Nejspíš bys namítl, že v tom není žádný rozdíl, nastříkat někomu do pusy, nebo na obličej. A možná bys měl pravdu. Co se snažím říct, je, že v ten moment mi to připadalo hrozné, hrozně neuctivé, protože na mě spolu s tím dolehla veškerá tíha, tvoje křehkost, můj strach.

Jako kdybych tě křídly objal tak pevně, až jsem tě polámal.

Mohli jsme se tomu zasmát, teď už to snad i chápu, ale předtím jsem cítil jenom jednu věc. Děs, že jsem ti ublížil. A viděl jsem jenom jednu věc. Schody, které vedly ze sklepa, co nejdál od tebe. Tak jsem k nim zamířil. Věděl jsem, že ať řeknu cokoli, můžu to ještě víc pokazit. Nenáviděl jsem se.

Dole mi vzrušeně tepalo v doznívajícím orgasmu, zatímco jsem utíkal.

Možná jsem ti na začátku lhal. V tu chvíli jsem si přál ze všeho nejvíc vrátit čas a nikdy se nezeptat, jestli bys mě líbal. Skončit u pomerančů a citrónů.

***

Musel sis myslet, že se ti vyhýbám, ale já se ve skutečnosti snažil vyhnout sám sobě. Chodil jsem po pokoji ode zdi ke zdi a pak jsem otevíral okna dokořán, abych dovnitř dostal co nejvíc vzduchu. I tak jsem ale cítil bolestivé svírání na hrudi.

Pořád dokola se mi vracel ten odevzdaný výraz, s jakou láskou sis přede mě klekal. Viděl jsem tvůj obličej pokaždé, sotva jsem zavřel oči. Bojoval jsem s pocity, že jsem to posral, že jsem to chtěl, že jsem zbabělý, když s tebou nedokážu mluvit.

Pravda je, že jsem se nechtěl opít, nenapadlo mě to. Ze všeho nejdřív přišla myšlenka, že pokud něco neudělám, zešílím. Tak jsem se po nekonečné době, možná vůbec úplně poprvé, vydal sám ven, abych se prošel. Kapuci jsem měl staženou hluboko do obličeje, aby nikdo neviděl moje jizvy – v ten moment jsem se skoro až paranoidně bál, že by si někdo mohl říct hele, to je ten kluk, který to strašně posral. Kluk, který navenek vypadá stejně jako uvnitř.

A když jsem pak zastavoval v obchodě, nešel jsem tam, abych si koupil lahev. Měl jsem vlastně úplně obyčejnou chuť na čokoládovou tyčinku. Čímž neříkám, že jsem byl oběť okolností, ale… Ale vlastně ano. To já byl ta okolnost.

Nikdy jsem nepil, Nathanieli. Kvůli práškům, co jsem bral, jsem se vždycky bál, aby mě to ještě víc nesemlelo. Už skrze všechny ty historky, které táta vyprávěl o minulosti jiných lidí (i o té vlastní). Neměl jsem k alkoholu vyloženě odpor, spíš jsem si moc nepřipouštěl jeho existenci. Ale je v tom jistá symbolika, nemyslíš?

První polibek. Poprvé vyvrcholit s klukem. A krátce nato se poprvé opít na pláži.

Pamatuju si horkost písku, když jsem do něj nořil ruce a zkoušel ho nabírat do dlaní. Zvuk vln, které se tříštily o nedaleké skály, a do toho hlasy lidí, kteří kus ode mě oslavovali život.

Teprve když jsi přišel, tak se mi promítlo, že jsem ti volal. A že jsem dokonce mluvil i s tátou. Nejsem si jistý, co přesně jsem mu řekl, ale musel jsem být dost přesvědčivý. Přemýšlím, co to asi tak mohlo být. Pusť ho za mnou, jinak mu zlámu srdce?

Po tom, co jsem se od tebe chtěl držet dál, jsem tě chtěl očividně ještě víc u sebe, alkohol odemknul tenhle pocit a donutil mě konat. Viděl jsem tě vzhůru nohama, jak ses nade mnou sklonil, tvoje tvář mezi hvězdami, nejkrásnější z nich.

Postupně jsem si začal uvědomovat tíhu těla a s tím, jak jsem střízlivěl, jsem se do něj vracel zpátky. Bylo nekomfortní a těžké. Začal jsem vnímat každou jednu z jizev, jako kdyby je do mě někdo znovu vyrýval.

Pevně jsem v dlani sevřel oblý kamínek a tisknul jsem ho, zatímco jsme na sebe křičeli. Zpětně si nemyslím, že šlo o opravdovou hádku. Spíš jsme si nesli určité emoce, které musely ven. Byl to zlom v našem… vztahu. Jeden z nás křičel: podívej, tohle je moje temnota, ztratíš se v ní. A ten druhý křičel nazpátek: to ty se ztratíš v té mojí. Asi jsme si to jenom potřebovali říct a strhnout ze sebe bolest podobně jako strup.

Samozřejmě že to bolelo, ale potřeboval jsem, abys pochopil, že tohle jsem já. A když jsem si vykasal tričko, něco ve mně se třáslo ukrutným děsem, že tě znechutím.

Řekl jsem, že mě miluješ, a podal jsem to jako obvinění. V ten moment jsem pochopil, že tě to zasáhlo víc, než když jsem ti postříkal obličej. Že teprve teď jsem to doopravdy posral, když jsem pojmenoval něco, co sis měl nejdřív pojmenovat ty. Nejspíš jsem moc neuvažoval, bylo v tom tolik emocí.

Strašně jsem se bál tvojí lásky. Snažil jsem se tě přesvědčit, že kripl jako já ti určitě ublíží a žes mě dostal do blbé situace, dals mi tu moc, abych ti ublížil každým rozhodnutím. O to přece celou dobu šlo.

Věděl jsem, že pokud tě zklamu, bude to mít následky. Představuju si, že vrátit se k drogám musí být tak zatraceně jednoduché jako přesýpat písek v dlaních, tisknout placatý kámen nebo koukat na hvězdy. V tom, abys bral drogy, nejsou žádné překážky, je to otevřený svět a ty ses rozhodl, že si ze mě vytvoříš dveře. A pokud to poseru, projdeš přímo skrz ně do další závislosti.

Kdo se tě o to prosil, Nathanieli?! Na to jsem myslel. Proč všechno tolik ztěžuješ? Žil jsem relativně spokojený život, napůl vrostlý do gauče s prsty přitisknutými k joysticku. Byl jsem vnitřně mrtvý, tím pádem mi nic nechybělo.

Ale s tvým příchodem jsem se začal bát a ten strach sílil. Když jsem ti ukázal jizvy, chtěl jsem, abys pochopil, čím jsem si prošel, a že něco takového člověka poznamená. Sesypu se a co pak? Budeme si navzájem lízat rány?

Jenomže tys mi tvrdohlavě nabídnul život a tím jsi mě umlčel. Postavit mě před takovou zásadní otázku. Daleko za tebou se leskla vodní hladina, ve které se odrážel měsíc, zatímco tys čekal na odpověď. V tu chvíli už jsem byl kompletně střízlivý, nebo mi to tak alespoň přišlo. Když jsem se nadechnul slaného mořského vzduchu, který mi ulpěl i na rtech – možná to byly jenom slzy – vnímal jsem, odevzdaně a velmi silně, že chci od života opravdu něco víc.

A že už teď jsem vlastně ten nejšťastnější kluk, když mi dal tebe.

Znovu to bylo přesně takhle jednoduché. Tvoje přítomnost vyplnila můj strach něčím krásným, utlumila obavy jako políbení. Nesmazala je, ale už tolik nekřičely, neměl jsem potřebu zkoušet si kvůli tomu vytrhnout vlasy.

Rád bych ti řekl, že v ten moment všechno zapadlo do sebe a já najednou přesně věděl, co mám dělat, ale to bych lhal. Pořád jsem byl dost zmatený. Ale tys vypadal, že chtít od života něco víc pro začátek stačí, takže jsem ti věřil.

Stal jsem se na okamžik bludičkou, která tě o půl čtvrté ráno následovala do vaflárny. Po cestě už jsem se ani nepokoušel tolik schovávat, mikinu jsem nesl v ruce. Jako kdyby to, žes mě viděl celého, znamenalo, že mi pohledy ostatních nemůžou ublížit. Nedovedu to vysvětlit, ale měl jsi skoro až magickou moc.

Dotýkal jsem se tě pohledem, zatímco sis z lístku vybíral vafli.

Sledoval jsem, jak jsi pohasl, rychle a náhle, jako když zhasneš lampičku a pokoj se ponoří do tmy. Ten kluk, který si k tobě přišel sednout, byl někdo z minulosti, byl někdo, koho ses bál. Nevím, nakolik sis to uvědomoval, ale podvědomě ses snažil odtáhnout co nejdál, až mě napadlo, jestli to on zapříčinil, že si v sobě neseš tolik bolesti.

Seděl jsi vzpřímeně jako svíčka a on se k tobě skoro až žoviálně tisknul, ukrajoval si z tebe po kusech radost, kterou jsem viděl, když jsme spolu byli sami. Porcoval tě zaživa každým slovem, které vypustil z té své sprosté pusy.

Stačily mi tři vteřiny, abych ho nenáviděl. První, když se tvůj výraz změnil. Druhá, když ses zkoušel tvářit, že neexistuješ. Třetí, když jsi zblednul a on udělal takový pohyb… Mohlo za to trhnutí tvých ramen a já si uvědomil, že se tě určitě dotýká.

Proto jsem to řekl. Že jsi můj přítel. Ale myslím, že kdybych to nemyslel vážně a doopravdy tomu nevěřil, tak by se nestáhnul. Musel vycítit, že je to pravda.

Zima tvých očí je moje, udělám pro tebe cokoli. Něco takového mi proletělo hlavou, zatímco jsem tomu klukovi upřeně zíral do obličeje.

Nezajímá mě, že mluvil o tom, jaký máš rád sex. Chtěl mě šokovat, nebo možná znechutit, nejsem si jistý, ale já poznal, že nic z toho není pravda. To setkání bylo jenom nechtěné intermezzo v naší společné knize, uvědomuješ si to?

Přestože ten kluk odešel, stále jsi působil napjatě, žádná čitelná úleva. A teprve když jsem si k tobě sedl a tys mi vtisknul do dlaně sáček, pochopil jsem, proč takový strach.

Nepodíval jsem se na něj, šel jsem rovnou na toalety a vysypal ho do záchodu – dával jsem pozor, abych se toho nedotkl. Dával jsem pozor, abych se zbavil úplně všeho. Dával jsem pozor, abych se klidně vrátil a byl ti oporou a abych se za tím klukem nerozběhl. Ještě nikdy jsem se nepral, ale v ten jeden jediný moment jsem ho chtěl zabít.

Když jsem se vrátil a řekl ti, že jsi silný, myslel jsem to vážně. Cítil jsem neskrývaný obdiv za to, cos dokázal. I kdyby to bylo kvůli mně, přestože jsem se na pláži zlobil, že to neděláš pro sebe, ale pro mě, teď na tom nezáleželo. Ve skrytu duše jsem věděl, že je to pro nás oba.

Pevně jsem tě chytil za ruku, byla tak jemná. Díval ses na mě odevzdaně, a kdyby to šlo, nechal bych tě, aby ses mi stočil na klíně, zlehka bych se ti probíral vlasy a šeptal, že je to pryč. Všechno zlé je daleko od nás. Jsme jenom my a vaflárna uprostřed nepojmenované galaxie. Dveře, kterými ten kluk odešel, se navždycky zavřely a všechny ostatní otevřeme spolu.

Možná už jsme spolu došli příliš daleko, tak jsem se rozhodl pro jednou nebát, že něco poseru, že tě rozbiju, že tě poraním šupinatými křídly. Tys mě chtěl a já chtěl tebe.

Nakonec jsem se od tebe možná tolik nelišil. Tvoje bláznivé rozhodnutí být čistý pro mě a moje rozhodnutí dát šanci životu pro tebe.

Držel jsem tě pevně i před tátou, když jsme nasedali do auta. Byl jsem připravený čelit jeho pohledu, ale připadalo mi, že se nad tím ani na chvíli nepozastavil. Měl na sobě pyžamo a pomalu srkal kafe, jako kdyby šlo o jeden z celé řady obyčejných rodinných výletů, které se odehrály v noci.

Venku zrovna vycházelo slunce a ty sis o mě opřel hlavu. Tvoje vlasy mě lechtaly na tváři. Vůbec jsem netušil, jak náš příběh dopadne, ale konečně jsem přijal fakt, že jsem jedna z hlavních postav, která byla předurčená k tomu, aby ti propadla.

Seděli jsme tak blízko jeden druhému a tys najednou zvednul hlavu a pohlédnul mi do očí. V tu chvíli jsem to věděl tak jistě jako nic na světě, Nathanieli. Že to je příběh, kde se drak zamiloval.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥