Szabi

Je půl čtvrté ráno, venku stále ještě tma, a přesto ve vaflárně nejsme sami. Nejblíž k nám sedí muž v saku, popíjí kafe a dost důležitě cvaká na notebooku. Od chvíle, co jsme vešli dovnitř, nám nevěnoval jediný pohled.

Dokonce ani servírka, která na půl čtvrté vypadá překvapivě živě, nepůsobí nijak zaujatě. Prostě jen přijme objednávku a odkráčí zpátky za pult, kde začne připravovat Eliho zelený čaj. Přes den je to tu většinou plné rodin s dětmi, ale vsadím se, že v noci sem chodí taková sorta lidí, že já a Eli jsme nejspíš děsně nezajímaví.

Vzpomenu si na noc, když jsem tu byl na začátku roku. Myslím, že byl leden, myslím, že jsem měl rozbitý ret, a vím, že jsem od života nic nečekal. Táta seděl naproti a já mu napálil, jak strašně ho nenávidím.

Při druhé návštěvě hráli v rádiu After Dark a já zkoušel věřit, že pro mě může být na světě něco víc. Kreslil jsem do prachu.

Teď jsem tady s Elim, který si sedl tak, aby měl pravou tvář natočenou ke zdi. Ale je léto, a tak na sobě nemá mikinu, prostě tu jen je, pravou ruku má položenou na stole a občas na ni pohlédne, jako kdyby se chtěl ujistit, že jizvy nikam nezmizely.

Možná bych měl ukázat na toho chlapa v saku a říct, že je určitě workoholik nebo v pořádném stresu, když o půl čtvrté ráno tak usilovně pracuje. Nebo co ta žena na druhém konci vaflárny? Ta si celou dobu s někým povídá, přestože je úplně sama. A servírka se nad tím ani nepozastavila.

Není to vlastně trochu úlevné? Že tady jizvy nemají žádný význam?

Usměju se. Je legrační, že nemají význam právě tady. V obyčejné vaflárně, kde se posledních dvacet let čas ani o minutu nepohnul.

Mám to tady rád.

„Co teď?“ položím úplně stejnou otázku jako na pláži. Pořád mi leží v hlavě.

Ale Eli se odpovědi pořád vyhýbá. „Jak to myslíš? Najíme se, ne?“

Ušklíbnu se. Tentokrát ho nenechám tak snadno vyklouznout. „No jasně. Myslel jsem se životem. Máme nějaký plán? Možná cíl? Nebo fungujeme na principu den za dnem?“

Eli zamyšleně pokrčí rameny. „Potřebuješ mít nějaký plán? Asi je to lepší, že jo?“

„Nevím. Tohle je poprvé, co si chci napravit život,“ přiznám a klepnu do stolu. Jsem nervózní z toho, jak povznesenou náladu mám. Vím, že bych se měl krotit, ale jsem venku s Elim, objednali jsme si jídlo a mluvíme o budoucnosti, aniž by nám přišla beznadějná.

Je to… elektrizující. A nebezpečné.

„Tak si pojďme udělat plán,“ rozhodne Eli, zrovna když nám servírka donese pití. Pro Eliho zelený čaj, pro mě černé kafe a vodu. Jestli má být kofein do konce života moje jediná závislost, rozhodně ho neplánuju ničím ředit. „Co třeba uplavat padesát bazénů za jedno odpoledne? Nebo prostě…“ začne Eli překvapivě vážným hlasem. „Můžeme dělat takové ty dílčí věci. A z nich se to poskládá. Můžeme o tom spolu mluvit.“

„To děláme, ne? Mluvíme.“

„Tak mi řekni ty, jak by sis to představoval. Už jsme se shodli na tom, že chceme mít dobrej život,“ řekne a trochu nakloní hlavu na stranu. Ještě víc tak schová jizvy.

Ale pořád si na sebe neobleče mikinu. Má ji přehozenou přes opěrku a vůbec ji nebere na vědomí. Neustále čekám, kdy ji sebere a zachumlá se do jejího bezpečí, jenže on místo toho pije horký čaj a přemýšlí nad budoucností.

Asi mě nikdy nepřestane fascinovat.

„Přesně, dobrej život,“ zopakuju. „To znamená horskou chatu. Teď se k tomu jen dostat.“

„Já bych chtěl přijít na to, co fakt chci,“ vzdychne Eli a něco v jeho výrazu se maličko změní. Mávne rukou. „Ale možná je to blbost. To je jedno.“

Zavrtím hlavou. „Přijít na to, co chceš, přece není blbost.“

Kdyby byla, celej svět by musel být v prdeli. Já sám taky. Je jedno, kolik snů a přání napíšu do deníku, někdy ani sám nevím, jestli to tak doopravdy cítím. Když mi bylo pět, chtěl jsem být hasič jako táta. Když mi bylo deset, říkal jsem si, že by stálo za to být slavný. O tři roky později jsem chtěl napsat knížku. V patnácti šlo především o mámu. V šestnácti jsem se snažil jen přežít. V den sedmnáctých narozenin jsem nechtěl vůbec nic. Kdyby mi někdo řekl, že v další minutě zemřu, asi bych kvůli tomu nevyváděl.

Brzo mi bude osmnáct a vím přesně, co bych chtěl, ale třeba se hodně věcí do devatenáctin změní. Třeba si dovolím snít víc. Nebo si snít úplně zakážu. Nic to nemění na tom, že přicházet na to, co chci, budu pravděpodobně celý život.

„Vlastně je dobrý něco cítit, že jo? To je dobrej začátek,“ pronese Eli a několikrát přikývne, jako by se v tom potřeboval ujistit. „Mohl bych víc chodit ven. Ne mezi lidi, ale třeba se procházet, možná běžet,“ navrhne a následně se celkem uvolněně zasměje. „Vau, teď jsem se odvázal.“

Je to krásný smích, plný energie, která prostoupí i mnou. „Mně to přijde dobrý,“ řeknu, ale samozřejmě mi to nedá, chci vědět o Elim co nejvíc, proto pokračuju: „Jen tak z legrace. Jaká největší šílenost tě napadne?“

Eli povytáhne obočí. „Jako v souvislosti s mým životem? Jakou největší hovadinu bych chtěl udělat?“

„Přesně,“ přikývnu. I když jsem byl hodně unavený, teď si kávy nevšímám. Stačí mi být blízko Elimu, koukat do jeho hnědých očí a připadám si odpočinutý a plný síly. Navíc, co si budeme… Hltám každé jeho slovo. Je jak knížka, která se nedá nikdy dočíst do konce.

„Chtěl bych skočit padákem,“ oznámí Eli rázně. Pak se zarazí, jako by nad tím ještě potřeboval uvažovat, ale nakonec je s tímhle prohlášením nejspíš spokojený, protože přikývne. „Jo, to bych fakt chtěl.“

Samozřejmě nejsem překvapený, že řekne něco, co mě absolutně neláká. Respektive něco, z čeho bych měl docela určitě strach.

„Já bych se chtěl milovat v paláci,“ plácnu.

Eli překvapeně zamrká a pak, ježiši, zakloní hlavu a hlasitě se rozesměje. S pohledem, který mi věnuje, bych se k němu klidně přivázal, objal bych ho, schoval obličej do jeho krku a nechal ho udělat krok do prázdna. Padal bych s ním.

Možná dokonce budu, pokud bude chtít a pokud mi dovolí být u něj.

„Co je? Měli jsme říkat šílenosti, ne?“ odvětím pobaveně.

Servírka přinese objednávku – vafle se zmrzlinou a ovocný salát pro Eliho a vafle s čokoládou a banánem pro mě. Ani teď nám nevěnuje pohled navíc, jen se zeptá, jestli ještě něco nepotřebujeme, a pak klidně odejde dolít kafe chlápkovi v saku.

Pořádně si kousnu a Eli nadhodí, že se naučí pěstovat bonsaje, taky ostříhá pudla (jako proč ne), zachrání deštné pralesy, naučí se střílet z kuše, bude se potápět u korálových útesů, proslaví se jako hráč počítačových her a bude se milovat v bazénu (u tohoto podotkne, že tenhle bod je v seznamu hlavně proto, aby trumfl můj palác). Nakonec vymyslí tolik cílů, že jen zírám s otevřenou pusou a fascinovaně poslouchám každý jeho nápad.

Dá mi kousnout své vafle se zmrzlinou a pak si objedná další s borůvkovým jogurtem.

Je mi dobře.

Je mi tak dobře, že zapomenu mít strach. Je to stejný pocit, který jsem zažil, když jsme se s mámou přestěhovali a všechno zlé bylo konečně za námi. Jasně, stala se spousta věcí a měli jsme hromadu těžkých vzpomínek, ale zvládli jsme je a teď jsme se mohli úplně klidně dívat dopředu.

Ani jednoho z nás nenapadlo, že by se něco mohlo pokazit.

Dokud se mámě neudělalo poprvé špatně.

Dokud nebouchnou dveře a do vaflárny nepřijde Johnny.

Nejdřív si ho vůbec nevšimnu. Slyším jen Eliho nápady a vidím jen Eliho uvolněný výraz, dokud… Lidi jako Johnny jsou vždycky hlasití. Můžou se smát a pokřikovat, kopnout do židle a říkat servírce bejby. Můžou se opřít o pult a rozhlédnout se po místnosti, jako kdyby jim všechno kolem patřilo.

To, co bylo ještě před chvílí příjemné, se najednou nedá snést. Je tu až příliš velké horko, po vaflích mám v puse přeslazeno a moje kůže mi zničehonic… nesedí. Svědí a škrábe. Ošiju se a zabodnu zrak do cukřenky na stole.

Eli něco říká.

Chci zmizet. Chci se propadnout do země. Chci, aby Eli Johnnyho nikdy nepotkal. Tyhle světy by se neměly protnout. Neměly by existovat vedle sebe, narazit a spojit se do jednoho. Ne, Eli a Johnny jsou dva vesmíry.

Kdybych se dokázal pohnout, možná bych spojil ruce a bláhově se pomodlil, aby si nás Johnny nevšiml a prostě jen zase odešel. Samozřejmě mě ale nijak nepřekvapí, pouze zklame, když zaslechnu pobavené: „No to snad není možný! Kohopak to tu máme?“

Zavřu oči. Na jednu vteřinu žiju s přesvědčením, že se to neděje, než je zase otevřu odhodlaný se postavit situaci čelem. Zrovna ve chvíli, kdy Johnny dosedne na sedačku vedle mě. Až příliš blízko, takže ucítím trávu a jeho nezaměnitelný pach.

Vedle Eliho si sedne kluk, kterého neznám jménem, ale vím, že jsem ho už párkrát viděl. Není to rváč a není ani nijak extra popudlivý. Většinou za Johnnym leze kvůli fetu, ale nikdy jsem ho neviděl do něčeho se zapojovat. I teď vypadá vzdáleně. Jakože tu je, ale vlastně ne, vlastně už je někde na párty s hromadou holek a chlastu.

Zato Johnny je až otravně přítomný.

„Co tady děláš?“ řeknu, aniž bych dal najevo nervozitu, ale podívat se mu do očí nedokážu. Ani Elimu, když už jsme u toho. Vnímám sice, že s námi sedí u stolu, ale můj mozek ho odstřihne a nechce ho pustit do světa, v němž mi Johnny pod stolem položí ruku na stehno a stiskne.

„Jdeme z kalby a budeme pokračovat u nás na bytě. Nechcete jít taky?“ navrhne a já periferně vnímám, že se přitom otočí na Eliho.

Hrozně mě tím nasere, nemá právo na něj mluvit. Nemá právo ani dýchat stejný vzduch! Ne po tom všem, co mi posraný Johnny udělal. Jenže… Johnny popudlivý rozhodně je a teď mu svítí oči, chce vzrušení, chce se bavit, chce provokovat, takže moc dobře vím, že ho nesmím naštvat. Zatnu pěsti. „Ne, to je dobrý,“ odpovím.

Johnnyho ruka se posune výš, blíž k mému rozkroku. „Už jsi u mě dlouho nebyl,“ řekne mi do ucha, až mám všude po těle husí kůži. Ovšem ne tu hezkou, hřejivou a plnou očekávání a radosti, jako když jsem blízko u Eliho. Tahle je plná znechucení a hnusu.

Z téhle se mi chce zvracet a brečet.

Měl bych být silný pro Eliho, ale nejde to, panebože, jsem k ničemu, proč se do háje hroutím, proč mám tak strašný strach?

„Kdo je to?“ řekne Johnny a je v tom… Pořád myslí, že mě má v hrsti a může cokoli. Že stačí písknout a já udělám všechno, co bude chtít. A podle toho, jak se teď cítím, mám ten dojem taky.

„To je…“ začnu, ale pak pevně sevřu rty. Johnny si nezaslouží Eliho znát a já nedovolím, aby se jejich světy spojily. To je jedno, že teď sedíme u stejného stolu, že bude existovat malá vzpomínka, kdy ti dva budou propojení časem a místem, protože to se někdy sice děje, ale neznamená to, že by oni dva měli něco společného.

Vím, že Johnny můj vzdor vnímá. A že se mu moc nelíbí.

Jenže já na oplátku vnímám, že neví, jak se k tomu postavit. Dřív by mi vrazil, vyhrožoval nebo mě přinutil kleknout, ale teď… váhá. Nakonec mi přehodí ruku kolem ramen a přitáhne si mě blíž, takže jsou jeho rty tak zatraceně blízko a já… kurva, zkusím se odtáhnout, ale má takovou sílu.

„Jsem jeho přítel,“ řekne Eli zničehonic. „Takže bych byl rád, kdyby ses ho nedotýkal.“ Zní chladně a sebejistě, rázně a nekompromisně. Zní přesně tak, jakože nemá strach jít do střetu, jako někdo, kdo ví, že by ten střet vyhrál. Jako někdo, kdo má navrch.

Eli zní, jako kdyby měl Johnnyho plné zuby a dával mu poslední šanci, aby se stáhl.

Kvůli tomu chladu nejprve neslyším, co přesně řekl.

To až po nějaké době, kdy ta slova oběhnou celou vaflárnu, celé město, celou zeměkouli, než mi doputují do mozku, kde se usadí a… vybuchnou! Vybuchnou jako ohňostroj. Jako barevná světýlka se rozletí do všech stran a rozsvítí každý kout.

Přítel.

Eli to ani náhodou neřekne stylem, že jsem prostě jeho kámoš, že jsme přátelé, co zašli na jídlo. Eli bez zaváhání a bez pochybností oznámí, že on a já, my dva, jsme spolu. Patříme k sobě.

Vzhlédnu a upřeně mu pohlédnu do očí. Možná to říká, aby mi pomohl, ale něco v jeho výrazu… Nedokážu se ubránit naději. Nedokážu ji uhasit. Jsem tím tak ohromený, že si ani nevšimnu, když se Johnnyho ruce stáhnou.

„Jo, tak to pardon. Netušil jsem, že sis našel nového nabíječe,“ uchechtne se Johnny, nejspíš aby celou situaci shodil. „Doufám, že je pořádně divokej. Tak, jak to máš rád.“

Tohle bolí, protože není pravda, co říká, a já mám strach, že to Eli vezme vážně. Že tomu přiloží význam, že nepochopí, jak moc se mi Johnny právě snaží ublížit. „Jdi do prdele,“ hlesnu.

Jdi do prdele, do prdele, prdele.

Kluk, který doteď seděl tiše vedle Eliho, otráveně vzdychne. „Ty vole, Johnny, už pojďme.“ S těmi slovy vstane a přešlápne. Vlastně jsem mu za jeho netrpělivost vděčný, protože nejspíš jenom díky tomu Johnny přikývne.

„Oukej, jdeme,“ souhlasí, ale ještě předtím, když už myslím, že mám vyhráno, se ke mně znovu nakloní. Ta slova, která mi zašeptá do ucha, jsou jen pro mě. „Těším se, až za mnou přilezeš. Vezmu si tě na čtyřech.“ Zároveň mi pod stolem něco vecpe do dlaně.

Nemusím se dívat, abych poznal, že je to malý sáček s trochou krystalků. Promnu je mezi prsty a první, úplně zatraceně do háje PRVNÍ myšlenka zní: Když to teď schováš do kapsy, nikdo to nezjistí.

Nikdo. Eli.

Řekl, že jsem jeho přítel. Myslel to vážně?

Johnny mávne na Eliho a pak odejde a je mu úplně jedno, že za sebou nechává spoušť. Nebo mu to možná není jedno, možná z toho má radost a až si bude nad ránem honit, slova, která mi šeptal do ucha, v něm budou doznívat, protože ten zasranej čůrák… Vždycky se mu líbilo, když mě ponižoval. Dlouho jsem si to neuvědomoval, ale teď už to vím.

Dveře znovu bouchnou a celá vaflárna se ponoří do ticha. Uvědomím si, že žena, co mluvila sama se sebou, i muž s notebookem jsou dávno pryč. Nemám tušení, kdy odešli.

Jeden z krystalků mi proklouzne mezi palcem a ukazováčkem.

Může Eli slyšet, jak ten sáček šustí?

Co když ano? Co když ne?

„Promiň,“ zašeptám a zkusím zhluboka vydechnout, ale vzduch se mi zadrhne v plicích, a tak se mi ani trochu neuleví.

Eli dlouho mlčí a každá další vteřina jen prohlubuje vzdálenost mezi námi. Nakonec možná budeme sedět každý na jedné straně místnosti a já jsem si téměř jistý, že budu dokonale ztracený. To už možná jsem, protože nevím, co se sebou. A tak vděčně sleduju, jak Eli přesouvá talíře a hrnky na moji polovinu stolu, až na té jeho nezůstane vůbec nic.

Pak vstane.

Ježiši, on mě tady nechá, vyděsím se, ale je to jen vteřina, protože následně dosedne vedle mě. „Teď už si k tobě nikdo sednout nemůže. Chceš pomeranč?“ ukáže na misku se salátem a docela klidně se napije zbytku čaje.

Sedí tam, kde seděl Johnny, ale… Zase to dělá. Zase svou přítomností dokáže smazat všechno špatné a nahradit to něčím krásným a čistým.

Je nádherný, je tady, je můj.

Nezáleží na tom, co se právě stalo. Nezáleží dokonce ani na tom, co bylo řečeno.

Poprvé v životě, právě teď, udeří mě to do srdce jako obrovská vlna lásky, si uvědomím, že mu jednou, ještě nevím kdy, ale ta doba přijde, řeknu celý svůj příběh. Budu se stydět, budu mít strach a možná to špatně skončí a žádné pochopení u něj nenajdu, ale stejně se toho pocitu, že on je ten jediný, kdo ho smí znát, nedokážu zbavit.

Chytím ho pevně za ruku a předám mu sáček s krystalky. „Udělej s tím něco,“ zamumlám vyděšeně. Už jen být poblíž je utrpení, je náročné, je pokušení.

Eliho pohled sjede k sáčku a sotva mu dojde, o co jde, ostře se nadechne. Na nic nečeká, vstane a velmi rychle zmizí na záchodě. Není pryč víc než minutu, možná ani to ne, ale i tak mám spoustu času pochybovat. Myslím na to, která z vteřin je ta poslední, kdy bych ho ještě stihl dohnat a vzít si sáček zpátky. Teď, teď, klidně třeba i teď… A pak už je pozdě. Místo toho, abych měl radost, cítím zvláštní prázdno, jako bych o něco přišel.

„Je to pryč,“ řekne Eli, když se vrátí. „To bylo silný, Nate. Ty jsi silný.“

Kouknu na něj. Považoval by to za silné, i kdybych teď přiznal, že toho lituju?

Jenže Eli mi vyrazí dech. Tím, že mě chytí za ruku a proplete se mnou prsty. Ten dotek je jistý a hřejivý a jen díky němu mám dojem, že to, co se právě stalo… se vlastně nestalo. Jsme tu jen my dva, vafle a hodně smíchu, protože jeden z nás řekl, že by rád ostříhal pudla.

„Sklapni,“ hlesnu pobaveně, jen abych skryl, že si rozhodně silný nepřipadám. „To, jak jsi řekl, že seš můj přítel, bylo moc hezký. Nemusels to dělat, ale… děkuju.“

Zkusím skrýt, jak šíleně doufám, že řekne, že to nebylo jen proto, aby mi pomohl. Úplně slyším, jak veledůležitě pronáší: Nathanieli, myslel jsem to vážně. Teď jsme spolu. Jsem tvůj přítel. Ale moje představivost si ze mě zase dělá blázny. Nic takového totiž Eli neřekne.

Možná se k tomu už ani nechce vracet, protože místo toho ukáže na moji poslední vafli. „Budeš ještě jíst? Nenech si zkazit chuť. Jsme venku. Mezi lidmi. Tohle je naše rande.“

Uchechtnu se. Má pravdu. I když si teď připadám mnohem menší, špinavější a nejistější, Eli na sobě nedá nijak znát, že by se cokoli změnilo. A tak se k tomu upnu vším, co mám. Trochu rozverně vezmu vafli a kousnu do ní. „Měli bychom objednat kafe i vafli taky Alexovi,“ napadne mě.

„Ach, to asi jo. Mám pocit, že jsem s ním předtím telefonoval. Překvapuje mě, že tě pustil.“

Nakloním hlavu na stranu. Chci, aby tohle věděl. Aby to byla jedna z mála jistot v jeho životě a aby se na ni mohl kdykoli spolehnout. „Přišel bych, i kdyby mě nepustil.“ Znovu si kousnu a následně s plnou pusou dodám: „A de facto mě nepustil. Přivezl mě na pláž. A když jsme vcházeli do vaflárny, viděl jsem ho parkovat. Takže… Předpokládám, že nás celou cestu sledoval a teď tam furt čeká.“

Eli vyvalí oči a připlácne si dlaň na čelo. „Ježiši,“ vydechne.

„Řekl bych mu, aby šel za námi, ale pokazil by nám rande. A taky pro tebe vyrazil v pyžamu,“ pronesu a současně spořádám i tu poslední vafli. Nasoukám ji do sebe, i když jsem ještě před chvílí myslel, že můj žaludek už nikdy nic nepřijme. Nakonec se ukazuje, že mysl je mnohem silnější, a když si řekla, že to prostě dám, tak… jsem to prostě dal.

Jsem na sebe pyšnej. Ne proto, že jsem snědl vafli, ale proto, že jsem ji snědl poté, co Johnny odešel. I taková malá vítězství beru jako obrovská. Dokonce už ani nemyslím na to, že bych šel na záchod zkontrolovat, jestli Eli spláchl úplně všechny krystalky.

„Chceš mu donést vafli do auta? Počkám tady,“ navrhne Eli a koukne přitom na naše spojené ruce. Při tomhle scénáři bychom se totiž museli pustit a já racionálně vím, že jednou ta chvíle bude muset přijít, jednou se zase rozpojíme, ale chci ji odsunout co nejdál.

„Nebo už prostě jen můžeme jet domů.“

Eli neprotestuje. Venku je pořád ještě tma, ale oba víme, že za okamžik začne svítat. A světlo do našeho vztahu může přinést spoustu otázek a spoustu nejasností, takže možná bude fajn, když tomu budeme čelit někde, kde si oba připadáme dobře.

Objednáme vafli a kafe pro tátu, zaplatíme a pak odejdeme. Ani na vteřinu, i když je to občas legrační a komplikované, se nepustíme. Tak trochu na Elim visím.

Když dojdeme k autu, najdeme tátu se zakloněnou hlavou spát, ale sotva Eli zaklepe na okýnko, trhne sebou a zamžourá. Opět mě překvapí, jak rychle se dokáže probrat, protože ani ne za vteřinu už si nadšeně přebírá jídlo a kafe.

Jestli ho štve, že za námi celou noc jezdil, nedá to na sobě nijak znát. Zeptá se, zda jsme připravení jet domů, a jakmile s Elim sehraně přikývneme, naznačí, abychom nasedli.

Vím, že tohle je ta chvíle, kdy se… Jenže to se nestane. Eli otevře zadní dveře a vleze si dovnitř, aniž by mě pustil. Prostě mě táhne s sebou. Naprosto sebejistě, jakože takhle to teď je. Teď patříme k sobě.

Možná cítí, jak strašně ho potřebuju.

Možná potřebuje i on mě?

Sedíme na zadním sedadle a držíme se za ruce. Já se o něj opřu hlavou.

Táta si toho samozřejmě všimne, kouká na nás přes zpětné zrcátko. Očekávám, že něco řekne, proto zatajím dech, ale on se nakonec napije kafe a nastartuje.

Jedeme domů a zrovna začíná vycházet slunce. Přijde mi to téměř poetické.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥